Ačkoliv začal celkem bouřlivě, nový život jakožto studenta druhého ročníku střední školy, pokračoval pro Takaseho Ryūjiho docela hladce.
Bylo k tomu mnoho důvodů.
Pověsti o tom, že "Takasu-kun je delikvent" se vyjasnily mnohem dříve, než by si Ryūjiho pesimistické já dokázalo kdy představit. Naštěstí, spousta jeho starých spolužáků, včetně Kitamury, s ním letos byla zase ve třídě. Důležitější však bylo, že ho během několika sekund porazil Kapesní tygr, což všechny rychle dovedlo k závěru, že je pouhým ´normálním klukem´ (Ryūji za to chtěl dokonce Aisace Taize upřímně poděkovat).
Za druhé, vyhnul se otravné práci ve třídním výboru a jeho místo, získané losováním, bylo třetí zepředu v uličce u okna - bylo to skvělé místo, kde mohl prostě sedět a relaxovat. Jejich třídní učitelka byla stejná jako loni (Koigakubo Yuri, 29 let, nepochybně svobodná); kromě toho, že byla ve svém věku ještě pořád sama, o ní Ryūji absolutně nic nevěděl.
Kromě toho...
"...Jestli to uděláš, tak okraj ztvrdne! Jak se tomu říká? Myslíš tu část u okraje? Ale jelikož je prostředek ještě pořád vodnatý, protože jsem k okrajům nalila měkké želé, budu muset..."
"Au!"
"Wah, Takasu-kun! Promiň..."
Nejdůležitější bylo tohle:
Jeho sluneční svit, Kushieda Minori, se stala jeho novou spolužačkou. Tohle samo o sobě zbarvilo Ryūjiho každodenní život jako růže a udělal ho oslnivým jako sluneční svit... Dokonce ani poté, co ho omylem šťouchla do oka se její jiskra nezmenšila.
"S, seš v pohodě? Omlouvám se, nevšimla sem si, že stojíš za mnou! Uááá... Šťouchla jsem tě právě prostředníčkem do bělma?"
"...V pohodě, to nic není."
"Fakt se omlouvám! Hmm, kde jsme byli? Ou, jasně, říkala jsem, že sem musím nalít želé..."
"Au!"
"Wah...! Zdá se, že jsem tě šťouchla ještě víc! Strašně se omlouvám!"
To je v pořádku, jsem v pohodě, naznačil Ryūji mávnutím rukou. I tohle pro něj bylo požehnáním. "Promiň, fakt promiň!" řekla Midori, jak se sklonil hlavu, která voněla tak, že by si ani moucha neměla na co stěžovat |pzn překladatele: jup, přesně tohle tam stálo; neznáte někdo český ekvivalent?|. Bez ohledu na to, co se stalo, se mu právě Minori omlouvala, měla oči jen pro něj, takže dokonce i když ho dvakrát šťouchla do oka, byla to malá cena za takovou blaženost.
Nevadilo by mu, ani kdyby na něj nemluvila. Byl by stejně šťastný, kdyby mluvila jen na někoho, kdo sedí blízko něj, jelikož by slyšel její roztomilý hlas. Ve snaze popsat, jak moc velká nádoba byla, mávala rukama, aby napodobila kruhový tvar; a pokaždé se ho tak dotkla (i když šlo jen o oči).
Ale, co je to za kbelík, o kterém mluví? Když si všimla Ryūjiho zmateného výrazu, vysvětlila,
"Mluvíme o pudinku, který jsem udělala v kbelíku."
Minori se pevně chytila za prst. (Doufám, že tentokrát nikoho nešťouchnu!) zatímco vážným tónem vykládala. I když 'vysvětlení' není zrovna to správné slovo...
"Má Takasu-kun rád pudink?"
Mluvíme spolu! Ryūjiho srdce se rozbušilo tak divoce, že nebyl schopen slova, jeho úzkost ho přiváděla k šílenství. Poté, co tak dlouho čekal na tuhle šanci...
"...Er..."
A to bylo vše, co ze sebe dokázal vypravit. Pravděpodobně si o mně teď myslí, že jsem hrozně nudný... Určitě přemýšlí o tom, že už s tímhle klukem nikdy nepromluví... Zatímco se Ryuji snažil zoufale vymyslet, co dělat, Minori pokračovala v dumání o svém největším přání, udělat pudink v kbelíku.
"Ale ještě se mi to nepovedlo. Možná je ten kbelík moc velký, a proto je těžké zformovat ty lepivé a měkké kousky do jednoho tvaru... Ou, jasně, měla bych ti ho taky ukázat, Takasu-kun! Ber to jako omluvu za to, jak jsem tě šťouchla do oka!"
"Ech? ...U...Ukážeš ...mi...?"
Mohla by chtít, abych zkusil její pudink? Ryūjiho oči se zostřily, jak zíral na Minorin rozkošný úsměv. Minori přikývla a odpověděla,
"Jo, ukážu. Hned pro něj dojdu a přinesu ho."
Mohlo by snad existovat větší štěstí? Jsem šťastný, že mě šťouchla do oka! Jak Ryūji sledoval Minori vzrušeně kráčet k její lavici, náhle, aniž by věděl proč, ho zachvátila touha utéct.
Pokud ten pudink opravdu přinese, jaký výraz bych měl mít, až ho budu jíst? Ještě není čas na oběd, takže bych vypadal fakt divně, kdybych tak hodoval na pouhém pudinku. Kromě toho, jestli ten pudink přinese, měl bych ho hned sníst? Nebo bych jí měl poděkovat a schovat si ho na později?
"Sakra... Já, já už vážně nevím...!"
Nervózně si začal třít tvář. Bez ohledu na to, co udělám, bych si měl přinejmenším uklidit lavici. Rozhodl se ho prostě na místě sníst.
Ryūjiho srdce se vzrušením rozeběhlo ještě rychleji. Pomalu přesunul pohled z Minori, která se zrovna vrátila, protože byla pro jeho oči až příliš oslnivá. Minori nasadila veselý úsměv a naklonila hlavu, jak stála přímo před ním, a pak...
"Tady máš, Takasu-kun,"
Díky jejímu něžnému hlasu si Ryūji téměř dokázal představit srdce skrývající se za jejím ´Takasu-kun.´ Pomalu úzkostlivě zvedl hlavu a zdvořile přijal předmět, který mu podávala. "...Ach, um. Tohle..."
Bylo to mnohem řidší a světlejší než předpokládal...
"...Tohle je určitě úžasná fotka..."
"Ale vypadá to nechutně, co?"
Ukazuje mi fotky, ne pudink. Přestože věc, která na nich byla, vypadala odporně, byla ohromující. Na plastové podložce stál velký kyblík obsahující nějaký druh slabě nažloutlého krému... Ne, spíš to připomínalo sliz. Ačkoliv si říkal, že je to vůči Minori necitlivé, tohle prostě jako pudink nevypadalo. Na druhé fotografii se ten sliz pomalu a lepkavě vyléval, takže celé místo umazal tuhým a vodnatým obsahem. A pak, na třetí fotce...
"Dokonce to i divně smrdělo... myslím, že proto, že jsem ten kyblík pořádně neumyla!"
Minori klečela na jednom koleni, zatímco velkou lžící pojídala kousky slizu. Tu fotku chci! Zrovna když to Ryūjiho napadlo...
"Díky, že ses koukl. Taky je ještě musím ukázat Taize. Ech? Kam jen šla? Ještě před chvíli tu byla."
Minori si vzala své fotky chladně zpátky a rychle odběhla, aby se podívala po Kapesním tygrovi, Aisace Taize, která je ještě před okamžikem poslouchala, zanechávajíc za sebou Ryūjiho samotného. Tím skončilo jeho období blaženosti.
...Taky je ještě musím ukázat Taize... Ech?
Povzdechl si Ryūji, zatímco sledoval svou lásku, jak opouští třídu, aby našla svou kamarádku.
Byl hrozně šťastný, že je jeho spolužačkou. Mohl Minori vidět kdykoliv během dne, takže už se nemusil plížit kolem její třídy a nakukovat dovnitř dveřmi jen aby zahlédl její úsměv. Dokonce i zadák dostane šanci zabodovat. Jestli tohle nebylo štěstí, tak už nevěděl.
Ale aby se k ní mohl dostat blíž, musel překonat jednu překážku... A tou byla právě Aisaka Taiga, která vždy a za všech okolností stála vedle Minori.
Od slavnostního zahájení si od ní Ryūji snažil držet odstup. Zdálo se, že je opravdu těžce zvládnutelným člověkem, ale pokud se bude vyhýbat Aisace, nedostane se k Minori, a to pro něj bylo to nejhorší (ačkoliv tohle není jediný důvod, proč není schopen navázat s Minori rozhovor).
Nezdálo se, že by Aisaka Ryūjiho jakkoli zaregistrovala, zato Ryūji se snažil zabránit jakékoliv možnosti vzájemného styku; ba co víc, ona před sebou neměla žádné překážky.
Ryūjiho hlavní cíl spočíval ve snaze zbavit se Kapesního tygra a osamotě se přiblížit k Minori. Kdyby se mu podařilo nahromadit si štěstí stejně jako předtím, mohlo by to ještě být možné.
A tak Ryūjiho hořkosladký život pokračoval celkem hladce.
...Až do dnes, to jest, hned po skončení školy.
* * *
"WHOA...!"
Když otevřel dveře od třídy, oněměl úžasem nad tím, co spatřil...
Do vzduchu někdo právě hodil dvě, ne tři židle.
Tohle celé následoval hlasitý zvuk srážky, jakmile zase přistály na podlaze. Uprostřed toho hluku a létajících židlí se mu před očima míhala postava.
Co se tu proboha stalo? zajímal se Ryūji, rychle mrkaje strašidelnýma očima. Popravdě, byl tak vyděšený, že nemohl ani dýchat.
Jako student, který zrovna dostal službu, opouštěl třídu jako poslední, aby obstaral pár věcí, takže od konce školy uplynul nějaký čas, než se konečně mohl vrátit. Obyčejně by tu touhle dobou nikdo nebyl, ale on viděl...
Nebylo pochyb o tom, že před chviličkou viděl dívku v uniformě. Možná si všimla jeho příchodu a rychle se vrhla do tmavého rohu, kde stála skříň, aby se tam schovala. Ve stejném okamžiku taky Ryūji uviděl, jak někdo vykopl do vzduchu židle, které pak hlučně přistály. Přesto teď tu osobu velmi jasně viděl, jelikož v horním rohu třídy bylo zrcadlo, které odráželo její záda a záplavu vlasů.
Neuvěřitelné bylo, že se ta neohrabaná postava pokusila schovat ruce i nohy v dřepu, jak tam tak tiše seděla. Zřejmě si nevšimla zrcadla nad ní, zatímco natahovala krk, aby zkontrolovala, jestli už Ryūji náhodou neodešel.
Polk! polkl Ryūji a předstíral, že nic nevidí. To kvůli té drobné dívce... co má přezdívku Kapesní tygr. Jen pohled na její záda v zrcadle stačil, aby ji poznal. Dlouhé vlasy a bledá tvář... Kromě toho, jediná takhle malá osoba, kterou Ryūji znal, byla právě Aisaka. Pravděpodobně si teď mumlala Proč se tu musel objevit zrovna teď!?
Působením tohohle všeho se Ryūji rozhodl, že nic neviděl, nic neslyšel, a vlastně ani o ničem neví. S tím vešel do učebny. Ačkoli neměl sebemenší chuť vejít na místo, kde se (z jakéhokoliv důvodu) skrýval Kapesní tygr, nechal si tam tašku a bez ní nemohl odejít.
Sluncem naplněná třída byla tichá, jako by byla Aisaka pavoukem splétajícím svou pavučinu, nebo kolem sebe vytvořila silné silové pole, jehož porušení naplnilo člověka napětím až do morku kostí. Ryūji opatrně a pomalu kráčel kupředu, snažil se co nejvíc udržet takové tempo, jako by se ani nic nedělo, pokoušel se Aisaku nijak nevydráždit a ani na ni nereagovat, jako by vůbec nevěděl, že tam je...
"Ach..."
Jedna malá nepozornost a celou třídu naplnil podrážděný výkřik.
Věc, která se odkutálela rozdrtila veškeré Ryūjiho snahy na prach. Aisaka se těsně svinula, ztratila rovnováhu a vykutálela se ven z rohu skříně. Naneštěstí pro ni se zastavila přímo před Ryūjim.
"..."
"..."
Aisaka vzhlédla, zatímco Ryūji stočil svůj pohled dolů. Už kolem sebe neměli žádný prostor, aby mohli předstírat, že se nic nestalo. Mlčky si na chvíli vyměnili pohledy.
"Jsi... v pořádku?"
Podařilo se ze sebe Ryūjimu vypravit. Váhavě natáhl ruku k Aisace, která se snažila vstát, ale odpovědí mu bylo jen několik neslyšných slov, něco jako "Nepotřebuju tvojí pomoc" nebo "starej se o svý." Aisačin pronikavý pohled probodával Ryūjiho i skrz její ofinu.
Ryūji si nemohl pomoct a ustoupil, dal tak Aisace prostor, aby mohla roztřeseně vstát. Sklopila hlavu, když si oprašovala sukni a držela si od Ryūjiho odstup, zády stála k oknu, pronikavý pohled zabodnutý do své kořisti. Nezdálo se, že by měla v úmyslu odejít ze třídy. Neměla by se cítit trapně? Možná se tenhle typ myšlení na Kapesního tygra nevztahuje.
Pokud chce Aisaka zůstat ve třídě, je to pro Ryūjiho pouze další důvod navíc, aby odešel tak rychle, jak je to jen možné.
"Ach jo, ta taška..."
Záměrně to vyslovil tak nahlas, aby ho Aisaka slyšela, a pospíšil si pro ni.
Aisaka Taiga dál stála u okna a tiše Ryūjiho pozorovala. Ryūji neměl ponětí, jak se tváří, protože se na ni bál i podívat. V každém případě vyrazil tak tiše, jak jen to šlo vzhledem k jeho přítomnosti. Když přešel třídu, jeho tvář se otřásla, jak na ni zíraly Aisačiny oči. Nesmím nijak zareagovat. Nesmím ji vyprovokovat. Pouze uvolněně přejdu...
Jenže jeho taška už nebyla na lavici. Pamatoval si, že když odcházel, mluvil s Kitamurou, a položil si tašku na jeho lavici. Jakmile ji získá, prostě odejde. Potlačil úzkost, pomalu se natáhl pro svůj batoh, 20cm vlevo, 10cm...
"ACH!"
...Vyskočil.
Co se to stalo?
Pokusila se mě Aisaka Taiga zastavit? Ryūji nervózně otočil hlavu a podíval se na drobnou panenku stojící u okna.
"C, Co je?"
"...C...Co. To. Děláš?"
Stalo se tu něco neuvěřitelného... Kapesní tygr náhle vypadal tak úzkostně, skoro na pokraji mdlob.
"...J, Já si jenom beru tašku, a... Ai, Aisako? Co je? Už nějakou dobu vypadáš dost divně."
Otevřela a zase zavřela třešňové rtíky, zatímco dělala krůčky dopředu a zase dozadu, jako by tančila nějaký podivný tanec, prsty se jí chvěly před obličejem.
"T,t,t, ty říkáš, tvojí tašku? Ale není tvoje lavice támhle? P, p,p, proč, proč je t, t, t, t, tady?
Koktala svou výtku.
"...Proč je tady? Zrovna jsem mluvil s Kitamurou, když si mě zavolala učitelka... takže jsem ji sem prostě položil... WHOA!"
Aisaka, která měla stát pár metrů od něj, v mžiku zkrátila vzdálenost mezi nimi a objevila se přímo před jeho obličejem. Jak se zvládne s tak drobným tělem pohybovat tak zatraceně rychle?
"...! ...! ...!"
"Počkej, z, zadrž!? Ai, Ai...sako?!"
Neskutečnou silou popadla Ryūjiho tašku, kterou měl přitisknutou k hrudi, pokoušela se mu ji vypáčit.
"J, jen mi jí puč...! Pusť jí!"
Takhle zblízka si Ryūji všiml, že je Aisačin obličej červenější než západ slunce venku. Její roztomilý obličej byl zkreslený jako tvář démona s děsivým výrazem.
"Půjčit... ti jí?! Přestaň blbnout...!"
"Umph~!"
Nemohl ji odstrčit, takže se rozhodl udržet si místo pevným postojem, protože kdyby teď povolil, Aisačino drobné tělo by odletělo dost daleko.
Tolik jen kvůli ohleduplnosti.
"Uuuuuuuummmph~!"
Aisaka se zkroutila v bocích a popadla tašku oběma rukama, oči zasazené v rudém obličeji pevně sevřené, na čele jí začaly vystupovat žíly. Snažila se vyhrát pouhým použitím hrubé síly.
Prst za prstem Ryūji pomaloučku ztrácel svůj batoh. Dokonce i pevně ukotvené nohy se začaly posouvat. Řečeno bez obalu, byl docela blízko prohře.
"H, hej, tohle je nebezpečný... Hned to pusť!"
"Uuuuuuuuuummmph... Ah...? Ahhhh..."
Dokážu to... Zrovna když si to Ryūji pomyslel, náhle spatřil, jak Aisaka dostala závrať a padá dozadu, drobné ruce natažené směrem k zemi, pustila jeho tašku... Pustila ji?!
"...AHHHH!!!"
"HEPČÍ!"
Třísk!
To "...AHHHH!!!" patřilo Ryūjimu, ""HEPČÍ!" Taize, zatímco zvuk pádu opět Ryūjimu. Oba, respektive Ryūji, křičel zděšením, Aisaka kýchla, a Ryūji do něčeho narazil hlavou.
Jak Aisaka náhle zvedla ruce, aby zadržela kýchnutí, Ryūji přirozeně ztratil rovnováhu a spadl dozadu. Pevně svíral batoh, když hlavou spadl na katedru.
"Auuuu... To bolí! T, ty... Co to sakra děláš... to docela bolí, víš? ...Mohl sem se zabít!"
Protestoval s uslzenýma očima.
"Ugh..."
Vydala Aisaka divný kýchavý zvuk, ignorujíc vše kolem sebe. Poté, co způsobila Ryūjiho ztrátu rovnováhy, popotáhla a pak se zhroutila do uličky mezi lavicemi.
"Ai, Aisako? Hej, seš v pořádku?"
Její dlouhé vlasy se rozprostíraly po podlaze, drobné tělo schoulené do klubíčka, tiše zasténala. Nedostal žádnou odpověď. Mohlo by jí být špatně? Ryūji se podrbal na hlavě, zatímco k ní běžel, aby ji prohlédl zblízka. Obličej, ještě před okamžikem jasně rudý, byl nyní bezbarvý, chvějící se rty připomínaly svou bělostí kousek papíru, čelo měla celé zpocené.
"Whoa... vy, vypadáš děsně bledá! Trpíš chudokrevností? Hej, chyť se mojí ruky."
Byla stejná jako Yasuko. Tentokrát nezaváhal a natáhl k ní ruku...
"...!"
Aisaka ji odrazila ledovou dlaní. Ačkoli se hrozně třásla, podařilo se jí chytit se lavice a zvednout se.
"Ai, Aisako! Jsi v pořádku?"
Stále žádná odpověď. S každým krokem, který udělala, se lavice, které se držela, otřásla, zatímco za ní povlávaly dlouhé měkké vlasy. Její drobná postava jako by měla v úmyslu utíkat tak rychle, jak to jen dokáže. Sukně se jí z předchozího sezení lehce srolovala a odhalovala teď tenká, hladká stehna.
"Počkej, nebylo by lepší zajít na ošetřovnu?"
I když to znělo vlezle, nemohl ji tam prostě jen tak nechat. Ale zrovna když se za ní chtěl vydat...
"Drž se zpátky... Troubo!"
Řekla mu divokým tónem, který zněl, jako by byla zahnaná do kouta. Ryūji se najednou zastavil. Když má ještě energii křičet, znamená to, že je v pořádku, ne...?
"T, to je bordel..."
Povzdechl si náhle osamocený Ryūji.
Aisačiny kroky chodbou byly čím dál tišší a v místnosti tak zbyla jen osoba, kterou nazvala ´trouba´.
S hlavou stále ještě bolavou od pádu se podíval na svou tašku, která, stejně jako dítě ve slavném případu Ooka Tadasuke |pzn překladatele: něco jako spor s králem Šalamounem - 2 ženy se praly o dítě, jedna z nich ho pustila, aby mu neublížila, to byla pravá matka; toť v krátkosti vše|, byla skoro rozervaná napůl a pokrytá Aisačinými škrábanci. Původně uklizené lavice a židle byly nyní naprosto rozházené, prostě nepřijatelné.
Takový nepořádek.
Lavice, Aisaka, všechno to byl jeden velký nepořádek. Děsně nepříjemná osůbka.
Jelikož byl Ryūji na podobné věci citlivý, začal sklízet lavice a zároveň v tom všem, co se právě stalo, najít nějaký smysl. Všechno v údajně prázdné třídě po škole, Aisaka Taiga, která se k němu dokutálela, jeho taška, jíž mu téměř ukradla, její kýchnutí, jeho úraz hlavy, dívčina chudokrevnost... Ne, prostě nemohl přijít na to, o co vlastně šlo.
"V skládání střípků událostí dohromady prostě nejsem dobrý..."
Zamumlal Ryūji a povzdechl si.
Ještě zbývají tři hodiny, než se Ryūji doopravdy dozví, co se vlastně stalo.
Pro Kitamuru Yūsaka-kun, od Aisaky Taigy.
"T, to je... ACH...!"
7 hodin večer. Jelikož musela dnes večer jít do práce se svými kolegy, odešla dříve než obvykle. Poté, co připravil večeři pro jednoho, Ryūji konečně pochopil smysl záhady, co se odehrála po škole.
Když se vrátil domů do své čtyř-a-půl tatami dlouhé místnosti, a začal pracovat na domácích úkolech, otevřel tašku, aby z ní vyndal učebnice a všiml si nějaké věci...
Byla to světle růžová obálka. Není to ten druh papíru, kterému se říká washi? |pzn překladatele: druh papíru vyráběný v Japonsku|. Celý poloprůhledný papír byl potištěný stříbrnými třešňovými květy.
Na přední straně obálky stálo: "Pro Kitamuru-kun"
Zatímco na té zadní: "Od AisakyTaigy. Strávila jsem psaním tohoto dopisu spoustu času. Pokud je ti protivný, prosím, rovnou ho vyhoď!"
Nápis byl vyveden světle modrým inkoustem.
Nevypadalo to jako výzva k souboji, ani jako sdělení pro třídní výbor, a rozhodně to nebyl žádný dluhopis.
"M, mohlo by jít o... milostný dopis...!?"
To je vážně nečekané.
S pocitem zvědavosti Ryūji přimhouřil divoké oči, ne protože by byl naštvaný, ale protože byl zoufalý.
Jednoduše řečeno, Kapesní tygr si spletl tašku. Myslela, že je Kitamury, takže dovnitř tajně vhodila obálku. Což také vysvětluje, proč se mu ji tak usilovně pokoušela ukrást.
"...Tohle, dalas mi to do tašky omylem, co? Nečetl jsem to, takže nevím, co tam stojí. Takže si to můžeš klidně vzít zpátky..."
Začal si Ryūji nacvičovat, jak předstírat nevědomost, až bude dopis vracet.
"Tohle prostě není možný!"
Ale trvalo to jen chvilku. Tohle nedokážu, je to moc těžký. Už prostě nemůžu říct, že o tom nic nevim! Ale nic lepšího mě nenapadá. Což znamená, že se prostě nonšalantně vrátím k Aisace jako by se ani nic nestalo! To je všechno, co můžu udělat.
I když jde o milostný dopis, možná neví, že to vím, takže nebudu muset říkat nic konkrétního a komplikovat tak věci víc než je nutné. Ačkoli je docela dost možné, že z toho jiná cesta nevede. Abych zabránil ztrapnění Aisaky, zranění její hrdosti a sebenenávisti, musím to udělat právě takhle.
Přinutil se Ryūji přijmout tuto myšlenku a připravil se vrátit tu nebezpečnou věc zpátky do tašky, když se stalo něco nečekaného...
"...Eh..."
Na chvíli se mu zastavilo srdce.
Aby nepoškodil obálku, položil si ji Ryūji opatrně do dlaně, kde se sama od sebe náhle otevřela. NE! Neotevírej se! I když křičel z hloubi srdce, pečeť na obálce, už úplně uvolněná, se náhle vlastní vahou otevřela, díky čemuž zapomněl Ryūji na chvíli dýchat.
A tak se zrodil zločinec, který sobecky otevírá dopisy určené cizím lidem.
"Ne, ne.... NE! Ale nevidím, co je uvnitř! Jasně! Zase ji zalepím...! Pak na to nikdo nepřijde!"
Jasně! zopakovala Inko-chan v obýváku. Ryūji zoufale hledal v šuplíku lepidlo. Když ho konečně našel, chystal se beze stopy znovu zalepit obálku, když...
"...Eh, ehhh~?"
Ryūji byl tak překvapený, že ustal v pohybu.
V dlouhé obálce nebyl žádný dopis. Po krátkém zaváhání ji znovu otevřel, nahlédl dovnit a ujistil se, že skrz poloprůhlednou obálku prosvítá svělo... Uvnitř nic nebylo.
...Co... to... sakra!?
Ryūji padl tváří na stůl. Sakra! Vážně, přestaň už blbnout! ...Ona je fakt ztracenej případ!
Aisako Taigo, ty seš pěknej idiot!
Schováš se na místě, kde tě vidím, pak se dokulíš až k mým nohám, popadneš špatnou tašku, plýtváš energií na její krádež, kýchneš, omdlíš... A to všechno jen abys získala prázdnou obálku... Musej bejt nějaký hranice pro blbost!
Když znovu přišel k rozumu, vrátil se Ryūji zpátky ke své pošetilé snaze zalepit prázdnou obálku, protože už se stejně cítil sklíčeně.
Zajímalo by mě, jestli ještě budu schopný předstírat, že se nic nestalo, až ji zítra Asiace vrátím? Jakmile si uvědomil, jak moc hloupé to celé bylo, modlil se Ryūji, aby se nerozesmál nahlas, jinak by ho mohl Kapesní tygr sežrat zaživa.
V každém případě se celá záležitost vyřeší ještě dneska.
Jak se neuvěřitelná noc stávala temnější...
2 ráno.
Ryūji se náhle vzbudil a ospale otevřel oči.
Něco se mu zdálo... Když se podíval na hodiny, poškrábal se na břiše a přemýšlel. Měl by spát až do rána, tak proč se vzbudil už v půlce noci? Neměl ponětí.
Snad protože má na sobě jen tričko a boxerky? Ryūji se zachvěl, i když už byla polovina dubna... Možná to má co dělat s tím, že spí při otevřeném okně? Vzhledem k tomu, že přímo naproti oknu stojí ten buržoazní bytový dům, zabezpečení domu poněkud polevilo. Ačkoli si Ryūji myslel, že v uvnitř není nic, co by stálo za krádež, stejně zavřel okno a ujistil se, že je zamčeno.
Když vstal z postele (kterou si sám koupil), cítil se nepříjemně a slabě zívl. Byl to snad jen špatný sen? Srdce mu prudce bušilo... jako by ho někdo sledoval... cítil kolem sebe podivnou atmosféru, kterou nemohl dost dobře popsat.
"...Uklidni se..."
Vratce přešel po tatami, napadlo ho, jestli se náhodou nestalo něco v Yasučině práci. Zkontroloval displej telefonu, ale z baru mu nepřišel žádný hovor. Možná nad tím moc přemýšlím. Povzdechl si. Jelikož jsem vzhůru, možná bych měl jít do koupelny. Bosky přešel přes dřevěnou podlahu kuchyně směrem ke koupelně.
V tu chvíli...
"...WHOA...!?"
Ucítil kousek od krku chladný svištivý zvuk. Jak se instinktivně pokusil uhnout, stoupl na noviny ležící na zemi a krásně padl naznak. Bum! Přistál na zadku, od boků až k hlavě mu přešel třes, který mu vyrazil dech.
"......!"
Nedokázal kvůli tomu ani vykřiknout.
S velkou silou něco proseklo prostor, kde se ještě před chvílí nacházela Ryūjiho hlava. Poté, co ho minula, zasáhla ta věc něco vedle Ryūjiho a vydala děsivý zvuk drcení.
"...Uuu..."
V temném 2+kk bytě stála podezřelá silueta. Ta osoba znovu zvedla tyčovitou věc a vyrazila přímo proti Ryūjimu... Někdo ho napadl!
Ale, proč!? Je to snad sen? Pomozte mi někdo!
Ryūji se tiše překulil po podlaze. Měl bych rozsvítit? Nebo zavolat policajty? Nebo bytnou? Hlavu měl naprosto prázdnou, nemohl přijít na to, co dělat, a jeho tělo bylo tak ztuhlé, že dokázal jen uhýbat útokům a pokoušet se plazit směrem k východu, ale...
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!"
Zasáhne ho! Zbraň mířila přímo na jeho hlavu. Ryūji reflexivně natáhl obě ruce před sebe a pokusil se ji zastavit...
"Ach... já, já to fakt chytil...!"
Nemohl uvěřit, že se mu to podařilo zachytit, i když šlo jen o štěstí.
"...Ugh...!"
Jelikož chytil útočníkovu zbraň, pokusil se mu ji neznámý vytrhnout hrubou silou. Ryūji ze sebe také vydal vše, aniž by se držel zpátky. Dvě síly se v tichosti přetlačovaly, jejich stíny se třepotaly tmou. Pak rozeznal malou postavu a něco, co se zdálo být dlouhými vlasy zakrývajícími celou siluetu... To snad ne!? Ryūjimu se podařilo odhalit identitu vetřelce; ve skutečnosti si jí všiml už na začátku.
Zaťal zuby, zatímco se držel zpátky a dospěl k závěru. Musí to tak být! Kdo jiný kromě ní by něco takhle zpackal!?
Ale právě když se chystal ověřit si svou teorii... Ááá! Dokážu to! Jeho třesoucí se ruce už to vzdávaly, dokonce i jeho tvrdý krk dosáhl svého limitu. Já tu umřu...
"...Heh...AHH..."
HEPČÍ!
Rovnováha se v mžiku porušila!
Jakmile se ozvalo divné kýchnutí, neuvěřitelný tlak náhle zmizel, ustoupil síle, kterou Ryūji ještě pořád vyvíjel. Vetřelec byl zatlačen, zatímco tiše křičel, "Ach, wah!" než se zakymácel a měkce spadl nazad do postele. Ryūji rychle vstal a rozsvítil...
"Aisako!"
"..."
"Použij kapesník, sakra!"
Ryūji hodil krabici s kapesníčky směrem ke Kapesnímu tygrovi, Aisace Taize, která si utírala nos do šatů, jako by se ani nic nestalo.
* * *
Dlouhé vlasy se jí třepotaly na zádech. Měla na sobě volné jednodílné šaty, rozdělené do mnoha vrstev pomocí měkkých krajek. Tohle oblečení se k její malé postavě rozhodně hodilo...
"D, dej mi ten dřevěný meč..."
Ryūji zalitoval, že Aisace zbraň nezkonfiskoval už před chvílí...
Mohl si ji vzít, když rozsvítil, když jí podíval kapesníček, ale krize nakonec zůstala nevyřešena. Aisačiny oči se zaleskly jako tygr zaměřující se na svou kořist, a začala kroužit po úzké místnosti. Ryūji si od ní samozřejmě udržoval odstup, kroužil po místnosti ve svých boxerkách.
Tohle nemůže trvat věčně. Zrovna když na to pomyslel...
"Aisako... Vím, co si myslíš, chceš, abych ti vrátil ten milostný... dopis, viď? Ten dopis, cos mi omylem strčila do tašky.
"...!"
Zrovna když Ryūji sebral odvahu a promluvil, v ten moment, Aisaka, která stále ještě tiše číhala, náhle jako by vyrostla do obrovské výšky... nebo se to tak alespoň zdálo. Byla jako bomba těsně před výbuchem... se zapálenou rozbuškou.
"J, já ti ten dopis vrátím! Tak se prosím uklidni! Nečetl jsem, co tam stálo!"
"...Myslíš, že se z toho dostaneš jen tím, že mi ho vrátíš?!"
Zavrčela hrdelním hlasem, jako by se chystala vyskočit a zaútočit,
"Nenech se vysmát... Jelikož už víš o existenci toho dopisu..."
Vhuš! Obrovské dřevěné ostří zamířilo přímo na Ryūjiho hlavu.
"PŘIPRAV SE NA SMRT!"
"ÁÁÁÁ!!!"
Zaútočila přímo na Ryūjiho, dřevěnou čepel namířenou na jeho hlavu.Jak může bejt tak rychlá? Za chvíli urazila pár metrů, už se dostala k Ryūjiho hrudníku, dřevěný meč neminul a rozbil zeď (Moje peníze!), zabije ho.
"Sakra!"
"Do hajzlu!"
Se slzami v očích se pokusil Ryūji utéct a z plných plic křičel,
"Co za člověka chce zabít vlastního spolužáka?!"
"Sklapni! Jak se můžu vůbec někde ukázat po tom, co ses dozvěděl o tom dopisu? Jenom smrt mě vysvobodí z něčeho tak ponižujícího!"
Ukázala okrajem ostří směrem k Ryūjiho krku.
"Hej! Jestli je smrt jedinou cestou, tak proč musím umřít zrovna já!?"
Ryūji se instinktivně a zázračně vyhnul útoku, ale Aisačina síla byla moc velká a zbourala fusumu (kterou jsem zrovna namontoval!). Bez jakéhokoli zaváhání jsem v jejích očích četl Zabiju tě veškerou svou silou!
"Ještě nechci umřít, takže musím místo toho zabít tebe! Omlouvám se za to, tak si chvátni a umři! Jestli ne, tak znič veškeré svoje vzpomínky na tu událost!"
"To neni možný!"
"Samozřejmě, že je to možný, pokud použiju tohle..."
Podívala se na zářivé dřevěné ostří,
"Vše, co musím udělat, je pořádně tě s tím trefit do hlavy, nezabije tě to, ale pravděpodobně ti to vymaže všechny vzpomínky!"
"Nemaž mi vzpomínky na vlastní pěst!"
Jak může být tak bezohledná!? Je zbytečné snažit se s ní hádat, nedomluvíme se. Zdravý rozum, etika, ohleduplnost k cizím lidem, ani jedno z toho se na Aisaku nevztahuje.
Áách! To proto jsem s ní nechtěl mít nic společnýho!
Na rozdíl od Ryūjiho, který už skoro vykašlával krev, Aisaku zaneprázdnilo šíření zkázy všude kolem ní. Aby mohla útočit na neustále utíkajícího Ryūjiho, rozmlátila košík stojící na kredenci, prorazila díru do fusumy, a odkopla malý stolek, zatímco křičela,
"Vymaž si ze vzpomínek ten milostnej dopis!"
Nepřiznáváš snad právě, že si ho napsala sama, Kapesní tygře!? Nikomu by nedošlo, že jde o milostný dopis, kdybys nic neřekla (na což už je trochu pozdě). Bezva, teď to otevřeně přiznala a udělala v tom ještě větší bordel. Ne, od okamžiku, kdy sem jí potkal, je všechno jeden velkej bordel, nemluvě o...
"Viděl si ho, ne!? Viděl! Musíš si myslet, že sem idiot... idiot... smrk, smrk, uuu...
"Há!? Hej! Počkej... ty... brečíš?"
"Ne!"
Z jejího divokého zavytí odtušil dlouho potlačovaný povzdech, oči, zacílené na Ryūjiho byly nyní trochu zarudlé a v koutcích se leskly slzy. Aisaka vypadala, jako by poplakávala. Ale to já bych měl brečet... Bylo by skvělý, kdyby se prostě rozbrečela, aniž by se hýbala, ale tohle je teď otázkou života a smrti...
Áááá, zatraceně, co je kruci tohle!? Proč útočí zrovna na mě? Jako bych snad udělal něco špatnýho.
Ryūji už toho měl dost a rozhodl se vydat se na pospas osudu. Předstíral vyhnutí a pak odhodlaně popadl Aisaku za zápěstí. V tu chvíli Ryūji ucítil, že jsou její ruce tak malé, že by je mohl snadno zlomit a dostal strach.
"Pusť mě!"
Teď musí vytáhnout svůj trumf. Pomalu se nadechl. Omlouvám se, sousedé! Odpusťte mi, paní Domácí! Pak vší silou vykřikl,
"Nepustím! Poslouchej mě, Aisako! Prostě si udělala hroznou chybu! Ta obálka, cos jí nacpala do..."
"Pusť... mě..."
Setřásla ze sebe Ryūjiho, teď na něj mohla zaútočit z blízka! Jak se Aisačiny oči zaleskly vražedným úmyslem...
"JE PRÁZDNÁ!!!"
Vykřikl Ryūji právě včas.
Dřevěné ostří se zastavilo kousek od Ryūjiho hlavy, skoro se dotýkal jeho vlasů. Rozhostilo se trapné ticho. Po několika vteřinách ze sebe nakonec vyrazila,
"...Je... prázdná... ?"
Když se ho zeptala svým dětským hláskem, Ryūji energicky přikývl.
"J, jo, je prázdná... proto sem řekl, že se uvnitř nic neviděl, a, jo jasně, ještě štěstí, žes jí nedala Kitamurovi. Máš vůbec ponětí, jak blízko si byla tomu stát se terčem posměchu?"
Aisačiny vodnaté oči se rozšířily, jak tam nehnutě stála. Ryūji rychle využil šance a odplazil se od ní do svého pokoje na druhé straně fusumy. Ruce se mu třásly, jak se v batohu zoufale snažil najít tu obálku.
"Tady! Vidíš, vidíš?"
S žilkami v očích jí Ryūji nacpal obálku do malých rukou. Dřevěná čepel zaduněla, jak dopadla na zem, Aisaka se roztřásla, podpíraly ji jen rozkročené nohy, a zkoumala obálku pomocí prosvítajícího světla.
"... Ach..."
Lehce otevřela své drobné třešňově rudé rty.
"Ah, ah... Ahhh... AHHH! ÁÁÁÁÁ!"
Z rozcuchanými vlasy horlivě roztrhla obálku a obrátila ji vzhůru nohama. Když si potvrdila, že uvnitř opravdu nic není, obrátila se a s prázdným výrazem pohlédla na Ryūjiho,
"... Jsem tak beznadějná..."
S tím se posadila na podlahu. Oči, stále ještě otevřené dokořán, až se skoro roztrhly, se pomalu zavřely. Tenké rty se jí tiše chvěly, zatímco brada vdávala cvakavý zvuk.
"Ai, Aisako?"
Povinné vypnutí...
Sedíce před Ryūjim, její tvář okamžitě zbledla a drobounké tělo, zabalené do jednodílných šatů, prostě spadlo na bok na podlahu obýváku jeho 2+kk.
"Hej! Aisako! Seš v pořádku?"
Všechno se to odehrálo příliš náhle, Ryūji rychle vyběhl, v náručí nesl tuhle panenku v bezvědomí.
V tu chvíli...
Škrund~ Škrund~
"To jí... kručelo... v břiše?"
* * *
V domě Takasů bylo jídlo připravené v každou denní dobu.
Česnek a zázvor byly nakrájené předem, zatímco cibule byly k dispozici kdykoliv. Přidat několik tuřínů a nakonec slaninu a vejce. Samozřejmě, aby se ujistil, že nikdy nebude nedostatek koření, byla v kuchyni vždycky spousta kuřecí polévky v prášku, koření, stejně jako kuřecího vývaru jako základu.
K tomu přidal trochu ricinového oleje a jeden a půl šálku rýže spolu s nakrájenou řepou pro jasnější chuť. Rýže byla pokrytá žlutými míchanými vajíčky, takže zbývalo jen přidat cibuli pro sladší chuť a slaninu na dokončení. Po přidání nějakých přísad - trochu pepře, soli a nějakou ústřicovou omáčkou - zbývala poslední věc, ozdobit to nastřádaným koriandrem.
Spolu s polévkou, která potřebovala jen zalít horkou vodou a na vrch ještě nakrájenou cibuli a kuřecí vývar, celé jídlo bylo za 15 minut hotové.
Ačkoliv byly tři ráno, bylo Ryūji vaření bezchybné.
"Č... česnek..."
Škrund~...... Ryūji ji mezi směšným kručením slyšel mluvit ze spaní. Napadlo ho, jestli by jí neměl dát políček...
"..Ai, Aisako Taigo, vzbuď se! Jestli chceš česnek, je tady, spolu s ricinovým olejem navrch."
Zatřásl Ryūji jemně s malou postavou, která mu spala v posteli.
"Smažená... smažená..."
"Ano, je to smažená rýže!"
"Smažená... rýže..."
Z bledých rtů jí začaly kapat sliny. Jakmile jsem to uviděl, nemohl jsem to nechat plavat. Pomyslel si Ryūji, který si nemohl pomoct a jemně jí otřel ústa ubrouskem.
"Vstávej, nebo ti ta rýže vychladne!"
Aisačiny řasy se zatřepotaly. Aby se jí náhodou nedotkl, stáhl ji z matrace taháním za šaty. Aisaka sebou dokonce v půli cesty škubla, pak se neochotně posadila.
"...Ach ...Ech?"
Zdá se, že je vzhůru. Zamračila se a odstrčila Ryūjiho ruku, zatímco si z čela podezřívavě sundala mokrý ručník. Trochu pohnula nosem a řekla,
"Co je to? Ten ta vůně...připomíná česnek..."
Koulela očima všemi směry.
"Neříkal sem snad právě, že máme smaženou rýži? Pospěš si a sněz to, tohle ti zvedne glukózu v krvi! Jinak bys zase omdlela."
Ukázal Ryūji na talíř smažené rýže na malém stole. ACH! Na okamžik jí zazářily oči, ale...
"...Co chystáš...?"
Přimhouřila rychle oči a zamračila se, pohled upřený přímo na Ryūjiho, nyní oblečeného do tepláků.
"Proč bych měl něco chystat? Myslím, že jediná věc, která tě mohla probudit, je smažená rýže, nebo snad ne? Docela dost ti kručelo v břiše, víš? Měla jsi stejné příznaky chudokrevnosti jako ve škole... Hej, neříkej mi, žes vůbec nejedla?"
"To není tvoje věc! Nech mě bejt! ... Tenhle dům, bydlíš tu sám?"
"No, se svojí matkou, ale ta teď pracuje. A když už někoho přepadneš, zjisti si přinejmenším, kdo je uvnitř! Kdokoliv jinej už by dávno zavolal policii."
"Ach, sklapni... Ty, neudělals´ mi nic divnýho, ne?"
Aisaka vypadal přísně, jak si oběma rukama kryla tělo, oči přimhouřené do tenké linky, zatímco si velmi provokativně prohlížela Ryūjiho. Ty seš tu ta, kdo se chová divně! Přinutil se Ryūji spolknout slova, která se mu drala na jazyk.
"... Zrovna ty máš nejmenší právo říkat něco takového, jelikož ses vetřela do cizího bytu, abys mě přepadla, ale nakonec si ještě omdlela kvůli vyhladovění! Dobře, pospěš si a najez se!"
Přes to všechno byly pořád tři ráno, což rozhodně nebyl čas vhodný pro hádky a rušení sousedů.
"Nechci... mmmmm!"
Ryūji nabral velkou lžíci smažené rýže a násilím jí nacpal Aisace, sedící na jeho posteli, do pusy, zatímco stále žvanila. To vyžadovalo značnou dávku odvahy, ale Ryūji už se dávno smířil se svým osudem, takže mu došlo, že dokáže čelit čemukoliv, co mu přijde do cesty. Na chvíli se cítil opravdu mužně.
"C, Co to děláš!?"
Odstrkovala Aisaka lžíci, oči se jí leskly, ale nezdálo se, že by měla v úmyslu rýži vyplivnout. Její drobný obličej nepřestával žvýkat, docela se podobala veverce.
"Mmm... mmm, n, nemysli si, že se z toho takhle dostaneš..."
Polk. Spolkla jídlo.
"...Ještě sem s tebou neskončila!"
Vytrhla lžíci, kterou ještě před chvílí odstrkovala, Ryūjimu z ruky a pokračovala,
"A co je nejdůležitější, jak víš, že je ta obálka prázdná?"
Nadzdvihla si šaty, jak pomalu vstávala z postele,
"Musel ses kouknout dovnitř a otevřít ji, co!? Seš děsnej! Voajérskej úchyl!"
Chmpf! Otočila se k Ryūjimu zády a posadila se před krátký stolek.
"... Ne, tak to není! Já... no... viděl jsem to, protože to prosvítalo."
Nebylo to úplně přesné, ale Ryūji se s touto odpovědí spokojil, jelikož si nebyl jistý, zda vůbec poslouchá. Sedíc před stolem, urovnávala lžící malý kopeček rýže a pak ji v podivně napjaté atmosféře pomalu přenesla k drobným ústům.
Žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, polk. Potom usrkla trochu polévky. Ach...Vydechla si úlevně, než usrkla z další lžíce. Tváří v tvář Aisace nadhodil Ryūji problém, o němž přemýšlel při vaření,
"Hej, Aisako, poslouchej. Je to takhle..."
Žvýk žvýk žvýk žvýk
"Tvůj dopis... myslím tu obálku, nemusíš se ta nic stydět, dokonce i kdybych viděl, co je uvnitř..."
Žvýk žvýk žvýk žvýk žvýk žvýk žvýk, kous! Křup!
"Myslím tím..."
Žvýk žvýk žvýk žvýk žvýk žvýk žvýk žvýk žvýk žvýk!
"Hej, poslouchej mě!"
"Nášup!"
"Dobře."
Ještě že jsem přidělal něco navíc... zamumlal si Ryūji pro sebe, nabral veškerou rýži, která zbyla ve smažící pánvi, do misky, a vrátil ji Aisace.
"Jak jsem říkal... už mě konečně poslouchej!"
Nezdálo se, že by poslouchala. Tomuhle ty říkáš věnovat někomu pozornost? Jak se jí do tak malého těla vejde tolik jídla? Aisaka se soustředila pouze na smaženou rýži, smaženou rýži, stále ještě smaženou rýži... Tohle byl soukromý Festival smažené rýže.
Tohle nikam nevede a brzo mi dojde smažená rýže. Ryūji se rozhodl vstát a přenést z druhého rohu obývacího pokoje ptačí klec.
"Hej, Aisako, pojď a koukni se na tohle... je to chutné!"
"Něco chutného?"
Teď, když získal její pozornost... Vhuš! Ryūji sundal z klece látku a ukázal její obsah.
"UÁ!!!"
"No? Vypadá nechutně, že?"
Předchozí pokusy dokázaly, že jen zemětřesní o stupni 4 a výš dokázaly probudit Inko-chan... Křečovitý obličej, vyvalené bílé oči, zobák otevřený dokořán, a jeho divný jazyk trčící ven... Ošklivý spící obličej zázračně zapracoval a Aisaka odskočila dozadu.
"To je nechutný! Proč mi ukazuješ něco takovýho!?"
Zdá se, že by konečně mohla poslouchat, co Ryūji říká.
"... Omlouvám se, Inko-chan, můžeš jít zase spát... Každopádně, Aisako!"
Po znovu zakrytí Inko-chan látkou se Ryūji posadil přímo naproti Aisace, která se konečně vrátila do reality. Co chceš!? Četl v jejích očích, jak na něj zírala, i když v rukou stále svírala misku a pokračovala ve Festivalu smažené rýže.
"Prostě jez a poslouchej. Co chci říct je... že není za co se stydět. Jsme studenti druhého ročníku střední školy, je jen přirozené, že nás přitahují jeden nebo dva lidé opačného pohlaví, takže na napsání milostného dopisu není absolutně nic špatného. Neprošly si snad všechny páry tímhle problémovým stádiem, aby se daly dohromady?"
"..."
Žvýkala, zatímco si zakrývala obličej miskou. Ještě pořád se zdálo, že se cítí trapně.
"Ale na druhou stranu, kdo dá svůj milostný dopis do špatné tašky? ...Nemluvě o tom, že ho zapomene vůbec vložit do obálky."
Jakmile Ryūji skončil...
"Všechno je to tvoje vina!"
Prásk! Aisaka náhle udeřila pěstí do stolu. Vzhlédla a lžící ukázala na Ryūjiho,
"...Doteď si blábolil. Nech mě to vysvětlit na rovinu, pořád sem ještě váhala, jestli dát dopis do tašky, když ses objevil. Zpanikařila sem a chtěla go schovat, takže sem ho dovnitř strčila jen náhodou... Nikdy sem ani nepomyslela na to, že by to mohla bejt tvoje taška..."
"Hej, Aisako... máš na tváři trochu rýže."
"Seš. Otravnej."
"Ugh..."
Oči jí děsivě zaplály jako ostrá čepel. Pod tím pohledem Ryūji okamžitě zmlkl.
Zdálo se, že jí plné břicho dobilo baterky. Chmpf, hrdě zvedla bradu a zaměřila se na Ryūjiho svýma zabijáckýma očima. Kapesní tygr, nyní plně nabitý energií a připravený zabíjet, vydal nízké, divoké zavrčení.
"Takasu Ryūji... tohle by se nestalo, kdybys mi poslušně předal tu tašku... Jak bych tě teď měla potrestat? Jak mám vymazat tvoje vzpomínky! Jak si myslíš, že můžu po něčem tak trapnym dál žít!?"
Točíme se v kruhu. Stiskl si Ryūji na chvíli hlavu, a pak...
"Neříkal sem snad už, že se není za co stydět!? Podívej, zůstaň tu a čekej!" rozhodl se Ryūji zůstat vzhůru až do rána.
Odešel z obýváku, šel do pokoje, přinesl odtamtud spoustu věcí a položil je před Aisaku. Byla to spousta zápisníků s drobnými poznámkami, CDčka, obrázkové knihy, MD přehrávač a další.Vzhledem k tomu, že to zašlo až sem, jí ukážu všechno. Úplně.
"Co je to?"
"Jen se na ně podívej. Klidně si něco vyber."
Tsch! Aisaka otráveně popadla nejbližší zápisník a věnovala mu rychlý pohled. Pak se její prsty zastavily, zamračila se a dívala se ze sešitu na Ryūjiho a zase zpátky.
"Ne, vážně, co je to? Co to děláš?"
"To je ´katalog´. Pravděpodobně nemáš tušení, o co jde. Jde o playlist koncertních skladeb, které jsem sestavil pro dívku, co se mi líbí. Mohl bych také dodat, že písně jsou uspořádány podle ročních období, takže má celkem čtyři témata. Dokonce jsem udělal jejich MD nahrávky."
"A ty jsou tady."
Otočil Ryūji MD přehrávač a strčil neochotné Aisace sluchátka do uší. Dle slabé muziky vycházející ze sluchátek Ryūji usoudil, že jde o první píseň letního koncertu.
"A tohle je báseň, kterou jsem napsal. Myslel jsem při ní na ´Vánoční dárek, který bych jí dal, kdybychom byli pár.´. Parfém? Jasně, ale muselo by jít o toaletní vodu! Dokonce jsem si našel všechny názvy parfémových značek, také jsem si dal tu práci, abych si u každé lahvičky parfému vyhledal cenu a všechny si je zapsal... Co ty na to? Tohle všechno jsem k tomu použil."
"To je nechutný!"
Aisaka si vytáhla sluchátka z uší a hodila je Ryūjimu, jako by byly špinavé. Ačkoli ho trefila sluchátky, Ryūji to nevzdal,
"Jestli je to nechutný, tak ať. Ale říkám ti to, protože se za nestydím! Co je špatnýho na tom, že se mi líbí nějaká holka? Přiznávám, sem zoufalec, jelikož nemám odvahu se jí vyznat a uchovávám si ji jen v představách, ale nevidím na tom nic, za co bych se měl stydět!"
No, možná se trochu stydím, ale vzhledem k tomu, že už jsem to vyklopil... Právě v tu chvíli ztratil Ryūji při otočce rovnováhu a k Aisačiným nohám sklouzla věc, kterou jí nechtěl ukázat.
"Ach! To ne..."
"...Co je to? Obálka?"
Zoufale se jí snažil sebrat, ale byl o krok pozadu za drobnýma ručkama a podařilo se mu uchopit jen prázdný vzduch.
"Od Takaseho Ryūji... pro Kushiedu Minori-san... Kushiedu Minori-san!!??"
"T, to... ne, p, počkej, ne..."
"Milostný dopis? A... pro Minorin!? Od tebe!? Tohle taky!? A tohle!?"
Nedalo se to popřít. Tyhle tři milostné dopisy napsal jen proto, aby se cítil lépe a nikdy neměly bát doručeny. A teď na nebyla upřena veškerá pozornost.
"Áááá... ty? Máš rád Minorin... Ech!? ...Děláš si srandu!? Nejsi trochu moc namyšlenej..."
"T, ty nejsi o nic lepší, víš!? Co jako má bejt to ´ech´!? Nezamilovala ses jen tak náhodou do mýho kamaráda Kitamury..."
"...S, sklapni, neříkala sem ti snad, abys na to zapomněl? ...A místo toho, abys pořád chodil kolem horký kaše, chvátni si a vyznej se už!"
"Pro tebe platí to samý!"
"Chceš si přinýst vlastní dřevěný ostří? Nebo to chceš hodit za hlavu!?" "Chceš se prát? Nebo něco ještě lepšího?" Poté, co se spolu chvíli hašteřili...
"ACH!"
Ryūji si náhle uvědomil, že zatímco se spolu takhle hádali, obloha venku už zesvětlala... brzy vyjde slunce.
"Sakra! Už sou skoro čtyři!"
Brzy se Yasuko vrátí z práce. Bylo by dost problematické, kdyby tu Aisaka dál zůstávala, Yasuko by měla spoustu otázek, a kromě toho, nechci aby kdokoliv jiný viděl Yasučin obličej po příchodu domů, s tím jejím sténáním "Ryū-chan, tady Ya-chan~, mám ží~zeň~, mmm" a podobně.
Nemluvě o tom, bytná bude vzhůru s příchodem ranní pošty. Pravděpodobně si bude stěžovat na hluk, který jsme způsobili... Ne, možná už je vzhůru a jen čeká na správný čas, aby mohla přijít. Ryūji při tom pomyšlení okamžitě zbledl. Do prdele. Jestli nás teď domácí vyhodí, nebudeme mít peníze na jiný byt... Úspory jsme vyčerpali minulý měsíc (díky sobeckosti Yasuko) za televizi s plochou obrazovkou, která se sem ani nevejde...
"Ká~ždopádně! Nikomu o tomhle neřeknu a nemyslím si, že je Aisaka idiot, protože nejsem o nic lepší. Takže s tím skoncujeme, jo?"
"...Ne, to nejde."
"Proč!? Prostě teď vypadni... Myslím tím, odejdi už prosím domů...! Má nemocná matka brzy přijde domů..."
Svým způsobem je opravdu dost nemocná, takže vlastně nelhal, ale...
"Ne! Nevěřím ti, navíc... navíc..."
Jako malé děcko si Aisaka dřepla přímo uprostřed obýváku. S pohledem upřeným na svá kolena zaťala prsty do tatami a řekla,
"...Um, ten... milostný dopis, co mám dělat... Prostě cítím, že ještě není ten správný čas ho doručit..."
Skvělý! Aisaka po mně teď chce, abych jí radil s láskou! "ÁÁCHHH!" chytil se Ryūji za hlavu a promluvil,
"Ř, řeknu ti to někdy jindy! No tak, prostě už jdi domů.. prosím!"
"...Seš si jistej, že mi to potom řekneš?"
"Ano! Určitě! Poslechnu tě na slovo, a pomůžu ti s jakoukoliv otázkou. Přísahám!"
"...Pomůžeš mi? S čímkoliv budu chtít?"
"Ano! S čímkoli, čímkoli!"
"Se vším mi pomůžeš? Když to říkáš... budeš mi pomáhat jako pes? A uděláš pro mě cokoli jako pes?"
"Ano, ano! Budu pracovat stejně tvrdě, přísahám! Ať už jako pes nebo něco jinýho, pomůžu ti! ....Takže už to dneska ukončíme, jo? Jo?"
"Dobře... Takže jdu domů."
Zdá se, že konečně přijala. Aisaka sebrala svůj dřevěný meč a vstala. Podíval s směrem k oknu, kam hodila pár malých bot. Takže tudy se sem vkradla... Aisaka stočila svůj pohled k Ryūjimu, který si mumlal pro sebe, pak si vzala boty a zamířila k východu. Náhle se otočila,
"Hej!"
Co chce teď!? Ryūji zaujal obraný postoj, ale...
"Zbyla ještě... smažená rýže?"
"Cože? Ach, ne... všechnu si ji snědla."
"Fakt? Ach, dobře."
"Ještě pořád nejsi plná? Snedlas´ čtyři plné misky rýže a ještě pořád máš hlad?"
"Neodpověděla. Aisaka se otočila k Ryūjimu a nasadila si jednu botu.
"...Ta fusuma..."
Řekla tiše a bez varování se znovu obrátila.
"Kruci, ty toho fakt nakecáš."
"Ve fusumě je díra... bude oprava hodně drahá?"
Zeptala se, zatímco vzhlédla k Ryūjimu, dvakrát třikrát zamrkala velkýma očima. Ryūji se s divoce bijícím srdcem vyhnul očnímu kontaktu. Ne protože by se bál, ale protože byl zmatený. Tohle bylo poprvé, co Aisaka nevypadala naštvaně.
"Ááá... um... pokud jde o opravu, zvládnu jí sám... myslím. Jen od pohledu se ta díra nezdá nijak velká, takže jí spravím s nějakým hodně kvalitním washi. Nicméně v téhle části postačí normální washi."
"Hmm..."
Na její bezvýrazné tváři nepoznal co se děje.
"Washi... Jestli můžeš, použij tohle!"
Vyndala Aisaka něco. Chce, abych použil tohle? ...Zíral Ryūji zmateně na věc, kterou mu nacpala do ruky. Co si o tom mám myslet? Chce po mně, abych vyplnil díru ve fusumě pomocí jejího bezeslovného milostného dopisu...
"Jestli to půjde, použij to! Jestli potřebuješ na opravu peníze, dám ti je."
"Ach... er... um!"
Aniž by odpověděla, jestli je plná nebo ne, začala si Aisaka s mračením zavazovat tkaničky. Při pohledu na její kulatá záda měl prostě pocit...
"...Hej, počkej chvíli!"
Prostě měl pocit, že na ní musí zavolat.
"Co zas?!"
"...Jak dlouho jsi nejedla?"
"Co se staráš? Není to tak, že bych nejedla... Jen mě unavují věci ze samoobsluhy... takže i když jsem si je koupila, nemohla jsme se donutit k jídlu..."
"Samoobsluha? Všechna tři jídla? Není to náhodou zdraví škodlivé?"
"Před stanicí byl stánek s fast foodem, ale minulý měsíc ho zavřeli. Takže jsem mohla dostat jídlo jen ze samoobsluhy... jídlo uvařené v supermarketu... jak bych to řekla... nevím, jak si ho koupit..."
"Neumíš si nakoupit? Prostě si vybereš, co chceš a dáš to do průhledného boxu, potom ho vezmeš k pokladně, zvážíš a je to... Mimochodem, kde máš rodiče?"
Po zavázání tkaniček Aisaka vstala. Jednoznačně zavrtěla hlavou. Ach bože. Každá rodina má své tajemství, zejména zdánlivě tajemná Aisačina rodina. I kdyby se v ní stalo něco nepředstavitelného, není se čemu divit. Sám pocházím z celkem složitého rodinného zázemí, ale vyrovnávám se s tím celkem dobře, takže jak jsem jí mohl položit takhle bezohlednou otázku? Rozpačitý Ryūji už se na nic víc nezeptal, jen stál a sledoval, jak dlouhovlasá postava otevřela dveře a odešla.
"Ach, počkej! Doprovodí tě! Je trochu nebezpečné chodit v tuhle dobu sama..."
"Uklidni se, žiju poblíž... Kromě toho, mám dřevěný meč."
"Ne, není to ještě nebezpečnější?"
"Je to fakt blízko! Každopádně, čau, Ryūji, uvidíme se zítra."
Otočila se a utíkala pryč. Ryūji si rychle nasadil pantofle a aniž by za sebou zamkl, pokusil se ji dohonit. Ale už od vchodu, při pohledu dolů ze schodů Aisaku nikde neviděl... Určitě vládne nějakou neuvěřitelnou rychlostí.
"...Nakonec jsem ji nechal jít samotnou. Mimochodem..."
Zavolala na mě právě křestním jménem?
Ryūji zamrkal a zamračeně se podíval směrem , kterým Aisaka zmizela... Nebyl naštvaný, jen hodně zmatený.
Před východem slunce, ještě než se vrátila Yasuko, Ryūji uklidil svůj pokoj. To díky jeho zvyku uklízení věcí.
Od toho dne byl na fusumě v domě Takasů malý vzorek světle růžového třešňového okvětního lístku.
Žádné komentáře:
Okomentovat