Vzdálená Valhala – část 6

[21. prosince 2011 15:04]

Od smluveného setkání uplynulo pět minut.

Ani Daru ani Rytířský jelen nepřišli.

Ruku v ruce jsme na ně s Kurisu tiše, klidně, úzkostlivě čekali.

To Daru nám říkal, abychom se neopozdili.

Nejen ten, kdo měl odvahu to říct, ale i ten chlápek, co až do teď dělal všechno dost perfekcionalisticky – Rytířský jelen – má také zpoždění. Co se to sakra děje?

Znovu zavolám Daruovi a to z toho dělá pátý pokus. Žádný z předchozích nebyl úspěšný.

„Rozhodně je tu ticho...“ zašeptá Kurisu s jasným výrazem, zatímco se dívá vzhůru.

Ticho.

Jediné, co slyším, je signál volání z mého telefonu.

Ticho je tak husté, až na nás dopadá pocit, jako bychom byli na světě sami.

Dokonce i čas sám jako by se zastavil.

Znovu mi dojde, že je tohle místo odříznuté od zbytku planety.

Koneckonců je sto metrů pod zemí.

Proč Daru neodpovídá...?

Co je s Rytířským jelenem?

Proč tu ještě nejsou?

Prosím, ať to není tak, že ho chytili a právě teď mezi ním a roundery probíhá přestřelka...

Nebo snad... už utekli?

Ne, rozhodně nevidím důvod, proč nás Daru zrazoval. Možná se něco stalo? Spletl jsem si místo setkání? Ne, to je hloupost, tohle je nepochybně CMS.

Jaké by mohly být další důvody?

Náhlá ozvěna hlasitých kroků.

S Kurisu se překvapeně zvedneme a začneme být ve střehu.

Zaklapnu telefon, ukončujíce tak neúspěšný pokus o telefonát.

Jako by na mně lpěla, Kurisu se přiblíží.

Směr kroků...

Kroky přichází z tunelu naproti tomu, z něhož jsme přišli.

Někoho tam vidím.

Jedinou osobu.

Posvítí mi do očí, takže nevidím, kdo to je.

Ten člověk se přibližuje.

Z těch kroků dokážu odhadnout dvě věci.

Za prvé, pohybují se tak bezstarostně, až je to otravné.

A za druhé, skutečnost, že ty boty mají podpatky.

Rytířský jelen je...

„Žena...“

Ten, kdo tázavě nakloní hlavu, je Kurisu, ale kromě tohohle nic neřekne.

Daru s ní není...

Tak proč potom neodpovídá?

„Hej...“

Zašeptá Kurisu, zatímco se na mě nalepí.

Kvůli ohromujícímu tichu by mohla Rytířský jelen jejich šepot slyšet. Zvuk podpatků se rozléhá po celém CMS velkém jako šestipatrová budova.

„Není tu moc ticho?“ zeptá se Kurisu.

Soudě jen ze siluety ženského stínu, o níž jsme si mysleli, že je Rytířský jelen, není Japonka.

Taky je tak nějak vysoká, zhruba jako já.

Jak půvabně kráčí v černém obleku a těsné sukni, připomene mi ženu jako z hollywoodského filmu.

Je otravné, že jí nevidím do tváře. Nemůžu odhadnout, jestli je Japonka.

„Moc ticho? Samozřejmě. Teď, kde se sakra fláká Daru?“

„Je tu moc ticho, Okabe.“

Je to důležité, takže jsem to zopakovala. Vzpomněl jsem si na slang z netu a věnoval jejím slovům víc pozornosti.

„Když jsme šli sem dolů, byla tu spousta hluku, pamatuješ?“

Opravdu.

Taky se tu ozývalo přerušované dunění.

Neurčitě jsem odhadl, že šlo o zvuk operace LHC nebo možná ventilaci. Nijak víc jsem o tom neuvažoval. Říkal jsem si, že na tom nesejde.

„To hučení je pryč.“

„Pryč...?“

Pozorně se zaposlouchám.

Přesně jak řekla, ten zvuk přestal.

Odnikud ten těžkopádný nízký hluk neslyším.

Jaké to bylo, když jsme přišli do CMS?

Slyšeli jsme ho tu?

Nevím. Nevzpomínám si. Neuvědomoval jsem si to.

LHC by mělo být uprostřed experimentu srážky protonů Z programu. Zastavit to by mělo trvat dost dlouho, takže proč už ten zvuk neslyšíme?

„Pan Okabe a slečna Makise, že?“

Zatímco jsem ve stavu zmatení, Rytířský jelen na nás promluví.

„Jsem Bleskurychlý rytířský jelen. Heheh, je trapné představovat se tímhle jménem.“

Hlas má klidný a inteligentní. Naprostý protiklad k tomu, co byste normálně čekali od někoho s falešným jménem 'Bleskurychlý'.

„Vy jste žena...?“

Kurisu znovu nakloní hlavu. Ta otázka zastaví mé myšlenky, než zajdou příliš daleko.

„Mé pravé jméno je Hiiragi Akiko a stejně jako vy jsem Japonka.“

Kurisu by měla zapracovat na svých tázacích prioritách.

To, jestli je Rytířský jelen muž nebo žena právě teď nehrálo žádnou roli. Pravou otázkou teď bylo, proč se LHC zastavilo!

„LHC zastavilo... Přestože by mělo být nemožné vypnout ho tak rychle...!“

Silně sebou táhnu Kurisu a ženu se k oltáři podobné pozorovací jednotce, která je protnuta trubkou vycházející z tunelu, z něhož jsme přišli do toho, z něhož vystoupila Rytířské srdce.

„Proč ho zastavili?“

Potom, co pomalu natáhnu ruku k trubce, se jí dotknu.

Jediné, co cítím, je příjemně chladný povrch. Jen z doteku nedokážu odhadnout, zda v ní protony zrychlují na rychlost blízkou rychlosti světla.

Hned potom–

Světla osvětlující oba tunely zmizí.

Jako by někdo zmáčkl všechny vypínače v nesprávném pořadí.

Jak se zářivky obklopující CMS vypínají, blíží se temnota...

A světlo uniká.

Mé oči ještě nepřivykly temnotě, takže na okamžik přijdu o zrak.

Zvuk podpatků se zastaví.

„Rytířský jelene!? Kde jsi? Tímhle tempem to bude vážně špatné, roundeři jsou-!“

„Uklidněte se prosím, pane Okabe.“

Klidný a soustředěný hlas Rytířského jelena se rozléhal umělou jeskyní. Nezvedla hlas ani nic takového, přesto ji bylo dokonale slyšet.

Nicméně–

Nedokážu určit, odkud ten hlas přichází.

Zbláznil se snad můj smysl pro orientaci kvůli nedostatku světla?

Kde je Kurisu? Rozhlédnu se kolem, ale skrze temnotu ji nikde nevidím.

Nemůžu pustit trubku, které se dotýkám. Jako by mě temnota mohla pohltit, kdybych to udělal.

Koneckonců jsme sto metrů pod zemí blízko místa, kde se vytváří miniaturní černé díry a základny lidí, kteří zabili Majuri.

„Není třeba bát se. Vše jde podle plánu.“

Z něčeho v těch slovech jsem nesvůj. Jak může být tak klidná?

Opravdu si Rytířský jelen...?“ ozve se Kurisin hlas blíž, než jsem si myslel.

Když ucítím její přítomnost, natáhnu k ní ruku.

„Kurisu?“

„Okabe...!“

Kurisu se mi vrhne do náruče.

„Slečno Kurise, myslíte si, že nejsem Rytířský jelen? To je neslušné, předtím jsme se setkaly na internetu, slečno 'KuriGohan a Kamehameho'?“

Ještě pořád nedokážu určit pozici Rytířského jelena.

Ale dejme to stranou, co to právě Kurisu řekla?

„Ne. Nicméně ten středoškolák, co ho našli na křižovatce v Shibuyi během esperského šílenství byl muž.“

„Je snad nějaký důkaz, že byl ten chlapec Rytířský jelen?“

„Takže vy jste člověk, co soudí lidi podle intuice, slečno Makise? To je pro mě poněkud zklamáním.“

O čem to sakra mluví?

„Hej, řekni mi, prosím. Co znamenalo to 'podle plánu'? To Daru zhasl ta světla? Kde je? Neříkej mi, že ho chytili...“

„Okabe, na té osobě je něco divného,“ zašeptá mi Kurisu. „To je jedno, je tu možnost, že sem míří roundeři, utečeme CO NEJDŘÍVE!“

Musím se kvůli tomu spojit s Daruem, taky-

„Roundeři jsou...“ hlas Rytířského jelena z nějakého důvodu přetéká nadšením. „...už tady.“

V tu chvíli se mi nepodaří pochopit význam těch slov.

Přivyklé tmě, mé oči konečně zachytí nějaký pohyb.

Spěšně se rozhlédnu.

V temnotě se vznáší dvě zelená světla.

Ne-

Ne dvě.

Jejich počet se neustále zvyšuje.

6... 10... 14... 20...

Ve tmě si hraje nespočet zelených démonů.

Jsou to oči.

Měníc se na karmínovou na nás deset párů očí upírá zrak.

Teď už znám skutečný strach. Pocit děsu tak velikého, že nemůžu ani křičet.

Kdo jsou odkud přišli nevydávali žádné zvuky kroků ta světla jsou infračervené brýle pravděpodobně přišli z tunelu, kterým jsme běželi skoro dvě hodiny šli po nás nevšimli si jich Daru s Rytířským jelenem pokud ano, proč nám to neřekli CMS je moc tiché rachocení LHC ustalo přestože jsme slyšeli zvuk ženských podpatků mysleli jsme si, že je to Rytířský jelen vůbec jsme necítili přítomnost deseti vojáků, co nás honili přijeli autem nebo na kole neslyšeli jsme zvuk motoru ani pedálů a dokonce ani kroky, jak běželi nechápu to nechápu to-

„Raději byste se neměli hýbat. Právě teď na vás měří P90, takže pokud se pohnete, nepůjde o zkoušku.“

Rytířský jelen má bezstarostný tón.

„Roundeři...!?“

Po zádech mi stéká studený pot a hrdlo mám naprosto vyschlé.

Kurisu se také nedostává slov.

Ozbrojení muži nevydali jediný zvuk, když po nás šli. Ani hlásku. Když nad tím teď přemýšlím, čas mezi zhasnutím světel a dobou, kdy jsme si uvědomili jejich přítomnost, byl kratší než třicet vteřin.

Což znamená, že...

Jsme nebyli přepadeni. Když jsme sem přišli, necítil jsem žádnou skrytou lidskou přítomnost.

„Byli... přímo za námi...?“

„Zůstat zhruba 500 metrů daleko je víc než dostatečné.“

Rytířský jelen aka Hiigari Akiko řekne něco tajemného.

„Na tuhle vzdálenost si nás nevšimnete kvůli zakřivení LHC prstence.“

Co to říká?

Najednou mi v kapse začne vibrovat telefon.

Někdo mi volá. Ten 'někdo' je dost zřejmý. Jediný, kdo zná tohle číslo, je Daru.

Nicméně nemůžu mu odpovědět. Strach z toho, jak na mě v téhle oslepující temnotě míří deset pistolí, zničí mou schopnost pohnout byť jen prstem. Zvuk vibrací začne být tak otravný, že už ho chci zastavit.

„Důvod, proč jste si nevšimli, že vás sledujeme, nebyl ten, že jste nekompetentní,“ mluví, jako by nám radila – vesele, klidně a poněkud protivně.

„To protože jsou všichni roundeři velmi zkušení.“

„Takže jste nakonec nebyla Rytířský jelen!“ zakřičí Kurisu třesoucím se hlasem.

„Ne.“

Samozvaný Rytířský jelen alias Hiiragi Akiko to klidně popře, jako by to očekávala.

„Jsem ten samý Rytířský jelen, který s vámi a panem Hašidou naplánoval Operaci Valhala. Proč nezkusíte zvednout telefon?“

Telefon...?

„Okabe, celé to byla past...“

Vyndám z kapsy telefon. Světlo obrazovky je v naprosté temnotě jasnější než obvykle. Číslo na displeji není Daruovo.

„Už to chápete?“

Hlasy vycházející z telefonu a úst Hiiragi Akiko jsou synchronizované.

Připraví mě o řeč. Obalím ruce kolem Kurisu, aniž bych si to vůbec uvědomil.

Aniž bych věděl, kde je, promluvím do telefonu.

„Jsi taky... rounder!“

„Heheh.“

Ženský smích.

„Tak tedy začněme s experimentem.“

„Experimentem!? Z program!?“

„Experiment, co dokáže sbíhavost světové linie.“

„Cože...?“

Drtivá krvežíznivost.

Tělem mi projede mrazení.

To nevěstí nic dobrého.

Cítím, jak zelenoocí démoni přizpůsobí zbraně.

Smrt je blízko.

Je to tak špatné, až se mi z toho chce zvracet.

Mám tak studené prsty, že by mi mohly každou chvíli upadnout.

Sama atmosféra v místnosti jako by zmrzla.

„Kurisu, běž-!“

Do uší mi pronikne zvuk střelby.

Záblesky hlavní se stanou paprsky světla protínajícími temnotu.

S Kurisu v rukou klesnu do stínu LHC trubky.

Vše, co teď můžu udělat, je skrýt naše těla.

Kurisu něco zakřičí, ale zvuk pistolí je moc hlasitý na to, abych ji slyšel.

Chaotická střelba. Střely lítají jedním směrem, postrádají jakýkoli vzorec nebo pořádek.

Nad námi létá bezpočet kulek.

Nikdy předtím jsem nestál uprostřed bitvy, ale zvuky a prudké výbuchy, které otřásají mým srdcem, jsou tak silné, že mě připraví o řeč–