Život a smrt
Jsem mrtev, Horacio;
ty žiješ, vylič pravdivě můj případ,
těm, co to nevědí.
|Shakespeare, William R. Shakespeare. Jednání páté, scéna druhá, str. 130|
Shion zavřel knihu. Naslouchal zvuku deště.
Podzemní místnost byla odříznuta od většiny vnějších zvuků. Ale z nějakého důvodu jako by hluk větru a deště vždy pronikl zdmi.
Myška mu vycupitala po noze a usadila se mu na koleni. Zaškubala vousky a třela předními packami, jako by žadonila.
„Chceš, abych ti četl?
Písk.
„Vážně miluješ tragédie, viď. Proč si nevybereš něco zábavnějšího?“
Myška k němu vzhlédla a zamrkala očima barvy hroznů. Shion si poposedl na židli a překřížil nohy, myš stále na koleni.
Ta židle kdysi bývala honosným kusem nábytku. Bylo to jasné z její masivní stavby a jemných vzorů vyřezaných do opěradla. Ale teď byla obnošená a stará; barva se na několika místech loupala a čalounění vybledlo tak moc, že se ani nedalo říct, jakou mívalo kdysi barvu. Přesto to byl jeden z mála kousků nábytku v této místnosti. Před týdnem ji Shion vykopal z hromady knih, které zabíraly dvě třetiny pokoje.
„Možná bys v těch knihách objevil mnohem větší poklad, kdybys je roztřídil.“ Shion chtěl znít vážně, ale Nezumi se mu posmíval.
„Proč se radši nestaráš, abys nabral síly, než aby ses zabýval takovými pitomostmi? Seš malej chlapeček, co od narození nikdy nehnul prstem. Seš na to dostatečně bledej a hubenej.“
„Měl jsem na starosti úklid v parku. Celou dobu jsem pracoval fyzicky.“
Nezumi nahrbil ramena. Hlas se mu zbarvil opovržením.
„Úklid? V No. 6 se úklid počítá jako fyzická práce? Jenom si řídil roboty, kteří se starali o údržbu a čištění. Fyzická práce znamená, chlapečku―“
Nezumi popadl Shiona za paži a zaryl mu do ní prsty tak silně, až se otřásl. Nezumiho prsty, na první pohled štíhlé, měly překvapivě silný stisk.
„―používat tyhle ruce, nohy a dát do toho záda. Používat vlastní tělo. Zapamatuj si to.“
Nezumiho kousavý a sarkastický způsob řeči už Shiona poté, co si na něj zvykl, nijak neobtěžoval. V jeho drsnosti a cynismu byla často pravda, s níž prostě musel souhlasit a častokrát zůstával spíš přesvědčený než dotčený. Byla to pravda, práce, kterou Shion dělal ve Svatém městě No. 6 bylo jen mačkání kláves na ovládacím panelu. Nikdy nezažil druh práce, při němž by jeho tělo vrzalo pod zátěží. Nezažil, jaké to je, být mokrý potem, mít ruce plné puchýřů a rozpraskané, nezažil bolest z vyčerpaných svalů; ani nesnesitelný hlad a upadnutí do pohodlného spánku po celodenní dřině.
Nikdy, ani jedinkrát, to nezažil.
„Proto udělám tohle,“ řekl Shion odhodlaně, ukazujíce na hory knih nakupené do vysokých hromad po celé místnosti. „Uspořádám je, roztřídím a řádně založím do knihovny. Jestli tohle není fyzická práce, tak už nevím.“
„Zabere ti to stovky let.“
„Zvládnu to za týden.“
Nezumi znovu pokrčil rameny. „Jak si přeješ,“ povzdechl si. „Dělej, jak myslíš. Ale drž se knih a polic. Ničeho jinýho se nedotýkej.“
„Kromě knih a polic tu toho moc nemáš.“
„Jak si řekl, možná najdeš nějaký úžasný poklad. Abych ti řekl pravdu, ani já nemám páru, co je pod nima pohřbený.“
Myšky na sebe štěbetaly z koutů a mezer mezi knihami. Shion vzal malý světle zelený svazek.
„Nezumi.“
„Hm?“
„Jak dlouho tu žiješ?“
Tyhle holé betonové zdi, tisíce knih, tahle podzemní místnost― nevypadalo to jako nejvhodnější místo pro lidské obydlí.
„Tys tu nevyrostl, viď? Kdy jsi―“
Zavřel ústa. Všiml si, že Nezumiho oči získaly ocelový odlesk.
„P― Promiň.“
Nezumi vytrhl Shionovi knihu z ruky a odhodil ji stranou.
„Jestli tu plánuješ zůstat―“ obalil si ramena látkou ze supervlákna a netrpělivě si povzdechl. „Udělej něco s tím svym zvykem vyslýchat ostatní. Nevím, jak dlouho ještě snesu, jak čenicháš v každý malý části mýho života.“
„Já nečenichám. Jen jsem to chtěl vědět.“
„Čmuchání kolem a dotazování se lidí na každou jednotlivou informaci, kterou chceš, se nazývá čenichání. To si taky zapamatuj.“
Shion ucítil záblesk podráždění nad způsobem, jakým ho od něj Nezumiho slova odstrčila. Vytrysklo v něm rozhořčení. Nečenichal. Popadl Nezumiho, který se chystal odejít, za ruku.
„Ještě skoro nic neznám. Proto jsem to chtěl vědět.“
„A já ti říkám, že je to―“
„Kdyby to bylo něco, bez čeho bych se obešel,“ přerušil ho Shion, „nechtěl bych o tom vědět. Ale já chci. Pro mě je to něco, co potřebuju vědět. Chci to vědět a proto―ach―“ Kousl se do jazyka. Přitiskl si ruku na ústa a v bolestech si dřepl na podlahu. V očích ho pálily slzy a v ústech ho bodala bolest. Nezumi vybuchl smíchy.
„Bože, copak si přirozeně neohrabanej? Pohled na tebe mě nikdy neomrzí. ―Seš v pohodě?“
„Trochu. Kousnutí do jazyka vážně bolí.“ Když byl v No. 6 ― což bylo od narození až do šestnácti ― Shion se nikdy tak nezamotal do vlastních slov, aby se kousl do jazyka. A tohle bylo také poprvé, co někoho bez přemýšlení popadl za ruku, jen tak z touhy říct, co měl na srdci, jeho slova nedokázala držet tempo s myšlenkami.
„Takže?“
Nezumi si klekl a zahleděl se Shionovi do tváře. Světlo v jeho očích, které mělo lesk jemně tkané látky, ustoupilo pod jemnou září.
„Co chceš znát?“
„Ty―“ odpověděl Shion. „Chci poznat tebe.“
Nezumi otevřel ústa dokořán. Několikrát zamrkal.
„Shione, nečetl jsi v poslední době nějaké divné knihy?“
„Divné?“
„Jako romány, ten druh, kde je to samé klišé a přehánění. Víš, kde přijde princ zachránit slečnu v nesnázích nebo milenci, co jsou rozděleni, překonají potíže a strasti a znovu se setkají.“
„Nemyslím, že bych něco z toho četl.“
„Tak kdes k čertu přišel na tu větu? 'Chci poznat tebe,“ zopakoval Nezumi nevěřícně.
„Nemusel jsem se to někde naučit, abych to řekl.“
„Tys to, cos právě řekl, myslel vážně?“
„Samozřejmě, Nezumi–“ Shion si otřel rty a podíval se přímo do jeho šedých očí. „Chci to vědět. Chci to vědět, protože je ještě spousta věcí, o kterých nemám potuchy. Vím o tobě jen to, žes' mě zachránil. Neznám tvoje pravé jméno nebo jak jsi vyrůstal, ani proč tu žiješ sám― nebo na co teď myslíš nebo co plánuješ dělat ― nemám ponětí. Nevím o tobě absolutně nic.“
Nezumi ho chytl za zápěstí. Prsty měl vždycky chladné a tuhé.
„Tak potom ti teda něco řeknu. Dej sem ruku.“ Shion udělal, co řekl a položil Nezumimu dlaň na hruď.
„Co cítíš?“
„Cítím―? No, cítím mužskej hrudník. Je to tvrdé a ploché.“
„Já vim, já vim. Bohužel pro tebe nemám velký prsa. Co ještě?“
„No...“
Co cítil na dlani skrze hrubou látku Nezumiho košile? Jeho srdeční tep, jeho teplo, pevnost jeho těla. Shion zaváhal nad tím, jak to vložit do slov. Nevěděl proč. Odtáhl ruku a zkroutil prsty k dlani. Nezumi se tiše zasmál.
„Moje srdce tlouklo a hřálo to. Viď?“
„Samozřejmě. Jsi naživu. Je normální, že ti tluče srdce a hřeješ.“
„To je. Jsem naživu a jsem tu přímo před tebou. To je všechno, co potřebuješ vědět. Co víc bys chtěl?“
Nezumi vstal a shlédl dolů na Shiona. Jeho pohled byl, stejně jako jeho prsty, chladný.
„To co chceš, jsou informace,“ řekl ledově. „Moje datum narození, historie mého vývoje, moje výška, váha, IQ, DNA. Chceš jen informace, které bys mohl převést na čísla. To je jedinej způsob, jak ses kdy pokusil porozumět ostatním lidem. Proto nerozumíš živým lidem, kteří stojí přímo před tebou.“
I Shion teď vstal. Pevně zaťal ruku v pěst.
„Seš velkej sarkasta a rád si děláš z lidí legraci. Nemáš rád ryby a spíš neklidně.“
Nastal okamžik ticha.
„―Co?“
Shion pokračoval.
„Máš neskutečné množství znalostí a velký rozhled― ale nejsou systematické. Někdy si nevypočitatelný a přecitlivělý, ale jindy líný a lehkomyslný ohledně detailů. Zbožňuješ vařící polévku a jsi opravdu nevrlý, když není správně osolená. A minulou noc jsi mě ve spánku třikrát kopl.“
„Hej, Shione, zadrž na chvilku―“
„Od té doby co jsem přišel, jsem se o tobě tohle naučil. Nejsou to čísla. Nikdy bych tě nenahradil čísly. To ani nechci.“
Nezumi z něj sklouzl pohledem pryč.
„Jsem pro tebe jen cizinec,“ řekl. „Neměl by ses zajímat o cizí lidi. Před čtyřmi lety si mi zachránil život a já mám za to u tebe velkej dluh. Proto jsem ti z toho tentokrát pomohl. Takže jestli chceš, můžeš tu zůstat, jak dlouho si jen přeješ a dělat si, co se ti zachce. Ale nikdy nemysli na to, že by ses chtěl dozvědět víc o jiném cizinci.“
„Proč ne?“
„Protože ti to bude překážet.“
„Překážet? Znalosti mi budou překážet?“
„Jo, lidem jako seš ty. Seš dobrej v biflování znalostí, ale snadno podléháš emocím. Rychle začneš důvěřovat lidem a snažíš se k nim přivázat. Už jsem ti to říkal, ne? Zbav se toho, odhoď všechno, co nepotřebuješ.“
„Jo, jenže...“
„Ale to co děláš zrovna teď, je přesnej opak. Začínáš se o mě zajímat a chceš vědět víc. Pokoušíš se na sebe naložit ještě víc. Seš beznadějně hloupej, prostě beznadějnej.“
Shion nerozuměl Nezumiho slovům. Bylo to mnohem víc matoucí a těžší na uchopení než jakákoliv odborná kniha, kterou kdy četl.
„Nezumi, nechápu, o čem to mluvíš,“ vyslovil pravdivě své pocity. Nezumi mírně pokrčil rameny.
„Čím víc víš, tím větší citové vazby budeš mít. Pak už nebudeme dál cizinci. A to pro tebe bude problém.“
„Pro mě? Proč?“
„Až se staneme nepřáteli, nedokážeš mě zabít.“ V hlase měl náznak smíchu. Shion odhodlaně kopal nohou do prošlapaného koberce.
„Zatímco jsi zaneprázdněný tím, jak jsi lapený ve svých emocích, můžu jít a vrazit ti do srdce nůž. Víš, nůž je vážně starobylá zbraň, ale někdy přijde celkem vhod.“
„Proč se my dva musíme stát nepřáteli? To je prostě absurdní? Pokud vůbec něco, tak je to pěkně hloupé.“
„Opravdu? Myslím, že je to docela hodnověrné.“
„Nezumi!“ vykřikl Shion rozhořčeně.
Ozval se hlasitý kácivý zvuk, jak spadla hromada knih. Na Nezumiho rameno vyskočila myška.
„No, jestli hodláš ty knihy roztřídit, měl bys sebou hodit. Tejden uteče jako nic. Jdu do práce.“ Nezumi se hbitě otočil na podpatku a vyšel ze dveří. Shion cítil, jak jeho tělo opustilo veškeré napětí. Cítil zimu a vlhkost. Rozhovory s Nezumim mu někdy tak pocuchaly nervy, až ho polil studený pot. Shion si olízl suché rty.
„Ani nevím, co vlastně děláš,“ zamumlal sám pro sebe. „Jen jsem to chtěl vědět. Kdo je tu vlastně hloupý?“ Nechal svá slova chvíli viset ve vzduchu a pak se vydal organizovat stohy knih.
„Shione.“ Dveře se otevřely a zavolal na něj Nezumiho hlas. Hodil jeho směrem pár pracovních rukavic.
„Když to budeš dělat holýma rukama, zlomíš si nehet.“ Dveře se zavřely, ještě než mohl Shion poděkovat a v místnosti se opět usadilo ticho. Tenhle neformální akt laskavosti, nebo ta chladná, nezaujatá slova před pár minutami― čemu z toho věřil? Shion ho nechápal. Proto si přál informovat se a převzít pevnou kontrolu. Shion si natáhl rukavice a zvedl z podlahy nějaké knihy.
Samozřejmě. Při takovém druhu práce je dobré mít rukavice. To je další věc, kterou jsem nevěděl.
Chceš jen informace, které bys mohl převést na čísla. To je jedinej způsob, jak ses kdy pokusil porozumět ostatním lidem. Slova, která mu vmetl do tváře před pár minutami, mu ještě pořád tvrdošíjně přetrvávaly v uších. Tahle metoda analyzování lidí skrze data bylo něco, co se Shion učil celý svůj život v No. 6, od chvíle, kdy byl považovaný za nejvýše ohodnoceného v Dětských zkouškách a získal špičkové vzdělávací prostředí.
Lidské tělo je tvořeno 274 odlišnými typy buněk, vyčísleno celkem na 60 milionů. Dokonale si pamatoval jméno, tvar i funkci každé z nich. Znal umístění a funkci každého orgánu a také se naučil o přenosech signálů mezi amygdalou |párová mozková struktura obratlovců|, perirhinal cortexem |také perirhinal kůra, část kůry mozkové| a hippokampem |součást velkého mozku ve spánkovém laloku, zpracovává informace z kůry mozkové a limbického systému, posílá je dál do hypotalamu a dalších částí mozku|.
Ale bylo mu to k ničemu. Bylo jedno, kolik ze svých znalostí vložil do práce, nedokázal pochopit osobu, s níž už skoro měsíc žil.
Vážně si Nezumi upřímně myslel, že se z nich jednou stanou nepřátelé? Že to skončí tak, že navzájem zabijí ― bylo to možné? Nezumiho slova i chování byly vždycky zahaleny tajemstvím a dost Shiona mátly.
Nechápal ho. Proto si přál informovat se a převzít pevnou kontrolu. Chtěl poznat tu část Nezumiho, která nemohla být nahrazena čísly nebo symboly. Shion zavrtěl hlavou. Myšky mu zběsile cupitaly kolem nohou. Musím přestat. Dumat nad tím ničemu nepomůže. Právě teď musím svést válku s těmito knihami.
Brzy byl zbrocený potem. Bolela ho záda a ruce mu ztěžkly. Jenže co rušilo Shiona v práci nebylo bolavé tělo ani vyčerpání, nýbrž stránky knih, které procházel. Náhodou prolistoval příběh a zjistil, jak klesá k podlaze, aby si dočetl zbytek. Zcela zabraný do něj brzy ztratil pojem o čase. A pokaždé mu na stránku vyskočila myška, aby ho krutě pokárala.
„Dej mi ještě minutku. Odložím to, jakmile dočtu tuhle část.“
„Písk, písk!“
„Dobře, dobře. Jdu na to, jo? Spokojená?“
A třetího dne to našel, pod starou kopií vědeckého časopisu. Malá stříbrná krabička. Jeho nouzová lékárnička.
Za bouřlivé noci před čtyřmi lety se objevil Nezumi, promočený skrz naskrz, náhlý vetřelec v Shionově domě. Rameno měl potřísněné krví, zmáčený chlapec před ním vypadal, jako by se měl zhroutit. Shion bez přemýšlení natáhl ruku. Jeho ochranářský instinkt se v něm vzedmul tak silně, až dokonce zapomněl, že by měl mít z vetřelce strach. Ani poté co zjistil, že je VC ― považovaný No. 6 za násilníka a nebezpečného kriminálníka ― se ten pocit nezměnil. Shion vzal Nezumiho pod svá křídla, ošetřil mu zranění a poskytl chvilkový oddech. Nezaváhal. Nemohl si pomoct a udělal to. A výsledkem bylo, že ztratil většinu toho, co měl, stejně jako velkou část své bezpečnosti a privilegovaného života.
Té noci Shion ošetřil ránu po bolestivě evidentní kulce, která ji způsobila pomocí nástrojů a léků v téhle nouzové lékárničce. Příštího rána zmizely čtyři věci ― červená kostkovaná košile, ručník, nouzová lékárnička a Nezumi samotný. Dvě z nich měl zpátky v rukou. Nebo spíš, nouzovou lékárničku stranou, nebylo možná správné říkat, že se mu Nezumi „dostal zpět“ do rukou. To Shion byl ten, kdo padl do pasti a byl Bezpečnostním úřadem tažen do Nápravného zařízení ― to Nezumi ho zachránil a vzal z No. 6.
On se nevrátil. To já sem vrazil a našel zde útočiště. Taková byla realita. Spadl z Utopického města ― někým dokonce nazývaného Svatého města ― do této podzemní místnosti, kam nedopadal sluneční svit. Pravděpodobně už se do No. 6 nebude moct nikdy legitimně vrátit. Nechal tam svou matku. Myslela na něj ještě Karan, dokonce i potom, co ho odsoudili jako uprchlého zločince?
Shion věděl, že bylo zbytečné o tom přemýšlet, nicméně srdce ho bolelo.
Nemohl to všechno odhodit jako Nezumi. Nemohl se toho zbavit. Nemohl bez toho žít. Musel se něčeho chytit, jinak se zhroutí a spadne. Musí mít neustále někoho v srdci, jinak zešílí.
Shion otevřel víko krabice. Vypadalo to, že automatický sterilizátor ještě pořád funguje. Skalpel a role gázy matně zářily pod slabým načervenalým světlem sterilní lampy. V hrudi se mu vzedmul nostalgický pocit, jako by se setkal se starým přítelem.
„Písk-písk! Čit-čit-čit!“
„Co? Já vím, já vím. Už jsem skoro u toho. Bože, seš tak přísnej.“ Shion se zasmál. Jako by v odpověď zvedla myška přední tlapky a zašvitořila.
Zhruba po týdnu se Shionovi podařilo uspořádat téměř všechny knihy, které zabíraly většinu podlahy. Samozřejmě bylo nemožné najít pro každou z nich místo v polici a na podlaze pořád zůstávaly hromady knih ― ale vyklidil značné množství životního prostoru.
„Tak co si myslíš?“ nadmul Shion hrdě hruď. Nezumi byl líně rozvalený na židli. Zívl.
„Nouzová lékárnička, pár přikrývek, hrnek a stará kamna. To je všechno, cos našel?“
„Je toho hodně,“ odpověděl Shion rozhořčeně.
„Dost blbý, žes nenašel povolenku ke vstupu do No. 6.“
Shion se přesunul před Nezumiho a podíval se mu přímo do očí. Když chce mluvit vážně, nesmí se vyhýbat pohledu toho druhého. Tohle byla jedna z věcí, které se naučil za měsíc soužití s Nezumim. Shion se naklonil, každou rukou uchopil jedno z opěradel křesla.
„Co je?“
Shion teď zepředu blokoval Nezumiho. Ten se neklidně zavrtěl.
„Nezumi, moje matka je ještě pořád v No. 6. Je moje jediná pokrevní příbuzná. Je mi jedno, jak moc se mi za to směješ, ale nikdy se jí nedokážu zbavit. Ale― ale nech mě říct ti tohle. Už nemám žádné vazby k životu v tom městě. I kdyby mi někdo řekl, že se můžu vrátit v čase, nechtěl bych se vrátit do doby, kdy jsem v No. 6 vedl privilegovaný život jako legitimní občan. Myslím to vážně ― nechtěl bych se vrátit ani za nic.“
Šedé oči na druhé straně Shionova pohledu ani nemrkly.
„Tvrdíš, že můj život v No. 6 byl lež. Teď to prožívám na vlastní kůži. A nikdy v životě se nechci vrátit k životu ve lži, co jen vypadá jako poklidný a privilegovaný.“
„Takže seš připravenej na život mimo Svatý město, to se mi snažíš říct?“
„Jo.“
„Víš, co je tohle za místo?“
S odpovědí váhal. Nezumiho rty se zkroutily do chladného úsměvu.
„Nevíš vůbec nic,“ řekl měkce. „Nevíš, co je to hladovět, klepat se zimou, sténat kvůli ráně co se zanítila, protože jí nikdo dlouho neléčil; nemáš ponětí o utrpění, který následuje, když tu ránu zamořej červy a začneš hnít zaživa; netušíš, jaké to je, sledovat někoho, jak ti umírá přímo před očima, zatímco pro něj nemůžeš nic udělat. Nevíš absolutně nic. Jen meleš krásný slovíčka. Tvrdíš, žes to prožil na vlastní kůži? Jen si sloupl slupku toho města a přičichl k němu a už se chováš, jako bys o tom věděl všechno. Možná to je město lží, ale v No. 6 máš teplou postel, hromady jídla a čistou vodu. Máš plně vybavené nemocnice, rekreační střediska, výchovné instituty. Všechno, co zdejší obyvatelé nikdy nedostanou bez ohledu na to, jak moc si to přejí. A ty říkáš, že k tomu nemáš žádný vazby? Taková arogance. Taková arogance, až mi z toho naskakuje husí káůe. Buď to, nebo seš lhář.“
Shion se nadechl. Zesílil stisk na opěrkách.
„Možná to je arogantní― ale nelžu. Bez ohledu na to jaké je tohle místo, stejně tu chci dál žít. Ne protože mě vyhnali z No. 6 jako zločince. I kdyby ne― jedno, jak strašné prostředí se tu z toho vyklube, chci tu zůstat.“
„A tvůj důvod?“ odsekl Nezumi. „Jestli nelžeš a jestli se na mě nesnažíš zapůsobit modelovou odpovědí, co tě dovedlo k tomuhle rozhodnutí?“
„ Přitahuješ mě.“
„Co?“
„Víš věci, co já ne. Naučil jsi mě věci, které mě nikdo předtím nikdy nenaučil. Nedokážu to přesně vyjádřit, ale―“ zaváhal. „Přitahuješ mě. Hodně. Proto tu chci zůstat. Chci vidět to co ty, jíst to co ty a dýchat stejný vzduch. Chci v těchto rukou držet to, co jsem v No. 6 nikdy nemohl dostat.“
Nezumi pomalu zamrkal. Potom si přiložil ruku na čelo a podrážděně pomalu zavrtěl hlavou.
„Shione, už nějakou dobu si toho všímám, ale―“
„Jo?“
„Tvoje jazykové schopnosti jsou horší než u šimpanze.“
„Kdysi jsem slyšel, že genom člověka a šimpanze se liší pouze o 1,23%,“ řekl Shion nevyvedený z míry. „Nemyslím si, že bys měl zesměšňovat šimpanze.“
„Zesměšňuju tebe. Idiote. Netušíš snad jak používat správné výrazy?“
„Bylo snad na tom, co jsem řekl něco divného?“
„Nepoužívej slova jako 'být přitahován' tak snadno. Maj celkem velkej význam, je to důležitý spojení. Používáš ho jen pro někoho, kdo je v tvym životě speciální a nenahraditelný.“
„Tak jak to mám říct? Říkám snad, že tě miluju?“
Nezumi si zhluboka, dlouze a přehnaně povzdechl. „To je fuk,“ zamumlal. „Když s tebou mluvim, mám v hlavě zmatek. Tady,“ vtlačil Shionovi do rukou tlustou knihu a vstal. „Hamlet. Přečti si to.“
„Už se stalo.“
„Tak si to přečti znova. Věnuj své zmrzačené jazykové schopnosti nějakej dobrej, tvrdej trénink. Nauč se pár slov.“
„To jsem byl až tak moc mimo?“
Nezumi zrychlil proud slov.
„Jen tě fascinují nové a neobvyklé věci. Seš jako vědec, co právě objevil novou planetu nebo nějakej druh bakterie. Přetékáš zvědavostí, protože ses setkal s někým, kdo je jiný než všichni lidé, co tě doteď obklopovali. Tak je to. Nepřitahuju tě a nejseš do mě zamilovanej. Jen tě vzrušuje exotický zvíře, který jsi zrovna objevil. To nedokážeš ani poznat rozdíl?“
Byla to tvrdá slova. Stala se ostrými trny bodajícími do Shinových ušních bubínků.
„Nevěřím ti,“ řekl Nezumi.
Shion zvedl obličej, jeho pohled se střetl s Nezumiho. Bez přemýšlení se kousl do rtu.
„Nevěřím ničemu z toho, co říkáš. Seš někdo, kdo žil od narození v umělé hojnosti. A seš dostatečně arogantní na to, abys dokázal říct, že celé to jmění lehce odhodíš. ―Shione,“ řekl náhle. „Když sis zvykl na tu uklízecí práci v parku, musel jsi každej den provádět rituál, ne?“
Rituál byl vždycky prvním úkolem Shionova pracovního dne. Musel položit dlaň na obrázek Radnice ― nebo neformálně Měsíční kapky ― zobrazené na monitoru systému údržby a slíbit svou oddanost.
„Slibuji svou nepolevitelnou a neochvějnou věrnost městu No. 6.“
„Máte naši vděčnost za svou loajalitu. Zapojte se do vaší každodenní práce s upřímností a pýchou dobrého občana Města.“
To bylo ono. Každé ráno zopakoval ten samý úkol. Bylo to pro něj bolestně nepohodlné. Jeho mladická hrdost utržila šrám kvůli nutnosti opakování těch banálních a velkolepých slov a kvůli rituálu samotnému, který vypadal hloupě.
Nezumi se krátce zasmál.
„Nenáviděl si to, viď.“
„Jo.“
„Jako by tě to dusilo, co, být nucený přísahat svou loajalitu.“
„Jo... když to teď zmiňuješ.“
„Ale smířil ses s tím,“ řekl Nezumi. „Místo vzdoru si každé ráno přednesl ten závazek, aniž bys myslel jediné slovo vážně a předstíral si, že ti to nevadí. Nech mě něco ti říct, Shone: slova nejsou něco, co můžeš jen tak rozhazovat kolem sebe. Nemůžeš se nechat nutit něco říkat a prostě se s tím smířit. Ale to ty nevíš. Proto ti nehodlám věřit.“
Nezumi k němu náhle natáhl ruku. Dlaní se dotkl Shionovy tváře.
„Bolelo to?“ zeptal se opatrně.
„Docela jo.“
„―Necítím vůči tobě zášť. Ani to není tak, že bych tě nenáviděl.“
„Já vím...“ odpověděl Shion tiše. „To dokážu odhadnout.“
„Shione.“
„Hm?“
„Chtěl bys jít ven?“
Prsty mu prohrábl vlasy.
„Už ses úplně uzdravil, ne? Cítíš se na to vidět na vlastní oči místo, kde ses rozhodl žít?“
Nezumi pomalu odtáhl ruku. Několik pramenů bílých vlasů držel svými dlouhými prsty. Shinovy vlasy se ještě trochu leskly, přestože byly vyčerpané z nové barvy, a někomu by se mohly zdát pěkné. Ale on cítil krutost jejich krásy. Za jedinou noc mu z vlasů vyprchala barva a byl zjizvený červeným pruhem, který se mu po celém těle vinul jako had. Viděly ho děti, které se při pohledu na něj rozkřičely. Nedokázal zapomenout na pohled v jejich očích. Byly naplněny hrůzou a děsem někoho, kdo spatřil deformované monstrum. Ale musel vyjít ven. Chtěl vidět svět, kde se rozhodl žít, na vlastní oči, slyšet zvuky na vlastní uši, cítit svým nosem a svou vlastní kůží. Potom si o tom možná dokáže znovu promluvit s Nezumim.
Bez ohledu na to, co je tohle za místo, chci tu žít. Než zůstat obklopený lží a být nucen polykat banální slova, chci žít tady― i kdyby to znamenalo, že budu muset bojovat―
„Můžeme ti obarvit vlasy, jestli se tak budeš cítit líp,“ řekl Nezumi. „Černá, hnědá, zelená ― jakoukoli barvu si jen budeš přát. Co chceš dělat?“
Takové bylo sdělení od Karan, velmi záhadné ― Shion nevěděl, na co poukazovalo, nebo za kým je zavede.
„Zjistil jsi, kde ta Zapadlá budova je?“
„Ne,“ odpověděl Nezumi. Nemáme na domech žádné fajnové číslování. Ale kdysi bývalo tohle místo slušným městem a povedlo se mi získat mapu z tý doby. A je tu oblast označená LK-3000.“
„Všechno tohle jsi našel...“ zamumlal Shion v úžasu.
„Jen abych zabil čas.“
„Nemyslím, že máš času nazbyt. Vždycky vypadáš tak zaměstnaně―“
„Och, a napiš dopis,“ přerušil ho nonšalantně Nezumi.
„Co?“
„Matce. Ale do 15 slov. Jen jednoduchou poznámku. Myška tady říká, že jí chybí domácí chleba tvojí mamky.“
„Ty ho pro mě doručíš?“
„Spíš jen zmínku,“ řekl stroze. „Pod 15 slov. Nemůžu zaručit, že se k ní bezpečně dostane.“
„Nezumi.“
„Co je?“
„Díky.“
Nezumi před ním ucukl a upřel na něj zděšený pohled.
„Mohl by ses na mě, prosím, takhle nedívat? Běhá mi z toho mráz po zádech. Co bude zítra, to bude zítra. Dám si sprchu. Och a než napíšeš matce dopis, přečti tomu chudáčkovi příběh. Celou dobu na něj čeká.“
Nezumi zmizel v koupelně, Shion se schoulil v křesle a otevřel knihu, kterou mu předtím Nezumi podal. Cítil slabý závan vůně papíru. Okamžitě ho do sebe vtáhla a brzy se ztratil v jejích stránkách.
V svém srdci jestli jsi mne choval kdy,
mžik zdrž se blaženosti nebeské
a v strastech dýchej v krutém světě tom,
bys o mně vypravoval.
|SHAKESPEARE, William. Hamlet: kralevic dánský tragédie o pěti jednáních. Přel. Josef Václav Sládek. 6. vyd. Praha : Fr. Růžička, 1946. Jednání páté, scéna druhá, str. 184|
Hamlet naposledy vydechl v náručí svého přítele. Shion pomalu zavřel knihu. Slyšel déšť. Zajímal se, proč to vždycky vypadalo, jako by prosakoval stěnami podzemní místnosti. Prosakoval a rezonoval jako něžné tóny hudby.
A v strastech dýchej v krutém světě tom ― možná že život v tomto světě znamená ― trpět v bolestech. A Nezumi to věděl. Měl to zakořeněné hluboko v těle. U nohou mu zašvitořila myška.
„Och, omlouvám se. Kterou chceš, abych ti přečetl?“
Myška mu vyšplhala na koleno a třela o sebe přední tlapky.
„Chceš, abych ti přečetl tuhle?“
Písk.
„Vážně miluješ tragédie, viď. Proč si nevybereš něco zábavnějšího?“
Překřížil nohy s myší stále posazenou na koleni.
„Čti mu tragédie,“ ozval se za ním Nezumiho hlas. Ani si nevšiml, že vyšel z koupelny. Nic neslyšel, ani nezaznamenal jeho přítomnost.
„Máš dobrý hlas. Tenhle chlapík miluje, když se mu čte. A miluje naslouchání tragédiím.“
„Vážně?“
Myška na něj zamrkala očima v barvě hroznů. Shion odhadl, že je to jeho způsob, jak říct ano.
„Dobře, dobře. Tak od jednání pátého―“
„Ššš―“ Nezumi přitiskl Shinovi na ústa vlhkou ruku. „Něco slyším.“
„Co?“
Než se mohl zeptat, co to bylo, dolehlo to i k jeho uším. Zvuk kroků obtížně šplhajících dolů po schodech. Někdo udeřil na těžké dveře. Kdosi klepal na jejich střed, byl to zběsilý zvuk, přestože ne moc silný.
Dítě.
Dítě zoufale klepající na dveře. Shion vstal a rázoval ke vchodu.
„Ne tak rychle.“
Zastavil ho Nezumi. Jeho šedé oči obezřetně pozorovaly dveře zpoza vlhké ofiny.
„Ještě neotevírej.“
„Proč ne?“
„Je to nebezpečné. Neotevírej dveře bez obrany.“
„Klepe dítě. A je to naléhavé. Něco se muselo stát.“
„Jak si můžeš být tak jistý? Ozbrojený voják dokáže také bez problému zaklepat na spodní polovinu dveří.“
Shionův pohled putoval z Nezumiho obličeje ke dveřím.
Pomozte mi.
Myslel si, že zaslechl slabý výkřik žádosti. Polkl. Odjistil dveře a stiskl kliku.
„Shione!“
Otevřel dveře. Do místnosti zavanul chladný průvan. Venku se stmívalo a vál studený vítr.
V houstnoucí tmě stála dívka. Oči měla naplněné slzami, jak tak vzhlížela k Shionovi. Už ji předtím viděl. Žila v barabiznách v údolí pod svahem. Byla to dívka, na níž nedokázal zapomenout ― ta, která ječela kvůli Shionovým vyběleným vlasům a červené jizvě, která se mi plazila po krku. Poprvé byl tímto pohledem spatřen jako znetvořený. Ale teď byly její velké oči zalité slzami a neobsahovaly ani stopy hrůzy. Místo toho zářily zběsilou naléhavostí.
„Pomozte mi―prosím―on umírá.“
Shion vzal dívku hbitě za ruku a začal šplhat nahoru po schodech. Spěšně křikl přes rameno: „Nezumi, přines nouzovou lékárničku a nějaké přikrývky!“
Potom vyrazil ven, do lesa holých větví a spadaného listí.
Žádné komentáře:
Okomentovat