Nezumi, Promočený
Nezumi byl v tunelu. V temnotě tiše vydechl. Vzduch slabě voněl vlhkou hlínou. Krok za krokem si opatrně razil svou cestu. Tunel byl malý. Byl tak akorát velký, aby se jím Nezumi protáhl, a byl naplněný tmou. Světlo nebylo nikde k vidění, ale to ho uklidňovalo. Měl rád temná, malá místa. Na takových totiž nemohlo žít nic velkého, co by ho mohlo chytit. Pociťoval chvilkovou úlevu a klid. V ráně na rameni mu tepala tupá bolest, ale nevnímal ji. Větší starosti mu dělalo množství krve, kterou ztratil. Zranění nebylo hluboké. Bylo to jen škrábnutí. Krev z ní se začala srážet a uzavírala otevřenou ránu. Ale přesto byla... Cítil teplo a mokro. Pořád krvácel.
――Antikoagulant. |pzn překladatele: látka zabraňující srážení krve| Potáhli jím kulku.
Nezumi si skousl ret. Chtěl něco, čím by zastavil krvácení. Trombin, nebo aluminiovou sůl. Ne, nemusí to být nic takového. Stačila by alespoň čistá voda, aby si s ní ránu vymyl.
Podlomily se mu nohy. Přemohla ho závrať.
――To není dobré.
Omdlí z nedostatku krve, asi. Pokud ano, bude to špatné. Brzy se nebude schopen vůbec hýbat.
――Ale možná by mi to ani nevadilo.
Zaslechl v sobě hlas.
Možná by nebylo tak špatné stočit se do klubíčka, neschopen pohybu, zahalen vlhkou tmou. Poddal by se spánku, dlouhému spánku – a poklidné smrti. Nebude to bolet, ne tolik. Možná ucítí trochu zimu.
Ne, nesmí to brát na lehkou váhu. Jeho krevní tlak by klesl, měl by potíže s dýcháním, končetiny by mu ochrnuly… samozřejmě, že by to nebylo bezbolestné.
――Chci spát.
Byl unavený. Zima. Bolest. Neschopnost pohybu. Trpěl by jen chvilku, říkal sám sobě. Místo marné snahy prostě zůstat v klidu. Existují lidé, co ho sledují, ale nikdo, kdo by ho zachránil. Takže by to měl jednoduše skončit. Schoulit se tady, a prostě usnout. Vzdát to.
Jeho nohy kráčel dál. Jeho ruce běžely podél stěn. Nezumi se nuceně usmál. Jeho vlastní hlas mu říkal, ať to vzdá, ale jeho tělo zarputile pokračovalo kupředu. Jak problematické to celé je.
――Uběhla hodina. Ne, třicet minut.
Třicet minut byla časová lhůta pro každý volný pohyb, jaký měl. V tom limitu musel zastavit krvácení, a zajistit si místo k odpočinku. Základní předpoklady pro to, aby se udržel naživu.
Ve vzduchu se cosi mihlo. Temnota před ním postupně světlala. Pečlivě volil každý krok. Vynořil se z temnoty úzkého bočního tunelu do větší oblasti obklopené bílými betonovými zdmi. Nezumi věděl, že jde o součást kanalizace, která byla používána před deseti či více lety, na konci dvacátého století. Na rozdíl od země nad ním, podzemí No. 6 nebylo zrovna dobře udržované. Většina z něj zůstala ve stejném stavu, v jakém byla v minulém století. Tenhle kanalizační tunel byl jen jedním z mnoha, opuštěný a zapomenutý. Nezumi si nemohl přát lepší prostředí pro život. Zavřel oči a představil si mapu No. 6, kterou vytáhl z počítače.
Měl slušnou šanci, že tohle je opuštěná cesta K0210. Pokud ano, pak by se měl dostat blízko oblasti bytů s vysokými příjmy nazvanou Chronos. Samozřejmě, stejně dobře mohla vést i ke smrtícímu konci. Ale pokud se rozhodl žít, pak má pouze jedinou možnost – pohybovat se kupředu. Nezumi neměl ve svém současném stavu čas ani možnost na dlouhé úvahy.
Vzduch se pohnul. Už v něm nebyla dřívější zatuchlá vlhkost, ne, teď to byl čerstvý vzduch nesoucí dostatek vláhy. Vzpomněl si, že nahoře pršelo. Tenhle průchod byl určitě spojen se světem nahoře.
Nezumi vdechl a ucítil vůni deště.
***
7. října 2013 jsem slavil dvanácté narozeniny. Toho dne, tropická tlaková níže, nebo hurikán, který vznikl minulý týden mimo jihozápadní oblast Tichého oceánu, zamířil na sever, nabral na síle, dokud nás přímo nezasáhl ve městě No. 6.
Byl to ten nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostal. Naplnilo mě vzrušení. Bylo teprve půl páté večer, ale už se stmívalo. Stromy se na dvorku skláněly ve větru jako listí a byly z nich rvány malé větvičky. Miloval jsem ten hluk, jaký způsobovali. Byl to holý opak běžné atmosféry téhle čtvrti, která jen stěží způsobila cokoliv hlasitého.
Má matka dávala přednost malým stromům před květinami, a i přes její nadšenou výsadbu mandlovníku, kamélií a javorů všude kolem, náš dvorek přerostl v malý les. Ale díky tomu byl dnešní hluk odlišný. Každý strom vydával jiný sténavý zvuk. Potrhané listy a větve narážející do oken se k nim lepily a pak byly zase prudce odmršťovány. Znovu a znovu práskaly proti oknu poryvy větru.
Ruce mě svědily touhou ho otevřít. Dokonce i silný vítr, jako byl tento, nedokázal rozbít nerozbitné sklo, a v místnosti s kontrolovanou atmosférou zůstávala vlhkost i teplota stabilní a neměnná. Proto jsem chtěl otevřít okno. Otevřít ho a vnést dovnitř vzduch, vítr, déšť, změnu od všednosti.
"Shione," ozval se matčin hlas z interkomu. "Doufám, že nemyslíš na otevření okna."
"Ne."
"Dobře… slyšel jsi to? Nížiny Západního bloku jsou zaplaveny. Hrozné, že?"
Vůbec nezněla, jako by se cítila hrozně.
Mimo No. 6 byla země rozdělena do čtyř bloků – Východního, Západního, Severního a Jižního. Většina Východního a Jižního bloku byla zemědělskou půdou nebo pastvinami. Zajišťovali 60% všech rostlinných a 50% všech živočišných produktů. Na severu byla velká rozloha listnatých lesů a hor pod plnou ochranou Výboru pro centrální správu.
Bez souhlasu výboru nikdo nesměl do oblasti vejít. Ne, že by někdo chtěl jít do zcela neudržované divočiny.
V centru města byl obrovský lesopark, který zabíral více než šestinu rozlohy města. V něm jste mohli zažít změny ročních období a setkat se se stovkami různých malých živočichů a hmyzu, kteří zde žili.
Drtivá většina občanů byla spokojena s volně žijícími živočichy v parku. Já to moc rád neměl. Obzvláště jsem nesnášel radnici, která se tyčila ve středu parku. Měla pět podlaží pod zemí a deset nad ní, a byla postavena do tvaru kopule. V No. 6 nebyly mrakodrapy, takže "tyčící" je možná trochu přehnané. Přesto vyvolávala zlověstný pocit. Někteří lidé jí říkali Měsíční kapka kvůli jejímu kruhovému, bělostnému tvaru, ale podle mě se spíš podobala kulatému puchýři. Puchýř, který nabobtnal uprostřed města. Jako by ho obklopovaly, stály poblíž něj městská nemocnice s budovou Bezpečnostního úřadu. Dohromady je spojovaly cestičky, které vypadaly jako plynovod. Okolo toho všeho byl zelený les. Lesopark, místo klidu a míru pro dobré občany. Všechny rostliny i zvířata, která zde žila, byla podrobně monitorována, a veškeré květiny, ovoce a malé bytosti každé oblasti byly v každém ročním období pečlivě zaznamenávány.
Občané si mohli najít to nejlepší místo a čas na pozorování nebo se mohli dívat skrze služební systém města. Poslušná, dokonalá příroda. Ale i ta zuřila v den, jako byl tento. Byl to, koneckonců, hurikán.
Větev se zelenými listy neustále mlátila do okna. Následoval poryv větru, jehož řev nějakou dobu rezonoval. Alespoň jsem si to myslel. Zvukotěsné sklo mě odřízlo od jakýchkoliv zvuků z venčí. Chtěl jsem odstranit to okno, které mi překáželo. Chtěl jsem slyšet, cítit zuřící vítr. Téměř bezmyšlenkovitě jsem okno trhnutím otevřel. Vítr i déšť zavanuly dovnitř. Vítr rachotil jako by vycházel z hloubi samotné země. Byl to řev, jaký jsem už dlouho neslyšel. Zvedl jsem ruce a vykřikl. Ten výkřik se rozplynul v bouřícím větru, a nikdo ho neslyšel. Přesto jsem křičel dál, bez významu. Do krku mi vlétly kapky deště. Věděl jsem, že se chovám dětinsky, ale nedokázal jsem přestat. Déšť zesílil. Jak vzrušující by to jen bylo, kdybych se svlékl ze všeho toho oblečení a vyrazil ven do deště. Pokusil jsem se představit si vlastní nahotu a jak tak pobíhám v strhující bouři. Určitě by mě prohlásili za blázna. Ale bylo to neodolatelné pokušení. Znovu jsem doširoka otevřel pusu a spolkl kapky. Chtěl jsem potlačit ten podivný impuls. Bál jsem se toho, co ve mně číhá. Občas najdu sám sebe ohromeného bouřlivým, divokým náporem emocí.
Rozbij to.
Znič to.
Znič co?
Všechno.
Všechno?
Ozval se mechanický varovný zvuk. Oznamoval mi, že se atmosférické podmínky v místnosti zhoršily. Nakonec se okno zavře a automaticky zamkne. Vzduch se odvlhčí a teplota ustálí, a všechny mokré věci v místnosti, včetně mě, se okamžitě usuší. Otřel jsem si mokrý obličej o závěs a vydal se ke dveřím, abych vypnul systém kontroly vzduchu.
Co kdybych, v tu chvíli, uposlechl zvuk varování? Někdy o tom ještě uvažuji. Kdybych zavřel okno, vybral bych si tak zůstat v dostatečně suchém pohodlí svého pokoje, můj život by byl úplně jiný. Nelituji toho, nic takového. Byla to jen zvláštní myšlenka. Ta jedna věc, která změnila celý můj svět, doteď tak úzkostlivě kontrolovaný, se stala díky jedné malé náhodě – 7. září 2013, v ten bouřlivý den, jsem náhodou otevřel okno. Byla to velmi zvláštní myšlenka.
A i když nemám určitého Boha, v něhož bych věřil, jsou chvíle, kdy zaujímám k pojmu ´Boží ruka´ určité přesvědčení.
Scvakl jsem vypínač. Zvuk varování ustal. Na místnost náhle dopadlo ticho.
Heh.
Zaslechl jsem za sebou slabý smích. Instinktivně jsem se otočil a lehce vykřikl. Stál tam chlapec, promočený na kost. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je to kluk. Měl po ramena dlouhé vlasy, které téměř zakrývaly jeho malý obličej. Krk a ramena, vyčnívající z trička s krátkým rukávem, byly tenké. Nedokázal jsem říct, jestli jde o chlapce nebo dívku, natož zda je starší či mladší než jak vypadal. Mé oči a svědomí se příliš soustředily na jeho levé rameno potřísněné červení, než abych dokázal přemýšlet o něčem jiném.
Byla to barva krve. Nikdy jsem nikoho neviděl krvácet tak moc jako jeho. Instinktivně jsem k němu natáhl ruku. Postava vetřelce mi zmizela pod rukama. Zároveň jsem ucítil náraz, velkou silou jsem narazil do zdi. Na krku jsem ucítil cosi ledového. Byly to prsty, všech pět, svíraly mé hrdlo.
"Nehýbej se," řekl.
Byl menší než já. Dušen zespoda jsem mu napjatě pohlédl do očí. Byly tmavé a zároveň světlé, šedivé. Nikdy předtím jsem takovou barvu neviděl. Jeho prsty se sevřely. Celkem vzato se nezdál být moc silný, přesto jsem se nemohl ani pohnout. Tohle nebylo něco, co by dokázal normální člověk.
"Aha," podařilo se mi polknout. "Jsi na tohle zvyklý."
Pár šedých očí ani nemrkl. Jejich pohled byl stálý a pevný, klidný jako hladina oceánu, a nedokázal jsem z nich vyčíst ani náznak hrozby, strachu nebo vražedného úmyslu. Byly to tiché oči. Cítil jsem, jak můj vlastní strach ochabuje.
"Ošetřím ti zranění," řekl jsem, olizujíc si rty. "Jsi zraněný, viď? Ošetřím tě."
Viděl jsem svůj vlastní odraz ve vetřelcových očích. Na okamžik jsem si připadal, jako bych se v nich topil. Odvrátil jsem zrak a pohlédl dolů, potom jsem zopakoval:
"Ošetřím ti zranění. Musíme zastavit krvácení. Ošetření. Rozumíš, co ti říkám, že?"
Sevření na krku lehce povolilo.
"Shione."
Přenesl interkom matčin hlas. "Otevřel jsi okno, viď?"
Zhluboka jsem se nadechl. Cítil jsem se v pořádku. Bylo to dobré, uklidňoval jsem se. Dokážu promluvit normálním hlasem.
"Okno? ...Ach, ano, je otevřené."
"Nachladíš se, pokud ho nezavřeš.
"Já vím."
Slyšel jsem, jak se matka na druhém konci směje.
"Dnes ses stal dvanáctiletým, a přesto se stále chováš jako malý kluk."
"Dobře, chápu… Ach, mami?"
"Ano?"
"Musím napsat referát. Mohla bys mě na chvíli nechat o samotě?"
"Referát? Nebyl jsi právě přijat do Studia pro nadané?"
"Co? Ach… no, mám hodně úkolů."
"Dobře… nepřepínej se. Přijď dolů na večeři."
Studené prsty se odtáhly od mého krku. Mé tělo bylo volné. Natáhl jsem ruku, abych restartoval systém kontroly vzduchu. Ujistil jsem se, že jsem nechal vypnutý bezpečnostní systém. Kdyby ne, detekoval by vetřelce jako cizí přítomnost, a spustil by pronikavý alarm. Byla-li by osoba uznána jako legitimní občan No. 6, nic by se nestalo, ale nedokázal jsem si představit, že by měl tenhle promočený vetřelec občanství.
Okno se zavřelo, místností začal kolovat teplý vzduch. Šedooký vetřelec se napůl zhroutil na kolena, a opřel se o postel. Dlouze, zhluboka se nadechl. Byl značně oslabený. Vyndal jsem nouzovou lékárničku. Nejdřív jsem mu zkontroloval puls, pak mu roztrhl tričko a začal čistit ránu.
"Tohle…“
Nemohl jsem si pomoct a zíral na něj. Tenhle typ zranění mi byl neznámý. Jako by si něco v mase jeho ramenního kloubu vyřezalo mělkou brázdu.
"Střelná rána?"
"Jo." Zněla lhostejná odpověď. "Minuli. Jaký máš termín pro tohle? Oděrka?"
"Nejsem odporník. Ještě pořád studuju."
"Ve Studiu pro nadané?"
"Začínám příští měsíc."
"Páni. Vysoké IQ, co?"
V hlasu měl náznak sarkasmu. Zvedl jsem pohled od jeho zranění a podíval se mu do očí.
"Děláš si ze mě legraci?"
"Legraci? Zatímco mě ošetřuješ? Nikdy. Tak jaká je tvoje specializace?"
Řekl jsem mu, že ekologie. Právě jsem byl přijat do Studia pro nadané. Ekologie. Přinejmenším to mělo něco společného s léčením střelné rány. Moje první zkušenost. Bylo to trochu vzrušující. Podíváme se, co mám udělat jako první. Dezinfekce, ovázání… ach, ano, musím zastavit krvácení."
"Co to děláš?"
Díval se na mě, jak beru z dezinfekční sady stříkačku, a polkl.
"Lokální anestetikum. Dobře, jdeme na to."
"Počkej, počkej. Znecitlivíš to a pak?"
"Sešiju."
Prý jsem to řekl s takovým úsměvem, že jsem vypadal, jako bych si to nemohl užívat víc. To jsem se dozvěděl až mnohem později.
"Sešít! Můžeš snad přijít na něco ještě primitivnějšího?"
"Tohle není nemocnice. Nemám nejmodernější zařízení, a kromě toho, myslím, že střelná rána je primitivní sama o sobě."
Míra kriminality ve městě byla neskutečně blízko nule. Město bylo bezpečné, a průměrný občan tak neměl žádný důvod k nošení zbraně. A pokud nějakou měli, tak jenom k lovu. Dvakrát do roka byla pravidla zrušena kvůli lovecké sezóně. Staré pušky přehodí přes ramena a nadšenci mohou vyrazit do severních hor. Matka je nemá ráda. Říká, že nerozumí, jak mohou lidé zabíjet zvířata pro potěšení, a není jediná. Při pravidelném sčítání lidu 70% občanů vyjádřilo nesouhlas s lovem jako formou sportu. Zabíjení ubohých nevinných zvířat–jak násilné, kruté…
Ale krvácející postava přede mnou nebyla liška nebo jelen. Byl to člověk.
"Nemůžu tomu uvěřit," zamumlal jsem si sám pro sebe.
"Uvěřit čemu?"
"Že existují lidé, kteří střílejí na jiné lidi… pokud… neříkej mi, že tě někdo z loveckého klubu střelil omylem?"
Jeho rty se zkroutily. Usmíval se.
"Lovecký klub, jo. No, hádám, že jim tak můžeš říkat. Ale nepostřelili mě náhodou."
"Věděli, že střílí po člověku? To je protiprávní."
"Vážně? Namísto lišky prostě lovili člověka. Štvanice na uprchlíka. Nemyslím si, že je to v rozporu se zákonem."
"Co tím myslíš?"
"Jsou lovci a lovení."
"Nějak nerozumím, o čem to mluvíš."
"Myslel jsem si to. Nemusíš tomu rozumět. Takže se mi fakt chystáš dát injekci? Nemáš anestetikum ve spreji nebo tak něco?"
"Vždycky jsem si chtěl zkusit dát někomu injekci."
Vydezinfikoval jsem ránu, a třemi injekcemi kolem zraněné oblasti aplikoval anestetika. Ruce se mi z nervů trochu třásly, ale šlo to tak nějak hladce.
"Brzy by to mělo znecitlivět, a pak–"
"To sešiješ."
"Jo."
"Máš s tím nějakou zkušenost?"
"Samozřejmě že ne. Nebudu studovat medicínu. Ale mám základní znalosti šití cév. Viděl jsem to na videu."
"Základní znalosti, huh…“
Zhluboka se nadechl a podíval se mi přímo do obličeje. Měl úzké, bezkrevné rty, propadlé tváře, a bledou vysušenou pokožku. Měl obličej někoho s nelehkým životem. Opravdu vypadal jako zvíře, neúnavně pronásledovaná kořist, vyčerpaná, bez místa k odpočinku. Ale jeho oči byly jiné. Bez emocí, ale cítil jsem z nich děsivou sílu. Byla to životní síla? zajímal jsem se. Ještě nikdy předtím jsem se ve svém životě nesetkal s tak pozoruhodnýma očima, jako byly tyhle. A ty oči na mě upřeně hleděly.
"Seš divnej."
"Proč si to myslíš?"
"Ještě ses mě nezeptal na jméno."
"Ach, jo. Ale stejně jsem se ještě sám nepředstavil."
"Shion, že jo? Jako ta kytka?" |pzn překladatele: Shion je japonský název pro astru|
"Jo. Moje matka má ráda stromy a polní květiny. A co ty?"
"Nezumi." |pzn překladatele: krysa/myš|
"Co?"
"Moje jméno."
"Nezumi... není to ono."
"Není to co?"
Barva jeho očí se vůbec nepodobala té krysí. Spíš něčemu mnohem elegantnějšímu. Jako... obloha těsně předtím, než se rozední – nevypadala tak snad? Začervenal jsem se rozpaky nad vlastními slovy; jako bych snad byl nějaký chabý básník. Záměrně jsem zvýšil hlas.
"Dobře, jde se na to."
Vzpomeň si na základní postup při šití, řekl jsem si. Nastav dvě nebo tři pevné nitě, a použij je jako podpůrnou osnovu pro pokračující stehy… musíš to provést s tou největší pečlivostí a přesností ...v případě pokračujících stehů....
Prsty se mi třásly. Nezumi tiše sledoval konečky mých prstů. Byla jsem nervózní, ale taky trochu vzrušený. Uváděl jsem v praxi to, o čem jsem dosud četl jen v učebnici. Bylo to tak vzrušující.
Šití dokončeno. Přitiskl jsem na ránu kousek čisté gázy. Po čele mi skanula kapka potu.
"Takže seš chytrej."
Nezumiho čelo bylo také vlhké potem.
"Jen mám šikovné ruce."
"Není to jen v rukou. Máš to v hlavě. Je ti jen dvanáct, ne? A chystáš se vstoupit do Studia pro nadané, té nejvyšší vzdělávací instituce. Takže jsi super elita."
Tentokrát v tom nebyla ani stopa po sarkasmu. Ani náznak úžasu. Tiše jsem odložil špinavou gázu a nástroje.
Před deseti lety jsem byl zařazen mezi ty nejvýše postavené v městských inteligenčních zkouškách pro dvouleté. Město poskytne každému, kdo se zařadí mezi ty nejlepší ve schopnostech nebo atletických dovednostech tou nejlepší výukou, jakou si jen mohou přát. Do věku desíti jsem chodil na kurzy o životním prostředí vybavené nejnovějším zařízením s ostatními spolužáky, jako jsem já. Pod dohledem řady odborných učitelů nám byly dány solidní a důkladné základy vzdělání, po nich jsme dostali svůj vlastní soubor instruktorů a přesunuli se na takové pole specializace, které nám nejlépe vyhovovalo. Od toho dne, kdy jsem se dozvěděl, že jsem byl označen jako nejlepší, mi byla přislíbena zářivá budoucnost. Bylo to neotřesitelné. Žádná malá síla tím nemohla otřást. Přinejmenším tak tomu mělo být.
"Ta postel vypadá pohodlně," zamumlal Nezumi, stále ještě opřený o ni.
"Můžeš ji použít. Ale nejdříve se převlékni."
Položil jsem Nezumimu na klín čistou košili, ručník a krabičku s antibiotiky. A pak, z rozmaru, jsem se rozhodl udělat kakao. Měl jsem v pokoji dostatek základních spotřebičů, abych mohl udělat horký nápoj pro dva.
"Tohle není zrovna v módě, co?" Nakrčil Nezumi nos, když vytáhl kostkovanou košili.
"Lepší než ta špinavá košile, které je roztržená a pokrytá krví, jestli chceš znát můj názor."
Podal jsem mu hrnek kouřícího kakaa. Tohle bylo ten večer poprvé, co jsem v jeho šedivých očích viděl cosi jako záblesk emocí. Potěšení. Nezumi usrkl doušek a tiše zamumlal–dobré.
"Je to dobré. Lepší než tvoje šití."
"Není fér to takhle porovnávat. Myslím si, že na první pokus to celkem ušlo."
"Vždycky seš takovej?"
"Cože?"
"Vždycky seš takhle otevřenej? Nebo je pro veškerou elitu Petriho misek normální mít nulovej smysl pro nebezpečí?" pokračoval Nezumi, držíc hrnek v obou rukou. "Vy ste prostě v pohodě, necítíte nebezpečí ani strach z vetřelců, hm?"
"Cítím nebezpečí. A taky strach. Bojím se nebezpečných věcí a nechci s nimi mít nic společného. Taky nejsem natolik naivní, abych věřil, že každý, kdo projde mým oknem ve druhém patře, je slušný občan."
"Tak proč?"
Má pravdu. Proč? Proč jsem ošetřil zranění tohohle vetřelce a dokonce mu dal horké kakao? Nebyl jsem chladnokrevné monstrum. Ale také jsem nebyl natolik plný soucitu a dobré vůle, abych nabídl pomocnou ruku každému zraněnému. Nebyl jsem svatý. Nenáviděl jsem potíže a hádky. Ale vzal jsem tohohle vetřelce dovnitř. Pokud na to městské autority přijdou, budu v průšvihu. Možná ve mě uvidí někoho bez zdravého úsudku. Pokud se tak stane...
Mé oči se setkaly s párem šedých. Měl jsem pocit, jako bych v nich zahlédl náznak smíchu. Jako by viděly skrze mě, všechno, na co jsem myslel, a vysmívaly se mi. Sevřel se mi žaludek a zamračil se na něj.
"Kdybys byl velký, agresivní chlap, spustil bych už tehdy a tam alarm. Ale ty jsi malý, vypadáš jako holka, a skoro jsi padal. Takže... Takže jsem se rozhodl ti pomoct. A..."
"A?"
A tvoje oči mají podivnou barvu, jakou jsem nikdy předtím neviděl. A vtáhly mě do sebe.
"A... Vlastně jsem chtěl vědět, jaké to je, doopravdy někoho sešít."
Nezumi pokrčil rameny a dopil zbytek kakaa. Hřbetem ruky si otřel ústa, dlaní přejel před prostěradlo.
"Vážně můžu jít spát?"
"Jasně."
"Díky."
Tohle byla první slova vděku, co jsem od něj slyšel od té doby, co přišel do mého pokoje.
* * *
Matka seděla na gauči v obývacím pokoji ponořená do televize s plochou obrazovkou, která byla namontovaná na stěně. Všimla si, že vcházím, a ukázala na ni. Hlasatelka s dlouhými rovnými vlasy právě vysílala varování všem obyvatelům Chronosu.
Z Nápravného zařízení v Západním bloku uprchl trestanec, a naposledy byl spatřen v okolí Chronosu. S ohledem i na hurikán byla oblast na noc uzamčena. Všem uvnitř, včetně speciálních případů, je zakázáno opouštět své domovy.
Na obrazovce se objevil Nezumiho obličej. Pod ním plula červenými písmeny slova "VC 103221".
"VC..."
Dal jsem si do pusy lžíci třešňového koláče. Každoročně bez výjimky, mi matka na narozeniny upekla třešňový koláč. To protože v den, kdy jsem se narodil, přinesl otec domů třešňový koláč.
Podle toho, co mi matka řekla, byl otec beznadějný případ, který se bohatě oddával utrácení, ženám, a především, láhvi – byl jen krůček od alkoholismu. Jednoho dne přišel domů, v opilosti koupil třešňové koláče – celkem tři – které byly tak dobré, že si nemohla pomoct a vybavila si jejich chuť pokaždé, když nadešlo 7. září. Mí rodiče se rozvedli dva měsíce po třešňovém koláči. Takže jsem naneštěstí neměl žádné vzpomínky na svého beznadějného otce, který byl jen krůček od alkoholismu. Ale nebylo to nepříjemné. Poté, co jsem byl určen za nejlépe ohodnoceného, jsme s matkou obdrželi právo žít v Chronosu, spolu s naprostým zajištěním našich životních podmínek, včetně tohohle skromného ale dobře vybaveného domu. Nebylo na tom nic nepříjemného.
"Jen jsem si vzpomněla, že je bezpečnostní systém na dvorku ještě pořád vypnutý. Není nic špatného na tom to tak nechat, že?"
Zvedla se matka pomalu. Poslední dobou hodně přibrala, a zdálo se, že jí pohyb stojí jisté úsilí.
"Ta věc je taková osina v zadku. Dokonce i kočka, co přeskočí plot, spustí alarm, a lidé z Bezpečnostního úřadu to pokaždé přijdou zkontrolovat. Takové komplikace."
Skoro jako by v souvislosti s tím, že přibrala, začala nazývat věci "osinou v zadku" stále častěji a častěji.
"Ale podívej se na něj, ještě je tak mladý. VC... zajímalo by mě, co udělal."
VC. V čip. Zkratka z Čipu-násilí |pzn překladatele: Violence-chip|, a původně termín používaný v Americe pro polovodič používaný pro cenzuru televizního obsahu. S tímto čipem jsi dalo zamezit vysílání násilných nebo rušivých scén v televizi. Pokud si správně vzpomínám, poprvé byl tento termín použit v roce 1996 při reformě telekomunikačního zákona. Ale v No. 6 nesla zkratka VC daleko těžší význam. Pachatelé vraždy, pokusu o vraždu, loupeže, přepadení nebo nějaké jiné násilné trestné činnosti byli subjekty, jimž se čip zasadil do těla. To umožnilo počítači vysledovat jakoukoliv polohu, stav, a dokonce i emocionální výkyvy odsouzeného. VC byl termín používaný pro násilné zločince.
––Ale jak se mu ho podařilo vyndat?
Pokud má VC ještě pořád v sobě, bude jeho lokace okamžitě přesně určena městským sledovacím systémem. Mělo by být celkem jednoduché zatknout ho, aniž by si toho občané všimli. Zveřejnění informace o jeho útěku, a prosazení uzamčení musí znamenat jedině to, že nejsou schopni určit jeho pozici.
――Mohla by ta střelná rána být...? Ne, to nemůže být pravda.
Nikdy předtím jsem na člověku střelnou ránu neviděl, ale můžu s určitostí říct, že výstřel přišel z dálky. Pokud by si z ramena čip vyrval sám i s kusem masa, bylo by zranění mnohem vážnější, s popáleninami a tak. Mnohem mnohem závažnější.
"Poněkud nudné, že? Škoda, protože dneska máš svůj výjimečný den."
Povzdechla si matka, jak nasypala do hrnce na stole nakrájené vločky petržele. "Nudné" bylo další ze slov, které matka poslední dobou používala čím dál častěji.
S matkou jsme si byli velmi podobní. Oba jsme byli trochu přecitlivělí, a neměli moc rádi společnost. Lidé kolem nás byli milí, tak milí, že se o nich nedalo říct nic špatného. Mí spolužáci, občané kolem nás, byli geniální, inteligentní, a dbali na dobré vychování. Nikdo nezvyšoval hlas, aby někoho urazil, nechovali se k lidem nepřátelsky. Nebyli tu žádní divní nebo nevyzpytatelní lidé. Všichni tak pečlivě dbali na zdravý životní styl, že dokonce i mírně zakulacené postavy, jakou teď měla moje matka, byly vzácné. V tomhle mírumilovném, stabilním a uniformovaném světě všichni vypadali stejně, moje matka ztloustla a každé druhé slovo bylo "osina v zadku" nebo "nudné"; a já začal shledávat přítomnost cizích lidí utiskující.
Rozbij to.
Znič to.
Znič co?
Všechno.
Všechno?
Lžíce mi vyklouzla z ruky a dopadla na podlahu.
"Co se děje? Byl jsi myšlenkami na míle daleko.“
Podívala se na mě matka zvědavě. Její kulatý obličej se dal do smíchu.
"To je u tebe vzácností, Shione, takhle se zamyslet. Chceš, abych ti vydesinfikovala tu lžíci?"
"Ach, ne. Není to takový problém," oplatil jsem jí úsměv. Srdce mi bilo tak rychle, až jsem skoro nemohl dýchat. Na jeden zátah jsem vypil celou minerálku. Střelná zranění, krev, VC, šedé oči. Co je tohle všechno zač? V mém světě tyhle věci dosud neexistovaly. Co mají společného, že tak náhle vstoupily do mého života?
Měl jsem letmou předtuchu. Pocit, že přichází nějaká velká změna. Jako virus, který napadne buňky a zmutuje nebo ji úplně zničí, měl jsem pocit, že tenhle podvodník může narušit svět, v němž jsem doteď žil, a od základů ho rozložit.
"Shione? Vážně, co to do tebe vjelo?"
Podívala se mi matka opět do obličeje se znepokojeným výrazem.
"Promiň, mami. Ta zpráva mě trápí. Najím se v pokoji," zalhal jsem, a stoupl si.
"Nerozsvěcej."
Nakázal mi tichý hlas, jakmile jsem vstoupil do místnosti. Nemám rád tmu, takže obvykle nechávám rozsvíceno. Ale teď tu byla černočerná tma.
"Nic nevidím."
"To ani nemusíš."
Ale když nevidím, nemůžu se hýbat. Bezmocně jsem tam stál s dušeným masem a třešňovým koláčem v rukou.
"Něco tu dobře voní."
"Přinesl jsem nějaké dušené a třešňový koláč."
Zaslechl jsem ze tmy pochvalné hvízdnutí.
"Chceš?"
"Samozřejmě."
"Budeš jít po tmě?"
"Samozřejmě."
Opatrně jsem pokládal nohy před sebe. Slyšel jsem tiché hihňání.
"Nedokážeš najít cestu dokonce ani ve vlastním pokoji?"
"Nejsem noční živočich, díky. Vidíš ve tmě?"
"Jsem krysa. Samozřejmě, že ano."
"VC 103221."
V temnotě jsem vycítil, jak Nezumi ztuhl.
"Byl si ve všech zprávách. Jsi slavný."
"Hah. Nevypadám naživo mnohem lépe? Hej, ten koláč je dobrej."
Moje oči si zvykaly na temnotu. Posadil jsem se na postel, a zamžoural na Nezumiho.
"Dostaneš se odsud v pořádku?"
"Samozřejmě."
"Cos udělal s čipem?"
"Ještě pořád ho mám uvnitř."
"Chceš, abych ho vyndal?"
"Další operace? Ne, díky."
"Ale…“
"Na tom nesejde. Ta věc je teď tak jako tak k ničemu."
"Co tím myslíš?"
"VC je jen hračka. Vypnout ho je máček."
"Hračka, jo."
"Jup, hračka. A nech mě něco ti říct, tohle město je samo o sobě hračkou. Levnou hračkou krásnou jen navenek."
Nezumi zbaštil dušené i koláč. Úlevně si oddechl.
"Takže si seš jistej, že unikneš, i když je město v nejvyšší pohotovosti?"
"Samozřejmě."
"Ale pro narušitele bez registrace máme přísné bezpečnostní kontroly. Pro takové lidi je v téhle oblasti celý systém."
"Myslíš? Tenhle městskej systém není tak perfektní, jak si myslíš. Je plnej děr."
"Jak můžeš něco takovýho říct?"
"Protože nejsem jeho součástí. Všichni jste byli naprogramovaní pěkně věřit tomu, že je tenhle děravej falešněj bordel perfektní utopií. Nebo, ne, možná tomu jen chcete věřit."
"Já ne."
"Cože?"
"Nemyslím si, že je tohle místo perfektní."
Vypadalo ze mě. Nezumi ztichl. Přede mnou byla jen tma. Nedokázal jsem ani vycítit jeho přítomnost. Měl pravdu, byl jako krysa. Noční hlodavec, skrytý v temnotě.
"Seš divnej," řekl tiše, hlubším hlasem než předtím.
"Vážně?"
"Jo. Tohle není něco, co by měla říkat super elita. Nebudeš mít problémy, když na to někdo seshora příde?"
"Jo. Velký."
"Prostě ses ujal uprchlého VC a ani to neoznámil úřadům. …Jestli na to přijdou, budeš v ještě větším průseru. Nenechají tě jít jen tak snadno."
"Vím."
Nezumi mě náhle popadl za paži. Jeho tenké prsty se mi zaryly do masa.
"Vážně? Myslím, co se s tebou stane, se mnou nemá nic společnýho, ale jestli tě kvůli mně zničej, šťastnej z toho nebudu. Cítil bych se, jako bych provedl něco hroznýho…“
"To je od tebe ohleduplné."
"Matka mi vždycky říkala, ´nedělej ostatním problémy," řekl lehce.
"Takže odejdeš?"
"Ne. Sem unavenej a venku zuří hurikán. A konečně mám postel. Vyspím se tu."
"Dělej, jak myslíš."
"Otec mi vždycky říkal, abych oddělil své chování od toho, co si myslím."
"Musel to být skvělý otec."
Stáhl prsty z mého ramene.
"Hádám, že mám štěstí, že seš tak divnej," řekl Nezumi tiše.
"Nezumi?"
"Hm?"
"Jak ses dostal do Chronosu?"
"Neřeknu."
"Vyklouzl jsi z Nápravného zařízení a dostal se do města? Je to vůbec možné?"
"Samozřejmě, že je to možné. Ale nedostal jsem do No. 6 na vlastní pěst. Někdo mě pustil. Ne že bych sem chtěl vůbec přijít."
"Pustil?"
"Jup. Byl jsem eskortován, dalo by se říct."
"Eskortován? Policií? Kam?"
Nápravné zařízení je umístěno v Západním bloku, v přísně střežené oblasti. Kdokoli, kdo chce odtamtud vstoupit do No.6 musí zažádat o povolení od úřadů. Ti se speciálním vstupním povolením mohou volně chodit dovnitř i ven, ale slyšel jsem, že noví žadatelé musí čekat přinejmenším měsíc, než je přijat jen jejich formulář – a obvykle je přijato méně než deset procent. Počet povolených dní ve městě je také výrazně omezeno. Samozřejmě, lidé se začali v Západním bloku shromažďovat. Muselo být zpracováno víc lidí čekajících na svá povolení, což znamená další ubytovací a stravovací zařízení lemujících ulice, která by je obsloužila. Stále více lidí se tam hrnulo za prací nebo za podnikáním. Nikdy jsem v Západním bloku nebyl, ale slyšel jsem, že jde o chaotické avšak živé místo. Zločinnost je zde vysoká. Většina VC zaplňujících cely Nápravného zařízení jsou obyvateli Západního bloku. Odnětí svobody na rok je uvaleno v závislosti na věku, kriminální minulosti, a stupni prohřešku. Neexistuje trest smrti. Západní blok slouží jako jakási pevnost, která zahrnuje všechny lidi a věci s kriminální povahou, a brání jim ve vstupu do města. Takže VC eskortované za zdi města – kam jen mířili? A z jakého důvodu?
Nezumi zalezl do postele.
"Pravděpodobně do Měsíční kapky."
"Městská hala!" zvolal jsem. "Srdce města? Proč?"
"Neřeknu. Pravděpodobně bys to stejně neměl vědět."
"Proč ne?"
"Sem unavenej. Nech mě spát."
"Jde o něco, co mi nesmíš říct?"
"Můžeš zaručit, že všechno naprosto zapomeneš, jakmile to uslyšíš? Předstírat, žes to neslyšel? Otevřeně lhát, že nic nevíš? Možná seš chytrej, ale nejsi dospělej. Tak dobře lhát nedokážeš."
"Asi, ale…“
"Tak se mě na prvním místě neptej. Na oplátku to nikomu neřeknu."
"Hm? Co?"
"To, jak jsi řval z okna."
Viděl mě. Cítím, jak mi tváře hoří rozpaky.
"Chytilo mě to totálně nepřipravenýho. Vplížil sem se do vaší zahrady a přemítal, co dál, a náhle se otevřelo okno a tys vystrčil ven obličej."
"Hej, počkej chvíli–"
"Díval sem se, co uděláš dál, a pak si začal křičet. Znovu si mě chytil nepřipravenýho. Nikdy bych si ani nepomyslel, že někoho uvidím s takovým obličejem–"
"Zmlkni!"
Vrhl jsem se na Nezumiho, ale všechno, co jsem ucítil, byl polštář, na který jsem dopadl. Nezumi byl v mžiku na nohou. Vsunul mi ruku pod paži, a rychlou otočkou mě bez námahy přetočil na záda. Nezumi se na mě vyšplhal a obě paže mi přišpendlil jednou rukou. Nohama mi obkročmo seděl na bocích a silně je tiskl dolů. Na okamžik jsem cítil, jak mi nohama až do konečků prstů proběhl záchvěv znecitlivění. Bylo to působivé. Ve zlomku vteřiny jsem byl uvězněn, znehybněn, a přišpendlen k vlastní posteli. Volnou rukou otočil Nezumi lžící. Přitiskl mi její rukojeť ke krku, a lehce po něm přejel. Sklonil se, až byl rty u mého ucha.
"Kdyby to byl nůž," zašeptal, "byl bys mrtvej."
Sval na krku se mi zachvěl. Úžasné.
"To je úžasné. Jak si to udělal?"
"Cože?"
"Jak dokážeš někoho tak snadno znehybnit? Stiskneš nějaké speciální nervové body nebo tak nějak?"
Síla tlačící mě dolů se uvolnila. Nezumi na mě spadl, třásl se – smál se.
"Já tomu nemůžu uvěřit. Seš legrační. Jak slabomyslný," lapal po dechu. |pzn překladatele: Spíš ve smyslu "lehkovážný" než ve smyslu "blbeček"|
Obalil jsem paže kolem Nezumiho a strčil mu ruce za zadní část košile. Byla horká. Jeho hořící kůže byla vlhká potem.
"Věděl jsem to... máš horečku. Měl by sis vzít tahle antibiotika."
"Jsem v pořádku... Chci se jen vyspat."
"Jestli nezmírníme horečku, ještě ti stoupne. Úplně hoříš."
"Ty seš taky celkem teplej."
Povzdechl si Nezumi zhluboka, a roztržitě zamumlal.
"Žijící lidé jsou teplí."
Zklidnil se a zanedlouho poté už jsem slyšel jeho tichý, mělký dech. S jeho horečnatým tělem stále ještě v náručí, ještě než jsem si to vůbec uvědomil, jsem také usnul.
Když jsem se druhého rána probudil, byl Nezumi pryč. Kostkovaná košile, ručník, a nouzová lékárnička zmizely s ním.
Žádné komentáře:
Okomentovat