[21.prosinec 2011, 00:03]
Nouzové schody neozařuje nic než červené světlo.
Není to iluze.
Zatímco scházím po schodech, musím si to neustále opakovat.
Spoře osvětlené, dlouhé schodiště.
Nic, co by připomínalo dveře.
Tohle je 100 metrů dlouhá jednosměrka vedoucí přímo dolů.
Myslím, že zespodu slyším přerušovaný rachotivý zvuk, díky
čemuž to místo připomíná bránu do pekla.
Já s Kurisu sprintujeme dolů. Jako bych měl každou chvíli
ztratit pevnou půdu pod nohama, jenže zastavit nemůžu.
„Hej, je tvé zranění v pořádku?“ zeptá se mě Kurisu, která
mě následuje, naprosto bez dechu.
Krvácí mi noha.
„Je to jen škrábnutí. Bolí to jenom trochu, takže se
neboj...!“
Přestože to byla bouře kulek, je to jediné zranění, které
mám. Zajímalo by mě, jestli to způsobil nedostatek zkušeností rounderů, nebo-
Světová linie se přiblížila k tomuto výsledku.
Každopádně, vyvázli jsme z toho naživu, přestože jen stěží.
Schodiště, které právě používáme je spojené s 27
kilometrovým kruhovým tunelem, Velkým hadronovým urychlovačem, který je
postaven 100 metrů pod SERNem. Tyto schody se obvykle nepoužívají.
Je to nejrychlejší cesta vedoucí do LHC ze zařízení, kde
byla vězněna Kurisu.
Od doby, kdy jsme rozbili zámek a začali klesat, uběhlo
skoro 5 minut.
„Háá, háá, háá...“
Kurisu má potíže s dýcháním.
Její tempo v porovnání se začátkem viditelně zpomalilo.
„Nezastavuj, Kristýno!
Brzy tam budeme, tak buď silná!“
„J, Já vím...!“
Jsem si jistý, že nás ti roundeři přestali honit.
Což je také součást plánu B. Je to důvod, proč jsem vybral
tuhle cestu místo letiště.
Ale jen tak pro jistotu nesmíme zastavit, dokud se
nedostaneme na dno.
A konečně, schodiště, o kterém jsem myslel, že je nekonečné,
bez varování končí.
Dveře z pletiva bez zámku zaskřípají, když je otevřu.
Zatímco těžce oddechuju a mlčím, projdeme jimi a vejdeme do
tunelu.
Tohle je LHC.
Největší částicový urychlovač.
Tři metry široký tunel lemovaný betonem.
Není to tu stísněné, ale skutečnost, že nevidím, jak se
tunel zakřivuje, vytváří tak nějak nátlak.
Na rozdíl od ponurého nouzového schodiště je tenhle prostor
vlastně osvětlený, což ho činí absurdně jasným.
Abych zahnal vracející se úzkost, začal jsem se svými
obvyklými řečmi.
„Tohle je Uroboros? Nebo snad Kolo štěstí...?“
„Rozhodně máš dobrou náladu... Ale teď s tím prosím
přestaň...“
Bez jediného úsměvu se Kurisu obejme pažemi.
„Hej, jaká je možnost, že nás budou sledovat?“
„Žádná. Právě teď tu probíhá experiment.“
„Myslíš experiment kolize protonů.“
„To je jen to, co chtějí, aby si myslela veřejnost. Před rokem
a půl jsme zjistili, o co se tu opravdu
pokouší.“
„Program Z...“
Experimenty s cestováním v čase zahrnují využití malých
černých děr. Jsou to nelidské činy, které jsou páchány od roku 2001. Testované
subjekty jsou nuceny do malých černých děr, které je náhodně hodí zpátky v
čase. Jejich šance na přežití jsou naprosto ignorovány.
„Je sebevražda jít na místo, kde se tvoří miniaturní černé
díry...! Zapomněl jsi na pověst o Jellymanovi?“
„Jak bych mohl! To protože si je pamatuju, jsem se
rozhodl jít tudy.“
„Och, jasně... Proto roundeři...“
Chtějí se vyhnout nebezpečí, že se stanou jellymanem.
Proto jsou hranice LHC nejlepší únikovou cestou.
Jsem si vědom toho nebezpečí, ale je nezbytné přijmout
nějaká rizika, abychom unikli rounderům.
Taky je mi známý fakt, že se v tunelu může spontánně objevit
černá díra. Pokud se to stane, LHC, ne – celý SERN – bude pravděpodobně vržen
do minulosti, nezanechá tu nic než kráter.
Nicméně to nic neměnilo na skutečnosti, že je to nebezpečné.
Fakt, že po nás nejdou roundeři, je toho důkazem.
Slyšel jsem, že jakmile LHC pracuje, nedá se lehce zastavit.
Proto nám tahle úniková cesta koupí hodně času.
Najednou ucítím v jedné ze svých kapes telefonní
vibrace.
„Ty máš mobil? Od doby, co mě sem přivezli, jsem žádný
neviděla a můj mi taky sebrali.“
„Rytířský jelen nám ho sem propašoval.“
„Poslal ho celou tu cestu až z Japonska?“
„Schopnost udělat cokoli a dosáhnout kamkoli se mu zachce
jen s použitím internetu, je na něm to nejpůsobivější.“
Možná jsem do svých slov vložil až moc fantazie, ale jako
někdo, kdo to zažil, jsem mohl říct, že není divné nazvat to magií. Způsob, jak
umožňuje objektům dosáhnout cílové destinace je tak zamlžená, že se nemůžete
ubránit údivu.
Och, zapomněl jsem, že mi volají. Je jen jedna osoba, která
by volala na tenhle telefon.
„Ahoj, to jsem já.“
„Okarine, setkal ses se slečnou Makise?“
Přesně jak jsem čekal, Daru.
„Jo. Postupujeme pomaleji, než jsem čekal, ale úspěšně jsme
vstoupili do fáze 3. Jaká je situace?“
„Je to doba, cos naposled zněl tak živě, Okarine. Jako namyšlený
šílenec, tak je to. Právě teď vědci nevypadají, že by měli VHU zastavit.“
„Takže fáze 4 se nijak nemění, jo?“
„Jestli se do dvou hodin nedostanete na místo setkání, bude
to fakt špatný, kámo. Myslíš, že to dáte?“
„Jestli ne, je po všem. Nemáme prostor pro selhání. Tenhle
plán rozhodně vyjde a dostaneme se tam včas na první den Comimy.“
„Uhihi, samozřejmě že jo. Koneckonců hnací síly vědeckého
pokroku jsou válka a erotika.“
Než si mocně povzdechnu, přeruším ho.
Právě teď provádí VHU experiment cestování v čase,
program Z. Testovacím subjektem je pravděpodobně další člověk. Asi je to jen
neinformovaný dobrovolník očekávající něco úžasného.
Právě teď nemáme žádný způsob, jak toho člověka zachránit.
Žádný způsob, jak ho zachránit od toho strašného osudu.
„Odkud Hašida volal?“
Po Kurisuině čele stéká pot. Stejně jako já je špatný
sportovec.
„Má na starosti něco jiného a už je tady v LHC.“
„Ech? Vážně?“
„Jo. Právě teď jsem si jistý, že hackuje, aby dostal SERN do
chaosu.“
On je možná důvod nedostatku rounderské aktivity.
Upravil jsem si dýchání a znovu se rozhlédl.
Kromě nás je tunel zcela bez lidské přítomnosti.
Jediné zvuky doléhající k našim uším jsou ty, co mi
připomínají hřmění. Přestože tu probíhá experiment, je to nějak moc tiché.
Zajímalo by mě, jestli je tohle ‚obvyklý’ LHC.
Věc, která v tomhle tunelu vyčnívá nejvíc, je trubce
podobná věc vydávající stříbrnou záři. Celý 27 kilometrů dlouhý tunel byl
vytvořen pro tuhle trubku, co nemá do šířky ani jeden metr.
Částicový urychlovač. Někdo by to taky mohl nazvat
urychlovacím tunelem. Tahle věc, která nápadně připomíná trubku, je pravá
podoba LHC.
Zatímco nad tím přemýšlím, uvědomím si, že se toho tak nějak
bojím dotknout. Vím, že je to nemožné, ale část mě je vyděšená myšlenkou, že
kdybych to udělal, vybouchne.
„Dívej, Kristýno. Právě teď v tom protony zrychlují na
99,9999991% rychlost světla.“
„…Jo.“
Kurisu nevypadá, že by ji to nějak zvlášť zajímalo.
Když se na ni teď podívám, drží se od toho tak daleko, jak
to jen jde.
Divné. Vždycky byla maximálně experimenty milující dívkou a energickou
vědkyní s neomezenou zvědavostí.
Kurisu, kterou znám, by už projevila zájem.
Pohledem se jí zeptám.
Když si všimne, že ji pozoruji, rychle pohlédne směrem
k vzdálenému tunelu.
„Okabe, ty se nebojíš?“
„A ty?“
„…“
Takže v zásadě její strach převládl nad zvědavostí.
Možná to ovlivnila skutečnost, že na nás před chvílí létaly
kulky.
„Každopádně, kudy?“ zeptá se, kam teď půjdeme.
Naštěstí pro nás je poblíž informační tabule.
Místo, kde se máme sejít s Rytířským jelenem, je CMS, jedno z pozorovacích míst LHC.
„Hmm… Z naší pozice je to skoro na druhé straně LHC
prstence. To je celkem daleko.“
„Z hlediska bezpečnosti to bylo nejjednodušší místo.“
„Nezadrží nás tam?“
„Proto Daru hackuje.“
Navíc, SERN není pevnost.
Je pro ně fyzicky nemožné uhlídat každý východ LHC. Toho využijeme.
„Teď musíme doběhnout na místo setkání za méně než 2 hodiny.“
„Jaká je vzdálenost?“
„Zhruba deset kilometrů.“
„Pět kilometrů za hodinu, ech…? No, to je vzdálenost, kterou
zvládnu pouhou rychlou chůzí.“
„Neexistuje důkaz, že po nás nepůjdou. Navíc, běžela jsi
vůbec někdy tisíc metrů?“
„Ne…“
Po lehkém přikývnutí jsem popadl Kurisu za ruku a rozeběhl
se.
„P-Počkej, Okabe! Přestaň mě tahat…!“
„Jestli se nesejdeme s Rytířským jelenem, je po všem. Musíme
se tam dostat tak rychle, jak je to jen možné.“
„Nemyslím si, že to moje tělo vydrží…“
„To sme na tom stejně.“
Kromě toho mám zraněnou nohu. Ta střelná rána není hluboká,
ale stejně celkem bolí.
I tak teď není čas na fňukání nad takovou maličkostí.
„Rozhodně si sobec…“
Jako by se něčeho vzdávala, Kurisu zlehka zatřese hlavou a
přestane si stěžovat.
Opětovné shledání po celém roce a půl. Je tu tolik věcí, co
chci říct. Nicméně na to bude dost času, až utečeme. To jsem si dál neslyšně
opakoval.
Žádné komentáře:
Okomentovat