neděle 31. května 2015

No.6: Volume 1 – Doslov

Doslov autora (bunko)

Z doslovů jsem vždycky hrozně rozpačitá. Je to trapné. Pokaždé, když nějaký napíšu, se kdesi v srdci scvrknu hanbou. Slyším vlastní hlas, jak mi říká 'Jak můžeš bez váhání udělat něco tak trapného?'
Pravděpodobně to vychází ze skutečnosti, že jsem všechny své předchozí doslovy používala jako výmluvy. A to nevědomky, což je ještě horší. Vždycky jsem se tak nějak snažila zaplnit zející nedostatky své práce doslovy. Mám pocit, že přesně o to jsem se snažila.
Jakmile jsem si uvědomila, co jsem dělala, přísahala jsem, že už nenapíšu žádný další doslov. Myslela jsem si, že cokoli spisovatel řekne nebo napíše mimo svou práci, je bezvýznamné.
Zatímco tohle píšu, se No.6 stává bunkem (brožovanou knihou, paperbackem). Jelikož jsem dlouhou dobu byla chudá, jako čtenář musím říct, že mám k bunko blízko. Tato malá a cenově dostupná kniha byla darem z nebes pro moji peněženku a její skromné prostředky.
Děkuji, bunko.
Tak, to bychom měli, můžu upřímně říct, že jsem šťastná, že tento příběh vyjde jako bunko, takže i další lidé se skrovnými prostředky ale láskou ke knihám k ní získají přístup. Ať už to stojí za přečtení nebo ne, no, nechme tenhle soud na jindy. Nemám na vybranou, než nechat ho ve vašich rukou, čtenáři. Nemám v úmyslu říkat věci jako, "Vložila jsem do toho své životní úsilí" ― takové věci se ani nedají kvalifikovat jako omluva. Pořád chci věřit, že jsem neklesla na tuto úroveň.
Příběh nezachycuje skutečnost. Je velmi pravdivý. Věci, které jsou v něm zobrazeny ― tragédie, krutost, tyranie mocných, lidská hamižnost, záměr zabíjet… vezměte si kteroukoli z nich a uvidíte, že to s čím se setkáváme ve světě, v němž žijeme, daleko přesahuje vše, co bylo řečeno v mém příběhu.
Jak mohou být lidé tak krutí? Tak nelidští? Zanechává mě to oněmělou šokem. Ale navzdory tomu, že jsem beze slov, se ptám sama sebe, dokážu pořád najít naději na život skrze příběh No.6? Ty šance se zdají být nejisté a tenčí než obsah mé peněženky. Ale nemám jiný způsob než to napsat a cítím, jako bych nad krutostí a arogancí reality prohrávala ― a nemůžu jen stáhnout ocas mezi nohy a přiznat porážku, takže píšu. Chci se utkat s realitou, přistoupit na tu výzvu s No.6  jako zdrojem své síly. Chci rozervat ty, co si říkají Realita a Lidské bytosti, vytáhnout co leží za nimi a postavit na tom ne zoufalý, ale nadějný příběh.
To je také má ambice.
Ach, znovu se vymlouvám? Nebo se jen pokouším se povzbudit? Nebo se oháním chrabrými slovy, abych sebe i ostatní obalamutila a uvěřili jim? Hmm. To je vlastně opravdu hrozné. Přesto…
Seš otravná.
Jako bych právě zaslechla šeptat Nezumiho.
Tak otravná ženská. Jestli máš čas vyžívat se ve stížnostech, začni nejdřív bojovat.
Slyším hlas, co mě pobízí k boji, statečněji, ostřeji než cokoli jiného―ať už je můj, cizí, nebo patří času. Zašklebím se a oklepu se.
Má pravdu. Pro teď, než se pustím do doslovu, napíšu svůj příběh―příběh bez stížností, výmluv a podvodů.
Tak tady ho máte, doslov, co toho z doslovu moc nemá. Opravdu se omlouvám. Kdybych mohla, chtěla bych, aby to byla moje poslední doslov(ná) věc.
Tak, tohle je konec. Ráda bych vyjádřila své srdečné díky všem ve společnosti Dětské knihy Kodansha: zpožděnému panu Yamakage Yoshikatsu, panu Yamamuro Hideyuki a paní Jinbo Junko z vydavatelského uddělení Bunko.

Děkuji, mockrát vám děkuji.

2006, pozdní léto
Asano Atsuko

Doslov překladatele

Co mám po takovém 'předchůdci' asi tak napsat? Mám nejasný pocit, že ať už bych se vyslovila jakkoliv, znělo by to pateticky a jako beznadějná výmluva. Navíc tohle není můj první ani poslední doslov a mám pocit, že se neustále opakuji. A co víc, mám vůbec právo něco takového napsat? Jako překladatel, navíc amatérský?
Od té doby, co se tomuhle věnuji, jsem začala věnovat víc pozornosti doslovům, jako bych se z nich snažila vyčíst povahu autora a snad i jeho překladatele. Jací takoví lidé vlastně jsou? Umluvení jako já, nebo stínoví hráči, tišší zprostředkovatelé příběhů, kteří nám ani  nestojí za pozornost? Věnujeme vůbec nějakou pozornost autorovi, nebo využijeme jeho příběh a jeho samotného odložíme kamsi do pozadí?
Ale to s tím přece nijak nesouvisí.
No.6 je mým posledním projektem, ne že bych samozřejmě do budoucna už nic neplánovala, ale je posledním dílkem, které jsem si vybrala k překladu, a přesto jsem před chvílí, po pouhém půl roce, dopřeložila doslov... Pokud se nemýlím, je to můj nejrychlejší výkon. Přesto bude asi adekvátní říct, že si ani zdaleka nezískal u čtenářů takovou oblibu jako třeba DxD.
Vážně, co má Isse společného s Nezumim?
Nic.
Ale i tak mě oba baví. No.6 je svou podstatou jedinečné, jiné, západní. Nutí mě přemýšlet nejen nad překladem, ale i nad autorčinými myšlenkami. Nad její antiutopií.
Abych pravdu řekla, původně jsem nabyla neodbytného přesvědčení, že No.6 musel napsat muž; o to větší bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděla pravdu a přiznávám, že v tu chvíli jsem se neskutečně styděla. Z nějakého důvodu pro mě začal být Shionův příběh atraktivnější a věnovala jsem mu víc času než ostatním.
Za to se omlouvám.
Bylo sobecké upřednostnit No.6 před ostatními jen kvůli osobním preferencím, ale snad mi odpustíte a já se pokusím tenhle nedostatek odstranit. Jenže to je asi všechno.
Z nějakého důvodu si stejně jako autorka snažím představit, co by na tohle řekl Nezumi... Ne, rozhodně by nešlo o nic pěkného. Proto bude asi nejlepší, když se rozloučím s "uvidíme se na konci další knihy", protože podle toho, co jsem zatím přečetla, bude rozhodně o co stát.

U třetího doslovu v tomto půlroce,

Scaren Kage

Žádné komentáře:

Okomentovat