Kapitola 6
Lightnininou myslí náhle probleskl obrázek Fang křičící na ni, aby ji s Vanille nechala být, a pokrčila rameny, jako by se chtěla zbavit vzpomínky.
"Ale víte, že vás prostě nemůžeme opustit, že?"
Strávili společně dostatek času, aby věděli, co si ostatní myslí nebo říkají. To bylo pro přátelství kované bitvou typické.
Jsem si jistá, že ostatní také chtějí přivést Vanille s Fang zpět. Ale pro lidi je nemožné přivést zbět l'Cie změněné v krystal. A kromě toho nechce nikdo z nás zničit jedinou věc stojící mezi Cocoonem a jeho naprostým vyhlazením.
Vrátit krystalový sloupec podpírající Cocoon do jeho původní formy a osvobodit jejich přítelkyně nebo najít cestu jak ho odstranit, zatímco zabrání Cocoonu od pádu... Ani k jednomu neměli momentálně dostupné prostředky, hlavně teď, když byli opět lidmi.
Ale ona půjde a najde způsob.
Někde v Gran Pulsu musí být ukryté řešení. Nebo přinejmenším nějaký návod, jak to udělat...
Už jednou se těmito zeměmi toulali, když hledali, jak se zbavit svých značek a do Cocoonu se vrátlili s nepořízenou. Ale nehledali přece všude, je tu spousta míst, kde nebyli. Kdyby šli a prohledali je, možná by našli odpověď.
Ale už nebyli l'Ciemi. Cestovat monstry zamožřeným Gran Pulsem nebude ani trochu jednoduché. Bude to dlouhá a těžká cesta.
A nemohla požádat Snowa, aby šel s ní. Měl na starosti něco mnohem důležitějšího: dělat Serah šťastnou. Její oči na nich spočinuly, kráčeli spolu bok po boku.
Ne tak dávno bylo její prací starat se o Serah... Lightning vzpomínala na dny, kdy kráčely spolu se sestrou ruku v ruce. Ale nastal čas předat tu zodpovědnost někomu jinému. Ve skutečnosti ji Snow převzal už dávno předtím, než si to vůbec uvědomila...
Nejdříve si myslela, že je jen tlučhuba, ale v určité chvíli se k ní jeho slova začala skutečně dostávat. Daly jí sílu pokračovat dál. Uvědomila si, že to myslí vážně a to jim dalo sílu hnát ostatní dál.
Teď už věděla, že je Snow docela schopný.Věřila mu. Věděla, že má sílu a vůli přežít tady dole v nemilosrdné rozlehlosti Gran Pulsu.
Doufám, že tě učiní šťastnou, Serah.
Zašeptala Lightning sama pro sebe a usmála se. Cítila uspokojení, že prohlédla jednu ze svých největších zodpovědností. Ale bylo to uspokojení s nádechem smutku... Ne nepříjemného, ale o to nebyl menší.
Sazh kráčel k dokům se vzducholoděmi spolu s mužem z jízdy. Dajh se na ni otočil a zamával jí. Takové milé děcko... Taky mu zamávala, když se šťastně usmál.
Sazh se o něj teď musí starat. Za rodiče neexistuje náhražka. Já ztratila oba dva, takže bych to měla vědět... Potřebují spolu strávit tolik času, kolik jen budou moc, jako otec a syn.
A i kdyby to tak nebylo, je také pilotem. Nebude mít teď čas na nic jiného. Tady dole v Gran Pulsu budou lodě potřeba ještě víc než v Cocoonu. Potřebují jeho talent víc než kdy jindy. Není to nemožné, ale pochybují, že právě teď skočí po šanci hledat způsob, jak osvobodit Vanille s Fang.
Hope je taky mimo hru. Když měl tehdy na pomoc Alexandra, to bylo něco úplně jiného, ale bez jeho sil l'Cie je jenom dítětem.
Asi nebude ještě schopný vrátit se ke studiu, ale jakmile se věci zase zklidní, snad bude nějaká škola, kam by mohl jít. Studovat, mít přátele, užívat si mládí... To je nyní jeho život.
Není jako já. Já musela vyrůst co nejdříve, abych se mohla starat o Serah, ale on si potřebuje užít tolik z dětství, které mu zbylo, kolik to jen jde. Potřebuje si užít sám sebe. Potřebuje zapomenout na bolest ze ztráty matky...
Takže hádám, že zbývám... já. Je mi líto, vy dvě, ale zdá se, že jsem vše, co máte.
Samozřejmě jsem věděla, že nebude po všem, jakmile zachráníme Serah. Jo, to bylo nejdřív to jediné, na co jsem dokázala myslet... Vše, o co jsem se starala, bylo dostat ji zpátky.
Možná to bylo poprvé, co jsem sešla do Gran Pulsu a podívala se na Cocoon... Bylo to poprvé, co jsem viděla místo, kde jsem se narodila, kde jsem vyrůstala, zvnějšku. To, co pro mě bylo celým světem, vypadalo, že by se mi vešlo do dlaně.
V porovnání s rozlehlostí oblohy byl Cocoon tak... malý. Ale taky byl domovem ticíců lidí. Tisíců životů. Tisíců příběhů...
Dokud budu žít, nikdy na ten pocit nezapomenu. Byla jsem vyděšená – ne ze ztráty, ale myslím, že se ve mně ten den něco změnilo.
Mým cílem bylo vždy zachránit Serah, a pro nás všechny společně se dostat přes tohle všechno. Ale teď jsem neměla na mysli jen nás l'Cie, ale nás VŠECHNY. Všechny z Cocoonu. Začala jsem myslet na budoucnost všech.
A stále na ni myslím. Ale nyní je konec i pro cocoonské. Teď myslím na Vanille s Fang a všechny, kteří by mohli být tady dole v Gran Pulsu ještě naživu. Chci se ujistit, že je každá osoba tady v bezpečí.
Proto moje cesta ještě neskončila.
A proto musím teď odejít. Ještě tomu moc nerozumím. Je to jen pocit, ale...
A aniž by to věděla, dala se do chůze.
Proč...? Proč mě to žene kupředu...? Co je to za pocit...?
Žádné komentáře:
Okomentovat