[21. prosince 2011, 13:32]
V LHC tunelu je zima. Přestože je umístěn v podzemí, je
tu chladněji než venku.
Nicméně zima mému tělu prospívá, protože je z běhu celé
rozehřáté.
Pro mě s Kurisu, kteří nejsme zrovna sportovci, je
krajně nemožné uběhnout deset kilometrů, takže na sebe musíme dost tlačit.
Celý tenhle běh je svaly ničící, hrdlo vysychající pekelné
mučení, ale díky tomu se dostaneme na místo setkání o třicet minut dříve, než
jsme plánovali.
„Jsme… tak nějak moc rychlý… háá, háá…“
Kurisu, neschopna další chůze, klesne na kolena.
Já také umístím svoje mléčnou kyselinou prostoupené tělo na
podlahu a usadím se do pozice pro pohodlný odpočinek.
Pomalu se podívám, co je nad našimi hlavami.
Neměl jsem čas prozkoumat ten ponurý a nepřirozeně vysoký
strop.
CMS.
Ponořené v tichu vyzařuje pozorovací místo nádech
mystična. Jako by to byl nějaký druh oltáře.
Tohle je jedno z míst pro pozorování LHC experimentů kolize částic. CMS šachta má
výšku podobnou šestipatrové budově.
Uprostřed je velká hrůzyplná pozorovací jednotka
připomínající mandalu.
Jasný nedostatek organické hmoty a dokonalá symetrie.
Je k ní připojen nespočet kabelů, jako by to byly žíly.
Když se Daru díval na její obrázek, vychrlil ze sebe nějakou
pitomost, jako že je to moe.
Současný experiment program Z se odehrává v jiné
pozorovatelně. Právě teď není CMS nic jiného než kontrolní bod zrychlení
protonů.
Pro mě s Kurisu je tohle místo, nicméně, naším cílem.
Stejně jako téměř desetikilometrová cesta, kterou jsme
uběhli, je tahle obrovská, lidskou rukou vyrobená jeskyně zcela bez lidské
přítomnosti.
Vypadá to, že tu Rytířský jelen ještě není.
Daru už by taky měl být na cestě sem. Jen tak pro jistotu
vyndám telefon a zavolám mu. Nicméně bez ohledu na to, jak dlouho čekám, mi to
nezvedá.
„Co s ním je…?“
Možná nemůže odpovědět, protože je v pohybu.
Nezpůsobuj mi úzkost, zatraceně.
Pro teď zaklapnu telefon a rozhodnu se, že mu za chvíli
zavolám znovu.
Přistoupím ke Kurisu, která tam sedí se zády přitisknutými
ke zdi.
Aniž bychom chtěli, koupili jsme si trochu času.
Chci ho využít, abych si s ní promluvil.
Zatímco popadá dech, přisednu si k ní. Vrhne po mně
pohled, ale hned ho odvrátí na druhou stranu.
Kdybych měl vodu, dal bych jí ji. Bohužel nic tak příhodného
nemám.
„Co jsi dělal ten rok a půl…?“
„Byl jsem uvězněný stejně jako ty.“
Každý den jsme dostávali stejná tři jídla, každý večer se
vykoupali. Když jsme měli štěstí, dostali jsme knihy, DVD nebo dokonce
videohru.
Kamerami nás pozorovali 24 hodin denně a nesměli jsme
kontaktovat nikoho mimo SERN, ale kromě toho nás nijak neomezovali.
Darua umístili do stejné místnosti jako mě, ale místo toho,
aby mi pomohl dostat se zpátky na nohy, čekal, dokud jsem to neudělal sám.
Pokoj, kde nás drželi, neměl připojení k internetu, ale
Daruovi se nějak podařilo kontaktovat Rytířského jelena a hrál v Operaci
Valhala velkou roli.
„Ukázali ti experimenty…?“
„Experimenty? Co tím myslíš?“
„Lidské experimenty Z programu…“
Kurisin výraz se zkřiví bolestí.
„Nenavštívil jsi ani jeden z nich?“
„Ne…“
„Přinutili mě se dívat. Nejen to, taky mi podali detailní
vysvětlení, jako kdyby čekali, že se do toho zapojím.“
Kurisin intelekt byl nesmírně cenný, takže ho chtěl SERN
pravděpodobně využít.
Ten, kdo vyrobil Pomocnou telefonní mikrovlnku, byl Daru a
ten, kdo ji upgradoval na stroj pro skoky v čase, byla Kurisu.
Já neudělal nic. Jen jsem chrlil hloupé deziluze.
Proto s námi začali zdejší lidé časem jednat odlišně.
„Takže tě přinutili dívat se na experimenty, kdy jsi věděla,
že se testovací subjekty změní v želatinu?“
„Žádný z testovaných subjektů neinformovali o výsledku.
Většině z nich řekli, že se stanou prvními cestovateli časem
v historii.
„…“
Pozorovat experiment je to samé jako podílet se na vraždě.
Nicméně Kurisu nemohla udělat nic, co by je zachránilo.
To dilema musí být psychickým mučením.
Já… mě nechtěli udělat nic, nikam mě nevzali a nedonutili mě
dívat se na experimenty.
Hodnota mého a Kurisina mozku je úplně jiná. SERN
nepotřebuje mě, ale Kurisu a její ohromující intelekt.
Počkat… proč žárlím? Jsem snad idiot?
„Hej, Okabe…“
Kurisu se nedívá na mě. Obklopena ponurostí místnosti má
naprosto prázdný výraz.
Celý rok a půl byla Kurisu pravděpodobně jediná, jejíž mozek
a srdce nedostaly ani chvilku odpočinku.
„Pokud odsud utečeme, co plánuješ dělat?“
„Až se vrátíme do Akihabary, změním minulost.“
Znovu.
Změna minulosti změní budoucnost.
Změna je něco, co já, vlastník Čtecího Steineru, mohu
pozorovat.
„Musím Majuri…“
Musím Majuri zachránit.
Tehdejší selhání teď zahořelo jako palivo mé motivace.
„Našel jsi způsob, jak to změnit?“
Ta otázka mě připraví o řeč.
Přesně, nevím, jak to udělat.
Mám jen dvě věci:
Vůli změnit minulost.
Vůli přivést zpět
přítelkyni z dětství, která zemřela před rokem a půl.
„Jestli chceš změnit minulost, tak nemá cenu odsud utíkat.“
„Cože…?“
„Pamatuješ, co řekla Amane-san?“
Člověk, který se objevil na japonském diskuzním fóru
prohlašující se za cestovatele časem z budoucnosti, Johna Titora, alias
člen laborky 008, Amane Suzuha – jedna z mých důvěryhodných přátel.
„Za 23 let ode dneška, v roce 2034, lidstvo úspěšně
sestrojí první stroj času. Zodpovědnost za to ponese SERN.“
„A co s tím…?“
„Jestli chceš změnit minulost, tak nemá cenu odsud utíkat,“
zopakuje Kurisu znova to samé. „Pokud si vážně přeješ ji změnit, měl bys spolupracovat
s experimenty SERNu.“
Že bych špatně slyšel?
„To myslíš vážně?“
„Jestli je všechno, co chceš, záchrana Majuri, potom je
tohle lepší volba. Když počkáš 23 let,
získáš způsob, jak ovlivnit Akihabaru z roku 2010.“
„SERN a roundeři jsou ti, kdo Majuri zabili.“
Zatnu pěst, začínám být naštvaný.
„Neopovažuj se říkat mi, že bych jim měl pomáhat…!“
„Promiň, tak jsem to nemyslela…“
Kurisu je z mé reakce viditelně nervózní.
Samozřejmě vím, že to Kurisu nemyslí vážně. Stejně si nemůžu
pomoct a jsem rozzuřený. I mě překvapuje, že já, který se před rokem a půl
vzdal, mám v sobě ještě pořád takové pocity.
„Mluvili jsme o možnostech… Nejlepší plán akce, je-li tvou
prioritou Majurina záchrana, je potlačit veškeré emoce a udělat, co musíš…“
„Opravdu, to by bylo logické rozhodnutí. Nicméně já nejsem
ani logik, ani realista.“
Kdysi dávno jsem se nazýval šíleným vědcem, který si nevolí
metody, aby naplnil své cíle. Nicméně tváří v tvář této situaci ze mě mé
emoce snadno dostaly to nejlepší.
„Hej, co budeme dělat, až se vrátíme do Akihabary…?“ zeptá
se mě Kurisu nervózně. „Napadá tě, jak zachránit Majuri?“
„Můžeme vytvořit další stroj času…“
„Nemožné.“ Kurisu odvrátí pohled a zavrtí hlavou. „Byl to
výsledek nahromadění náhod, které by někdo mohl nazvat zázraky. Nejde o něco,
co bychom stvořili naschvál…“
„Říkáš snad, že tu chceš zůstat!?“ zařvu bez váhání, až
příliš pohlcen emocemi. Uvědomím si, že bych měl mít nějakou sebekontrolu,
jenže nedokážu se držet zpátky. Kurisu se nikdy takhle nepodřizovala, ani
nebyla tak negativní. Každé její slovo bylo důstojné.
Změnila se? Taky jako já za ten rok a půl mírného vězení
zpráchnivěla?
Nechci vidět svou asistentku takhle.
„Není šance, že bych… Jen že, během celé té doby jsem
přemýšlela nad spoustou věcí…“
Jasně, stejně jako já. Co je správné? Mýlím se? Co mám
dělat?
Výsledkem toho přemýšlení byla Operace Valhala.
„Suzuha byla členem odporu vytvořeného mnou a Daruem.
Bojovala, aby SERNu zabránila v nastolení dystopie. Co pro to použila?
Odpověz, Kurisu!“
Kurisino tělo se kvůli mému hlasitému hlasu zatřáslo a lehce
svěsila ramena.
„Stroj… času…“
„Přesně tak. Stroj času, který jsme s Daruem vytvořili.
Byl nedokončený, ale dokázal se vrátit v čase. Ne D-maily, ani skoky, ale
fyzický cestování časem, což SERN nedokázal…!“
Můžeme vyrobit stroj času sami.
Nepotřebujeme k tomu SERN. Není důvod, abychom tu
zůstávali.
Nesmíme tu zůstat.
„Snažil jsem se na Amane-san moc nemyslet…“
Nicméně Kurisu se kousne do rtu, jako by měla něco těžkého
na srdci.
Co?
„Jestli hodláš mluvit o strojích času, pak by ses mě neměl snažit
oblbnout.“
Cože?
„Zkus si vzpomenout na rok 2036, který pozorovala.“
„Pozorovala…?“
„Hlavně tvůj a Hašidův tehdejší stav.“
„…“
S malým polknutím mi dojde dech, aniž bych si to
uvědomil.
Kurisu si rukama zakryje obličej a lehce zavrtí hlavou.
Ten čin je dokonalým indikátorem toho, jak moc trpí.
„Když na něco takového pomyslím, já… já prostě nevím.
Nechápu to. Poslední rok a půl jsem přemýšlela a čím víc jsem přemýšlela, tím
víc jsem se v tom ztrácela. Už nedokážu rozlišit, co je dobré a co špatné…“
Když vzhlédne, všimnu si, že má zarudlé oči.
Brečí…?
„Cítím se, jako bychom jen kráčeli vstříc té samé
budoucnosti, o jaké nám vyprávěla Amane-san.“
„Stejné budoucnosti…?“
„Nedokončený stroj času, který Amane-san použila, jsi
vytvořil ty s Hašidou. Abyste zvrátili budoucnost, kde Majuri zemře a SERN
stvoří dystopii.“
„Jo, to je pravda.“
„Co se s tím stalo?“
Přestaň.
„Co se stalo s Amane-san, strojem času… a Majuri?“
Přestaň.
„Selhala. Amane-san selhala. Neříkej mi, že už jsi zapomněl
na ten dopis…“
Už nic neříkej.
Nevyslovuj závěr,
od kterého se odvracím!
„Nezopakuju ty samé chy-“
„Směřuje to k tomu, Okabe.“
Sklapni.
„K úplně stejnému konci.“
„Atraktorové… pole…“
Vůle vesmíru.
Předurčená budoucnost.
I když někdo změní kroky, budoucnost dospěje ke stejnému
výsledku.
Jako by se vesmír sám rozhodl, kam povede budoucnost a
nechal všechno neměnné a absolutní.
Před rokem jsem to sám zažil, když jsem se neúspěšně snažil
zachránit Majuri nesčetnými skoky v čase a zkoušením každé možné metody.
Prostě jsem nedokázal prolomit tu sbíhavou linii.
To je význam Atraktorového pole.
Nikoli interpretace mnoha světů, ani kodaňská interpretace.
Ale možnosti, jimiž je svázán svět v roce 2036.
„Atraktorová pole jsou pro nás jako okovy. Pořád si myslím,
že je to beznadějné bez ohledu na to, co uděláme… Nevěřím, že kdy existoval
způsob, který by přinesl jiný výsledek…“
Zatímco mluví, setře si Kurisu prsty slzy. Hlas má kvůli
pláči nakřáplý.
„Ještě pořád si myslíš, že odsud můžeme utéct? I když víš,
že selžeš, budeš SERNu odporovat?“
„Já…“
„Kromě toho, dokonce i postoj, že můžeš něco změnit, může
být sám o sobě chybou… Možná si věci špatně vykládáš, jen protože máš tu divnou
sílu Čtecí Steiner. Ale já – ne – žádný jiný člověk kromě tebe si nevšimne, že
se světová linie mění. Pokud je to tak, pak nejen výsledek, ale ani proces se
nedá změnit…“
Moje síla je v podvádění.
Je to něco, co se nemusí ovládat.
„To, že ji mám, mi dává šanci něco změnit.“
Přestože se možná naparuju…
Využiju tuhle šanci, kterou mi dali.
„Jenom tohle mě neposílí.“
Vysměje se Kurisu sama sobě. Nevyrovnanost jejího smíchu uprostřed
slzavého zhroucení je dokonalým ukazatelem jejího psychického stavu. Právě teď
je až příliš úzkostná.
„Výsledek pozorování
Amane-san je tak těžký, že cítím, jak na mě tlačí, až se nemůžu hýbat.“
Hodnota Makise Kurisu z roku 2036, kterou Suzuha zjistila...
To je–
„'Matka strojů času', ech...?“
Hlavní výzkumník stojící za prvním strojem času v dějinách.
Hlavní důvod stojící za dystopií.
Výzkumník SERNu.
„Pokud se světové linie sbíhají, pak je jedno, co udělám,
odsud neuniknu. Že jo? Ode dneška tady zůstanu, po víc jak dvacet letu budu
dělat výzkum stroje času...“
„To nemůže nikdo dokázat.“
„Odporuješ sám sobě, Okabe. Věřil jsi slovům takzvané Hašidovy dcery, která v roce 2010 přišla
do Akiby v takzvaném stroji času.
Potom musíš věřit jejím slovům o situaci v roce 2036.“
„To je-“
„Tvoje vlastní budoucnost už ti byla přislíbena. Musíš... přijmout, že...“
„Moje budoucnost...“
Za čtrnáct let zemřu.
Suzuha aka John Titor to předpověděla.
Nicméně 'předpověď' není v tomhle případě správný výraz.
Pro Suzuhu to byla pravda,
která se už odehrála.
Nebyl to odhad, nýbrž výsledek.
Avšak moje nynější já...
„To nepřijmu!“
Přiblížil jsem se ke Kurisu a popadl ji za ramena, podíval
se jí do očí.
„Odporuješ sám sobě...“
„To teda ne!“
„Ale ty to nechápeš! Bylo první vejce? Nebo slepice? Řekni!“
„D-maily, Kurisu. Jejich použitím k ovlivnění minulosti se
mi povedlo změnit přítomnost. Tohle je to samé. Změna minulosti změní
budoucnost.“
'Minulostí' mám na mysli události, které vedou ke konci.
„Právě teď se rodí nepočet konců spolu s procesy,
které k nim povedou! Ani Bůh ani nikdo jiný nezná rozdíl mezi nimi! Tohle není
film nebo krátkej příběh, takže mezi nimi není jasná hranice!“
Nedovolím, aby bylo o mé budoucnosti rozhodnuto.
Můžu ji změnit, vím to.
Musí být způsob, jak zachránit Majuri.
A musí být způsob, jak to udělat tak, abych za 14 let
nezemřel.
„Musí existovat metoda, jak zabránit sloučení. Suzužina celá
mise se zakládala na faktech. Proto šla do roku 1975.“
Způsob úniku atraktorovým polím – osudu vesmíru – je nějak
ovlivnit hlavní bod zvratu v
historii. Tím můžeme vytvořit úplně novou cestu. Tak nám to Suzuha vyložila.
Ona pro to potřebovala IBN5100.
„Přestože selhala, stále je možné změnit to. V to věřím...!“
Vím, že jen plácám hovadiny o síle vůle a tak podobně a že
se to Kurisu nelíbí.
Nicméně k přivolání zázraku nemůžete zůstat na úrovni
teorie.
„Kurisu, a co ty? Věříš, že je to možné, nebo ne?“
„...“
Zeptám se jí, jestli je připravená.
Prostě jsem uvedl vlastní rozhodnutí, ale co to její?
Vyšlu k ní tázavý pohled.
Kurisu, řekni mi, zda jsi připravená, nebo ne.
„Chci věřit.“
Aniž by si otřela slzy, vrátí mi pohled.
Pohled jako za starých časů.
Vyzývavý.
Kousavý.
Bodavý.
Ostrý.
„Chci tomu věřit,“ zopakuje svou odpověď a vrhne se mi do
náruče.
Bez váhání ji obejmu.
Jak se mi třese v objetí, něžně ji hladím po vlasech a po
zádech.
Celou dobu jsem ji chtěl vidět.
Přítelkyni, od které mě na rok a půl oddělili.
Přítelkyni, která se mnou bojovala za záchranu Majuri.
Jedinou, kdo mi rozuměl v mém boji proti času.
To ona jediná mě podporovala a je důvodem, proč jsem
vytrval.
Dala mi šanci znovu to zkusit – stroj pro skoky v čase.
Věděl jsem, že se té výzvě postavíš.
Tak silný přítel jsi.
Bez Kurisu s Daruem nemám šanci Majuri zachránit.
„Rozhodně utečeme. Vrátíme se do Akihabary.“
„Vezmi mě sebou, Okabe... Pryč ze sbližující se světové
linie...“
To nedovolím.
Já... my té budoucnosti rozhodně zabráníme.
Únik ze SERNu a Operace Valhala jsou události rozhodnuté
Okabe Rintarouem, ne vesmírem.
Žádné komentáře:
Okomentovat