Začínáme druhou knihu :)
Kapitola 1
Byl poslední den téměř týdenního řetězce prázdnin známých
jako Zlatý týden. |Zlatý týden (ゴールデンウィーク Gōruden
Wīku), zkráceně GW, je japonský termín pro období zahrnující řadu státních
svátků jako např. Den zeleně, Dětský den apod.|
„Máš volno, ne?“
Čas: 13:00.
„Že jo? Máš nějaký volný čas, ne?“
Jako by bylo hezké počasí venku lží, byla rezidence Takasů
lehce ponurá. Zdánlivě na dosah ruky, za otevřeným oknem směřujícím na jih, byl
okraj nedalekého bytu, který se nad ní tyčil, takže se k nim nádherný sluneční
svit brzkého léta neprobojoval.
Nicméně interiér byl metodicky zorganizován, každý roh
dokonale uklizen a navzdory úzkosti přetrvával domov díky inteligentnímu
plánování zázračně upravený. Ten úžasně pohodlný a snadno obyvatelný prostor
existoval díky schopnosti jediného syna jménem Ryūji, který právě v kuchyni
dokončoval zády k obýváku oběd,
„Posloucháš?“
Nikdo si nedopřál čas, aby jen odpověděl jeho tázavému
hlasu, natož aby mu projevil slova vděčnosti za jeho práci. Zatímco si dal
chvilkovou pauzu od mytí, Ryūji se otočil a ostentativně zíral na bílého
hromotluka, který se rozvaloval na podlaze. Hromotluk ležel v chaotické hromadě
vedle jídelního stolku, hlavu dolů s bradou na přehnutém polštáři a nepřítomně
zmateným výrazem, zatímco prstem šťouchal do blízké ptačí klece.
Do vyčnívajícího prstu hladově kousal, jako by ochutnal něco
výtečného, žlutý papoušek Inko-chan. Jeho ošklivost byla jeho šarmem; zobák,
který rád nechával otevřený, měl barvu betonu a malý jazyk, který olizoval a
vyčníval, byl žlutohnědý jako barva hnijícího hovězího. Také jeho oči byly
odbarveným bělmem, dokonce i teď vypadal, jako by byl na pokraji smrti. A jako
pták nepochopitelný pro lidi, sebou jeho víčka škubla v křeči ve zdánlivě
nebezpečném rozčilení. Podle majitele se těžko zobrazitelná situace zhoršovala.
„...Taigo. Přestaň s tím. Inko-chan z toho hrábne.“
„...Hm? To ne, ty máš pravdu.“
Nakonec se bílý hromotluk otočil--tedy, Aisaka Taiga se
otočila a vytáhla prst z klece. Nebo to tak přinejmenším vypadalo.
„Ech? Nejde to ven.“
...Taková nemotornost. S pohledem na její nakloněnou hlavu
si mohl Ryūji jen povzdechnout.
„Co je s tím, ty? Tohle není čas na vzdychání. Myslím, že
jsem se fakt zasekla.“
Vytáhla svoje tělíčko do sedu na tatami, Taiga jednou rukou
držela klec, jak se snažila vyndat z ní prst, zatímco mrzutě vrčela. Inko-chan
prostě nechtěl pustit, místo toho statečně visel na Taidžině prstu o to
intenzivněji.
„Uá...používá jazyk...“
I v tlumeném osvětlení dívčiny otřásající se po pas dlouhé
vlasy v barvě pečených kaštanů kontrastovaly s okolní šedí. Na její křehké
postavě zlehka visely jednodílné šaty pokryté krajkou. Se vzhledem doplněným o
bílou svrchní sukni byl elegantní objem okouzlující--
„Hej, počkat. Proč tam jen tak zíráš? To tvůj pták se
vzpouzí, tak si chvátni a něco udělej, ty GIY.“
„G, I, Y?“
„Hloupej pse. Řekla jsem to trochu jemněji, tak proč
neprojevíš nějakej vděk?“
Náhlý příval nadávek mu sebral schopnost dokonce jen
promluvit. A přesto, kdyby nebylo drsného jazyka, byla by Taiga jako pohybující
se francouzská panenka.
Její oči byly každopádně třpytivé drahokamy, bledé rty jako
poupata divoké růže a spořádaný vzhled byly lákavě riskantní jako vějička namočená
do kondenzovaného mléka. Naneštěstí byla beznadějná,
„Árgh, tak na nervy jdoucí, gach!“
Ptačí klec se jí začala v ruce se skřípáním ohýbat--Nevyhnutelně
se narodila pod hvězdným znamením brutálně násilného tygra. Její přezdívka byla
'Kapesní tygr'... Protože přestože byla malá, její zuřivost se rovnala té
tygří.
S tímhlepopisem to nebylo tak, že by Ryūji mohl prohrát, co
se týče děsivého vzhledu. Ostře zíral z mezer své ofiny, která byla stále ještě
v procesu růstu. Měl téměř příliš nebezpečný vzhled, pohled, který odporoval
jeho osobnosti. Přestože na jeho fyzických schopnostech nebylo nic výjimečného,
jeho aura byla neuvěřitelně hrozná, jako aura mladého muže, který vybuchne,
když ho přemůže negativita.
Nicméně,
„N, n, n, nerozbij to! Ne! Opatrně!“
V Ryūjiho případě nebezpečně jen vypadal. Otřel si mokré
ruce a vydal se ochránit domov svého mazlíčka před tygrem. Klekl si vedle Taigy
a pokusil se ptačí klec vytáhnout, jenže,
„Och-au-jauvajs!“
„Ach, promiň.“
Ryūji uskočil, když Taiga se stále ještě chyceným prstem
vykřikla. Pravděpodobně překvapený řevem, spolu se současnou simulací, Inko
najednou Taigu tvrdě kousl do prstu.
„Ééééééé~!“
Možná v důsledku obrovské bolestí, zatímco vydávala ještě
další skřeky, se jí povedlo prst vytáhnout.
Takhle osvobodili její prst a pak si umdleně lehli na
tatami, aniž by několik vteřin cokoli řekli.
„...To bolí...To už stačí~...!“
Se zvednutou hlavu se Taiga podívala ve směru Inko-chan s
očima, které, přestože mírně zvlhlé slzami, zářily jako nabroušená čepel vraha.
Možná pochopil vážnost situace.
„...Awawawa.“
Inko-chan vzhlédl k Taize a s klapáním se lehce zachvěl. Se stresem
potlačovaným v celém těle, si ve velkých shlucích začal vytrhávat peří. Ve svém
zmatku Ryūji objal na hrudi klec,
„Uáuá, Inko-chan bude plešatej, vzchop se, zůstaň v klidu!
Jestli ještě zošklivíš, nevím, jestli spolu dokážeme ještě žít, víš! Nevím, co
Taiga provede příště, takže odsud vypadneme.“
Zároveň vstala i Taiga,
„Počkat, co s ním je? Ne že bych snad zvážněla jen kvůli
něčemu, jako je tahle Inko věc.“
„Tak proč máš teda ruku zaťatou v pěst?“
„Abych tě mohla potrestat.“
Zatímco ho tlačila ke zdi, pevně zaťala svou malou pěstičku.
„Co sem udělal?!“
„Můj prst! Bolí to, víš!“
„Jak to mám vědět?!“
Zatímco honila Ryūjiho, který utíkal, klec v sevření, Taiga
kroužila místností, když,
„Fugja~!“
Rozplácla se tváří na tatami. Skrze částečně otevřené posuvné
dveře rozeznal něco bílého vyčnívajícího z podlahy, o co Taiga zakopla.
Mimochodem, pravá povaha té bílé věci byla,
„...Proč to tu vyčnívá?“
Zatímco jeho oči vypadaly, jako by vybuchl a chystal se
ohánět ostřím, Ryūji položil klec a podíval se na to, co byla ve skutečnosti
nahá noha jeho matky. Mimochodem, Ryūji nevybuchl, byl jen zmatený.
S jednou nohou vyčnívající z jejího pokoje, který byl
oddělen posuvným panelem, hlava rodiny, Yasuko, upadla do hlubokého spánku.
Potom, co se během služby v Bishamoten Kuni, jediném městském baru s
hosteskami, kde byla zaměstnaná, opila, se vrátila domů v šest ráno.
„Ach, to jsme ji nakonec vzbudili?“
Taiga, přestože ji postihla trojice sobeckost, pokroucená
povaha a ješitnost, ukázala dobré vychování slušným optáním tlumeným hlasem ze
svého místa na zemi.
„Nah, pořád spí.“
Ryūji samozřejmě ztišil hlas, chopil se vyčnívající obnažené
nohy a začal ji tlačit zpátky do ložnice.
A výsledkem bylo,
„Mm...Hm, hua~...“
Koketní nosový hlas. Potom,
„...Uááách!“
„Ach, co se děje, co se děje?“
Majitelka nohy najednou propukla v pláč. V synových
středoškolských šortkách na tělocvik a tričku tenkém natolik, že přes něj
prosvítala její černá krajková podprsenka, bojovala, mávala končetinami a hřbetem
ruky drhla o bílý povrch futonu.
Navzdory patetickému chování už jí bylo 33, žena, jež se
chlubila poprsím velikosti F.
„C, Cítím smažené rýžové omelety~! Ryū-chan a Taiga-chan je
všechny snědli sami, zatímco Ya-chan spala! Uáách~!“
„Nebuď směšná; ujistil jsem se, že jsem ti nějaké schoval. Máš
je zabalené v kuchyni. Dám je teď do ledničky, takže si je potom můžeš ohřát v
mikrovlnce a sníst je, až se probudíš.“
„...Napíšeš na ně kečupem 'YASUCO'?“
„Nenapíšu na ně nic. Jakmile bych je zabalil, zničilo by se
to. Každopádně, je to 'YASUKO'.“
„...Óóch...Ya-chan je pořád ospalá, tak prosím neříkej nic
složitého...“
S plop padla do polštářů a jeho shodou okolností svobodná
matka Yasuko brzy začala slabě oddechovat ze spánku. Přestože byla v domácích
pracích beznadějná, vydělala úctyhodnou sumu, ale ačkoli měla milou a jemnou
osobnost, šrouby v její hlavě byly beznadějně volné... Každý den strávil její
syn Ryūji nějaký čas tím, že se pokoušel udržet svou matku při smyslech.
Nemluvě o tom, když byla Yasuko ve třetím ročníku na nižší střední,
„Moje standardní matematické skóre bylo 17~. Můj třídní
učitel oněměl a nakonec jsme na sebe jen zírali, dokud den neskončil~.“
...Nebo tak to alespoň slyšel.
Bez ohledu na to všechno byl v současnosti životní styl
domácnosti Takasů spíš než blízko bankrotu nadále prosperující. S Yasuko jako
pilířem podpory, Ryūjim, který měl na starosti domácí práce, mazlíčkem
Inko-chan a,
„Jauvajs...Poškrábala jsem si bradu. Vážně, tenhle dům je
pro začátek moc stísněný. Hej, Ryūji, uděláš k večeři sašimi? |Sašimi je
japonská lahůdka, skládající se ze syrového masa ryb nebo jiných mořských
plodů, nakrájeného na plátky asi 2,5 cm široké, 4 cm dlouhé a asi 0,5
centimetru silné, podávaná s omáčkou na namáčení a jednoduše ozdobená, někdy
také podávaná s obdobně krájeným kořenem ředkve.| To s tím nijak nesouvisí, ale
při té srážce právě teď mě to napadlo.“
„...Vážně to s tím nijak nesouvisí...“
„Cože? Tím chceš říct, že nedostanu žádné sašimi?“
Zíral na Ryūjiho s vytřeštěnýma očima, zatímco si třel
čelist, tygr plný divokého temperamentu. Přestože spolu ve skutečnosti nežili,
„...V pět je před stanicí výprodej tuňáka. Pokud si to
pamatuju správně.“
„No, taky chci jít nakupovat, takže mě vyzvedni v 16:45. Jdu
domů.“
„Ech? Odcházíš?“
„Máš snad něco proti?“
Během prázdnin spolu byli celý den. Chodili spolu nakupovat.
Ačkoli bylo přirozené, že tam nepřespávala, stejně si spolu po večeři bok po
boku skoro každý den zdřímli a to až do pozdních nočních hodin. Pokud jde o
téměř neustálé společné soužití, byla to otázka pohodlí. Nicméně Ryūji pokračoval
v bezcílném chrlení slov na záda Taigy, která stála před ním.
„Proč se vracíš? Máš něco na práci? Každopádně, ještě pořád
máme volno, ne? Není to ještě v pořádku?“
Blábolil, snažil se ji zdržet byť jen o trochu déle. Zatímco
si odhodila vlasy, jako by ji to otravovalo, věnovala mu Taiga chladný pohled.
„Nejsi tu jedinej, kdo má volno? Já si musím brzy vyprat.
Konec konců máme dobré počasí.“
„Vyprat? Jen stiskneš tlačítko, ne? Tvoje domácí pračka je
dva v jednom se sušičkou a ta se spouští automaticky, takže proč říkáš, že
musíš domů?“
„Che,“ mlaskla Taiga podrážděně jazykem, zírala, jako by
vážně chtěla zabít nepříjemnost, která se jí připletla do cesty.
„Agh, tak depresivní! Co to pro všechno na světě meleš?!
Jestli chceš něco říct, tak ven s tím!“
Ryūji téměř bolestně zamumlal,
„...P, půjdeš se mnou do rodinné restaurace...?“
„Zase tohle?!“
Taidžino podráždění vmžiku vzplanulo ještě silněji. Ryūji
přesto neustoupil jen kvůli tomuhle,
„Je v pořádku, když uděláš jen tohle, ne?! Nemůžu jít sám!
Jen dneska, řekla si, že moje smažená rýžová omeleta je dobrá, takže jsem ti jí
udělal, není to tak? A navíc, jak dlouho si myslíš, že ti budu pomáhat v tvých
neustálých potížích s Kitamurou? Proč mi trochu nepomůžeš?! Jen tohle bude v
pohodě, ne snad?!“
„Ach, Bože, sklapni už! Prostě sklapni! Dej pokoj!“
„Pokoj od čeho?!“
Uprostřed jejich nesmyslné hádky se zpoza posuvné stěny
ozvalo „Óó, óóch“ --utrpení z kocoviny, Yasuko zasténala. Oba se okamžitě
ztišili.
„...Hádám, že se nedá nic dělat; vážně jsem měla dost.“
Ten, kdo se nakonec vzdal, byla Taiga.
„Platíš, jasný? A potom mi koupíš časopis. Už mě unavuje s
tebou mluvit.“
Předstírajíc nevychované vyprsknutí 'pe' zvuku, nebo to tak
přinejmenším vypadalo... vyslovila Taiga, co měla na srdci. Přesto Ryūji
přikývl jako muž, bez jediné stížnosti. Pokud ho bude doprovázet do restaurace,
pak je ta úhrada jen malou cenou, kterou zaplatí. Protože ta rodinná restaurace
byla—
* * *
„Ach, tady jsi! Objednávka!“
Před Taidžinýma očima se s prásknutím objevil jogurtový
parfait.
„Je to tajemství, ale tady je jeden Taiga speciál s extra
vanilkovou zmrzlinou. Neříkej to ostatním zákazníkům a vychutnej si ho~“
„Nevadí to, Minorin? Nevynadají ti za to?“
„Říkám, že je to v pořádku, takže klid! Chci říct, tyhle
prázdniny chodíte skoro každý den. Tohle je to nejmenší, co můžu udělat! A co
Takasu-kun, můžu ti něco přinést? Doporučuju parfait s příchutí zeleného čaje
nebo jestli nechceš nic sladkého, tak třeba něco jako hranolky. Poskytnu vám
super-obsluhu!“
„Ach, ne, já...“
Konfrontován tím nádherným úsměvem dokázal Ryūji jenom
zamávat rukama, neschopný přinutit se třeba jen vzhlédnout od kávy. V první
řadě vlastně ani neotevřel oči.
Byl prostě příliš oslňující.
Oblečená jako servírka, tam stála Kushieda Minori.
S hedvábnými vlasy v culíku odhalovala štíhlou a oslnivou
šíji. Jednodílné světle oranžové šaty překryté čistě bílou zástěrou, ta
uniforma byla prostě moc roztomilá. Dokonce i její obvykle nenápadné poprsí se
pod tenkou látkou zvětšilo a její zářivý úsměv měl půvab nezralé broskve.
S obličejem dolů, aby zakryl jak se červená, se zoufale
vyhýbal očnímu kontaktu s jeho jednoroční neopětovanou láskou. Chtěl se
podívat, ale nedokázal to, nebo se k tomu spíš nedokázal přinutit. Byl to
rozpor zamilovaného muže.
„Možná to nechcete slyšet, ale hodláte dál trvat na tom, že
vy dva nerandíte, přestože sem přes prázdniny chodíte na čaj skoro každý den?
Jste pár, ne?“
Na tuhle otázku existovala jen jedna odpověď,
„„Ne, rozhodně ne.““
Promluvili unisono, zatímco vrtěli hlavami.
„Vážně?“
„Vážně.“
Taiga pátravě, jako by byla v šoku, vzhlédla k obličeji své
nejlepší kamarádky, který byl plný laskavosti a beze stopy po zlobě.
„Minorin, během volna tu pracuješ skoro každý den, ale to
neznamená, že randíš s manažerem obchodu nebo nějakým staříkem z kuchyňky nebo
něco takového, víš. U nás je to stejné. Přestože říkáš, že jsme tu dohromady,
neznamená to, že spolu randíme či tak nějak.“
„...Nebyl v tom skok v logice?“
„Potom je to, co Minorin říká stejně chybné.“
To, že spolu 'Takasu a Aisaka nechodí', se stalo docela dost
oficiální, přesto i teď využila Minori každé příležitosti, aby žertovně
předvedla své podezření. Ale pro Ryūjiho, který si nesl tajemství neopětované
lásky k ní, to bylo až příliš kruté na to, aby šlo o vtip.
„Jo, jo, chápu to o těch stařících.“
„O jakých stařících to mluvíš?“
„Protože by to nefungovalo s žádným majitelem obchodu;
nefungovalo by to s tím z shabu-shabu, kde pracuju na částečný úvazek každý
druhý večer, nebo s tím z karaoke, nebo tím ze samoobsluhy, kde pracuju ráno.
Takže myslím, že něco takového by nefungovalo ani s Taigou a Takasem. To jsi
tím myslela, ne? Tak tedy, musím se vrátit do práce.“
„...Jenom, proč tolik brigád?“
Ta slova mu prostě náhodou a bez přemýšlení vyklouzla. Ať to
bylo jakkoli spontánní, Ryūji si k tomu stejně poblahopřál.
„Asi máš pravdu, ale to pravděpodobně protože šetřím. A
kromě toho, i když jsme uprostřed prázdnin, pořád máme klubové aktivity. Podle
kapitána nemůžeme prostě jen tak blbnout.“
Ryūji nemohl vymyslet odpověď. Místo toho udržovala rozhovor
Taiga.
„Moc na sebe tlačíš. Se všemi těmi penězi, co jsi vydělala,
je tu snad něco, co vlastně chceš?“
„Protože mám čas, musím dál pracovat. Je to služební fetiš.“
„...C, co je to?“
„Obnovuje se prací. No, uvidíme se později!“
Zanechajíc je s tou záhadnou frází, otevřená hyperservírka
Minori zamířila do kuchyně. Poté, co se za ní ti dva dívali,
„Tak obdivuhodné...Nejen že je roztomilá, ale taky
pracovitá. Úplně jiná než ty.“
„...Co?“
„No, vstáváš odpoledne, chodíš ke mně domů s rozcuchanými
vlasy a zmačkanýma šatama, vyžebráš oběd, potom dál lenošíš a koukáš na
televizi, vyžebráš večeři, flákáš se u mě pozdě do večera, zatímco se chováš
vyčerpaně a potom jdeš prostě domů, ne snad? Taková neproduktivita.“
Taiga najednou zvedla hlavu.
„Sou prázdniny, takže to nevadí, ne? A ty nejseš jinej.
Kromě toho, nezapomínáš na něco důležitýho? Udělala jsem ti laskavost, přišla
jsem sem kvůli tobě, ne? Vlastně by to pro tebe mělo být to nejdůležitější.“
Zaútočila na něj lžičkou od parfait.
„Ugh...Něco si mi stříkla do oka!“
„I když mám prázdniny, není to spíš tak, že kvůli tobě
ztrácím čas? Nechápeš to? Hm?“ mluvila Taiga arogantně, z očí jí spíš než hněv
vyzařovalo pohrdání.
„Měl bys s tím být
spokojený. Jelikož jsem tu, jen abych tě nechala vidět tu, kterou máš rád. Ale
víš, já na tom nejsem stejně. Není nikdo, kdo by takhle laskavě podporoval mojí
lásku.“
„...Proč sakra mluvíš tak záhadně. Není moje chyba, že
nemůžeš vidět Kitamuru. Vážně jsem se snažil pomoct, víš?“
„...“
„Neignoruj mě uprostřed rozhovoru!“
„Sklapni!“
Když řekla, co měla na srdci, a pak najednou ztichla,
Taidžiny oči se přilepily na dívku v časopise, který si koupila v knihkupectví
po cestě sem. Přestože ve skutečnosti nesouhlasil s jejím tvrzením, mohl jen
spolknout její nevyhnutelnou kritiku spolu s černou kávou.
Když už jsme u toho, rozhodně to nebyla jeho chyba. Vzpomněl
si na brzké odpoledne prvního dne prázdnin.
Zatímco ho Taiga trápila, zavolal Kitamurovi, svému blízkému
příteli a taky objektu Taidžiny neopětované lásky. S vědomím, že bude mít
Kitamura přinejmenším tři dny bez aktivit softballového klubu, v němž byl i s
Minori, přinutila Taiga Ryūjiho, aby se zeptal na jeho další plány. Takhle
Taiga naprosto postrádala odvahu zeptat se Kitamury na vlastní pěst, takže
vymyslela srdečný plán, v němž Ryūji slíbí Kitamurovi, že se setkají a ona bude
předstírat, že se k nim připojila po cestě.
Nicméně telefonujícímu vedle nervózní Taigy se dostalo jen
tupé odpovědi, „Bože, to je tak hrozný! Chtěl jsem jít přinejmenším na jeden
den ven a hrát si, ale s tím vším doma a ve studentské radě jsem naprosto
zazděný!“ ---Je jedno, jak se na to podíváte, načasování bylo strašné. V takové
situaci prostě nemohl vůbec nic dělat.
„...I kdybys ho viděla, stejně bys s ním nedokázala
promluvit.“
„...“
Vzhlédla, aniž by doopravdy promluvila nebo dokonce jen
změnila výraz a její rty se pohnuly, jak pro sebe stěží zašeptala— Jdi. Do.
Háje.
„...Ani náhodou...Pošleš mě?...“
„Slyšels to? No, máš dobrý uši.“
S úšklebkem věnovala Ryūjimu pohled pasující spíše na ďábla
než tygra.
V téhle situaci si Ryūji nemohl pomoct a napadlo ho:
Proč jen trávil všechen svůj čas spiklenectvím s tímhle
týpkem, který ho jen zesměšňoval a odsuzoval?
„Ach~!“
--Taidžin krátký výkřik přerušil jeho myšlenky.
„Áách! Co to kruci děláš, ty nemehlo?!“
Navzdory lehkému zpanikaření Ryūji vstal s kapesníčkem v
ruce, než jako sluha poklekl vedle sedící Taigy.
Trochu borůvkové poleva minulo Taidžina ústa a steklo jí na
jednodílné šaty poblíž kolen. Musel to utřít, než se to úplně vsákne do bílé
krajky.
„Ááá, moje chyba... Je z toho skvrna?“
„Nah, dobrý. Když se o to pořádně postaráme, až se vrátíme,
mělo by to být v pořádku.“
Vymáchal kapesník v hrnečku s vodou a rychle, přestože
nervózně, umyl Taidžiny šaty, zatímco žalostně zasténala. Koneckonců odhadoval,
že byly pravděpodobně víc jak dvacetkrát dražší než běžné civilní oblečení.
Přestože nebyly jeho, nikdy by se nepřinutil jednat s cennými věcmi jinak než s
maximální péčí. I když se do teď hádali, nebyl to opravdový problém. Protože
kdykoli si všiml, že je něco špatně, vždycky ho to pohltilo--Ano, přesně tak.
Zrovna jako tahle situace.
Vypadalo to, jako by s Taigou vždycky byli takoví. Zatímco
pokračoval v nouzovém čištění, podvědomě se vyhýbal očnímu kontaktu.
Jediný důvod, proč byli spolu, byla láska k blízkému příteli
toho druhého. Na to přišli díky jedné náhodné události a netrvalo dlouho a
zrodilo se tohle divné spojenectví.
Taiga, která žila sama, se najednou začala ve svých
každodenních potřebách spoléhat na Ryūjiho, který přirozeně miloval práci a
čistotu a neodmítl její požadavky. V důsledku toho věci kousek po kousku
postupovaly, až nakonec upadli do nenápadně komplikovaného životního stylu, což
dokládala jejich současná situace.
Je takové nemehlo.
Hrůzostrašná dívka známá jako Kapesní tygr měla překvapivou
stránku; jinými slovy, byla jednoduše beznadějnější a víc náchylná k nebezpečí
než každý, s kým se kdy setkal, takže nakonec nebyl schopný spustit z ní oči,
byť jen na chvíli. Když ji nechal samotnou, několikrát denně nevyhnutelně
spadla. Kdyby byla za ním, díval by se přes rameno, nebo kdyby používala oheň,
chtěl by jí zavolat. Kdyby jí ho nepřipravoval, dokonce by vynechávala jídlo.
Její fyzický stav by se zhoršil. Byla tak beznadějná, že se cítil, jako by ji
prostě dennodenně doprovázel, aby nemohla udělat nic absurdního.
Co jiného by kromě toho mohl říci?—Nakonec se stal svědkem
jejího téměř promeškaného, jednou-za-život vyznání. Překvapivě taky zjistil, že
byla uplakánek.
Věci probíhaly z větší části docela hladce, ale přestože
spolu Ryūji s Taigou jedli, chodili do školy a dokonce i nakupovali, nebyla ve
vztahu, který si vytvořili, žádná vzájemná náklonnost.
Kdyby se ho někdo hned teď zeptal, Ryūji by dokázal přijít
jen s jedním důvodem, proč jsou spolu. A to že on je drak a Taiga tygr---Společně
tvoří komplet nebo něco takového.
„Ach!“
Ryūjiho krátké úvahy znovu přerušila borůvkově zbarvená
kapka.
„...Buď trochu opatrnější. A vůbec, proč po první kapce
následovala druhá? Ještě že ti spadla na prst.“
„Bože, sklapni už, nebylo to naschvál. Navíc, já se tě
neprosila, abys to čistil nebo tak něco.“
„Co to plácáš za nesmysly? Kdybych to nechal být, dokázala
bys tu skvrnu odstranit sama? Ne, že jo? Chci, abys věděla, že to nedělám pro
tebe, ale pro ty šaty.“
„Co? Och, aha. Když se ti tak líbí, co kdybych ti je dala?
Potom bys je mohl nosit.“
Každopádně... teď byla postupně mnohem zlejší.
I tak nemohl vystát pohled na umazání tak drahého oblečení,
takže zatímco nasadil výraz jako trojnásobný zločinec odsouzený na deset let
(možná s trochou nelibosti), ignoroval ji a bez váhání se ponořil do svého
snažení. Potom,
„Ach.“
„Udělalas něco jinýho?!“
Ačkoli Ryūji po bezbranném zvuku, který Taize uklouzl,
instinktivně vzhlédl,
„Tak to není... Tahle roztomilá věc, koupím si ji. Rozhodně
si jí koupím,“ zamumlala Taiga, zatímco za roh držela stránku svého časopisu.
„Zase utrácíš peníze? Jak dlouho si budeš kupovat tyhle
třepotavé nadýchané věci, co sou si tak podobný? No, která to je? Za kolik?“
„Už toho mám dost, seš hrozně hlučnej! Myslíš si, že seš
moje máma nebo tak něco?!“
„To já ti je nakonec musel uspořádat, takže mám právo se
nejdřív mrknout.“
Ryūji vstal a posadil se vedle pobouřené Taigy, podíval se
na stránku, na kterou nějakou chvíli zblízka koukala. Strávil celý den zoufalým
uspořádáváním drahých šatů, které zaplavily Taidžinu skříň v ložnici, naštěstí
se pořád daly rozumně dát pryč. Měl právo zabránit jí ve frivolním utrácení. A
tak,
„...T, tohle? To je...Zajímalo by mě jak...?“
Naklonil nevědomky hlavu. Na stránce s tím, co Taiga řekla,
že si rozhodně koupí, měla na sobě modelka úzké džíny, které zdůrazňovaly její
dlouhé nohy, zatímco stála ve výrazné, krásné póze. Vůbec to nebylo třepotavé
nebo nadýchané, ale--
„...I když ti to říkám pro tvé vlastní dobro...kdyby sis to
vzala, byla by to tragédie.“
Každopádně, Taiga měřila jen něco přes 140 centimetrů. Bylo
jasně vidět, že nemá tenhle druh dlouhých nohou, nicméně,
„...Ale já chci tuhle tašku!“
„O, och...Tos měla na mysli?“
„No Bóže, promiň, že mám tak krátký nohy.“
Jak její hlas zazněl znepokojujícím tajemnem, které naprosto
odporovalo jejímu klidnému tónu, Ryūji se bezmyšlenkovitě stáhl, připravil se
na útěk. Taidžiny oči se zúžily vztekem, zatímco koutky jejích úst se stočily
nahoru, jako by se smála.
„Počkej, no tak, klídek... Jsme na Kushiedině pracovišti...
Um, jsme v paláci.“
„Cože? Děláš si ze mě srandu?! Takové chování od tebe
neberu! Když chápeš, že ses přeřekl, tak co kdyby ses nejdřív omluvil?!“
Taiga divoce nakrčila nos—-Vypadalo to, jako by jeho divný
vtip naprosto propadl. Tohle bylo špatné. Teď byla vážně naštvaná. Samozřejmě
se jí chtěl opravdu urychleně omluvit, ale,
„Guh...“
„Rozhodně mám krátké nohy! Ale nikdy předtím nikomu jinému
nevadily!“
Popadla ho za krk a začala jím prudce třást. Nemohl mluvit;
ve skutečnosti nemohl ani dýchat. Zoufale zápasil a nestydatě kopal do stolu,
zoufale se jí snažil říct „Vzdávám se!“, nic víc. Potom ho Taiga najednou
pustila. Osvobozený, Ryūji se v kašli zhroutil na sedadlo, zatímco se pokoušel
dát dohromady.
„H, hej, teď...Ses mě snažila zabít?! Vážně!“
„...Wa, wa, wa...“
Taiga roztržitě, s ústy částečně otevřenými, zamrkala
překvapením. Vypadalo to, jako by si konečně uvědomila, že byla přehnaně
násilnická, upřímně přikývl,
„Přesně tak, byl jsem v šoku, víš. Snad už to teď chápeš,
tahle zkušenost ti zabrání znovu někoho škrtit...“
Taiga, s pohledem upřeným na Ryūjiho, ukázala na stránku
časopisu, na kterou se zrovna díval, s „Koukej, koukej!“
„...Už jsem slyšel, říkala jsi, že chceš tu tašku.“
„Tohle ne! Tohle! Ona!“
Na konci nehtu barvy třešňového květu byla krásná žena s
obratně překříženýma nohama—-ne, krásná tvář usmívající se dívky. Uprostřed
trendy černého pozadí stylově nosila tílko, které muselo stát několik stovek
dolarů a ještě dražší džíny, zatímco jí lehce stočené vlasy vlály ve větru.
Rozhodně byla dost hezká, ale jelikož to byla modelka, dalo se to jen čekat.
Nezdálo se, že by na stránce bylo něco mimořádného.
Ve chvíli, kdy se pokusil zeptat, co tím myslela, ho popadla
za hlavu.
„Auauau!“
Otočila mu hlavu o 180 stupňů, aby se podíval za sebe.
„...Och,“ vydal ze sebe výkřik podobný překvapení.
Nově příchozí zákazník byl servírkou usazen nedaleko od
nich.
Nedívali se na ni jen Taiga s Ryūjim. Téměř všichni
zákazníci v poměrně přeplněném obchodě se otáčeli, aby se na ni podívali a tiše
si šeptali, vrhali na ni pohledy.
První věc, kterou vyčnívala, bylo její štíhlé tělo působící
dojmem kolouška. Nebyla mimořádně vysoká, ale díky poměrně drobné hlavě byla
tak akorát.
Vlasy měla pečlivě upravené do naprosto zářivé hebkosti. Ale
místo přehnanosti jí v bezstarostném duchu lehce spočívaly na ramenou.
S velkými brýlemi ve stylu Hollywoodu na drobném dětském
obličejíku s bezchybnou elegancí vyrazila. Štíhlé kotníky v sandálech na
vysokém podpatku vypadaly jako dokončená socha.
Přestože na sobě měla jen jednoduše střižené džíny, její
nejaponsky dlouhé končetiny podtrhly její dívčí styl víc než šaty. Se značkovou
taškou přes rameno a naleštěnou bělostnou pokožkou bylo snadné vidět, že není
jen nějaký amatér.
V krátkosti, byla to pravá kráska. Obklopovala ji ohromná
přitažlivost, které jste si museli všimnout. Když si ležérně sundala sluneční
brýle, obchod pohltila řada reakcí.
„Óóóó...“
Dokonce i Ryūji vydechl a bez přemýšlení na ni horlivě
zíral. Jako by se jim z očí zvedla mlha, odhalila její zářivý dobrý vzhled.
Bylo s podivem, že ten pár tak velkých očí seděl jejímu
drobnému obličeji. Hladkou tvář měla elegantně narůžovělou. Nepoměr mezi
bezstarostným výrazem a pečlivě rafinovaným stylem byl víc než nápadný.
Vypadala skrz naskrz půvabně čistá. Byla jemná, klidná a
elegantní. Rozhodně jako anděl, který benevolentně sestoupil do této rodinné
restaurace, aby se o svoji oslnivou auru podělil s masami. Skoro čekal, že bude
mít nad hlavou svatozář.
A bez ohledu na to, jak jste se dívali na její krásnou tvář,
„...Ten člověk, ona je...“
„...Jo...“
Ta samá osoba, kráska ze stránky, na kterou předtím Taiga
ukazovala.
„...Je modelka...“
Povzdechl si Ryūji zhluboka; to bylo poprvé, co kdy někoho
viděl a instinktivně si pomyslel 'modelka'.
Ačkoli v časopise se to mohlo zdát samozřejmostí, osobně
byla opravdu roztomilá.
„Ta dívka, jmenuje se 'Kawashima Ami'. Před pár měsíci byla
dokonce na obálce,“ řekla mu neobvykle vzrušená Taiga téměř hrdě.
„Opravdu? ...Háá... Já, já myslím, že bych se mohl stát fanouškem
Kawashimy Ami-san... Zajímalo by mě, co dělá na takovém nudném místě...“
„Její matka, Kawashima Anna, je herečka.“
„Óóó~...Neviděli jsme ji včera večer? ...[Izu je dobré místo
pro vraždu・Pokušení Kapybarských horkých pramenů・Velká vyšetřovatelka vražd, Reiko Yūzuki- svazek 4]...Takže
je dcera té Reiko Yūzuki...Teď když jsi to zmínila, vidím tu podobu. Dobře,
vyfotím si ji mobilem.“
„Nech toho, nebo se naštve.“
„O, opravdu? ...Každopádně se teď uklidníme. Trochu moc jsem
se rozrušil.“
„Tak nedůstojné.“
„Hej, tebe to taky rozrušilo.“
Sedíce bok po boku na stejné sedačce se párkrát zhluboka
nadechli.
„No, každopádně...viděli jsme něco suprového, ne?“
„To je to jediné, co si budu z těchhle prázdnin pamatovat.“
Zatímco souhlasně přikyvovali, popadli zároveň příslušné
šálky, Ryūji s kávou a Taiga s mléčným čajem, |něco jako bubble tea| a souběžně
si je přiložili k ústům, aby se napili.
„Yūsaku~! Strýčku, tetičko, támhle je místo~!“
„Och!“
„„Guach!“„
Zároveň prudce vyprskli svoje nápoje. Unisono se dusíc a kašlajíce
oba skoro omdleli...To protože ta krásná modelka, která se před nimi najednou
objevila, zavolala na někoho, koho oba dobře znali.
„C, c, což.. Proč?!“
„Ki~, Kita~, Kitamu~, Kitamura-kun?! Ne, proč?! Co se to
děje?!“
S Ryūjim naproti přes stůl jako kusem třesoucího se papíru a
Taigou mávající jako tančící chobotnice, jejich ruce se v určité chvíli
propletly.
Potom byli spatřeni,
„Hmm? Jestlipak to není Takasu s Aisakou, jak nečekané! Do
čeho jste se to dostali? To je fuk, vy dva spolu vycházíte docela dobře, že jo?“
Kitamura Yūsaku, který právě vešel do obchodu, na ně se svým
obvyklým vzhledem zamával, zatímco zamířil jejich směrem. Ryūjiho velmi
otřesený noži podobný pohled se ještě zostřil; a Taiga, kterou přemohl nával
emocí, byla jako opařená. Mezitím, nedbající na jejich situaci,
„Vypadá ro, že tady má Kushieda brigádu. Viděli jste ji?“
pokračoval Kitamura zvesela.
„No, viděli jsme ji, ale... není to tak, jak to vypadá!“
Vypadajíc jako oddaný mnich bránící horu Hiei se Ryūji
přesunul trochu blíž ke svému pozitivnímu příteli.
„Ty, o co tady jde?! Co je s tímhle...?“
„Ech? Ach, to je pravda. Tohle je dobrá šance, abych vám
někoho představil. Tohle jsou mí rodiče. Takasu, s mou matkou už ses asi
setkal, když jsme měli schůzi rodičů, učitelů a studentů.“
Přestože to bylo neslušné, zatímco se Kitamurovi rodiče
slušně ukláněli a procházeli formálními zdvořilostmi,
„Pleteš se! To jsem tím nemyslel!“
Nemohl přestat prudce vrtět hlavou.
„Nejde o ně, ale um, uch, no podívej, tohle!“
S omezeným repertoárem výrazů se Ryūji pokoušel vyjádřit
svoji prekérní situaci svému nejlepšímu příteli skrze pantomimu. Nicméně,
„Co se děje? Yūsaku?“
„Och, jen jsme se představovali.“
---Věci se jen zhoršily.
Příčina Ryūjiho a Taidžina rozčilení si to k nim sama
přihasila. Skoro to vypadalo, že ji obklopují třpytivé jiskřičky, jak
vyzařovala lákavou vůni,
„Tohle je Kawashima Ami. Přestože tak možná nevypadá, dřív
tady žila. Než se přestěhovala, bývala
„Co myslíš tím 'přestože tak možná nevypadá'?“
I když se smála, nafoukla tváře a hravě se na Kitamuru
zamračila, úplně jako normální dívka. To všechno se doopravdy odehrávalo přímo
před Ryūjim. Doopravdy. V 3D vesmíru.
Byla to tak mimořádná situace...přesto vypadal Kitamura
naprosto klidně,
„Jde o řečnický obrat. Každopádně, tohle jsou mí dobří
přátelé, Takasu Ryūji a Aisaka Taiga.“
Sedíce vedle sebe na stejném sedadle a vypadajíce jako
nějaká podivná kombinace kluk/holka, byli představeni andělovi. Anděl, tedy
Kawashima Ami, je přivítal úsměvem a roztomilým smíchem,
„Jak se máte? Jsem Ami, ráda vás poznávám!“
Čile a otevřeně k nim natáhla obě ruce.
Ryūji zíral na jejich krásu... Ještě uchvácenější nedokázal
ani pochopit, co její činy znamenají a ztuhl jako robot. Potom,
„Hej, potřeseme si. Každý Yūsakův přítel je i mým přítelem,
víš.“
--Jeho ruka roztála. Dlaně se mu začaly potit,
„...A, ach, a.“
Protože Kawashima Ami jemně zvedla Ryūjiho dlaň, která
ležela na stole a chytila ji oběma rukama. Byly příjemně chladné a lehce se ho
dotkl ještě chladnější prsten...
„Ech, hm, to se nemůže dít...?“
Rychle upustila ruku ohromeného Ryūjiho a její štíhlé prsty
ukazovaly na Taidžin časopis, který ještě pořád ležel na stole. Pak,
„Kjáá!“
Ostrý výkřik. Zneklidněná Ami vzala časopis a přitiskla si
ho k hrudi, potom pokrčila rameny, jako by se styděla. I když pevně svírala
časopis, aby ho schovala a drobný obličejík měla nakloněný dolů, její oči se s
jiskřivým leskem dívaly vzhůru a začala mumlat.
„To ne...! Taková náhoda... Proč?! Mohlo by to,...ach, to
ne, už to víte? Že jsem...tohle...chci říct, že jsem se objevila v tomhle...že
mám tuhle práci...“
Vypadala, že se třese upřímným zmatením––ještě několik
vteřin takhle pokračovala. 'Co to říká?', pomyslel si Ryūji trochu překvapeně.
Je docela jasné, že i bez nahlédnutí do nějakého časopisu si
každý pomyslel 'modelka' nebo 'celebrita' jen z pohledu na ni. Nechápal, proč
se chová, jako by to musela udržet v tajnosti. Vážně bylo možné, že si Ami není
vědoma vlastní mimořádné roztomilosti?
Podařilo se mu vymáčknout odpověď, která vyjadřovala jeho
myšlenky.
„No... Když se na tebe podívám, mám dojem...že jsi modelka,
takže...“ řekl bez obalu, ale bylo to to nejlepší, co Ryūji mohl udělat.
Přesto,
„Ech? To musí být lež!“
Ami zcela nevěřícně zvýšila hlas, oči se jí rozšířily a
naklonila hlavu.
„Taková vůbec nejsem!
Nemám na sobě ani make up a tohle oblečení jsem na sebe prostě hodila... Která
část mého skromného zjevu má co dočinění s modelkou?“
Jinými slovy, opravdu si to vůbec neuvědomovala, ten anděl.
Takže nevinnost nebo možná čistota, by byly lepším výrazem.
„Jen se podívej, mám tak rozcuchané vlasy, protože jsem si
je neučesala, když jsem vstala, prostě jsem je nechala jak jsou a přišla sem,
ne? Zajímalo by mě proč...Není to divné...Prostě to nechápu...“
Zatímco sledoval její ustaraný obličej, Ryūji tomu začínal
trochu rozumět. Jako někdo, kdo se narodil přirozeně krásný, nechápe, jak
neobvykle hezká je, to rozhodně. Nicméně to byl možná důvod, proč je tak čistá.
Navíc jí ta čistota dělá ještě krásnější –– Mezitím co nad tím roztržitě
přemýšlel,
„Ach!“
Ami najednou ukázala prstem na Ryūjiho nos.
„Právě teď sis myslel 'Je přirozeně hloupá', že jo?“
„Ech...?“
Před Ryūjiho nervózníma nehybnýma očima Ami nafoukla tváře a
pozorovala ho škádlivýma očima. Rozhodně měl na mysli slovo 'přirozený', ale
jeho význam se lišil... No, vlastně by se dal použít, přinejmenším v tomhle
případě.
„Víš, co tím myslím, viď? Myslel sis to, že jo.“
Aminy zorničky se samozřejmě otřásaly náznakem úsměvu a
veden tím pohybem Ryūji nakonec bezděčně přikývl.
„Já to věděla!“
Se sladkým výkřikem 'Áách' zkroutila Ami rty do jakéhosi
našpulení.
„Bože, vždycky mi tak říkají. Jako, 'Ami je vážně hlupáček,
že?', říkají. Zajímalo by mě proč, protože přestože taková vůbec nejsem,
všichni to pořád říkají... Konec konců vsadím se, že si to o mně myslí i
Yūsaku. Vsadím se, že se znechuceným výrazem.“
„To vůbec není pravda.“
Sotva dotknutý tématem se Kitamura poněkud hořce usmál a
pokrčil rameny. Potom se rozhodne, že čekal dostatečně dlouho a jemně stiskne
Ami záda,
„No, vrátíme se. Zdržujeme otce s ostatními od objednání.“
„Ach, to je pravda! To není dobré, nechali jsme strýčka s
ostatními čekat, že?“
Omluvně zvedl k Ryūjimu a Taize ruce.
„Takasu s Aisakou tu ještě chvíli budou, ne? Právě jsme tu
na večeři s otcem a ostatními, než odejdou domů, takže si později můžeme ještě
promluvit.“
„Ach, jasně.“
„Tak se uvidíme později!“
Jak zamávala, než se otočila, byla Amina postava extrémně
krásná–––Jako mocná stoupající vlna. A přesto, jako vlna, jako by pokračovala
tak, jak byla.
Zatímco sledoval svého nejlepšího přítele a Ami odejít,
zabořil se Ryūji do sedadla, jako by byl vyčerpaný. Sledoval je, dokud nedošli
ke svým sedadlům,
„Ach...“
Stále zmatený si už asi po milionté povzdechl.
I přes svou krásu a
matku herečku je pořád tak čistá a nenáročná. Neposkvrněná až k jádru, tak moc,
že se dokonce ani nepovažuje za krásnou. Možná je trochu hloupá, ale dokonce i
to bylo spíš roztomilé. Aby taková dívka existovala v tomhle světě...byla
jednoduše dokonalá.
Tolik se lišila od nepořádné Taigy, která byla rozhodně
dostatečně hezká, ale měla neobvykle protivnou náturu, která byla prostě deprimující.
Byla ztráta času jen snažit se porovnávat je.
„...Hej, Kawashima Ami, i když je celebrita, vypadá jako
docela milá holka. Přestože má tak krásnou tvář, pořád má přívětivou
osobnost... Víš, nezabilo by tě něčemu se od ní přiučit. Jelikož jsou s
Kitamurou přátelé z dětství...Nemyslíš, Ta...“
„...“
„...Tai, go?“
Ryūji se od ní s polknutím odsunul. S tím ležérně opustil
svou sedačku a přesunul se na sedadlo naproti.
Neuvědomil si svou neopatrnost, ale přímo před ním byl tiše
vrčící tygr. Chybně si myslel, že jeho přítomnost neobvykle zeslábla,
ale---spíš než byla jako predátor sledující svou kořist, držíce svou přítomnost
ve skrytu.
Ačkoli možná nasadila slabý vzhled, bylo to, jako by z
jejího těla a okolí vyzařovala vířící masa vražedného úmyslu. S drobným
obličejíkem v podobě masky Noh začala hlodat zkroucené rty jako divoké zvíře
trhající maso. V jejích velkých očích bylo vidět pronikavé a divoké světlo,
částečně zakryté tenkými víčky, jak zírala na záda odcházející Ami. Její malé
tělíčko zůstalo na sedačce, nicméně hrdě zvedla bradu, sedící Taiga vypadala
velmi znepokojeně.
Odložil stranou srovnávání, ale nakonec si nemohl pomoct a
promluvil.
„...Ty...Jak bych to řekl, zajímalo by mě, o co šlo. I když
je pravda, že se náhle objevila kráska, která dobře vychází s Kitamurou, neměla
by ses tak jasně naštvat. Nebyla si ještě před malou chvilkou celá šťastná?“
„...Pleteš se.“
Zazněl spolu s olíznutím rtu její zlověstný nízký šepot.
„Není to tak
jednoduché. Spíš...“
Nicméně Taiga uprostřed přestala a přehodila si ofinu
nahoru. „Fúú,“ s malým povzdechem skoro vycítil, jak tygří napjatost vyprchává.
„...Inu, to je fuk.“
Její oči, které napjatě svítily zvednuté do krutého úsměvu,
jak se zaměřily na Ryūjiho.
„Nejsi tak ubohej, aby ses k ní chtěl dostat blíž, ne?
Chápeš to, že jo? Ani ty bys neměl bejt tak tupej.“
„...O čem to mluvíš?“
„No, možná mám prostě pro tenhle typ věcí určitý smysl. Dám
ti pro teď jednu nápovědu---Typ člověka, co se označí jako 'přirozený hlupák',
není možné, aby byl člověk doopravdy takhle upřímný.“
„...Je to vážně pravda?“
„Mysli si, co chceš.“
„Fu,“ zatímco v triumfu zlomyslně zkroutila rty, Taiga
přestala zírat na Ami. Přestože chvíli trucovala, Ryūji chápal, že nechtěla jít
domů, protože pořád doufala, že si promluví s Kitamurou, i kdyby jen trochu.
Zatímco si Taiga s nečitelným výrazem procházela časopis,
Ryūji dál nejistě otáčel stránky své bezplatné brožurky na naídce
bento---Uplynula skoro hodina.
„Hej. Moji rodiče právě odešli domů.“
Moderně oblečený v skoro do očí bijícím kompletu oblečení
Uniqlo, Kitamura následovaný zářivě krásnou modelkou, si k nim razil
cestu. Když se pohybovala restaurací, byly pohledy vrhané na Ami všemi
zákazníky plné obdivu.
„Omlouváme se za čekání!“
Krok za Kitamurou ukazovala Ami andělský úsměv a zamávala
Ryūjimu. Lapen do pasti instinktivně zamával,
„...No, nejsi v dobré náladě...jako pes vrtící ocasem...“
Z Taidžiných chladných slov se cítil divně trapně kvůli
tomu, jak možná vypadá a sklopil hlavu.
Pochopitelně aniž by řekli něco jako 'Kawashimo-san, posaď
se tady a Kitamura si sedne támhle' velmi přirozeně skončili odděleně, chlapci
a dívky spolu.
Kitamura vedle Ryūjiho položil Ami přes otevřené menu
otázku.
„Ami, ještě pořád máš trochu času, ne? Dala by sis něco?“
„Ne, díky, už jsem plná z dřívějška, takže jsem v pořádku...
A co vy dva?“
Náhle vtažený do konverzace, Ryūjiho rameno poskočilo, jako
by dostal elektrický šok. Taiga držela hlavu dole, zírala a vlastní kolena,
zkamenělá a zdánlivě neschopná podívat se směrem k ležérně oblečenému
Kitamurovi.
„Ech, no, my... Co myslíš? Co ty, Taigo?“
Taiga zavrtěla stále ještě svěšenou hlavou sem a
tam---Rozhovor odumřel. Hmm, co dalšího
by šlo? O čem bychom měli mluvit?
Ryūji s očekáváním v očích hleděl na Kitamuru, jedinému
známému všem přítomným, aby promluvil a obnovil dialog. Realisticky bylo tohle
poprvé a jedinkrát v životě, co takhle seděl s modelkou. Takže aby na to mohl vzpomínat
s láskou, upřímně doufal, že Kitamura nasměřuje věci zábavným směrem.
Ale pak,
„Áách, jsem po setkání s rodinou tak vyčerpaný. Omlouvám se,
ale půjdu na chvíli na toaletu.“
Naprosto lhostejný k situaci, vždycky uvolněný Kitamura nakonec
vstal ze sedadla.
„Ech, poč...“
Ryūji spěšně zvedl ruku, ale nemohl říct něco jako, 'Prosím,
nenechávej nás tady'.
Podíval se na Taigu. Ještě pořád byla znehybněná s hlavou
hluboko svěšenou.
Podíval se na Ami. Měla lehce tázavý úsměv---S pohledem upřeným
na Ryūjiho tázavě nakláněla hlavu, jako by ji jeho podivné chování fascinovalo.
To je nemožné. Bez ohledu na to, co udělal, neexistoval
prostě způsob, aby se s touhle situací sám smířil. Nonšalantně se poškrábal na
hlavě,
„Ach, víš, taky potřebuju tak nějak jít... Umm, kudy...?“
Následujíce Kitamuru byla vytvořena 'vstáváme spolu ze
sedačky' formace... nebo v krátkosti 'doprovodná' formace.
Samozřejmě ho přirozeně zajímalo, jestli je v pořádku nechat
tu v téhle atmosféře Kapesního tygra a tu dívku, ale... podlehl své zbabělé
nervozitě. Byl ubohý řečník i za normálních okolností, nicméně jeho společníky
byly dívky, včetně neskutečně krásné modelky. Taiga prostě nebyla v takové
situaci spolehlivá, takže kdyby ho s nimi Kitamura nechal samotného, nezbyl by
Ryūjimu ani kousíček sebedůvěry.
Jednoduše neschopný ohlédnout se na opuštěné sedadlo Ryūji
následoval Kitamuru, který mířil k pánské toaletě. Už se nemohl víc stydět,
jenže nemohl si pomoct. Přinejmenším mu to umožnilo ulevit si.
Nicméně Kitamura se přede dveřmi náhle otočil,
„...Dobře. Tak jsme tady.“
„C, co?“
„Věděl jsem, že v
téhle situaci půjdeš se mnou,“ zašeptal, zatímco si poupravoval brýle se
stříbrnými obroučkami. Diskrétně pokynul Ryūjimu, jehož oči se třpytily
zmatením, aby se schoval za rohem stroje na cigarety,
„Musím se na něco zeptat. A chci, abys mi odpověděl upřímně.“
Jeho oči tvaru meruňky mířily přímo vpřed. Potom, o chvíli
později, velmi jasně,
„Co si myslíš o Ami?“ zeptal se.
„...Ty, a co toaleta?“
„Nepotřebuju.“
S tak vážným výrazem to vypadalo, že sem Kitamura opravdu
šel, aby si promluvil s Ryūjim. Přestože Ryūji tak úplně nechápal, proč se ho
zeptal, cítil se, jako by musel odpovědět. Ne že by byl důvod, proč by neměl
chtít.
„...No, nemám opravdu... Ty, neukazuj se tak náhle s tak
roztomilou dívkou. Jsem tak nervózní, že nemůžu myslet.“
„No, je roztomilá. Toho jsem si taky všiml.“
„Mm, nejenže je roztomilá, víš. Je to úžasná dívka. Jak bych
to řekl...Možná čistá...nebo příliš čistá, takže je to spíš jaksi
znepokojivé...“
„...Hm...“
Se svraštělým obočím si posunul brýle k čelu a promnul si
své zdánlivě vyčerpané oči, zatímco se mu vzácně nedostávalo slov. Potom se
zlehka dotkl Ryūjiho zad,
„Pojď se mnou na chvilku, jo? Jen na chvíli...“
„Hej, kam to jdeš? Na toaletu? Nevracíš se zpátky na místo,
že ne?“
„Neboj se tolik...Každopádně se přikrč.“
Tváří v tvář opačnému směru, než byla toaleta, se přesouval
k sedadlům pro zákazníky. Potom se sklonil, skryl se za ozdobnou rostlinou a
potom za děličem mezi kuřáckou a nekuřáckou sekcí. Ryūji ho mohl jen
následovat. Jak si oklikou razili cestu, skončili přímo za sedačkou, kde byly
Taiga s Ami. Obě dívky byly jasně vidět, ale nemohly zahlédnout ty dva
skrývající se v jejich slepém bodě.
„...Počkat, co si myslíš, že děláš, zvrhlíku?“
„To je dobrý. Uklidni se a sleduj.“
Tam, kam Kitamura ukazoval prstem, si Ami uvolněně dala nohu
přes nohu a přehodila ruce přes okraj pohovky.
„Háá, tak unavená. Hej, hej, Ami-chan má vážně žízeň~.
Přines mi ledový čaj, mohla bys?“
Pohodila krásnými vlasy, vyčerpaně si opřela hlavu o ruku a
hrubě přistrčila sklenici před sebou k Taize.
„...“
Aniž by změnila výraz, mrskla Taiga po Ami pohled, než ho
stočila zpátky ke kolenům. Ten, kdo zlehka mlaskl jazykem, nebyla Taiga, nýbrž
Ami.
„Hmm? Tak k ničemu, nebo bych snad měla říct deprimující,
člověk... Máš špatný přístup, že? No, to je jedno. Až se Yūsaku vrátí, pošlu
ho, aby mi ho přinesl. Nebo víš, možná bych se měla zeptat toho zle
vypadajícího divného kluka. Je tak nervózní, až to vypadá, že udělá cokoli, co Ami-chan
řekne.“
Zatímco mluvila nechutně sladkým hlasem, její jahodově
zbarvené rty se lehce zkroutily. I tak její nevinný vzhled nezmizel, ani
neochabl. Potom, aniž by se podívala na Taigu, která byla opodál tiše jako
panenka, se nedbale zeptala.
„Hej, hej. Co se ho týče, je to tvůj kluk?“
„...“
„Vadilo by ti, kdyby ti ho Ami-chan přebrala? I když ho
vůbec nepotřebuju.“
„...“
„Nebo bych možná měla říct, že má vzhled dnešního zločince.
Vsadím se, že se často scházíš s takovými loosery~ Respektuj se trochu.“
„...“
Aniž by otevřela pusu, namířila Taiga na Ami prázdný pohled.
„Hmm, aha. To je prostě to nejlepší, co můžeš na takovém
místě k ničemu udělat. Ach, tohle, je, děsný.“
Jak promluvila zpěvavým způsobem, vypadalo to, že nehodlá
čekat na Taidžinu odpověď nebo tak něco. Surově popadla svou značkovou tašku,
vytáhla velké kapesní zrcátko a začala si prohlížet vlastní krásný obličej.
Potom znovu nepokrytě, 'Ami-chan je tak rozkošná' ---Zatímco si šťastně
mumlala, spokojeně se usmívala.
„Áách, vážně už chci jít ven a hrát si... Ty, čím se vy dva
normálně bavíte? Bláznivě pobíháte?“
„Není to můj kluk.“
Každý, kdo zná Taigu, by se po jejím plochém, téměř
bezcitném šepotu roztřásl.
„Ach, tak táá~khle to je. Hm, to je fuk, je mi to jedno~.
No, není to pravda~, o tom zločinci...Říkáš, že je prostě nemožnej? Nebo tvrdíš,
že by se měla Ami-chan trochu zajímat o tak drasticky jinou osobu?“
Ami si posměšně odfrkla, zatímco na sebe zírala do zrcátka.
Potom od něj najednou zvedla pohled a hrubě ho namířila na Taigu.
„Hej, hej, jak jsi vysoká. Všimla jsem si toho až teď, ale
nejsou tvoje proporce k smíchu?“
„...“
Zároveň znovu pomalu prozkoumávala Taigu od hlavy až k patě
a nadzdvihla obočí, jako by byla ohromená.
„Sra~nda, takže jsou obchody, kde prodávají takhle malé
oblečení. Ale víš, když si koupíš něco jako džíny, nemusíš jim ustřihnout
spodek? Ami-chan je nikdy, ani jednou, stříhat nemusela, takže to nemůžu vědět.“
„---Taková je její pravá povaha.“
„P, pravá povaha?“
„Jo. Tohle je Amina alternativní osobnost z doby, než začala
chodit do školky. Závislá, sobecká a utiskující; stereotypní sobecká princezna.“
Chvějíce se při pohledu na tvář svého nejlepšího přítele,
Ryūji skoro rozdrtil list okrasné rostliny, který svíral.
„Její osobnost je tak strašná... Co je s tou 'Ami-chan'? Je
to děsivý! Jako by jí posedl démon.“
„...Že jo?“
Za celý svůj život nikdy neviděl dívku, co by říkala něco
takového... No možná jich pár bylo v jeho vlastní třídě, ale přinejmenším pro
Ryūjiho, který se k dívce v podstatě nikdy nepřiblížil, to bylo poprvé, co byl
osobně něčeho takového svědkem.
Taiga, s níž procházel svým každodenním životem, rozhodně
měla špatný druh osobnosti, ale měl pocit, že Amina povaha byla špatná jiným
způsobem. S vhledem do celé situace by k ní možná mohl cítit určité sympatie,
ale vypadalo to, že Taiga je pořád o něco rozumnější.
„Na základě samotného vzhledu by byla Ami v pohodě, jenže...
myslím, že její osobnost má vadu. Vždy, když je s lidmi, které považuje za
ubohé, projeví se její druhá osobnost. Mezi ty lidi patří většinou ženy.“
„...J, je tohle ten druh věci, kdy si myslí, že musí zajít
tak daleko, protože je modelka?“
„Spíš ji upřednostňovali, když začala s modelingem, myslím.
Kdyby ses mě zeptal, spíš než že by měla dvě stránky, je pořád stejná.“
„No to je...hmm.“
Zatímco po slovech jeho nejlepšího přítele naklonil hlavu na
stranu, naklonil se Ryūji s očekáváním dopředu.
Co se děje, Kapesní
tygře?
„Ta Taiga, to tam bude jen sedět a snášet to?“
Nebo lépe řečeno, pospěš si a řekni jí, že není
zločinec---Kousl se do rtu, zatímco jeho oči zrcadlily tvrdou záři, Ryūji se
podíval sem a tam na obě dívky.
Taiga zůstávala se stoickým výrazem zticha.
„M, mohla by se držet zpátky, jen protože je ta dívka
Kitamurova kamarádka z dětství?“
Držet se zpátky byla tři slova, která k Taize naprosto
neseděla, ale když přišlo na Kitamuru, byla naprosto bezbranná. To musel být
rozhodně ten případ, jelikož nemohl přijít na žádný jiný důvod jejího ticha,
což si v té chvíli myslel.
Potom situace před Ryūjiho očima najednou vybuchla. Tedy něco,
co je obecně známo jako 'políček do tváře'.
„...“
Zdálo se, že Ami, která držela klidný výraz a otevřené oči,
se nezmůže ani na slovo.
„Komár. Byl tam komár.“
Nedaleko tygr, který právě odhalil své tesáky, nasadil skrytý
úšklebek. Červený jazyk jí na okamžik vyčníval z úst.
„Takové štěstí, málem tě do tváře kousl komár. Páni, to je
moucha.“
„Ééé?“
Najednou natáhla svou malou ručku, byla v ní zmasakrovaná
mrtvolka mouchy.
Když to Ami viděla, obličej se jí okamžitě zbarvil doruda.
Přirozeně,
„C, c, co to sakra děláš?!“
Byla rozhořčená. Nicméně Taiga se její reakci jen podrážděně
ušklíbla.
„Přestože jsem ti udělala laskavost. Nevíš, co je to vděk.“
„Laskavost?!“ Amin hlas se blížil nadzvukové úrovni.
Přitahoval pozornost blízkých zákazníků.
„To snad není pravda, ne? Není s tebou něco?! Neuvěřitelný,
co je to, strašný, seš dě~sná! Víš, ani jsem sem nechtěla přijít nebo tak něco!“
„...Seš tak hlučná.“
Na Taidžině čele se objevil jediný záhyb. Krutě si ji
prohlížela se zařícíma očima, její krvelačná aura rostla. „Che,“ mlaskla
stručně jazykem a její zákeřný výstřel byl připravený k akci.
„Sklapni, zatracenej spratku.“
Vystřelila tak krutá slova s ostrostí sekajícího meče a
ukončila tak Aminu tirádu.---To byl konec zápasu.
„...U, ...Ua,...Ua...“
Amina štíhlá ramena se začala s každým nádechem otřásat. Jak
se její krásný obličej zkroutil, 'Ach, tohle není dobré'---zamumlal Kitamura a
vstal následován Ryūjim, rychle se vrátili na svá místa uprostřed příliš trapné
situace.
Potom, jakmile se oba chlapci vrátili,
„Yū,“
Jako v dívčím komiksu, Amina záda, když se otočila, byla
květina v plném květu---nebo to tak přinejmenším vnímal. Bylo to přesně tak
extrémní, když Ami nádherně, dramaticky,
„Yūsakuuu~! Fuáááách!“
V pláči se vrhla Kitamurovi do náruče.
Ramena se jí třásla drásavými vzlyky, s dětskou
nevýmluvností zbytečně vyjadřovala svou stížnost, 'Chci jít domů', a se slzami
v očích se podívala přímo na Kitamuru.
„Áááách...Proč spolu prostě nemůžete vycházet? Vážně... Byly
jste tak hlučné a nepříjemné, Aisako. I ty, Takasu. Vezmu Ami domů.
S hlavou skloněnou, pokleslým obočím a celkově omluvným vzhledem
držel Kitamura Ami, která hbitě zvedla tašku ze sedadla. Potom, ignorujíce
pohledy ostatních zákazníků, ji takhle táhl k východu.
Potom co zrovna odešli,
„...Ta,...Taigo...?“
„...“
„...Hej, drž se!“
'Vyhrála souboj, ale prohrála bitvu', měla vepsané ve tváři.
Její rty vyjadřovaly ten nejmenší kousek nelibosti, zatímco
oči zůstávaly prázdné, Taiga byla jako socha Buddhy...Naprosto tichá. Možná by
se to dostalo do bodu, kde by byla slova útěchy zbytečná.
„No, um...To jsem já. Hlavu vzhůru.“
„…“
„Jednoduše řečeno, s Kitamurou jsme to celé sledovali.
Kitamura si rozhodně nemyslí, že jsi ji šikanovala nebo tak něco.“
„...Tak teda potom, co to celý viděl, jí Kitamura-kun stejně
chránil a vzal jí domů.“
„...Pravděpodobně jí nechránil.“
„...Opatrně ji držel, utěšoval jí.“
„...Myslím si, že jí neutěšoval, ale... Och!“
Zároveň se zvukem rozbíjeného skla se ozval výkřik servírky.
Nádobí spadlo na podlahu a roztříštilo se na miliony kousků a jako by něco
vycítili, spratci v tom místě, kteří dosud jen šťastně rámusili, náhle propukli
v pláč s křikem 'Guááá!'. To následovaly výkřiky 'Kjáá!' a 'Uááá!', jak se
rozbil ohřívač mléka a začal divoce prskat kapičky vařícího mléka na zákazníky
v řadě, potom 'Vedoucí! Toaleta je plná... Uááááá~!' ...Hlas zaměstnance, který
nechtěl vidět, co se děje, se ozval a zmizel.
„...Nenávidím ji, tu ženskou!“
--Z celého Taidžina těla se uvolňoval strašně intenzivní
vražedný záměr připomínající blesky vysílající modré jiskry. Ryūji nemohl v
této situaci udělat vůbec nic. Taiga důkladně žvýkala své rty, které ztratily
většinu své barvy a její pevně zaťaté pěsti se třásly, potom,
„Ua! Nebreč!“
„…~“
Kdyby tu byl alespoň Kitamura, byla by šance na nový vývoj.
Takhle se Taidžiny oči začaly plnit slzami.
„Lidé se na nás dívají, víš, zkus se s tím poprat!“
„Uuch...“
S hořkým zasténáním si Taiga rukávy otřela oči. Nakonec se z
toho vyvinulo něco problematického. Potom Ryūji, který si chtěl prostě zakrýt
hlavu, uslyšel něco úžasného.
„Ech? Co se děje?“
„...Minorin...“
Z ničeho nic se objevila Minori, stále ještě oblečená ve své
uniformě. Vytřeštila oči překvapením,
„Taigo, nevypadáš moc dobře. Stalo se něco?“
„...To nic...J, jdu si umýt ruce. Dotkla jsem se něčeho
špinavého.“
„Óóó, to je mrtvá moucha.“
Uhnula z cesty Taize, která vstávala, zatímco jí ukazovala
dlaň. Minori ji potom chvíli zezadu pozorovala, než se pomalu otočila k
Ryūjimu.
„...Ta dívka, co je s ní? Stalo se něco, když jsem měla
pauzu?“
„...Ani ne...No, drobný problém.“
Jeho zajíkavý projev nezpůsobila jenom nervozita; taky se
pokoušel přijít s něčím, co by vysvětlilo to, co se právě stalo. Napadlo ho, že
všech možných načasování, proč musela přijít zrovna teď. S ustaraným pohledem
téměř vyrovnaná Minori promluvila,
„Nevím, co se stalo, ale byla docela naštvaná, že jo...To je
pro poslušnou Taigu neobvyklé.“
„Ech...Poslušnou?!“
Divil se proč.
Tak, jednoho dne, Ryūji pocítil ještě větší hrůzu.
* * *
Navzdory tomu všemu dokončili nákupy a vrátili se do domu Takasů,
kde začal Ryūji omývat rýži a Taiga se vrátila ke svému běžnému já.
„...Už se s ní asi podruhé nesetkám. Protože to nevypadalo,
že s Kitamurou-kun chodí. A navíc, zaplést se s ní je pod mou úroveň.“
„Budou dva litry stačit? Neměl bych jít a udělat dva a půl?“
„Dva a půl.“
Ve tváři měla známky nespokojenosti, ale promluvila, zatímco
si v rohu kuchyně hrála se sklenicí cukru.
„...Až budu dospělá, budu schopná zvládnout ten vztek líp.“
„To říká někdo, kdo zajde tak daleko, že dá někomu facku?
...Hej, nehraj si s tím cukrem.“
„...“
„Neolizuj tu lžíci na cukr!“
Žádné komentáře:
Okomentovat