Toradora: Volume 1 – Kapitola 4

Plán byl jednoduchý...

Při dnešním tělocviku se hrál basketbal. Chlapci a dívky budou rozděleni do dvou a budou hrát s hráči stejného pohlaví, ale předtím se všichni dohromady rozehřejí... To bude probíhat tak, že se spárují po dvou a společně se rozehřejí, což bude zahrnovat zhruba 10 minut protahování a házení míčů.

Studenti si svého rozehřívacího partnera mohli vybrat libovolně, učiteli to nevadilo, pokud všichni utvořili dvojice.

"...Proto je to dobrá příležitost pro lidi, kteří spolu běžně nemluví, aby si popovídali. Myslím, že je to super! Takže běž a vytvoř s Kitamurou tým! Konec příběhu."

Vysvětloval Ryūji svojí strategii, zatímco mířili k tělocvičně, oblečení do úboru na tělocvik. Vedle něj kráčela Aisaka, která si pohrávala s culíkem, jež si uvázala, zatímco bručela,

"Vytvořit s ním tým... Ale kdo ve třídě by šel a spároval se s někým opačného pohlaví? Vždycky jsem ve dvojici s Minorin a Kitamura-kun je zase vždycky s tebou. A teď po mně najednou chceš, abych se s ním dala dohromady... to prostě neudělám!"

Zklidnila se, když domluvila. Tut, tut, tut! Ryūji mával prsty, zatímco pyšně vysvětloval svou strategii,

"V tom je celá pointa. Teď poslouchej! Cílem je tě přirozeně a nenuceně spárovat s Kitamurou, potřebujeme k tomu jen pár příprav. Nejprve vytvořím dvojici s Aisakou..."

Aisaka se na Ryūjiho podezíravě podívala,

"...A pak?"

"Jakmile se tak stane, Kitamura nebude mít na vybranou nic jiného, než si najít jiného partnera. Mezitím bude kluk, s nímž bude Kitamura ve dvojici, 'náhodou' zasažen míčem, který hodím. I když ho nezraním, způsobí to dostatek rozruchu, abych ho mohl vzít na ošetřovnu. Hádej, kdo v takovém případě zbyde?"

"...Já a Kitamura-kun?"

"Přesně? Takhle můžeš jít a říct 'Zdá se, že nemáme na vybranou nic jiného, než vytvořit tým'..."

"Seš děsnej herec. Máš mě za blázna? ...A opravdu to proběhne takhle hladce?"

"Udělám všechno proto, aby to tak bylo!"

Přezuli se do tenisek, zatímco vedle sebe bok po boku seděli, a potom se spolu se zbytkem spolužáků shromáždili před učitelem tělocviku.

"Dnes... si procvičíme přihrávky se zápasem." Vysvětlil učitel.

"Takže teď začneme s rozehříváním! Všichni se spárujte!"

"Hej, Aisako!"

"Tady jsem! Vytvořme tým, Takasu-kun!"

"Dobře! Jdeme na to!"

"...Dobře, rozchod! Zdá se, že tu dnes máme pár bojových duchů!"

Ryūji s Asiakou rychle vyšli ze shromáždění do rohu tělocvičny poté, co se dali dohromady. "Neuvěřitelné... Ten Takasu si vážně neváží života..." "Zdá se, že je teď mazlíčkem Kapesního tygra..."

Ačkoli si mezi sebou všichni začali vystrašeně mumlat, k uším těch dvou to nedolehlo. Tvář v tvář sobě si diskrétně povídali,

"Máme za sebou první část, a bez problémů."

"Jo."

Kývli na sebe a vyměnili si pohledy.

Nicméně, jejich náhlý tah navedl třídu zajímavým směrem. Kromě těch opravdu stydlivých se všichni ostatní také dali do pohybu...

"Hmm... takže dnešek je ten den, co? Dobře, dneska se spáruji s dívkou! Kdo chce být se mnou!?"

Začalo to koketním hlasem.

"Já také! Taky chci být dohromady s klukem!"

"Máš pravdu, hádám, že takhle to bude taky fajn."

"Kdo ví? Mohla by to být zábava!"

Nálada začala být opravdu nadšená, kromě těch, kteří uvízli v přísaze spárování se s přáteli, se ostatní s menší integritou dali dohromady s opačným pohlavím. Nakonec...

"Maru~o-kun! Ups, myslela jsem Kitamura-kun! Buď se mnou v týmu!"

"Co? Áách, jasně, jelikož mi dal Takasu kopačky..."

ACH! Ryūji uslyšel výkřik, když ho Aisaka praštila do zad.

"P,počkat, o co jde!? Kitamura-kun je teď s tou divnou holkou!"

Ta divná byla jednou z nejpopulárnějších dívek ve třídě, Kihara Maya - celkem ohebné tělo na sedmnáctiletou - Měla prodloužené řasy a rty pokryté tenkou vrstvou poloprůhledné růžové rtěnky. S lehkým make-upem, který jen tak tak prošel školním řádem, vypadala celkem roztomile... Alespoň to si myslel Ryūji.

"Co myslíš tou divnou holkou? To je Kihara-san. Neříkej tak svým spolužákům! Jelikož věci nejdou podle... CO!?"

Tentokrát to byl Ryūji, kdo vykřikl.

"Kushiedo, vytvořme tým."

Ten, kdo tak ostýchavě promluvil, byl Noto Hisamitsu, bývalý spolužák z 1-A, s nímž Ryūji dobře vycházel - čerstvě sedmnáctiletý - i když mu v poslední době populární černě orámované brýle, které nosil, vůbec neslušely. Co to ten zmetek sakra dělá!? Jak na něj Ryūji naštvaně zíral...

"Dobře! Jdeme na to!"

Vyskočila Minori radostně k Notovi.

"Co!? Ty!? Eech!? Kishiedo-san! Budeš v páru s tak divným klukem!? S, společně!?"

"Myslela jsem si, že je to tvůj kamarád? Vážně, proto jsem řekla, že seš nepoužitelnej pes! Jak si mohl nepředvídat takovou věc?"

"Nebylas to ty, kdo s tím souhlasil?"

Jak se oba snažili shodit vinu na toho druhého, zaznělo tělocvičnou písknutí tělocvikáře. Všichni se najednou seřadili a začali s rozehříváním.

Žalostně stojíc vedle Ryūjiho, se Asiaka začala pohybovat, culík se jí při chůzi natřásal. Kluci poblíž byli odrazeni jejím pohledem a rozhořčeným mlasknutím, které přinutilo jejich ubohé duše, aby se okamžitě omluvili a udělali jí místo.

Kdokoli se jí (kromě Minorin) dostal do cesty, byl pokousán. Proto ta přezdívka, Kapesní tygr, odvozená od jejího jména. Ryūji si pamatoval, co mu řekl spolužák, když mu povídal o Aisačině přezdívce. Určitě měli důvod, proč jí říkali tygr, a na rozdíl od jiných dívek, nezdálo se, že by ji znepokojovalo, co si o ní Kitamura možná myslí.

Ale při pohledu na dívku rozehřívající se na muziku z rádia, její malou hubenou postavu, prostě nevypadala na holku, kterou byste si spojili se slovem "barbarství". Nezasvěcený by si možná mohl myslet, že jde o křehkou krásku. Opravdu, když poprvé vstoupila do školy, hodně lidí ji považovalo za jednu z nejkrásnějších studentek a říkalo se, že kluci čekali ve frontě, jen aby se jí vyznali... Ryūji rozhodně věděl, jak se cítí.

V porovnání s ostatníma holkama byla o velikost menší. A uniforma na tělocvik, které padla ostatním, na ní vypadala o hodně větší, kvůli čemuž si musela shrnout dolní část. Dokonce i hýždě měla malé, jako dítě. Celkově vzato, patřila k maličkému typu.

Upřímně řečeno, dokonce, i když ho do teď mučila, si Ryūji pořád myslel, že je "celkem roztomilá", ačkoli se to omezovalo jen na její vzhled. To protože jeho srdce nedokázalo lhát; začalo bít rychleji, jakmile zachytil její občasný pohled... nemluvě o potu, který mu stékal po obličeji.

Bylo by skvělý, kdyby v sobě neměla toho tygra... Ne, co to říkám!? ...Zrovna když přemýšlel o podobných zbytečnostech...

"Na co myslíš, šmejde? Ááách, že by ses už hroutil?"

"...Ř...říkej si, co chceš. Můj mozek neplýtvá místem na odpovědi na tvoje náhlé urážky..."

Rozehřívací rádio bylo u konce.

Aisaka chladně otočila hlavu a posadila se zády k Ryūjimu. Další byly nějaké protahovací cviky.

"...Proč musím dělat protahování s tebou? Když se nad tím zamyslím, neskončila rozehřívačka, když nám rozdali míče?"

Mumlala Asiaka, zatímco si stěžovala na Ryūjiho zpackaný plán, natahovala dopředu své tenké ruce, s trochou úsilí dotýkala se špiček bot. Abych jí zatlačil záda, musím se dotknout jejího trička a těla... Ryūji na chvíli zaváhal, pokusil se zůstat v klidu, a řekl,

"Hej, seš celkem křehká. Bylo by skvělý, kdybys takhle mluvila s Kitamurou."

"Jo."

Jak pokračovali v prázdném rozhovoru, Ryūji se začal cítit poněkud neklidně, pravděpodobně kvůli myšlence na to, jak Aisaka před chvíli vypadala, nyní si nemohl pomoct a začal si všímat jejího těla.

Cítil, jak se Aisace pod lopatkami rozehřívají záda. Ačkoli to bylo jen trochu, Ryūji dokázal rozeznat obrysy jejího spodního prádla.

Ryūji si pomyslel Právě jsem dal všem klukům ve třídě úžasnej dárek.

"Ummf... Hej, začínáš bejt těžkej, přestaň mě tak tlačit!"

Na druhou stranu, Ryūji se obával o Kushiedu Minori. Díval se i Noto na obrys Minorina spodního prádla pod tričkem?

"...Ryūji, já se... dusím! Hej! Seš těžkej! Au, těž... kej...!"

Jak Ryūji pokračoval v přemýšlení, přesunul pohled z Aisačina krku k pěšince ve vlasech. Na tom místě se zachytilo slunce, zadní část krku měla bílou jako sníh. Pokožku od uší až ke krku byla hladká jako leštěný mramor, jako byste na něm jen lehkým dotykem mohli zanechat otisky prstů... Jen pohled na to stačil, aby někomu rozbušil srdce jako o závod a zrychlil dech...

"...! ...! ...!"

"...Co je? Vypadáš jako by tě něco bolelo?"

Když ji opustil, Aisaka se zvedla a zhluboka se nadechla jako potápěč, co se právě vynořil z moře,

"T... to hned zjistíš... Pojď, výměna..."

Aisaka se na Ryūjiho poprvé usmála. Co se stalo? Ryūji to nechápal. Něco dobrýho?

Asi o minutu později byl na řadě Ryūji, aby se otočil zády k Aisace, jakmile se posadil. "Pamatuj, netlač moc tvrdě!" Řekl Ryūji, když se otočil.

A pak to ucítil.

Bylo to o chvíli později, když to vyskočilo a začalo skákat vysoko...

"Idi... Pře... Uáá...!"

Díky své váze a hybnosti se pokoušel tygr zlomit Ryūjiho v zádech, jak na něj tvrdě dopadal. Jeho pas jako by se to chystal vzdát.

"Sakra... to bolí...!"

"Taky mě to před chvílí docela dost bolelo, takže sme si kvit!"

Takhle jenom plýtvali energií. Konečně se přešlo k házení míčem. Po zásahu Aisačiným letícím kopem se Ryūji cítil, jako by se mu měly rozpadnout nohy. Bude jen zázrak, jestli se mu povede nějak to doklepat do konce tělocviku!

"Tak už si konečně chvátni s tím svým plánem, jasný?"

Řekla Aisaka stojící asi 5 metrů od něj. Ostatní spolužáci už si začali házet, tělocvičnou se rozléhal zvuk odrážejících se míčů.

Jejich plánem bylo, že Ryūji uprostřed cvičení jemně pošle přihrávku ke Kitamurově parťákovi - Alespoň tak to mělo probíhat původně, nicméně, byl v tom háček...

Šikmo za Aisakou a diagonálně před Ryūjim stál Kitamurův parťák, Kihara-san - dívka.

Bez ohledu na to, jak mírně míč hodí, Ryūji váhal nad úmyslným zraněním dívky. Každopádně, nejdřív přihraju Aisace!

"...Co to, pro místo toho přihráváš...?"

Její oči odrážely světlo jako ostrá čepel, zabodávaly se přímo do Ryūjiho.

"...Čekám na příležitost. No tak, hoď mi to!"

"..."

Aisaka s úšklebkem prudce přihrála Ryūjimu. Když Ryūji míč chytal, naznačila mu Aisaka rychle bradou,

Udělej to!

"...Dobře, dobře..."

Po chvíli driblování znovu hodil míč. Aisaka ho chytila, ústa se jí zkroutila do obráceného V,

"Hej! Co to sakra? Tak už dělej!"

Aisaka zacházela s míčem jako zkušený basketbalista. Po několika odrazech...

"Tady!"

"Uáá!"

Basketbalová střela vyrazila k jeho obličeji jako kulka.

"P, proč..."

Povedlo se Ryūjimu rychle zachytit míč, než mu urazil půlku obličeje. Mimochodem, Ryūji se necítil naštvaný, dobře, možná trochu, jenže spíš než to, byl vyděšený.

"Hej, Ryūji! No tak! Přihraj!"

Na druhou stranu Aisaka otravně přecházela ze strany na stranu, jako by ani nic nestalo, tenisky jí vrzaly na podlaze kdykoliv se pohnula. Samozřejmě, že ve skutečnosti neměla v úmyslu míč chytit, pouze jednoduše mávala rukama. Klidně si zkus mužnou přihrávku! Nicméně zrovna když se Ryūji chystal nahromadit do hodu sílu...

"Ach..."

Aisaka se náhle ohlédla, přinutila tak Ryūjiho, aby se urychleně zarazil.

"Kam to kruci koukáš?!"

Ve směru Aisačina pohledu... "Jéžiš~ Kitamuro-kun, kam si myslíš, že to hážeš?" "Moje chyba!" Kihara Maya vyrazila za kutálejícím se míčem, který přistál přímo před Aisakou.

"..."

Zamračení.

Když už jsme u toho, ani Aisaka si nebyla jistá, jaký výraz nasadit, zatímco zvedala míč.

"Wah! Aisako-san! Promiň, zlobíš se!? Vážně se omlouvám, neudělali jsme to naschvál!"

Baví se s ní snáz snad proto, že je taky dívka?

Kihařin úsměv neprovázel žádný z těch vyděšených výrazů, jaké obvykle měli kluci. "Hodila bys nám ho, prosím!" Mávla Kihara rukou, potom si všimla, že má rozvázanou tkaničku a rychle se sehnula, aby si ji zavázala.

Místo ní zavalal na Aisaku...

"Hej... Aisako! Omlouvám se, můžeš mi ho prosím hodit?"

Nebyl to nikdo jiný, než Pan Sympaťák s nablýskanými brýlemi - Kitamura Yūsaku. Jak se od něj dalo očekávat, zacházel s každou dívkou stejně. Právě tohle je pravděpodobně to, čemu se říká "nevinnost".

Skříp! Aisaka náhle přestala fungovat, jako by jí došel plyn. Ryūji odsud neviděl její výraz, ačkoli dokázal celkem jasně odhadnout, že ztuhla jako odrazový můstek.

"Skří~p..." Rozhýbala se Aisaka, díky všemu tomu skřípání jako by celá poškozená. Ušla pár kroků - pravá ruka, pravá noha, levá ruka, levá noha - směrem k míči. Aniž by řekla "Pozor!" nebo "Jdu na to!", tiše hodila míč. Promiň, přihrála míč taky pěkně strnule.

Míč několikrát poskočil, pak se kousek kutálel a...

"Díky!" Vklouzl do rukou přímo Kiramurovi, který udělal na čele laciné V znamení. Mimochodem, tričko měl úplně zastrkané do kalhot, jejichž volné části měl těsně omotané kolem nohou.

"Ai, Aisako...?"

"..."

Aisaka, která má asi tenhle typ kluků ráda, přestala vykazovat známky života... Nebo to tak přinejmenším vypadalo. Dokonce ani neodpověděla Ryūjimu, který na ni volal, stála jako sloup, nestarala se o to, že stojí ostatním v cestě.

Ryūji to po pár marných pokusech vzdal. Obezřetně se přiblížil k Aisace, aby ji nevyprovokoval nebo nevyburcoval...

"... Aisako!"

"..."

Zatahal ji jemně za rukám trička, pomalu ji kousek po kousku odtahoval.

Aisaka ho nečekaně poslušně následovala. A tak ji úspěšně odtáhl zpátky na jejich místo. Podíval se jí do tiché tváře...

"Uáá!"

Ryūji rychle couvl. Aisaka Taiga se usmívala! Neříká se to snadno, ale při bližším ohledání jste viděli, jak se usmívá.

Oči přimhouřené jako najedené kotě, pohladila si nadmuté tváře a ústa se stáhla do rovnostranného trojúhelníku. Takhle zůstala, dokud jí krk i s ušima nezrudl do barvy třešní. Při pozorném poslouchání byl slyšet slabý náznak smíchu...

"Heh, heh, heh, heh, heh..."

... Chichotala se.

"H, hej... Aisako, co se děje?"

"Heh... co teď?! Ten divnej seš tu ty! Proč zíráš tak ohromeně? Měl bys bejt rád i za mě, jako pes."

"...Rád? Za tebe?"

Po tak nečekaném prohlášení přišel Ryūji o řeč. Rád za co? Ačkoli se ušklíbala, byla pořád v dobré náladě... Rukama popadla ohon a začala se pomalu otáčet... Snad... netancuje...?

Ale proč? Co se stalo? Je celkem těžké se na něco takového v téhle chvíli ptát... Ryūjii, kterého do ruky strefil Aisačin culík, se zamračil a zeptal,

"Hej... Hej! Proč bych měl bejt rád?"

Aisaka se po jeho přímé otázce zastavila, pak se zamračila a zvolala, "Co!?"

"Na co si stěžuješ? Zapomněl si snad, za co bojujeme? Už je mi to jasný... protože si naprostej idiot, co. Jak malej mozek máš? Hm? Přestaň už blbnout! Nemám na to, ztrácet s tebou čas! Řeknu ti to, ale jen protože mám zrovna dobrou náladu! Chceš to slyšet, ne? Ne? Ki, Kitamura-kun si se mnou právě házel míčem! Heh heh..."

Pak se vrátila ke svému chichotání. "Heh, heh, heh, heh, heh" ...Po chvíli přemýšlení Ryūji konečně promluvil.

"...A co?"

"Cože?! Vážně, psi nemaj právo si stěžovat..."

"...Nestěžuju si... jsi díky tomu šťastná... Promiň za nechápavost, jenže neraduješ se ze špatných důvodů? Když mluvíš o házení míčem.... nehodila jsi mu ho jen jednou? Kromě toho, byl tvůj cíl jen si z ním procvičovat přihrávky? Neměla jsi využít příležitosti a zapříst s ním rozhovor, abyste se líp poznali?"

Ach...

Aisačin úsměv nahradil obvyklý pochmurný výraz. "Vážně?" Ryūji pokračoval,

"Navíc, k čemu to bylo? Mluvila si s ním vůbec? Nebyla si snad celou dobu zticha? Jen si mu strnule hodila míč a on jednoduše řekl díky, tomu ty říkáš rozhovor?"

Zvedl míč, zatímco napodoboval kýčovité V-čko, které udělal před chvílí Kitamura.

A výsledkem bylo...

"Hmpf!"

Aisaka se rychle otočila a vší silou udeřila do míče, který držel.

Díky tomu se míč vyletěl vysoko do vzduchu, téměř se dotkl stropu.

PRÁSK!

Přistál přímo Ryūjimu na hlavě. Aisaka ho po odražení chytila a řekla,

"Máš pravdu... Hmm, takže jednou za čas dokážeš plácnout i něco užitečnýho! Takže, pokračujme v našem plánu!"

S nadutým výrazem kopla Aisaka Ryūjiho, který se stále ještě svíjel v bolestech, a vrátila se na své místo.

"Hej, Ryūji!"

"Uááá!"

Okamžitě provedla vysokorychlostní přihrávku. Ryūji ještě nebyl ani připravený, když míč zachytil... nebo spíš, když se mu míč rozplácl o hrudník.

"Hej, to bolí!"

Vykřikl Ryūji. V Aisačiných očích se nebezpečně blýsklo, byla nažhavená až k šílenství. Síla vložená do hodu mnohonásobně přesahovala tu původní a Aisaka vypadala, jako by ji obklopovaly plameny. Zdálo se, že významné tlachání a radost v ní rozdmýchaly plameny lásky. Náhle ho znovu záludně požádala,

"Hej, dělej a drž se už plánu. Tentokrát musíme uspět."

"...No, víš... ten plán..."

"Co si to tam mumláš? Není to snad tvůj plán!? Už skoro končíme!"

Má naprostou pravdu, jenže...

Ryūji se lehce pootočil, aby se podíval na Kitamurova parťáka... Tohle prostě nemůžu! Zavrtěl hlavou, Je fuk, jak opatrně míč hodím, stejně je to holka. Tohle fakt nemůžu! Možná bych měl zůstat takhle, dokud neskončíme, ale...

To je ono!

Ryūji náhle vytřeštil oči. Dobře, udělám to, jednoduše zůstanu až dokonce na téhle pozici. Aisaka bude pokračovat ve střelbě, jenže nedá se nic dělat... Musím vymyslet, co jí řeknu.

"Na co kruci čekáš, červe... Ach, sakra! Proč mě zrovna teď musí začíst svědit nos..."

To je moje šance! Ryūji vystřelil rychlostí kulometu na Aisaku věnující plnou pozornost škrábání se na nose.

"Co se děje? Vypadáš hrozně! Když už o tom mluvíme, včera v noci si docela dost kýchala, nechytila jsi infekci? Nebo rýmu? Nebo máš moc citlivej nos? Poškodil ti snad ten zápach z tvý hrozný kuchyně nos? Pravděpodobně sis doma nikdy neuklidila, co? Jaký pěkný koberec, taková ztráta... Ach, jasně, kde jsi ho vůbec sehnala? Je senzační, ten není z Japonska, že? Byl bych nadšenej, kdyby se mi podařilo dostat podobnej do rukou..."

"Jakej koberec?! Sklapni už! O čem to sakra meleš? Jak to mám asi tak vědět... Ugh... můj nos... ugh... Áááá, seš otravnej! To je fuk, chvátni s tím plánem... ugh...~!"

Otrávená Aisaka se zběsile škrábala na nose. Vypadá, jako by měla vybuchnout.

"Hej, hoď to už! Hooooo-----oooooď!!!"

Zavolala Aisaka nahlas, zatímco kolem sebe mávala rukama jako Pavoučí žena. V očích jí četl "Jestli to hodíš mně, seš mrtvej!"

Ale už zbývá čas jen na jeden hod.... Ryūji udělal v hlavě hrubý odhad, Hádám, že zvládnu ještě jednu běžnou přihrávku! Svědí Aisaku zase nos? Obličej má vážně zkroucený...

"... Ugh... aaah..."

"Dobře! Házím, Aisako!"

Tentokrát vložil Ryūji do hodu hodně síly.

Nicméně Aisaka se nečekaně zaklonila,

A v té chvíli...

"HÉ-PČÍÍÍ!"

"AHHH!!!!!"

A sakra!

Tělocvičnou se rozlehly dva zvuky, Aisačino kýchnutí a Ryūjiho hrůzyplný výkřik... Neudělal jsem to naschvál! Přísahám! Nebylo to úmyslně!

Přesto, neštěstí bylo dokonáno... Míč letěl přímo k Aisačině kýchajícímu obličeji; zasáhl ho. Aisaka se pak strnule zhroutila, zbyl jen pomalu poskakující míč. Ryūji, příliš strnulý, než aby něco udělal, tak rychle se to celé seběhlo, o pár vteřin později znovu nabyl vědomí,

"O,omlouvám se. Jsi v pořádku... uáá!?"

Jak se Ryūji přihnal k Aisace, aby jí pomohl na nohy, náhle se vyděsil. Tohle je zlý. O, ona omdlela, krvácí z nosu... Z nějakého důvodu mu před očima probleskly obrázky Inko-chan a Yasuko z dnešního rána. Obě ležely na zemi v nevhodných pozicích, podobně jako teď Aisaka. Bylo snad dnešní ráno předzvěstí toho, co se stane... A proč o něčem tak bezvýznamném zrovna teď přemýšlím!?

"Co se děje, Takasu? Kdo se zranil? Aisaka?"

Tělocvikář a zástupce třídy, Kitamura, k němu přispěchali. Tohle je šance nechat Kitamuru pečovat o Aisaku! Ryūji se té myšlenky okamžitě chytil, otočil se, aby se podíval na Aisaku na své hrudi...

"...NE!"

S tím obličejem nebylo něco v pořádku. Nemůžu nechat Kitamuru, aby ji takhle viděl!

Jeho pocit viny ho přiměl okamžitě zvednout Aisaku,

"T, tohle je zlý. Hned jí vezmu na ošetřovnu!"

Kvůli mumlání davu skryl Ryūji Aisačin obličej na hrudi a zamířil ke klinice. Vzrušení klico za ním začali křičet, "Ten amatér Takasu sundal Kapesního tygra!" "Teď to bude teprve zajímavý!"

Kromě původního záměru nešlo vůbec nic podle plánu.

Takasu Ryūji zvážněl, hlavně kvůli tomu, co se stalo předtím.

Neudělal jsem to naschvál, jenže... I když je Kapesní tygr, přesto... kvůli tomu omdlela a krvácela z nosu... Bál se sice Aisačiny odplaty, jenže jeho svědomí ho děsilo mnohem víc.

Takže když se během přestávky na oběd Aisaka vrátila do třídy...

"Aisako! Vím, že je to trochu hrr, ale nechceš se mnou poobědvat? Chci se omluvit za to, co se stalo o tělocviku, ano? Kitamuro, Kushiedo, nechcete se taky přidat?"

A tak Ryūji začal s "operací Společný oběd". Ležérním pozváním Aisaky, která obvykle jídávala s Minori, aby se naobědvala s ním a tím pádem i Kiramurou, se mohla ona šťastně najíst s Kitamurou, zatímco on mohl strávit čas s Minori. Byl to bezvadný plán!

Nedbající jeho plánů, Kitamura bez váhání zvedl ruku a řekl,

"To zní skvěle! Tohle je skvělá kombinace! Přisuneme stoly k sobě, jo? Kushiedo, Aisako?"

"Jo, jasně! Najíme se spolu! Hej, Taigo, pojď sem, Takasu-kun s námi prý chce jíst! Říká, že chce napravit, co udělal o tělocviku... Hej! Přestaň tam tak postávat v rohu!"

Minori přešla k Ryūjimu, za sebou táhla Aisaku nesoucí doma vyrobené bento od Ryūjiho, a z nějakého důvodu byla zticha. Ryūji téměř viděl na jejím ztuhlém čele vytetované slovo "nervózní". Je vážně v pořádku? Bleskla mu v hlavě pochybnost. Na druhou stranu,

"Nepotřebujeme čtyři stoly, můžeme sedět po dvou u jednoho."

Navrhl odvážně Kiramura, zatímco stěhoval stoly. "Jo, máš pravdu," přitakala Minori a pak dodala,

"Já sedím tady!"

Rychle přistála na jedné z židlí. "V tom případě já sedím tady!" Zatímco ji Ryūji pozoroval, Kitamura už si zabral další židli.

Přímo vedle Minori...

Přímo vedle Kitamury...

Netřeba dodávat, že jediná věc, kterou Ryūji chtěl, bylo sedět vedle Minori. Stůl byl dostatečně široký, aby seděli velmi blízko u sebe, takže to bylo skvělé místo. Nicméně, Minori už poklepala na židli vedle sebe , otevírala ústa, pravděpodobně, aby řekla "Taigo! Tady!"

Tohle nemůžu dovolit! Ryūjimu se jasně zablesklo v očích, ale stejně neměl odvahu vyrazit, aby si sedl vedle Minori, takže místo toho se rozhodl...

"Ups, zakopl jsem!"

Ryūji předstíral, že zakopl a diskrétně narazil Aisace do zad.

"Uff!"

Aisaka rychle pochopila Ryūjiho záměr a rozhodla se pomalu vést své tělo směrem k místu vedle Kitamury. Chtěla elegantně přistát rovnou na židli a jemně vyvážit trajektorii. Je to dobré. Skvělý! Stiskl Ryūji pěsti. Nicméně vypadalo to, že síla nárazu byla na Asaku moc velká a veškerá její snaha vyšla v niveč, jakmile spadla ze židle na zem...

"Pozor tam!"

Nemůžu jí nechat takhle spadnout! Ryūji rychle popadl Aisaku za ruku a vykročil vpřed, otočil její malé tělo, jako by spolu tančili na soutěži, a přesně ji usadil vedle Kitamury. Nicméně vložil do toho příliš moc síly a Aisaka málem upadla...

"Hmph!"

Aisaka natáhla nohy a pevně je ukotvila na podlaze, zatímco se oběma rukama chytila stolu. Jak se viklající židla začala ustalovat...

"...Uff..."

Ryūji si přirozeně s úlevou oddechl a unaveně se posadil vedle Minori. Zajímalo by mě, jestli to nebylo moc přehnaný? Pomyslel si Ryūji, když zvedal hlavu.

"Co se děje, Aisako? Rozsypeš si jídlo, jestli budeš takhle třást tím stolem. Vážně máš v sobě tolik energie!"

"Copak máme dneska~ Copak máme dneska~ Copak máme dneska~ ...Aha! Dneska jsou to smažené nugetky! A teď všichni! 'Smažené nugetky~'..."

Kitamura s Minori zůstali ve své vlastní veselosti. Spíš to byli spolužáci okolo, kdo si mezi sebou začal mumlat. "Viděli jste teď ten taneček Takaseho s Kapesním tygrem!" "Vážně působivé!"

Ale drby se k Aisačiným uším nedostaly, místo toho byla velmi...

"........."

...Připravená. Neměla v úmyslu otevřít své bento; mezitím její bezvýrazný obličej ztuhl a nakrčil se. Položila ruce na krabičku s obědem, v očích se jí nebezpečně blýsklo.

Aisaka s ním nemůže ani pořádně mluvit, možná je pro ni na oběd s Kitamurou příliš brzy?

Ale by to Kitamura, kdo k ní seděl nejblíž a kdo promluvil jako první,

"Hmm, takže Aisaka si také přinesla bento. Udělala ti ho mamka? Nebo si se do toho pustila na vlastní pěst?"

Zeptal se nevinně, aniž by nad tím nějak zvlášť přemýšlel. Ryūji se chopil svých hůlek a vše pozorně sledoval. No tak, Aisako. Už jsi došla tak daleko, přestaň utíkat! Využij šance popovídat si s ním a sbliž se! A pak...

"...Co? Já?" Stále ještě v pocitu blaženosti ukázala Aisaka bez váhání hůlkami k odpovědi, jinými slovy, ukázala na Ryūjiho. Jo, jasně... Ryūji začal těkat očima, Když se nad tím zamyslím... to já... připravil to bento...

"Ech? Takasu? Bento ti udělal Takasu?"

Ale... Radši bych se o tom nezmiňoval, jo? ...Ne, v tom není ten problém...

"ARRGGHH!!!"

Ryūji si nemohl pomoct a vykřikl. "Co se děje?" podíval se na něj Kitamura, zatímco Minori upřeně pozorovala své nugetky. Ryūji ztuhl, ohromen svou vlastní tupostí. Nebyl jsem to já, kdo Aisace pomohl připravit bento!? Nemluvě o tom, že obsah našich bent je naprosto stejný. Jestli to Kitamura s Minori uvidí, co si asi pomyslí!?

Třesoucíma se rukama pevně objal víko své krabičky. Co budu dělat? Ryūji věnoval Aisace rychlý pohled... To není dobré. Je tak oslněná Kitamurou jako jelen reflektorama. Vážně jim musím ukázat jak jednoduchý oběd spolu máme? Aisačiny oči se koulely kolem dokola, nevěděla, co má dělat, hůlkami ukazovala na Ryūjiho.

"Takasu, děje se něco? Vypadáš příšerně."

"V, vážně?"

To je ono! Jen musím předstírat, že mi není dobře, a pak utéct i s bentem... Projel mu myslí boží hlas podobně jako blesk. Zrovna když se chystal vstát...

"Co? Někdo mě hledá?"

Kitamura se podíval za Ryūjiho, který se také otočil. Stál přímo tam, kam Aisaka ukazovala hůlkami, tedy rovnou za Ryūjiho hlavou, prvák volající "Kitamuro-senpai! Kushiedo-senapi!"

"Není to náš vedoucí prvního ročníku?"

Všimla si ho i Minori a stoupla si, přinutila Kitamuru, aby taky vstal. Oba s ním chvíli mluvili, potom se vrátili na své místa a řekli,

"Promiňte! Vypadá to, že se musíme o něco postarat."

"Je mi to vážně líto, zadá se, že máme nouzovou schůzku klubu, takže nás svolali z nižších ročníků, aby nám řekli, že máme popadnout svá benta a okamžitě si chvátnout do klubovny. Taigo, Takasu-kun, zopakujem si to~! Určitě se spolu zase někdy musíme najíst!"

Po zběsilém sbalení jejíjch obědů a omluvě rychle odešli ze třídy.

To bylo rychlé. Až moc. Ryūji neměl ani šas zareagovat, mohl je jen sledovat, jak mizí, zatímco se probíral,

"Ach! Jsou pryč..."

Obrátil se k Aisace,

"Uáá!"

Ryūji se vyděsil ještě víc. Aisaka Taiga bya v hluboké depresi, obličej položený na krabičce s bentem. Zakryla si obličej rukama a unaveně svěsila hlavu co nejníž - Ramena měla svěšená, takže vypadala ještě menší a stulila se jako chlupatá koule.

"Ai, Aisako..."

Ryūji si všiml, že si něco mumlá a pozorně se zaposlouchal. Znělo to jako mantra, "Proč? Byla to tak dobrá šance! Mám takovou smůlu! Proč!? Nechápu to, takhle..." V rychlém sledu ze sebe vysypala hromadu nadávek. Musela bejt fakt nervózní, pořád doufala, že se stane něco dobrýho... Ryūji přišel o řeč.

Ale nemohl ji nechat v tomhle stavu.

"...M, můžeme ho přece zítra pozvat znovu, ne? ...Každopádně, nejdříve se najíme, jo?"

Ryūji se snažil Aisaku co nejvíc povzbudit, jenže,

"...Zítra?"

Aisaka pohodila vlasy, zvedla svůj vražedný pohled a zeptala se,

"Znamená to snad, že se mi znovu chystáš mrsknout míč do obličeje?"

"To jsem nikdy neřekl!"

Popřel Ryūji věcně. Ugh! Hned potom vycouval kvůli Aisačině tváři zalité slzami. Ne! Nebreč! Začal Ryūji panikařit, když Aisaka řekla,

Nepoužíváš mě jenom jako výmluvu, abys mohl pozvat Minorin s Kitamurou-kun? Nemůžeš je pozvat jen tak bezdůvodně, ne? Nebo máš jinej plán? Rozhodně nechci nic tak přímýho! To rozhodně ne! Rozhodně...!"

"D, dobře, dobře! Tady! Najíme se!"

Aisačiny řasy při mluvení zvlhly, takže jí Ryūji hůlkami urychleně zacpal pusu bramborou.

Brambory byly nakrájené akorát tak, aby jí pasovaly do úst. Jelikož neměla důvod vyplivnout je, začala kousat. Při pohledu na její pilné žvýkání se Ryūji nepříjemně zeptal, "Nejsou moc velký?" O chvíli později Aisaka konečně polkla bramborou s,

"...Pšík!"

"Ty kýcháš? Neboj, mám spoustu kapesníčků!"

"Ne, ty idiote! Jen jsem přemýšlela o tom, jak jsem tam málem umřela!"

Aisaka vypila obsah krabičky s mlékem ležící na stole. Polk, polk, polk... Když se dostala na dno, slz už jí uschly.

S výdechem plným úlevy se Ryūji pustil do svého benta. Je dobře, že Kitamura odešel, jinak by vážně utekl a nechal Aisaku samotnou. Bůh ví, co by pak udělala. Když se nad tím zamyslel, napadlo ho, že to bylo vlastně štěstí v neštěstí.

"Ach!... Ryūji..."

Aisaka, původně tichá a ve špatné náladě, teď zvedla hlavu a zahleděla se na Ryūjiho.

"Co je?"

"...Není v tom maso..."

"Nedá se nic dělat. Můj dům není z těch, kde se v ledničce jen tak povaluje maso. Jestli chceš maso, bež a najdi si takovou rodinu!"

A tak mlčky dojedli oběd.

Ostatní spolužáci, kteří je celou dobu sledovali, se začali divit: "Tak co se děje?" "Jak k tomuhle došlo?" Dynamické duo bylo jednoduše příliš úžasné, než aby se někdo odvážil osobně se jich zeptat.

Celou třídu 2-C naplňovalo ovzduší nereálna. Den se chýlil ke konci.

Ani Ryūji ani Aisaka si toho ale nevšimli. Oba zažili během tělocviku a oběda bolestné nezdary. Tohle byla dneska poslední šance! Bez ohledu na to, jak malý se výsledek může zdát, zanechali v Kitamurově hlavě přinejmenším malý dojem.

A proto...

"...Připravená, Aisako?"

"..."

"Ai, Aisako, dýchej zhluboka! Pamatuj, dýchej zhluboka!"

"...Budu zvracet, ho..."

Bylo těsně před začátkem třídního zasedání...

V hlučném rohu třídy stála Aisaka s ustaraným výrazem ve tváři. Dokonce i Ryūji se tvářil ustaraně, z větší částě kvůli vině, která ho poutala jako řetěz.

"Už teď jsem nervózní... Nebude to moc problematické?"

"Proč to říkáš až teď, potom, co jsme došli tak daleko? Klídek! Je vzácné, aby byl kluk nešťastný, když dostane ručně dělané sušenky od dívky. Kromě toho, Kitamura má rád sladké a není typ, co by odmítal ručně dělané věci. Naví se nezdá, že by tě neměl rád..."

"J, je to pravda?"

To se vsaď! přikývl Ryūji, takže se Aisačin ztuhlý výraz trochu uvolnil. V malých ručkách opatrně svírala sušenky, které pečlivě upekla během hodin domácích prací.

Jelikož byl hodina smíšená, nikdo nedělal z darování sušenek opačnému pohlaví nějak velké drama. Ačkoli byli kluci, co doufali, že dostanou sušenky od dívky a dívky, které připravovaly sušenky navíc, aby je daly svým klukům.

Aniž by ji někdo viděl, Aisaka tajně (většinou s Ryūjiho tělem jako štítem) vložila hodně snahy do upečení sušenek ve všech možných barvách. A tak vymysleli plán s krycím názvem "Operace Udělala jsem jich hodně, nechtěl bys nějaké", podle nějž je ledabyle předají Kitamurovi. Takhle na něj Aisaka dobře zapůsobí. Nicméně, ne všechno šlo úplně podle plánu. Z deseti tajně upečených sušenek navíc spálila šest až na dřevěné uhlí... To vše díky beznadějnému tygrovi, co nastavil moc velkou teplotu! Navíc, aby zničila důkazy, všech šest zničených sušenek skončilo v Ryūjiho žaludku.

Bez újmy přežily jen čtyři kousky. Aisako Taigo, tvůj úspěch závisí na čtyřech sušenkách! Aisaka zaťala ruku v pěst, k hrudi si tiskla zabalené sušenky. O třicet centimetrů výš sledoval Ryūji její úzkostný výraz a v srdci mu klíčil zlověstný pocit, Zajímalo by mě, jestli je ten její nervózní výraz předzvěstí katastrofy?

"Každopádně, poslouchej! Moc na to netlač, jenom to zkus a dělej jako by ani o nic nešlo! A ne že najednou znervózníš..."

"jo, já vim. Klídek, jasný? Klid... klid..."

Aisaka uvlonila ruce... pak zadek... a nakonec celé tělo...

"Dobře! Všichni na svá místa! Schůzka kmenové třídy co nevidět začne!"

Aisaku překvapil hlas třídní učitelky. Mezi studenty spěchajícími zpět na svá místa se do uličky vkolébala 145 cm vysoká postava.

Jakmile se všichni na konci hodiny rozloučí s učitelkou, rychle zavolá na Kitamuru... To byl rozkaz od Ryūjiho. Jelikož je Kitamura většinou zaneprázdněný, zamíří pravděpodobně hned po škole do studentské rady. Až tam skončí, budou následovat klubové aktivity. Když tady budeš jen tak zasněně sedět, uteče ze třídy než stačíš mrknout!

Takže na něj musí zavolat jak nejrychleji bude po třídním zasedání moct, přesto...

"...Ahoj? Ahoj~...?"

Ryūji vrhl rychlý pohled na Aisačina záda a povzdechl si.

Ačkoli věděl, že bude nervózní, nikdy nečekal, že až takhle. Aisaka svírala stůl, záda prohnutá jako by měla bolesti v žaludku, nohy se jí divoce třásly a v obličeji byla bílá jako stěna, vypadala jako démon.

"Páni~... Ve třídě to dneska voní celkem sladce! Podívejme se... mouka, cukr, máslo... Ach, to je ono! Dělali jste dneska o domácích pracích sušenky, že? Já mi~luju sušenky! Hí hí hí, jak nostalgické... Ještě pořád vzpomínám na pečení sušenek s mou hostitelkou rodinou, když jsem studovala v Anglii..."

"Tsch!"

Učitelka (Koigakubo Yuri, svobodná, 29) zrůžovela, zatímco pokračovala v pokusu o bezstarostné tlachání. S pocitem podrážděnosti a rozrušení zároveň Aisaka krutě mlaskla. Překvapená učtelka (Koigakubo Yuri, svobodná, za dva měsíce třicetiletá) se při pohledu na Aisaku se skloněnou hlavou zatřásla...

"...N, nemusíš dělat takový zvuk před svým učitelem..."

Spolužáci kolem Aisaky už se třásli strachy, učitelka se rozhodla nebojácně pokračovat, jenže...

"Tsch!"

"...U, um... není hezké, když dívka vydává podobné zvuky..."

"Tsch!"

"...Áach, má slova se nedostanou do srdcí mých studentů..."

Nakonec si zakryla obličej rukama a rozvzlykala se. Vzhledem k tomu, že věděla, jak to dopadne, nebylo by lepší, kdyby prostě mlčela? Prostě si musela nabrat něco, co je nad její síly. Není divu, že je pořád ještě svobodná.

"Sensei!"

Rachot. Někdo vstal, Kitamura.

"Zdá se, že do konce schůze ještě zbývá trocha času, co takhle nechat mě jako zástupce třídy, abych se o to postaral? Kromě toho, spousta z nás má potom klubové aktivity, takže věřím, že by bylo lepší projednat to zítra ráno!"

Co se doopravdy snažil říct, bylo: Máme hodně práce, takže nemohli bychom to konečně ukončit? Přesto svobodná dáma (Koigakubo Yuri, třídní učitelka, 7 let bez přítele) vzlykla a řekla,

"...Nechápu, co se Kitamura-kun snaží říct..."

Nemůžeš se s ní domluvit, co? Dokonce i Ryūji byl podrážděný. Ale Kitamurovi se neříkalo "Maruo" jen tak pro nic za nic. Stál s nohama pevně rozkročenýma a celé třídě oznámil,

"...Zítra máme umění a řemesla, takže si nezapomeňte přinést věci! Všichni vztyk! Úklona! Nashledanou~ Sensei~!"

"Nashledanou~ Sensei~!" zopakovali všichni. Dobře, jde se domů! Tak bylo třídní zasedání jednostranně ukončeno studenty. Svobodná dáma (už to nebudeme opakovat) vzlykla a řekla, "Pro tuto práci se vážně nehodím." A odešla, aniž by k tomu cokoli dodala.

"Ai, Aisako!"

Ryūji vstal, pokoušel se najít Aisaku, která se také rychle vymrštila. V tu chvíli...

"Uáá!"

Upustila tašku na podlahu, už začínala panikařit. Taková nemotorná holka! Kde je teď Kitamura? Ryūji se rozhlížel.

"Proboha, to je ale pozdě... Dostanu vynadáno od prezidentky."

Kitamura rychle popadl tašku a vyběhl dveřmi ze třídy. Ale ne! Jestli ho nezastaví, než se dostane do místnosti studentské rady, nebude už s ním moct být sama. Ryūji rychle doběhl k Aisace,

"Zapomeň na tašku a zavolej na něj konečně!"

"Ach, um... Ki, Ki... Ki..."

Co s tebou sakra je, člověče? Ryūji se frustrovaně poškrábal na hlavě. Aisaka vstala a natáhla ruku ke Kitamurově tašce, ale jeho jméno prostě nedokázala vyslovit. Jako by ji zasáhlo kouzlo, díky kterému zapomněla, jak pronést "Kitamura-kun", slzy měla na krajíčku, jak opakovaně otevírala a zavírala pusu.

"Zatraceně! Už odešel! Rychle, za ním!"

"Ach... jasně!"

Jakmile šťouchl do jejího drobného těla, sebrala se a rozeběhla. Také Ryūji se dal dlouhými kroky do pronásledování. Jestli nechám tu nemotornou idiotku běžet na vlastní pěst, bůh ví, do jakých potíží se dostane.

S balíčkem sušenek na hrudi vyběhli Aisaka s Ryūjim ze třídy v honbě za Kitamurou. Na konci chodby si všimli, že jejich cíl zabočil.

"Tudy! Běž!"

Když se dostali ke schodišti, narazili na příliv studentů mířících dolů. Aisaka se pokusila zrychlit, jenže bylo těžké prodrat se davem studentů chvátajících domů po škole, nicméně...

"Padejte mi z cesty! Zmizte!"

Řekla Aisaka jednoduše."Uáá! To je Kapení tygr!" "Všichni na stranu! Je to nebezpečný!" Studenti se před ní rychle rozestoupili jako Rudé moře před Mojžíšem, a nechali ji projít. Jakmile kolem nich prošla, zase se spojili.

"Pardon! Mohu prosím projít?"

Ryūjiho odpovědi byly jednoduché. "Páni! To je Takasu!" "Bossové jdou po sobě!" ...Rudé moře se opět rozestoupilo. Vypadalo zo, jako by byl Ryūji stále ještě mimo 2-C považován za delikventa. Teď není čas dělat si s tím starosti! Sebral se rychle Ryūji a dal se znovu do pronásledování.

Přesto, chilkové zaváhání stačilo, aby ztratil z dohledu Kitamuru a jen stěží zahlédl Aisačiny dlouhé vlasy stoupající po schodišti. Kitamura s Aisakou určitě běží, jenže Ryūji musel popadat dech, zatímco stoupal po dvou schodech najednou...

Pak mu najednou došlo, že ve skutečnosti nezáleží na tom, jestli je dožene. Dokud dokáže Aisaka zavolat na Kitamuru, bude to v pořádku, a já se musím jen ujistit, že to udělá.

"... Hah... hah..."

Ryūji se při zastavování několikrát zhluboka nadechl, potom náhodou vzhlédl...

Současně začal křičet,

"UUÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!"

Jakmile se Aisaka dostala k poslednímu schodu, zakopla a začala padat dozadu, zrovna když Ryūji obrátil pohled nahoru.

Poté, co zařval, se v něm probudila síla, jaká je vidět pouze během katastrofy.

Ryūji "letěl" neskutečnou rychlostí.

"......!"

Elegantní jako hráč baseballu v poli, vyskočil v půli cesty a zázračně chytil Aisaku do náruče. Nicméně kvůli velké síle dopadu narazil Ryūji do zdi za ním, malou postavu nesl na rukou. Umph! Zavrče Ryūji komicky, vytřeštil oči náhlou bolestí. V zorném poli viděl, jak Aisace obloukem vyletěl z rukou známý balíček a proletěl oknem.

Tohle je třetí patro...

To spadly ony čtyři sušenky, na nichž se tolik nadřeli.

"ACH!" vykřikla Aisaka a vystrčila ruku z okna. Ale bylo pozdě, už dávno vypadly ven.

"Ai..."

Aisako... Ryūji si všiml, že chce mluvit, ale nemůže, jelikož mu bolest v zádech bránila pořádně popadnout dech.

"Ryūji!"

Ačkoli byl jeho hlas slabý, Aisaka ho stejně slyšela. Pevně se Ryūjiho držela, nechopná promluvit, její výraz ztuhl, jako by snědla něco jedovatého.

Jsem v pořádku... Vypadalo to, že už může trochu dýchat, takže mávl rukou jejím směrem, aby jí ukázal, že je v pohodě a není třeba, aby si o něj dělala starosti.

To důležité, byly sušenky a Kitamura. Ryūji ukázal k oknu a schodům...

"...P ...Pospěš ...Najdi... ty sušenky..."

Ryūji ze sebe sotva vydal nějaký zvuk a potom ze sebe pomalu stlačil Aisaku. Částečně to způsobilo Ryūjiho odhodlání. Tolik jsi se snažila, abys udělala ty sušenky, dokonce i když jsem ti pomáhal. I já si přeju, abys je Kitamurovi dala.

Chtěl, aby byly Aisačina tvrdé práce a odhodlání předány Kitamurovi.

Aisaka se přesto ani nepodívala směrem, kterým Ryūji ukazoval,

"Ryūji, jsi v pořádku!? ...Áach, jak se to stalo..."

Horečně se dotkla Ryūjiho krku a kotníků, aby se ujistila, že si nic nezlomil. Pohled na obvykle běsnícího Kapesního tygra, jak se o něj obává, protože se ji snažil zachránit... Ryūji si pomyslel, Kdyby to bylo možné, rád bych v tom pokračoval, jenže...

"Jsem v pohodě. Takže... Tady, vidíš? Nic mi není."

Předstíral Ryūji energicky, že mu nic není, vstal a předvedl pár protahovacích cviků. Kromě zad, která však nebyla ochrnutá, to vypadalo, že mu nic není. Když ho takhle viděla, Aisaka si konečně oddechla úlevou,

"Ryūji... Já... Já..."

Natáhla k němu ruce s výrazem, jaký u ní ještě nikdy předtím neviděl, jako by se něco snažila říct...

"Hej! Kdo tu vyhazuje věci z okna!? Ukažte se!"

Née! zasténali oba. Byl to mega malicherný školní děkan. Vzhledem k tomu, kam až to zašlo, už stejně neměli čas donést Kitamurovi sušenky.

"...Dokonalé načasování. Zdá se, že se nedá nic dělat, pospěš si, nech si od něj vynadat a pak se rychle vrať, počkám na tebe ve třídě."

"...Ale... V tom případě tě nejdřív odnesu do třídy!"

"V pohodě, můžu chodit. Takže šup, nechceme přece, aby z toho bylo ještě víc problémů."

Pospěš si, běž. Naznačil jí Ryūji zatlačením do zad, aby odešla, zatímco Aisaka navztekaně zkroutila obočí a několikrát otočila hlavu k Ryūjimu, než konečně sešla po schodech dolů.

Během té doby byl učitelův hlas čím dál rozlícenější. Aisaka si musela pospíšit... Když už o tom mluvíme, objevil se tu už někdy někdo schopný vynadat nenapadnutelnému Kapesnímu tygrovi? Vážně nemám ponětí.

"...Uff... Vypadá to, že jsem si zvykl..."

Teď už sám, Ryūji pomalu kráčel, zatímco přemýšlel.

Vzpomínal si na to, co mu Yasuko řekla, když byl na základce.

Pověděla mu, že se jí říkalo "mi~ni esper", protože měla moc třikrát se v průběhu svého života náhodně teleportovat. Poprvé toho využila jako dítě, když se dostala k dopravní nehodě a odletěla dvacet metrů, podařilo se jí teleportovat se do bezpečí ještě než dopadla na zem a zranila se. Podruhé to bylo, když odešla z domova, aby porodila Ryūjiho, během cesty se setkala s milencem, který měl v oblibě lepení časopisu na vlastní břicho. Yasuko nezacházela do detailů, věděl pouze, že se díky své teleportaci bezpečně dostala z jeho dosahu.

A potřetí a naposled, řekla mu, "To nechám pro Ryū-chan! Ya-chan už tu sílu nepotřebuje." Připlácla pak svou ruku na malého Ryūjiho a přenesla ji na něj. K tomu dodala "Pokud narazíš na něco nebezpečného, použij tu sílu a v bezpečí se vrať k Ya-chan!"

Nakonec ji Ryūji využil, jen aby pomohl Aisace. Byl v pokušení použít ji vždy, když běžel pozdě do školy, nebo během mnoha jiných příležitostí... Je dobře, že jsem ji dosud nepoužil!

Ačkoli se cítil špatně kvůli Yasuko, že ji využil zrovna takhle, byly to Ryūjiho opravdové pocity.

*  *  *

"Určitě si v pořádku?"

"Už jsem ti to řekl nejmíň milionkrát, jsem v pohodě!"

"Dobře. Protože seš můj pes, nemohla bych spát, kdyby ses zranil..."

Řekla Aisaka měkce, čelo si opřela o okenní sklo. Nemůžu uvěřit, že máš koule tohle vůbec pronést poté, co ses mi vloupala do domu a pokusila se mě zabít bokkenem... chtěl říct Ryūji, jenže z nějakého důvodu zůstal zticha. Poté, co sebrala sušnky a vrátila se do třídy, její hlas značně zeslábl, jako by byla v depresi.

Tichá třída v prázdné škole a v ní jen Aisaka s Ryūjim. Kromě Ryūjiho nikdo nikdy předtím tuhle stránku Kapesního tygra neviděl.

"...Vždycky selžu, nikdy mi nic nevyjde..."

Její samomluva postrádala své dřívější nadšení.

"Tohle je zatím první den, co se snažíš, takže vlastně není nijak zvlášť překvapující, že jsme ještě neuspěli."

"...Vážně? Ale kdybych nebyla tak neohrabaná, kdybych byla jen o trochu chytřejší... dokonce i tebe to ovlivnilo. Nic neběželo hladce, co? ...Už mám dost..."

Aisaka se zády opřela o okno a sjela dolů. Sedíc vedle Ryūjiho zad, svinula své drobné nohy.

Zkroutila své dlouhé vlasy, pohřbila si v nich obličej a řekl,

"Za posledních sedmnáct let mi nikdy nedošlo... ale teď víš, jak neohrabaná jsem..."

"Hm, hádám..."

"Jestli chceš něco říct, řekni to jasně!"

Zatahala Ryūjiho za kalhoty,

"Ty taky... dokonce i Ryūji si to myslí, co? Musíš si myslet, že jsem beznadějná, nemotorná a není mi pomoci, viď?"

Když sklopil hlavu, zjistil, že si s Aisakou hledí do očí, dívala se na něj. Položila si tvář na kolena, zatímco se jí pohled zachvěl smutkem.

Její obvyklý útočný režim byl pryč, nahradil ho neklid v jejích očích - z větší části způsobený sebeobviňováním.

"...No, během tělocviku to vlastně byla moje vina, nemluvě o tom, že plán samotný nebyl zrovna dokončený..."

"Není to jen tím, i moje nemotornost..."

Aisaka unaveně zavřela oči, jako by si připomínala veškeré chaotické události dne. Konec tělocviku, nešťastná pauza na oběd a masivní pád před chvílí...

Jakmile zjistil, že to byla Aisaka, kdo vyhodil z okna balíček sušenek, děkanovi došlo, že je nemožné ji pokárat, takže ji rychle poslal zpět do třídy.

Naštěstí z toho nic nebylo, ale...

"...Tolik úsilí k výrobě těchhle sušenek... a... ach jo..."

Zamumlala Aisaka a všimla si škrábance pod bradou. Škrábla se o své knoflíčky, když ji Ryūji zachránil. Lehce přejela prstem po škrábanci, zatímco z kapsy vyndala balíček sušenek - zbylo z nich jen pár drobků, které se nevysypaly.

"Napíšu milostný dopis, ale dám ho do špatný tašky; pokusím se někoho zbít, ale místo toho omdlím z hladu; o tělocviku mě zasáhne míč; pozvu lidi na oběd, ale musí odejít; náhodou upražím sušenky; zakopnu, spadnu a hodím je z okna; a... všechno tohle... to je prostě..."

"Ach, a nezapomeň na tohle... nedala jsi ten dopis do obálky!"

"Jo, máš pravdu..."

Pokoušel se Ryūji žertovat, aby ji rozveselil, jenže způsob, jakým to udělal, nebyl zrovna dobrý. Potápíc se do smutku, Aisaka zabořila hlavu do kolen a ztichla.

"Ai, Aisako..."

Žádná odpověď.

Dřepl si k ní, pevně se stulila a zůstala potichu jako šnek v ulitě; vidět byly pouze její třesoucí se drobné prsty. Měkké vlasy splývající jí po ramenou se lehce pohnuly v rytmu jejího dechu. Teď není zrovna správný čas, ale Ryūji měl pořád pocit, že...

Ženy jsou tak nevyzpytatelné.

Bez ohledu na to, jak arogantní mohou být, nebo kolik potíží mohou způsobit ostatním, pokaždé, když udělají ten výraz, srdce muže hned roztaje.

Tento výraz nelze ignorovat.

Tohle vážně nejde přehlížet.

Takže se Ryūji poškrábl na hlavě a zintenzivněl pohled. Nejdřív přešel k lavici, potom se vrátil k Aisace a posadil se vedle ní.

"...Aisako, vnavrhují výměnu!"

"...?"

Ryūji jí poklepal na rameno, aby ji přinutil vzhlédnout, zatímco předstíral, že nevidí slzy v koutcích jejích očí. Položil jí sušenky zabalené do velmi mužné hliníkové fólie do klína a výmenou si od ní vzal sušenky v obalu.

Ryūji jemně otevřel značně otlučený obal; uvnitř bylo jen pár drobků, ačkoli jich stále ještě bylo dost.

"Ech... počkej... Ryūji, zrovna jsem je sebrala ze země a, a jsou..."

"Jelikož jsem jedl jen ty sušenky, co jsi připálila, jsem vážně zajímavý, jak chutnají."

Odpověděl strnule, ignoroval Aisačiny protesty a nacpal si drobky do úst. Potom...

"..."

Ticho.

Když před chvílí jedl její spálené sušenky, ještě teplé z trouby, zhořsklé chutí uhlí, byl Aisakou přinucen všechny je spolykat na jeden zátah, což znamenalo, že je zase hodně rychle vyplivl... Takže tohle je ve skutečnosti poprvé, co Ryūji ochutnal Aisačino vaření... Ona pravděpodobně... Popletla cukr se solí...

"J, jsou ty sušenky... vynikající?"

"...Áách! Jsou výborný!"

Aisace se znepokojivě rozšířily oči.

"Jo, chutnají skvěle! Ach... škoda, žes je nemohla dát Kitamurovi. Snad se to příště povede líp, ech?"

Podařilo se Ryūjimu vykroutit se z toho svým geneticky zděděným poker facem a potom vyzval Aisaku, aby zkusila jeho sušenky. Aisaka opatrně rozbalila alobal, potom se ohromeně podívala na Ryūjiho,

"Uá... úžasný! Vypadají skvěle! Vážně je můžu sníst?"

"Chtěl jsem je vzít mamce, ale hádám, že je to jedno, jsou úplně tvoje."

Sušenky byly velmi tenké, tohle zvláštní vydání bylo na vrcholu s máslem navíc posypané cukrem. Aisaka na ně chvíli zírala...

"...Jsou vynikající! Vážně!"

Oči se jí rozšířily, když si je vložila do úst.

"...Tohle je poprvý, co od tebe slyším slovo 'vynikající'."

"To je neuvěřitelný, jsou o tolik lepší než ty z pekárny!"

"Vzhledem k mým zkušenostem, pečené vždycky chutná líp, když ho uděláš sám, než když ho

koupíš. SAmozřejmě to má ce dělat s mojí osobní preferencí, ale pro ty, co mají rádi sušenky měkké hned z trouby raději peču sám."

"Aha... um... Já... chutnají mi, vážně!"

Aisaka vypadala stejně jako jakákoli jiná normální dívka, když se soustředila na jezení sušenek. "Výborný!" Zamumlala s tvářemi nacpanými sušenkami, olízla si cukr ze rtů a tiše dodala, "Byly by skvělý s červeným čajem!"

......Kdo by to byl řekl?

Kdo jiný kromě mě poznal tuhle stránku Aisaky Taigy?

Neuvěřitelný pocit. Až do včerejška, jako mnoho jiných spolužáků, se taky bál "Kapesního tygra". Bál se, že ho pokouše, taky se bál mít cokoli společného s jejím světem. Takže Aisaka je tenhle druh člověka... Tehdy se o takové věci sotva zajímal.

Ta dívka... dcera nějakého nechvalně známého gangsterského bosse nebo karate mistra, krutá dívka, co jedná s lidmi jako se psy, tolik znervózní jen kvůli své zamilovanosti až tak, že zapomene mluvit, neuvěřitelně neohrabaná holka, a pak se dostane do deprese až na pokraj slz, protože se stydí za svou neohrabanost... Vždycky hladová, miluje chutné jídlo a svačinky.

Byla extrémně zvláštní... vždycky působila lidem problémy a bolest hlavy.

Ale Ryūjimu náhle došlo, že mu její zvláštnost nevadí. Dokonce si pomyslel, Jsem rád, že jsem se s ní setkal. V té chvíli se bůh ví proč cítil tak nějak blaženě. 

Ano. I když je otravná, i když se kvůli ní dostávám do problémů, když se zraní, chci ji jen utěšit... Když se nd tím takhle zamylím, Aisaka je pro mě...

"...Hej, Ryūji! Myslím, že už vím!"

...Překvapila ho.

Jakmile začal znovu vnímat, uviděl, jak na něj Aisaka Taiga zírá velmi zblízka. Ačkoli měla malý obličej, pleť měla světlou, velké a téměř průhledné oči se zaleskly hvězdami, kdykoli mrkla, byly vážně nádherné. I když byla drobná, neměla dětský obličej... Uvědomil si náhle Ryūji a po páteři mu přejelo něco, co připomínalo mráz.

Ehm! Odkašlal si Ryūji,

"...C, co víš?"

Zeptal se váhavě a pak...

"To všechno se stalo, protože si mi pořádně nepomohl! Seš tak hloupej pes! Beznadějně hloupej pes!"

"..."

Co to sakra!? Aisaka pokrčila rameny a opovržlivě se na Ryūjiho podívala. Jak bych to jen... Vypadá to, že už je zase sama sebou... Ale stejně, co to sakra je!?

Ryūji začínal být naštvaný, přemýšlel, Jak může existovat takovej člověk!? Přesto, když viděl, jak se Aisaka jemně usmála... Zapomeň na to. Nechám to pro tentokrát plavat! Ber to jako oficiální dárek ode mě!

*  *  *

Na zpáteční cestě si od sebe udržovaly odstup, ačkoli mířili stejným směrem.

S blížící se školní bránou, Aisaka, kráčící vepředu, zastavila. Ze svého místa viděla za stromy závodiště.

"Co je to?"

"...Softballový klub. Je tam Minorin."

Ukázala Aisaka dobředu, kde v západu slunce neběžel nikdo jiný než Minori. Jako by nesla spektrum, na okamžik zůstala v Ryūjiho zorném poli jen ona.

Ale Ryūji chápal, že se Aisaka nedívá, kam ukazuje. Její oči byly zafixovány na cvičícího černovlasého chlapce na konci hřiště. Byl to Kitamura.

Stojíc ve svých stopách, Aisaka stála klidně, tvář zbarvenou oranžovým západem slunce do odstínu karamelu. Zavanul měkký vánek, Aisaka však zůstala v klidu.

Vážně, vážně musí mít Kitamuru Yūsaku ráda.

"...Hej, můžu se tě zeptat... proč Kitamura?"

Aisaka otočila hlavu na Ryūjiho, ale neodpověděla, jednoduše mrkla. Jasnýma očima hleděla na Ryūjiho a řekla,

"Půjdu jako první. Proč tu ještě chvíli nezůstaneš?"

Jako by se snažila změnit téma. Nezáleželo na tom, zda odpoví nebo ne, protože ani Ryūji nevěděl, proč se zeptal.

"...Jdeš jako první? Co to má znamenat?"

"Jsem si jistá, že chceš na Minorin ještě chvíli zírat těma svýma nadrženýma očima. Zapomeň, že vás dva dám dohromady, ale přinejmenším ti dovolím, aby ses na ní díval o něco dýl! Je krásná, viď? Takže chápu, proč sis jí vybral... Nejsem tak nechápavá, víš! V osm přijď ke mně domů připravit večeři, to je vše!"

"Co myslíš tím "to je vše"?! Ne, co myslíš tím "přijď ke mě domů připravit večeři"... Ne, co myslíš tím "to je vše"!?

Aniž by čekala na Ryūjiho reakci, Aisaka se otočila a velkými kroky odkráčela, a potom...

"...Uááá!"

Její režim nemotornosti znovu naskočil, když zakopla o obrubník... Taška jí vylétla z rukou, když bez varování upadla jako malé dítě.

"Ach! Ach...! Co proboha děláš?!"

Povzdechl si zhluboka Ryūji a hnal se k Aisace, aby ji zvedl, zatímco mumlala, "Sklapni! Nech mě na pokoji!" Poté, co jí zvedl tašku a oprášil jí sukni si všiml, že má kolena plná modřin... Musela nespočtukrát zakopnout, když se nikdo nedíval.

Jak můžu nechat tak bezstarostnou osůbku osamotě? povzdechl si znovu Ryūji. Potom se Aisace podíval přímo do obličeje.

"Co chceš k večeři? Nevadí ti, když budu jíst s tebou, co? Udělám mamce její díl a vezmu jí ho domů, dobře? Ty zaplatíš ingredience, jo? Ach, už si vzpomínám, máš prázdnou ledničku. V tom případě musíme nejdřív do supermarketu... Ach jo, musíme koupit nějaký čistící prostředek na nádobí!"

Nedá se nic dělat, hádám... pomyslel si Ryūji.

"Jak chceš!" vykřikla Aisaka. To protože nemohla odmítnout. Po včerejšku a dnešku věděl, že je tvrdohlavá, nesmyslně sebeobviňující ale také nepříjemná. Byl k ničemu hrozit jí; když se pro něco rozhodla, udělala to. Nemluvě o tom, že bylo tolik věcí, kvůli kterým se o ni bál.

Což je důvod, proč... ji takhle prostě nemůžu nechat. Nedá se nic dělat.

Kromě toho, v Aisačině evropské kuchyni byla spousta nečistot, které ho trápily.