Kapitola 7
Přestože to věděla, ačkoli tomu rozuměla, když to spatřila na vlastní oči, zaskočilo ji to. Vážně se tohle mohlo stát?Stalo se to. Bylo to skutečné. A to znamenalo, že s tím mohla něco udělat. Musela. Nemohla tomu jen bezmocně přihlížet. Musela něco změnit. A když jí tohle došlo, naplnila ji odvaha. Serah zvedla hlavu a přijala plnou podívanou na padlý Cocoon a sloupec krystalu, který ho svíral v náručí.
Co teď vidíš, Vanille? O čem sníš? Vidíš mě právě teď, stejně jako ostatní?
Nemám moc vzpomínek z doby, kdy jsem byla proměněná v krystal, ale části potom, co se stalo na jezeru Breša a později... to si pamatuji. Celou dobu jsem byla se Snowem. Možná jen snivým, mlhavým způsobem, ale byla jsem tam.
Vím, že celou tu dobu sebou nosil mou krystalovou slzu. Proto jsem ho slyšela i poté, co jsem se proměnila. Proto jsem viděla to samé co on.
Jako by rozdílní lidé snili o rozdílných věcech, když se změní v krystal. Ten malý chlapec, Dajh – říkal, že celou dobu strávil sněním o hraní s chocoby. Možná je k němu vyslal jeho malý chocobí přítel...
Nebo snad jeho otec – Sazh? – se modlil za jeho sladké sny...
Serah si byla jistá, že to musí být ten důvod. Mohla být se snowem, protože se tolik modlil, aby se to stalo. A ona to také strašně moc chtěla. Nevěděla to samozřejmě jistě, ale chtěla tomu věřit.
Být ve svých snech se Snowem ji nutilo jít dál. Kdyby v tom studeném spánku zůstala sama, asi by se jí před probuzením zlomilo srdce.
Proto taky doufala, že i Vanille má pěkné sny. Serah se modlila, aby s nimi mohla Vanille být, i kdyby jen jako duch.
"Dali mi něco velkého, s čím můžu létat. Radši bychom měli vypadnout."
Sazhův hlas ji vrátil na zem. Dajh se usmíval a mával jí.
"Uvidíme se později!"
"Naviděnou, Dajhu. Bav se!"
Chlapcova usmívající se tvář bylo to první, co po probuzení viděla a jeho bezstarostná nevinná slova byla tím prvním, co slyšela. Vzala jeho malou ručku do své a vykročili do velmi rozlehlého Gran Pulsu. Byl to první krok na jejich cestě zpátky do reality. Vděčně se na něj usmála.
"Pospěš si!" zavolal voják na Sazha.
"Páni, tati! Musí nás vážně potřebovat! No tak, jdeme!"
Otec se synem si pospíšili za kavaleristou.
"A jsou pryč..." zašeptal Hope vedle ní. Další voják si pospíšil, aby zaujal místo toho prvního.
"Víme, kde je tvůj otec. Je v dalším letu sem. Nákladní transport."
"Můj otec? Určitě?"
"Ano, bude tedy za pár minut."
Moc lidí nevědělo, že jeho otec, Bartoloměj Estheim, byl kdysi označen za "Otce l'Cie", ale to neznamenalo, že o tom neví vůbec nikdo. Proto si vybral cestu nákladní lodí.
"Pokud jsi nenápadný, můžeš se s ním setkat, až loď přistane."
"Děkuji."
"Mně neděkuj, jen si pospěš. Bude muset využít shon přistání, aby utekl."
A s tím Hope zmizel, pospíchal za vojákem. Nebyl čas rozloučit se. Pohled z očí do očí, to nejstručnější kývnutí a byl pryč.
"Zdá se, že všichni náhle odchází."
V Snowově hlase byly stopy smutku. Nikdy neměl rád loučení.
"No, loučení může být smutné, ale jen si pomysli – všichni se vrací ke svým rodinám."
"Jo, to je asi pravda. Šťastlivci."
Možná všichni kráčeli rozdílnými cestami, ale to jejich blízkost ani trochu nezmenšovalo. Jedno kde skončí, vždycky budou vedle sebe. Jako Vanille s Fang tam nahoře v krystalu.
"Jsem za všechny šťastný a tak, ale ještě není po všem."
Tohle loučení bylo pouze začátkem další cesty. Konec jedné cesty byl začátkem další, oddělené pěšiny pro ně všechny. A někteří z nich budou mít dostatečné štěstí na to, aby po těch nových cestovali společně.
Musím něco udělat...
"Um, Snowe... Myslíš, že bych byla dobrou učitelkou?"
"Cože, jako ve škole?"
"Jo. Ještě nemáme školy ani domovy, ale je tu tolik dětí. Budou potřebovat školy a učitele, ne?"
Celou dobu přemítala, co by mohla dělat. A potom ji napadla odpověď: pomůže nahradit školy a školky, o které přišli.
"Chci je učit o světě, říct jim věci, které musí znát. Jako proč Cocoon spadl a co se nám stalo..."
Žili, aniž by přemýšleli o lidech, kteří se obětovali fal'Cie. Bydleli v blažené ignoranci, v ráji vystavěném na lži. To byla jejich největší chyba. Serah chtěla, aby děti, které vyrostly v Gran Pulsu, byly schopné myslet samy za sebe a stát na vlastních nohách. Chtěl, aby vyrostly v zodpovědné, volně smýšlející dospělé.
"Za deset, dvacet let, budou ty děti všechny dospělé. Musíme jim dát nástroje, kterými by nám pomohly vystavět nový domov. Kdyby šlo jen o nás, mohli bychom se štěstím postavit malou vesničku, ale s veškerou jejich pomocí můžeme udělat město!"
"Učitelka ve škole, jo? Jo. To ti sedne," přikývl Snow souhlasně. "Takže je hodláš vytrénovat, aby nám v budoucnosti pomohli, jo?"
A mezi dětmi, které Serah vyučí, může být někdo, kdo se sám bude chtít stát učitelem. A takové děti budou zase učit jiné, a tak dále a tak dále, daleko do budoucnosti...
"Tak dobře! Postavím ti tu největší školu, jakou jsi kdy viděla!"
Roztáhl paže tak moc, jak to jen dokázal.
"Jo! Velkou škola a spoustu domů... to nejlepší město!"
Když lidé dostatečně silně věří, stanou se sny skutečností. Právě teď byla krajina, která se před nimi ležela, prázdná, ale Serah doopravdy viděla, jak se před ní rozprostírá město. Možná to bude daleko v budoucnosti, dlouho poté, co zemře, ale jednoho dne bude tohle město také rájem. Ne falešný slepě přijímaným rájem, ale opravdovým, vystaveným jejich vlastníma rukama.
"Správně, ségra?"
Serah se otočila, hledala schválení její sestry. A zároveň ucítila záchvěv nepohodlí. Jako by z ní spladlo něco teplého, co ji objímalo. Byl to zvláštní pocit, jaký nikdy předtím nezažila. Ale trval jenom chviličku, a než se ho mohla dotknout, zmizel.
"Sestřičko...?"
Lightning tam nebyla. Ale ještě před chvílí tam stála, ne? Serah pocítila zlověstnou předtuchu. Ne – nebyla to předtucha – byl to pocit.
"Co?"
Znovu se s vytřeštěnýma očima otočila.
"Já... proč...?"
Krystalový sloup se náhle zdál vzdálený, přestože k němu kráčela. Možná byl tenhle strašný pocit pouze vedlejším efektem náhlého probuzení...
"Sestřičko...? Kde...jsi?"
Uvědomila si, že se jí třese hlas. Instinktivně si zakryla tvář rukama, doufaje, že se tak uklidní, ale její dotek uvítalo cosi nečekaného...
Slza.
Žádné komentáře:
Okomentovat