úterý 28. července 2015

Vzdálená Valhala – část 7

[21. prosince 2011 16:10]



Bolí to.
Tolik to bolí, že mám pocit, jako by mi urvali končetiny.
Kde je Kurisu...?
Než se postarám o vlastní zranění, zaměřím svou pozornost na ni.
Choulí se mi v náručí.
„Uch, úúch...“ zasténá lehce.
Jsem tak šťastný, že je naživu.
„Pane Okabe, jste naživu?“
Nevím odkdy, ale světlo znovu svítí. Nedaleko stojí ženská silueta.
Pokusím se vstát, ale je to beznadějné. Celým tělem mi proudí teplo a kdykoli se pohnu, projede mnou bolest. Tehdy si uvědomím, že jsem pokrytý krví.
I mě ohromuje, že v takovém stavu ještě žiju.
„Páni, tohle je úžasné.“
K mým uším dolehne vysoký ženský hlas plný vzrušení.
„Žiješ, přestože se tě skupinka elitních rounderů vážně pokusila zabít. Měli infračervené brýle, takže nemohli minout kvůli tmě. Bez ohledu na to pořád dýcháš. Nejen to, nemáš ani žádná vážná zranění.“
Kvůli bolesti nedokážu zvednout hlavu, takže nemůžu vzhlédnout k jejímu – Hiiraginu – obličeji. Přesto slyším její hlas, bezstarostný, jako by se tu nikdy nestřílelo.
Roundeři, kteří na nás vystříleli značné množství kulek, stojí opodál, v rukou zbraně.
Zdobeni v městě používanými maskáči vypadají jako běžní vojáci.
„Atraktorová pole a splývání světových linií. Nikdy bych si nepomyslela, že budou tak důležitá. Úplně se vymykají zdravému rozumu. My jako vědci opravdu neradi věříme v takový jev, dokud není vědecky prokázán.“
Celou dobu si s námi hráli.
Tohle plánovali už od začátku.
A ani se nesnažili skrývat, že jsou spojeni se SERNem.
„Potom, co vidím tenhle výsledek, mi nezbylo, než věřit. Nemyslíte, pane Okabe? Ach, nebojte. Doktoři jsou tu v pohotovosti, takže vás brzy ošetří.“
Tělem i myslí mi proudí prudká bolest jako elektřina.
Kousnu se do rtu, abych zadržel bolestné sténání.
„Podléháme přísným rozkazům Výboru 300, abychom porozuměli struktuře vesmíru. Proto bychom také rádi zjistili víc o psychické síle Čtecího Steineru.
Nad bolestí převládne lítost.
Tak silně se kousnu do rtu, až ho prokousnu, v ústech se mi rozšíří pachuť krve.
Ta slova vyřkla žena známá jako Hiiragi Akiko.
Atraktorová pole a sbližování světových linií.
Chtěl jsem ta prokletí odmítnout.
'Budoucnost lze měnit.'
'Změním chyby minulosti, abych vzkřísil budoucnost.'
Nicméně pokud je to, co se tady právě stalo, realita...
Potom to, co říkal John Titor byly buď dětské čmáranice, nebo kecy.
Tohle je výsledek vesmíru přísně mířícímu vstříc předem určené budoucnosti.
Skutečnost, že jsem pořád naživu, je důkazem, že svět se blíží ke stejnému výsledku.
Ano. Normálně bych dnes jinak dvakrát zemřel.
Já, nicméně, naštěstí přežil.
V obou případech mě kulky jenom škrábly.
Je to vážně štěstí?
Nebo snad–
Skutečnost, že jsem právě teď naživu, je jen událost, k níž se cesty seběhly?
Pokud je to pravda...
Pak ještě není o mé smrti v roce 2025 rozhodnuto?
Přesně jak věděla Suzuha.
Suzuha je jediným pozorovatelem budoucnosti.
„Takže... Z kauzality nemůžu uniknout...?“
Nejen já.
I Kurisina budoucnost je známá.
Pokud je to, jak Suzuha řekla, pak dokud nedá dohromady v roce 2034 stroj času, pak ze SERNu neunikne bez ohledu na to, co se stane.
„Výsledky současného pokusu jsou shromažďovány. Nebyla by chyba říct, že jde o úspěch. Vy dva – ne – tři včetně pana Hašidy. Díky za spolupráci na experimentu. Dovolte mi vysvětlit, proč jsem zvolila tak nevyhovující způsob, jak to obejít. Máme povinnost tak učinit.“
Hiiragi pořád ještě mluví. Tak plynule, až jako by zpívala a s tou svou obvyklou veselostí.
„Jednoduše řečeno, respektovali jsme svobodnou vůli vás tří. Kdybychom se snažili vlastníma rukama ohnout kauzalitu, výsledky pokusů by byly poněkud pochybné. Vzorek, který jsme potřebovali, byl mnohem čistější a přirozenější jev. Proto jsem zjistila nějaký z výsledků budoucnosti od pana Hašidy. Jako skutečnost, že jeho malá dáma cestovala časem 25 let z budoucnosti. Ne že bych o tom pochybovala. Koneckonců se také zabýváme výzkumem cestování v čase.“
Jsem vězněn vůlí vesmíru.
Cokoli udělám, v příštích 14 letech nezemřu.
Cokoli udělám, zemřu po 14 letech.
Cokoli udělám–
Po 23 let bude Kurisu zkoumat stroje času pro SERN.
Daru bude zabit roundery, jeho stroj času stále nedokončený.
Suzuha bude cestovat do roku 2010 a selže.
Nezískám zpátky IBN5100.
Nemůžu uniknout atraktorovým polím.
Majuri nebude zachráněna.
„S použitím dívčiných informací jako základu jsme zmanipulovali vaše chování. Dalo by se to nazvat manipulací kauzality a dodá to výsledkům pokusu trochu pochybností. Každopádně, jelikož není rok 2034 a my pořád nemáme stroje času, je tenhle druh inspekce ohýbání kauzality jaksi nesmyslný.“
Nic se nezmění. Nic se nezměnilo.
Před rokem a půl jsem se jednou vzdal.
Je jedno, jak moc se snažím, všechno se to zopakuje.
Všechno je zbytečné.
„Výsledek byl uspokojivý. Sbíhání světové linie samo zabrání samotné smrti.“
Bez ohledu na to jak moc se snažím.
Stejně jako jsem tehdy nedokázal zachránit Majuri.
Nic se nezměnilo.
„Odpusť mi...“
„Je to politováníhodné, ale musíme pana Hašidu propustit. Musí se vrátit do Japonska a mít dceru. Dokud máme svůj stroj času ve 23 letech, nechceme si zase tolik zahrávat s kauzalitou.“
Zatímco žena mluví, roundeři stojí naprosto klidně. Tak klidně, že vypadají jako figuríny. Jejich zbraně míří na mě a prsty mají na spouštích.
Jsem v situaci, kdy mohu každou chvíli obyčejně zemřít.
„Omlouvám se za potíže, ale slečna Makise s námi musí zůstat. Věřím, že důvod je víc než zřejmý. To protože jste budoucí Matka všech strojů času. No, a co vy, pane Okabe? Budeme respektovat vaši svobodnou vůli.“
Pokud se světové linie sbíhají, pak zřejmě nezemřu, ať se stane cokoli.
Jejich zbraně se možná zaseknou, na hlavu jim mohou spadnout ocelové nosníky a mocní staří páprdové z Výboru 300 možná sejdou dolů a řeknou 'Nezabíjejte ho.' nebo budou kulky prostě ignorovat fyzické zákony a úplně mě minou. Každopádně podle těchto pošahaných směšných událostí nezemřu, bez ohledu na to, co si o tom myslím. Tu skutečnost právě dokázali pokusem.
„Opravdu bychom rádi prozkoumali váš Čtecí Steiner. Kdybyste s námi v této věci chtěl spolupracovat, slibujeme, že s vámi budeme zacházet velmi laskavě. Výbor 300 vás uvítá s otevřenou náručí.“
Nicméně, budou se tyhle vtípky opravdu opakovat? Opravdu bych to rád znovu otestoval.
Ve svém současném stavu se cítím hloupě a bezmocně.
Tak bezmocně, až se mi je chce skoro požádat, aby mě zabili.
„Také jsem již dříve zmínila, že nechceme ohýbat kauzalitu. Kdybychom ji chtěli následovat do nejmenšího detailu, vybrali bychom si to, co by na ni mělo nejmenší efekt, ale to stejně nesnižuje možnost, že dojde k pochybným výsledkům. Chceme sbíhavost světové linie tak přirozenou, jak to jen jde.“
Za 23 let, nejenže SERN stvoří dystopii, ale miliony lidí přijdou o svou svobodnou vůli.
Pokud nemůžu zabránit výsledku, který byl již rozhodnut pouhou změnou procesu, pak...
„Za 14 let zemřete. Jsme si dobře vědomi, že jste hrozbou, ale podle teorie usnesení víme, že není třeba s vámi nic dělat. Tak si prosím vyberte.“
...Není tenhle způsob života k ničemu?
Taky to bolí tak moc, že už to nevydržím.
Nechce to přestat krvácet, vidění mám rozmazané.
Jsem unavený.
Nechte mě odpočívat.
Hej, někdo.
Zabijte mě prosím.
Když to uděláte, bude to důkaz, že o budoucnosti není rozhodnuto.
Nemyslím si, že můžu dál žít, aniž bych byl schopný nezadusit se těmihle hedvábnými vlasy...
„Okabe–“
Ten hlas, u kterého jsem zvyklý, že dává barvy monochromatickému světu.
„Okabe, poslouchej.“
Kurisu se v mém náručí začne trochu hýbat. Vypadá to, že přišla k sobě.
Ze své snížené pozice mi hledí přímo do očí.
Rukou se něžně dotkne mé tváře.
„Zůstanu tu.“
„Cože... co...?“
Zrovna když pozbydu slov, Kurisu, naprosto nezraněná, vstane, jako by mě odstrkovala.
„Kurisu...!“
Vleže na boku natáhnu ruku. Nicméně nedosáhnou k ní ani konečky svých prstů
„Díky. Že jsi mě předtím kryl.“
Vzdám se, přestanu do své paže vkládat sílu.
„Zůstanu tady,“ zopakuje to Kurisu, jako by to zdůrazňovala, a otočí se ke mně zády.
V podstatě tím říká, že přijímá sbíhavost světové linie.
Ne, ne že by to byla její svobodná vůle. I tohle je volba vesmíru.
Na naší vůli nezáleží.
Pokoušet se ji tu zastavit je zbytečné.
Sbíhání světových linií je absolutní.
Je nemožné mu vzdorovat.
Kurisu jen přijala svou slabou existenci.
A tak zatímco bude žít život odpovídající jednosměrné dráze, bude pouze čekat, až se smrt rozhodne přijít. Naprogramovaná existence.
Odpusť mi, Kurisu. Lhal jsem ti.
Dával jsem ti falešné naděje.
Není nic krutějšího, než naděje, které se nemůžou splnit.
Proto se omlouvám.
Je mi jedno, jestli mě nenávidíš.
Koneckonců jsem tě odsud nedokázal odvést–
„Hej, Okabe.“
Zády ke mně.
Kurisu zašeptá.
Ani se na mě nepodívá, ani neshlédne dolů.
Hlavu drží vztyčenou.
„Co Amane-san vypozorovala, byly jen kousíčky a části.“
„Co... cože...?“
Nechápu, co se zrovna snaží říct.
„Je pravda, že viděla budoucnost nás obou. Nicméně nebyl to celý můj život. Není to tak, že by byla Amane-san neustálým divákem mého života. Správně?“
Tón plný chladnokrevnosti, pýchy a síly–
„Mezi přítomností, v níž žijeme, a budoucností, které byla svědkem, není nic než čistě bílá.“
–je stejný jako ten, jakým můj geniální asistent mluvil tehdy v Akihabaře.
„Můžeme toho využít.“
Výsledek se nedá změnit.
Proces ano.
„Tehdy jsem ti to řekla, ne? Že chci věřit.“
Do té doby se Kurisu vzdávala.
V tom stavu jsem jí dal nějaké pocity – nesplnitelné naděje.
„Úplně jsem ty teorie ignorovala, protože jsem v tebe věřila–“
Právě teď, Kurisu, která v ty pocity věří, je...
„Už nebudu víc zoufalá–“
Právě teď, když se ke mně otočí, je její výraz...

„Jen chci dál bezdůvodně říkat, že budoucnost se dá změnit...“
Skoro pláče...
„Zůstanu tady z vlastní vůle, tak mě prosím přijď jednou vyzvednout.“
Naplněný osamělostí...
„To je slib, Okabe.“
Úsměv.
Vrátíme se do Akihabary.
Slib, který jsme si dali před pár hodinami.
Slib, kterému jsem s hloupou poctivostí věřil.
Víra.
Je to vůle, s níž se Kurisu postaví proti tomuto světu.
S touto podporou ode mě kráčí pryč a ty kroky postrádají váhání.
V jejích zádech cítím odhodlání, které nikdy nenechá její vůli na vážkách.
Jako by mě to inspirovalo, zadržuji slzy zhroucení.
Tohle není sbohem.
Dokud ten slib trvá...
Je jedno, jak daleko budeme, znovu se setkáme.
Jednoho dne se vrátíme do Akihabary.
Rozhodně vytvoříme...
Tu budoucnost...

A ten konec.

Žádné komentáře:

Okomentovat