Kapitola 4
"Hej, vojáku! Potřebujete piloty?" zeptal se Sazh bez přemýšlení, jakmile zaslechl Hopovu nabídku pomoci.
"S tolika lidma k evakuaci? Čím víc, tím líp."
Sazh se podíval na Cocoon. Přestože byla jedna jeho třetina pryč, kolik cest v kolika vzducholodích bude třeba, aby dostali všechny lidi do bezpečí.
"No dobrá, ale..."
"Dobře. Potom je rozhodnuto. Když zůstaneš v kokpitu, nikdo neuvidí tvoji tvář."
Lodě nebyly používány jen k převážení velkých skupin lidí z Cocoonu do Gran Pulsu. Náraz z pádu Cocoonu způsobil lokální vnitrozemské sesuvy půdy, srovnal budovy se zemí a uvěznil nespočet jednotlivců, které budou muset dopravit do bezpečí. Kvůli tomu byly potřeba menší vzducholodě. A spolu s tím samozřejmě piloti, kteří by je řídili.
"Omlouvám se, ale na všech frontách trpíme nedostatkem lidí. I když došlo k docela rychlému příměří s PSICOMem, takže to není tak zlé."
Spodek krystalového pilíře obklopovaly modré uniformy zpestřené těmi vojáků PSICOMu, všichni nesli zásoby. Bez ohledu na postavení nebo pluk pracovali všichni na zajištění bezpečí občanů Cocoonu. Sazh soukromě poděkoval za další malý zázrak.
"Takže, jakou máš licenci?"
"Odřídím všechno, co lítá."
"No, obyčejně bychom ti dovolili pilotovat jen civilní letadlo, ale byl bych pěkně pitomej, kdybych tě v takovéhle době nepustil za řízení vojenského plavidla."
"To teda jo. Och a vezmu si sebou syna, takže by bylo fajn, kdybyste měli něco se spoustou místa v kokpitu."
Neexistovala možnost, že by Sazh nechal Dajha s někým jiným. Možná až se věci uklidní a dá se zase do práce, ale teď ne. Právě teď ho nehodlal ani na vteřinu spustit z očí.
To, že něco takového udělal tehdy v Euride Gorge zavinilo tohle všechno. Jeho bezstarosté chování a lehkomyslný každodenní rytmus ho ukolébaly k myšlení, že je chlapec dostatečně starý na to, aby se postaral sám o sebe a vyvolaly krizi obřích rozměrů. Nehodlal udělat stejnou chybu dvakrát.
"Dajhu."
Položil Dajha, kterého nesl, na zem a klekl si k němu, takže mu viděl přímo do tváře.
"Tatínkova práce je být pilotem. A co ta tvoje?"
"Uchh.. Hodně jíst, hodně si hrát, hodně spát, trochu tropit hlouposti, trochu si nechat vynadat, omluvit se..."
Ten samý rozhovor vedli každý den, než odešel Sazh do práce. A každý den, když dorazili do školy, Sazh řekl "A jsme tu! Hezký den v práci!"
"Ano, to je. Ale dneska je to trochu jiné."
"Jak jiné?"
"Dneska je tvou prací sledovat tatínka při práci. Jen si tiše sedneš vedle mě a budeš se dívat, dobře? Myslíš, že to pro mě můžeš udělat?"
Dajhův obličej se rozzářil. Až do teď nikdy neviděl svého otce v práci, nenechal ho sedět vedle sebe, zatímco letěl. Sazh využil příležitosti vypíchnout ještě nějaké důležité body, zatímco měl plnou pozornost svého syna.
"Žádné vstávání, platí? A nesmíš pobíhat okolo. Moje práce je tiše a klidně sedět a tvoje teď taky."
Obrátil pozornost k mláděti chocoba na chlapcově rameni.
"A taky žádné lítání kolem."
Malé stvořeníčko zapípalo, jako by chtělo říct "Rozkaz, kapitáne!" Sazh to vzal jako narážku, znovu popadl Dajha do náruče a užíval si uklidňující váhu ve svých rukou.
Už ho takhle nebude moct moc dlouho držet. Vyroste mrknutím oka. Za deset let mu bude stejně jako Hopovi a Sazh věděl, že si musí užít těch pár krátkých let Dajhova dětství, které mu ještě zbývaly.
A až jeho syn úplně vyroste, bude moct Vanille s Fang říct, "Teď když už je dospělý, na tom nezáleží. Nezáleží na tom, že kdy byl l'Cie."
Věděl, že v pohádkách všichni žili šťastně až do smrti. Také věděl, že právě teď byl takový den na míle vzdálený. Ale přijde...
"Jdeme na to!"
Vzhlédl a uviděl, jak se krystalový sloup třpytí ve slunci – sloup, kde jeho dvě přítelkyně spaly bezesným spánkem.
"Brzy se uvidíme," řekl, potom se otočil a pospíšil si za vojákem.
Žádné komentáře:
Okomentovat