čtvrtek 3. prosince 2015

MKnR: Volume 2 – Kapitola 6

Kapitola 6

Těsně před zavřením školních bran v ústředí klubu.
"Mluvíme ve věci vpádu klubu kendžucu do představení klubu kendó pro nové členy."
Tacuja, který byl svědkem celé události, poskytl detaily ohledně pokusu o rvačku – včetně toho, jak se Mibu Sajaka rozhádala s Kiriharou Takeakim, jak vstoupil do jejich souboje a osobně se stal soupeřem klubu kendžucu – třem lidem před sebou.
"I tak, po zvládnutí víc jak deseti protivníků je zázrak, že stojíš na nohou."
Zprava předsedkyně studentského sboru, Saegusa Majumi.
"Přesněji řečeno čtrnácti. Jak se dalo čekat od žáka Kokonoe-sensei, řekla bych."
Ve středu, v jistém slova smyslu jeho šéfka, vedoucí výboru pro veřejnou morálku, Watanabe Mari.
S nádechem zájmu se zasmála – ne ve smyslu 'divné', ale spíš 'zábavné' – zatímco to spíše ironicky okomentovala. Přestože se tvářila trochu neupřímně, asi ho chválila.
Co na Majumi s Mari zapůsobilo nejvíce, bylo, že se Tacuja po přemožení Kirihary bránil proti šílenému davu členů kendžucu, aniž by zaútočil. Nicméně neukázal žádné techniky hodné chvály. Vypadalo to, že má schopnosti průměrného středoškoláka, jenže nevěděly, jaké úrovně.
Proto útočníci pochodili hůř než studenti chrámu Jakumo – neměli ponětí, že zvládne čtrnáct protivníků najednou, aniž by utržil nějaké zranění, a jak cenné to bylo.
Místo toho se Tacujovo podvědomí zaměřilo na třeťáka po levici.
Bylo jasné, že jde o šéfa z vedení klubů, Džúmondžiho Kacuta. Podle 'desítky' ve jméně muselo jít o nejstaršího potomka rodiny Džúmondži. |pzn překladatele: džú (十) = 10|
(Vypadá nepochybně celkem příkře...)
V celé své výšce měl asi 185 cm. To z něj samo o sobě nedělalo velkého muže, ke kterému by se vzhlíželo.
Spíš to byl silný hrudník, široká ramena a vystupující svaly, pod uniformou snadno rozeznatelné.
Nešlo jen o fyzický vzhled; každý prvek tvořící člověka jako by se v něm kondenzoval, dával mu neuvěřitelné vážnou atmosféru. 
To se dalo čekat od někoho, kdo je spolu s Majumi a Mari součástí Velké trojky První střední školy, pomyslel si Tacuja, srozuměný s tím vším jen z jeho vzhledu a dojmu.
"Neviděl jsi průvodní okolnosti incidentu?" zeptala se ho Mari se změněným výrazem a Tacuja přepnul zpátky do reality. Znovu si vybavil události zprávy, kterou právě dokončil a kladně jí odpověděl:
"Ano. Nemůžeme jistě říct, zda Kirihara vyprovokoval klub kendó, nebo lidé z kendó předtím způsobili klubu kendžucu nějakou křivdu."
Viděl události od bodu, kdy se Mibu s Kiriharou začali hádat. Spolu s Erikou stáli za tribunami a chystali se odejít z tělocvičny, když zaslechli ruch propukající hádky, nicméně obsah nezachytili. V době, kdy se brodil davem a dorazil na scénu, už byli Mibu s Kiriharou na meče.
"Proto jsi nejednal ihned?" Přišla otázka od Majumi.
Kacuto vypadal, že přijal pozici posluchače.
"Hodlal jsem zasáhnout pouze v případě, že bych považoval situaci za příliš nebezpečnou. Kdyby si nakonec přivodili jen pár modřin, byl by to jejich problém," odpověděl podmínečně Tacuja na její otázku.
Jak řekla Majumi, Tacuja zpočátku zaujal postoj nezúčastněného diváka, protože nevěděl, koho zastavit.
Mohli byste namítnout, že měl prostě zastavit oba, ale jelikož by potom získal reputaci člověka, co je porazil oba najednou a proslul tím, nepřipadalo něco takového v úvahu.
Nicméně to byl jen jeden z důvodů. Jeho povinnosti jakožto člena výboru pro veřejnou morálku zahrnovaly opatření před magickým násilím. Ani Kirihara ani Mibu na začátku zápasu nepoužili kouzlo. Kdyby Kirihara nepoužil "Sonické ostří", sledoval by Tacuja zápas pravděpodobně až do konce.
"...No, v pořádku. Rozhodně je pravda, že nemáme personál, abychom zabránili každému boji."
Problémy během náboru byly většinou způsobem, jak se klubová ústředí vypořádávala se svými záležitostmi. Mari založila svou poznámku na této skutečnosti, takže Majumi ani Kacuto nic nenamítali.
"Takže co jsi udělal s Kiriharou?"
"Kirihara měl zlomenou klíční kost, tak jsem ho předal zdravotnické komisi. Zranění se dalo snadno a rychle uzdravit magií. Na ošetřovně přiznal svou chybu, takže jsem usoudil, že není třeba podniknout žádné další kroky."
Pravdou bylo, že zásah, který Kirihara utržil šinaiem, mu kost jen nakřápl, kdežto Tacujova rána ji zlomila. Tacuja necítil potřebu dodávat takový irelevantní detail.
A jelikož Mari dosud neviděla Kiriharův stav, nebude ani mít možnost jim to sdělit.
"Hm... dobrý tedy. Zahájení trestního stíhání je konec konců ponecháno na rozhodnutí zatýkajícího."
Mari přikývla na Tacujova slova a obrátila pohled ke Kacutovi.
"Je to, jak jsi slyšel, Džúmondži. Jako velitelka výboru pro veřejnou morálku nemám v úmyslu předat tuto záležitost disciplinární komisi."
"Jsem ti vděčný za tvou shovívavost. Použití vysoce smrtícího kouzla jako je Sonické ostří na takovém místě, přestože se nikdo nezranil, mysleli jsme, že suspendování je přinejmenším nevyhnutelné. Jsem si jistý, že si to uvědomila i dotyčná osoba. Dáme mu lekci a ujistíme se, že si ji vezme k srdci."
"Necháme to na tobě."
Kacuto se zlehka uklonil, což mu Mari vrátila.
"Ale spokojí se s tím klub kendó?"
"Podílejí se na stejném trestném činu provokace. Nejsou v postavení, aby mohli tropit povyk," zamítla Mari příkře Majumino znepokojení. Majumi jí to nevyvracela. Tahle záležitost spadala pod kompetenci velitele výboru pro veřejnou morálku. Šéf vedení klubů rozhodnutí přijal a předsedkyně studentského představenstva nic nenamítala. Tímto byla záležitost uzavřena.
Tacuja nevěnoval výměně žádnou pozornost. Nebylo jeho prací dusit doutnající uhlíky nespokojenosti.
"Šéfko, omlouvám se za svou nezdvořilost." Tímto Mari naznačoval, že žádá o povolení odejít.
"Ach, ještě předtím si chci něco potvrdit."
Ani Mari neměla v úmyslu zdržovat Tacuju od jeho povinností (ačkoli dnes už asi skončily), takže se zeptala jen krátce: "Jenom Kirihara použil magii?"
"Ano," odpověděl Tacuja jednoduše.
Abych byl přesnější, Kirihara ji jako jediný úspěšně aktivoval, měl by spíš říct, nicméně Tacuja neměl v úmyslu zabíhat do takových detailů.
"Aha. Děkuji za tvou tvrdou práci."
S povolením se Tacuja otočil a odešel z velína klubu.

* * *

Jakmile vyšel z ústředny, ohlédl se směrem k místnosti studentské rady.
Slunce už za chvíli zapadne.
Jakkoli jen byla zručná v magii, bylo nevhodné, aby dívka v tuto dobu chodila sama, a proto Mijuki předem požádala Tacuju, aby se vrátil domů s ní.
Měl v plánu setkat se s ní napůl cesty.
Ústředna klubu byla v budově oddělené od hlavního komplexu, v němž sídlila studentská rada.
Aby se tam z velína dostal, musel na chvíli opustit kampus (přestože si nemusel měnit boty, jev známý jako sálová obuv byl velmi vzácný) a tak přešel k hlavnímu vchodu, jenže tam už na něj čekaly známé tváře.
"Ach, dobrá práce~"
"Bratříčku."
Nejprve na něj zavolala Erika, ale byla to Mijuki, kdo k němu přispěchal.
Ostatní tu nečekanou čilost ohromeně sledovali.
"Děkuji za veškerou tvou snahu. Dnešek byl velmi únavný, že."
"O nic moc nešlo. Dobrá práce, Mijuki."
Jak před ním jeho sestra stála, obě ruce sepjaté přes tašku před sebou, pohladil ji Tacuja s laskavým výrazem párkrát po hlavě.
Mijuki blaženě přivřela oči upřené vzhůru k bratrovi a jejich pohledy se setkaly.
"Je mi jasný, že sou sourozenci, ale víte..." zamumlal si Leo sám pro sebe, když s rozpačitými výrazy vyrazili k těm dvěma.
Je to skoro jako vystřižené z fotky..." Zírala na ně Mizuki vedle něj, jako by je hltala, s obličejem celým rudým.
Na to Erika přimhouřila jejich směrem oči.
"Hej, vy dva... co od nich čekáte?" Přehnaně pokrčila rameny s rukama od těla a ležérně zavrtěla hlavou, díky čemuž vypadala dost nepřirozeně, ale nějak jí to sedělo. "Jak si říkal, jsou sourozenci, ne?"
Její výraz při té větě jako by ty dva přivedl zpátky na zem.
V panice na tu událost zareagovali Leo s Mizuki naprosto výřečným způsobem.
"N-N-N-N-Neříkej něco tak zjevnýho! V, Vůbec nic jsem nečekal!"
"P-P-Přesně tak, Eriko! N-Neplácej hlouposti!"
"...Jasně, jasně, nechám to plavat."
Kdyby nebylo Eričina škádlivého odseknutí, ti dva by s největší pravděpodobností nevěděli, kde ve svém nedorozumění přestat.
Nevědom Eričina osamoceného boje, sundal Tacuja po dlouhé době ruku ze sestřiny hlavy a otočil se k trojici.
Mijuki ho neochotně následovala.
Při pohledu na její výraz byste se snadno spletli.
Nicméně Tacuja nevykazoval žádné barvitě podezřelé chování a, s upřímnou tváří, omluvně zavolal na přátele: "Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat, lidi."
Choulostivá atmosféra zmizela a Leo s rázným úsměvem zavrtěl hlavou.
"Nebuď tak formální, Tacujo. Nemusíš se omlouvat."
"Zrovna jsem přišla z konce orienťáku. Vůbec jsem nečekala, abys věděl," souhlasila Mizuki s jemným úsměvem a také trvala na tom, že nevyžaduje omluvu.
"Taky se zrovna vrátila z klubu. Nemusíš se bát."
Erika se jako obvykle uličnicky zasmála a utrousila kousavou poznámku.
Leo, Mizuki a Erika; každý z nich přivítal Tacuju vlastní usměvavou tváří.
Tacuja okamžitě pochopil, že jejich slova se neshodují s pravdou, ale nechtěl plýtvat jejich ohleduplností.
"Jelikož už je takhle pozdě, nevyrazíme se někam najíst? Jestli si každý dáte něco pod 1000 jenů, platím."
Současná hodnota měny byla dvojnásobná oproti té před sto lety.
Pro středoškoláka bylo 1000 jenů trochu nadprůměr, ale pořád v mezích.
Namísto toho, aby dál odvolával svou omluvu, je pozval.
Nebyl nikdo, kdo by to nepochopil, nebo cítil potřebu být zbytečně rezervovaný.

* * *

Dalšího dne přijímacího obřadu si pětice povídala o denních událostech – do jakých klubů se přidali, o nudných domácích záležitostech, o lidech, co je požádali o jména, aby je mohli pozvat ven, všemožných zkušenostech, ale konečným tématem, které přitahovalo nejvíce pozornosti, bylo drama zahrnující Tacuju.
"Ten druhák, Kirihara, použil smrtící magii úrovně B, ne? Je zázrak, že tě nezranil."
"Podle tebe je sice smrtelný, jenže ve výsledku je Sonické ostří kouzlem s omezeným použitím. Na rozdíl od nedotknutelného ostří se moc neliší od ostrého meče. Není tak těžké se s takovou magií vypořádat," odpověděl Tacuja unaveně viditelně ohromenému Leovi.
"Ale nezastavils ho, když ho navážno použil, jen holýma rukama? Nebylo to nebezpečné?"
"Neboj, Mizuki. Není třeba se o bratříčka bát."
"Tebe to vůbec nerozhodilo, co, Mijuki?"
Když Mijuki uklidnila nově zádumčivou Mizuki, přitáhla Erika pozornost k její nepřirozené sebedůvěře.
"Rozhodně ne. Mohu jen ocenit Tacujův vynikající výkon, když se při rvačce vypořádal s více jak deseti soupeři, ale Kiriharova zbraň rozhodně nebyla tupým mečem. Spíš jako by nakonec uprostřed všech těch lidí uklouzl. Mijuki, to ses vůbec nebála?" zaútočila na ni Erika, nicméně Mijučina odpověď byla snadná.
"Samozřejmě že ne. Není nikdo, kdo by bratra porazil," odpověděla bez sebemenšího zaváhání.
"—Uhhm…"
Dokonce i Erika přišla o řeč.
Tehdy viděla Tacujovy techniky dostatečně zblízka.
Podle toho, co viděla na vlastní oči, mohla říct, že je Kiriharovo šermířství bezchybné. A Tacuja by si měl také uvědomit, že řezná hrana se od reálného meče nijak nelišila. Nejen to, ale on dokonce ani trochu neztuhl – což bylo důkazem toho, že necítil ani ždibec úzkosti nebo strachu, dokonce ani na podvědomé úrovni – a natáhl se rychleji, než zvládl Kirihara vůbec seknout šinaiem, popadl jílec a za zápěstí jím v podstatě ve stylu aikida praštil o zem. Ne, spíš než aikido se na to hodí pojmenování 'neozbrojený styl'.
Bez nadsázky platilo, že takové techniky jsou na úrovni experta.
Dlouho před svým současným věkem už Tacuja zvládl dostatek technik, aby se dal nazvat když už ne mistrem, tak něčím hodně tomu blízkým. Přesto Erika prostě nedokázala s jistotou ty věci bez obav odsunout.
"...Nechtěla jsem zpochybňovat Tacujovy schopnosti, ale Sonické ostří daleko přesahuje běžný meč. Chci říct, vyzařuje ultrasonické vlny, ne snad?"
"Když se nad tím zamyslím, něco takového se ke mně taky dostalo. Existují odborníci, co nosí špunty do uší, aby ultrazvuk zastavili. Ačkoli na to si mohl být připravený už od začátku."
"Tak to není. Bratříčkovo taidžucu je prostě lepší," zasmála se Mijuki zlehka v odpovědi na Leovy a Mizučiny obavy.
"Boj proti magickým rituálům je bráškovou specialitou."
Erika hned chytila Mijuki za slovo: "Boj proti magickým rituálům? Nejen Zesílení dat nebo Rušička?"
"Ano."
S pohledem těkajícím mezi hrdě přikyvující Mijuki a usmívajícím se Tacujou s výrazem "nedá se nic dělat", se Erika zmohla jen na obdivný výraz a šokované zamumlání: "To musí být neskutečně vzácná dovednost."
"Přesně tak. Nebo se to alespoň nevyučuje na střední. A i kdyby jo, neznamenalo by to, že se to každý naučí. Eriko, když bratr vyskočil, pamatuješ na ten pocit, jako by se země zatřásla?"
"Jó~ mně se nic moc nestalo, ale vypadalo to, že dost studentů trpí symptomy podobnými vážné kinetóze. Když se nad tím zamyslím, nedělo se to jen na začátku, ale kolísavě to proudilo v průběhu bitvy...?"
"To bylo bratrovo dílo. Použil jsi Rušení, že jo?"
Tváří v tvář Mijučině širokému úsměvu se Tacuja zmohl jen na rezignovaný povzdech.
"Jako vždy se ti nevyrovnám, co."
"Ale no tak. Já o tobě přece vím všechno."
"Ne ne ne ne," přerušil je Leo, když si začali vyměňovat úsměvy a smích.
"Tohle není rozhovor mezi sourozenci, ne? Ve skutečnosti to přesahuje úroveň milenců."
"Myslíš?" "Vážně?"
Po chvíli, konfrontován dokonale sladěným Tacujou s Mijuki, padl Leo na stůl.
"...Zkusit to na tyhle zaláskované sourozence přes tsukkomi bude těžký úkol. Už od začátku si bez šance."
K lítostivé Erice:
"Ááá, moje chyba..." odpověděl Leo kajícně, zatímco se zvedl.
"S tímhle opravdu nesouhlasím," namítl Tacuje tónem, který by se dal popsat jako strašně neochotný, a: 
"O nic nejde. Jde jen o skutečnost, že s bráškou sdílíme silné pouto sourozenecké lásky," uklidňovala Mijuki lehce svého bratra.
Tentokrát to byli Erika s Leem, kdo zároveň praštil hlavou o stůl.
"Gáááh!" vyjádřil Leo své pocity zvukem podobným prýštění krve.
"To protože svého bratra miluji a respektuji víc než cokoli jiného na tomto světě."
Mijuki nezůstala jen u tohohle. S plným výhledem na své přátele si přisunula židli blíž a přitulila se k Tacujovi, celá zrudlá vzhlédla k bratrovu blízkému obličeji.
"Áááー Asi teďー půjduー domů."
S tváří ještě pořád pevně přitisknutou ke stolu, začala Erika trucovat.
"Mijuki, nemusíš se nechávat tak unést, ne? Jsme s lidmi, co úplně nechápou, že si prostě děláme legraci."
"…" "…" "…"
Když se Tacuja při plísnění Mijuki trpce usmál, stočil se Mijučin, Eričin i Leův pohled k poslední zbývající osobě.
"...Ech? Ech? Děláte legraci?"
Mizuki, v obličeji jasně rudá, začala v náhlém tichu neklidně těkat očima, zatímco ostatní zadržovali dech.
"...No, tohle je prostě pro Mizuki typické."
"Auu..."
Při Eričině soucitném zamumlání zrudla Mizuki z úplně jiného důvodu.
"...Každopádně, mluvili jste o něčem jako Rušení?"
Neschopen už se déle vyrovnávat s ožehavou atmosférou, se Leo nuceně vrátil k původnímu tématu.
"Jelikož už to bylo odhaleno, tak ano."
Pro Tacuju šlo o velmi nežádoucí téma, nicméně mnohem víc chtěl něco udělat s tou atmosférou. Bez jiné možnosti se připojil k Leově rozhovoru.
"Rušení, jde o nějaký druh elektromagnetické vlny, co brání magii?"
"Není zrovna elektromagnetický."
"To byl řečnický obrat!" odsekl Leo a Erika mu s vážnou tváří dala facku, potom se podívala na Tacuju, jako by se nic nestalo.
Rušení je také magický rituál, ale jde o druh magie ovlivňující pozměnění úkazu v mechanice Eidosu. Jasně řečeno, jeho povaha se podobá systému zrušení kouzla.
Existuje podobná magie znemožňující protivníkova kouzla nazvaná "Rušička". Tato procedura ovlivňuje pevnou oblast s kolečkem ve středu, aniž by přivodila změnu v informaci, a technika je taková, že pokud by byla síla rušení menší než definovaný magický rituál, pak by se rušení vyplo. Oproti tomu Rušení rozptyluje množství bezvýznamných psionových vln a jako takové jde o techniku, která ovlivněním Eidosu zabraňuje vzniku rituálů.
Rušička v jistém smyslu nezachová magii, spíš přímo blokuje nepřátelská kouzla, a je nezbytné, aby byla síla rušení větší než protivníkova magie.
Na druhou stranu Rušení pracuje na principu překonání kouzelníkových dat velkým množstvím extra informací, ve velkém snižujícím rychlost kouzelníkových dat načítaných do základní stanice. Proto není síla rušení až tak důležitá. Místo toho rozšiřuje náhodně a rychle zvuk psionů všemi osmi škálami čtyř Systematických frekvencí a v podstatě se stává anténou blokující všechny přenosy.
"Ale nepotřeboval bys na něco takového nějaký výjimečný druh kamene? Anti... anti něco..."
To že se Erika snažila přijít na zbytek slova, nějak přivedlo k životu Mizuki, která jí přispěchala na pomoc.
"Antinit, Eriko. Tacujo, máš antinit? Myslela jsem, že je velmi drahý."
O antinitu je známo, že vyzařováním psionového zvuku naplňuje stejné podmínky. Teoreticky je pro kouzelníka možné, aby sám vyvolal šum potřebný pro Rušení, ale v praxi je to mimořádně obtížné.
Na rozdíl od Rušičky, Rušení neovlivňuje magii uživatele, dokonce ani když se dotyčný kouzelník snaží přizpůsobit se jeho zvuku, jeho podvědomí ho odmítne. (Zpracovávání kouzla zaujímá místo v podvědomí a proto mají podvědomé akce přednost před vědomými.)
Díky tomu panuje názor, že pro použití Rušení je nutné mít antinit, který splňuje podmínku vylučování pouze psionového zvuku... jenže Tacujova odpověď tu logiku převrátí vzhůru nohama.
"Ne, nemám. Za prvé jde o armádní zdroj. Bez ohledu na cenu se k němu civilista ani nedostane."

"Ech. Ale říkal jsi, žes použil Rušení..."
Nejen Erika se zatvářila zmateně, když promluvila, Leo s Mizuki ji následovali.
"Ach– rád bych, aby tenhle rozhovor zůstal mimo záznam, ano?"
Trojice se na něj zmateně podívala, když ztlumil hlas a naklonil se přes stůl, nicméně poslechli.
"Abych byl přesnější, nejde o Rušení. To, co jsem použil, je jeho aplikace v praxi, 'Rušení specifického kouzla'."
Na jeho slova Mizučina tvář ztratila výraz a dívka párkrát zamrkala.
"Uhmm... něco takového existuje?"
"Podle mě ne," odpověděla na Mizučinu otázku zpříma Erika.
"Takže to vlastně znamená, že teoreticky jde o novou magii?" Tentokrát měl v sobě Eričin hlas ani ne tak odstín obdivu a překvapení, jako spíš naprostého šoku.
Počet kouzelníků s originální magií není zanedbatelný. Také je spousta expertů, kteří na ní pracovali už od dětství. Nicméně jde jen o instinktivní a svým způsobem intuitivně vypracovanou přirozenou magii člověka, a kouzelníků, kteří vymysleli teoreticky celou novou magii, je opravdu jen málo.
Magie je vysoce závislá na podvědomí.
Přestože je jednoduché pracovat s teorií o magii využitelnou něčím podvědomím, k vytvoření nové teorie kouzla, dokonce i jako variace na již existující magii, je třeba plně a do detailu porozumět struktuře a zásadám jejího fungování.
Není přehnané říct, že skutečnost, že by středoškolák vymyslel teoreticky kompletně novou magii, je šílenství.
"Lepší než vymyslel, by asi bylo lepší říct, že jsem ji náhodou objevil," zasmál se Tacuja Eričině upřímné reakci a odpověděl.
"Víte, že při současném použití dvou CAD dochází k vyzařování psionových vln a ve většině případů je tak nemožné použít magii, že?"
"Ach, to už se mi stalo!" přikývl Leo.
"Uach, pěkně arogantní!" zareagovala Erika šokovaně na Leoovo prohlášení.
"Co sakra!"
"Použití dvou CAD naráz... snažil ses o paralelní vyvolání? Při pomyšlení, že bys zrovna ty měl na něco na tak vysoké úrovni, nemám slov."
"Sklapni. Myslel jsem, že na to mám! Jednoho dne, za správných okolností, to rozhodně dokážu!"
"Ani náhodousi děláš srandustačilo"
"...Jasně, máš ze mě srandu, takže mohla bys prosím přestat s tím tónem? Je to hrozně otravný!"
"O, oba dva, neposlechneme si prostě Tacujovo vysvětlení? Co vy na to?"
"..."
"Hmpf."
Erika s Leem se od sebe odvrátili.
Jak mezi nimi Mijuki nervózně těkala pohledem, Tacuja pokrčil rameny.
"Myslím, že už jsme toho o mně namluvili dost, ale... chcete, abych pokračoval? No, to asi půjde, řekl bych...
Důležité při současném použití dvou CAD je, že náhodné psionové vlny připomínající Rušení obklopí kouzelníka a vyzařují Myšlenku obsahující jevy Eidosu. Pokud začnete s jedním z CAD aktivační rituál k přerušení magie a s druhým obrácený rituál, obě aktivace se navzájem zesílí, aniž by musely být přeloženy do magických rituálů. Když pak ty psionové vlny vypustíte jako Nesystematickou magii, aktivační rituál z každého CAD se přirozeně nahromadí a výsledné dva typy magických rituálů mohou do určité míry způsobit rušení.
Dokonce i přetrvávající kouzlo jako je Sonické ostří nelze donekonečna udržet jen jedním magickým rituálem. Po nějakém čase se musí formule obnovit. No a já si prostě vytipuju tuhle chvíli."
Leo tiše zašeptal, "Si děláš srandu..." Zamumlání postrádalo jakoukoli modulaci a spolu s jeho ohromeným výrazem ukazovalo, že je naprosto vážný.
Mizuki se najednou rozkašlala. Protože srkala brčkem i potom, co dopila, zdálo se, že jí zaskočilo. Jakmile záchvat kašle ustoupil a zase se uklidnila, ustálil se její výraz v šoku.
Erika nakrčila obočí a tiše přemýšlela. Dle jejího pochmurného výrazu si to moc neužívala, ale nezdálo se, že by myslela na něco špatného.
"...Nemám ponětí, jak to vlastně udělat, i když myslím, že teorii celkem dávám. Ale proč je to všechno mimo záznam? Kdyby sis to patentoval, dost by ti to hodilo."
Tacuja ukázal Leovi, kterému se nějak vrátily schopnosti, tajemný výraz. Při odpovědi se hořce usmál a Leovi, s hlavou nakloněnou na stranu, bylo jasné, že je ta hořkost zakořeněná hodně hluboko.
"Pro začátek, ta technika ještě pořád ještě není dokončená. Dá se použít jen na napůl vyvolanou magii a navíc, ne že by ji pak nemohli použít, jen je to prostě těžší. A samozřejmě, já také nemůžu použít žádné kouzlo. To je samo o sobě dostatečně fatální, ale zásadním problémem je schopnost přerušit magii bez použití antinitu."
"...Nějak nechápu proč?" zeptal se Leo ani ne tak zmateně jako nespokojeně, a Erika mu vážně vynadala.
"Nebuď blbej. Důvod je obrovskej. V oblasti národní obrany a bezpečnosti je teď magie nezbytná. Kdyby se rozšířila schopnost přerušit magii bez velké kouzelné síly nebo mimořádně drahého antinitu, zhroutily by se základy společnosti."
"Taky věří tomu, co řekla Erika. Na světě jsou rasisté diskriminující magii, stejně jako extremisté, co ji odsuzují. Přesto, jelikož je produkce antinitu tak malá, zůstávají pod povrchem a nejsou nijak velkou hrozbou. Dokud nebude existovat způsob, jak se s tím vypořádat, nemám v úmyslu zveřejnit tohle falešné Rušení."
Ať už ho nakonec přesvědčili nebo ne, Leo několikrát sklopil hlavu. Mizuki z nějakého důvodu také podobným způsobem několikrát kývla.
"To je úžasné... domyslet to tak do důsledků," uniklo jí ze rtů obdivně.
"Kdyby to bylo na mně, asi bych skočil po šanci proslavit se," vzdychal dál Leo a Mijuki se tiše usmála.
"Bratříček nad tím trochu moc přemýšlí, nemyslíte? Za prvé, přečíst aktivační rituál, když je protivník uprostřed jeho vytváření a promítnout skrze CAD rušivé vlny nedokáže jen tak někdo. A pak, řekla bych, že je můj bratr prostě takový."
"...Naznačuješ, že jsem nerozhodný budižkničemu?"
Na sestřinu poznámku nasadil Tacuja výraz, který by se dal nejlépe popsat jako nelítostný.
"Kdo ví? Co bys řekla, Eriko?" nahrála Mijuki nenuceně Erice.
"Nemám ponětí? Myslím, že bych ráda slyšela Mizučin názor na věc." Hodila to Erika promyšleně na Mizuki.
"Éééé? Já, uhm, to je..."
"Takže to nikdo z vás nepopře..."
Mijuki se s veselým úšklebkem odvrátila od Tacujova pohledu, Erika schovala tvář za menu a Mizuki se dívala kamsi do dáli. Ale pomoc odnikud nepřišla.

* * *

Uplynul týden.
Pro Tacuju byl náborový týden bouřlivým obdobím.
Mezi členy výboru pro veřejnou morálku byl asi nejzaměstnanější.
—A navíc se jeho povinnosti trochu změnily.
První den přemohl Kiriharu Takeakiho, člověka s nejslibnější bojovou magií na škole.
Ve chvíli, kdy do toho Tacuja vstoupil, už Kirihara schytal pár ran od Mibu Sajaki, což byl pro některé důvod, proč ho tak lehce přemohl, nicméně ti, kteří neznali okolnosti zápasu, se pouze vyžívali ve zveličeném vychvalování, že student prvního ročníku, a navrch Plevel, porazil profesionálního bojovníka.
A výsledkem bylo—
"Tacujo, máš dneska zase práci ve výboru?"
Podal mu Leo tašku, zatímco se připravoval.
"Dnes mám volno. Zdá se, že jsem konečně dostal pauzu."
"Udělals' kus práce, co?"
"Ne že bych z toho byl nějak nadšený."
Leo, stojící před zklamaně vzdychajícím Tacujou, se zatvářil, jako by stěží potlačoval smích.
"Seš teď fakt slavnej, Tacujo. Záhadný prvák, co bez magie porazil bandu kouzelníků."
"Co má znamenat to 'záhadný'..."
"Podle toho, co jsem slyšela, máš být nájemnej vrah vyslanej odpůrci magie."
Erika nečekaně vystrčila hlavu, jelikož už se také připravila k odchodu.
"Kdo ksakru rozhlašuje takové nepodložené fámy..."
"Já~"
"Hej!"
"Jasně že si dělám srandu."
"Dejte mi svátek... to už bylo moc."
"Ale obsah je fakt pravdivej."
Když si od Eriky vyslechl údaje o zvěstech, povzdechl si Tacuja ještě jednou.
Bylo by hezké myslet si, že nikdo takovému podvodu neuvěří, ale už se toho chytilo dost lidí na to, aby zvýšili důvěryhodnost těch příběhů.
"To byl pěkně velkej povzdech."
"Takhle přehnaně se zajímat o záležitosti jiných lidí... Tenhle týden už se mi chtělo třikrát umřít."
"To je dost zlý."
Tacuja měl chuť dát Leovi, který se ani nesnažil skrývat pobavený výraz, pěstí, ale nakonec se spokojil s třetím povzdechem.
Další eso klubu kendžucu, druhák Kirihara Takeaki, jehož síla byla širokou veřejností vnímána jako prvotřídní, byl poražen Plevelem z prváku.
Jak bylo řečeno předtím, tato novinka značně překvapila ty, co věřili v "dokonalý" magický hodnotící proces, a způsobila nezanedbatelný rozruch.
Namířili svůj bezdůvodný vztek a vzájemné nepřátelství proti Tacujovi, dokonce zašli tak daleko, aby došli k pomýlené odvetě.
To znamená, že jejich konflikt z něj udělal terč jejich očištění.
Dokonce i ti, co nevěděli nic bližšího, jednoduše uhádli, že vedoucí výboru pro veřejnou morálku byla na Tacujově straně a že předsedkyně studentské rady i šéf vedení klubů přispěli k jeho obraně.
Je-li tomu tak, co mají dělat?
V takových časech je zavedenou taktikou udělat z toho nehodu.
Což přesně udělali.
Počkají si, až se Tacuja na své hlídce přiblíží, pak způsobí rozruch.
Jakmile přijde zasáhnout, vystřelí kouzelné útoky pod záminkou náhodné trefy.
Podle tohoto modelu zhruba postupovali.
Z Tacujova pohledu to prostě vypadalo, jako by jedna po druhé propukaly poruchy a vybraly si svou daň.
Kvůli jeho pozici člena výboru pro veřejnou morálku to nemohl jen tak přejít a musel se situaci pokusit uklidnit.
Navrch jeho směrem denně náhodně létala magie. Většině se dokázal vyhnout, nebo ji zrušit, ještě než nabyla efektu, nicméně vždycky se objevila nějaká, kterou nedokázal včas zablokovat.
Během dne mu došlo, že se na něj zaměřují, jenže dokud nenašel důkazy o tajné dohodě, bylo to mimo jeho pravomoc a jakmile se mu to povedlo, byl týden pryč.
Jinými slovy, neustále se mu jen dařilo unikat z jejich pastí.
Čtvrtého dne pouze chytil někoho s červenýma rukama, ale ve výsledku ona osoba utekla.
Jak se dalo čekat od studentů prestižní První střední školy, v podstatě byly jejich triky úspěšné. Sice z toho spíš vycházelo, že využívali veškerou svou sílu, aby prokázali své skvělé schopnosti ve zcela špatném čase, místě a způsobu, ale i tak.
"...Když se nad tím zamyslím, vyšel jsem z toho celkem dobře, ne..."
"Od dneška zase vstoupí v platnost omezení na zařízení, takže už máš po starostech, že jo?"
"Doufám," přikývl Tacuja unaveně na Mizučina uklidňující slova.

* * *

I když měl volno od studentské rady, nebyl mimo službu. Prvořadě nešlo o systém založený na směnách.
I Mijuki dnes pracovala v místnosti studentské rady.
Přesto pro sourozence prostě neexistoval pojem opuštění toho druhého a vrácení se jako první.
—Objektivně, už ani nebyl důvod škádlit je štítky jako "brocon" nebo "siscon".
I tak,
"Strašně se omlouvám, brácho. Pořád na mě musíš čekat..."
Jen tyto obavy jako pocit viny, že nechávají toho druhého čekat, ukazovaly, že ještě pořád mají šanci na záchranu.
"I kdyby ti řekl, že to nevadí, nezabralo by to..." zasmál se Tacuja laskavě a s *pon* *pon* poplácal sestru po hlavě.
Spíš než poplácal, by bylo přesnější říct pohladil, a, na mírné pokárání, Mijuki přivřela oči v naprosté blaženosti. Chodbou náhodou procházeli na cestě domů tam i zpátky i další studenti.
Konfrontováni touto scénou, která by samozřejmě kdekoli způsobila nedorozumění, se objevila spousta nepřátelských pohledů namířených na ty dva mířící k místnosti studentské rady. Nicméně v pocitech namířených na pár s až příliš dobrým vztahem byl patrný rozdíl, jak Tacuja bezmocně nasával všechnu zášť.
Až do minulého týdne byl hlavním důvodem zlostných pohledů na jeho chůzi s Mijuki pohrdání.
Teď se za nenávistí při pečlivém rozlišení skrýval strach.
Ne ze síly, nýbrž z neznáma.
Také ti, kteří by měli nad jeho "činnostmi" cítit méně hořkosti, Plevel, se cítili stejně.
Kvůli tomu bylo tohle poprvé, co na ně zavolal někdo neznámý.
"Šibo."
Tacuja s Mijuki se najednou ohlédli.
Co se týče fyzické stránky Tacuja sestru dalece překonal.
Přesto důvod, proč zareagovali najednou je, že zatímco Mijuki se otočila reflexivně, Tacuja strávil nějakou dobu přemítáním nad tím, zda bylo volání určeno jemu.
Hlas byl poněkud zastřený, ale rozhodně ženský.
"Dobré odpoledne. Měla bych začít s 'ráda vás poznávám'?"
S polodlouhými vlasy v culíku jí to dost slušelo. Změnila si účes, ale obličej byl Tacujovi povědomý.
"Ach, také mě těší. Mibu, je to tak?"
Pro Tacuju byla druhačkou z klubu kendó, která odstartovala celý týden bolehlavu.
Kendó klub byl druhou stranou v onom incidentu.
Bez váhání rychle mířila k nehybnému Tacujovi.
Možná nebyla plachý typ, nebo se nebála, protože byla ze staršího ročníku – nebo ho prostě brala na lehkou váhu.
Bez ohledu na to to bylo kupodivu méně neuvěřitelné, než kdyby měla výhrady.
Mijuki, přestože byla Květ, předtím zastavila před bratrem, ale teď se přesunula za něj.
Stála tak, aby nebyla v Tacujově výhledu, kdyby se potřeboval soustředit, a přesto přirozeně na dohled, přesně taková byla její pozice.
"Jsem Mibu Sajaka. Třída E, stejně jako ty."
Tacujovy oči automaticky sjely k levé části její hrudi.
Na zelené sako byla našitá zelená kapsička bez potisku.
Tacuja si okamžitě odvodil význam toho 'stejně'.
"Díky za to předtím. I když jsi mě zachránil, nepoděkovala jsem ti."
Spoutáni tím přátelským úsměvem, většina mužů stejného věku by se nechala okamžitě nalákat.
––Snadno napadlo někoho dobře znalého v užívání magie, nicméně asi by bylo vhodnější použít literární výraz, že 'oplývala mocí někoho lehce okouzlit', ačkoli když se řekne literárně, odkazuje to spíše na populární tvorbu.
"Chtěla jsem ti pořádně poděkovat a taky si s tebou trochu popovídat... Mohl bys mě na chvíli doprovodit?"
Asi si byla dobře vědoma síly svého úsměvu poutajícího mužské studenty, ať už vědomě nebo ne.
Nicméně jelikož měl u sebe Tacuja neustále svou krásnou sestřičku, měl malou výhodu.
"Teď nemůžu." Přestože ji tak bez okolků zamítl, nevypadala ani tak uraženě jako spíš zaskočeně. "Jestli se ti nevadí sejít se za čtvrt hodiny..." Při Tacujově následující větě Sajačin výraz zmizel, nebo se spíš zatvářila prázdně a teprve když několikrát zamrkala, konečně jako by pobrala, co právě řekl.
"Um, tak, počkám na tebe v kavárně."
S úplně jinou odpovědí, než jakou čekala, se Sajace podařilo úspěšně dostat z Tacuji slib.

* * *

Tacuja ji doprovodil jen ke vchodu do místnosti studentské rady.
Kdyby vešel, bylo dost pravděpodobné, že by se tam potkal s Hatorim. A jelikož by z toho ani jeden z nich nebyl nadšený, přirozeně se místnosti studentské rady, kde neměl nic na práci, vyhýbal.
"Pak na tebe počkám v knihovně."
Až do včerejška to byla vždycky Mijuki, kdo čekal.
Dnes to bylo poprvé naopak, ale už před přijetím takovou situaci napodoboval.
Neměl pochybnosti, že jeho sestra získá nějakou úřednickou funkci.
Proto nebyl na rozpacích, co s volným časem.
Jeden z důvodů, proč původně přišel na tuhle školu, bylo velké množství soukromé literatury, ke které nikdo nezískal přístup, pokud nebyl nějak napojený na organizaci Národní magické univerzity.
"V knihovně, jo?"
Nicméně Mijuki, která by to měla vědět, tázavě naklonila hlavu na stranu. Moc tomu nepomohlo ani to, že vypadala trochu podezřívavě.
"...Takový je plán, ale proč ty pochybnosti?"
"Ne, jen jsem myslela, že máš v kavárně schůzku s Mibu..."
Mijučin pohled se zaměřil na oblast Tacujova krku.
"Mijuki?" Nezvedla hlavu ani na jeho zavolání.
Vypadalo to, že se vyhýbá jeho pohledu.
Trochu odvrátila oči.
Tacuja neměl ponětí, proč se takhle chovala.
Racionálně vzato by mohlo jít o trucování, ale pokud vzal v úvahu konkrétně jeho sestru, tak to nestačilo.
I kdyby se zeptal, stáli přímo před místností studentské rady a brzy začnou zdržovat ostatní.
"Až tak dlouho si s ní povídat nebudu. Každopádně se mě stejně prostě pokusí naverbovat do svého klubu."
Spíš to vypadalo, že hádá naprosto špatně.
Nicméně objevila se možnost zmírnění situace.
"...Je to, opravdu všechno?"
"Co?"
"Zajímalo by mě, jestli se tě vážně pokusí jen naverbovat.
Myslím, že je to jinak.
Nejsem si jistá proč.
Ale... Mám strach.
Že má bráška takovou pověst, mi dělá radost... ale jestli přijdou na tvou pravou sílu, objeví se spousta takových, co se kolem tebe shluknou kvůli vlastním zájmům nebo zisku.
Ti, co to neudělají, budou jen výjimkou.
Prosím, buď opatrný."
Bylo by jednoduché zasmát se tomu a smést to ze stolu jako zbytečnou starost.
Kdyby to nebyl Šiba Tacuja.
Kdyby to nebyla Šiba Mijuki.
"...Nemusíš se bát. Ať už se stane cokoli, budu v pořádku."
"Přesně tohle! To je přesně to, čeho se bojím!"
Tacuja konečně začal slabě chápat, co trápí jeho sestru.
"...To nebude problém. Ať už se stane cokoli, nikomu nezpůsobím smutek."
"...To je slib, bráško."
"Dobře.
...Když už jsme u toho, Mijuki, tvrdit, že mám pověst jen kvůli aktivitám ve středoškolském výboru, je trochu přehnané."
"...Není!
Není na tom nic špatného, ne?
Pro mě má tvé jméno tu nejlepší možnou pověst tady!"
Jak se Mijuki otočila a udeřila do čtečky karet, tváře, skryté za vlajícími černými vlasy, jako by lehce zářily červení.

* * *

Dívku, se kterou se měl setkat, našel poměrně brzy.
To protože Sajaka stála stranou davu.
"Myslím, že by bylo lepší, kdyby ses k tomu čekání posadila."
"Kdybych to udělala, Šiba by mě nemusel najít, ne? To já tě pozvala, takže by to byla moje chyba."
Ať už šlo o ženskou záležitost, nebo měla jako starší spolužačka obavy, vypadá to, že se v sobě vážně moc nevyzná, pomyslel si Tacuja. Vyčnívala, jak to jen šlo.
Teď se samozřejmě vynoří další nepříjemné drby.
Tak dychtivé uvítání od starší spolužačky. Vyplulo Tacujovi na mysl a v duchu si povzdechl.
A znovu, i když jen navenek, nebyl tím, kdo by nedbale předstíral.
Při prvním setkání s dámou by bylo neslušné, nechat ji čekat.
"Každopádně si někam sedneme, ne? Pak si můžeme promluvit."
"Není tu tolik lidí, takže by bylo lepší sednout si, až si koupíme něco k pití."
To nebyla otázka ani návrh, ale příkaz.
Matně si vzpomněl na něco zarážejícího.
Nicméně nevzpíral se.
Tacuja si objednal kávu a Sajaka džus; posadili se naproti sobě k prázdnému stolu.
Tacuja se posadil s hrnkem v ruce, usrkával kávu a zaměřil se na protější židli.
Sajaka nepřítomně upíjela brčkem jasně červenou tekutinu.
Když vypila zhruba tři čtvrtiny svého pití, konečně vzhlédla.
Jejich pohledy se setkaly.
Výraz měla prázdný, ale tváře zarudlé.
Skoro jako by jí je obarvil ten džus.
"...Chutná ti to?" zeptal se Tacuja jednoduše, jenže,
"Úú... A co je na tom, že mám ráda sladké?! Klidně si říkej, že jsem dětinská!"
Najednou se naštvala... nebo spíš začala trucovat.
Jestli tě to tak hrozně uvádí do rozpaků, neměla sis to vůbec objednávat, pomyslel si Tacuja.
Aby řádně zakryla své rozpaky, možná by podle něj bylo nezbytné napravit její bezradnost.
Ale jeho slova se stáčela zcela jiným směrem.
"Taky mám rád sladké. Zrovna tenhle jsem nikdy předtím neměl, ale doma piju džus dost často."
"Vážně?"
"Jo."
"Aha..."
Nebyla to až tak úplně pravda, ale Sajaka, pohled upřený na svůj hrudník, nevypadala starší než Tacuja. Budila docela odlišný dojem než minulý týden.
"Um, přehodnocovala jsem to...
Díky za ten minulý týden. Jen díky Šibovi jsem se vážně nezranila."
Položila ruce na kolena a, poté co upravila svůj postoj, uklonila se.
To se dalo od "kendó krásky" čekat; znatelně se změnila z "roztomilé školačky", jakou byla ještě před chvílí.
"Nemusíš mi děkovat. Prostě jsem dělal svou práci," odpověděl nevýrazně Tacuja, zatímco napůl automaticky zpracovával své myšlenky, aniž by jim vlastně věnoval pozornost.
"Ne, to není jen za zastavení Kirihary." Nicméně Sajaka se tou formální odpovědí nenechala odbýt, "I přes tak divoký duel díky tvému naléhání ušetřili od trestu nejen mě a Kiriharu, ale i kluby kendó a kendžucu, je to tak, Šibo?"
"Pravdou je, že prostě o tak moc nešlo. Na rozdíl od Mibu a Kirihary se nikdo další nezranil. Za následnou rvačku nese úplnou vinu klub kendžucu, takže klub kendó by neměl být ani v nejmenším obviňován."
"Jen díky tobě z toho nebyl nijak velký problém. Kdokoli jiný by nedokázal přihlížející ochránit od dalších zranění. Sice by možná bez poškození přemohli protivníka, ale ani teď skoro nemůžu uvěřit, že ses z toho dostal, aniž by vznikly další škody. Přestože podle mě jsi na ně šel zlehka, má ti být klub kendžucu za co vděčný. Co se toho týče, zranila jsem Kiriharu, ale... tuhle výmluvu slyším často a Šiba si možná pomyslí 'jsi jen holka'... kdybych znala umění na takovém stupni, cítila bych to. Rozhodně by s tím přišla i výzva k nepotlačení síly a její otevřené vystavení publiku.
Znáš to, Šibo?"
"Jo. Vím, co tím myslíš."
—To byla lež.
Přinejmenším poloviční.
Neměl žádnou představu o konceptu u cvičení bojových umění.
Co se naučil, byl koncept boje. Viděl výzvu k získání účinnosti k dokončení cílů, ale prostě neměl touhu tu sílu jakkoli projevovat.
"Vážně?"
Nicméně Sajaka, která s Tacujou dnes mluvila poprvé, to nemohla v žádném případě vědět.
"Není třeba dělat z toho takovou vědu.
Každopádně, kdyby bylo v té rvačce hodně zraněných, pravděpodobně by z toho bylo dost problémů, jenže jediný, kdo utrpěl vůbec nějaké poranění, byl Kirihara. Oba jsme na tu možnost byli připravení, takže do toho nikomu nic není."
To není pravda, pomyslel si Tacuja. Jedním z problémů bylo, že Kirihara porušil použitím vysoce riskantní magie pravidla. Princip při náboru byl nechat kluby vypořádat se s jejich vlastními problémy vnitřně. Kdyby si Sajaka s Kiriharou jen zašermovali šinaii, Tacuja by nezasáhl a ani Mari by asi necítila potřebu zapojit se.
To si myslel, nicméně nahlas to neřekl.
"A stejně to vypadá, že s tím má dost lidí problém. Dokonce i teď je hodně studentů, co ten incident pořád dokola omílají. To se výbor pro veřejnou morálku snaží získat body nebo co?"
"...Vlastně jsem taky členem výboru... Omlouvám se."
"Ach, p, promiň! Já to tak nemyslela, vážně!"
Panikařící Sajaka, náhle nervózní, se s pohledem na uklánějícího Tacuju dala do překotného vysvětlování.
"Chtěla jsem říct, že Šiba se od ostatních liší. To protože jsi mě zachránil a, uhm, nechtěla jsem výbor pro veřejnou morálku pomlouvat, jediný, koho nemám ráda, jsou tamti, a, uch, co?"
Tacuja bezvýrazně sledoval divoce gestikulující Sajaku.
...Ale oči měl,
plné smíchu.
Nesourodý proud řeči se postupně vytratil, až Sajaka nakonec jen tiše otevírala a zavírala ústa, konečně si všimla Tacujova úsměvu a začala se cítit rozpačitě.
"...Hej, Šiba, je vlastně celkem tyran...?"
Ta slova mu byla docela povědomá.
"Žádnou takovou speciální vlastností neoplývám."
Taková malá nevinná lež. Pak rovnou zpátky k věci.
"Každopádně, o čem jsi to se mnou chtěla mluvit?"
"...Řeknu to na rovinu." Rty formovaly jiné zvuky, ale ať už to bylo, protože se smířila sama se sebou, nebo se jí obnovil smysl pro rozhodnost, "Nepřidal by ses do klubu kendó?" Přešla nakonec Sajaka k věci.
Jelikož to nepřekročilo jeho očekávání a nedalo se popřít, že to byl v jistém smyslu naprostý propadák, měl už připravenou odpověď. Kdyby prostě přišla a řekla to hned na začátku, mohli to pěkně rychle ukončit, jenže teď Tacuja s náznakem podráždění vyslovil svou předem připravenou odpověď, "Budu muset odmítnout."
"...Mohla bych se zeptat proč?"
"Nech mě se radši zeptat, proč chceš, abych se k vám přidal. Mé schopnosti se naprosto liší od těch, co jsou potřeba v kendó. Někdo tak zkušený jako ty by to měl vědět, ne?" V hlase neměl náznak hrubosti ani provokace, ale dal jasně najevo, že nepřipustí žádné zatajování.
Sajaka těkala pohledem kolem.
S tímto gestem jako by se zoufale snažila najít únikovou cestu.
V jistém slova smyslu to byla pravda.
Nakonec si povzdechla a rezignovaně promluvila, "Na magické akademii je prvořadá magie... To jsem věděla už od začátku a rozhodně jsem si to vryla do paměti, ale že to tak bude ve všem, ale úplně ve všem, nemyslíš, že je to špatné?"
"Pokračuj, prosím."
"Rozhodně je pravda, že jsme ve třídě diskriminovaní. Jednoduše protože jsme bez schopností. Jenže středoškolský život by neměl být jen o tom. Je naprosto špatné, aby magie tolik převládala nad kluby."
Podle toho, co Tacuja za minulý týden viděl, chápal, že s kluby, které nezahrnují použití magie, se zachází nespravedlivě. Kluby, co ji měly, od školy rozhodně získávaly různou podporu.
Nicméně šlo jen o druh propagace k pozdvihnutí tváře Akademie vykonávané školním vedením.
Když se nad tím zamyslel, tato zapálená dívka nedělala rozdíl mezi "přednostním zacházením" a "odbýváním".
Nicméně takový závěr se zdál být ukvapený.
"Jen protože to neumím moc dobře s magií, zachází až tak daleko, aby zesměšňovali mé šermířství. Už to přehlížení nemůžu vydržet. Neměli by všechno na mě odmítnout jen kvůli magii." Bez přemýšlení začala mluvit nahlas.
V těch slovech bylo něco za přesvědčením hraničícím z posedlostí. Tacuja to rozhodně vycítil.
Přestože to vypadalo, že se Tacujovi nedokáže podívat do očí, odkašlala si a pokračovala, "Lidé jako my hledají útěchu v klubech nevyžadujících magii. Podobně smýšlí hodně lidí v kendó klubu.
Letos chceme vytvořit jinou organizaci klubu a sdělit vedení naše nápady.
Magie by neměla být vším.
Šibo, půjčíš nám k tomu svou sílu?"
"Aha..."
Považoval za modlu, ale měla blíž ke křižákovi.
Tacuja se zasmál vlastní slepotě.
"...Jsem ti k smíchu?"
Zdálo se, že to špatně pochopila.
Kdyby to tak nechal, ušetřilo by mu to později spoustu starostí, jenže Tacuja místo toho řekl něco zbytečného, "Vůbec ne. Jen jsem se smál vlastní nevědomosti. Myslel jsem, že jsi jen kendó kráska, takže jsem neviděl za tvoji..." Zbytek dořekl v duchu.
Od doby co nastoupil, potkával další a další krásky, s nimiž se dalo jen těžko vypořádat, takže proč čekal, že tahle bude obyčejná? Měl chuť se zasmát sám sobě.
"Krásu..."
Jelikož byl zaměřený sám do sebe, ani si nevšiml, že se Sajaka podezřele drasticky začervenala a zamumlala.
"Mibu."
"N, No?"
Tacuja nevědomky potlačil nutkání se zasmát a změnil výraz.
Sajačin hlas, když odpovídala, byl poněkud rozzlobený, avšak Tacuja si toho nevšiml.
Pak konečně vyslovil poslední zbytečnou větu.
"Co uděláš, až sdělíš své myšlenky škole?"
"...Ech?"

2 komentáře: