Čtrnácté narozeniny
Scéna 1
Allen ~“Nebeské nádvoří ”Lucifenianského paláce~
"Ach, je čas na svačinu"
Při zvuku třikrát odbíjejících zvonů jsem si nemohl pomoct a prostě to vyslovil.
Zvuk obřího zvonu Levinovy katedrály dolehl z dálky až k paláci. Vedle mě si těžce povzdechla Chartette. Jako bychom mysleli na to samé.
Uklízeli jsme nádvoří už od poledne. Jsou sice tři hodiny, jenže ještě pořád jsme s tím neskončili.
S Chartette, stejně jako dalšími šesti služebníky, jsme tvrdě pracovali. Ale jelikož je nádvoří tak velké, jednoduše na něj sami nestačíme.
Ve skutečnosti prováděla právě většina služebnictva intenzivní přípravy na nadcházející ples, který se má konat dnes večer. I kdybych požádal hlavní služebnou, Mariam, nemyslím si, že by nám pár lidí přidala.
Chartette mi netrpělivě řekla:
"Áá~~! Jsem vyčerpaná! Tak vyčerpaná! Hej, Allene, nemůžeme s tím zametáním a čištěním konečně přestat?"
"Obávám se že ne. Ještě pořád jsme neuklidili okolí fontány. Neříkala Mariam-san, že přijedou královské rodiny z ostatních zemí a že to tu musíme zamést?"
"To je mi fuk, stejně si té trochy špíny nevšimnou. Kromě toho, ples bude až v noci."
"......Ale dneska má narozeniny Její královská výsost Riliane. Dokonce i Mariam-san pracuje pečlivěji než obvykle. Kdyby královna zjistila, že jsme byli líní, mohlo by se nám stát něco zlého."
Chartette tiše pokračovala v uklízení. Ale v duchu si dál stěžovala. Když se nad tím zamyslím, mou prací je sloužit princezně a ne čistit nádvoří. Uklízíme tu kvůli Chartettině hrubé síle. Když Chartette připravuje jídlo nebo spravuje oblečení, pokaždé použije svou brutální sílu a rozbije nádobí nebo rozerve šaty. Jsem tu jen jako její dohled.
Ačkoli je taková, ještě ji nepropustili. V rámci snahy žít byla mnohem zdatnější než většina mužů. A co bylo důležitější, královna Riliane měla ráda Chartettinu temperamentní osobnost, což byl Chartettin klíč k Rilianinu srdci.
Královnina náklonnost pro nás byla zásadní. Ve skutečnosti znamenalo sloužit královně doslova "riskovat svůj život". Jakmile jste Její Výsost rozhněvali, byli jste pravděpodobně na místě popraveni. Na rozdíl od vnějšího světa, tady mělo slovo "výpověď" úplně jiný význam.
Minulý měsíc a měsíc předtím poslala Riliane 17, respektive 18 lidí na gilotinu. Důvody jejich zabití se různily: někteří měli ke královně neslušné poznámky; jiní jí náhodou polili sukni; a co víc, byl tu i jeden potrestaný za pouhý smích. Stručně řečeno, každý, kdo se znelíbil královně, byl okamžitě usmrcen. Královna se nijak nelišila od ostatních lidí nebo zvířat. Panenky a hračky, co už nechtěla, byly jednoduše odhozeny.
Chratette, nedaleko ode mě, brebentila, zatímco otírala fontánu. Vyvolalo to ve mně vzpomínku na naše děstství. Už od mala jsme byli spolu, takže jsme si povídali přirozeněji než zbytek služebnictva.
"Ach! Allene! Velký problém! Tohle je vážně špatný!"
"Co? Rozbila jsi další fontánku?"
"Co myslíš tím ‘další’! Nikdy předtím jsem fontánu nerozbila, jasný... Jen trochu nakřápla."
“……”
“……Ach, zapomeň na to! Už jsou tři! Neměl bys poslat Její Výsosti Riliane svačinu? Jestli nepůjdeš, dostaneš se do pěkné šlamastyky."
"......Ach, Ney a já už jsme si to vyměnili. Protože jsem si nemyslel, že dokážeme do tří uklidit nádvoří."
Ney, stejně jako Chartette, je jednou z královniných služebných. Při práci jsou Neyiny ruce i nohy více než pilné. A nikdy nevyprovokovala Rilianin hněv.
"Héj~~~ děcka, pracujete tvrdě?"
Rozlehl se náhle nádvořím těžký hlas. Podíval jsem se tím směrem a spatřil postavu v rudé zbroji. Přistoupil k nám statečný muž s úsměvem na tváři.
"Zdá se, že jako sluha pěkně dřeš, Allene."
"To není nic v porovnání s povinnostmi velitele Královské gardy, Leonharte-san."
“Áách~~~~~Aha. Jelikož žijeme spolu, můžeš mi říkat “tati”, kdykoli jen budeš chtít.”
"A-Ale jsem zvyklý říkat ti takhle."
Můj otec se poškrábal na hlavě s "proč mě bereš tak doslovně?" pohledem. Prohlédl jsem si jeho odrazený zjev. Prostě si nemyslím, že mám právo být spojován s někým, kdo patří ke "Třem hrdinům".
"Už je to rok, co tu pracuješ. Jaké to je? Pořád v pořádku?"
"J-jo, myslím. Leonharte-san... ...co Germaine?"
"Germaine...... Z její překypující energie mám bolehlav. Včera se pustila do ostatních lidí na ulici."
"Ale Germaine vyhrála, ne?"
"Nejenže vyhrála, dokonce neměla ani škrábnutí...... Její volba slov není něčím, co běžně slyšíš z úst ženy...... Vsadím se, že v budoucnosti si ji nikdo neodváží vzít."
Usmál se vřele. Během dne jsme si povídali. V tu chvíli——
"Kapitáne Leone~~~~~co vás sem dnes přivádí?”
Chartett, která nás z povzdálí poslouchala, nás přerušila.
Konec konců, kromě toho, že byla mou dobrou přítelkyní, si byla také velmi blízká s Leonem.
"Co mě sem přivádí? Služba ochranné stráže na bále, samozřejmě. Je to má povinnost jako velitele Královské gardy."
“No…… myslela jsem, že jste tu, abyste zase ukradl nějaké víno ze skladu."
"Cože?! Nikdy bych nic takového neudělal! Vlastně momentálně dokonce abstinuji."
"Och? Neměl by být kapitán Leonhart nešťastný, když se vzdal alkoholu? Proč to děláte?" zeptala se Chartette překvapeně.
Abstinující Leonhart...... Taky mě to celkem překvapuje. Kam až moje paměť sahá, od mé adopce neuběhl den, kdy by Leonhart nepil společně s jeho adoptovanou dcerou a mou řádnou sestrou, Germaine.
"......Kvůli několikaleté neúrodě jsou naše zásoby jídla vyčerpané. Lidé hladoví. Velitel Královské gardy by si v takovém případě neměl dopřávat, nemyslíte?"
"Vážně doufám, že to vezme k srdci i královská rodina s ostatními aristokraty," zamumlala Chartette. V porovnání s jejími předchozími poznámkami měla tahle značně hlubší podtón.
"Její Výsost Riliane nemá v poslední době příliš dobrou náladu, mohlo by to snad být tímhle?" zeptal jsem se a Leonhart jen pokrčil rameny.
"Hej, i když je tu nouze o jídlo, zámecké zásoby jsou poměrně bohaté a měly by stačit, aby nakrmily lid. Jenže bez ohledu na to se Její Výsost Riliane a Minis-san odmítají dohodnout."
"Ale...... Jen loajální slova velitele Leonharta mohou královnu přesvědčit," řekla Chartette podrážděně.
"Víš, co mi královna odpověděla? ‘Když nemohou jíst chleba, nechte je jíst koláče’.”
"To protože Její Výsost Riliane miluje své odpolední svačiny."
"To není ten problém... Princezna nechápe cenu různých věcí. Neuvědomuje si, že jídlo, které mají její poddaní každý den na stole, je o dost horší než to, co dostává její milovaný kůň. Ta bezstarostná dívka není ani schopná rozhlédnout se kolem sebe."
Spor mezi Leonhartem a Riliane nevznikl zde dne na den. Ačkoli byl Leonhart zanedbaný a nenapravitelný opilec, když přišlo na jeho povinnosti velitele, zvážněl a byl plně oddaný lidu. Riliane, marnivá a požitkářská, byla ohavně ignorantská vůči světu kolem a nevěnovala pozornost běžnému životu lidí, takže jejich spory byly v královském paláci celkem běžné.
"Její Výsosti Riliane je třináct –dnes se stane čtrnáctiletou; i když je stále ještě příliš mladá, než aby spravovala státní záležitosti, měla by víc myslet na své poddané..."
Více méně jsem rozuměl, co se snaží Leonhart říct. Pravdou bylo, že princezniny oči se nikdy nesoustředily na lid. V tom případě bylo vhodnější, když se o záležitosti státu s maximální péčí starali rodinní služebníci. Nicméně něco takového bylo kvůli neschopnosti Minise, který dosáhl pozice předsedy vlády jen kvůli svému původu, nepravděpodobné.
"Ach, no... Když o tom mluvíme..."
Leonhart se napřímil, změnil téma.
"Než jsem se přišel, procházel jsem kolem stájí... Je teď Riliane pryč?"
"To je nepravděpodobné... myslím. Nikdy by neodešla z paláce v den své narozeninové oslavy..."
Ucítil jsem závan neštěstí.
"Aha... jenže nebyla ve stájích. Josephine," řekl Leonhart s pochybovačným výrazem.
Josephine byla Rilianinou klisnou.
"Snad ji nikdo neukradl?" zeptal jsem se Leonharta, který mi odpověděl:
"Nemožné. Dnes je bezpečnost obzvláště přísná. Aby se někdo tak snadno vplížil do paláce..."
"Jenže co když jsme kvůli zesílení obrany proti nepovolancům... zapomněli věnovat pozornost možnosti útěku?"
Leonhartův obličej zbledl.
"Hej, neříkej mi že..."
V tu chvíli jsme z paláce uslyšeli něčí výkřik. To byl... Neyin hlas!
"Princezno Riliane! Kde jste?! Princezno Riliane!"
Vyměnili jsme si pohledy a potom se rozeběhli za Ney. Vtrhli jsme do paláce a našli ji, zrovna když procházela mezi zrcadly.
Nadechl jsem se a zklidnil se, než jsem promluvil.
"Ney, co se děje s Její Výsostí Riliane?"
Ney vypadala, že má slzy na krajíčku, zatímco odpověděla:
"Allene... co budeme dělat... Princezna Riliane je...... pryč."
Žádné komentáře:
Okomentovat