Zatímco procházela východem C10 Stanice Chiyoda Line Otemachi, mrkla na hodinky na levém zápěstí.
Zbývalo kolem 5 minut před domluveným časem, 15:00. Když chtěla Yuuki Asuna spustit ruku, zastavila se pohledem na malém okénku kalendáře umístěném na ciferníku hodinek.
Nebylo to speciální výročí, ale v Asunině hrudi vyklíčilo semínko určité silné emoce. Když se vydala podél ulice Eitai |pzn překladatele: "Eitai street" je obrovská tokijská ulice sahající od příkopu Kókja (japonský císařský palác) po křižovatku mostu Nissou.|, vzhlédla směrem k hlavním bránám Císařského Paláce a bezhlasně zamumlala.
Zanedlouho to bude jeden rok…
"od chvíle, co jsem se vrátila do reálného světa." Nedořekla.
Po létajícím ocelovém hradu (SAO) a uvěznění v ptačí kleci na vrcholku stromu (ALO), byla v polovině ledna letošního roku zachráněna a vracena do reality. Fantasy svět se postupně stává vzpomínkou, ale i tak měla občas z života v reálném světě zvláštní pocit.
Široký chodník dlážděný kamenem, stromy podél cesty chvějící se v chladném vánku a chodci kráčející s tvářemi zarytými pod límce kabátů nebo šál. Asuna pomalu procházela středem toho davu.
Věci kolem nebyly digitálně kódovanými 3D objekty, nýbrž skutečnými minerály, rostlinami a bytostmi.
Jenže jak si vyložit "realitu"? Pokud je reálné všechno, co tvoří atomy a molekuly, pak to platí i pro virtuální polygony. Protože skutečná identita těchto polygonů jsou elektrony obsažené v serverovém paměťovém elementu. Takže mezi nimi a elementárními částicemi není až takový rozdíl.
Když už o tom mluvíme, jediný problém pravděpodobně vychází z vratnosti. Objekty ve skutečném světě, ať už živé nebo neživé; jakmile se zničí, není možné vrátit je do původního stavu. Ale ve virtuálním světě je jednoduché obnovit původní objekt bez bytu špatné informace.
…Ne.
V tom to není. V tom světě - v Aincradu, opravdu existovalo pravidlo, že ztracené nelze získat zpět. Během dvou let strávených v tom hradu, čehokoli se Asuna dotkla, cítila, získala a ztratila, všechno bylo nepochybně «skutečné».
Pokud tomu tak opravdu bylo.
"...Rozdíly mezi virtuálním a reálním světem… v čem spočívají...?"
Nevědomky zašeptala a na její otázku-
"Jenom v množství informací."
Zazněla vedle ní odpověď, Asuna polekaně vyskočila.
"Wa, waa!?"
Rychle se ohlédla za zdrojem toho hlasu a když si všimla chlapeckého obličeje, překvapeně zamrkala.
Trochu delší ofina. Velice tenký profil, díky němuž vypadal ostře. Byl oblečený v černé košili s černou bundou a vybledlými černými džínsy.
Jeho vzhled se velmi podobá postavě, kterou používal, a fakt, že nemá na zádech jílec meče, působil velice nepřirozeně. Asuna se zhluboka nadechla a rozpustila sladkou bolestnou touhu vyplívající z hloubi jejího srdce; otevřela rty a řekla.
"… Byla jsem překvapená, protože ses zjevil tak náhle, použil jsi snad přenášející krystal?"
Ten kluk - Kirigaya Kazuto se na ta slova hořce usmál.
"Nebylo to náhlé. Není tohle snad domluvený čas a místo?"
"Ech…"
Po jeho otázce se Asuna znova porozhlédla.
Jemné odpolední sluneční světlo zalévalo pěší ulici a mihotalo se na vodní hladině. Kousek vepředu byl most propojen s velkými slavnostně střeženými dveřmi. Opravdu stáli před Císařským Palácem, kde si domluvila schůzku s Kazutem. Vypadalo to, že zatímco šla ztracená v myšlenkách, dorazila až na domluvené místo.
Asuna se plaše usmála a pokrčila rameny.
"Ahaha, vypadá to, že jsem byla na autopilotovi. Umm… v každém případě, dobrý den Kirito-kun."
"To je nebezpečné, skutečný svět nemá navigační funkci… Ahoj Asuno."
Po pozdravu se Kazutovy černé oči náhle zúžily a zíraly na Asunu.
"C-co? Co se s tebou tak náhle stalo?"
S myšlenkou, zda se nestalo něco divného, Asuna před sebe dala ruce a zeptala se. Pak Kazuto rychle zavrtěl hlavou a vykoktal:
"Ach, ne, to je… Umm… Myslím, že ty šaty ti sedí, nebo mi připomínají…"
"Ech…?"
Neúmyslně se podívala dolu na svoji siluetu, trvalo jí dvě sekundy, než jí plně došlo, co řekl.
Dnes na sobě měla zimní kabát z bílého tvídu. Pod tím pletenou ivory-červenou argylovou sukni.
V krátkosti, všechny barvy souvisely s již neexistujícím cechem Knights of the Blood |pzn překladatele: Rytíři krve|. Když se nad tím zamyslela, v Aincradu nosila téměř každý den červeno-bílou rytířskou uniformu. To pravděpodobně probudilo Kiritovy vzpomínky na ty časy.
Dotýkajíc se levé části pasu svými prsty se Asuna usmála.
"…To je pravda. Ale nemám rapír… -Vážně, dnes je dokonce i Kirito-kun oblečený úplně v černém."
Když to slyšel, Kirito se plaše usmál.
"Ale bez dvou mečů… Ve skutečnosti jsem se vyhýbal tomu, abych byl oblečený kompletně v černém, jenže dneska ráno Suguha prala všechny naše věci a tohle je vše co mi zůstalo."
"To se stává, když necháváš prádlo jenom tak pohozené kolem."
Její manžeta na Kazutovu, a drželi se za ruce.
"No, dnes jsme si omylem oblékli «Barvy starých časů». Jaká náhoda."
Řekla, zatímco se dívala z trochu zvýšeného místa přímo do Kazutových očí. Kazuto slabě zakašlal a monotónně odpověděl:
"No, scházíme se už rok, bylo dáno osudem, že se to jednou stane."
"Och, měl jsi říct jenom "Přesně tak!""
Asuna jemně našpulila rty a pak zatáhla za ruku v kožené bundě.
"Říkám, nestůjme, když si povídáme, pojďme. Za chvíli se setmí."
"Ok, okej."
Asuna se držela blízko přikyvujícího Kazuta a zamířili přes most.
Hlavní brány ve starém stylu naproti bílým zdem byly zahalené v červeném západu slunce, vrhaly černé stíny na most. Ačkoli byla neděle, bylo tam kvůli sezóně jen velmi málo turistů.
Prošli kolem stráži v hrubých kabátech přes bránu a v malé kanceláři dostali plastovou vstupenku. Skrze stříbrné oplocení se širokým a klidným úsekem lesů, bylo těžké uvěřit, že se nacházeli v srdci tokijského centra.
I když to Asuna navrhla, zda by nemohli jít v neděli, byl to Kazuto kdo rozhodl, že se setkají před hlavními branami.
Císařský Palác samotný nebyl otevřen pro veřejnost, avšak uvnitř hradního příkopu byla v severovýchodním rohu několik dní v týdnu otevřena Východní Zahrada - tuhle informaci Asuna do dnešního dne neznala. Samozřejmě to bylo poprvé, co sem vstoupila. Když kráčeli širokou a fascinující cestou, Asunu opět zachvátil ten divný pocit, obrátila se na chlapce vedle sebe a zeptala se:
"…Och ano, proč jsi pro naše rande vybral Císařský Palác? Kirito-kun, zajímáš se o historii?"
"No, ani ne. Hlavní důvod je… že mě sem nedávno zavolali kvůli nějakému hloupému obchodu…"
Na okamžik jeho nos zrudl, jak si na něco vzpomněl, ale brzy se mu vrátil původní klidný úsměv a pokračoval.
"Řeknu ti o tom potom, nicméně, nemyslíš si snad, že je Císařský Palác celkem zajímavé místo?"
"…Zajímavé? Jak?"
Kazuto zamrkal a ukazoval pravou rukou v kožené bundě na hrubé stromy kolem.
"Severojižní rozpětí kolem 2 kilometrů, východozápadní 1.5 kilometru. Severní park a vnější zahrady mají dohromady přibližně 2.3 milionu kilometru čtverečních, což zabírá přibližně dvacet procent Chivoda-ku|pzn překladatele: Celá rozloha Císařského paláce|. V porovnání s Vatikánským nebo Buckinghamským Palácem je mnohem větší, avšak menší než Palác ve Verasilles… Není to jenom o povrchu, pod zemí není jediný tunel nebo železniční dráha a přes Palác je zakázán jakýkoliv přelet. V krátkosti, tenhle palác je vertikální zeď vedoucí přes centrum Tokia, obrovská zóna se zákazem vstupu.
Jak naslouchala, Asuna si v hlavě vybavila mapu Tokia. Zatímco levým ukazováčkem kroužila dokola vzduchem, přikyvovala, že rozumí.
"To znamená, že srdce většiny dálkových silnic, kruhových linek, radiálních linek je založené na tomhle bodu jako středu…"
"Správně, Tokio nemá tvar šachovnice jako Kjóto, je kulaté s kruhovým centrem. A centrum, ne jenom jako fyzická úroveň, dokonce i informace byly perfektně zablokované. Jako ve starém ALO Stromu Světů… promiň. Rozjitřil jsem zlé vzpomínky."
"Ne, jsem v pohodě."
Asuna, která zažila dlouhé věznění ve starém Stromě Světů, zavrtěla nad Kazutovou úvahou hlavou a zeptala se:
"Zákazu na fyzické úrovni, tomu rozumím… ale informace, co tím myslíš?"
"Ach, to…"
Kazuto se náhle zadíval na okolní stromy a pomalým pohybem ruky ukázal na několik území.
"Vidíš, tam a tam, mají bezpečnostní kamery, že? Ten bezpečnostní systém je teď úplně samostatný. Tohle je soukromá uzavřená síť bez jediného připojení zvenčí."
"Ach… Och ano, ta kamera má divný tvar."
Na místě, kam ukazoval Kazuto, uviděla černou kouli na vrchu tyče. Vypadala to spíše jako světlo než jako kamera, když o ní nevíte.
"Zaslechl jsem zvěsti, že se testuje bezpečnostní technologie další generace… Ve zkratce, tohle místo je centrum Tokia, avšak zároveň také izolovaný «jiný svět»… Možná už trochu přeháním."
"Ahaha, trošku."
Zatímco si povídali, kráčeli kolem velké kamenné zdi, cesta se stočila k rampě vedoucí vzhůru. Po chvíli chůze v tichosti se výhled doširoka otevřel.
Na druhé straně byl obrovský trávník, téměř mlhavý ve své velikosti. Protože byla zima, tráva zvadla do světle hnědé, listí na stromech téměř všechno opadalo. S příchodem jara to musel být osvěžující pohled.
"Tohle jsou ruiny hradu Edo. Při historických hrách byl vnitřní palác využíván jako jeviště, měl by být kousek na sever od travnatých polí."
"Pojďme se podívat!"
Znovu se chytli za ruce, Asuna začala zvyšovat tempo. Pořád tam nebylo moc lidí; většinou zahraniční turisti. Po cestě minuli rodinu se dvěma roztomilými blonďatými sestřičkami a manžele, kteří je poprosili o pomoc s focením. Poté co jim Kazuto s radostí vyhověl, se žena usmála a řekla, "Vyfotíme si také vás dva", Asuna se při focení plaše postavila vedle Kazuta.
Potom, co jsme dostali data na mobilní telefon, jsme se rozloučili s mladými sestrami a kývli na rozloučenou. Poté co jsme viděli, že se rodina pohnula dál k oranžově zbarvenému světlu, si Asuna nedobrovolně povzdechla.
"…Unavená?"
Při Kazutově otázce nechtěně zachytila jeho letmý pohled.
"Š-P-A-T-N-Ě! Chci, aby byla naše budoucnost taky taková… tak, um… vážně!"
Táře jí zrudly, když tak bez přemýšlení vyhrkla a vystřelila dopředu.
"H, Hej, počkej!"
Po chvíli nahánění došli na rozcestí, které rozdělovalo severní a jižní trávník. Byla tam lavička, na níž si sedla.
Ačkoli odvrátila tvář, Kazuto plaše promluvil:
"Mm, no, kdyby dostala mladší sestřičku, jsem si jistý, že by Yui byla šťastná."
Při něčem tak rychlém se Asuně do tváří znovu nahrnula krev, zachichotala se.
"M-máš pravdu."
"Hele, je to od tebe hnusný se teď smát…"
"Ahaha, promiň, promiň. Ale vážně by bylo krásný, kdyby Yui-chan mohla přejít na druhou stranu a také žít s námi…"
Slovem Yui odkazovali na jméno mladé dívky, s níž se oba setkali na bývalém serveru SAO. Ve skutečnosti to byl samoregulační program pro mentální údržbu hráčů, AI, avšak Asunu bere jako matku a Kazuta jako otce. Těsně před zhroucím Aincradu, byl její hlavní program uložen do Kazutova Nerve Gearu a ušetřili ho tak od smazání. V současné době bydlela v Kazutově pokoji, «žila» uvnitř vyhrazeného stacionárního typu stroje, který sestavil.
Ale přímý kontakt s Yui byl možný jenom v prostředí FullDivu - jinými slovy pouze v rámci ALO. Ačkoli v reálném světě se dal pro její přesun použít mobilní telefon, kapacita baterky nebyla dostatečně velká a nemohli proto být pořád spolu.
Takže i když Asuna milovala Yui jako dceru a Yui toužila po Asuně jako po matce, byla mezi nimi překážka, která je rozdělovala do virtuálního a reálného světa…
Kazuto náhle chytil Asuninu levou ruku.
"Neboj se, jednoho dne budeme schopni bydlet spolu. Technologie plného ponoření se bude vyvíjet víc a víc a AR prostředí|pzn překladatele: Augmented Reality je živý, přímý nebo nepřímý, obraz fyzického prostředí reálného prostředí, jehož prvky jsou doplněny vloženými počítačově generovanými vjemy jako je zvuk, video, grafika nebo GPS data| budou běžnější, určitě."
"Mm… Správně."
"Jo. V budoucnosti se hranice mezi reálním a virtuálním světem zmenší. Právě teď je však stále rozdíl v informacích, které vytvářejí zeď…"
Po vyslechnutí Kazutovy řeči, Asuna sklonila hlavu a pevně stiskla jeho ruku, pak náhle zvedla hlavu.
"Och, správně, řekls to už dřív. Rozdíl mezi virtuálním a skutečným světem je v počtu informací. Cos tím myslel?"
"To je…"
Kazuto se na chvíli podíval stranou, potom se zahleděl na jejich spojené ruce na lavičce.
"Například když takhle držíš ruce v ALO je to jiné než v reálném světě, ne?"
Po té otázce Asuna zaměřila svoje smysly na levou ruku.
Elastika dlaní v kontaktu. Teplo odnášené chladným zimním vzduchem. ALO postava mohla cítit to samé. Nicméně, přitažlivost kůží, tření dlaní a slabý pulz krevního toku je něco, co dokonce ani nejvíc pokročilá FullDive virtuální technologie nedokázala reprodukovat.
"Ano. Skutečná ruka muže cítit mnohem víc… Chápu, tohle je víc informací, že?"
"Jo. Ale Amusphere se bude pořád vyvíjet, a co se stane, když bude pocit pokožky i tep reprodukován? Dokážeš pak jenom skrze dotek rozlišit skutečnou a virtuální ruku?"
"Ano."
Asunina okamžitá odpověď byla nad Kiritova očekávání, zamrkal. S pohledem na jeho tvář Asuna dodala.
"Kdyby to byla ruka Kirita-kun, tak jo. Pokud někoho jiného, pak pravděpodobně ne."
V té chvíli se teplota a pulz Kazutovy ruky zvýšily. Když si toho všimla, Asuna se zasmála a pokračovala:
"Ne jenom dotek, ale pohled, zvuk, chuť i čich mají momentálně ve skutečném světě více informací. Takže… i když má současná Amusphere AR funkci…"
"Ano. Pohledem nebo dotekem rozeznáš, zda je to skutečné nebo ne."
AR funkce znamená využívaní Amusphere, zatímco jste vzhůru, kombinuje skutečný zrak a zvuk s digitálními informacemi. Kdyby to bylo možné, pak by to mohlo nahradit počítače a mobilní telefony. Ve svém pohledu byste měli virtuální plochu, kde byste se mohli dívat internet nebo psát mail, používat navigaci, mít informační tagy o lidech nebo věcech, použití by omezovala pouze představivost.
Momentálně začalo RECTO pracovat s množstvím výrobců informací, aby takové zařízení vytvořili, jenže vzhledem k fyzické aktivitě, která vede k impulzu přesunutí zaměření, potřebě vysokokapacitní baterie a jiné problémy způsobily, že ještě nedosáhlo praktické úrovně.
"…Naneštěstí existují argumenty, že s momentálním typem Gearu je konstantní AR nemožné. Nicméně jednoho dne nastane technologický průlom, a když budeme schopní získat velkou kapacitu dat pěti smyslů ve skutečném světě… Znamená to, že bez postele a elektrické zástrčky se můžeme kdykoliv plně ponořit."
Asuna přikývla na Kazutova slova a pokračovala, kde skončil.
"Překročíme barieru světa a budeme moct být s Yui pořád spolu… Ten den určitě přijde."
"Ano, určitě."
Jejich slova bezpochyby zněla téměř stejně, jako když mysleli na Yui na dvaadvacátém podlaží Aincradu. Jakmile si to Asuna uvědomila, ucítila teplo šířící se jejím tělem a opřela si hlavu o Kazutovo pravé rameno.
Ten slib shledání se za pár měsíců stal realitou.
Proto by se mohla jejich slova zanedlouho stát skutečností.
Díky krátkému zimnímu dni slunce vypadalo, jakoby zapadalo mezi stromy na západě. Obloha byla zbarvená dočervena; vracející se ptáci létali v skupinách.
Stovky let dozadu, lidé, kteří žili ve městě na tom obrovském trávníku, se pravděpodobně dívali na stejný západ. A několik set let do budoucnosti, ve světě změněném časem, se bude někdo také dívat na stejnou červenou oblohu…
"…Ach…"
Asunina hruď se náhle stáhla s pocitem nostalgie a jemně si povzdechla. Podívala se na Kazuta vedle sebe. Když se jejich pohledy setkaly, usmála se.
"Tak nějak to chápu. Důvod proč si mě sem vzal."
"Ech… vážně?"
"Ano. Jestli svět existuje v časové ose a prostorové zóně, pak Tokio… které je naším středem skutečného světa, není pochyb, že tohle je to místo. Pak… V současné době Semínko, které povoluje rozšíření virtuálních světů, jejich osy už více neexistují, toho «hradu». Proto je tenhle západ slunce tak nostalgický…"
Kazuto nad Asuniným prohlášením několikrát zamrkal předtím, než doširoka otevřel ústa.
"Rozumím… může to tak být. Opravdu jsem tohle nezvažoval. Ale… po tvých slovech, pochopil jsem jednu věc."
"Ech, co to je?"
"Tvar Aincradu. Je možné, že ta laminátová kuželovitá konstrukce je symbolem času a prostoru."
Asuna se na chvíli zamyslela, pak pomalu přikývla.
"Jo… to může být pravda. Jenže jestli to tak bylo, svět, který vytvořil Velitel, s promyšleným plánem, bude konvergovat a zahyne. Pokud ho někdo nepřinutil trpět obrovskou explozí v jeho středu."
"P,Promiň… Slečno vicevelitelko."
Oba se najednou trošku zasmáli. Po pár vteřinách se Kazuto zhluboka nadechl a pořád ruku v ruce s Asunou se zvedl z lavičky.
"Teď je čas zamířit domů, tohle místo zavírá v pět."
"Mm, příště sem také přiveďme Lisbeth a Lyfu. Dát si oběd na trávníku bude určitě šťastnou událostí."
"Určitě, až bude jaro."
Zatáhnutím za Kazutovou ruku se Asuna také postavila, podívala se na oblohu a naposledy ještě na západ slunce.
'Chci jít domů', pomyslela si. Nicméně, Miysaka ve Setagaya-ku, kde se v reálném světě nacházelo sídlo Yuuki nebylo to, na co odkazovala. Na dvaadvacátém podlaží Aincradu, i když to jenom na krátkou chvíli, byl jejich lesní dům.
Ačkoli byl ten malý dřevěný dům smazán spolu s řítícím se hradem - teď v Asunině srdci existovalo pouze jediné teplé místo. Před jeho realizací se pro Asunu, Kirita a Yui stal domovem pronajatý dům v Yggdrasilu.
Kráčíc směrem k severní bráně Hirikawa se Asuna zeptala Kirita:
"Hej, můžeš se dnes přihlásit? Chci Yui říct všechno o dnešku."
"Jo, jistě. Kolem 22:00 by to mělo vyjít."
Usmál se a přikývl, pak náhle udělal zvláštní výraz.
"Huh, máš něco na práci?"
"Ne, tak to není. Dnešek by měl být fajn… To je, Asuno, já…"
Kazuto, který při mluvení zřídkakdy koktal, několik vteřin mumlal 'Uhh- umm- err', než vyslovil něco, co Asunu vyděsilo:
"… Zanedlouho možná převedu postavu Kirita z ALO do jiné hry…"
"…Eh, eeeh!?"
Ptáci vystřelili z nejbližšího stromu v reakci na Asunin náhlý překvapivý výkřik.
Žádné komentáře:
Okomentovat