V tomto světě existuje něco, co nikdy nikdo neviděl.
Je to měkké a sladké.
Pokud by to někdo zahlédl, jsem si jistá, že by to všichni chtěli mít,'
A proto to nikdo nikdy neviděl.
Pro tento svět je to dobře ukryté, takže je obtížné to získat.
Ale nastane den, kdy to někdo objeví,
a pouze ti, kteří to měli dostat, budou schopni to najít.
Toť vše.
Kapitola 1
"Sakra!"
Půl osmé ráno. Byl to krásný den, a uvnitř domu ponurý. Dům byl dva plus kuchyň, která na jihu sousedila s dvoupatrovým domem, asi deset minut cesty od nádraží. Nájemné dělalo asi 80 000 jenů.
"Vzdávám to! Prostě to nedokážu dodělat!"
Otřel jsem frustrovaně rukou zamlžené zrcadlo. Sešlá koupelna byla plná mlhy kvůli ranní sprše. Takže poté, co jsem zrcadlo otřel se vrátilo zase do původního stavu. Bylo zbytečné být naštvaný na zrcadlo bez ohledu na to, jak frustrující to bylo...
"Tohle není nic jiného než sprostá zlodějina!"
Zjemněte svůj look patkou - Tenhle slogan byl k vidění na stránkách nejnovějších pánských časopisů. Ofina Ryūjiho Takaseho byla právě teď "vlnou". Jak článek instruoval, natáhl ofinu do délky, vyfoukal ji dokud nebyla načechraná, a pak ji opatrně umístil na stranu pomocí nějakého gelu. Vstal o půl hodiny dříve výhradně kvůli tomu, aby jeho vlasy vypadaly jako ty modelovy a to se mu splnilo.
Nicméně, "Možná bylo moc naivní snažit se změnit sám sebe jen ofinou."
Odhodil Ryūji sklíčeně módní časopis, jehož koupě ho stála hodně odvahy, do koše. Naneštěstí, díky své špatné mušce úplně minul. Jak časopis dopadl, otevřel se, a vysypal z koše všechny odpadky. Otevřená stránka hlásila "Do začátku školy to ještě stihnete. Jemný nebo divoký? Naše cesta za modelingem."
Být to na mně, nejsem si moc jistý, jestli bych se zajímal o modeling. Stejně jsem se chtěl změnit.
Ale selhal jsem.
S pocitem porážky si Ryūji namočil ruce vodou a rozdrbal si účes, nad jehož úpravou strávil tolik času. Vrátil se k jeho obvyklým nahodile rovným vlasům. Klekl si, aby sesbíral odpadky, které se válely po celé zemi.
"Ach!? Co je to...p...plíseň...je to plesnivý!"
Ačkoliv pokaždé páry otřel, i poté, co strávil minulý týden celý den čištěním plísně v kuchyni a koupelně... Veškeré jeho úsilí šlo v téhle strašně vlhké místnosti do háje. S nechutí si skousl ret a pokusil se zjistit, zda by dokázal plíseň setřít nějakými kapesníčky. Samozřejmě, nikdy to nebude tak snadné, a vždycky skončil s kapesníčky roztrhanými na kousky.
"Sakra, všechny jsem je před chvílí spotřeboval. Budu muset znovu koupit něco proti plísni." Teď to budu muset nechat plavat, ale určitě se vrátím a zničím tě! Ryūji se podíval dolů na plesnivé fleky, zatímco sbíral odpadky. Pak podlahu jen zběžně setřel nějakými papírovými ručníky, vyčistil spadané vlasy a prach a otřel páru z umyvadla, než s povzdechem zvedl hlavu.
"Ou, jasně, krmení mazlíčků. Hej, In~ko-chan!"
"Ach..."
Zareagoval na divoký výkřik středoškoláka pronikavý hlas.
Super, je vzhůru. Znovu se dal do hromady a na boso vstoupil do dřevěné kuchyně, vzal nějaké připravené krmivo a náhradní noviny, a zamířil do rohu obývacího pokoje vyloženém tatami. Tam sundal z ptačí klece látku a pozdravil svého roztomilého mazlíčka, kterého celou noc neviděl.
Normálně lidé své mazlíčky vychovávali jinak, ale takhle prostě Takasus vycvičil jejich papouška. Jelikož vypadal ve spánku dost hrozně, každé ráno, než se vzbudil. musel být zakrytý látkou.
"Dobré ráno, Inko.chan."
Inko-chan byla žlutý papoušek. Jako obvykle mu Ryūji přisypal nějaké krmivo, zatímco na něj mluvil.
"D, dobré...ráno," zamrkal směrem vzhůru poněkud nepříjemným a záhadným způsobem, nicméně alespoň se mu podařilo odpovědět v japonštině. I když se právě vzbudil, zdálo se, že má dobrou náladu. To proto byl tak roztomilý.
"Inko-chan, zkus říct jde se jíst."
"J, jde, e...jde se jíst! Jde se jíst! Jde se! Jíst!"
"Okey, stačilo. Schválně, jestli to dokážeš. Zkusíme a uvidíme, jestli zvládneš říct své jméno...no tak, řekni Inko-chan."
"I, I, In, I, In, Iiii...I..." Zdálo se, že na to Inko-chan vynakládá spoustu energie, jak třásla hlavou a rychle nafukovala tělo, a pak zběsile zamávala křídly. "......iiiii......"
Zašilhala, v zobáku byl nejasně vidět zaseklý, šedý jazyk. Možná, že dneska to zvládne, pomyslel si její učitel a zatnul ruce v pěst. Nakonec...
"Blegh!"
Argh... Proč jsou ptáci tak hloupí? Jak se dalo očekávat od někoho, jehož mozek váží jen jeden gram, povzdechl si Ryūji, zatímco balil znečištěné noviny. Vyhodil je do plastového pytle. Právě když se do něj chystal dát ostatní odpadky z kuchyně,
"...Kam...jdeš..."
Zdálo se, že se probral i idiot ležící za fusumou.
"Ryū-chan, to máš na sobě svou uniformu? Proč?" zeptala se unaveně.
Ryūji elegantně zavázal pytle na odpadky a odpověděl hlasu, "Jdu do školy. Neříkal jsem ti včera, že mi dneska začíná škola?"
"...Ach."
Rozhodila nohy na futonu a opakovaně zamumlala následující, jako by se měla rozbrečet, Pak, pak...
"Co pak... oběd pro Ya-chan? Necítím žádné jídlo...žádné jsi mi neudělal?"
"Ne."
"Ehhh~... Tak...co bude Ya-chan dělat...až se probudí...? Není tu nic k jídlu..."
"Než se vzbudíš, budu už doma. Jdu jen na Zahajovací ceremoniál."
"Há...tak je to..."
Hee hee hee hee, zasmála se, jak semkla rozhozené nohy a zatleskala rukama ...Pardon, nohama.
"Zahajovací ceremoniál, jo? Gratulka~! To znamená, že je Ryū-chan odteďka druhák?"
"To je fuk. Copak už jsem ti předtím neříkal, že bez ohledu na to, jak jsi zaneprázdněná, musíš se před spaním vždycky odlíčit? Od té doby, co sis stěžovala, že je to nepříjemné jsem ti přece koupil speciální odličovací ubrousky," prohlédl si Ryūji trochu lépe její okolí, "...Ach...CH! Rozmazala jsi make-up po celém polštáři! Už to z toho nedostanu! Měla by ses o svou pleť starat lépe; už nejsi žádná mladice!"
"Promiň."
Úplně vystavovala své leopardí kalhotky. Když vstala, zatřásla se jí velká prsa, zatímco jí špinavě blond vlasy uvízly ve výstřihu. Ať už šlo o pohození vlasy nebo dlouhé nehty, vyzařovala velkou ženskost. Ale přesto, "Musela jsem moc pít, přišla jsem teprve před hodinou. Ach~ Tak ospalá," zívla, "Ou, jasně...přinesla jsem domů nějaký pudink."
Jak vydechla a protřela si dlouhé řasy, pomalu přešla k tašce ze samoobsluhy v rohu místnosti. Její vzhled - třešňovými rty mumlajícími "pudink", baculatými tvářemi, a kulatýma očima - připomínající dětské rysy se k ní prostě nehodily. Ačkoli byla trochu divná, dala by se nazvat krásnou dámou.
"Huh...Ryū-chan, nemůžu najít lžíci."
"Možná ji prodavač zapomněl přibalit?"
"Hloupost! Viděla jsem, jak ji dává dovnitř. To je divné..."
Tohle byla matka Ryūjiho Takasy, Takasu Yasuko: umělecké jméno "Mirano". Ve svých třiatřiceti (vždycky tvrdila, že je jí bude navždy 23), pracovala jako hosteska v jediném baru ve městě, "Bishamonten Kuni".
Yasuko vysypala obsah tašky a hraba se jím na kraji futonu. Její malý obličej se zamračil, "Je tu moc velká tma...Takhle tu lžíci nenajdu! Ryū-chan, nemohl bys roztáhnout závěsy?"
"Jsou roztáhlé."
"Ech~...? Áach, pravda...jelikož touhle dobou normálně nejsem vzhůru, musela jsem zapomenout..." Uvnitř místnosti si poněkud zvláštní pár matky se synem společně povzdychl.
Bylo to okno na jih.
Už tomu bylo šest let, co se sem přestěhovali. Uvnitř malého domku, v němž spolu žili, byl jediným zdrojem přirozeného světla okno na jižní straně. Vchod byl na seeru a jelikož na východní a západní strany obklopovaly domy sousedů, byla okna pouze na jihu. Přesto dům docela oplýval slunečním světlem, obzvláště po ránu. Nebylo potřeba zapínat od východu do západu slunce světla, pokud nepršelo. Jasný sluneční svit hojně ozařoval Ryūjiho, zatímco v uniformě připravoval snídani pro dva, i tvrdě spící Yasuko.
Nicméně tohle všechno minulý rok skončilo.
"Čert vem ten luxusní bytovej dům."
"Co tam vůbec žije za lidi? A už rozsvěcej!"
Minulý rok jen pár metrů jižně od této strany domu, byl postaven desetipatrový luxusní bytový dům. Výsledkem bylo, že se už dovnitř nedostalo sluneční světlo. Což už Ryūjiho už nesčetněkrát dohnalo k šílenství a frustraci - prádlo už neschlo; tatami se se kvůli vlhkosti zvětšovaly, stáčely se v rozích a plesnivěly; a někdy dokonce zmrzly. Tapeta se začala loupat, což mělo taky co dočinění s vlhkostí. Nezáleží na tom, že je to jen pronajmutý byt, chtěl říct Ryūji sám sobě. Přesto byl velmi citlivý na udržování pořádku a čistoty, Ryūji nedokázal prostě tolerovat v takové věci kompromis. Vzhlédl k bíle vykachličkovanému kvalitnímu bytu; nebyl ničím, co by si dva chudí lidé mohli dovolit, pokud se nepočítá stát vedle něj a zírat s otevřenou pusou.
"Hmm, mě to moc nevadí, protože Ya-chan ráno stejně spí!"
"Nemá smysl si stěžovat. Navíc, nájemné šlo ve výsledku dolů o 5 000 yenů."
Vzal z kuchyně lžíci a podal ji Yasuce, pak se poškrábal na hlavě a řekl, "No, už půjdu." Tohle nebyl čas na rodinné sbližování; už bylo na čase odejít.
Oblékajíc si gakuran bundu, Ryūji sklonil své neustále rostoucí tělo a natáhl si ponožky. Ujistil se, že má sebou všechno a náhle si všiml ve svém srdci všiml slabého volání.
Pravda, dneškem začíná nový třídní tým. Po slavnostním zahájení přijde výměna tříd. I když se mu nepodařilo změnit image, nebylo to tak vážné, aby z toho byl v depresi, v jeho srdci stále ještě zůstávala naděje. Nebo to bylo jen očekávání? Každopádně, byl ten typ slabého pocitu, který neuznával hodným na to, aby ho jakkoliv vyjádřil.
"Odcházím. Nezapomeň zamknout, a převleč se do pyžama!"
"Ok~ay! Ach, hej Ryū-chan," lehla si Yasuko na futon a skousla lžíci stoličkami. Rozesmála se jako malé dítě. "Ryū-chan dnes vypadá energičtější než jindy! Tvrdě bojuj! Teď jsi v druhém ročníku! Tohle je meta, které Yu-chan nikdy nedosáhla, víš."
Aby mohla porodit Ryūjiho, odešla Yasuko ze střední už v prváku, takže nevěděla, jaké to je, být druhákem. Ryūji na chvíli pocítil nával smutku.
"...jo."
Usmál se trochu a zvedl ruku. Takhle vyjádřil své matce dík. Nicméně, dobře mířený čin se minul výsledkem. "KYAA!" zaječela Yasuko a válela se sem a tam, až nakonec řekla tu větu. Nakonec tu větu fakt řekla!
"Ryū-jan je táááák~ cool! Vypadáš čím dál víc jako tvůj otec!"
"!!!"
...řekla to.
Ryūji tiše zavřel přední dveře a vzhlédl k obloze. Protočil oči, když ho zasáhl pocit, jako by byl vtažen do víru pod sebou. NE! Tohle nechci! Nechci to! Prostě zmlkni!
Tohle! Jediná věc, kterou nechtěl slyšet. Obzvláště ne dnes.
Vypadáš přesně jako tvůj otec - zdálo se, že Yasuko nechápe jaké trápení Ryūjimu ta věta působí. Byl to také důvod, proč si koupil ten časopis a pokusil se udělat si na vlasech "jemnou patku".
Odcházejíc z domu, Ryūji zamířil ke škole, která byla pěšky jen kousek. Jeho napnutý obličej vypadal pokrouceně. Navzdory tomu kráčel stálými velkými kroky, jako by závodil s větrem. S povzdechem si promnul prsty ofinu, aby si jí zakryl oči. Byl to jeho zvyk. Opravdu, zdroj Ryūjiho agónie nebylo nic jiného než ty oči.
Byl hrozný! S dokonalým zrakem neměly nic společného.
Bylo to jejich vzhledem; prostě vypadaly děsivě.
Minulý rok rostl Ryūji hodně rychle, takže už získal mužný vzhled. Ačkoli nebyl super krásný typ, nebyl ani stranícím se podivínem ...Ehm. Každopádně, nevypadal špatně, i když by to nikdo jiný neřekl; přinejmenším to si Ryūji myslel.
Přesto byly jeh oči neobyčejně divoké, byly tak špatné, až to bylo k smíchu. Jeho oči byly nakloněny směrem nahoru, s bělmem zabírajícím většinu jeho oka, zatímco zorničky zaujímaly jen hodně malou část. Samozřejmě, to byly jen základy, nikoli nejhorší část. Vzhledem k tomu, že jeho oči byly velké, bělmo v jeho očích neustále odráželo silnou, ostrou záři a jeho pidizorničky se v nich pohybovaly hodně ostře, jako by se pokoušely rozkrájet protivníka před sebou, bez ohledu na Ryūjiho skutečné záměry. Byly to právě ty oči, co přiměly ostatní utéct plnou rychlostí, kdykoliv s ním někdo přišel do očního kontaktu. To věděl až moc dobře. Ve skutečnosti, když se viděl na skupinovém fotu, i on nad sebou rozpačitě přemýšlel, "Bože, proč vypadá tak naštvaně ...Ach, to jsem já?"
Na druhou stranu, částečně za to nesla vinu i jeho drsná osobnost. Mluvil dosti surovým způsobem, který měl co dočinění s jeho extrémní přecitlivělostí. To proto málokdy žertoval nebo říkal hlouposti. Možná to bylo takhle, nebo taky proto, že žil s někým jako je Yasuko, díky níž ztratil veškerou bravurnost a důvěryhodnost. Ale hlavně, Ryūji se pyšnil tím, že dokáže pragmaticky ochránit sám sebe.
Ale výsledkem bylo...
"Ta-Takasu-kun...! Snažíš se vzdorovat učiteli? K, kdokoliv! Přineste mi obušek!"
Ne, nesnažím! Jen jsem se snažil omluvit, protože jsem zapomněl odevzdat domácí úkol.
"J,j,j,j, já se moc omlouvám...Nechtěl jsem do tebe vrazit! To támhleten kluk mě strčil!"
Kdo se asi tak naštve, když ho někdo šťouchne do ramena?
"Slyšel jsem, že Takasu-kuna vyloučili ze slavností promoci nějaké jiné školy, když byl na nižší střední, dokonce si tam prý zabral jejich rozhlasovou místnost!"
Přestaňte ze mě dělat nějakýho zlýho delikventa!
" - Musím si znovu projít všema těmahle nedorozuměníma?" povzdychl si Ryūji při přemýšlení nad všemi těmito bolestnými vzpomínkami.
Neměl špatné známky, a nikdy nechodil pozdě ani nechyběl. Dokonce se ani nedostal do sporu s lidmi, natož do pěstního souboje. Jednoduše řečeno, Takasu Ryūji byl normální mladík. Přesto všichni díky jeho divokým očím, a to jenom kvůli nim, dospěli k závěru, že je nějaký zlý delikvent - jeho jediným příbuzným byla noční hosteska, což také značně přispělo k všeobecnému mínění o něm.
Poté, co se svými spolužáky strávil rok, byla většina nedorozumění vyřešena. Rok nebyl krátkou dobou, obzvláště pro středoškoláka. Problém byl, že dnes to začne všechno nanovo, nemluvě o tom, že jeho snaha o změnu image skončila neúspěchem.
Stále tam bylo něco, na co se při změně tříd těšil, jelikož Ryūji chtěl být ve stejné třídě jako jedna určitá osoba. Ale když se jeho myšlenky přesunuly k trápení, kterému musí pokaždé čelit, zmenšilo se jeho naivní očekávání na polovinu. Nemluvě o tom Yasukině velké puse! Ne, to není správné. Veškerá vina padá na otcovy problematické geny!
"Tvůj otec, huh? Už je v nebi. Byl docela cool, klidně si sčesával vlasy dozadu, špičaté boty měl vždy nablýskané, a vždy nosil kolem krku takový dlou~hý zlatý řetěz spolu s ležérním oblekem a rolexkami. Vždycky se vycpal tlustým časopisem.
"Proč? Když se ho na to Ya-chan zeptala, řekl 'Tak se nemusím bát, že by mě někdo bodl.' Aaach~ byla jsem tak dojatá~!"
Vše, na co dokázal Ryūji myslet, bylo, jak Yasuko omdlela, když o něm mluvila, a pak tam byla jediná jeho fotka, která po něm zůstala. Otcova póza byla přesně taková, jakou ji popsala Yasuko. Stál rozkročený, v pohledu se mu zračila hrdost, v podpaždí nesl malou aktovku. Byl oblečen do bílého obleku a nádherné, u krku rozepnuté, košile. Na prstech mu zářily dva zlaté prsteny, a v jednom uchu nosil dokonce diamantovou náušnici. A pak tam byl jeho obličej, který jako by říkal "To jako mluvíš se mnou?", s bradou směřující dolů, směrem k foťáku. Jednou rukou osahával prsa matce, která se zdála být mnohem mladší než on. Jeho matka, už s těhotenským břichem, se šťastně smála. Jeho měl dokonce i zlatý zub, který se mu blyštěl v úsměvu.
Vlastně byl docela jemná a vážný, a nikdy by nikomu neublížil, nebo tak to alespoň Yasuko říkala, ale jak by se pro všechno na světě mohl z jemné a vážné osoby stát gangster!? A kdo proboha opustí mladou středoškolačku, když je s ním těhotná? A co je nejdůležitější, ty oči... Kdybyste se dívali jen do těch ostrých očí, hned byste odevzdali peněženku a doufali, že se nic špatného nestane. Ty oči mohly být použity jen pro jedno: násliné vydírání. A přesto byly teď upřené na jeho tvář. Ryūji se náhle otřásl. Když takhle přemýšlí o svém otci, není divu, že se v něm všichni pletou!
Mimochodem, je dost možné, že jeho otec ještě žije. Podle Yasuko, zatímco pomáhal utéct svému poskokovi, byl zastřelen a vhozen na dno přístavu Yokohama. Nicméně, neměl hrob, žádný oltář, artefakt, epitaf, dokonce ani tělo; o této události neexistoval žádný záznam. Někdy opilá Yasuko v žertu pro nic za nic řekla "Zajímalo by mě, jak by Ryū-chan vypadal, kdyby se tvůj otec zničehonic vrátil? Hohohoho, dělám si srandu!"
Otec pravděpodobně medituje někde ve studené cele! Jako jeho syn to tak prostě cítím-
"Hej, Takasu! Brý ránko! Nádherný ráno, co?"
Jak zaslechl, že na něj někdo zezadu volá, Ryūji se rychle otočil a zvedl ruku, "Och, Kitamura. Brý ráno!"
Nemohl jsem si pomoct, kdybych se zastavil a počkal, než mě kamarád dožene, lidi by si mysleli, že ho chci uškrtit, ačkoliv to tak není. Uvažoval tiše Ryūji. Nedrozumění bylo nevyhnutelné, a v takovém případě by to musel vysvětlit tak mile, jak to jen šlo. Dokud na to plýtval časem, lidé ho nakonec pochopili. I když to bylo docela nepříjemné. Bylo to to jediné, co mohl dělat, takže to byla jediné věc, kterou musel dělat!
Vzhlédl k modré obloze. Pod jasným slunečním světlem musel zamžourat. Dnešek byl skvělej, bezvětrnej. Třešňové květy v tuto roční dobu tiše vadly a jemně padaly Ryūjimu na hlavu.
Ryūji pokračoval ve svém trápení a v černých, nablýskaných botách vykročil kupředu. Počasí bylo na dnešní slavnostní zahájení vážně skvělé.
"Vau! Jsme ve stejné třídě jako Takasu, to si děláš srandu!"
"Fakt vypadá na někoho, kdo ostatní zastrašuje, pěkně děsivý!"
"Takže kdo si s ním půjde promluvit?"
"Já ne, zapomeň."
"Proč nejdeš ty? Hej! Nestrkej...!"
Říkejte si, co chcete, se mnou to už nic neudělá.
Ryūji vstoupil do třídy tak nezúčastněně jak to jen šlo, ignorujíc pohledy spolužáků, a posadil se zády k nim na lavici, zíraje ostrýma očima do dálky. Olízl si suché rty, nohy se mu samy od sebe roztřásly. Nezúčastněnému divákovi musel připomínat brutálního masožravce vyhlížejícího slabou kořist.
"Stejné jako vždycky, co? Zdá se, že i tady zas budou týpci, co způsobí nedorozumění. Ou, jasně, všechno se nakonec stejně vyřeší! Kromě toho, stojím za tebou, nemluvě o tom, že je tu celá řada našich spolužáků z A-třídy."
"Ach, o to se neboj, mně to vážně nevadí."
Odpověděl Ryūji s mírným úsměvem svému dobrému příteli Kitamurovi Yūsaku, s nímž byl i letos ve třídě. Upřímně řečeno, Ryūji byl právě v hodně dobré náladě, ale ne tak, aby si s krutým výrazem olízl rty než se vrhne na svou kořist. Kdyby tomu tak bylo, nesmál by se od ucha k uchu, připraven vzlétnou jako raketa. Důvodem, proč byl šťastný, nebylo jen jeho přátelství s Kitamurou. Takovému příteli Ryūji jen s mírným úsměvem řekl, "Zdá se, že jsme zase ve stejné třídě, Kitamuro!" Ne, důvodem, proč se cítil být nastartovaný jako raketa byla-
"Ach! Kitamuro-kun! Letos jsme ve stejné třídě!"
-ona.
"Huh? Ach! Kushiedo, ty jsi také v C-třídě?"
"Ech!? Chceš říct, že jsi to právě jen tak zjistil? Jak chladné, přinejmenším si první den ve škole zkontroluj soupis tříd!"
"Má chyba. Jaká náhoda. To znamená, že budeme mít mnohem víc času na zorganizování našich setkání klubu!"
"Ahaha, to je pravda! Ou, Takasu-kun ...správně? Pamatuješ si mě ještě? Sem tam se objevím před Kitamurou-kun," odmlčela se.
"..."
"Ach, no, můžu ti říkat Takasu-kun?"
"...Ach...er..."
V tu chvíli se zjevil anděl. V Ryūjiho očích zářil její úsměv jako slunce, teplý jako sluneční svit, který procházel jižním oknem jeho domu, zalévajíc vše v jeho dohledu. Paprsky světla zintenzívěly tak, že Ryūji neudržel oči otevřené.
"Kushieda Minori, že?"
ÁÁÁ! Sakra! Byla to dobrá narážka! Ale! Jeho hlas zněl moc chladně. Ryūji by nejradši začal křičet. Proč jsem jen odpověděl zrovna tohle? Proč mě nenapadlo něco lepšího!?
"Wow! Pamatuješ si celé moje jméno, jsem tak ráda!" Odmlčela se trochu, "Ach! Někdo mě odtamtud volá! Musím jít, Kitamuro-kun. Uvidíme se na prvním klubovém setkání semestru jako druháci! Takže nezapomeň! Takasu-kun, určitě si popovídáme někdy jindy!"
Když viděl, že se otočila, Ryūji pomalu a neohrabaně zvedl ruku, jenže už bylo příliš pozdě. Už zmizela.
Řekla, že je ráda. Řekla, že spolu budeme někdy zase mluvit.
Kushieda Minori.
Řekla, že je ráda. Řekla, že spolu budeme někdy zase mluvit.
Konečně se mu splnilo přání být ve stejné třídě jako Kushieda Minori.
Řekla, že je ráda. Řekla, že spolu budeme někdy zase mluvit.
Řekla, že je ráda...
"Takasu?"
" -Whoa!?" Objevil se před jeho obličejem najednou Kitamura, díky čemuž přepadl přes židli.
"Proč se tak křeníš?"
"Ne, to-to nic."
"Oh, vážně?" poposunul si Kitamura prostředníčkem brýle. Ryūji byl z hloubi svého srdce vděčný, že je Kitamura jedinou osobou na tomto světě, která pozná, zda se směje nebo ne. A byla tu ještě jedna věc, díky níž byl za Kitamuru vděčný.
"...Kitamuro, ty," zápasil Ryūji se slovy. "Jak bych to jen řekl. Er-vždycky vypadáš docela uvolněně, když mluvíš s dívkami," přešel Ryūji v šepot, "jako Kushieda-san!"
"Cože? Jak to myslíš?"
Vyvalil Kitamura oči za brýlemi. Nebyl skromný. Spíš překvapený. Jako by si to ani sám neuvědomoval. Ryūji spolkl, co se právě chystal říct téhle kapku zabedněné osobě.
Jeho klidné klábosení s Kushiedou před chvílí prostě znělo tak "přirozeně". Ne, nešlo jen o to před chvílí. Od minulého roku byl Kitamura vždy schopný s ní mluvit přirozeně. Navíc byli oba v softbalovém klubu! Ryūji tam vždy byl, neustále se snažil věnovat jí jemný úsměv nebo dostat od ní pozdrav; stálo ho to takové úsilí, až by to jednoho pohnulo k slzám.
Při využití metafory fotbalu, Ryūji byl střední obránce, který se sotva dostal k šanci podílet se na útoku. Za to mohlo také to, že byl neustále po boku Kitamury a díky jeho veselým rozhovorům s Kushiedou si začal uvědomovat, že je doopravdy roztomilá, že ji má rád a chce se s ní spřátelit.
Její různorodé veselé výrazy.
Její křehké tělo a přehnaná gesta.
Její nevinné úsměvy a jasný hlas.
I přes jeho zastrašující vzhled se jí v jeho přítomnosti dařilo udržet si svou obvyklou veselost, dokonce i dnes.
To je Kushiedo Minori pro tebe.
Ryūjimu připadalo na dívce, která by se měla stát jeho přítelkyní, důležité, aby lahodila oku a zářila jako paprsky slunce. To, aby byla energická a přímá pro něj bylo důležitější než cokoliv jiného, přesně taková by měla být. Ale přesto-
"O čem to mluvíš? Jak je možné, že mluvím s dívkami přirozeně? Měl bys dost dobře vědět, jak mi říkají!"
Ryūji si nemohl pomoct a povzdechl si. Jak záviděníhodné! Jen pohled na to, jak Kitamura mluví stačil, aby mu začaly krvácet oči. Přesto Kitamura pokračoval, "S dívkami to moc dobře neumím. Myslím, že si pravděpodobně do konce života nikdy nenajdu přítelkyni."
Ačkoliv chtěl odpovědět, "To pochybuju...", při pohledu na oslnivě zářícího šlechtice před sebou, Ryūji svou odpověď spolkl. Bez ohledu na to, co řekne, tenhle chlapík to nikdy nepochopí. Ryūji náhle pocítil nával deprese.
Pravda, holky Kitamurovi říkali "Maruo", po typickém "Panu Nádherném" z Chibi Maruko-chan. Možná je tam nějaká podobnost vysvětlující původ této přezdívky. Na vrch toho všeho měl spoustu dalších rysů: brýle na předpis s mnoha dioptriemi, přímou osobnost, vynikající známky, nesledoval trend záletníků, a držel se tradičních hodnot. Ve správné situaci dokázal říct "To je pravda"; byl typem kluka, který je schopný vytvořit ve třídě veselou atmosféru. Když o tom tak mluvíme, je bývalým zástupcem třídy, současným vice prezidentem studentské rady, a žhavým kandidátem na post nového prezidenta softballového týmu. Je přirozené, že si z něj každý dělal legraci.
V jeho vzhledu nebyl problém. Ne. Přesněji, při bližším pohledu byste zjistili, že je překvapivě hezký. V kombinaci s jeho sladěnou vnitřní i vnější osobností, stejně jako schopnost dělat si ze sebe legraci, nebylo na něm absolutně nic odpudivého. Takže i když prohlašoval, že je dívkami neustále týrán, nebylo to proto, že by ho nesnášely.
Ach, tak proto, porozuměl konečně Ryūji. Když se nad tím zamyslel, Kiramura byl mezi dívkami docela populární, nejen s Kushiedou; byl schopen povídat si přirozeně s nimi se všemi. Kdykoli ho spatřily, bylo to hned, "Ach~ Znovu jsem ve stejné třídě jako Maruo!" načež Kitamura nonšalantně odvětil, "Ou? Je na tom něco špatného?"
A přesto tvrdí, že to s dívkami neumí. Není to tak, že by se ho bály jako mě. Právě když se Ryūji hluboce zamyslel, zaslechl někoho "Whoa, děsivý."
Vidíš? A je to tu zas! Ryūji si lehl na svou lavici a ignoroval všechny ty hlasy, které občas zaslechl. Ještě před chvílí byl štěstím bez sebe, že je ve stejné třídě jako Kushieda Minori, takže mu nevadilo, co si o něm ostatní myslí.
"Fakt vypadá hrozivě. Říkám vám, tenhle kluk není normální."
"Whoa, koukněte na ty oči. Jestli ho naštveš, mohl by tě zabít!"
Kouzlo se zdálo být zrušeno. Ryūji si začal uvědomovat, že zlomyslný šepot nabývá na intenzitě.
Možná by bylo lepší schovat se na záchodech, než dorazí noví třídní učitel, pomyslel si Ryūji optimisticky. To mu trochu pročistilo hlavu.
Proto vstal, a právě když se chystal vydat ke dveřím, ucítil, jak mu něco narazilo do břicha. "Hmm...?"
Ryūji si myslel, že do něčeho narazil, ale nic neviděl. To je divné. Ryūji se rozhlédl, ale vše, co viděl, bylo-
Studenti začali křičet,
"Jejda! Jak se od Takasu-kun dalo čekat; chystá se udělat první krok?"
"Už začal zápas smrti? Když jsem viděl třídní seznam, věděl jsem, že tohle bude hrozná třída."
Vše, co Ryūji viděl, byli spolužáci šeptající si mezi sebou. Mluví o mně? Ale stejně, proč?
Jeden z členů třídy přišel s názvem, "Souboj Titánů. Hmm?"
"Už jsme u konečného zúčtování."
Všichni mluví dost divně. Souboj titánů? Konečné zúčtování? O čem to ksakru mluví? Ryūji naklonil hlavu ve snaze přijít na to, co se děje."
"To se ani neomluvíš, když do někoho vrazíš?" Zaslechl hodně chladný hlas vycházející z neznáma. Podivný a klidný tón zněl jako by byl potlačovaný a brzdil emoce, které se chystaly vybuchnout. Přesto nedokázal říct, odkud vychází.
"Huh?"
Nálada potemněla. Ryūji se podíval doprava, nikdo nikde; pohlédl doleva, tam také nikdo nebyl; s obavami vzhlédl. Naštěstí ani tam nikoho nezahlédl.
"To znamená - "
Takže to pochází zespoda. Dole, přímo před jeho očima, v místě mnohem níž než byla Ryūjiho hruď, spatřil něčí vlasy. Jako první ho napadlo, že připomíná panenku.
Mimochodem, byla velmi malá. Dlouhé rovné vlasy se jemně zachvěly a zakryly drobné tělo Kapesního tygra. "Kapesní tygr?"
Ryūjimu na mysli náhle vytanul tenhle tajemný název, a bez přemýšlení ho vyslovil nahlas. Zdá se, že musel v okolí zaslechnout někoho šeptat to slovo.
Kapesní tygr!?
Pak to znamená, že...
"Komu- "
Takhle se říká téhle malé panence? I když je tak malá, že by se vešla do dlaně, v čem se podobá tygrovi?
" -komu to říkáš Kapesní tygr?" Tohle nebyla zrovna příležitost pro dlouhé rozmýšlení, protože ať už to znamenalo cokoliv, začala zvedat hlavu a s očima...
"WHOA!!"
Zabralo to tři vteřiny. Všechno ztichlo, ačkoliv šlo možná jen o Ryūjiho představivost. NA okamžik se cítil, jako by kolem něj vzniklo vakuum vytvořené nárazovou vlnou, stejně jako po výbuchu. Zvuky v pozadí se pomalu vrátily do uší každého kolem. V době, kdy si to uvědomil, Ryūji zjistil, že leží na zemi. Nešlo je o něj, i pár spolužáků okolo to zasáhlo a sténali, zatímco zbytek už se chystal k útěku.
Co se to právě stalo? Už vím. Nic se opravdu nestalo. Byla tu jen ta dívka před jeho očima -
"Takový zoufalec."
Vše, co dělala, bylo, že zírala na Ryūjiho svýma obrovskýma očima, nic víc.
To bylo ono. V několika vteřinách byl Ryūji sražen respektem. Jeho mysl potemněla, tělo zchromlo pouhým tlakem, který vytvořila. Ryūji byl odražen jejím pohledem, nebo přesněji, odrazila ho aura, která jí vyzařovala z očí, díky ní spadl na zem.
Rozdíl mezi nimi byl příliš velký, byli na naprosto jiných úrovních. Ryūji byl naprosto poražen osobou, jejíž oči byly ne méně zastrašující.
Tohle bylo poprvé, co Ryūji pochopil význam slov divoké oči. Zahrnovalo to nezbytnou podstatu, kterou jste museli mít, stejně jako odpovídající zuřivost; nebo lépe řečeno, "úmysl zabíjet".
"Hmpf." Na několik sekund, které mu připadaly jako věčnost, cítil Ryūji jejích očích lehké pohrdání, které se nedalo zviklat i kdyby jí probodl srdce.
"Drak...? Jak chabé." Otevřela třešňové rty a vyrazila ze sebe slova jako kulky, které v sobě měly jistou dětskou kvalitu. Její neuvěřitelně malé ruce smetly vlající vlasy, zatímco měkká víčka schovaly její vražedný úmysl. Ty oči teď byly stejně průhledné jako skleněné oči panenky a chladně Ryūjiho pozorovaly.
Je roztomilá ale zároveň taky děsivá. Má bledou tvář neuvěřitelně dlouhé hnědé vlasy a drobné končetiny a ramena, zatímco její zornice obklopovaly jemné řasy. Byla rozkošná jako bonbón obsahující smrtící jedy, roztomilá jako květina, která vás zabije samotnou vůní.
Přesto, když na něj zírala, cítil Ryūji z jejích očí masožravce. Samozřejmě, všechno to byla jen iluze, jenže mnohem reálnější než realita sama. To váha masožravce srazila Ryūjiho na podlahu a zařval tak, až z toho tuhla krev v žilách. Zvuk, který vydával jako by říkal, "Chlápka jako ty sundám kdykoliv budu chtít." Ostré drápy a tesáky se k němu pomalu blížily, vyzařujíc pocit krvežíznivosti a pach zvířete. V porovnání s její malou postavou, ta mnohem větší iluze, která se nad ním tyčila, byl...tygr.
"Ah, ahh-ah, ah, ahhh...t-to je pravda." Aniž by si to uvědomil, začal Ryūji přikyvovat a zatleskal. Tak proto se jí říká Kapesní tygr! Zajímalo by mě, koho to napadlo, ale-
"-Není to nádherné jméno?"
A taky sedí, jsem ohromen. Dívka na Ryūjiho pohlédla, tiše pronesla "drak", a do očí se jí vkradlo opovržení.
Nebylo těžké pochopit proč. Ať už pádem nebo roztržením fantoma tygra, Ryūjiho gakuran sako bylo rozepnuto. Pod ním měl oblečené barevné "Soryū (Povstání draka)" tričko, které mu Yasuko šťastně koupila. Ne, že by chtěl Ryūji nosit tričko, které vyvolává taková nedorozumění, jenže veškeré své oblečení odnesl dnes do prádelny a nečekal, že někdo uvidí, co nosí pod sakem.
Z nějakého důvodu se Ryūji cítil v rozpacích a rychle si zakryl hrudník, jako holka, kterou právě napadl surovec. V tu chvíli spatřil někoho kráčet jejím směrem.
"Jdeš pozdě, Taigo! Zmeškala jsi slavnostní zahájení, viď?"
"Zaspala jsem. Každopádně, jsem ráda, že jsem tento rok ve stejné třídě jako Minorin."
"Jo! Já taky!"
Nebyl to nikdo jiný než Kushieda Minori. Přímo volala na Kapesního tygra "Taigo", a dokonce se usmála a jemně ji pohladila po vlasech, zatímco ji Kapesní tygr důvěrně nazýval "Minorin". Jak tohle všechno Ryūji sledoval, uslyšel kolem sebe šepot.
"Takže 1. kolo vyhrává Kapesní tygr Aisaka?"
"Zdá se, že Takasu je děsivý jen vzhledem, není to žádný delikvent!"
"Huh? Vážně?"
"Proto prohrál s Kapesním tygrem. Každopádně, ona je skutečná, když přijde na zuřivost!"
Nedorozumění bylo vyřešeno mnohem dřív, než Ryūji čekal, nicméně...
***
Kapesní tygr měl úžasné jméno Aisaka Taiga. Výška 145 cm. Aisaka Taiga a Kushieda Minori byly to, co byste nazvali dobrými kamarádkami. Z různých drbů, které Ryūji zaslechl, se dozvěděl, že její otec pracuje v podsvětí jako prostředník. Dle dalšího příběhu byl její otec mistrem karate, který vládl americkému podsvětí. A pak další, který říkal, že ona sama je expertem na karate ale byla vyloučena z doja za útoky na svého mistra.Když kdysi poprvé vstoupila do této školy, zmátla spoustu lidí svou krásou, a mnoho kluků se řadilo do zástupu, aby se jí mohli vyznat. Samozřejmě, jejich sny byly všechny nemilosrdně roztříštěny, jak byli zastrašováni, pokousáni, roztrháni na kusy... Bylo tu taky pár těch, kteří se už nikdy neuzdravili poté, co byli jí byli nemilosrdně poníženi. Kamkoliv Aisaka vešla, byla její cesta promáčena krví nesčetných těl mužských studentů.
O Aisace Taize kolovalo hodně špatného. Bez ohledu na to, zda byly ty zvětsi pravdivé nebo ne, nebylo pochyb o tom, že je nejnebezpečnější bytostí na škole. Bylo to mnoho dní po slavnostním zahájení, když se Ryūji tohle všechno naučil.
Žádné komentáře:
Okomentovat