Velkolepý návrat je tu, aneb jak to bude do budoucna

Tak jsem po dlouhé době zpátky, hurá!
Přestěhovaná (na několikrát), opět s internetem a životem naruby, do kterého se opět můžou přimíchat překlady. Přiznávám, že první měsíc byl jeden velký absťák strávený hodinami zírání na zaklapnutý notebook nebo jeho černou obrazovku. Druhý měsíc byl celkem v pohodě, spousta práce, málo času a ten třetí jsem měla zánět šlach, takže nebylo nic (proto odkládám vydání překladu mangy Steins;Gate BnR na dobu neurčitou). Z toho všeho už bych měla být (doufejme na dlouho) venku a můžu se vesele pustit do práce.
I když na rovinu říkám, že mám rozvrh pěkně zaplněný a rozhodně nečekám, že to bude nějak jednoduché (začala jsem v pondělí a od té doby ležím v knížkách, které neustále přibývají přímo závratnou rychlostí), takže může dojít k zpomalení a (nedejbože) vyškrtávání projektů. Přesto jsem se rozhodla udělat říjen poněkud atraktivní (a taky se mi zatím nepodařilo najít si práci, haha), takže můžete čekat hodně překladů (ty najdete v liště napravo v Kalendáři). Věřím, že nikdo nebude zklamaný. A pokud jo, má smůlu.
K tomu dopředu upozorňuji, že jelikož pracujeme hlavně s českou transkripcí a mně se pak dost těžko přepíná na anglickou, asi dojde k menší změně jmen apod., ale nad tím se ještě zamyslím, nechce se mi totiž 'rozorávat' už přeložené věci.
To je ode mě zatím všechno, takže se ozvu zase v říjnu s prvním překladem :)

Aku no Musume – Kapitola 1, část 1, scéna 2

Scéna 2

♦Allen ~Království Lucifenia “Lesy chaosu”~

Zde, v království Lucifenia, obecně známém jako "Žluté království", pokrývají severní oblast rozlehlé lesy.

Říká se jim Lesy chaosu: hustě zalesněné místo bez cest hodné svého jména; nedbalý vstup každého kromě místních dřevorubců se rovnal sebevraždě.

Lesy chaosu sahaly až do sousedního království Elphegortu, kde na sebe braly jméno Lesy tisíciletých stromů; hlavní město Elphegortu, Aceid, se nacházelo nedaleko jeho hranic. Ale ve skutečnosti se při přechodu z Luceifenie do Elphegortu používala hlavní cesta zajíždějící velkou oklikou na východ. Při záměrném pokusu o průchod Lesy chaosu jste buď hodně spěchali nebo byli prostě ignoranti.

Původně byla Lucifenia jen jednou z malých zemiček seskupených v kraji Evillious; v jedné generaci byla rozšířena ve velké království skrze politiku vojenské expanze. Tu změnu měl na svědomí zakládající monarcha, Alth; zjevně nezaútočil na slabý národ Elphegort, jelikož les představoval velkou překážku na cestě k rozsáhlému vojenskému vpádu.

Uprostřed tohoto lesa, v době západu slunce, bloudila skupina služebníků a královských stráží, hledali princeznu.

Víme, že princezna vstoupila do lesa; dosud nešlo o nic víc než o sledování Josephininých stop ze stáje do lesů. Jenže potom museli oddělit Josephininy stopy od nespočetných otisků, které zůstaly v zemi, a následovat je. Tohle mohl zvládnout jen někdo jako Leonhart.

Členové Královské gardy byli šílení strachy. Což nebylo nijak překvapující. Nejen že ztratili přehled o tom, kde je princezna, jíž měli chránit, dokonce se odvážila do Lesů chaosu. Pokud se Riliane něco stane, jednoduché stětí nepřicházelo v úvahu.

V temnotě vicevelitel Gardy hlasitě nadával nově jmenovanému vojákovi.

"Proč jsi princeznu Riliane nezastavil?!"

"Jenže... je to princezna Riliane! Kdybych se jí tím znelíbil..."

"Takže tě ani nenapadlo jít s ní jako doprovod? Idiote!"

Nováček vypadal, že se rozpláče, nebo spíš přesněji už napůl brečel; už asi nemělo důvod mu víc spílat. Ačkoli jsem ho trochu litoval, na něco takového teď vážně nebyl čas.

Kdo si opravdu zasloužil naše sympatie, byla Ney. Běhala kolem, aniž by věnovala pozornost špíně pokrývající její oblečení. Když vešla do Rilianina pokoje a jeho majitelka tam nebyla, pomyslela si nejprve: Možná je zase u zrcadel?

Nicméně když si všimla cestičky v krbu, vyprchala jí z tváře barva.

Tajný průchod v krbu... Pro obyvatele paláce, kteří o tom nic nevěděli, to přišlo jako blesk z čistého nebe, ale abych řekl pravdu, já o jeho existenci věděl. Kdysi dávno jsem jím s jistou osobou prošel.

Chartette se na hledání nepodílela, jelikož naprosto odmítla vkročit do lesa. Stěží překvapující, pomyslel jsem si. Když byla Chartette malá, ztratila se v lese a chytila ji skupina zlodějů, kteří se v něm skrývali. S Geramine se mi povedlo ji tehdy nějak zachránit, avšak ta zkušenost ji traumatizovala.

"Nechoď příliš daleko. Ztratíš se," řekl mi Leonhar kráčející po mém boku.

"V pořádku. Už jsem tu byl."

“…To je pravda.”

Leonhart samozřejmě věděl, co se Chartette v dětství stalo. Nikdy předtím ani potom mě neuhodil. Jen tehdy. Jak se dalo očekávat, nikdy nezvedl ruku na Germaine, protože byla dívka, nicméně nikdy jsem ho neviděl tak rozrušeného (A když se pak Leonhart opil víc než obvykle, začal být přehnaně sentimentální a jeho tvrdošíjné hádky se ještě zhoršily).

Proč?! Zachránili jsme Chartette a přesto...

Tehdy jsem na něj nadával, jenže reagoval přirozeně, protože jsme jednali, aniž bychom se s ním poradili a riskovali při tom životy?

Ačkoli já v tomhle lese byl už před Chartettiným únosem. Než mě Leonhart adoptoval, když jsem byl ještě mladší, vyklouzl jsem z hradu a procházel se těmito lesy...

"Veliteli Leonharte, zajdu trochu dál."

"Napadlo tě snad něco, Allene?"

Zlehka jsem přikývl v odpověď.

"Říkám ti to znovu, neztrať se."

Nechal jsem za sebou jeho slova a vyrazil.

Nepamatuje si, co se stalo potom. Ale i tak je to možné...