pátek 10. července 2015

Vzdálená Valhala – část 1

[Valhalla]

Jméno země patřící Odinovi, pánovi skandinávských bohů.

[21. prosince 2011, 11:31]

Dívku, kterou jsem už neviděl asi rok a půl, obklopovala nepřívětivá aura plná důstojnosti.
Jedno se dá říci – čehož jsem si plně vědom – od té doby se ani trochu nezměnila a ten kousek odpovědnosti za to, jaká teď je, padá na mou hlavu a mou vlastní neopatrnost.
Ostny chladného evropského prosincového počasí jsou tak ostré, že všichni váhají vyjít ven. V tom mrazu dívka elegantně sedí na jediné lavičce umístěné na terase.
Nacházíme se v skromném paneláku na francouzské straně SERNského území. Budovu obklopují výzkumná zařízení, takže i odsud, z třetího patra, nezavadíte o pěkný, venkovský výhled.
Vnitřní nádvoří pod námi je zcela liduprázdné a chřadnoucí stromy ho činí ještě osamělejším.
Tohle je zařízení pro největší částicový výzkum na světě. Nicméně jeho atmosféra se moc neliší od běžné japonské univerzity.
Dívka, ještě nevědomá mé přítomnosti, upřeně pozoruje vzdálené nebe.
Zajímalo by mě, na co myslí.
Netuším. Netuším, ale– její obličejové rysy.
Její hlas.
Její osobitý způsob jednání.
Všechno si to jasně pamatuju.
Vždycky jsem se s ní chtěl znovu setkat.
Už je to rok a půl.
Když se nad tím teď zamyslím, čas, který jsem s ní strávil, se sotva rovnal dvěma týdnům. Ve srovnání s tím jsou dlouhé měsíce odloučení jako věčnost.
I tak je dívka jedním z mých velmi důležitých přátel.
Polknu nahromaděné slzy, potvrdím si, že kolem nikdo jiný není a stoupnu si vedle lavičky, na níž sedí.
„Ech...?“
Dívka, mírně vyděšená, zaznamená mou přítomnost.
Naše pohledy se setkají.
Vypadá to, že jsem ji úspěšně překvapil. Výraz jejího obličeje je až moc zřejmý. „Asistentko,“ oslovím ji odvážně. „Už je to dlouho.“
„Okabe, ty... Proč...?“
Makise Kurisu, naprosto ohromená, začne vstávat z lavičky.
„Přišel jsem tě vyzvednout.“
„...“, a zrovna když si myslím, že přišla o řeč,
„Pffft...“
Hej, myslím to vážně, tak proč ten výbuch smíchu?
„Hraješ si na frajera jako vždycky, ech? GJ, ty nedospělý nabubřelý ztřeštěnče. Přestože už je to celý rok a půl, Hououin Kjómuješ jako vždycky.“
„Nedělej z mého pravého jména pomocné sloveso.“

Také navzdory zdání jsem se nedávno vrátil ke svému Hououin Kjóma módu. V podstatě se jen snažím chovat statečně, a abych byl upřímný, právě teď mám mírnou třasavku. Když si pomyslím, po jak tenkém ledě kráčím, jako by se mi měla každou chvíli podlomit kolena. Nicméně to Kurisu říct nemůžu.
„Asistentka, hm...“
Z úst jí vyšel bolestný, osamělý smích.
„Tehdy jsi mi říkal hodně hloupými jmény... Jako Kristýna nebo Zombie. Nevzpomínám si, jestli jsi mi vlastně kdy řekl správně. Je tu tolik věcí, na které bych se tě chtěla právě teď zeptat, tak proč mě napadá něco tak zbytečného...?“
„To je mi líto.“
„No, to nemusí.“
Po krátkém pokrčení rameny Kurisu vstala a postavila se ke mně čelem.
Krok za krokem, jako by si něco potvrzovala, ke mně přijde blíž.
„Hej, Okabe. Jsem ještě pořád členem laborky?“
„Samozřejmě.“
„Aha... Jsem ráda...“
A náhle se Kurisin obličej zachmuří, když mi skočí do náruče.
„Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím...“
Pevně sevřu její štíhlé tělo.
Celou bytostí si chci potvrdit skutečnost jejího tepla a jejího bytí tady, v mém náručí.
Nicméně chladné počasí se jí vsáklo do těla, takže si nemůžu potvrdit její teplo.
„Myslela jsem, že už jste s Hašidou mrtví...“
„Promiň, trvalo dlouho, než jsem se k tobě dostal.“
„Už si přestaň hrát na frajera, ty nedospělý ztřeštěnče... smrk.“
„Kristýno...“
„N-Nebrečím!“

Bez ohledu na úhel pohledu brečí. I hlas se jí třese.
Nicméně nonšalantní škádlení kvůli této skutečnosti je něco, co už nemůžeme víc dělat. Všechno se od doby, co jsme jen nevinně následovali naši zvědavost, drasticky změnilo.
A právě teď nemáme čas slavit své opětovné shledání.
„Kristýno, jsme na útěku.“
„Na útěku? Kam?“
„Říkal jsem ti, že jsem tu, abych tě vyzvedl.“
„Počkej, takže ty vážně...“
„Únikový plán SERNu. Krycí jméno 'Operace Valhalla'. Společně se vrátíme do Akihabary, Kurisu.“

Žádné komentáře:

Okomentovat