Rozruch při východu slunce se podobal snu a do bytu Takasů se navrátilo klidné ráno.
Bylo již 5 ráno, když se Ryūji po napadení Kapesním tygrem vrátil do postele. Pro tělo ve vývinu byl nedostatek spánku bolestivý. Zívl s ústy dokořán, probral se a probudil ve stejnou dobu jako obvykle. Ještě musel udělat hodně věcí...
Po koupelně musel nakrmit Inko-chan. Jako vždycky se ujistil, že je papoušek úplně vzhůru, než sundal z jeho klece látku. Jenže...
"Brý ráno, Inko-ch... Uáá!"
"A, ale neodpověděla si snad zrovna!? Inko-chan!"
"... Ugh... ugh... ugh..."
...Ne, byl naživu. Jen ležel na dně klece, každý by si na první pohled myslel, že je mrtvý, ale vypadalo to, že tam prostě leží. Poté, co Ryūji zařval, papoušek rychle vstal. Z nějakého důvodu vypadalo jeho peří rozcuchaně, bylo to, jako by se cítil velmi nepohodlně.
"Nevím, co už si pro všechno na světě myslíš!"
"Ránko!"
Možná by bylo lepší, kdybych choval kočku nebo psa, nebo něco, co s lidmi mluví telepaticky. Pomyslel si Ryūji, zatímco Inko-chan vyměňoval zásobník na zrní.
"...I...iii...I...In...In...In..."
Inko-chan se zpříma podíval do Ryūjiho očí, snažil se vymyslet, co se snažil říct. Mohla by to být ta věc, co ho Ryūji už roky učí, ale kterou se stále snažil říct?
"Mohl bys... konečně se chystáš říct "Inko-chan"? Už to konečně máš!?"
Ryūji se vzrušeně díval do ptačí klece. Inko-chan před ním drze rozevíral ocasní pera, a pak...
"I... Idiot!"
"Sakra!"
Máv! Ryūji bez přemýšlení znovu zakryl klec látkou. I když se možná zdál být zastrašující, vlastně byl celkem klidný. To bude dřív v pekle mrznout, než se bude rozčilovat nad každou maličkostí. S klidným temperamentem gentlemana se šel podívat na Yasuko, která už měla jít spát. Otevřel fusumu...
Měla by spát, ne? Jak zaslechl zvuk otevírajících se dveří, Ryūji věděl, že se vrátila.
"...Vrátila se, ale tohle je směšné..."
Yasuko byla tak opilá, že celý dům páchl chlastem, když usnula. Ale proč musela usnout zrovna když se překulila dopředu a přistála vzhůru nohama? Teď spala zadkem nahoru. Dobře, že se alespoň převlékla do tepláků; i když byla jeho matkou... Ne, právě proto, že byla jeho matkou, na ni musel být přísný. Podle norem jejího syna bylo přísně zakázáno lehkovážně vystavovat své spodní prádlo. Vypadalo to, jako by usnula v půli cesty za odlíčením. Ačkoli měla nyní polovinu obličeje čistou, ta druhá byla plně nalíčená, díky tomu vypadala úplně jako Baron Ashura. Nemluvě o tom, že vypadala celkem nespokojeně.
Podle Ryūji dedukce Yasuko původně seděla u malého stolku vedle svého futonu a odličovala se, ale unavila se a usnula s obličejem rozplácnutým na futonu.
"Divím se, že sis nezlomila vaz... Hej, spi správně! Když budeš spát takhle, umřeš!"
"...Ya...Yaya...Umm...umm...Ya..."
Promluvila stejným způsobem jako Inko-chan.
Přemítajíc nad tajným spojením mezi Yasuko a Inko-chan (zejména z hlediska inteligence), Ryūji opatrně přesunul Yasuko do správné spánkové pozice na futon. Yasuko se chtěla dostat do své postele. Ale s tak hrozným spícím obličejem, kruci, jednou ti jeden koupím!
Z výhodného balení v rohu místnosti vzal dva tající nanuky a tiše odešel z místnosti, zavírajíc za sebou fusumu. Nejprve musel rychle umístit ty zmrzliny do mrazáku.
Pak připraví snídani a bento na oběd. Při pohledu do lednice...
"Ach, jo, zapomněl jsem..."
Ryūji přimhouřil své děsivé oči, ne vzteky nýbrž zklamáním.
Festival smažené rýže spolykal všechna vejce i slaninu, takže nezbyly na snídani. Byla použita i všechna chlazená rýže.
"... Zdá se, že k snídani postačí mléko; a bento... bude dneska jednoduché. Z příloh už nám zbyly jen brambory."
Rýže byla bez ohledu na situaci základ, takže se Ryūji rozhodl udělat jednoduchou kreolskou rýži a slané brambory.
Když umyl rýži, ujistil se, že přidal dostatek rýžového vína, nějaký sirup a mirin |pzn překladatele: slazené japonské rýžové víno používané především jako dochucovadlo|, nějakou nasekanou kombu |pzn překladatele: tradiční japonská mořská řasa|, vařené bambusové výhonky a enokitake |pzn překladatele: japonský druh houby| do hrnce na rýži. Když přidal vhodné množství vody, zapnul rýžovar a bylo to, vše, co zbývalo, bylo uvařit to.
Dál Ryūji obratně a neuvěřitelnou rychlostí oloupal brambory, dal je do hrnce a povařil, dokud nezbylo jen trochu vody. Když už byl u toho, umyl prkénko, kuchyňský nůž a uklidil nepořádek z mramorové kuchyňské linky. Jakmile vroucí voda v hrnci poklesla a začaly se objevovat brambory, přidal nějaký rafinovaný cukr, mirin, rýžové víno, sirup, polévkový prášek a nějakou nudlovou omáčku. Zbývalo jen počkat, až se vše uvaří a bylo to. Posléze vypnul malý plamínek, aby se to nepřevařilo a pak to nechal povařit, dokud nebyl čas jít. Nakonec to okořenil trochou sójové omáčky. Ruji nikdy doopravdy nezkontroloval jak se to vlastně dodělalo, ale až doposud pro něj byl tento způsob vaření dostatečně chutný.
Od jeho probuzení už uplynulo něco málo přes půl hodiny, takže měl stále ještě spoustu času. Ryūji nalil všechno mléko do sklenice, pak zapnul televizi a posadil se na pohovku.
Sledujíc ranní programy s drby, aby zabil krátký čas vyhrazený na snídani, poslouchal včerejší fotbalové novinky, zatímco utíral stůl. Aniž by to věděl, Ryūji vyleštil malý stolek do zářivé čistoty.
Poté, co uslyšel, že jeho tým vyhrál, zanedbal fakt, že měl k snídani jen mléko, a Ryūji se cítil dostatečně dobře, aby začal ráno. Ačkoli, bylo by ještě lepší, kdyby skrze okno jasně svítilo slunce stejně jako minulý rok. Dívajíc se z okna, Ryūji si v šeru místnosti povzdechl. V tu chvíli...
"...Whoa!"
Náhle zazvonil telefon. Volat v tuhle dobu, mohl by to být někdo z příbuzných? Rozhodujíc nenechat Yasuko rušit v jejím spánku (jelikož byla koneckonců stále ještě paní domu), Ryūji si pospíšil, aby zvedl telefon.
"Haló, tady Takasu..."
"Pozdě! Cos kruci dělal!?"
"..."
Bez přemýšlení zavěsil.
Co jsem dělal? Žil normální život, samozřejmě. To náhlé nadávání na okamžik vyprázdnilo Ryūjiho mysl. Telefon znovu zazvonil, Ryūji zdvořile odpověděl,
"Haló, tady Takasu..."
"Právě si mi zavěsil, co? Chceš, abych k tobě hned přišla a rozpoutala peklo?"
To by bylo otravné. Vymyslel Ryūji rychle odpověď. Ačkoliv si majitelka nepřišla stěžovat, Ryūji ji právě slyšel venku hlasitě zametat. Nepochybně čekala, až Ryūji vyjde, aby mu vynadala. Zdá se, že Takasové jsou na černé listině.
Mluvit takhle jako gangster, napadala ho pouze jedna osoba...
"Aisaka... Taiga..."
Gangster alias Kapesní tygr.
Jestli si myslíš, že by to bylo otravný, tak si chvátni a nakluš! Cos dělal? Neříkej mi, že už porušuješ svůj slib? Víš vůbec, o co de?"
"Slib? To nemůžeš myslet vážně?"
"Neříkal si snad, že uděláš cokoliv jako pes? Přísahal jsi, ne? Tak si chvátni a přijď! Hned! Každý den před školou, od teď!"
"...P, počkat! Ta věc, o které jsme včera v noci mluvili, myslíš tuhle, že jo? Když jsem říkal, že ti pomůžu, myslel jsem, že ti pomůžu dostat se blíž ke Kitamurovi, takže s ním budeš moct víc mluvit... Tohle jsem slíbil!"
"Tsch!"
Telefon vydal velmi naštvaný a podrážděný cvakavý zvuk jazyka.
"To tys byl ten, kdo řekl, že udělá cokoli! Je mi to fuk, prostě si chvátni a přijď! Víš, že to, co říkám, myslím vážně, když říkám, že to udělám... a co ´to´ znamená, bys už měl dávno vědět."
Zdálo se, že Aisaka má vážně špatnou náladu. Její hlas zněl jako kvílení démonů z pekla, velmi zlověstně rozvibrovával telefonní sluchátko a roztřásl Ryūjiho uši. Když na to přišlo, nemělo cenu dál se s ní hádat po telefonu.
"...K, každopádně, bez ohledu na to... přijdu... ale... ani nevím, kde žiješ."
"Jen se podívej z okna."
"Co? Z okna? Není tam nic kromě... WHOA!?"
Přenášejíc telefonní sluchátko po směšně úzkém pokoji a podívajíc se z tmavého okna, Ryūji spatřil buržoazní bytový dům. A v druhém patře té budovy... se dívala přímo z okna naproti...
"Co je to s tím hloupě vypadajícím pyžamem?"
Aisaka Taiga tam stála, v ruce držela módní telefon, zatímco se nespokojeně dívala.
"Ach! N, nedívej se na mě!"
Měl na sobě Yasučinu "roztomilou vlněnou košili" (pokrytou srdíčky), jelikož mu byla zima, Ryūji ji rychle zakryl rukama, zatímco se zuřivě rozhlížel. Necítil vztek, ale rozpaky.
Aisaka rozhořčeně vytáhla drahé záclony.
"Jako bych se na tebe sakra chtěla dívat! Chvátni si a dostaň sem ten svůj zadek, ty hloupej pse!"
Zakončila Aisaka větu, ale Ryūji si vzpomněl, že má ještě něco na práci,
"Počkej! Jen mi dej deset minut!"
"...Proč?"
"Protože bento s kreolskou rýží ještě není uvařené."
"..."
Z ticha na druhém konci Ryūji slabě slyšel bouřlivé kručení v břiše. Bylo prostě moc hlasité, než aby ho mohl ignorovat.
"...Ch, chceš nějakou?"
Po dlouhém tichu se závěsy na okně toho buržoazního bytu otevřely asi o 10 cm. Aisaka zůstala zticha, zatímco na Ryūjiho kývla.
Yasuko, Inko-chan a teď Aisaka.
Vypadá to, že teď tu na Ryūjiho místo dvou čekají tři, aby je nakrmil.
* * *
Tohle bylo poprvé, co viděl automatickou bránu.
Atmosféra v mramorem obtíženém vchodu byla chladnější než vzduch venku. Okolí bylo děsivě tiché, jako by Ryūjiho pozorovalo. Tváří v tvář takovému nevhodnému prostředí si Ryūjiho oči nemohly pomoci ale vypadaly ještě divočeji díky tomu, že zíral na přístroj před sebou. V úrovni pasu měl mramorový panel s tlačítkem, klíčovou dírkou a něčím jako interkom. Na druhém konci byla automatická brána, která vedla do interiéru bytového domu. Přesto se brána nikdy automaticky neotevírala. Po jeho pravici byla bezpečnostní kabina, ale zvnějšku na ní byl nápis "Právě zde probíhá úklid", takže se zdálo, že tam nikdo není. Jak jen použít tenhle stroj? Jak se mám dostat do klece Kapesního tygra? Ryūji mlčel, byl na rozpacích z toho, co dělat, když...
"Dobré... ráno...?"
Z brány se vynořila mladá žena a přivítala Ryūjiho, ale rychle se na něj podezřívavě podívala, zajímajíc se Kdo to pro všechno na světě je?
"B, Brý ráno."
Skláníc rozpačitě hlavu se Ryūji vměstnal do mezery v bráně, než se zavřela. Je opravdu v pořádku, abych takhle vešel dovnitř? napadlo ho, ačkoliv věřil, že se tím nedostane do moc velkých potíží.
Vstoupil do výtahu a stiskl tlačítko pro druhé patro. Jak se dveře otevřely, zjistil, že zírá na kobercem vykládanou chodbu, kterou předtím viděl v hotelu při jedné ze svých předchozích exkurzích.
Tohle přinutilo Ryūjiho zamyslet se nad tím, kolik tady asi tak stojí nájem? ...Kruci, zapomněl jsem se zeptat, jaké je číslo jejího pokoje. I když tento problém byl rychle vyřešen...
Protože na konci chodby byly jediné dveře... Jinými slovy, celé druhé podlaží buržoazní bytové budovy bylo Aisačiným sídlem.
"Je tak bohatá... Mohly by ty drby, že je její otec gangster, vážně pravdivé?"
Ryūji v hlubokém zamyšlení nervózně přistoupil ke dveřím (protože i když to byla Aisaka, stále navštěvoval dívku), a zazvonil. Nicméně, nedostal žádnou odpověď, ačkoliv ho stiskl hned několikrát.
Do začátku školy ještě pořád zbývá nějaký čas, ale můj čas není neomezený! Nesměle zkusil zatlačit do dveří.
Zadržel dech a pak... se otevřely.
"...B, Brý ráno! ...Aisako! ...To jsem já, Takasu... Haló?"
Nakoukl dovnitř a zařval, stále žádná odpověď. Haló~! Haló~! Ryūji vešel do chodbičky, zatímco dál volal.
"...Omlouvám se, že obtěžuji... M, můžu dovnitř? Je to v pořádku?"
Ta má ale koule, přivolat mě tak výhružným způsobem a pak mě tu nechat stát úplně samotného! Co mám asi tak udělat, jestli mě uvidí její rodina? Obzvláště její otec! Ryūji si úzkostlivě sundal boty a v ponožkách přešel dřevěnou chodbu.
Ryūji si povzdechl a rozhlédl se. Ať už šlo o bílé tapety, drahé dřevěné obklady nebo osvětlení, všechno odráželo smysl pro jemnost a přepych, ne jako u ostatních pronajatých bytů v sousedství. Ve skutečnosti, na někoho v s takovým zájem ve výzdobu interiérů, si Ryūji s velkým zájmem prohlížel laminátové prosklené dveře, zatímco je otevíral. A pak...
"Wow! ... Whoa!!!"
Nejprve jen užasle zíral, potom ho zasáhl velmi silný zápach.
Co ho ohromilo, byl obývák, který měl rozlohu asi 20-ti tatami. Byl tam položený čistě bílý koberec a světle šedá pohovka spolu s čistě bílým jídelním stolem a designovými židlemi... Směrem na jih bylo okno, z něhož měl výhled tam, kam se před rokem dívali Takasové - na stromy v blízkém parku. Tmavě vymalovaná kuchyň nijak neovlivňovala velikost obýváku a přizpůsobovala se designu vyzařujícímu pocit noblesy. Tohle všechno doplňoval módní a krásný křišťálový lustr. Divné však bylo, že tam byly pohovky a židle jen pro jednoho.
Obyčejně nebylo nic divného vidět v tak prostorném obýváku pět nebo šest židlí.
A pak tu byl ten zápach...
"Přichází to odsud...?"
Přicházelo to z nádherné kuchyně v evropském stylu.
Kuchyně měla velký nerezový dřez, ale ten byl přeplněný špinavými talíři nahromaděnými za dobu neurčitou. Jak asi tak vypadá odtok?Jen pomyšlení na to stačilo, aby mu naskočila husí kůže. Nemluvě o té části nerezové oceli, která vypadala zamlženě, jelikož byla plná...
"AAARRRGGGHHH!!!"
Černá plíseň, dostatek na to, aby mučila člověka, dokud neodpadne. Jako by ho přitahovala, Ryūji se potácel směrem k povrchu a přejel přes něj třesoucími prsty. Netřeba říkat, že byl kluzký a kalný...
Nepřijatelné!!!
Tohle nepřipustím! Tohle je zneuctění kuchyně! Neúcta k životu! Přestože je můj byt malý a tmavý, přinejmenším je tam natolik čisto, že se tam dá cokoliv olíznout, aniž bys z toho něco chytil. Někteří lidé se můžou upracovat k smrti, jak se snaží, aby udrželi svou kuchyň v čistotě, a pak jsou tu lidé, kteří mají tak krásnou a plně vybavenou kuchyni, a, a, a, změní jí v... TOHLE!!!
"AISAKO~!!!"
Vyrazil Ryūji z kuchyně. Už sem viděl dost! Jak se opovažuje nechat mě vidět něco takovýho!
"Kašlu na následky, nech mě... nech mě vyčistit tvou kuchyň!!!"
Něco z Ryūjiho srdce odešlo.
Měl nervy na pochodu, proběhl obývákem jako kulka, ale stále ještě nenašel Aisaku. Jeho oči, zářící vzrušením, si všimly posuvných dveří.
"Jsou to tyhle!?"
Rozevřel je vší silou dokořán...
"...Ach."
...Bingo. Ale tak nějak jako by... hádal špatně.
Aisaka Taiga tam byla.
Tváří v tvář tomu pohledu si Ryūji nemohl pomoct a zakryl si ústa, dokonce přestal dýchat.
Závěsy visely z okna směrujícího na sever, v tiché místnosti v vysokým stropem ležely všude na čistě bílém koberci nadýchané jednodílné šaty, které tam byly náhodně odhozeny hned po svlečení. V rohu byl odpovídající čistě bílý studijní stůl s židlí, zatímco uprostřed místnosti byla postel princeznovské velikosti s bílými krajkovými závěsy visícími shora.
Tohle byl Aisačin pokoj.
Ve středu postele, obklopena krajkovými závěsy, ležela Aisaka Taiga. Dlouhé vlasy měla rozprostřené všude po posteli, zatímco si pažemi objímala nohy, jak tiše spala.
Přenosný telefon měla položený vedle polštáře a za závěsy mohl vidět Takasův dům.
"...Takže šla zase spát..."
Zzzzz... Bylo slyšet jenom tiché, pravidelné dýchání.
Neschopen ji oslovit, Ryūji si udržoval stejnou vzdálenost, zatímco pozoroval spící Aisaku... Ne že by se chtěl opravdu dívat, jen jí prostě nemohl dostat ze zřetele.
Zabalená do svého volného pyžama, její drobné ruce a nohy tak vypadaly ještě drobnější. Jen pro teď vypadal její klidný obličej jasný jako vytesaný do ledu, ačkoli téměř tál. Její malý nos, lehce otevřená drobná ústa, a řasy prodlužující se dolů... kdyby nedýchala, jeden by nedokázal říct, zda žije nebo ne... A Aisaka tam tiše spala na posteli.
Nebylo to kvůli tomu, že sledoval svou spolužačku, jak spí, ten výjev jenom vypadal jako by vypadl přímo z pohádky.
Ryūjimu přišlo, že vypadá přesně jako Šípková Růženka, jako úplně jiná dívka. Ale rychle tu myšlenku zamítl.
...Ona není princezna.
Ne... byla jen panenka, kterou si princezna zapomněla. Její oči se otevřou, jakmile ji zdvihnete do vzduchu, ale jelikož byla zapomenuta, mohla tu jen ležet a dál spát.
Panenka dál spala ve své posteli, v této místnosti, v tomhle bytě, a přesto to všechno patřilo princezně, ne panence. Tohle vysvětlovalo, proč všechno vypadalo tak veliké v porovnání s výškou panenky.
Přesto je Aisaka člověk a tohle je Aisačin dům... Když už o tom mluvíme, kde je její rodina?
Poté, co se rozhlédl po místnosti, Ryūji klidně přimhouřil oči. Jedna židle, jedna pohovka... Není tu nikdo kromě Aisaky, a tady spí Aisaka, která pouze zavrtí hlavou, když přijde na otázky o její rodině.
Ryūji pohlédl na hodinky, ještě měli čas, než škola začne.
S pocitem, že bude celkem těžké ji probudit, Ryūji tiše odešel z pokoje a nehlučně za sebou zavřel dveře. Zavolám jí, pokud stále ještě nebude vzhůru, až bude čas jít.
Po návratu z alternativní dimenze tiché ložnice, si Ryūji pomalu sundal své gakuran sako a vyhrnul si rukávy.
"...Jdeme na to!"
Před blyštivýma očima měl velmi slizké kuchyňské vybavení, časový limit byl 15 minut. Bitva mezi mužem a špinavou nerezovou ocelí začala.
Až se Aisaka Taiga probudí, pravděpodobně neuvěří svým očím.
Ačkoli jeho práce ještě nebyla u konce... Zbytek dodělám zítra! Přísahal Ryūji sám sobě, kuchyňské náčiní a skříňky z nerezové oceli za ním, které zůstaly nemyté téměř půl roku, teď zářily čistotou.
Vše, co zbývalo, byla kreolská rýže a snídaňová instantní miso polévka.
Obsah byl stejný. Ačkoliv jsem vzal nějakou navíc. Poznamenal Ryūji k pevně zabalenému a těžkému bentu.
Tohle všechno udělal pro Aisaku Taigu, která stále snila své sladké sny.
* * *
"Zavolala jsem tě konkrétně proto, abys mě vyzvedl, protože jsem se nechtěla opozdit, proč jsi to nechal až na poslední chvíli? Cos dělal?"
"Co!? Neříkal jsem ti několikrát, abys jedla rychleji? Kdo byl ten, kdo pořád žadonil o čas, a odmítal odložit misku?"
"Nikdy jsem tě nežádala o pomoc, to tys byl ten, kdo mi sám od sebe šťastně udělal snídani. Myslela jsem, že by bylo plýtvání, kdybych ji nesnědla, takže jsem ti vlastně pomohla! Měl bys mi být vděčný za mou velkorysost!"
"Naval to zpátky...! Naval zpátky to bento!"
"Sklapni už! A běž ode mě dál, ty úchylnej pse!"
"Proč... Dej to sem! Přinutím tě to vrátit! Spolu s mou laskavostí!"
"Sklapni, ty špíno!"
"N, nemám žádnou volnou kreolskou rýži pro lidi, co mi říkaj špíno!"
Běžíc bok po boku na cestě do školy, Ryūji s Aisakou začali nebezpečnou bitvu v dohadování. Pod zelenými listy stromů vysazenými vedle nebyl nikdo, kdo by ostatním působil víc problémů, než ti dva bojující na ulici.
Ryūji zaútočil shorav pokusu ukrást tašku s bento, kterou Aisaka nesla ve svých drobných rukou; Aisaka se obratně vyhnula použitím svého malého těla a prosmýkla se kolem jako had, udržujíc si od Ryūjiho odstup. Nějací nevinní kolemjdoucí, kteří nechtěli mít nic společného se zle vypadajícím středoškolákem s děsivým pohledem a krásnou dívkou s nevinným obličejem, se vyhýbali očnímu kontaktu.
"Jak může existovat takhle nevděčná holka jako ty... to je neuvěřitelný! A potom, co jsem ti uklidil kuchyni, i když ještě není úplně čistá..."
"Už sem ti říkala, že sem se tě o to nikdy neprosila!"
"Ty! Dovol mi, abych si to ujasnil, ty si naprosto směšná! Stojatá voda, co ucpala dřez, už páchla... V odpadu nebylo nic jinýho než sliz a plíseň, a hnijící zbytky byly obrazy jako by přímo z pekla... Jak dlouho si je tam jen nechala bez dozoru? Ten byt páchne jako ďas!"
"Asi půl roku."
"Vážně nemáš právo říkat si lidská bytost..."
Ukázal na ni Ryūji prstem, zatímco Aisaka pouze bezvýrazně odpověděla, "Co to má co dělat se mnou?" a rychle kráčela kupředu. Neuklidil kuchyni, protože by chtěl poslouchat její příkazy. Ryūji prostě nemohl snést pohled na kuchyni v tak šíleném stavu. Chtěl ji udělat čistou, krásnou, použitelnou... Tyhle myšlenky se mu vyrojily v hlavě a byly nezastavitelné.
"Jsem... ubohý?"
Zamumlal Ryūji sám k sobě, zatímco se hnal za Aisakou. Nebo, přesněji, protože taky musel jít do školy, neměl na vybranou a musel jít za ní. Aisaka pootočila hlavu a podívala se na Ryūjiho.
"Maličkosti mě nezajímaj. Nezapomeň, že mi ve škole musíš pomoct, tak se nesnaž utýct!"
Vykřikla Aisaka, pohled plně probuzených očí upřený na Ryūjiho, zatímco tiše posmrkávala drobným nosíkem. Tak tomuhle říkají varování? Přidal Ryūji do kroku, a odvětil,
"Říkám ti, že nemám v úmyslu pomáhat někomu, kdo se mnou mluví takovým způsobem!"
Bez varování narazil Ryūji přímo do Aisaky, která náhle zastavila a vrazila mu loket do břicha.
"T, ty idiotko! Nezastavuj tak náhle!"
Lamentoval naštvaný Ryūji nad tím nehorázným pohrdáním jeho vlastním životem, ale Aisačiny oči se vůbec nedívaly na Ryūjiho.
"Minorin! Zase na mě čekáš?"
"Jdeš pozdě, Taigo! Šla si i dneska oklikou?"
"...Uch!"
Těsně předtím, než vyrazil, Ryūji zarazil sám sebe. Před Aisakou, stojící v rohu křižovatky hlavní silnice, nebyl nikdo jiný než Kushieda Minori.
Pouze malá část jejího obličeje byla osvětlená sluncem, spolu s jejíma vlídnýma a velkýma očima, nevinně se usmála, zatímco mávala jejich směrem. Vlasy jí ozařovalo ranní slunce, sukně se jí třepotala ve věru... Jenže náhle její paže přestala mávat a úsměv z její tváře zmizel, namísto toho vytřeštila své obrovské oči...
"EEEHHH~...!!!??? Co...!? Ne! Mohlo by snad!?"
"Co se děje, Minorin?"
"M, moje uši..."
Zakřičela velmi ostrým hlasem, zatímco rychle otočila pohled na Ryūjiho s Taigou, kteří spolu šli do školy.
"A ty se mě ptáš, co je!? Ech, ech... A, aha... Ani jsem nevěděla, že spolu Taiga s Takasem-kun tak dobře vycházejí, aby šli do školy jako pár..."
"Pochopila jsi to špatně, Minorin. Kromě toho, co myslíš tím ´jako pár´?"
"Hmm...! J, jak bych to jen řekla? Um, v takovéhle situaci... Argh! Nemůžu najít správná slova! Ach, ano, vy dva jste ´přísahali, že se nikdy neodloučíte´?!"
"Ne, ne, ne! Nepřísahali jsme, že spolu budeme chodit do školy! J, jen jsme na sebe narazili!"
Přišel Ryūji instinktivně s výmluvou, potom se otočil a jemně řekl,
"Nemám pravdu, Aisako?"
Jak otočila hlavu, odhalila úděsný milý úsměv.
"Cože, vy dva jste se potkali jen náhodou, huh?"
"Jo, bydlíme kousek vedle sebe."
Vyrazila Aisaka bok po boku vedle své dobré přítelkyni Minori. Jak jsem si mohl nechat mezi prsty proklouznout takovou šanci!? Ryūji je rychle dostihl, zatímco ho tohle napadlo.
Mohlo by to být tak, že jelikož Aisaka ví, že mám rád Minori, zavolala mě, aby pro mě vytvořila šanci jít s ní do školy?
"No, tak, uvidíme se později, Takasu-kun... Chtěla jsem říct, pojďme společně do třídy! Ale zdá se, že s námi nechceš jít, ne? Protože jsme se potkali jen náhodou, viď?"
Za méně než tři vteřiny byla Ryūjiho představivost rychle rozdrcena Aisakou, která k němu otočila hlavu.
"... Ach... Ne, Ai, Aisako..."
"Takže se uvidíme později, Takasu-kun! Hej, Taigo, viděla jsi včera v televizi..."
Co se to právě stalo? Ale já včera také sledoval televizi... ...Marně se snažíc přivolat je zpátky, se jeho ruka natáhla, Ryūji dostal poslední varování:
Ani nemysli na to, že se dostaneš přede mě! Moc si o sobě nemysli, ty hloupej pse!
"... Ugh..."
Jako by to Aisaka říkala, když znovu otočila hlavu a zírala na mě těžkým, ponurým pohledem.
Ryūji stál jako přikovaný těma očima šelmy dostatečně malé na to, aby se vešla do něčí kapsy. Zdálo se, že prohlásila Dokud mě nedáš dohromady s Kitamurou-kun, udělám vše, abych ti zabránila dostat se do blízkosti Minorin!
I bez ní v cestě pro něj bylo randě s Minori pouhým snem... Proč teď najednou myslím na tak smutné věci?
Ne! Tímhle tempem budu Aisačiným psem do konce života. To byla ta nejhorší možnost, jakou si kdy dokázal představit...
Sledujíc pomalu mizející postavy dvou dívek, Ryūji vážně přimhouřil oči. Tak se ukaž! Nepodceňuj mě! Poprvé pohrdání a ponížení vybudilo Ryūjiho bojového ducha.
Neznamená snad to, že dám Aisaku dohromady s Kitamurou, že se dostanu blíž k Minori!?
Žádné komentáře:
Okomentovat