Kapitola 1
"Je to jako zázrak..."
Lightning vzhlížela s očima rozšířenýma překvapením ke Cocoonu.
To je, odpověděla Vanille hlasem, který vlastně ani hlasem nebyl.
Tak zoufale se snažily zastavit Cocoon od pádu. Uvnitř bylo tolik lidí... tolik životů... Chtěly je ochránit celou svou bytostí. A pak, v čase, který mohl být stejně dobře vteřinou jako celou věčností, se s Fang probraly... tady.
Lišilo se to od jejich dávné proměny v krystal v chrámu fal'Cie Animy. Tehdy všechno a všichni v chrámu – Animu nevyjímaje – upadli do neprolomitelného, bezesného spánku.
Teď, ačkoli spaly, vnímaly svět kolem sebe. Viděly úplně všechno: teplo a velkolepost Gran Pulsu, téměř nesnesitelně krásné lidi... všechno. Dokonce slyšely i hlasy svých přátel.
Ze vzducholodi se vyhrnuli vojáci, zbraně připravené. Jejich uniformy odněkud znala. Ano, byli to... vojáci PSICOMu. Ale už nebyli nepřátelé. Teď bylo jejich jedinou touhou pomoci lidem Cocoonu, aby je dostali do bezpečí.
V dohledné době na ně nebudou znovu mířit zbraněmi. Neměla pro to samozřejmě žádný důkaz, ale nějak to věděla. Jejich zoufalství k zajištění bezpečnosti občanů nelhalo.
"Co na tom sejde, pokud je nám dáno, už je nikdy znovu nevidět? Můžeme porazit osud. Můžeme konat zázraky."
Zaslechla Hopův hlas. V jeho sklopené tváři zahlédla záchvěv smutku, ale také odhodlání. Rozhodně se jim povedlo dosáhnout zázraku – zachránili lid Cocoonu. V porovnání s tím bylo zajisté osvobození Vanille s Fang z krystalu ničím. Nebo si přinejmenším představovala, že přesně na tohle myslí.
Děkuji, Hope, zamumlala si sama pro sebe. Znovu se setkáme... nějak.
Vždycky na vás budeme dohlížet. Možná nás nevidíte, ale my vás ano. Vidíme odsud všechno. Z vnitřku krystalu máme celý Gran Pulse jako na dlani. Takže jděte, žijte své životy... buďte šťastní... A nikdy neopouštějte ty, které milujete.
Vanille se spokojeně zadívala na své společníky, znovu sjednocené, a přelila se přes ni vlna úlevy. Konečně se jí podařilo odčinit ty hrozné věci, které spáchala. Že udělala ze Serah a Dajha l'Cie...
Když po chvíli radost a překvapení ze shledání ustoupily, setkaly se Seražiny oči s jejími... Nebo si to alespoň na kratičký okamžik Vanille myslela, dokud jí nedošlo, že Serah pozoruje Cocoon. Tváří se jí mihl temný stín.
Má stejné oči jako já, napadlo Vanille. Oči někoho, kdo ví, že jeho činy způsobily jiným smutek... Kdo ví, že osud zachytil nevinné a výsledkem bylo jejich utrpení... Ta váha tě drtí... Děsí tě... Je nemožné čelit tomu a musíš utéct...
Znám ten výraz. Znám ho, protože kdysi býval můj...
Vím, čím si Serah projde, jen pomyšlení na to mě bolí. Co musí cítit při pohledu na Cocoon.
Ale pak si vzpomenu, co mi tehdy řekla v Bodhumu... Pořád si pamatuji pohled v jejích očích, když mi řekla, že překoná cokoli, dokud budeme s ní... I teď, zatížená vinou a lístostí, vím, že se zvedne a bude pokračovat...
Vanille tiše zavolala na Snowa stojícího vedle Serah.
Postarej se o ni, ano? Buď tu pro ni. Takhle, bez ohledu na to, co se stane, to dokáže překonat. Bude schopná pokračovat dál, i když to pro ni bude těžké, vím, že budeš vykřikovat, jak můžeme konat zázraky, a že najdeš způsob, jak mně a Fang pomoct, ale nedělej to. Musíš tu být pro Serah.
Přestože ji nemohl slyšet, otočil se Snow k Vanille a na vteřinu ji napadlo, že v jeho očích vidí smutek, jako by k němu její hlas nějak pronikl. Jako by říkal promiň...
Žádné komentáře:
Okomentovat