V okamžiku, kdy prošla školní bránou jí do obličeje zavanul suchý chladný vítr.
Asada Shino se zastavila, znovu si kolem krku pevně obalila bílou šálu.
S brýlemi s celistvými obroučkami a více než polovinou obličeje zakrytou látkou šály se znovu vydala vpřed. Svižným tempem pokračovala po chodníku pokrytém podzimními listy, z hloubi hrudi se jí vydral drobný povzdech.
Konečně čtvrtletí. S touto myšlenkou ji ohromila askeze, kterou si tak dlouho vynucovala. Nicméně pokud byla uprostřed školy, pak už uplynulo 60 procent dní. Jednou to skončí... jednou to skončí.
Opakovala si v hlavě ta slova jako mantru.
Samozřejmě, ačkoli se maturitní den blížil, nešlo o to, že by snad chtěla něco udělat nebo se něčím stát. Jednoduše řečeno, její současné já bylo uprostřed nuceného tlaku patřit někam; chtěla se osvobodit od skupiny známé jako «středoškolští studenti».
Každodenně docházet na to ústavu podobné místo, poslouchat přednášky letargických učitelů, cvičení a dělání dalších věcí spolu s partou lidí, o nichž pochybovala, že se od dětství změnili byť jen v jediné věci. Co za význam mělo dělat cokoliv z toho? Shino tomu vážně nerozuměla. Ve velmi výjimečných případech tam byli i učitelé, jejichž lekce shledávala smysluplnými a také studenti, kteří by měli být respektováni. Ale pro Shino nebyl žádný z jejich životů nezbytný.
Kdysi řekla Shino svým prarodičům, není jejím zákonným zástupcům, že chce hned pracovat nebo se cvičit pro zaměstnání na odborné škole, spíš než jít na střední.
Její staromódní dědeček zrudl hněvem, zatímco babička plakala, říkala, že chce, aby Shino řádně studovala na dobré škole a vdala se do dobré rodiny, jinak nebude schopná omluvit se jejímu otci. Neměla na vybranou než zoufale studovat, nechat se přijmout na velmi známou metropolitní střední školu v Tokiu, avšak byla překvapená, když vešla a rozhlédla se. V podstatě se nelišila ode všech těch veřejných základek v jejím rodném městě.
Nakonec Shino, stejně jako na základní škole, rutinně počítala zbývající dny, když každodenně procházela školní branou.
Shino žila sama v bytě přímo napůl cesty mezi školou a vlakovou stanicí JR.
Ačkoli měl rozměry šesti tatami |pzn překladatele: zhruba 9x12 stop, což je cca 2,7x3,7 metrů|, ne větší než kuchyně v malé domácnosti, byl hezký a pohodlně situovaný rovnou vedle nákupní čtvrti.
V nákupní čtvrti nebylo v půl čtvrté odpoledne ještě zrovna moc lidí.
Shino nejprve prošla mezi policemi vystavenými v knihkupectví. I když našla novou knihu od svého oblíbeného autora, držela se zkrátka, jelikož bylo těžké zakrýt kopii a opustit obchod. Kdyby si ji rezervovala online, mohla by si ji zhruba za měsíc půjčit v obecní knihovně.
Potom šla do papírnictví koupit si gumu a čtverečkovaný sešit. Jakmile zkontrolovala zbývající sumu v peněžence, zamířila do supermarketu umístěného uprostřed nákupní čtvrti, zatímco přemýšlela nad složením večeře. Přirozeně byla její večerní jídla jednoduchá a základní. Dokud vyvažovala výživu, kalorie a náklady, byly chuť se vzhledem druhořadé.
Mezitím, co přemýšlela nad mrkvovo-celerovou polévkou spolu s tofu hamburgerem, prošla před herním centrem hned vedle supermarketu, kam se chystala vejít.
"Asado~-"
V prostoru mezi obchody někdo na Shino zavolal z úzké uličky.
Shino reflexivně ucukla a pomalu se otočila o 90 stupňů doprava.
Tři studentky v uniformách identických s tou, co měla Shino-s výjimkou délky sukně-stály v uličce. Jedna z nich si dřepla a manipulovala s mobilem. Další dvě se opíraly o zeď supermarketu, s úsměvem pozorovaly Shino.
Zatímco Shino tiše vyčkávala, jedna z těch, které stály, udělala arogantní gesto, trhla bradou.
"Pojď sem."
Ale Shino se nepohnula, tiše se zeptala.
"...Co je?"
V tu chvíli se jedna z nich natáhla a, bez váhání, popadla Shino za pravé zápěstí.
"Jak chceš, prostě pojď."
S tím byla zatáhnuta do uličky ještě než mohla odpovědět.
Postrčily Shino do uličky, z dohledu od supermarketu, a dřepící studentka se na ni podívala. Vůdkyně těch tří byla dívka jménem Endou. Její oči, podtržené černou oční linkou, a špičatá brada vydávaly dojem jakéhosi predátorského hmyzu.
Endou zkroutila rty natřené leskem do úsměvu a promluvila.
"Promiň, Asado. Tolik jsme zpívaly na karaoke, že teď nemáme peníze, abychom mohly jet vlakem domů. Zítra ti to vrátíme, takže nám pro teď něco puč."
Zvedla prst. Nemyslela sto, ani tisíc, nýbrž deset tisíc jenů.
Zpívaly a zpívaly, jenže nebylo ještě ani dvacet minut od konce třídy a všechny tři měly dokonce karty na pravidelné jízdné vlakem, a navíc, proč chtějí deset tisíc jenů jen na jízdu vlakem? S tím si Shino v rychlém sledu v hlavě uvedla logické rozpory, jenže nic z toho nemohla říct nahlas.
Tohle bylo podruhé, co od ní ty tři chtěly otevřeně peníze. Naposledy je odmítla s tím, že stejně žádné nemá.
Ačkoli se domnívala že stejný trik má velmi malou šanci na úspěch, Shino odpověděla.
"Není možné, abych u sebe měla tolik."
Endouin úsměv na okamžik zmizel, potom se znovu objevil. "Tak si běž vybrat."
"..."
Shino tiše zamířila k obchodní čtvrti. Pravděpodobně ji nebudou následovat do banky, kde by je viděli další lidé. Kdo by byl upřímně tak hloupý, aby se vrátil, pokud ho jednou necháte odejít-jen co si tohle pomyslela, Endou pokračovala.
"Nech tady tu tašku. Peněženku taky. Dokud budeš mít kartu, tak je to v pořádku, ne?"
Shino se zastavila a otočila se. Ačkoli Endouiny rty neporušily úsměv, úzké oči se jí rozzářily-jako vzrušená kočka hrající si s myší. Tyhle tři, kdysi věřila, že jsou její přítelkyně. Když si na to vzpomněla, Shino si nemohla odpustit vlastní pošetilost.
S odstěhováním z venkova za sebou nechala vše, co znala. A když nastoupila na střední, Shino neměla se svými spolužáky nic společného, žádné zájmy, o kterých by s nimi mluvila, a tak zůstávala každý den potichu. Endou a její přítelkyně byly první, kdo ji oslovil.
Poté, co ji pozvaly, aby s nimi poobědvala, všechny čtyři se nakonec na cestě domů zastavily ve fast foodu. Shino většinou jen naslouchala jejich rozhovorům. Ačkoli jejich tehdejší řeči tajně nemohla vystát, stejně byla šťastná.
Endou a její společnost byli jejími prvními přáteli po dlouhé době, kteří věděli o «tom incidentu». Věřila, že pokud bude na této škole, stane se normální studentkou.
Shino se dozvěděla pravdu až mnohem později. Ty tři za ní přišly až potom, co viděli v třídní knize její adresu a hádaly, že žije sama.
'Můžeme si jít k tobě hrát?' Když se jí na to zeptaly, Shino okamžitě přikývla.
Její byt byl oceněn a přijat Endou a jejími kamarádkami, obklopenými občerstvením a povídaly si až do setmění.
Další den, dokonce i dny poté, chodily k Shino do bytu.
Netrvalo dlouho a používaly její pokoj k převlékání do běžného oblečení, potom jezdily vlakem za hrami. Jednoho dne nechali u Shino v pokoji své věci a od té doby se v její malé skříni začaly hromadit jejich šaty.
Boty. Tašky. Kosmetika. Věci Endou a jejích kamarádek se vršily čím dál víc. Začátkem května si chodily hrát a vracely se opilé, potom v tom stavu dokonce i přenocovaly.
Nakonec, v určitém okamžiku, si Shino nesměle stěžovala, že pokud budou chodit moc často, dostane se do potíží, pokud nebude moct studovat.
Endou jednoduše odpověděla "Jsme kamarádky, ne?" A dalšího dne si řekly o náhradní klíč.
Potom, bylo to v sobotu koncem května.
Zatímco Shino stála přede dveřmi poté, co se vrátila domů z knihovny, zaslechla hlasitě se smějící hlasy ozývající se zvnitřku pokoje. Nebyly to však jen hlasy Endou a jejích přítelkyní.
Shino zatajila dech a pečlivě naslouchala. Myšlenka na kontrolování vlastního pokoje byla absurdní, něco, co nechtěla dělat. Je zřejmé, že zaslechla smích několika mužů. V jejím vlastním bytě byli muži, které neznala. S tou myšlenkou Shino zaplavil strach následovaný výbuchem vzteku. Konečně si uvědomila pravdu.
Sešla dolů po schodech bytu, použila mobil, aby zavolala policii. Ačkoli policista, který přišel, se zdál být zmatený vyprávěním obou stran, Shino odhodlaně opakovala, "Já je neznám."
"Prozatím půjdeme na stanici," řekl policista Endou, která po Shino střelila ošklivým pohledem.
"Hmpf, jasně," odpověděla Endou, sbalila si své věci a odešla z pokoje.
Odplata přišla rychle.
S použitím ďábelských vyšetřovacích schopností, neslýchaných pro jejich obvyklou skupinku, Endou našla důvod, proč žila Shino sama: před pěti lety byla ve vzdálené prefektuře zatažena do «incidentu», který byl málem zapomenut dokonce i na internetu. Vyzvonily její minulost celé škole. Studenti, kteří byli ochotni si se Shino povídat, zcela zmizeli, a dokonce i učitelé se vyhýbali přímému pohledu na ni.
Všechno se vrátilo do stejných kolejí jako na základní škole.
Ale Shino si myslela, že to bude v pořádku.
Její slabost touhy po kamarádech jí zamlžila oči. Nikdo jiný kromě tebe tě nezachrání. Neměla na vybranou, musela zesílit vlastním přičiněním, aby překonala ty rány zanechané oním incidentem. Díky tomu nepotřebovala přátele. Spíše, lepší byli nepřátelé. Nepřátele, s nimiž by bojovala - vše kolem, nepřátelé.
Shino polkla, zhluboka se nadechla a podívala se přímo do Endouiných očí.
V úzkých očích jí přebývalo nebezpečné světlo. Tentokrát jí úsměv zmizel ze rtů úplně. Endou tiše pronesla.
"Cože? Chvátni si a už běž."
"Nechci."
"...Cože?"
"Nechci. Nemám v úmyslu vám půjčit peníze."
Odvětila Shino, aniž by odvrátila pohled.
Tak pevné odmítnutí je vyprovokuje k ještě větší nenávisti a zlobě. Přestože to věděla, Shino nedokázala splnit oč žádaly. Kdyby ano, utekla by a vydala by se zbabělosti, tohle nechtěla. Ne proto, že to byla Endou, ale protože nechtěla ukazovat «své slabé já». Aby se stala silnou, strávila posledních pět let přemýšlením o tomhle. Pokud ustoupí, pak budou veškeré její snahy k ničemu.
"Ty mrcho... neopovažuj se na mě dívat spatra."
S cukajícím pravým okem Endou udělala krok kupředu. Zbylé dvě dívky Shino rychle obkroužily zezadu, obklopily ji velmi zblízka.
"-Odcházím, takže uhněte." Řekla Shino tiše. Bez ohledu na to, jak jí vyhrožovaly, Endou neměla odvahu ke skutečné akci. Tyhle holky byly prostě normální , doma hodné holčičky. Měly by se poučit z dřívějška a nedělat z toho policejní případ.
Jenže.
Endou dobře znala Shinoninu slabost-jediné místo, kde se Shino nemohla nijak bránit.
Módní barva na jejích rtech zazářila, jak se posměšně ušklíbla.
Endou pomalu zvedla pravou pěst a ukázala směrem k můstku Shinoniných brýlí. Natáhla palec a ukazováček, udělala tak dětskou napodobeninu pistole.
Hloupou, dětskou karikaturu.
Nicméně jen to stačilo, aby Shinonino tělo obklopil mráz. Postupně ztrácela sílu v obou nohách. Opustila ji rovnováha. V jejích očích vyprchávala barva uličky v kontrastu s Endouiným prstem před ní. Shino nedokázala spustit oči z dlouhého nehtu ukazováčku natřeného luxusním leskem. Srdeční tep se jí zrychlil, jeho vysoká frekvence jí zvonila v uších, rychle zvyšovala svou tóninu...
"Prásk!"
Zvolala náhle Endou. Téměř současně Shino hrůzostrašně vykřikla.
Nemohla zastavit chvění vycházející ze středu jejího těla.
"Pfft..., hej, Asado~" Se stále nataženým ukazováčkem promluvila Endou s hlasem dušeným smíchem.
"Takže můj starší brácha má spoustu těchhle modelů zbraní. Příště ti je ukážu ve škole. Máš je ráda, viď, pistole."
"..."
Její jazyk se nepohnul. Ve vyschlých ústech se jí prostě neklidně chvěl. Shino se zakoktáním zavrtěla hlavou. Kdyby jí ve škole náhle ukázala pravý model zbraně, pravděpodobně by se složila. Pouhá představa toho výjevu jí stahovala žaludek a tělo se samo ohýbalo.
"Hej hej, nezvracej, Asado~-"
I za ní se hlasy mísily se smíchem.
"Ale až se pozvracíš a zkolabuješ uprostřed hodiny světové historie, bude to pak hodně nepříjemné."
"No, tady zvrací starý opilci celkem často."
Vybuchly v hlasitější smích.
Chci utéct. Přála bych si, abych odsud mohla utéct. Ale nemůžu. V hlavě se jí hlasitě rozléhaly tyto dvě protichůdné myšlenky.
"Pro teď tě necháme jít s tím, co máš, Asado. Stejně vypadáš nemocně."
Endou se natáhla pro tašku, kterou držela Shino v pravé ruce, Shino nedokázala vzdorovat. 'Nemysli na to, nepamatuj si to.' Upnula se k té myšlence, zatímco se jí ve vzpomínkách oživil černý lesk. Těžký, vlhký pocit železa. Pach střelného prachu v nose-Tehdy za ní zazněl výkřik.
"Tudy! Pane strážníku, rychle!!"
Hlas nějakého mladíka.
Endouina ruka rychle vystřelila z její tašky. Všechny tři utekly ohromující rychlostí, vmísily se do davu lidí v nákupní čtvrti.
Tentokrát už v nohou opravdu ztratila sílu, Shino padla na kolena, skrčila se. Zoufale se snažila ovládnout svůj dech, pokoušela se nepanikařit.
Pomalu se k ní vracely hlasitý rozhovor prodejců a vůně grilovaného kuřete ze supermarketu, děsivá vzpomínka se vytrácela.
Kolik desítek vteřina byla v tomhle stavu? Potom se zezadu ozval plachý hlas.
"...Jsi v pořádku, Asado-san?"
Shino se ještě jednou zhluboka nadechla, sesbírala sílu do oslabených nohou a postavila se.
Upravila si brýle, zatímco se otáčela, a spatřila malého hubeného kluka. Měl na sobě džíny a nylonový svetr s tmavě zeleným batohem přes ramena. Spolu s ležérním oblečením mu na malém kulatém obličeji seděla černá kšiltovka. Ačkoli vypadal na studenta základní školy, tmavé stíny pod očima prozrazovaly jeho mladistvý vzhled.
Shino znala jeho jméno. Byl jediný, komu v tomto městě mohla věřit-nebo přinejmenším nebyl nepřítelem. V jiném světě měli dobrý vztah jako přátelé. S pocitem, že se její srdeční tep konečně zklidnil, se Shino slabě usmála a odpověděla.
"...Jsem úplně v pořádku. Díky tobě, Shinkawo-kun- Kde je policie?"
Podívala se do zadní části uličky; byla tmavá a prázdná, zdálo se, že se nikdo neobjeví.
Shinkawa Kyouji se poškrábal pod čepicí a usmál se.
"Blufoval jsem. To se stává ve spoustě filmů a mang, ne? Chtěl jsem to jednou zkusit. Jsem rád, že to zabralo."
"..."
Shino byla poněkud ohromená a lehce zavrtěla hlavou.
"...Vždycky v mžiku přijdeš s podobným trikem-Proč jsi tady?"
"Ach, byl jsem támhle v herním centru. Vyšel jsem zadními dveřmi..."
Kyouji se ohlédl. Na deštěm nasáklé betonové zdi u silnice vážně viděla malé stříbrné dveře.
"Ty holky obklopující Asadu-san. Vážně jsem přemýšlel nad vytočením 110 |pzn překladatele: Japonská 180(112), číslo na policii a pohotovost|..."
"Jo, vážně jsi mi pomohl. Díky." Usmála se Shino znovu, Kyouji se na okamžik zasmál, potom se vrátil k ustaranému pohledu.
"...Asado-san, tohle... děje se to hodně? To... i když to říkám já, měla bys to ohlásit ve škole..."
"Nepomůže i kdybych to udělala. Je to dobrý, pokud zajdou dál, vážně půjdu na policii. Takže znovu, než se začneš bát o ostatní, jsi... v pořádku?"
"Ach... jo, jsem. Už jsem je znovu nepotkal."
Malý kluk tentokrát nasadil sebeklamný úsměv.
Shinkawa Kyouji byl Shinoniným spolužákem před letními prázdninami. "Byl," jelikož od druhého pololetí nenastoupil do školy.
Z drbů slyšela, že byl Kyouji několikrát šikanován staršími spolužáky ve fotbalovém klubu. Byl malé postavy a jeho rodina vlastnila velkou nemocnici, což z něj dělalo dokonalý cíl. Nežádaly od něj peníze úplně stejným způsobem jako Endouina skupina, ale platil za jejich jídlo, zábavu a další hloupé věci, zatímco ho v průběhu zbavovali sebevědomí.
Přirozeně nic z toho neslyšela přímo od Kyoujiho.
Poprvé se poznali v červnu v blízké městské knihovně.
Shiona byla v druhém patře čítárny, četla si Světové střelné zbraně. Většinu obrázkového časopisu už vstřebala.
Tehdy byla konečně schopná dívat se na obrázky, aniž by zpanikařila, jenže dívat se na stránku s «tou zbraní» asi deset vteřin, byl její limit. Zrovna když pospíchala, aby knihu zavřela, ozvalo se zezadu '...Máš ráda zbraně?'
Oslovil ji její spolužák, což si uvědomila až později.
Shino chtěla ihned odpovědět 'V žádném případě, právě naopak'. Nicméně potom by se zeptal, proč si ten časopis čte. Bylo by pro ní těžké racionálně odpovědět, takže odvětila dost neurčitě.
Teď už Kyouji věděl o Shinonině extrémním strachu ze zbraní v realitě, ale tehdy došlo k nedorozumění. Takže se šťastně usmál a posadil se na židli vedle ní. Ukázal na obrázkový časopis a mluvil o vyobrazených střelných zbraních, zatímco mu Shino, zbrocená ledovým potem, naslouchala. Ale mezi tím vším zmínil Kyouji «jiný svět».
Věděla, že před pár lety vstoupily do prodeje stroje pro hry s plným ponořením a také znala termín VRMMO. Nicméně Shino vyrůstala bez hraní her a věřila, že «Svět mečů a magie» existuje pouze ve fantasy knihách. Nezajímalo ji to.
Ale virtuální svět, který Kyouji důvěrně popisoval jako sen, neobsahoval žádné meče ani magii. Místo toho - měl zbraně. Jméno toho světa bylo «Gun Gale Online» (GGO). Spousta střelných zbraní, které existují, nebo existovaly, v reálném životě, byly přesně reprodukované do tohoto světa a hráči je používali k vzájemnému zabíjení v hrůzné pustině.
Shino přerušila Kyoujiho, s povzdechem se ho zeptala.
"-V té hře...existuje tam tahle zbraň?"
Chlapec překvapeně zamrkal, potom se samozřejmostí přikývl.
Pokud je to tak, začala Shino přemýšlet. Mohla by se v tom světě znovu střetnout s «tou zbraní»? Před pěti lety bylo její jedenáctileté srdce hluboce prostřeleno; ta černá zbraň v něm zanechala střelnou ránu, která nikdy nezmizí. Mohla by té černé pistoli ještě jednou čelit; bojovat s ní; překonat ji?
Shino pevně stiskla své studené, potem nasáklé ruce a chladným hlasem se Kyoujiho zeptala, "Kolik peněz potřebuju, abych mohla začít hrát?"
Uplynulo půl roku.
Uvnitř Shino se zrodila dívka jménem «Sinon», nemilosrdný odstřelovač, která se proslavil v pustině GGO.
Ale, naneštěstí, ještě pořád nepotkala nepřítele s «tou zbraní». Takže Shino nevěděla.
Její reálné já-ne Sinon, ale Asada Shino-stala se opravdu silnou nebo ne...?
Odpověď jí stále unikala. "...Hej, dala by sis něco k pití? Platím."
Kyoujiho otázka vytáhla Shino z hlubokého zamyšlení. Vzhlédla a viděla, že slunce prosvítající úzkou uličkou začíná červenat.
"...Vážně?"
Shino se usála, Kyouji šťastně přikývl.
"Chci slyšet o tvém nedávném běsnícím příběhu. V téhle uličce je klidná čajovna."
O pár minut později seděla hluboko v útrobách obchodu, kam ji zavedl, obě ruce obalené kolem šálku jemného, voňavého mléčného čaje, konečně se trochu uklidnila. Endou bude pravděpodobně pokračovat v hledání způsobů, jak ji šikanovat. No, co se má stát, stane se, pomyslela si a zatlačila podobné myšlenky do pozadí.
"Slyšel jsem o předvčerejšku. Velký úspěch, co?"
Po zvuku Kyoujiho hlasu vzhlédla. Hubený kluk šťouchal lžičkou do kopule vanilkové zmrzliny plovoucí na vrchu jeho ledové kávy, upřeně se na ni díval.
"...Tak to není. Bitevní plán byl selháním. Z našeho šesti členného týmu byli čtyři zabiti. Protože se přepadení změnilo v přestřelku, nedá se výsledek nazvat vítězstvím."
Odpověděla s pokrčením rameny. Z přemýšlení o skutečných střelných zbraních v reálném světě lehce zpanikařila, ale poslední dobou se jí při mluvení o věcech z GGO povedlo zůstávat v klidu. Jako by na ni měl virtuální svět rehabilitační efekt. "Stejně je to úžasný. Ten s Minigunem, «Behemoth», v skupinovém souboji nikdy předtím nezemřel, alespoň tak jsem to slyšel."
"Ach... to je tak slavnej? Neviděla jsem ho v žebříčku «Bullet of Bullets», takže o něm nic nevím."
"Je pro to důvod. Bez ohledu na to, jak silný Minigun dle ostatních je, nošení 500 zásobníků s municí způsobuje přetížení, takže nemůže běhat. «BoB» je sólo boj. Kdyby na něj vystřelili z velké vzdálenost, je po něm. Nicméně pokud má v skupinové bitvě dostatečnou podporu, je neporazitelný. Ta zbraň je proti pravidlům."
Při pohledu na Kyoujiho stěžujícího si s našpulenými rty, se Shino musela usmát.
"...Pak by byla moje Hecate II vážně proti pravidlům. Pe jejím použití také musím čelit různým problémům. Behemoth-san si pravděpodobně myslí to samé."
"Jé, to je luxusní problém... Takže jaké jsou tvé plány na příští BoB?"
"Samozřejmě se přihlásím. Mám sesbíraná data téměř všech předchozích 20 top umístěných lidí. Tentokrát si sebou vezmu Hecate. Tentokrát..."
Je zabiju, chystala se říct, avšak urychleně to zakryla:
"...Se pokusím dostat na horní příčky."
Shino/Sinon se před dvěma měsíci zúčastnila GGO hodnotícího turnaje nazvaného «Bullet of Bullets» |pzn překladatele: Kulka kulek|. Třicet lidí, kteří prošli kvalifikací vstoupili do hlavního turnaje, královské bitvy, soupeřili o post nejsilnějšího. Navzdory všemu úsilí skončila Sinon jako 22. Jelikož je na začátku BoB třicet účastníků náhodně rozmístěno na rozlehlé mapě, je šance, že budete ihned nuceni k boji zblízka. Takže místo ostřelovací pušky Hecate II používala útočnou pušku. Jenže během boje zblízka byla zdálky zabita odstřelovačem s «Remington M40».
O dva měsíce později, ačkoli ji ještě pořád těžce zvládala, získala s Hecate zkušenosti a zvykla si na ni. Taky získala vzácný lehký samopal «MP7», takže se mohla efektivněji vypořádat s bojem na blízko. Vezme si velkou pušku při vstupu do nadcházejícího třetího BoB, myslela si. Zjednodušeně řečeno, schová se za krytem-ačkoli se říká, že je to nefér-počká, až jí do zorného pole vstoupí cíl a pak je do jednoho odpraví.
V GGO naplněném silnými válečníky zabije všechny své nepřátele. A až se ujistí, že je nejsilnější-tehdy, určitě...
Kyoujiho lítostivý hlas ji vyrušil od temných myšlenek.
"Aha..."
Shino zamrkala a podívala se Kyoujiho, díval se na ni se zvláštně zářícíma očima.
"Asada-san je úžasná. Získala jsi neuvěřitelnou zbraň... tvoje statistiky se podobají těm, co budují STR. Pozval jsem tě do GGO, ale už jsi mě nechala daleko za sebou."
"...To není pravda. Shinkawa-san se taky v předchozí kvalifikaci dostal do semifinále. Ten souboj je hlavně o štěstí. Je to škoda, kdyby ses dostal do finále, mohl by ses zúčastnit hlavního turnaje."
"Ne... nemohl. S postavou založenou na AGI a bez výjimečného štěstí na vzácný drop se dál nedostanu. Tohle nastavení statů byla chyba..."
Zatímco naslouchala Kyoujiho stížnostem, zamračila se.
Druhý Kyouji, postava jménem «Spiegel», následovala cestu AGI, která se zaměřovala na zvyšování obratnosti a zpočátku bývala populární.
Tento typ postavy využíval ohromnou rychlost střelby a vyhýbání-v tomto případě není rychlá střelba vlastní rychlost střílení, ale čas potřebný k zamíření a ustálení Kruhu kulky-k zničení ostatních typů postav. Postavy založené na AGI si držely svou výhodu půl roku od startu GGO. Nicméně s nově zdolanými mapami postrádali STR, sílu vybavit se novými zbraněmi, které se objevily, nebo se zbraně samotné staly přesnějšími , takže uhýbání nebylo tak efektivní. Nyní, osm měsíců od počátku provozu už nebyly postavy založené na AGI trendem. Přesto, pokud se AGI typům povedlo získat vzácnou pušku s velkým kalibrem specializovanou na rychlou střelbu, například «FN FAL» nebo «H&K G3», vedli si nadále stejně dobře. Předchozí BoB hráč na 2. místě zvaný «Yamikaze» měl postavu založenou na AGI-říkalo se, že byl poražen vítězem «Zekushiidem», vyváženou postavou na základě STR-VIT. Nicméně-
Pro Shino byly statistiky a věci týkající se typu jen «silou postavy». Byl tu důležitější faktor, který vážně existoval.
Je to hráčova vlastní síla; síla jejich srdce. V předvčerejším souboji měl «Behemoth» obvykle klidný a vyrovnaný, když se pohnul, a navíc si mohl dopřát luxus pousmání. Zdrojem jeho síly nebyla jeho M134 Minihun, ale jeho divoký úsměv.
Proto Shino nedokázala plně přijmout způsob, jakým to Kyouji řekl.
"Ano... Ta vzácná zbraň je velmi silná, ačkoliv... Jsou silní lidé se vzácnými zbraněmi, ale ne všichni se vzácnou zbraní jsou silní. Vlastně asi polovina z třiceti lidí, kteří vstoupili do minulého turnaje používali pouze upravené zbraně zakoupené v obchodech."
"To je... Něco takového můžeš říct, jen protože má Asada-san super vzácnou pistoli a navíc postavu založenou na vyváženém STR. V kvalitě zbraní je opravdu velký rozdíl..."
Při sledování vzdychajícího Kyoujiho, který si míchal svou kávu se zmrzlinou, si Shino uvědomila, že říct cokoli dalšího by bylo zbytečné, takže se pokusila téma uzavřít.
"Takže, Shinkawo-kun, ty se příštího BoB nezúčastníš?"
"...Ne. I kdyby jo, nebylo by to k ničemu."
"Aha... No... taky studuješ. Chystáš se na velký test na přípravku, ne? Jak dopadly výsledky přípravné zkoušky?"
Kyouji nebyl ve škole od letních prázdnin a zdálo se, že měl kvůli tomu se svým otcem vážnou hádku.
Jeho otec řídil poměrně velkou nemocnici a tak druhorozený syn Kyouji musel dělat čest rodinnému jménu a bylo mu přísně nařízeno připravit se na zkoušky na medicínu. Výsledkem velmi napjatého rodinného setkání bylo, že mu umožnili studovat doma, jenže za rok se musí zúčastnit univerzitních vstupních kvalifikačních zkoušek, aby se dostal na slavné lékařské oddělení univerzity, kde bez prodlevy odmaturoval jeho otec. Taková byla jejich úmluva, jak řekl kdysi Shino.
"Ach... Ano."
Kyouji přikývl a usmál se.
"Jsem v pořádku, udržuji si stejnou pozici jako během chození do školy. Bez problému, paní Učitelko."
"Dobrá."
Odvětila Shino žertem, také s úsměvem.
"Přihlašovací čas Shinkawy-kun je neuvěřitelný. Trochu jsem se bála. Kdykoliv se přihlásím, jsi vždycky online."
"Studuji přes den. Změna je velmi důležitá."
"Když trávíš tolik času hraním, musíš vydělat hodně peněz-?"
"...To není pravda. Pro postavy založené na AGI je momentálně téměř nemožné lovit sólo..."
Jelikož se nálada v rozhovoru opět stočila podivným směrem, Shino urychleně řekl.
"No, vydělat si dostatek na poplatky za připojení stačí... Promiň, potřebuji se brzy dostat domů."
"Ach, aha. Asada-san si vlastně sama vaří, že? Někdy bych znovu rád ochutnal tvé jídlo, pokud je to možné."
"Ach, j, jo, jasně. Ale předtím... se potřebuji trochu zlepšit ve vaření."
Začala Shino znovu panikařit.
Jen jednou pozvala Kyoujiho k ní domů na večeři. Jídlo samotné bylo zábava, jenže potom, když proti sobě seděli u čaje, cítila, jak Kyoujiho pohled zintenzívněl a polil jí studený pot. Ačkoli byl extrémní internetový hráč a blázen do zbraní, muž je zůstává mužem. Při zpětném pohledu se rozhodla, že pozvat ho do svého osamělého domu je kapku bezstarostné.
Ne, že by ho neměla ráda. Klábosení s ním byl jedním z několik způsobů, jak v realitě relaxovala. Nicméně právě teď nechtěla nad jejich současným vztahem vůbec přemýšlet. Ne, dokud nezničí tu temnotu ve svém srdci, nezvítězí nad tou vzpomínkou.
"Díky za pohostinnost.Také... vážně děkuju, že jsi mě zachránil. Byl jsi vážně cool."
Řekla Shino, zatímco vstávala. Kyouji byl samý úsměv, zatímco se podrbal na hlavě.
"Bylo by hezké, kdybych tě mohl vždycky ochránit. To je... až půjdeš ze školy domů... můžu tě vyzvednout?"
"N, ne, to je v pořádku. Také potřebuji zesílit."
Poté, co Shinon se smíchem odpověděla, zazářily Kyoujiho oči ještě jednou a jeho štěněcí výraz zmizel.
Shino vyšplhala po betonové schodišti zbarveném lehce do černa, jak se po léta za deště namáčelo.
Druhé dveře vedly do bytu, kde osamoceně žila Shino. Vyndala z kapsy u sukně klíč a vložila ho do starého elektronického zámku. Po zadání čtyřmístného kódu na malém panelu jím otočila a zaslechla kovové cvaknutí.
Vešla do tmavého vchodu a rukou za zády dveře zabouchla. Otočila západku a jakmile se ujistila, že je zamčená, tiše řekl, "Jsem doma."
Samozřejmě jí nikdo neodpověděl.
Od vchodu vedl úzký, dlouhý prostor zhruba o 3 metrech. Na pravé straně byly dveře do koupelny; na levé malá kuchyňka.
Odložila zeleninu, tofu a další věci, které si přinesla ze supermarketu do ledničky vedle dřezu, potom vešla hluboko do bytu o velikosti šesti tatami, kde vydechla úlevou. Jak pronikaly záclonami poslední sluneční paprsky, dotkla se zdi a vypínačem rozsvítila světla.
Místnost nebyla ničím, na co by měl být člověk pyšný. Podlahu pokrývaly vinylové dlaždice a závěsy měly prostou barvu slonovinové kosti. Před stěnou po pravé ruce byla černá úzká postel, dále se na stejné straně nacházel podobný matně černý psací stůl a na protější stěně byla v jedné linii malá skříň a police na knihy. Vedle nich bylo hlavním kusem nábytku zrcadlo zabírající celou stěnu.
Položila na podlahu školní tašku a sundala si bílou šálu. Svlékla si kabát a spolu s šálou ho pověsila na ramínko a dala do malé skříně. Vytáhla lesklý, tmavě zelený šátek z téměř celočerné námořnické uniformy, ale zatímco levou rukou rozepínala zip, zastavila se a podívala se na psací stůl.
Dnešní odpoledne bylo trochu nepříjemné, avšak povedlo se jí čelit Endouiným hrozbám, takže jí hluboko v srdci zbyla kapka důvěry. Pravda, zpanikařila, jenže i tak si stála za svým, neutekla.
A před dvěma dny, v GGO, vyhrála smrtící zápas proti nejsilnějšímu nepříteli, jakého kdy viděla. Cítila, že se jí v srdci zažehl pozoruhodně silný oheň.
Shinkawa Kyouji řekl, že ten muž, Behemoth, byl neporazitelný v souboji ve skupině. Cítila, že ta legenda nepřeháněla, jelikož ten muž vytvářel neskutečný tlak. Během zápasu se Shino/Sinon smířila s porážkou a smrtí - nicméně ve výsledku se jí podařilo zvítězit svou vlastní silou.
Možná...
Možná, že teď dokáže čelit té vzpomínce a přinutí ji vzdát se.
Aniž by se pohnula, Shino dál zírala na šuplík.
O desítky vteřin poději odhodila šátek, stále v pravé ruce, na postel a rychle přešla ke stolu.
Několikrát se zhluboka nadechla, aby odehnala strach plížící se po její páteři.
Položila prsty na rukojeť třetího šuplíku a pomalu za ni zatáhla, aby ho otevřela.
Vnitřek pomalu odhalil krabice třídící psací potřeby. Když jejich řada skončila, objevil se «ten» tvar. Zářící, matně černý, malý-hračka.
Byl to plastový model zbraně. Ale vyrobili ho velmi přesně, do detailu, drobné vlasové linie na povrchu dávaly hračce kovový vzhled.
Bojovala, aby zklidnila své srdce, divoce tlukoucí při pohledu na ten tvar, a natáhla pravou ruku.
Třesoucí se pravačka se dotkla rukojeti pistole, uchopila ji a pak ji vyndala. Nesmírně těžká odezva. Mrazivý chlad jako by z místnosti vysál všechen studený vzduch.
Tahle hračka nebyla modelem existující zbraně z reálného světa. Rukojeť měla ergonomickou křivku a nad velkou spouští byla hlaveň vysokého kalibru. Možná by se dalo říct, že jde o pistoli ve stylu Bullpup |pzn překladatele: konfigurace moderních střelných zbraní, u nichž je nabíjecí mechanismus se zásobníkem umístěný až za spouští|, s těžkopádnou částí stroje s tepelnými průduchy umístěnou někde za a nad úchopem.
Její jméno bylo «Procyon SL», optická zbraň Gun Gale Online. Patřila do kategorie revolverů, ale mohla střílet plně automaticky, takže šlo o populární boční zbraň pro souboje s monstry.
Ačkoli měla Shino úložný prostor v Gurokkenu, tahle věc, kterou držela pravá Shino, nebyla něčím, co si koupila. Každopádně nejde o něco, co se prodává na trhu.
Stalo se to pár dní po jejím vstupu do turnaje Bullet of Bullets před dvěma měsíci a prohrála jako 22. Na Shinonino herní konto přišel e-mail v angličtině od «Zaskeru», provozní firmy GGO.
Ačkoli musela vynaložit nějaké úsilí, aby si vyložila obsah, zdálo se, že se jednalo o cenu za účast v BoB. Říkal, že si může vybrat mezi herní měnou nebo itemy a reálným modelem pistole Procyon SL.
I když šlo o hračku, nemohla v reálném světě vystát jakékoliv věci spojené se zbraněmi, takže se nejprve rozhodla pro herní měnu. Jenže potom se nad něčím zamyslela.
S cílem potvrdit si účinek GGO jako «drastické léčby» se jednoho dne bude muset v realitě dotknout modelu zbraně. Což znamenalo koupit si nějaký v hračkárně, což by mohlo vyústit v přílišný psychologický konflikt. Kdyby požádala Kyoujiho pravděpodobně by jí nějakou rád půjčil, jenže nedokázala vystát myšlenku na to, že by zpanikařila při jejím přebírání.
Koupit si nějakou přes internet vypadalo na nejlepší volbu, avšak pohled na obrázky různých zbraní v internetovém obchodě by ji mohl dostat na kolena, takže si vlastně nikdy žádnou nekoupila. A, samozřejmě, tu byl problém s penězi.
Kdyby poslala provozní firma GGO model zbraně zadarmo, bylo by to pro ni nejlepší. Takže poté, co se až do termínu nemohla rozhodnout, zvolila přijetí ceny za účast v reálném světě.
O týden později přijel těžký mezinárodní poštovní balík (EMS).
Trvalo další dva týdny, než se odhodlala ho otevřít.
Nicméně její reakce na model tehdy zradila veškerá její očekávání. Shino ho zatlačila do nejhlubší části šuplíku a skryla v koutku mysli onu vzpomínku. A právě teď -Shino znovu držela Procyon v dlani.
Chlad z pistole jí pronikal skrze pravou ruku do paže, nahoru k rameni a zdálo se, že proniká hluboko do jejího těla. Byl to jen pryskyřicový model, avšak jako by vážil tunu. Mělo by jít o dostatečně lehký revolver, aby jím mohla točit kolem prstu, jenže ona cítila pouze to, jak ji k podlaze poutá řetěz.
Pistole byla teplá, kradla jí dlaní tělesné teplo. A v chladu a potem nasáklém teplu ucítila Shino přítomnost někoho dalšího.
Kdo je to?
Je to... ten... muž.
Její tepová frekvence se zvyšovala, ta rychlost se vymykala její kontrole. Tělem jí proudila studená krev, zvonila jí v uších. Ztratila smysl pro orientaci. Podlaha po jejíma nohama se naklonila, ztrácela pevnost.
Nicméně Shino nemohla z černé záře pistole odtrhnout oči. Zírala na ni zblízka, jako by ji mohla spolknout.
V uších jí zvonilo. Stal se z toho pronikavý výkřik. Byl to křik malé holčičky prosycený čistou hrůzou.
Kdo to křičel?
To jsem byla... já.
Shino neznala obličej svého otce.
Neznamenalo to jen to, že v reálném světě neměla na otce žádné vzpomínky. Přesně jak tam stojí psáno, Shino nikdy neviděla osobu, která je jejím otcem, ani na fotce nebo videu. Když zemřel při dopravní nehodě, Shino nebyly ještě ani dva roky.
Toho dne mířila tříčlenná rodina, otec, matka a Shino, k matčiným rodičům, aby oslavili nový rok. Jejich auto jelo poblíž severovýchodní hranice prefektury, kde se podél úbočí táhla stará silnice se dvěma jízdními pruhy. Jelikož odjeli z Tokia pozdě, bylo kolem 11 v noci.
O příčině nehody svědčily stopy pneumatik na místě nehody; řidič kamionu mířícího z opačného směru ztratil v zatáčce kontrolu nad řízením a přejel do jejich pruhu.
Řidič kamionu proletěl předním sklem a dopadl na silnici, okamžitě zemřel. Jejich malé auto přímo zasaženo zprava |pzn překladatele: V Japonsku sedí řidič na pravé straně|, smeteno přes zábradlí a skutálelo se ze srázu, zastavilo až nárazem o pár stromů. Tehdy její otec, řidič, upadl vlivem vážných zranění do bezvědomí, ale stále ještě žil, zatímco její matka sedící vedle něj měla zlomenou levou nohu. Dítě Shino na zadním sedadle byla pevně připoutána pásem a neměla téměř žádné zranění. Nicméně na tu událost si nezachovala jedinou vzpomínku.
Naneštěstí, jelikož místní nepoužívali silnici zrovna často, obzvláště pozdě v noci, neprojelo kolem jediné auto. Také, následkem nehody, byl mobilní telefon v autě rozbitý.
V době, kdy si řidič na staré silnici všiml nehody a následující ráno ji nahlásil, uplynulo již šest hodin.
Během té doby mohla Shinonina matka pouze sedět a dívat se, zatímco byl její otec pomalu chladnější až nakonec zemřel na vnitřní krvácení.
V tu chvíli se někde hluboko v matčině mysli něco zlomilo.
Po nehodě se dušení stav její matky vrátil do doby, kdy byla teenagerem a potkala Shinonina otce. Shino s matkou opustily Tokio a začali žít s matčinými rodiči.
Veškerého otcova majetku, stejně jako fotek a videí s ním, se její matka zbavila a nikdy nezmínila žádnou ze svých vzpomínek.
Její matka chtěla klid a mír, takže začala žít jako venkovská dívka. Jako co viděla ji, nevěděla Shino jistě ani 15 let po nehodě; možná se na ni dívala jako na mladší sestru. I tak její matka i po nehodě Shino nadále hluboce milovala. Pamatovala si, jak jí četla obrázkové knížky a zpívala ukolébavky na dobrou noc. Proto byla v Shinonině paměti její matka vyobrazena jako křehká dívka, která se snadno zraní.
Přirozeně, když začala všemu lépe rozumět, Shino si myslela, že se musí stát silnou. Myslela si, že musí ochránit svou matku.
Jednou, když byla s prarodiči venku, seděl u vchodu velmi neodbytný prodavač, děsil její matku. Takže ho 9-tiletá Shino odehnala tím, že mu řekla, že pokud neodejde, zavolá policii.
Pro Shino byl vnější svět plný věcí, které ohrožovaly poklidný život její matky. Musím ji ochránit, musím ji ochránit, to bylo její jedinou cílevědomou myšlenkou.
To proto-přemýšlela Shino zpětně. To proto se to stalo. Bylo to určitým způsobem nevyhnutelné. Shino se dál snažila držet vnější svět daleko od nich, takže si škodolibý svět přišel pro pomstu.
Shino, jedenáctiletá, pátá na základní škole, si venku nehrála moc často, obvykle se rozhodla vrátit domů hned po škole a číst si knihy z knihovny.
Výsledky jejích testů byly dobré, ale neměla moc přátel. Byla velmi citlivá na vnější překážky; byl tam ten incident s chlapcem, který ji v neškodné legraci schoval její přezůvky, takže ho opravdu uhodila až se mu z nosu spustila krev.
Stalo se to v sobotu odpoledne, po začátku druhého pololetí. Shino s matkou šly společně na nedalekou poštu |pzn překladatele: V Japonsku plní pošty i funkce bankovních institucí|. Nebyli tam žádní jiní zákazníci.
Zatímco její matka vyplňovala u okénka papíry, Shino seděla na lavičce, klátila nohama a četla si knihu určenou pro lidi, kteří tam čekali. Nepamatovala si její název. Skříp, zaslechla zvuk dveří, vzhlédla a uviděla vcházet muže. Vyhublý muž ve středním věku v našedlém oblečení, v jedné ruce držel tašku.
Muž se zastavil ve vchodu a rozhlédl se po poště. Jeho oči se na okamžik střetly s Shinoninými. Pomyslela si, že vypadají zvláštně. Ve středu zažloutlého bělma mu rychle kmitaly černé zornice podobné hlubokým dírám. Když o tom teď zpětně přemýšlí, měl příliš rozšířené zornice. Později přišli na to, že než vešel dovnitř, vstříkl si nějaké stimulanty.
Ale v té chvíli neměla Shino na podobné otázky čas, jelikož se muž rychle přesunul k okénku.
Zrovna když Shinonina matka u okénka dokončovala nějakou proceduru «převodů & spoření», muž ji náhle levačkou popadl za pravou paži a odtáhl ji. Potom ji násilím odhodil. Její matka bezhlesně padla; šok byl tak velký, že ztuhla s vytřeštěnýma očima.
Shino okamžitě vstala. Chystala se hlasitě protestovat proti tomu náhlému bezdůvodnému násilí na její milované matce.
Potom muž upustil tašku hlasitě na pult a vyndal z ní černou věc. V době, kdy si Shino uvědomila, že jde o zbraň, už s ní muž mířil na pracovníka v okénku. Pistole-hračka-ne, opravdová věc-loupež-!? Těch pár slov jí problesklo myslí.
"Dejte prachy do tašky!"
Zakřičel muž chraptivě. Pak pokračoval.
"Obě ruce na pult. Ne, že spustíte alarm! Ty tam, nehejbej se!!"
Přesunul pistoli nalevo a napravo, zadržel tak pár pracovníků vzadu.
Měla by ihned vyběhnout z pošty a zavolat venku o pomoc, pomyslela si Shino. Nicméně nemohla jen tak opustit svou matku ležící na podlaze a jít.
Zatímco váhala, muž znovu vykřikl.
"Dělejte a dejte dovnitř prachy!! Všechno, co máte!! Dělejte!!"
Pracovník v okénku se ztuhlým obličejem držel pět centimetrů tlustý balík bankovek v pravé ruce-
V tu chvíli.
Ohluchla. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že to bylo hlasitým, výbušným zvukem.
Pak, cink, následoval tichý kovový zvuk. Něco narazilo do zdi a odrazilo se, pak to spadlo Shino k nohám. Drobná zlatá kovový trubička.
Když znovu zvedla hlavu, viděla, že má pracovník za pultem vykulené oči a obě ruce si tiskne hrudi. Viděla, že pod jeho kravatou se bílá košile barvila rudou barvou. V tu chvíli se zaklonil na své židli a, společně s kartotékou poblíž, upadl na zem.
"Říkal sem, abys nemačkal to tlačítko!!"
Mužův hlas byl náhle pronikavější. Viděla, jak se mu třese ruka, v níž držel zbraň. Do nosu ji uhodil pach připomínající ohňostroj.
"Hej, ty! Pojď sem a vem ty prachy!!"
Muž ukázal pistolí na dvě pracovnice, které tam ztuhle stály.
"Dělejte, pojďte!"
Zazněl mužův ostrý hlas, jenže pracovnice zavrtěly hlavou a nepohnuly se.
Pravděpodobně byly trénované na vloupání, jenže skutečné kulky nedokázalo zablokovat žádné školení z jakéhokoliv návodu.
Muž frustrovaně několikrát nakopl spodní část přepážky. Možná přemýšlel nad zastřelením někoho dalšího, když znovu zvedl pravou ruku se zbraní.
Pracovnice si s hlasitým křikem dřeply.
Ale potom udělal muž půlotočku a obrátil se k zákazníkům.
"Jestli si nechvátnete, zastřelím někoho dalšího!! Vystřelím!!"
Mužova zbraň ukazovala na-postavu ležící na podlaze, Shinoninu matku, která prázdně zírala do prostoru.
Tohle už na ni bylo moc. Její matka se nemohla ani pohnout. Shino si okamžitě pomyslela:
-Musím ochránit svou matku.
Ta myšlenka, kterou si nepřetržitě opakovala už od doby, kdy byla dítětem, ta vůle vyburcovala její tělo k akci.
Shino upustila knihu a vyběhla, popadla muže za pravé zápěstí s pistolí, a okamžitě se do něj zakousla. Dětské ostré zoubky lehce pronikly mužovou kůží.
"Cooo!?"
Muž překvapeně vykřikl, potom máchl pravou paží i s Shino. Shinonino tělo narazilo do strany přepážky. Ztratila dva mléčné zuby, ale v tu chvíli to vůbec nevnímala. Před jejíma očima mužova černá pistole uklouzla a vypadla mu z ruky. Sebrala ji, zatímco byl zaměstnaný.
Byla těžká.
V obou rukou cítila tíhu kovu. V kontrastu, linkovaná rukojeť, kterou ještě před chvílí muž svíral, byla nasáklá potem a teplem jeho těla. Jako by byla živá.
Shino jako dítě věděla něco málo o tom, k čemu slouží. Pokud ji použije, zastaví toho strašného muže. Vedena těmito myšlenkami, Shino zvedla pistoli na úroveň svých očí, oba ukazováčky přesunula na spoušť a zamířila na muže.
V tu chvíli vydal muž divný zvuk a skočil po Shino, pokusil se jí vyrvat zbraň z ruky. Popadl ji za obě zápěstí.
Ten boj byl pro Shino hodně dobrý ale svým způsobem i hodně špatný. Do teď na to stále ještě nemohla přijít. Avšak jednoduchou pravdou zůstává, že ve výsledku muž ustálil pistoli mířící na něj.
Nyní měla Shino víc než dost informací o pistoli použité při té loupeži -«té pistoli».
V roce 1993, před 90 lety používala sovětská armáda oficiálně pistoli «Tokarev TT33». Potom ji Čína zkopírovala a vytvořila tak «Typ 54 Černá hvězda». To bylo jméno oné zbraně.
Pistole měla ráži 30, to znamená, že byla vybavena kulkami o průměru 7,62mm s ocelovým jádrem.
V porovnání s hlavním proudem 9mm pistolí vyvinutých později je ráže nižší, ale spotřebovává hodně střelného prachu.
Z toho důvodu je počáteční rychlost kulky větší než rychlost zvuku, takže má ze všech zbraní nejvyšší energii průniku.
Ale jelikož byl velký i zpětný ráz, dal Sovětský svaz v padesátých letech vytvořit menší pistoli s 9mm kulkami. «Makarov» nahradil v historii Tokarev jako jejich oficiální zbraň.
Tenhle druh zbrani nebyl nic, čím by jedenáctileté dítě dokázalo správně zamířit a vystřelit.
Jenže jak ji muž pevně držel za zápěstí a pokoušel se jí ukrást pistoli, v tom okamžiku, Shino instinktivně stiskla spoušť.
Od rukou přes lokty až k ramenům se jí rozšířil prudký zpětný ráz, ale většinu z něj vstřebaly mužovy dlaně. Vzduch opět naplnilo teplo.
Muž vydal zvuk podobný škytnutí, pustil Shinoniny ruce a zavrávoral několik kroků zpět.
Na jeho šedavé vzorované košili se poblíž pásku velmi rychle rozšířil tmavě červený kruh.
"Aa...Ahaaa!!"
Zatímco pronikavě vykřikl, přitiskl si ruce na břicho. Možná zasáhla velkou břišní cévu, jelikož mezi prsty mu protékala sprška krve.
Ale muž nepadl. Černá hvězda používala malou ráži celoplášťové střely, takže ačkoli lehce prošla lidským tělem, její brzdná schopnost je nízká.
Se zvláštním zvukem natáhl muž své zakrvácené ruce směrem k Shino, znovu se ji pokoušel chytit. Krev prýštící z jeho rány dopadala na Shinoniny ruce.
S třesoucími se rukama, jako by váhala, znovu stiskla spoušť.
Tentokrát pistole hodně poskočila, vyrazila jí dech. Tentokrát doopravdy neslyšela zvuk výstřelu.
Druhá kulka zasáhla muže pod pravou klíční kost, znovu jím prošla a odhodila ho zády na zeď. Muž se zapotácel, potom mu nohy podklouzly na vlastní krvi a zhroutil se na záda na linoleum.
"Gaaaaa!!"
Jenže to ho ještě pořád nezastavilo. Zařval vzteky a položil obě ruce na podlahu, jak se pokoušel vstát.
Shino propadla panice. Pomyslela si, že pokud ho tentokrát najisto «nezastaví», budou i s matkou jistojistě zabity.
Ignorovala ostrou bolest v rukou a ramenou a popošla dva kroky dopředu. Namířila pistoli na střed muže, který se ze země nadzdvihl asi o 20 cm. Třetí výstřel jí vykloubil pravé rameno. Tentokrát se neměla o co opřít a zpětný ráz ji odmrštil dozadu, spadla střemhlav k zemi. I tak pistole neopustila její ruce.
Stejně jako předtím se kulka prudce vystřelená z pistole značně odchýlila od jejího cíle, asi o 10 cm nahoru-
Téměř dokonale zasáhla střed mužova obličeje. Mužova hlava padla s žuchnutím na podlahu. Nepohnul se, ani nevykřikl.
Shino se zoufale napřímila své tělo, aby se ujistila, že se muž přestal hýbat.
-Ochráněná.
Pomyslela si nejdříve. Ochránila svou matku.
Shino pohnula hlavou, aby se podívala na svou matku, která stále seděla na podlaze pár metrů od ní.
A matka, kterou milovala více než kohokoliv jiného na tomto světě...
Se dívala přímo na Shino. V očích se jí jasně zračila panika a strach.
Shino shlédla na své dlaně. Stále v nich držela pistoli a byly pokryté krůpějemi tmavě červené kapaliny.
Shino otevřela ústa, konečně pronikavě zaječela.
"Áááá...!!"
Jak se jí z hrdla vydral slabý výkřik, Shino dál zírala na Procyon SL ve svých rukou. Viděla krev stékající ze zadní části jejích rukou na prsty. Bez ohledu na to, kolikrát zamrkala, nezmizela. Kap, kap. Lepkavé kapky jí dopadaly na nohy.
Najednou jí z obou očí začala vytékat kapalina. S lehkým zkreslením její výhled naprosto zakryla černá záře modelu pistole.
V hlubinách temnoty uviděla obličej toho muže.
Třetí vlna kulek letěla k jeho obličeji. Rány, které po sobě zanechaly, byly překvapivě malé, jako nějaká mateřská znaménka. Nicméně ihned poté se mu z týla vyplavila krvavá mlha. Veškerý výraz i krev mu vyprchaly z obličeje.
Ale náhle se jeho levé oko samo pohnulo a zornice, podobná bezedné propasti, se zaměřila na Shino.
Dívala se přímo do jejích očí.
"... Ah ... ah ... ... ... ..."
Náhle se jí jazyk přilepil na patro a nemohla dýchat. Zároveň cítila, jak se jí silně stáhl žaludek.
Shino zaťala zuby, sebrala veškerou svou sílu vůle a odhodila Procyon na podlahu.
Okamžitě, vyrovnávajíc své kroky, vběhla do kuchyně a pravou rukou, studenou a mokrou potem, otočila klikou od dveří do koupelny.
Ve chvíli, kdy Shino zvedla prkénko jí z hloubi žaludku vytryskla horká tekutina. Dokud se nezbavila veškerého obsahu svého žaludku, zvracela, znovu a znovu, tělo se jí svíjelo v křeči.
Když stahy žaludku konečně ustaly, Shino byla vyčerpaná. Natáhl levou ruku, aby spláchla. S menšími potížemi se zvedla, sundala si brýle, oplachovala si obě ruce i obličej, dokola a dokola, ostře chladnou vodou z umyvadla.
Nakonec si vypláchla ústa, vzala si z poličky čistý ručník a, zatímco si otírala obličej, opustila koupelnu. Nedokázala jasně přemýšlet.
Na vratkých nohách se vrátila do pokoje.
Odvrátila zrak co nejvíce od modelu pistole a zakryla ho tam, kam se odkulil. Zvedla ho přes látku a okamžitě ho odhodila zpátky do otevřeného šuplíku. Shino ho hlasitě zavřela a, vyčerpaně, padla tváří dolů na postel. Voda odkapávající z její ofiny se jí na tvářích mísila se slzami a vsakovala se do futonu. Nevědomky, slabým hláskem, mumlala pořád znovu a znovu stejnou věc.
"Pomozte mi... někdo... pomozte mi... zachraňte mě... kdokoliv..."
Její vzpomínky na několik dní bezprostředně po loupeži byly zamlžené. Když jí dospělí oblečení do námořnicky modrých uniforem napjatě řekli, aby odložila zbraň, ztuhl jí prst a, bez ohledu na to, jak moc se snažila, nedokázala ho uvolnit.
Kolem bylo hodně červeních světel a žlutých pásek třepetajících se ve větru. Bílé světlo zářící z toho směru ji oslepovalo.
Jakmile ji konečně naložil hlídkový vůz, všimla si bolesti v pravém rameni.
Když se nesměle ozvala, odvezl ji policista na ambulanci-ze zbytku si pamatovala pouze střípky.
Zatímco ležela v nemocnici, vyptávali se jí dva policisté opakovaně na tu událost. Třebaže jim mnohokrát řekla, že chce vidět svou matku, byla jí žádost udělena až později.
Shino byla propuštěna asi za tři dny a vrátila se do domu prarodičů, jenže hospitalizace její matky trvala přes měsíc. Už se nemohli vrátit do mírumilovných všedních dnů z doby před incidentem.
Kvůli dobrovolnému omezení médií se podrobnosti o incidentu vyhnuli zprávám. Zástupcem byla ohlášena smrt podezřelého z ozbrojených poštovních loupeží, ale soud se nikdy nekonal. Nicméně stalo se to na malém městě. Podobnosti o tom, co se stalo uvnitř pošty prosákly ven-a mnohem víc než to, nafoukli je a přeháněli, zprávy se rozšířily přes celé město jako stepní požár.
Po roce a půl od základní školy byla Shino okořeněna každým synonymem slova «vrah». Od nástupu na nižší střední nahradilo urážky naprosté pohrdání.
Nicméně pro Shino nepředstavoval stav jejího okolí až tak velký problém. Od začátku se moc nezajímala o to, aby zapadala do skupiny.
Jenže jizvy, které na jejím srdci incident zanechal - bez ohledu na to, kolik let uplynulo, nezhojily se a dál Shino trápily.
Od té doby jen pohled na cokoli spojeného s pistolemi vyvolal v Shino živé vzpomínky na onu událost a projevily se příznaky silného šoku: hyperventilace, ztuhlost, ztráta orientace, zvracení, nebo v nejhorším případě, mdloby. Tyto příznaky byly nepochybně vyvolány pohledem na hračku v rukou dítěte u cesty, snadno mohly být vyvolané i skrze televizní obrazovku.
Proto Shino přestala být schopná dívat se na většinu dramat a filmů. Taky se párkrát stalo, že ji příznaky přepadly během sledování výukového videa používaného na hodině společenských věd. Knihy byly poměrně bezpečné-stará literární díla bez střelných zbraní především. Takže většinu nižší střední strávila v tmavém rohu školní knihovny, otáčeje stránkami velkých úplných děl.
Žádala své prarodiče, aby až odmaturuje na nižší střední, mohla pracovat někde daleko, jenže setkala se se silným odporem, Chtěli, aby šla na gymnázium. Takže Shino řekla, že pokud tomu tak má být, ať přinejmenším, jako kdysi, studuje v okolí Tokia, kde žila s rodiči. Jelikož chtěla jít na místo, kde nebyly žádné drby ani zvědavé pohledy, které ji vždy následovaly, víc než to, byla si jistá, že dokud zůstane v tomhle městě, rány v jejím srdci se jí v životě nezahojí.
Samozřejmě, Shinoniny symptomy byly diagnostikovány jako typická PTSP |pzn překladatele: Posttraumatická stresová porucha| a za čtyři roky podstoupila nespočet poradenství. Poslušně brala předepsaný lék. Jenže slova lékařů společně s něčím podivně připomínajícím úsměv na jejich tváři, dokázali dosáhnout pouze povrchu Shinonina srdce-poškrábali ho-neschopni opravdu se dostat k zraněnému místu. V čisté vyšetřovací místnosti, zatímco naslouchala opakovanému 'Rozumím. Bylo to velmi bolestivé. Velmi těžké,' Shino v hlavě dokola omílala stejnou otázku.
-Zastřelil jste v tom případě někdy někoho?
Nyní si po úvaze uvědomila, že ten postoj jí bránil ve vybudování důvěry a zabránil jakékoli léčbě. Nicméně, dokonce i teď to byl její otevřený záměr. Co udělala, bylo to dobré nebo zlé? Jasná, rozhodující odpověď byla pravděpodobně jedinou věcí, kterou si Shino přála. Ale samozřejmě, lékař, který by na takovou otázku dokázal odpovědět, neexistoval.
Avšak bez ohledu na to, kolik bolesti jí vzpomínky a příznaky působily, nikdy nepřemýšlela o sebevraždě.
Nelitovala, že na toho muže namířila pistoli a stiskla spoušť. Když držel její matku u hlavně, neměla Shino na vybranou. Dokonce i kdyby se vrátila do okamžiku té události, nepochybně by udělal to samé.
Jenže kdyby si vybrala sebevraždu jako únik, otočil by se v hrobě i ten muž, alespoň to si myslela.
Proto se chtěla stát silnou. V té situaci existoval jen jeden způsob jednání, i když stále ještě postrádala sílu, aby to vyslovila. Síla, jako v bitvě, kdy ženští vojáci nemilosrdně drtí své nepřátele. Kvůli tomu chtěla zkusit žít sama.
Když odešla z města, kde odmaturovala na nižší střední, jediný, s kým se rozloučila, byli její prarodiče a její matka, která ji objala a pohladila po vlasech. Vždycky si ji pamatovala jako dítě před tou událostí.
Přestěhovala se na místo, kde byl špinavý vzduch, voda se dala pít jen těžko a všechno bylo drahé.
A potom se setkala s Shinkawou Kyoujim a VRMMORPG «Gun Gale Online».
Nakonec se její dech i puls zklidnil a Shino otevřela oči.
Ležela obličejem dolů na posteli, levou tvář na polštáři, před ní bylo zrcadlo zabírající celou výšku stěny.
V něm se na ni dívala dívka s mokrými vlasy přilepenými k čelu. Trochu moc vyhublá s velkýma očima. Nos měla malý a rty tenké. Celkově se podobala podvyživenému kotěti.
Uživatelka ostřelovací pušky divočiny, Sinon. Její stavba a účes s krátkými vlasy svázanými po obou stranách obličeje se podobaly Shino, ale kromě toho to bylo vše. Ta dívka byla divokou kočkou.
Ačkoli byla šíleně vystrašená, když se poprvé přihlásila do GGO a vzali ji na bojiště, aniž by cokoliv věděla, Shino zjistila něco neočekávaného. Velmi se lišilo od reálného Japonska, krajina byla spíš jako z jiného světa. A v tom světě, když se pokusila dotknout jakéhokoli typu zbraně - ne, dokonce i když střílela ostatní hráče, to napětí se tomu do určité míry podobalo, ale nedošlo k tomu ohavnému dopadu.
Shino si byla jistá, že konečně našla způsob, jak překonat tu vzpomínku. Ve skutečnosti, jelikož se pokoušela hrát GGO, při pohledu na obrázky příznaky do jisté míry opadly a vypadalo to, že si s Kyoujim zvládne povídat o zbraních v GGO. Ne, nebylo to jenom tohle. Před půl rokem, když získala obrovskou a brutální pušku jménem «Hecate II», skutečná Shino se zamilovala. Zatímco ostatní dívky v jejím věku měly domácí zvířátka nebo vycpaná zvířata, Shino se uvolňovala hlazením hladké hlavně, a když si položila tvář na kulatý zásobník, cítila teplo.
Spolu s tou zbraní, ve virtuální poušti, pokud bude pokračovat v boji, jednou se její rány uzavřou a její obavy zmizí. S tou vírou odstřelila nespočet stvůr a hráčů s jistě smrtelnými kulkami.
Nicméně.
Vážně? Je to vážně v pořádku?
Ptal se hlas v jejím srdci.
Sinon už byla, z desítek tisíc GGO hráčů, někde v top třicítce. Volně vládla antimateriálové pušce jako nikdo jiný na úrovni skutečného boje. Každému, koho zachytila ve svém hledáčku dopřála jistou smrt svými nezastavitelnými střelami. Válečník s ledovým srdcem. Nepřeháněla, když řekla, že to byl život, v jaký Shino doufala.
A dosud-Shino v reálném světě, jako obvykle, neudržela ani model pistole.
Vážně... vážně... je tohle všechno v pořádku?
Oči dívky v zrcadle byly, za brýlemi, roztřesené a jako by ztracené.
Tyhle brýle, které začala loni nosit, nebyly na předpis. Nebyly pro opravu zraku, nýbrž sloužily jako «ochranné vybavení». Silné NXT polymerové čočky, například, nemohly být rozbity ani kulkou-nebo to alespoň psali v letáku. Nevěděla, zda je to pravda nebo ne ale uspořila si z životních nákladů a vyrobené brýle dávaly Shino mírný pocit bezpečí. Teď, když vyjde ven, když je nenosí, neuklidní se.
Zkrátka se na ten malý doplněk spoléhá.
Pevně zavřela oči a v hrudi se jí znovu zrodila křehká otázka.
Někdo... řekněte mi... co mám dělat... ?
-Nikdo mě nezachrání!!
Výkřik z jejího srdce odmítl a smazal ten slabý hlas v ní a Shino vstala. Před jejíma očima, na malém stolku vedle postele, zářil stříbrný kruh jejího Amusféru.
Prostě to nestačilo. V tom byl ten problém.
V tom světě stále ještě existovalo dvacet jedna střelců silnějších než ona. Rozdrtí je, pošle je do pekla a jednoduše ovládne tu divočinu jako nejsilnější hráč Gun Gale Online a tehdy-
Se Shino úplně stane Sinon a, v realitě, bude schopná získat pravou sílu. «Ten chlap» a «ta zbraň» byly, až do teď, pohřbeny v mnoha cílech, které Sinon zabila a ta vzpomínka už nikdy znovu nepovstane.
Shino zvedla dálkový ovladač na klimatizace, zapnula slabé topení, jedním tahem si sundala sako uniformy a odhodila ho. Rozepnula háček sukně, stáhla si ji z nohou, všechno sesbírala a odhodila na podlahu. Nakonec si sundala světle modré brýle a něžně je odložila do rohu psacího stolu.
Ihned si lehla na postel, zvedla Amusféru a natáhla si ji na hlavu. S trochou tápání ho zapnula a jakmile ji elektronický zvuk informoval, že je v pohotovostním režimu, otevřela ústa.
"LINK START" |pzn překladatele: Něco jako připojit|
Zamumlala bezmocně nakřáplým hlasem podobném dítěti unavenému od pláče.
Žádné komentáře:
Okomentovat