[21.prosince 2011, 11:47]
Přestože instituce, kde Kurisu drží, vypadá zvnějšku hezky,
je to izolace.
Nejsou tu žádné železné mříže na oknech nebo tak, ale pokoj,
který jí přidělili, má na stropě kameru. Naprosto ignorují její soukromí, podobně
jako situace na místě, kde vězní mě s Daruem. Vzpomínám si, jak Daru tragicky
prohlásil něco jako „Sakra, teď už nemůžu ani masturbovat!“. Ten kluk by měl
vážně přestat dělat problémy.
S Kurisu po boku jsme si razili cestu z terasy ve třetím
patře do prvního. Tady, uprostřed chodby, je počítačem řízená železná brána. V
okamžiku se otevře dokořán.
„Okabe, to...“
Ve chvíli, kdy se pokusím proklouznout bránou, Kurisu pustí
mou ruku a zastaví se na místě.
Bledá v obličeji hledí stranou u brány.
Leží tam na zemi svalnatý muž.
Brány jsou stráženy 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a tohle je
stráž, co má momentálně směnu. Odemkl jsem si klíčem, který jsem si od něj
'půjčil'.
„Tos udělal ty...?“
„Jenom jsem ho uspal.“
Klidným prohlášením jemně naznačím, že nejsem jako roundeři.
Asi před měsícem, během mých předběžných výzkumů, jsem
zjistil, že každý den ve stejnou dobu tenhle chlápek jde a použije jistý
automat na kávu. Takže jsem mu akorát dal uspávací drogu do kávy, kterou si
obvykle vybírá.
„Každopádně si musíme pospíšit. Roundeři už po nás můžou
jít.“
Dovedu si představit, jak ti úchylové dost často sledují
Kurisu skrze bezpečnostní kamery v jejím pokoji, takže už jim mohlo dojít, že
něco není v pořádku.
„Roundeři...,“ její výraz se změní, „jsou tu taky? Počkej,
samozřejmě že jsou.“
„To oni nás sem konec konců vzali.“
„A co Hašida? Kde je teď?“
„Neboj, je to pořád ten normální úchylný Daru. V prvé řadě,
to on přišel s tímhle plánem.“
„Je nečekané, aby byl motivovanější než ty, Okabe.“
„Pohání ho přání být tam na zimní Comimu.“
„Jep, to je náš starý známý nemocný zvrhlík.“
Jako za starých časů je Kurisu ke mně a Daruovi nemilosrdná.
Mám z toho radost, ne že bych byl masochista nebo tak něco.
Pronikneme halou, unikneme ven předním vchodem.
V porovnání s Akihabarou je oblast poblíž hranic Švýcarska a
Francie dost chladná. Už tu nejsou žádní další lidé. Znovu, v porovnání se
shonem v Akihabaře nebo Ikebukuře je tohle místo neskutečně osamělé. Díky tomu
je pro nás těžké projít bez povšimnutí.
Po potvrzení, že kolem nejsou žádné stráže, rychlým tempem
vyrazím.
„Kam jdeme? Na letiště?“
Ženevské letiště je pár kilometrů odsud. To je asi to nejlepší
místo kam jít, pokud se chceme dostat do Japonska, jak nejrychleji je to jen
možné. Takový byl můj plán A, jenže potom jsem došel k závěru, že je to příliš
riskantní.
„Ne, provedeme plán B.“
„Vysvětli ho prosím do detailu.“
„Jdeme do LHC. Tam nás jistý společník vyzvedne
helikoptérou.“
„C-, helikoptérou? Kdo je to?“
„Daruův známý. Nikdy jsme se vlastně nesetkali, ale bez něj
náš plán nepůjde. Jediné co o něm vím, je jeho přezdívka, což je...“
Zastavím a otočím se tváří v tvář Kurisu.
„Bleskurychlý rytířský jelen.“
„Další šílenec...? Přestože si říká takhle, je Japonec, že?“
„Daru říká, že je to internetový hráč z Japonska.“
Podal mi o Rytířském jelenu krátké vysvětlení:
„Bleskurychlý rytířský jelen je hráč Ensue známý každým na
serveru. Proslavil se tím, že má rád Seiru z Blood Tunes. Jako fanoušek
Erin-tan s ním vážně chci jednou bojovat. Ale každopádně, vraťme se k vážnějším
záležitostem. Pamatuješ si na to šílenství kolem esperů před šibujským
zemětřesením před dvěma lety? No, kolují drby, že ten tupě vypadající
středoškolák, kterýho našli na zničené křižovatce, je Rytířský jelen.“
Když jsem ten příběh převyprávěl Kurisu, nadzdvihla obočí.
„Hmm... Slyšela jsem o tom esperském šílenství...“
„Je to zběhlý internetový uživatel, má hodně konexí a celkově
je dost zkušenej ve spoustě věcí... zjevně. Daru je celkem něco, ale na Rytířského
jelena nemá.“
„Můžeme mu věřit?“
Ve chvíli, kdy jsem se pokusil odpovědět, k nám dolehl
vzdálený zvuk píšťalky. Poté co jsem se rychle otočil k místu, odkud přicházel,
jsem spatřil stráže mířící k nám na kole.
„Sakra, našli nás!“
Popadnu Kurisu za ruku a začnu sprintovat. V tu chvíli...
Prásk, pronikne mi do uší chladný zvuk.
Výstřel?
Za strážným pískajícím na píšťalku jsou teď dva lidé.
Oba na nás míří pistolemi, zatímco něco vyřvávají
francouzsky.
Střílí bez váhání, bez varování.
Existují hranice toho, jak nesmyslný může někdy být.
Ti noví lidé nevypadají na stráže.
I z téhle dálky můžu odhadnout, že mají dobrou fyzičku, což
maže možnost, že jsou výzkumníci částicové fyziky. Což z nich dělá...
„Roundeři... Reagují rychleji, než jsem si myslel! Kurisu,
běž!“
„A-ale, mají zbraně...!“
Kurisu se krčí strachy.
Po propásnutí dokonalého načasování pro útěk popadnu Kurisu
za ramena, jako bych ji chránil.
Strážný a dva roundeři jsou asi 20 metrů od nás. Hnali se za
námi až k silnici, která vede areálem, dohnali nás do pozice, kde my jsme na
jedné straně, zatímco oni na druhé.
Pokud tady zastavíme, zavolají si posily a všechno skončí
ještě před naším útěkem.
Nicméně pokud se pohneme, bez váhání nás zastřelí.
Jaká je možnost zásahu na tuhle vzdálenost?
Nevadilo by mi, kdyby mě střelili.
Nicméně možnost, že trefí Kurisu, není nulová. Bez ohledu na
to jak moc ji kryji svým tělem, nemůžu tu šanci úplně odstranit.
Zatímco nad tím přemýšlím, ztrácím chladnou hlavu.
Co mám dělat? Co mám dělat? Co mám dělat? Co mám dělat? Co
mám–
Postupně začnu panikařit.
Strážný pískající na píšťalku už se snaží přejít přes
silnici.
Měl bych utéct? Měl bych se nechat střelit?
Cítím, že obě možnosti skončí selháním.
Hrdlo mi zaplní zoufalství podobné tomu, jaké jsem cítil při
čtení Suzužina dopisu.
Silné nutkání zvracet.
Tohle není dobré. Ještě pořád jsem se nepřenesl přes to, co
se stalo před rokem a půl-!
V tu chvíli projede po silnici s krátkým zatroubením auto.
Pozornosti mužů na okamžik poleví.
„Teď!“
Než si to stačím uvědomit, držím Kurisu za ruku a sprintuju
jako o život.
Za sebou uslyším pár výstřelů.
Třesu se. Strachy se mi chce křičet, ale zatnu zuby a to
nutkání zadržím.
Kdyby mě trefili, zemřel bych. Právě teď je mi to až příliš
jasné, z čehož mi celým tělem proběhne mrazení.
Vrací se mi jistá
scéna.
Majuri ležící na podlaze laborky v kaluži krve.
Ve tváři vykreslený šokovaný výraz.
Beze světla, bez života, její otevřené oči mě pozorují.
Můj pohled se utopí v krvavě rudé halucinaci.
Žádné komentáře:
Okomentovat