pátek 21. listopadu 2014

MKnR: Volume 1 – Kapitola 1

"Tohle nepřijmu."

"Ještě pořád ti jde o tamto...?"

Byl den imatrikulace, ale stále ještě časné ráno, dvě hodiny před začátkem.


Prváci, jejichž srdce byly naplněny očekáváním budoucnosti, jakou jim přinesou jejich nové životy, spolu s ještě více rozjásanými rodiči, byli stále pouze tu a tam.

Před sálem, kde se měl vstupní ceremoniál konat, stáli muž se ženou, oba oblečení v zbrusu nových uniformách, z nějakého důvodu se hádali.

Oba byli prváci, ačkoli jejich uniformy se výrazně lišily.

Nešlo o rozdíl mezi kalhotami a sukní, ani o odlišnosti mezi mužským a ženským oblečením.

Spíš, na hrudi studentky byla květina s osmi okvětními plátky, emblém První střední školy.

Právě tenhle znak chyběl na saku druhého studenta.

"Onii-sama, proč ta rezervovanost? Nejsi na vrcholu přijímaček? Typicky, to ty by ses měl stát zástupcem nováčků, ne já!"

"Odložme stranou otázku, kde jsi vzala výsledky přijímacích zkoušek... jelikož je tohle Magická střední škola, je jasné, že kladou větší důraz na praktické magické schopnosti než na testy, ne?

Miyuki, jsi si dobře vědoma rozsahu mých praktických schopností, ne snad? Docela mě překvapuje, že mě vůbec přijali jako studenta Kurzu 2."

Byl to výjev, v němž se chlapec pokoušel uklidnit studentku, která ho svým nabroušeným jazykem ostře osopovala. Z faktu, že ho nazvala 'Onii-sama', můžeme předpokládat, že jde o sourozence. S největší pravděpodobností jsou blízcí příbuzní.

Pokud jsou bratr a sestra...

Pak jde o sourozence, kteří se sobě vůbec nepodobají.

Na jednu stranu, každý, kdo se spočine pohledem na mladší sestře jí bude nepochybně okouzlen; deset z deseti lidí, nebo stovka ze stovky, bude souhlasit, že jde o roztomilou, krásnou dívku.

Na druhou stranu, o jejím starším bratrovi se nedalo říct, že by na něm v jeho obyčejném vzhledu bylo kromě vzpřímeného postoje a pronikavých očí cokoli, co by stálo za pozornost.

"Jak můžeš bejt tak nejistej?! Dokonce i když neexistuje člověk, co by se s tebou mohl měřit ve vědomostech a taijutsu! Pravdou je, že i v magii—"

Kárala mladší sestra bratra za jeho slabé prohlášení, ale...

"Miyuki!"

Jakmile zvolal její jméno mimořádně hlasitě, Miyuki vystřízlivěla a zavřela ústa.

"Rozumíš, viď? I když to říkáš takhle, nedá se s tím nic dělat."

"...Omlouvám se."

"Miyuki..."

Položil ruku na její sklopenou hlavu a pomalu ji pohladil po lesklých černých vlasech, v nichž neměla jediný uzlík. "Co bych teď měl udělat, abych jí rozveselil..." uvažoval mladík se zničeným výrazem.

"...Vážně mě těší, že to tak cítíš. Vždycky mi přijde, že mě zachráníš, kdykoliv se místo mě rozzlobíš."

"Lháři."

"Nelžu."

"Lháři. Onii-sama, vždycky mě peskuješ..."

"Říkám, že nelžu. Ale myslím na tebe stejně jako ty na mě."

"Onii-sama... 'mysli na mě,' říkáš..."

(...Co?)

Z nějakého důvodu dívka zrudla.

Cítil mezi nimi semínko nesouladu, ale pro dobro všech se to rozhodl nechat být.

"I kdyby ses vykroutila z úvodní řeči, mě jako náhradu nevyberou. Navíc, pokud vycouváš takhle za deset dvanáct, nevyhneš se skvrně na svém posudku. Rozumíš tomu, viď? Miyuki, jsi chytrá dívka."

"Ale..."

"Kromě toho, Miyuki, už se na to těším. Ukaž svému neschopnému velkému bratrovi slavnou chvíli jeho roztomilé malé sestřičky."

"Onii-sama, nejsi neschopný velký bratr!

"...Ale chápu to. Prosím, odpusť mi mou tvrdohlavost."

"Není za co se omlouvat. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel jako o tvrdohlavosti."

"Dobrá tedy, v tom případě odcházím. ...Prosím, dívej se, Onii-sama."

"Jo, zlom vaz. Budu se těšit na tvé vystoupení."

"Každopádně se uvidíme později." Dívka se uklonila a zmizela v aule. Jakmile se ujistil, že odešla, úlevně si povzdechl.

(No... co teď budu dělat?)

Mladík doprovázející svou sestru, jež se neochotně stala zástupcem třídy prváků, do školy před začátkem zkouškové ceremonie, teď neměl ponětí, co zbývající dvě hodiny do imatrikulace dělat.

***

Celý školní komplex tvořila hlavní budova, tréninková budova a budova experimentů.

Sál/tělocvična, jejichž vnitřní rozložení se dalo měnit pomocí transformační techniky. Knihovna se třemi patry nad zemí a dvěma pod. Dvě malé tělocvičny. Přípravná budova vybavená šatnou, sprchou, místností na uložení výstroje a kluby. Jídelna, bufet a oddělení veřejných zakázek se nacházely v jiné budově. Celá konstrukce různě velkých i malých přístaveb působila dojmem, že design První střední školy připomínal spíš kampus univerzity na předměstí než typickou školu.

Mladík se rozhlížel kolem, zatímco kráčel po cestě dlážděné cihlami, hledal nejlepší místo k odpočinku, kde by strávil čas do vstupu do posluchárny.

ID karta, která by mu povolovala využívat školní zařízení, se vydávala až po ukončení vstupního obřadu.

Aby se zabránilo chaosu, byla dnes zavřená i kavárna.

Po pěti minutách bezcílné chůze podle mapy kampusu zobrazené na terminálu, uviděl za řadou nepřehlédnutelně vysázených stromů nádvoří s lavičkou.

Ještěže neprší, vytanulo mu povrchně na mysli, když si sedal na místo dost prostorné hned pro tři osoby, otevřel terminál a díval se na portál knihy, která se mu líbila.

Nádvoří se zdálo být zkratkou z přípravné budovy do posluchárny.

Pravděpodobně byly svázané vedením vstupního obřadu, aby mu vypomohly. To znamená, že stávající studenti (studenti vyššího ročníku i mladíci), procházeli kousek od něj. Všichni měli na levé straně hrudi stejný emblém květiny s osmi okvětními lístky.

Jak ho míjeli, pronikala k němu řada hrubých, neslušných vět.

—Není to děcko Plevel?

—Je tu brzo... určitě si tu nadšeně rezervuje místo.

—Koneckonců je to jen náhradník.

Do uší ho udeřil rozhovor, který by si klidně odpustil.

To slovo, Plevel, odkazovalo na studenty Kurzu 2.

Studenti s emblémem květiny s osmi okvětními plátky na levé straně sak jsou nazýváni "Květy", zatímco studenti 2 kurzu, kteří ho nemají, jsou přirovnáváni k plevelu bez květin, nekvetou, a ostatními se nad nimi ošklíbají jako nad "Plevelem".

Kvóta pro nováčky byla na této škole dvě stě.

Mezi nimi 100 z nich navštěvovalo školu jako studenti 2 Kurzu.

První střední škola, která je spjatá s Mezinárodní univerzitou magie, je instituce zřízená v rámci vnitrostátní politiky za účelem rozvíjení Magických techniků.

Výměnou za rozpočet poskytnutý vládou, musí předložit konečné výsledky.

Každoročně vyprodukovala tato škola sto absolventů, kteří buď nastoupili na Univerzitu magie nebo se zapsali do Magicko-technického institutu pro specializované vyšší vzdělání.

Jaká škoda, že ve skutečnosti je vzdělání v oblasti magie záležitostí pokus-omyl. Poruchy přesahující úroveň drobných nehod, se mezi chybičkami v praktickém tréninku a experimenty stávaly docela často. Dokonce i když jsou si studenti vědomi nebezpečí s tím spojeným, sázejí na budoucnost založenou na magickém talentu a možnosti, která v nich dřímá, a vydají se cestou budoucího Kouzelníka.

Jenže pouze hrstka z nich má onen společností tak vysoce ceněný talent. Pár z nich ho sice zahodí, ještě víc je však mladých mužů a žen, kteří zatím nedosáhli individuální dospělosti a proto nevidí jinou cestu než 'skvostnou budoucnost'. Dalším faktem a zároveň důsledkem toho, že se v nich ona pevná víra zafixovala je, že mnoho dětí bylo zatíženo právě 'ranami' onoho systému víry.

Díky nahromadění správného know-how byla většina nehod s následky smrti nebo zmrzačení vymýcena.

Nicméně i psychika může magický talent zničit.

Každoroční počet studentů vyhozených v důsledku neschopnosti použití magie v důsledku šoku z nehody nebyl nijak zanedbatelný.

A právě tyto mezery vyplňují "studenti 2 Kurzu."

Po zápisu na magickou střední se mohou účastnit vyučování, používat zařízení a přístup k datům, ale chybí jim nejdůležitější část studia – nemají nárok na vlastní výuku v procvičování magických schopností.

Byli to samoukové ukazující výsledky skrze vlastní píli.

Pokud to nedokázali, museli odmaturovat na běžné střední.

Pokud jste neodmaturovali z magické střední, nemohli jste pokračovat ve studiu na magické univerzitě.

Vzhledem k tomu, že počet lidí schopných vyučovat magii je velmi malý, je přednost nadaných nevyhnutelná. Už od začátku jsou studenti 2 Kurzu přijímáni pod podmínkou, že je nikdo nebude učit.

Je zakázáno nazývat studenty 2 Kurzu veřejně "Plevel".

Nicméně částečně se tato urážka uchytila i mezi studenty 2 Kurzu. I oni si musí uvědomit, že nejsou nic víc, než náhražky.

Tohle platilo i pro něj.

Proto nebylo třeba mluvit záměrně nahlas, aby si to uvědomil. Nastoupil na tuhle školu s plným vědomím tohoto rozdělení.

Jaká zbytečná laskavost, pomyslel si mladík, zatímco stočil svou pozornost ke knižnímu portálu načtenému na jeho datovém terminálu.

***

Zapnutý počítačový terminál zobrazoval hodiny.

Jeho vědomí, plně ponořené do čtení, se vrátilo do reality.

Do imatrikulační ceremonie zbývala další půlhodina.

"Nový student? Už je skoro čas na obřad."

Ozvalo se nad ním, zrovna když se po odhlášení z jednoho z jeho oblíbených čtecích portálů chystal vstát.

První věc, kterou uviděl, byla sukně uniformy. Nad ní, obalený kolem levé paže, byl široký náramek.

Širší a tenčí než běžný náramek, šlo o nejnovější model CAD, vyrobený podle poslední módy.

CAD (Casting Assistance Device) – procesor pro podporu kouzel.

V této zemi známý také jako Magický pilot.

Nahrazuje věci, jako jsou zaříkávadla, talismany, pečetě, magické kruhy, magické svazky a další tradiční metody vyvolávání kouzel. Je nezbytnou pomůckou každého moderního magického technika.

V současnosti neexistuje žádný výzkum o využití jediného slova nebo jediné věty pro vyvolání kouzla. Když se používaly v kombinaci s talismany nebo magickými kruhy atd., trvalo nejkratší vyvolání deset vteřin, zatímco ty delší zabraly v závislosti na magii více než minutu. Tuto dobu dokázal snadno použitelný CAD zredukovat na méně než vteřinu.

Ačkoli je možné vyvolat magii bez CAD, počet magických techniků nepoužívajících CAD k rapidnímu urychlení vyvolání magie, se rovnal nule. Mezi těmi, kteří se oddali specializaci na jednu konkrétní dovednost, usilování o nadpřirozené jevy pouze svou vlastní vůlí, tzv. "Uživatelé nadpřirozené moci", ti, kdož hledali rychlost a stabilitu, jakou jim mohl dát aktivační systém, a milovali používání CAD, se stali hlavním proudem davu.

Nicméně to neznamenalo, že každý, kdo vlastnil CAD, mohl používat magii.

CAD poskytovalo pouze aktivační sekvenci a to, co vyvolalo magii, byla schopnost magického technika samotného.

Jinými slovy, CAD jsou falešnou návnadou pro ty, kteří nemohou používat magii a pouze se nechají unést těmi, kdo s ní pracují.

A pak, podle mladíkovy paměti, studenti, jimž bylo dovoleno neustále nosit CAD na školním shromáždění, byli buď vedoucími členy studentské rady, nebo jednotlivými členy výboru.

"Díky, už jdu."

Na levé straně hrudníku měla dívka samozřejmě znak květiny s osmi okvětními lístky. Vyboulenina na hrudi zdvihající sako neupoutala jeho pozornost ani v nejmenším.

Neskrýval levou stranu své hrudi.

Nic tak zbabělého by neudělal.

Jenže to neznamenalo, že by z toho nebyl ani trochu nešťastný.

Nedokázal si představit sám sebe, jak se aktivně vybavuje s vysoce úspěšným člověkem, z něhož se vyklubal vedoucí člen studentské rady.

"Jsem ohromena. Typ s obrazovkou?"

Nicméně, zdálo se, že ona je jiného názoru. Zatímco pozorovala tenkou obrazovku přenosného datového terminálu, který v ruce složil do tří záhybů, usmála se, jako by ji něco potěšilo.

V tom okamžiku se jí mladík konečně podíval do obličeje.

Ten byl, poté, co vstal z lavičky, o dvacet centimetrů níž, než jeho.

Mladík měřil sto sedmdesát pět centimetrů, tudíž byla, i na ženu, malá.

Měřila tak akorát, aby se přímým pohledem před sebe ujistila, že je studentem Kurzu 2.

Ale v pohledu se jí nezračil sebemenší náznak ponižování, místo toho byl naplněn čistým, nevinným údivem.

"Naše škola zakazuje používání virtuálně zobrazovacích terminálů. Navzdory tomu je politováníhodné, že mnozí studenti tento typ stále ještě používají. Nicméně ty používáš typ s obrazovkou ještě před nástupem do školy."

"Virtuální typ se nehodí na čtení."

Kdokoli by mohl už od pohledu říct, že je jeho terminál hojně využívaný, takže se neobtěžovala dál se vyptávat.

Mladíkova odpověď, znějící jako výmluva, byla plodem pečlivého přemýšlení, protože přílišná tupost, by uškodila spíš jeho sestře než jemu, jelikož si byl jistý, že jeho mladší sestra, čerstvý zástupce, bude pravděpodobně zvolena do studentské rady.

Jeho vypočítavá odpověď na starší studentku zapůsobila ještě víc.

"Místo sledování animací čteš, hm? To je ještě vzácnější. Taky preferuji informace založené na knihách před těmi z animací, takže mám celkem radost." 

Tohle je opravdu doba, kdy má virtuální obsah převahu nad knižním, ale lidé čtoucí knihy nebyli ve skutečnosti až tak vzácní.

Nějak se zdálo, že má starší studentka nezvykle společenskou osobnost. Soudě dle jejího tónu a řeči se zdála být čím dál přátelštější.

"Áách, omlouvám se. Jsem předsedkyní studentské rady První střední školy, Saegusa Mayumi. Psáno jako 'sedmero travin', čteno jako Saegusa. Ráda tě poznávám."

Ačkoli na konci mrkla, nebyla v jejím hlase ani stopa nejistoty. S pěkným dívčím vzhledem společně se správnými tělními proporcemi vyzařovala navzdory své drobnosti tak lákavou atmosféru, že by nebylo překvapením, kdyby si nově imatrikulovaní studenti spletli její záměry.

Přesto, po vyslechnutí jejího představení se mladík nedobrovolně zamračil. 

"Číslo… a navrch 'Saegusa (Sedmero travin)'."

Schopnost kouzelníka je do značné míry ovlivněna dědičností.

Vlastnosti kouzelníka pak úzce souvisí s jeho rodokmenem.

A v této zemi nosí podle tradice rody disponující vynikající magickou pokrevní linií ve svém příjmení číslo.

Mezi očíslovanými magickými rodovými liniemi s vynikajícími dědičnými faktory je Sagusa v současnosti považován za jeden ze dvou nejsilnějších rodů v této zemi. Ta dívka, která je předsedkyní studentské rady na této škole, je pravděpodobně jejich přímým potomkem. Jinými slovy, je elita mezi elitami. Snad by se dala označit za jeho přesný opak.

Mladík zadržel hořké zamumlání a nějak se mu povedlo zdvořile se usmát, potom se představil.

"Jsem, ne, mé jméno je Shiba Tatsuya."

"Shiba Tatsuya-kun... Aha. Ty jsi ten Shiba-kun, viď..."

Oči předsedkyně studentské rady se rozšířily překvapením, po němž významně kývla.

Zmíněné 'ten' pravděpodobně vyjadřovalo, že je starším bratrem zástupkyně prváků, nejlepší nastupující studentky Shiby Miyuki, a zároveň hlupákem, co nemůže používat žádnou magii. 

S touto myšlenkou Tatsuya zdvořile mlčel.

"Mezi učiteli jsi celkem horké téma."

Řekla Mayumi s veselým úsměvem v reakci na Tatsuyovo ticho.

To asi způsobila vzácnost nástupu dvou tak odlišných sourozenců, pomyslel si Tatsuya.

Nicméně žádnou podobnou nedůvěru nebo negativní emoce nezachytil. V tom úsměvu vlastně necítil ani náznak výsměchu.

Pouze přátelskou pozitivitu skrytou v Mayumině pousmání.

"Z celkových sta bodů byl tvůj průměr ze všech sedmi předmětů v přijímacích zkouškách devadesát šest.

Obzvláště jsi vynikl v Magické teorii a Magickém inženýrství. Ačkoli se bodový průměr těch, co prošli, pohyboval pod sedmdesátkou, získal jsi z obou testů založených na otázkách na bázi eseje, bez problému perfektní známku. Jde o neslýchaný rekord."

Není to moje představivost, vážně mě otevřeně pochválila, pomyslel si Tatsuya. To protože,

"Jsou to jen výsledky papírových testů. Pouhá data v informačním systému."

V hodnocení studentů magických středních škol se kladl větší důraz na praktické výsledky, nikoli na výstupy papírových testů.

Zatímco se na Tatsuyově tváři rozprostřel hořký zdvořilý úsměv, ukázal na vlastní levou stranu hrudi.

Bylo nemožné, aby to předsedkyně studentské rady nepochopila.

Nicméně Mayumi s úsměvem zavrtěla nad Tatsuyovými slovy hlavou.

Ne vertikálně, ale zleva doprava.

"Takové parádní skóre, přinejmenším bys neměl být schopný to zopakovat, víš?

Možná na to nevypadám, ale jsem opravdu o dost silnější v předmětech založených na teorii. Kdybych měla v přijímačkách stejné otázky, rozhodně bych nebyla schopná dosáhnout tak vysokého výsledku jako ty, Shibo-kun."

"Už je skoro čas... prosím, omluv mě."

Rozloučil se Tatsuya s Mayumi, která jako by ještě měla něco na srdci, a otočil se k ní zády, aniž by čekal na odpověď.

Kdesi v hloubi duše se obával jejího smějícího se obličeje a toho, co by se bývalo mohlo stát, kdyby pokračoval v rozhovoru s ní.

I když si nebyl vědom, čeho přesně se bojí.

***

Výsledkem rozhovoru s předsedkyní studentské rady bylo, že v době, kdy Tatsuya vstoupil do posluchárny, byla už více než polovina míst obsazená.

Jelikož neexistoval žádný zasedací pořádek, mohl si sednout do první i poslední řady, přímo uprostřed nebo na kraji, prostě kamkoliv chtěl.

Dokonce i dnes, v závislosti na škole, existovaly takové, které fungovaly podle tradičního zasedacího pořádku tříd, jež byl oznámen před imatrikulací. Ale na této škole se dala něčí třída zjistit pouze po přijetí ID karty.

Proto nebyla sedadla rozdělena podle tříd.

Nicméně pro prváky bylo uspořádání jasné.

První polovina předních sedadel zabraly Květy. Studenti se symbolem osmilistého květu na levé straně hrudi. Nováčci schopní dosáhnout plných výhod osnov této školy.

Druhá polovina vzadu byla obsazena Plevelem. Studenti, jejichž levá strana hrudníku zela prázdnotou. Nováčci, jimž bylo povoleno pouze zapsat se na tuto školu jako náhradníci.

Dokonce, i když šlo o stejné nováčky, kteří se stali studenty této školy ve stejný den, byli jasně rozděleni do skupiny s emblémem a bez něj.

A nešlo o nic vynuceného.

(Lidé, kteří si byli nejvíce vědomi diskriminace ji přijali, hm...)

Určitě to v sobě mělo dávku racionality.

Bez úmyslu jít otevřeně proti proudu si Tatsuya po vlastním uvážení vybral prázdné místo poblíž středu v zadní třetině řady a posadil se.

Jeho oči se stočily k hodinám na stěně.

Dalších dvacet minut.

Kvůli omezené elektronické komunikaci se nemohl připojit na žádnou stránku, data uložená v jeho terminálu už pro něj také nebyla žádnou novinkou, a co bylo důležitější, tady bylo otevření terminálu zakázáno.

Tatsuya se pokoušel myslet na svou sestru, která by právě teď měla dělat svou závěrečnou zkoušku... a zavrtěl hlavou.

Jeho malá sestřička neznervózní ještě před hlavní událostí.

Ve výsledku se nicnedělající Tatsuya upravil, zpříma se posadil na tvrdou židli a zavřel oči. Zrovna se chystal vklouznout do spánku,

"Er, je tady volno?"

Ozvalo se.

Otevřel oči, přesně jak si myslel, otázka byla mířená na něj.

Jak se dle zvuku hlasu dalo očekávat, byla to dívka.

"Posluž si."

Přestože nechápal, proč si záměrně vybrala místo vedle náhodného mužského studenta, navzdory skutečnosti, že v sále bylo ještě pořád hodně prázdných sedadel, jejichž horní část byla s ohledem na pohodlí rozšířená, neznámou byla mladá dávka štíhlé postavy (povšimněte si, že odkazuji na horizontální aspekt) a tak Tatsuyovi nebylo nepříjemné, když si vedle něj sedla. Spíš to bylo pohodlnější, než kdyby měl vedle sebe špinavý svalnatý balvan.

Když se nad tím zamyslel, Tatsuya zdvořile přikývl.

Díky, kývla dívka, zatímco si sedala.

Vedle ní byla, jedna vedle druhé, další tři dívky.

Aha, vzal na vědomí Tatsuya.

Vypadá to, že hledaly místo, kde by mohly všechny čtyři sedět vedle sebe.

Pravděpodobně jsou to kamarádky, ačkoli je celkem vzácné vidět čtyři kamarády nastoupit na tak těžkou školu jako je tahle, navíc s tím, že všechny skončily v Kurzu 2, napadlo Tatsuyu. Nebylo by divné, kdyby mezi nimi byla jedna vysoce úspěšná, zamyslel se— každopádně mu to nijak nevadilo.

"Er..."

Zavolala znovu na Tatsuyu, který se odvrátil hned poté, co ztratil jakýkoli další zájem o stejně starou studentku vedle, s níž se právě náhodou setkal.

Co pro všechno na světě chce?

Určitě se neznali, ani do ní nevrazil loktem nebo nohou.

Sám za sebe by Tatsuya řekl, že seděl se správným držením těla.

Neudělal nic, co by odůvodňovalo jakoukoli stížnost, ale—

"Jsem Shibata Mizuki. Ráda tě poznávám."

Představila se nečekaně zdánlivě nesmělým hlasem Tatsuyovi, který naklonil hlavu na stranu. Ačkoli bylo nebezpečné soudit někoho podle vzhledu, nevypadala na typ, co na ostatní působí dobrým dojmem.

Nejspíš se k tomu přinutila, usoudil Tatsuya. Možná to udělala s myšlenkou na to, že budou potřebovat svoji vzájemnou pomoc, jelikož jsou oba znevýhodnění studenti 2 Kurzu.

"Jsem Shiba Tatsuya. Taky tě rád poznávám."

Po vrácení jemného pozdravu se mu zdálo, že v očích za velkými brýlemi spatřil úlevu.

V této oblasti je celkem vzácné narazit na dívku s brýlemi.

Od poloviny 21. století se v důsledku rozšíření procedur opravy zraku onemocnění známé jako krátkozrakost stalo minulostí.

Pokud se někdo nenarodil s dědičnou zrakovou abnormalitou vážné úrovně nebo něčím podobným, nebylo potřeba žádných nástrojů na opravu zraku a pokud ano, nechali si lidé mnohem častěji připojit desetileté trvalé kontaktní čočky, pro tělo zcela neškodné.

Pokud i přesto nosí brýle, může to být její koníček, módní doplněk, nebo důsledek—

(Přecitlivosti na emisi duševních částic, huh...)

Jen na základě rychlého pohledu dokázal říct, že čočky neměly žádné dioptrie. Přinejmenším věděl, že je nemá pro opravu zraku. Soudě dle jeho dojmu nad touto mladou dívkou je spíše než jako módní doplněk nosila z nějakého určitého důvodu, myslel si přirozeně Tatsuya.

"Přecitlivělost na emisi duševních částic" odkazovala na stav těla, kdy jste viděli emise duševních částic, aniž byste do toho vkládali úsilí a nedokázali tento stav vědomě ukončit, jinými slovy, jde o typ poruchy, kdy nikdy nedosáhnete plné kontroly nad vědomím. Tudíž nešlo ani o pravou nemoc ani o handicap.

Byla to porucha, kdy jste měli až příliš zostřené smysly.

Pushiony (Duševní částice) a Psiony (Myšlenkové částice). Obojí jsou částice pozorované v "Parapsychologických jevech"—ty také patří do magie—zahrnují nehmotné osoby neodpovídající fermionům, částicím tvořícím složení látky, ani se nepodobají bosonům přinášejícím interakci mezi hmotou. Psiony jsou projevy částic záměrů a myšlenek, zatímco o pushionech se dá uvažovat jako o částečných projevech emocí vyvolaných záměry a myšlenkami. (Škoda, že výzkum je ještě v hypotetické části).

Obyčejně se v magii používaly psiony. Technologické systémy moderní magie kladly důraz na jejich kontrolu – kouzelníci začínali nejprve s učením toho, jak s nimi zacházet.

Lidé trpící "přecitlivělostí na emisi duševních částic", dědičnou poruchou, vykazovali symptomy přecitlivělosti na vylučování duševních částic— nehmotné světlo generované v závislosti na aktivitě pushionů.

U lidí viditelně vystavených emisi duševních částic došlo k ovlivnění emocionálního stavu. V důsledku toho byly pushiony uvažovány jako částice formované emocemi a ve výsledku měl člověk trpící "přecitlivělostí na emisi duševních částic" tendenci k náchylnosti k rozkladu své duševní stability.

Podstatnější byla požadovaná kontrola nad citlivostí na pushiony. Ti, kteří to nedokázali ovládat, potřebovali technologickou podporu. Jednou z těchto podpor byly brýle vyrobené ze speciálních druhů čoček známých jako "čočky na omezení vrstev aury".

Ve skutečnosti nebyli kouzelníci s "přecitlivělostí na emise duševních částic" až tak vzácní. Jelikož byly citlivost kouzelníka na pushiony a psiony více či méně přímo úměrné, byl počet kouzelníků vědomě zacházejících s psiony a zároveň vyděšených přecitlivělostí na vyzařování duševních částic připadl vyšší. Svým způsobem se s tím nedalo nic dělat.

Nicméně bylo opravdu vzácné vidět člověka s takovou poruchou, že vyžadovala neustálou blokaci emise duševních částic brýlemi. Pokud šlo o důsledek nedostatku manipulativní zručnosti, nebylo třeba se nějak zvlášť obávat, ale jestli za to mohla extrémně vytříbená citlivost, znamenalo to pro Tatusyu špatné zprávy. (Ačkoli pro dotyčnou osobu by to bylo naopak).

Tatsuya měl tajemství.

Bylo to tajemství od pohledu zcela nezjistitelné a tak, ne ze strachu, ale pro šanci, že má speciální oči s možností vycítit pushiony a psiony jako by pro ni byly zcela viditelné, s jejichž pomocí by náhodou mohla ono tajemství odhalit.

—Měl by být mnohem ostražitější a chovat se obezřetně pokaždé, když bude poblíž.

"Jsem Chiba Erika. Těší mě, Shibo-kun."

"Mě také."

Hlas dívky sedící vedle Mizuki ho vytrhl ze zamyšlení.

Nicméně bylo to vítané vyrušení.

Tatsuyův pohled se nevědomky změnil v zírání a Mizučin stud se docela dost blížil limitu, avšak Tatsuya ho bez povšimnutí přerušil.

"Ale, mohu to nazvat zajímavou náhodou?"

Na rozdíl od své kamarádky se Erika zdála být extrovertním a sdílným typem.

Krátké světlé vlasy a výrazné rysy obličeje jen posilovaly její dojem jako živé dívky.

"Co?"

"No, víš, jsme Shiba, Shibata a Chiba, ne? Nerýmují se tak nějak? I když se trochu liší."

"...Aha."

Chápal, co tím myslí.

(Ale stejně, Chiba, hm... další číslo jedna? |pzn překladatele: Chiba: Číslo ve slově Chiba (千葉) je Sen(千), což znamená tisíc.| Nevěděl jsem, že má rod Chiba dceru jménem "Erika", ale je dost možné, že pochází z boční větve...)

Pomyslel si,

vážně zajímavé,

a unikl mu poněkud nemístný smích, avšak ne až do takové míry, aby k sobě přitáhl chladné pohledy ostatních.

Po představení dvou zbývajících studentek vedle Eriky pocítil Tatsuya uspokojení své triviální zvědavosti.

"Jste ze stejné školy?"

Eričina odpověď byla nečekaná.

"Ne, tady jsme se potkaly poprvé."

Tatsuyův překvapený pohled možná vypadal divně, protože Erika se začala hihňat, zatímco vysvětlovala.

"Nevěděla jsem, kam mám jít a dívala se na informační tabuli. Tehdy na mě Mizuki zavolala."

"...Informační tabule?"

To je zvláštní, pomyslel si Tatsuya. Data pro školní imatrikulaci zahrnovala umístění dějiště a byla zaslána všem novým studentům. S použitím LPS (Systém místního určení polohy), standardní výbavy přenosného terminálu, by se nováček neměl ztratit, dokonce, i kdyby si nepřečetl informační tabuli nebo si nezapamatoval informace.

"My tři jsme si nevzaly své datové terminály."

"No, modely s virtuální obrazovkou jsou zakázány a já měla v tom svém uloženého průvodce školním obřadem."

"Konec konců jsme tady jen díky štěstěně. Bylo by nesmyslné oddělit se hned na vstupní ceremonii."

"Vlastně jsem ten svůj zapomněla."

"Takže proto, hm..."

Tohle vážně nemohl přijmout. Je to vaše vlastní imatrikulace; alespoň jste si mohly ověřit místo konání, než jste přišly, pomyslel si upřímně sám za sebe, nahlas však nic neřekl.

Není třeba vyvolávat potíže— s touhle myšlenkou se Tatsuya ovládl.

***

Miyučina úvodní řeč byla vynikající, přesně jak se dalo čekat.

Tatsuyeho by nikdy nenapadlo, že by to pro jeho sestru mohl být problém.

Třebaže byla zapálená a měla v zásobě řadu pěkně nebezpečných frází jako "všichni stejnou měrou", "jako jeden", "kromě magie" nebo "celistvostí", podařilo se jí správně je naladit a vlastně vůbec nezněly ožehavě.

Její otevřenost, nevinnost a skromnost společně s rozkošným krásným vzhledem uchvátila srdce nejen kluků, nováčků, ale i starších ročníků.

Miyuki bude pravděpodobně od zítřka už navždy obklopená rozruchem.

Což nebylo až tak neobvyklé.

Podle toho, jak ji Tatsuya hýčkal by se dal, dle společenských standardů, nazvat sisconem |pzn překladatele: člověk s neobvykle silným – někdy i sexuálním– vztahem ke své sestře; opakem je brocon|. Chtěl ji okamžitě pochválit, ale naneštěstí hned po obřadu následovalo vydání ID karet.

Jelikož se karty nevyráběly předem, musel jít každý člověk na určité místo, kde byla jeho data osobně zapsána na kartu určenou k použití v prostorách školy, takže procedura se dala dokončit u jakékoli přepážky. Jenže tady Tatsuya přirozeně narazil.

Miyuki pravděpodobně, nepochybně, tento krok přeskočila; jako zástupci prváků už jí byla karta jistě udělena.

A právě teď, uprostřed návštěvníků a davu studentů.

"Shibo-kun, ve které třídě jsi?"

Erika, v obličeji neskrývané vzrušení, se obrátila na Tatsuyu, který stál v poslední řadě ve skupině (jinými slovy, procvičoval si pravidlo 'dámy první').

"Třída E."

Po Tatsuyově odpovědi,

"Jó! Jsme ve stejné třídě."

Poskočila Erika šťastně. Zdálo se, že přehání, jenže,

"Také jsem ve stejné třídě."

Mizuki nasadila podobný obličej, pouze bez průvodní akce, takže asi šlo o přirozenou reakci prváků.

"Já jsem ve třídě F."

"Já ve třídě G."

I tak nebyly reakce zbývajících dvou chladné nebo bezcitné. Koneckonců, díky zápisu na střední byly v dobré náladě.

Tato škola byla osmiletá, každá třída měla dvacet pět studentů.

V tomhle byly stejné.

V první řadě, Plevel, u něhož se neočekával rozkvět v květiny, byl zařazen do tříd od E po H, a Květy, u nichž se předpokládal rozkvět do velikosti, mezi ně nebyly zařazeny.

Obě dívky přidělené do různých tříd přirozeně šly svou cestou. Zdálo se, že obě míří ke kmenovým třídám. Ačkoli byly třídy A-D a E-H umístěny na jiných patrech, jejich nadšení to nijak nemírnilo.

Ne, že by se všichni studenti Kurzu 2 drželi pohromadě v jedné skupině.

Řada z nich narovnala záda a byla hrdá na přijetí do tak vážené školy. To protože byla hodnocená jako nejlepší v zemi i v oblastech nevztahujících se k magii.

Obě si šly pravděpodobně najít nové přátele mezi těmi, s nimiž stráví zbytek roku.

"Co budeme dělat? Půjdeme se také podívat na svou třídu?"

Zeptala se Erika s pohledem na Tatsuyu. I když se Mizuki nezeptala, také se na něj dívala.

S výjimkou několika škol následujících staré tradice nevyužívaly dnešní střední školy systém třídních učitelů.

Nebylo potřeba předávat administrativní oběžníky jeden po druhém a kromě toho nebylo v rozpočtu tolik peněz navíc, aby se jimi mohlo plýtvat na lidské zdroje, takže se oběžníky rozesílaly skrze celoškolně propojené terminály.

Systém přiřazování terminálů pro školní využití existoval již před desítkami let.

S výjimkou individuální výuky nebo praktických hodin se téměř všechno odehrávalo skrze datové terminály.

Pokud bylo třeba více péče, disponovala škola poradci s odbornými znalostmi z různých oborů.

Takže jediné využití kmenové třídy bylo pro pohodlí praktické a experimentální výuky. Když lekce skončily v čas, tak aby nedošlo k časovému přebytku, potřebovali někde uspořádat určitý počet lidí. (Přesto, zdržení bylo denní záležitostí.)

Kromě toho, díky systému osobních terminálů byla většina věcí velmi pohodlná.

Je jedno, z jakého sociálního prostředí pocházíte, jakmile s ostatními strávíte ve stejné místnosti delší čas, začnete se sbližovat.

Rozdělování systému třídních učitelů posilovalo pouta mezi spolužáky.

Každopádně, pokud jste si chtěli udělat nové přátele, bylo nejrychlejší jít právě do kmenové třídy. Ale Tatsuya zavrtěl na Eričino pozvání hlavou.

"Omlouvám se. Mám schůzku s mladší sestrou."

Dnes už neměli žádné další hodiny ani nic jiného, co by bylo třeba prodiskutovat. Tatsuya se proto dohodl s Miyuki, že se sejdou ihned po dokončení řízení.

"Heehh... když je to mladší sestra Shiby-kun, pak musí být vážně roztomilá, co?"

Tatsuya nevěděl, jak na Eričino zadumané tázavé zamumlání odpovědět.

Když je to jeho mladší sestra, pak musí být roztomilá. Co to mělo znamenat? zajímal se Tatsuya. Cítil, že nedokáže správně svázat příčinu a následek.

Naštěstí na to odpovídat ani nemusel.

"Mohla by být tvoje mladší sestra... zástupce prváků, Shiba Miyuki-san?"

Jelikož se Mizuki zeptala na něco základnějšího.

Tentokrát nebylo třeba váhat. Přikývnutí od Tatsuyi stačilo, aby si potvrdily odpověď.

"Ech? Vážně? Takže jste dvojčata?"

Eričina otázka byla přirozená. Tatsuya ji slýchal už jako malý.

"Často se na to ptají, ale nejsme. Narodil jsem se v dubnu, zatímco ona v březnu. Kdybych se narodil o měsíc dřív nebo ona o měsíc později, nebyli bychom ve stejném ročníku."|pzn překladatele: Tatsuya je v podstatě od 11 měsíců starší. S výjimkou univerzit fungují všechny veřejné školy v Japonsku na bázi trimestru, začínají tedy v dubnu a končí v březnu následujícího roku.|

"Hmm... Hádám, že to věci dost komplikuje, co?"

S mladší sestrou, která je nejúspěšnějším člověkem ve stejném ročníku, to prostě muselo být složité, jenže Erika se neptala se špatným úmyslem. Tatsuya se zasmál a nechal otázku plavat.

"Nechme to stranou, je s podivem, že to říkáš. Koneckonců, Shiba není tak vzácné příjmení."

Na Tatsuyovu odpověď se obě dívky slabě usmály.

"Ne, ne, je celkem vzácné."

Nicméně způsob, jakým to řekla, působil výrazně jinak. V kontrastu k Eričině úsměvu, v němž se mísila pachuť sarkasmu,

"Máte podobné rysy..."

Mizučině úsměvu jako by chybělo sebevědomí.

"Zajímalo by mě, jestli jsme si podobní?"

Neotočil se za Mizučiným hlasem. Stejným způsobem jako nynější Eričina slova, jako by jeho výrazný tón zapustil kořeny, Mizučino prohlášení mu přišlo neskutečné. Nebo mu spíš nedokázal uvěřit.

I když člověk aktivně nevyhledával na Miyuki dobré body, byla vzácnou kráskou. Dokonce, ani když jste nevzali v úvahu veškerý přebytečný talent, nýbrž pouze její bytí samotné, nemohla si pomoct, ale přitahovala pozornost— Rozený idol. Ne, hvězda.

Při pohledu na svou mladší sestru chápal, že rčení, "Bůh nikdy nedává dva dary", je sprostá lež.

Naopak, možná byl on sám nad normou nebo nad průměrem? Hodnotil Tatsuya sám sebe.

Už během základky podstrkávali jeho sestře milostné dopisy (které se Tatsuyovi zdály spíš jako dopisy od fanoušků), zatímco on nikdy nic takového nedostal.

Alespoň částečně by přece měli zdědit podobné geny, jenže Tatsuya párkrát dokonce zapochyboval i o jejich pokrevní příbuznosti.

"Pokud je to tak... uhn, jste si podobní. Shiba-kun je taky celkem fešák. Jenom jako by tvoje rysy už nemohly být podobnější."

Mizuki kývnutím potvrdila Eričinu odpověď na Tatsuyův dotaz.

"Fešák, hm, z jak zastaralé éry to slovo je... a nemyslíš tím snad, že když si odmyslíš obličej, není mezi náma žádná podoba?"

Eričina slova bylo trochu těžké pochopit, ale vypadalo to, že si kromě obličeje nejsou podobní. Když si to tak Tatsuya vyložil, tupě na ni udeřil.

"Tak to není. Hmm, jak bych to řekla..."

Jako by Erika nemohla najít správný výraz.

Nebýt Mizučina záchranného lana, pravděpodobně by ještě chvíli tápala.

"To tvoje aura. Máte podobné významné rysy. Jak se ostatně dá od sourozenců očekávat."

"To je ono! Aura, je to tvojí aurou."

Plácla se Erika do stehen a prudce kývla na souhlas.

Tentokrát byla řada na Tatsuovi, aby se ironicky usmál.

"Chiba-san... necháš se celkem snadno unést, co?"

Unést? Tak krutý, začala protestovat, avšak nechal to plavat. Z jejího tónu se dalo vyčíst, že jí jeho poznámka doopravdy nerozčílila.

"To je jedno, Shibato-san, je úžasné, že dokážeš odhadnout naše aury... Musíš mít vážně dobré oči."

Ale byla to Erika, kdo radostně přijal jeho slova s vetkaným hlubokým významem.

"Ech? Mizuki nosí brýle, víš?"

"Tak jsem to nemyslel. Kromě toho, brýle Shibaty-san nemají dioptrie, že?"

Co? Podívala se Erika se zmateným obličejem do Mizučiných brýlí.

Mizučiny oči za skly se rozšířily a ztvrdly.

Byla překvapená, že ji prokoukl, nebo ji naštvalo odhalení jejího tajemství? Ať už to bylo cokoliv z toho, nevypadalo to, že by to pro ni mělo mít nějaké následky.

Neměl šanci zeptat se, proč udělala takový obličej.

Už bylo načase odejít. A pro tuto chvíli to bylo pravděpodobně to nejlepší.

***

"Onii-sama, promiň, že si musel čekat."

Ozval se za nimi hlas osoby, na níž Tatsuya čekal.

Miyuki vyklouzla z davu, který ji obklopoval.

Zpočátku si Tatsuya myslel, že je tu trochu brzy, ale po opětovném zvážení sestřiny osobnosti dorazila možná právě včas.

Ačkoli nepatřila mezi lidi vyhýbající se socializaci, měla tendenci být přehnaně nespokojená s lichotkami a komplimenty. I když by se dalo říct, že se chová jako malé dítě, jelikož byla mladá, netrpěla nedostatkem příležitostí k přijímání chvály, a mezi nimi nastaly časy, kdy byly takové komplimenty zahalené do směsice žárlivosti a závisti, jen zřídka.

Když se nad tím zamyslíte, je její obezřetnost při přijímání obdivu celkem pochopitelná. Dokonce by se dalo říct, že ho dnes snáší celkem dobře.

"Jsi tu brzy" chystal se říct, jakmile se otočil, ale jeho podvědomě přešel do otázky. Osobu, kterou očekával, totiž doprovázel někdo naprosto nečekaný.

"Ahoj, Shibo-kun. Opět se setkáváme."

V odpovědi na ten roztomilý odzbrojující úsměv provázející její slova Tatsuya přikývl, aniž by cokoli řekl.

Navzdory jeho nedostatečnému uznání její zdvořilosti se úsměv předsedkyně studentské rady, Saegusy Mayumi, ani trochu nezmenšil. Možná to byl její poker face, nebo se snad rovnou narodila do podoby mladé dámy staršího věku. Co z toho platilo, nemohl Tatsuya z tak krátkého setkání odhadnout.

Jenže, spíše než bratrova podivná reakce na předsedkyni studentské rady, vadily jeho malé sestře dvě mladé dámy, které se přitulily(?) těsně k jejímu velkému bratrovi.

"Onii-sama, ony jsou..."

Než se dala do vysvětlování toho, proč nepřišla sama, pídila se Miyuki po tom, proč není sám Tatsuya. Ačkoli ho její prudkost trochu zaskočila, neměl co skrývat. Tatsuya bez váhání odpověděl.

"Tohle je Shibata Mizuki-san. A tohle Chiba Erika-san. Jsme ve stejné třídě."

"Aha... není trochu brzy na to randit se svými spolužačkami?"

Naklonila rozkošně hlavu na stranu, ne že bych proti tomu něco měla, říkal její obličej, když se ptala. Rty se jí zformovaly do úsměvu dámy. Ale v jejích očích nebylo po radosti ani stopy.

A jéje, pomyslel si Tatsuya.

Zdálo se, že byla hned po obřadu zprava zleva bombardována lichotkami, které ji dostaly až na hranici a vyústily ve spoustu nahromaděného stresu.

"To je přece nemožné, ne, Miyuki? Jen jsme si během čekání na tebe povídali. Jsi k oboum nezdvořilá, viď?"

Jeho malá sestřička se na něj se šklebícím se obličejem roztomile podívala, ale to, že neřekla vlastní jméno ani poté, co byla představena, nebylo pro její pověst před vyššími ročníky ani stejně starými studenty zrovna dobré. Při pohledu do Tatsuyových lehce vyčítavých očí se jí přes obličej na okamžik mihl záblesk rezignace následovaný Miyučiným ještě laskavějším úsměvem, který měl vše napravit.

"Dobrý den, Shibato-san, Chibo-san. Jsem Shiba Miyuki. Jsem nováček stejně jako Onii-sama, takže se těším, až se o mě postaráte."

"Jsem Shibata Mizuki. I já se na to těším."

"Těší mě. Můžeš mi říkat prostě Erika. Můžu ti říkat Miyuki?"

"Ano prosím. Bylo by těžké odlišit mě od bratra jen podle příjmení."

Všechny tři dívky se navzájem znovu představily.

Pozdravy mezi Miyuki s Mizuki se zdály vhodné pro lidi, co se vidí poprvé. Ale Erika byla už od začátku překvapivě (pokud se to tak dá nazvat) přátelská.

Nicméně pouze Tatsuyu udivil Eričin přímý způsob mluvy.

Z Miyučina přikývnutí se nedalo vyčíst, zda ji to nějak obtěžuje.

"Ah-ha, Miyuki, z tvého vzhledu jsem nečekala, že budeš tak společenská."

"Jsi stejně upřímná, jak vypadáš. Ráda tě poznávám, Eriko."

Po podráždění způsobeném všemi těmi lichotkami a komplimenty bylo její zalíbení v Eričině přímém postoji celkem pochopitelné, navíc to vypadalo na vzájemné porozumění. Miyuki s Erikou si vyměnily bezvýhradný úsměv. Tatsyua si nemohl pomoct, ale cítil se odstrčený, nemohli tam jen tak zůstat. Jelikož skupinka složená z předsedkyně studentské rady následované jeho mladší sestrou byla součástí davu, neměli by ve skutečnosti v procházení nikomu vadit, jenže pokud tady budou dál jen tak postávat, stanou se brzy překážkou.

"Miyuki. Skončila jsi už pro dnešek s prací pro studentskou radu? Jestli ne, můžu jít někam zabít čas sám, víš?"

"V pohodě."

Odpověděla na Tatsuyovu otázku-návrh druhá strana.

"Jsem tu, jen abych za dnešek pozdravila. Miyuki-san... můžu ti tak také říkat?"

"Ach, ano."

Když ji Mayumi oslovila, Miyuki přikývla a otevřený úsměv nahradil slavnostní výraz.

"Tak tedy, Miyuki-san, sejdeme se jindy."

Rozloučila se Mayumi s lehkým úsměvem a začala si razit cestu z posluchárny. Nicméně jeden z doprovázejících studentů vzadu na ni zavolal, aby ji zastavil. Na jeho hrudi, hrdě jako by to bylo samozřejmostí, kvetl emblém květu s osmi okvětními plátky.

"Ale předsedkyně, co ten harmonogram..."

"Nesvolali jsme předtím schůzi. Pokud už má další plány, měla by jim dát přednost, ne?"

Poté, co byl student, který vypadal, že na ni chce dál tlačit, zbrzděn jejím pohledem, usmála se Mayumi významně na Miyuki s Tatsuyou.

"Nuže, Miyuki-san, půjdu. Shiba-kun také bych se s tebou ještě v brzké době ráda setkala."

Opět je pobídla k odchodu a odešla. Po ní se otočil i student, který Mayumi následoval a podával se na Tatsuyu tak tvrdě, že se téměř dalo zaslechnout, jak v duchu nespokojeně mlaskl.

***

"...Vrátíme se?"

Jelikož se mu podařilo vyvolat nelibost nejen u vyšších ročníků ale dokonce i u výkonných členů studentské rady a to hned po zápisu do školy, celkem se mu to vymykalo z rukou. Samozřejmě nevěřil, že hladce propluje životem, zatímco bude jen tak přemítat nad různými tématy. Navzdory méně než šestnáctileté zkušenosti už si Tatsuya užil negativitu v dost velké míře.

"Omlouvám se, Onii-sama. Kvůli mně z tebe mají lidé špatný dojem..."

"Není za co se omlouvat."

Aniž by nechal sklíčenou Miyuki dokončit větu, položil jí s tichým "plác" ruku na hlavu. Zatímco jí hladil po vlasech jako by ji česal, nabyl její zkroušený obličej okouzlený výraz. Náhodnému přihlížejícímu by se mohlo zdát, že se sourozenci blíží k nebezpečné hranici, nicméně možná kvůli zdrženlivosti z prvního setkání ani Mizuki ani Erika nic neřekly.

"No, jelikož už jsme všichni tady, co zajít na čaj?"

"To zní skvěle! Vypadá to, že je poblíž pěkná koláčovna."

Jinými slovy, pozvání na čaj.

Nebylo třeba ptát se, zda na ně nečeká jejich rodina. Vlastně šlo o zcela zbytečnou úvahu. Stejně na tom byli i Tatsuya s Miyuki.

Kromě toho, Tatsuya neměl, na co jiného by se zeptal. Popravdě řečenobylo to vážně zanedbatelné, jenže žralo by ho, kdyby se nezeptal.

"Nezkontrolovaly jste si, kde se bude konat imatrikulace, ale víte, kde je tady koláčovna?"

Otázka v sobě měla lehce škádlivý podtón.

"Samozřejmě! Je to důležitý, nebo snad ne?"

Přikývla Erika bez váhání sebejistě.

"'Samozřejmě,' jo..."

Jeho přitakání se změnilo v zaúpění. Ale protože to nebyla jeho starost, pomyslel si, ať si to odnese někdo jiný.

"Onii-sama, co myslíš?"

Nicméně vypadalo to, že Tatsuya byl jediný, koho šokovala Eričina neuvážená odpověď. Dokonce ani Miyuki jako by neměla dostatek rozumu na stanovení jasných priorit, jelikož postavila koláčovnu nad obřad. —Ačkoliv v první řadě, Miyuki neznala všechny detaily.

"No, zní to dobře. Koneckonců, právě jsme se seznámili. Už si v tomhle roce ani stejném pohlaví nenajdeme moc jiných přátel."

Přes to, co řekl, se nad svým souhlasem moc nezamyslel. Doma na něj stejně nečekalo nic důležitého. Původně si stejně Tatsuya myslel, že by spolu se sestrou mohli někam odpoledne zajít, aby oslavili zápis.

Ta nepromyšlenost se mu bryskně odrazila v skutečném hlase.

Zřejmě si vědomy toho, že promluvil skutečným hlasem, Erika s Mizuki se vrátily k tomuhle způsobu mluvy.

"Shiba-kun, řeknu ti, že když přijde na Miyuki, moc nad tím nepřemýšlíš..."

"Vážně o svoji sestru pečuješ, co..."

Ať už šlo o kompliment nebo poznámku z čistého úžasu, než se jejich rozdílné pohledy spojily, mohl Tatsuya jen mlčet s hořkým výrazem v obličeji.

***

"Koláčovna", kam je Erika vzala, byla ve skutečnosti "Francouzská kavárna s lahodnými dezerty." Vzali si sem oběd a strávili nějaký čas veselým povídáním (ve skutečnosti trojice dívek mluvila, Tatsuya jen poslouchal) a když vyrazili domů, už se stmívalo.

Nikdo je neuvítal.

Dům, který velikostně výrazně překračoval průměr, jako by patřil jen Tatsuyovi s Miyuki.

Odešel do pokoje a nejprve si svlékl uniformu.

Vážně ho ani nenapadlo, že by ho tolik mohl ovlivnit takový 'provizorní plášť', ale jakmile si sundal sako záměrně vyrobené tak, aby vypadalo "jinak", cítil se hned o něco lehčí. Rozhořčeně mlaskl nad vlastními pocity a rychle se převlékl.

Když odpočíval v obýváku, netrvalo dlouho a ze svého pokoje vyšla i převlečená Miyuki.

Přestože na poli materiálů došlo k velkému pokroku, návrhářství zůstalo stejné jako před sto lety.

Vyrazila se k němu v sukni ve stylu z počátku století odhalující její krásně tvarované nohy.

Z nějakého důvodu inklinovala doma jeho mladší sestra k odhalenější módě. Ačkoli se zdálo, že si na to více méně zvykl, její značně zvýšená ženskost uváděla Tatsuyu neustále do rozpaků, protože nevěděl kam s očima.

"Onii-sama, dáš si něco k pití?"

"To zní dobře. Dám si kávu."

"Jasně."

Jak zamířila do kuchyně, na štíhlých zádech se jí rozhoupal štíhlý culík. Sice to zabraňovalo jejím vlasům v zásazích do kuchyňských prací, ale z letmých záblesků její odhalené světlé šíje, obyčejně zakryté tmavými vlasy, vyzařovala ze středu jejích hluboce vystřižených šatů nepopsatelná roztomilost.

Ve vyspělých zemích, kde byli široce rozšíření domácí automatičtí roboti (DAR) patřily ženy—i muži—zapojující se do kuchyňských prací k menšině. V podstatě existovalo jen málo lidí, kteří doopravdy nějak vařili, například opekli chleba nebo uvařili kávu, vlastníma rukama, pokud se nejednalo o jejich koníček.

A Miyuki právě k takové menšině patřila.

Ne proto, že by byla technicky neschopná.

Když přišli na návštěvu přátelé, obvykle to nechala na DAR.

Jenže jen s Tatsuyou se vždycky rozhodla udělat to radši sama.

K Tatsuyovi slabě dolehlo skřípání zrnek a bublání vařící vody.

Dalo by se říct, že zašla až do té míry, že raději používala nejzákladnější kávový filtr než starý kávovar.

Jednou se jí na to zkoušel zeptat. Odpověděla, že to tak prostě chce dělat, takže to pro ni asi vážně byl koníček. Také si vzpomínal na den, kdy se otázal, zda je to její koníček a ona se na něj jen ušklíbla.

Každopádně, Miyučina káva nejlépe seděla jeho vkusu.

"Onii-sama, tady to máš."

Položila na stranu stolu šálek, obešla ho z té druhé a posadila se vedle něj.

Káva na stole byla černá, zatímco ta její byla s mlékem.

"Chutná vážně dobře."

Nebylo třeba chválit ji nějak víc.

Jenom to samotné vyloudilo na Miyučině tváři úsměv.

Pak, poté, co se smějícíma se očima podívala na spokojený obličej staršího bratra, se jí po tváři rozlila úleva a přiložila si šálek k ústům—prostě obvyklá Miyuki.

A tak si oba vychutnávali kávu.

Ani jeden z nich nezačal nucenou konverzaci.

Nevadila jim přítomnost toho druhého.

Časy, kdy bylo nepříjemné vedle sebe dlouho mlčky sedět, už dávno uplynuly.

Mohli se bavit o spoustě věcí. O dnešní imatrikulaci. Svých nových přátelích a náhodném setkání se znepokojeným starším spolužákem. Miyučině přizvání do studentské rady, což přesně čekal. Na jednu noc tu bylo příliš věcí, na něž se dalo vzpomínat a o nichž se dalo mluvit.

Ale sourozenci, ve svém domě, byli spíše šálky ponořenými v tichu.

"—Je skoro načase začít dělat večeři."

Vstala Miyuki i s prázdným hrnkem v ruce. Tatsuya podal svůj šálek do sestřiny natažené dlaně a také vstal.

Večer přešel v noc, stejně jak tomu bylo u těchto sourozenců obvykle.

4 komentáře:

  1. Díky za překlad, dnes jsem ho objevila a jelikož se mi anime líbilo mám radost že někdo překládá i novelu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, není zač, začala jsem teprve nedávno a jelikož mám víc projektů, nepůjde to asi tak rychle, jak by bylo žádoucí, ale budu se snažit co nejvíc! :D
      Hm, asi se vážně podívám i na anime, když si ho všichni tak chválí :))

      Vymazat
  2. Ahoj, chtěla bych se zeptat, co to je? Já to znám jako anime i mangu, a ono je to nějak i jako knížka? Co bylo z těch tří první? Tohle je od nějakého fanouška, nebo oficiálně? Předem díky za odpověď....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jde o oficiální light novelu, předlohu jak pro mangu, tak i pro anime :D (info typu autor a shrnutí je v přehledu překladů) :) Jediné, co je 'fan made' je překlad :D
      A jestli se pustíš do čtení, rozhodně budu ráda, ale teď to půjde trochu pomaleji, jsem dost zavalená zkouškama :))

      Vymazat