Log Horizon: Volume 1 – Kapitola 3

Kapitola 3 – Bitva o Roku

Část 1

"Tenhle okruh jsme toho dost vyplenili, celkem to tu vybíjíme!"

Naotsugu švihnul stahovacím nožem, aby z něj setřásl krev, než ho zastrčil do pochvy. Shiroe souhlasně přikývl a sklopil hůl, aby zrušil připravená kouzla.

(Při opětovném sbírání známých věcí se zase cítím melancholicky.)

Shiroe s povzdechem pokrčil rameny. Hrozně ho bolela hlava. Od doby, co přišel do tohole světa ho nepokojovalo tolik věcí, že někdy zapomněl, o čem přemýšlel.

(Doufám, že se to nestane mojí věčnou frází.)

"Děje se něco, můj pane?"

Akatsuki dokončila balení a stanula po Shiroeho boku, než si toho vůbec stačil všimnout. Shiroe nebyl schopný před jejíma lesklýma černýma očima, podobnýma obsidiánu, které na něj podřízeně koukaly, uklidnit své emoce.

"Vraťme se." řekl s úsměvem, aby změnil téma.

Shiroeho skupina byla na místě zvaném 'Bylinkářství malého kamene', docela malé polní zóně velká zhruba 1 km2.

Už byl večer, vítr se ochlazoval a všude kolem se ozývalo ptačí švitoření.

Tato zóna byla blízko jak Akibě, tak Shibuye, tedy místo vhodné pro jednodenní tréninkové výlety. Level příšer byl na oblast tak blízko města trochu vysoký.

"Tak si pospěšme zpět."

"Rozkaz."

Odpověděla Shiroemu dívka v černém, Akatsuki, jako vždy vážně a bez emocí, zatímco zrychlila balení.

Poražené mrtvoly triffidů a trnitých lasic, které ležely okolo nich, po nějakém čase zmizí ve spršce světelných částic.

Triffidové byly typ pohyblivých rostlin s poupětem o velikosti ragbyového míče na vrcholku. Poupata se mohla rozloupnout na 3 části, čímž odhalily ostré zuby skryté uvnitř, hodně děsivé bytosti.

Trnité lasice zase na svém těle nechaly vyrůstat šlahouny. Byly rychlejší než kočka a šlahouny mohly i zaůtočit, velmi hbitá monstra.

Jejich úrovně se pohybovaly od 48 do 52.

Jejich úrovně byly na Staré příběhy docela vysoké, ale i tak byly 40 levelů pod úrovní Shiroeho týmu, takže z nich žádné EXP nezískali.

Po dnech tréninku podezřívala Shiroeho parta tenhle svět, že věrně následuje nastavení Starých Příběhů. Ještě to nemohli potvrdit, ale pravděpodobně by museli porazit monstrum alespoň 5 levelů pod nimi, nebo jinak řečeno nepřátele nad úroveň 85, aby získali nějaké EXPy.

V případě, že by narazili na monstra nad úrovní 85, by prošli tuhým bojem. Možná by zvládli jedno, ale celé skupině by se neubránili.

"V pohodě?"

"Nasbíral jsem pár bodů, takže jsem v pohodě. Moje obrana je jako železná zeď, železný festival!"

Odpověděl Naotsugu s úsměvem, zatímco si klepal na brnění. Jeho šedé rukavice vydaly při dopadu na kyrys jasný dutý zvuk.

Podle Naotsuga jste z útoků nepřátel cítili méně bolesti, než ve skutečném životě. Necítili jste se napůl mrtví ani když váš životní ukazatel spadl na polovinu, jen to trochu bolelo a rány po celém těle hřály.

Naotsugu popsal nejhorší bolest na světě jako přískřípnutí prstu do rohu skříně.

(To by stačilo na to, aby mě to třikrát rozbrečelo.)

Shiroe se nad jeho srovnáním zamračil, ale Naotsugu se dál srdečně smál.

(I když je to teď takhle, není jisté, že to tak i zůstane.)

Shiroe zůstal na stráži, zatímco o tom přemýšlel.

(Nepřátelé s nízkým levelem útočí slabě, takže nemusim dělat ukvapené závěry, ani zajišťovat ústupovou cestu. Ale se vzrůstající úrovní monster utrpíme větší škody...I tak skvělý strážce jako Naotsugu nebude schopný zvládnout je tak lehce jako do teď. Musíme zvážit další možnosti...)

Mezi 12-ti třídami měl strážce největší HP a obranné kombinace v přední linii. Pokud by útoky nevydržel Naotsugu, bylo by to pro ostatní třídy zhola nemožné.

(Vážně budeme potřebovat léčitele....ale nechci zvyšovat počet spoluhráčů, vezmeme-li v úvahu efektivitu. Pochybuju, že naše týmová práce bude stejně dobrá, jestliže někoho přizveme takovou pohnutkou. Vždycky se můžeme prostě přenést zpět do města, pokud nás smetou, jenže...)

V tomto světě existoval zázrak oživení.

I kdyby v bitvě zemřeli, znovuzrodili by se v katedrále, to už Shiroeho skupina věděla.

Ale ačkoli měli záruku oživení, nechtěli příliš překračovat své hranice. Smrt pro ně stále byla nepřijatelným tabu.

(Moct se po smrti vrátit k životu, je fakt podezřelý.)

"Pane...?"

"Hej, Shiro, hni se!"

Potom, co si pár dní hráli, udělali větší pokrok ve vztazích i spolupráci, než Shiroe očekával. Členové tohoto týmu byli pro tuto novou dynamiku dobře vybaveni, navzdory jejich osamocené minulosti.

Jakmile si zvykli na práci ve skupině,zlepšily se i jejich charakterictiky.

V téhle soupisce se Shiroe přirozeně stal člověkem zodpovědným za starost o věci kolem.

(Stejně sem za svých dnů v Čajovém Dýchánku hrál roli taktika.)

Shiroe se v myšlenkách ztrácel dost snadno.

Tohohle špatného zlozvyku si všiml, ale nebylo to něco, co šlo tak snadno zbavit, i když jste o tom věděli.

(Je v pohodě bejt kluk zodpovědnej za starosti, ale nechci bejt kluk, co kazí náladu,) přemýšlel Shiroe.

"Tak dem...Potřebujete, abych rozsvítil?"

Zeptal se Shiroe a připravoval kouzlo Magického Světla.

"Pane Shiroe, prosím počkejte."

"Nemusíš mi říkat pane. Jsme přátelé, nemůžeš mi prostě říkat Shiroe?"

"V tom případě mi prosím také říkejte Akatsuki."

Akatsuki na Shiroeho zírala, zatímco po naprosté ignoraci jeho požadavku promluvila.

(Jak bych měl popsat Akatsučin pohled, hmmm...)

Akatsuki byla krásná mladá dáma a to z každého úhlu pohledu.

Proto Shiroe nemohl vystát její pohled. Nebyla to nenávist, prostě mu to bylo nepříjemné.

Shiroe byl typický pohodlný online hráč, co se špatně poznával s ostatními. S dívkami moc zkušeností neměl.

(Bez ohledu na jakoukoliv výmluvu, faktem zůstává....že jsem plachý a nevim jak regovat...s tím se nedá nic dělat, že? Jo, rozumim tomu, vážně...)

"Pane."

Řekla Akatsuki a udělala krok dopředu, málem kopla do ležícího muže. Kvůli výškovému rozdílu se musela dívat nahoru, což nutilo Shiroeho cítit se špatně.

"Ermm...co je? Co je tak k smíchu, Naotsugu?"

Naotsugu se díval na Shiroeho s Akatsuki s úsměvem na tváři. Poté co na Naotsuga takhle vyštěkl, se obrátil zpět k Akatsuki a vyzval ji, aby pokračovala.

"Po cestě zpět vás budu stopovat."

"Proč?"

"Praxe. Zabijáci mají Temnozrak, Plížení a Tichý Pohyb, chci vědět, jaké to v tomto světě je, je používat. Tenhle les je dokonalé místo na nácvik."

Akatsuki se podívala směrem k temným oblastem lesa a utáhla si černou látkou meč kolem pasu, během příprav je informovala o svém záměru.

Jít sama.

Shiroe to chvíli zvažoval a pak jí dal svolení.

Tahle oblast nevypadala, že v ní budou silnější monstra, než ty dva typy, s nimiž bojovali.

Akatsuki by měla být schopná samostatně zvládnout jednotlivé příšery, nebo utéct, kdyby bylo nepřátel příliš.

Chtěla si potvrdit svoje schopnosti, takže bude schopná je použít, až bude třeba. Shiroe jejím důvodům rozuměl, věděl, že limity schopností jsou pro přežití v tomto světě klíčové.

"Buď opatrná. Setkáme se u jižní brány. Po cestě zůstanem osvětlení Magickým Světlem, můžeš to použít, abys nás našla."

"Rozumím. Pokud budeme ve stejné oblasti, najdu vás."

Při vytvoření skupiny nacházející se ve stejné oblasti jste mohli svoje parťáky najít skrze směr a vzdálenost zobrazených na vaší obrazovce. Setkání by jim nemělo trvat moc dlouho.

"Uvidíme se pozdějc, prcku Akatsuki."

"Sklapni, blbej Naotsugu."

Odsekla Akatsuki a v příštím okamžiku zmizela, jako by splynula s lesem.

"Ten prcek je dobrej."

"Neslyšim ani šumět listí."

Hvízdl Naotsugu.

Shiroe pokrčil rameny, zazpíval kouzlo pro Magické světlo a špička jeho hole se rozsvítila jako lampička. V lese, spoře osvětleném slabou oranžovou září zapadajícího slunce, vydávalo kouzelné světlo jemnou a uklidňující záři.

"Tak jdeme."

"Tak jo, taktiku, pochodujme k našemu kalhotkovému cíli!"

Osvětlený Shiroe s Naotsugem zamířili k východní bráně.

Krok a krokem.

Stezka byla plná trávy, která vypadala jako orosené stuhy, a oblázků pokrytých mechem. Shiroe s Naotsugem kráčeli po cestě postupující Císařský Les.

(Tohle je jako procházet ostrovem Yakushima, nebo Amazonským pralesem, který sem viděl na internetu...I když říkají že je to alternatiní svět, pořád se tomu těžko věří.)

Matně slyšeli příjemné zvuky hmyzu.

Dvojka se brouzdala podrostem. Jak se pohybovali noční lesem, museli se spoléhat na Naotsugův meč, že proseká cestu skrz.

"Takže Akatsuki má podtřídu stopař."

Naotsugova slova připomněla Shiroemu dřívější rozhovor.

Dovednosti Plížení a Tichý Pohyb, které Akatsuki zmínila, byly stopařskými dovednostmi.

Stopař byla jedna z mnoha podtříd ve Starých Příbězích, co vás nechala naučit se dovednostem stopování a na druhou stranu se vyhnout tomu, být sledován.

Společným znakem všech podtříd ve Starých Příbězích bylo poskytnutí doveností, které přímo nesouvisely s bojem. Potřídy byly také nezávislé na 12 hlavních třídách, zaměřených na bitvu, takže pokud jste splnili požadavky, mohli jste se naučit kteroukoli z nich.

Existovaly 2 hlavní typy podtříd.

Prvním byly výrobní podtřídy, jako kuchař, krejčí, kovář, a tesař. Hráči s takovými podtřídami mohli vyrobit celou řadu předmětů, jen s použitím vhodných surovin a zařízení.

Naučit se výrobní podtřídu bylo jednodduché, stačilo pouze koupit návod z NPC-ček a mohli jste začít hromadit EXPy. EXPy pro potřídy byly jiné, než ty bitevní, takže jeho zvyšování bylo nudné. Nicméně nevyžadovalo to žádné zvláštní úkoly, nebo předměty, každý, kdo byl pevně rozhodnutý, ho mohl vyhnat na vyšší level a nepotřebovali jste parťáky, aby vám s tím pomohli.

Shiroe byl písař, což byla i výrobní podtřída. S použitím pera a inkoustu mohl zkopírovat magiké svazky, mapy a celou řadu dalších dokumentů.

Šlechticové, obchodníci, nebo princezny Růžové zahrady patřili k ostatním typům, tzv. role-play podtřídy. Narozdíl od výrobních nemohli sice nic vyrábět, zato se mohli učit speciálním tecnikám a zvláštním dovednostem. V některých situacích mohli získat i vzácné předměty.

Stopař byla podtřída vžití do role, nesla schopnost stopovat ostatní hráče nebo nepřátele, vymazat svou přítomnost a pohybovat se ve tmě.

Shiroe nebyl s touto podtřídou moc dobře obeznámen. Hlavních 12 tříd, určujících souboje byly navrženy tvůrci Starých Příběhů, velkou Americkou společností. Síla každé třídy by měla být s každou aktualizací vyrovnávána a bylo možné přidávat víc podtříd. Zadavatelské firmy v každé zemi, jako byla Fuji Entertainment v Japonsku, mohli pro svůj server vytvořit unikátní podtřídy.

Shiroe si vybavoval okolo 50 podtříd, jenže s exkluzivními podtřídami na ostatních servrech bylo těžké odhadnout jejich přesný počet.

Silné podtřídy byly populární a slavné, takže o nich věděl a měl o jejich vlastnostech hrubou představu. Ale ani hráč veterán, jakým Shiroe byl, nemohl vědět o některých téměř neznámých.

Z těch nesčetných podtříd byli stopaři celkem známí.

Měli užitečné schpnosti, avšak nepředstavovali něco, co by hráč využíval nějak často, takže z hlediska popularity se nacházel zhruba uprostřed. Ne tak hardcorový hráči, jako Shiroe o něm možná neslyšeli, ale byl slavnější, než námořníci, nebo domovníci.

"Svýmu vžití do role je fakt věrná."

Naotsugu se soulasně zašklebil.

(Stopující vražedkyně; ona je posedlá ninjama. Chápu, proč by si tak měla říkat.)

Akatsučin styl dát do toho všechno, nutil Shiroeho s Naotsugem k úsměvu. Vžití vždycky působilo strojeně, nicméně Akatsučin vážný přístup z toho dělal opravdovou věc.

"Co si vo naší skrčici myslíš, Shiroe?"

"V přední linii velmi aktivní, s vysokou úrovní soustředění."

Odpověděl po krátké úvaze Shiroe na Naotsugovu nejasnou otázku.

Naotsugu se ptal na jeho názor na Akatsuki.

Shiroe měl z Akatsuki dobrý pocit, ale choval se lhosteně, protože se cítil trapně, když ji chválil.

"Dost o mně, co ty Naotsugu? Zvýšilo se tvé břemeno?"

"Zátěž se snížila. Když to porovnám jen s námi dvěma, tak sme monstra vyčistili dost rychle. Některý přisluhovači sou vyřešený dokonce dřív, než jim musim čelit. Takže je možná prcek, ale silnej prcek."

Odpověděl Shiroemu, zatímco vedl.

Naotsugu byl milý a veselý, takový ten hodně společenský typ. Někdy dělal hrubé vtipy, avšak Shiroe cítil, že to dělá úmyslně, pro zlehčení nálady.

Jakmile však mluvil o bitvách, nebral si servítky. Možná byl zdvořilý, nicméně nikdy by nelhal.

Z toho co si Shiroe pamatoval o jeho kritice ostatních hráčů, dostala Akatsuki skoro plný počet bodů.

"Ale zmínila se, že je její dosah kratší a útoky mají menší váhu, potom co upravila svůj vzhled, že?"

"Nikdy sem prcek nebyl, takže o jejím dosahu moc nevim, ale s její rychlostí a hbitostí by to nemělo být moc důležitý, no ne? Proč od ní nezkusíš dostat kolene do vobličeje? Je to fakt mžik, i kdybch to chtěl zablokovat, tak s ní moje oči nedokážou držet krok."

"To bych radši nedělal."

Naotsugu si při vzpomínce na tu bolest zamnul nos a řekl:

"Jestli je její útok kvůli vejšce menší, tak to asi musí bejt pravda, když to řekla, co? Vzhledem k nastavení neni tvůj útok ovlivněnej pohlavím a vložení větší váhy do úderu by ti útočnou sílu zvýšit nemělo. Ale takhle to cítila, a jinak to zjistit nejde. Jestli její útočná síla vážně klesla, tak by s tvýma podpůrnýma kouzlama měla bejt v pohodě."

Řekl, zatímco páčil list s trny.

(V tom...má pravdu.)

Shiroe byl kouzelník, jedna ze tří tříd magického útoku. Každá z kategorií bojovník, útok zbraní, léčitel a magický útok měla 3 třídy, dohromady tvořících 12 tříd. Kouzelník byl jednou z těch 12.

Mezi magickými útoky patřil kouzelník mezi jedničky v podpoře, nastavení bitevního pole a konrole davu. Měl celou řadu podpůrných kouzel.

Ostrá Hranice patřila mezi kouzla podporují útoky zbraní.

Pokaždé, když spojenec zasáhl nepřítele, Trnitá outa Rrukojmí mohly způsobit dodatečně velké poškození prokletou révou.

Útok na psychiku nepřítele otupilo jejich smysly Rozumovým šokem.

Kouzelník byl speciální třída, která přispěla k vítězství pomocí posílení síly spojenců a řízení toku bitvy.

"Jo...Máš pravdu," odověděl plaše Shiroe.

Kouzelník byl ve Starých Příbězích nejmíň populární třídou a mezi hráči měl špatnou pověst.

Shiroe neměl žádnou povinnost k ničemu a vybral si tuhle třídu kvůli osobní zálibě. Bez ohledu na to, co říkali jiní, byl přesvědčen o schopnostech kouzelníků a jejich hlubokém potenciálu. Taky věděl, že kouzelníci nemohou pracovat sami.

Tahle třída potřebovala skupinu a její efektivita hodně závisela na tom, jak dobrá byla týmová spolupráce.

Se statistikou hráče to nemělo co dělat; míra spolupráce s ostatními se čísly vyjádřit nedala.

Protože tomu Shiroe rozuměl, cítil se trapně, když mu ostatní řekli 'To bude v pohodě' nebo 'Společně to zvládnem.'

Pro zaklínače...

Pokud byla jejich existence v týmu uznaná, znamenalo to, že hráčova povaha a osobní vztah fungovaly dobře.

"Shiro..."

"Jo?"

"Myslim, že se někdy držíš až moc zpátky."

"Hmm?"

Řekl Naotsugu, zatímco se prosekával vegetací. Tahle změna tématu byla až příliš velká a Shiroe nebyl schopný držet krok.

"...Třeba kalhotky?"

"Jak se tohle zvrhlo v otázku?"

"Ta tajemná trojúhelníková oblast roztomilé dívky je věčnou otázkou světa, tomu bys měl rozumět, ty zvrhlíku ze zavřený skříně!"

"Jak perverzní jsem v tomhle tvym nastavení já?"

Shiroe teď nebyl schopen pochopit Naotsugovi obavy a mohl ho jen tiše následovat.

Ten Shiroe teď, by prostě obyčejným zaklínačem.

Část 2

Potom, co se sešli s Akatsuki se přesunuli do sousední oblasti.

"Honem, chybí mi náš hotel."

Ačkoli byl Naotsugu unavený z bitev, stále měl při povídání se spoluhráči dobrou náladu.

Tento kraj byl známý jako Kanál Kanda, zříceniny vycházející z metra Marunouchi ze skutečného světa. Teď to bylo hnízdo pololidí, jako jsou goblini a bestie.

Všichni nepřátelé v tomto regionu byli jen na úrovni 30, pro Shiroeho a ostatní žádná hrozba. S takovou propastí v úrovních by mohla monstra váhat, zda na ně zaútočí. V naprosté tmě nechtěli Shiroe s Naotsugem a Akatsuki strávit v Císařském lese příliš času.

Vzhledem k tomu, že by na ně monstra jen tak nezaútočila, mohli prostě postavit tábor v nějakých ruinách, jeskyních, nebo pod stromy. Jenže pořád cestovali s plně zářící magií, pohybovali se po cestách kolem opuštěných aut a náklaďáků roztroušených všude kolem.

Akatsuki trvala na tom, že spánek v pořádně posteli by byl mnohem pohodlnější.

Měli v taškách kožešiny a tesáky z poražených příšer, které stejně potřebovali prodat, takže potřebovali zpět do města.

Naotsugu, který šel v čele, se každou chvíli otáčel, aby si potvrdil stav svých parťáků.

(Ani jeden z nich nejeví známky únavy, naše 90-ti levelová těla mají nakonec značnou výdrž.)

Naotsugu si při pohledu na jejich pevné kroky tajně oddechl.

Na rozdíl od nich byl Naotsugu typickým bojovníkem. Bojovníci měli vynikající sílu, vytrvalost a obratnost.

I on byl překvapen, že mohl hodiny bojovat s 40-50 kg brněním. I když vyčerpal všechnu svojí energii, potřeboval jen chvíli odpočinku, aby pomalu svoji sílu obnovil. Byl přesvědčen, že pokud jde o jeho výbušnou sílu, zvedne 300 kg, jako by jeho výdrž neměla hranic.

Ale pro ostatní to neplatilo. Shiroe byla čistě intelektuální třída, Akatsuki zase neuvěřitelně rychlá, avšak lehce obrněná bojovnice. Mohli tvrdit 's výdrží nemáme problém, jsme taky na úrovni 90', nicméně Naotsugu cítil, že se jim v tomhle musí přizpůsobit.

Dnes večer se však nemuseli bát.

S jasným měsíčním svitem a magickým osvětlením byla chůze po relativně hladké asfaltové silnici s pár výmoly a trochou suti jednoduchá.

"Goblini na nás neútočí."

"Jasně, vždyť jsme devadesátky."

"Mám ráda gobliny s lebkou na hlavě. Jejich arogance je roztomilá a podivínská."

(Akatsuki mluví s vážnou tváří nesmysly...)

Akatsuki musela myslet šamany. Vedli své příbuzné přisluhovače ledovými a ohnivými kouzly. Možná vypadali při arogantním rozkazování směšně, ale rozhodně nebyli roztomilí.

"Máš ráda takovýhle typy monster, prcku?"

Zeptal se pro jistotu znovu Naotsugu. Akatsuki úsečně odpověděla:

"Jsou roztomilá a hodně snadno umírají."

Jelikož šlo o nepřátele, tak je zabít museli, nicméně Naotsugu prostě nechápal, co je na nich roztomilého.

"Většina magických příšer vypadá arogantně, ale jejich zbroj je tenká jako papír a mají extrémně nízký HP. Nevadilo by, kdyby zůstaly vzadu, jenže gobliní šamani nonšalantně lezou do předních linií a snadno se porážejí. Stačí, abych použila Skrytý stín, připlížila se za ně a podřízla ji hrdla. To, jak se jejich těla hroutí jako loutky s přetrženými provázky, je prostě návykové."

Nebyla si jistá jak interpretovat Naotsugův dotaz, takže se s ním nenuceně podělila o své myšlenky.

(...Páni, když to vezmu takhle, nebude mít Shiroe potíže?)

Nasměroval pohled stranou a zjistil, že Shiroe byl nad tím, co slyšel v šoku. Pro mágy je slabá obrana přirozená, kvůli tomu nemusel být tak smutný. Naotsugu zároveň věděl, že ho Akatsuki nechtěla ranit.

Přesto vypadal Shiroe po Akatsučině věcném chování deprimovaně.

Naotsugu měl chuť si nad nimi povzdechnout.

(Shiro je chytrý, ale má tendenci nad věcmi příliš přemýšlet a moc se zaobírá banalitami...nese na bedrech velikou zátěž. Proč je náš taktik tak vystrašený?)

Naotsugu si myslel, že se Shiroe drží zpátky až moc.

Kdyby se ho někdo zeptal, proč to dělá, nedokázal by Naotsugu odpovědět. Takhle to prostě cítil.

Naotsugu si připadal stejně, jako předtím v Zhýralém čajovém dýchánku. Shiro chtěl až moc věcí dělat sám, což bral Naotsugu jako jeho dobrou vlastnost.

Jenže povinností Ochránce je bránit své spojence.

Když se na něj spoluhráči nespoléhali, zůstávala mu z toho ústech hořká pachuť, jako by z něj sňali jeho povinnosti. Podle něj by se na něj Shiroe mohl spoléhat alespoň v tom, v čem byl dobrý.

"Počkej, náš mág je přece dobrý v kritických situacích, ne?"

"Hmm? Zbroj mého pána je také tenká jako papír... To je v pořádku, jako jeho ninja ho ochráním."

Nevšimla si Shiroeho deprese, a zatímco už ležel na zemi, ještě si do něj kopla.

Podle Naotsuga na sebe působili jako děti... ale to si myslel i o Shiroem.

Celkově byl té noci klid, jak si tak na cestou zpátky povídali.

Viděli protáhlé stíny goblinů plížících se v měsíčním světle kolem. Ale jakmile se na ně Naotsugu podíval, rozplynuli se.

"Tohle je zóna v blízkosti Akiby jen s číhajícími monstry nízkých úrovní. Kdyby tu byla vysoko-levelová monstra, smetla by začátečníky," řekl Shiroe.

Od jejich uvěznění v tomto světě uplynulo víc jak 10 dní a od té doby se žádný nový člen neobjevil.

Co dělalo jeho tělo v reálném světě? Zmizeli všichni hráči? Nebo byli všichni v komatu? To Naotsugu s ostatními nedokázali odpovědět.

(Možná je těžké si to přestavit, ale naše pravé "my" stále může žít své životy úplně normálně. To by znamenalo, že jsme bez možnosti návratu, opuštěná mimina prodejního festivalu. Jestli je to jako v light novele, kde svět zapomene, že jsme opravdu existovali, bude to pěkně depresivní...)

Na rozdíl od toho jak se choval, přemýšlel o tom Naotsugu jako fanoušek fantasy novel. Nicméně momentálně to nebyl schopen říct nahlas.

Mohli byste namítat "bylo to jen 10 dní" nebo "už to bylo 10 ní", každý si to vykládal jinak. Jenže tihle tři byli nuceni si na tenhle svět zvyknout.

Bylo to přidání fyziky alternativního světa do nastavení Starých příběhů. V tomhle světě převráceném dvěma faktory, byla stále ještě nějaká pravidla a doprovodná logika.

Ačkoli jídlo bylo bez chuti a existovaly tu podivné efekty, pořád se řídili soubory zákonů. Ty efekty vzpírající se zdravého rozumu je často frustrovaly, ale museli se pokusit tomu porozumět a zkusit tu žít.

Museli žít ve světě, v němž byli, herním, nebo reálném.

(Vzhledem k tomu, že nemůžeme najít cestu zpátky, je pro nás tohle jediným světem. S životem v herním ani reálném světě nic neuděláme... Není to tak špatné, když si člověk zvykne na mávání mečem a dobrodružství...I když jsem si hrál na hrdinu a řekl Marii-san "tohle je daleko od nejhoršího možného scénáře",chtěl jsem to říct víc než kdokoliv jiný.)

Pro Naotsuga bylo dobré, že si zvykl tak rychle. Proti světu v němž se nacházel, by nic neměl, ale kdyby se ho někdo zeptal, zda by riskoval život, aby se vrátil, odpověděl by "nevím".

(Nemám přítelkyni, která by mi ukázala kalhotky, a rodiče jsem neviděl už 2 roky... zvykl jsem si na práci, ale nebylo na ní nic uspokojujícího.)

Od Ichigayi přes Kudanshitu byly jen pár oblastí Akiby.

Dnes nešli do Věžního lesního archivu, rozhodli se jít přes svah Ochanomizu. Jak procházeli kolem mírného svahu Charitativní nemocnice Roka, vzpomněl si Naotsugu na domov. V japonské zahradě napravo stál vysoký strom s mnoha větvemi, který nesl listy jako bundu.

Přes ně se dal zahlédnout měsíc. Stíny listů s sebou nepřirozeně trhaly a přinutily tak Naotsuga s ostatními narychlo se od stromu rozptýlit.

(...!)

Naotsugu uháněl plnou rychlostí do temnoty a štíty narazil do keřů.

Ze tmy se ozval výkřik.

Víc než deset metrů od sebe cítil Shiroeho přítomnost.

I když se Naotsugu soustředil na čelo, nepolevil v ostražitosti a prohledával okolí.

(Je tu 1, 2... 3? 4?)

Sice se to dalo čekat, nicméně pořád mu tváří v tvář tomu vyschlo v hrdle. To napětí se naprosto lišilo od souboje s monstry.

Najednou zaslechl zvuk řetězů vlečených po zemi.

(Úú, moc pozdě!)

Naotsugu si ani nezkontroloval záda, když se pokusil uskočit, jenže hadovité řetězy se mu omotaly kolem kotníků. Nebyly skutečné, ani neměly fyzickou podobu, šlo o magické spoutávací kouzlo, které při svázání nepřátel vypadalo téměř reálně.

Naotsugu ztratil ve vzduchu rovnováhu, pohyby mu spoutala magie. V tu chvíli přišla zezadu bezbarvá tichá magie.

Magie rozptylu.

Měla by být Shiroeho.

Hadovité řetězy spoutávající Naotsugovy kotníky se rozptýlily vlivem Shiroeho kouzla.

(Vždycky přijdeš s podporou tak rychle! No, co budeme dělat, taktiku?)

V srdci se mu vzedmulo vzrušení z bitvy, Shiroe, stojící hned za ním, ho plně podporoval. Naotsugova důvěra mu zvedla náladu.

"Naotsugu, formace přímé linie. Našimi nepřáteli jsou PKeři, mám vizuální kontakt na 4. Určím jejich pozici... Támhle!"

Vykřikl Shiroe směrem k cestě pokryté uprostřed noci stíny stromů.

Z hole vystřelil zeleno-bílý blesk. Blesk mysli byl základním kouzlem Kouzelníka, zaútočil na jednoho protivníka a způsobil mu nějaké poškození.

V porovnání s přivolávači a čaroději na stejné úrovni měl menší útočnou sílu. Ale jelikož šlo o základní kouzelnický útok, Shiroe měl dost šancí ho použít.

Shiroe si často stěžoval na nízkou útočnou sílu, nicméně Naotsugu si nemyslel, že by šlo o nějak velký problém. Místo silných kouzel, která většinou minula, byla jednoduchá zaříkání použitá ve správný čas mnohem lepší.

"Nepřítel zaměřen!"

Shiroeho kouzlo zabralo dle očekávání.

Světlo z něj svítilo jen na zlomek vteřiny, ale stačilo to, aby spatřili PKery skryté v temnotách.

Naotsugu ustoupil podle Shiroeho pokynů napůl cesty mezi tmu a něj. Byl přesně v čáře dělící dvouproudou silnici.

Po potvrzení pozice nepřátel na ně mohl Naotsugu zaútočit.

Jenže místo toho záměrně ustoupil na svou pozici ve formaci.

V formaci přímky byla vzdálenost mezi přední a zadní linií rozhodující. Kdyby od sebe byli moc daleko, byl by zadní voj zcela otevřený útokům.

"Maj odvahu, dát se na PK... To jim tolik chybí maminka, že se z nich stala zvířata? Myslet si, že by oslavili vítězství z našeho přepadení, nenechte se vysmát."

Naotsugu přeměnil vášeň ve svém srdci v slova.

Nepřáteli nebyla monstra.

Naotsugu opovrhoval takovým chováním hráčů ze všeho nejvíc.

PK, čili 'zabíjení hráče' nebo 'vrah hráčů'. Místo souboje s monstry lovili ostatní hráče.

Akiba byla označena za nebojovou zónu, což znamenalo, že další oblasti nemusely mít nutně podobné nastavení a boje tam byly povoleny.

Ve Starých příbězích se boj hráčů s jinými hráči považoval za oficiálně uznávaný způsob hraní.

Nicméně kvůli faktorům Starých příběhů typu nízká úspěšnost, vysoká rizikovost a kulturní averze Japonců...

Japonští hráči striktně dodržovali zákony a nesnášeli násilí páchané na jiných hráčích... PK nebylo zrovna oblíbené.

Minimapa ukazovala ve Starých příbězích všechny hráče, monstra a NPC v okolí, takže šance pro PKaře byla minimální.

Hráči na vysoké úrovni měli přirozenou schopnost únikům aniž by museli vložit nějaký příkaz, čímž ještě víc snižovali pravděpodobnost PK.

...Jednoduše řečeno, plíživý útok nebyl efektivní.

PK nebylo ve Starých příbězích zakázáno, nicméně obtěžování, tj. obtěžování hráčů a přehnané mučení, bylo.

I když se PK samo o sobě nepovažovalo za obtěžování, zaměření na konkrétního hráče nebo jeho slovní napadení se za něj daly považovat. Oficiální moc se s tím potom vypořádala varováním nebo zákazem.

Ale obtěžování do značené míry záviselo na individuálním názoru a předsudku. Dokonce i řádné PK se mohlo jevit jako obtěžování, byla-li obětí dáma, což vyústilo k uzamčení účtu pachatele.

Proto bylo PK vysoce rizikové.

Jenže v tomhle alternativním světě fungovaly věci jinak.

Už si nemohli na obrazovce otevřít minimapu a dokonce i hráče na vysoké úrovni mohli být přepadeni, pokud si nebyli vědomi přicházejícího útoku.

Nikdo nedokázal setrvat v neustálé ostražitosti, pokud nedělal v reálném životě bojová umění.

Zpráva o obtěžování se podívala pouze po přezkoumání záznamů úředníky. Dokud byly Staré příběhy ještě hrou, prováděly se takové žádosti skrze adminovu 'ruku boží'. Jenže takoví pohodlní zachránci už v tomhle světě neexistovali.

...Šance plíživého útoku vzrostla, riziko oznámení zmizelo.

A PK získalo mnoho výhod.

Po poražení ostatních hráčů je mohli obrat o zlato a nějaké předměty. Ačkoli ne všechno mohlo být ukradeno, polovina prodejných položek v batohu byla ztracena, roztroušena kolem mrtvoly.

Předtím bylo víc záporů než kladů, jenže teď je to naopak.

Proto se stalo PK v Starých příbězích všední záležitostí.

Část 3

(Zvládli jsme překonat fázi tajného útoku...Jejich výhodami jsou počet, terén a připravenost. Naše výhody jsou...)

Shiroeho hůl zářila, zatímco si procházel kouzla, která by mohl použít. Nemusel si je vybírat použitím herního menu, jeho společná kouzla už byla připravena na klávesových zkratkách.

Někteří hráči se ukázali dřív, než stačil zvednout hůl a vyvolat nějaké kouzlo.

Suché trosky podél asfaltové silnice v klidné noci hlasitě zapraskaly.

Ze tmy se vynořily čtyři stíny.

Jeden oblečený jako bojovník, dva jako banditi a jeden jako léčitel.

Jejich úrovně i čísla byly vysoké, jejich kroky pevné.

"Nechte tu všechno, co máte a nezabijeme vás."

Řekl válečník pohrdavým tónem tohle klišé.

Shiroe se na to hořce zasmál.

(Asi přečetli moc mang, když takhle mluví.)

Už byli zvyklí lovit monstra, ale boj s ostatními hráči bylo něj něco úplně jiného. Na rozdíl od příšer, které se pohybovaly na základě zvířecích instinktů, vyvolávalo tohle strach z nepředvídatelnosti. A lidé nebyli tak natvrdlí, aby ignorovali podlé záměry nepřátel.

Monstra také zabíjela záměrně, ale PK-ři měli zlomyslný záměr profitovat z úsilí ostatních.

Dřív než si to uvědomil, se Shiroeho dlaně zpotily.

Ale ta klišé věta odnesla všechno napětí, za což byl vděčný.

"Ochránce a mág, jo? Chcete svýst beznadějnej boj? My sme tu čtyři, jasný?"

Řekl muž oblečený jako bandita, který se ukázal jako vůdce. Dva dlouhé meče za pasem naznačovaly, že jeho třída je Dobrodruh. Z 12ti tříd mohl být jen Dobrodruh a Samuraj vybaven dvěmi zbraněmi bez použití speciálních předmětů a s minimálním úsilím.

"Naotsugu, co budeme dělat?"

"Zabijem je. Seberem kosti, rozsekáme na mletinu a pak je zabijem znovu. Tyhle lidi útočí na ostatní pro zábavu, nemůžou si stěžovat, když je někdo zabije."

Spolehlivý Naotsugův hlas obnovil sílu v Shiroeho nohách.

(Dech normální, smysl pro rovnováhu neporušený...emoce klidné, tohle zvládnu. Tohle jsme čekali... Bylo jen otázkou času, kdy budeme čelit takové situaci.)

Mumlal si pro sebe Shiroe. Už byl připravený bojovat, ale chtěl konverzaci protahovat jak jen to šlo.

"Naotsugu konec konců opravdu PK nesnáší...Vlastně jsem ochotný jim zaplatit."

Skupina PK-rů se nad jeho slovy ušklíbla.

O půl kroku postoupili, ukazuje tak chováním tichou výhrůžku. Shire odvrátil oči od nátlaku, i když to čekal.

(To musí být ono...Podceňují nás, myslí, že když zatlačí trochu víc, vysázíme jim na hotovost na dlaň.)

Shiroe se cítil rozpolceně. Jedné jeho části se třásly nohy strachem, ta druhá myslela klidně a jasně. Taky cítil, jak mu puls teple bije v uších, pocit který několikrát zažil během Čajového dýchánku.

Shiroe se s Akatsuki těžko vypořádával, ale snášel ji.

Nenáviděl boj, ale byl v něm dobrý.

"Jako by nás pohli porazit."

"Dobře řečeno Shiro."

PK skupina byla buď překvapena jejich konverzací, nebo rozhněvána jejich drzostí. Jejich obličeje zrudly, zatímco vytahovali zbraně a kleli.

Červené upozornění 'režim bitvy' na obrazovce statusu jim blikalo v koutku zorného pole už od tajného útoku.

Shiroe posunul levou nohu zpět a modlil se, aby byl jeho hlas pevný, když vydával rozkaz.

"Zaměřte se na válečníka nalevo, přitáhněte také pozornost ostatních!"

"Zvládnu tanka, vy vyřiďte mága!"

Zvuk Shiroeho příkazu a řev vůdce banditů zazněly ve stejnou chvíli.

Naotsugu udělal krok vpřed a udeřil štítem do válečníka. Jeho soupeř ovládal katanu, což znamenalo, že je Samuraj.

Bandita s dlouhými vlasy na příkaz svého vůdce napadl Shiroeho z boku, snaže se dosáhnout na něj skokem. Jenže to byl vývoj, který Shiroe předpokládal.

Takže v jednom okamžiku seslal kouzlo.

Hvězdné Pouto.

Podobná magie, jaká spoutala Naotsuga, omezovala pohyb nepřátel.

Když omluvitelně slabý mág cestoval sám, tohle kouzlo mohlo omezit pohyby monster. Následoval střelný útok z bezpečné vzdálenosti. Základní bitevní strategie.

Kouzla mágů se v detailech mohla lišit, ale hodně z nich bylo společných, včetně těch svazovacích.

Ale jinak neměly žádné další efekty.

Dlouhovlasý bandita neměl jinou možnost, než se otočit a napadnout Naotsuga, který byl přímo vedle něj. Zaútočil dýkou téměř dosahující délky malého meče. Svazovací kouzla omezovala velký rozsah soupeřů, ale nezbavilo je to veškeré svobody. Bylo to stejné, jako přivázat psa řetězem k tyči, stále se mohli v krátké vzdálenosti pohybovat kolem. Vázací kouzla trvala jen krátce.

"Vyměňme se, tohle nechám na tobě!"

"Jsem pro!"

Pod jiskrami ze skřížených zbraní udělal lídr jednoduchou fintu a pokoušel se prorazit skrz Naotsugovu obranou linii.

Jejich strategie byla, aby vůdce od začátku zapojil Naotsuga, nechaje ostatní, aby dostali Shiroeho. Jenže když viděl svého podřízeného svázaného, rozhodl se strategii změnit tím, že půjde po Shiroem sám. Jeho rozhodnutí upravit za běhu své plány bylo chvályhodné. Jeho postranní akce využívající klamání tělem byla rychlá.

(...Ale s Neotsugovými zkušenostmi se to měřit nemůže.)

"Kotvící zavytí!"

Naotsugu snížil svoje těžiště a divoce vykřikl.

Tohle zavytí, které otřáslo vzduch, bylo dovedností Strážců.

Vedoucí banditů, který měl proklouznout kolem Naotsuga, sebou trhl, jeho tělo se k němu otočilo s reflexivně vztyčenými meči.

Ztratil sílu v nohách a nebyl schopen se od něj odtrhnout pohledem. Celé tělo mu pokryl studený pot, dlouhovlasý bandita se samurajem trpěli stejným pocitem strachu se široce otevřenýma očima. Kdyby nezírali na Naotsuga, umřeli by. Takový děsivý pocit z něj vycházel.

Naotsugu byl Strážce, který ochraňoval své přátele. Říkalo se jim tank, protože byli štíty absorbující útoky soupeřů.

Ale pouhá vysoká obrana a HP na tanka nestačilo. Monstra jako goblini a skřeti se mohli inteligencí podobat člověku, hráči se mohli střetávat s temnými elfy, dokonce i kultisty, to byl svět Starých příběhů. Bylo běžné, že nepřátelé ignorovali tanka šli po léčiteli a mágovi.

Strážci byli postaveni na politice o ochraně přátel, takže neměli jen vysoké HP a obranu.

Kotvící zavytí byla dovednost, kterou Strážci sesílali se svým bojovým duchem. Nepřátelé, kteří toto zavytí slyšeli, nebyli schopni Naotsuga ignorovat. Kdyby to zkusili, dostali by silný zásah protiútokem. Tato dovednost povolovala Strážcům používat dodatečné útoky, kdyby jejich pozornost opadla.

Dovednosti, které na ně zaměřovaly pozornost nepřátel, byly jedním z důvodů, proč byli Strážci známí jako pevnosti mezi válečnickými třídami.

"Tsch, nebuď bábovka! Sme tři na jednoho, padne ať už si hraje na sebevětšího tvrďáka, sundejte ho jako prvního!"

Povzbuzoval lídr banditů svoje muže, navzdory strachu, který cítil.

Dobrodruh byl opět nucen přehodnotit svoji taktiku, zavěsil se na Naotsuga a se svými dvojitými meči tančícími jako hadi, hledal jeho slabý bod.

Tulák Samuraj, vůdce s dvojitými meči a dlouhovlasý bandita byli určeni, aby dostali Naotsuga jako prvního.

Nebylo špatné tohle udělat.

"Sakra! Seš tvrdej jen jako želva, nic působivýho!"

Zaječel nepřítel hystericky, jak na něj v náporu zaútočil.

"Tvoje meče se skrz moje brnění nedostanou!"

Naotsugovo odvážné a veselé prohlášení je přinutilo zdvojnásobit útoky.

Shiroe při poslechu prudkého střetu kovů zkontroloval Naotsugův stav.

Tahle skupina měla dovednosti podpořit svoje slova velkou odvahou a spoluprácí.

Naotsugovo HP se pod jejich neúnavnými útoky zmenšovalo.

Ani on nevydrží dalších 30 sekund.

(To je ono, kdyby mohli pokračovat v útočení dalších 30 vteřin...!)

Shiroe se zazubil. Tohle množství času jim dát nehodlal.

Nakreslit symbol špičkou hole mu trvalo 1,5 sekundy. Vytvořil bzučící kouli z blesků a střelil s ní po Samurajovi. Tohle bylo kouzlo "poškození v průběhu času" nazývané Elektrické chmýří, vytrvale způsobuje nepříteli nízké poškození po 10-20 vteřin.

"Ha! Seš Zaklínač? Co je to za kouzlo? S timhle nezabiješ ani čokla!"odfrkl si podrážděně Samuraj, navzdory tomu, že byl zasažen. Blesková koule o velikosti tenisového míčku byl hlasitá a jasná, ale poškození bylo tak malé, že to ani nebolelo.

Kouzla Zaklínačů úplně pozbývala útočnou sílu, nicméně magické poškození mohlo v průběhu času rozložit svoji sílu na určitou dobu. Jeho celkové poškození přesahovalo Myšlenkový blesk, ale jednotlivé vlny byly nevýznamné.

Pocit nutkavého škrábání se shodovalo s nízkým poškozením kouzla. Pro Samuraje to byl jen neškodný žertík.

(Je to slabé, ale...)

Posměšky létaly sem a tam, ale Shiroe na ně nereagoval, protože znal vlastnosti svých kouzel. Stejné Elektrické chmýří vrhl i na vůdce banditů a dlouhovlasého ničemu vedle něho.

Třídy založené na dvojitém využívání měly menší HP než Samurajové z válečnické třídy. Jenže tohle nízko-poškozující kouzlo pro ně bylo bezbolestné.

"Hahahaha! Čeho se tim kouzlíčkem snažíš dosáhnout? Seš zelenáč co sleduje kámoše?"

Zeleno-bílé jiskry zazářily jako zkratovaný drát, nebo pokřivený ohňostroj.

Tři PK-ři zdvojnásobili své útoky na Naotsuga.

(...Tak jo, pojďme se zbavit prvního.)

Zloba, neopatrnost a nepřítelův úšklebek.

Siroe absorboval tyto emoce jako data, udělal dva kroky vpřed připraven jednat. Ovládal hůl, zatímco zpíval, používal na kouzla klávesové zkratky.

Po dvou vteřinách zpěvu seslal Trny spoutané rukojmí. Pět lesklých kruhů se rozletělo proti Samurajovi a zformovalo se do 5-ti rév, co ho omotaly.

"Co to je? Ach!"

Naotsugu sekl Samuraje, blesková koule vypadala, že explodovala v temnotě.

Samuraj zaječel, jak po nárazu reflexivně couval.

Trny spoutané rukojmí byla útočná past, kterou Shiroe často používal. Na rozdíl od jednocílových, nebo rozsáhlých útoků mělo složitější požadavek aktivace. Bylo také zapotřebí, aby bylo vysláno na nepřítele zepředu. Nepřátelé, kteří tím byli zasaženi, mohli utrpět okolo 1000 bodů poškození, pokud na něj zaútočili Zaklínačovi spojenci.

Počet rév a poškození se lišil podle úrovní. Shiroeho Trny spoutané rukojmí byla Skrytá úroveň, dokonce i válečnické třídy mohly ztratit polovinu HP, pokud bylo vyvoláno všech 5 rév.

"Uklidni se, je to jen zatracená kouzelná past. Léčiteli, zruš ho! Zaměř se na vyléčení Samuraje! Máme dvojnásobnou přesilu, neni možný, abysme prohráli!"

Na rozdíl od poškozeného Samuraje se vůdce banditů stále ovládal. Léčitelé hráli v nastavení Starých příběhů kritickou roli.

Se silnými léčitelskými kouzly vysoké úrovně mohli být spojenci, zhruba stejné úrovně, všichni úplně vyléčeni.

V případě stálého léčení nebylo Shiroeho Trny spoutané rukojmí nijak závažné.

Vůdce banditů měl plán na najmutí Kouzelníka, který měl silnější útoky než Zaklínač, takže v této bitvě zůstal jistý.

Natsugu opět sekl.

Každý švih aktivoval škody z šokových vln z rév. Pokaždé, když se Samuraj snažil zaujmout postoj, meč udeřil a exploze z rév ho opět vyvedla z rovnováhy.

"Ha, tohle nic neni, máš vodkrytej bok!"

Dlouhovlasý bandita sekl mačetou po Naotsugově pravém boku. Naotsugu, který byl po svém útoku nehybný, se mu nemohl vyhnout.

"Tahle bitva byla rozhodnutá přítomností léčitelů! Nepodceňujte nás, kámoši! Hahahaha! Na cestě do katedrály si hezky pobrečte!"

Naotsugovy útoky posílené Shirovou magií způsobovaly poškození nad normální válečnickou třídu. Kouzlo Tajné třídy bylo také jedno z pár Zaklínačových dovedností, které mohlo způsobit vysoké poškození. Ale to by k překonání uzdravovacích kouzel léčitelů na skoro stejné úrovni nestačilo. Smích lídra banditů vycházel z této jistoty.

"To je správná analýza."

"Pokud váš léčitel odvádí svojí práci!"

Naotsugu v okamžiku snížil tělo na polovinu své výšky a sekl Samuraje do kolene.

Ta rána byla jako obří úder kudlanky nábožné, odhodila Samuraje na zem.

Nerozletěl se s ránou nebo sprškou krve. Samuraj sekundu tvrdě bojoval a pak nehybně padl na zem, přerušil tak vůdcův smích.

"C...co se děje? Co ste udělali!? Paralýza? Hej, léčiteli! Přestaň tam blbnout a vyleč ho!"

Ječel vůdce, když Naotsugu máchl mečem a řekl:

"Ty votravo, přestaň za tak krásné noci chrlit hnusný minionský projevy."

"Ty! Cos to řek?"

(To jde rychlejc, než sem předpokládal, to je ale spolehlivá profi technika.)

Shiroe se podíval do obrovského lesa po pravé straně dvorku.

Všichni stáli na cestě plni jasného zelenobílého světla a neviděli hluboko do křoví dvora.

Jeho společník by uvnitř toho keře, jak Shiroe věděl.

"Seru na to! Hej, Kouzelníku! Vyvolávači! Použijte všechno co máte a upečte je dokřupava!"

Vůdce se rozhodl ukázat své skryté karty a přidat všechny své záložní síly.

(Takže tu byli další dva mágové. Kdyby se zapojili do boje, mohli by nás zabít. I když Samuraj padl, je to pořád pět na dva, takže si je jistý, že prohrajeme.)

Vydedukoval Shiroe myšlení vůdce banditů. Ale i rezervní síly byly v Shiroeho očekávání.

(Na Naotsuga použili hned ze začátku poutací kouzlo, jenže objevil se jen válečník, dva banditi a léčitel. V tomhle okamžiku konečně pustili kočku z pytle.)

Shiroe už věděl, že skupina PK-rů v hustém lese schovávala Mága, jako zálohu.

(Mágové mají slabé HP a obranu, ale oni je nechali samotné v lese bez osobních strážců. Což znamená...)

"Hej, honem! Zabte ty bastardy!"

Křičel vůdce v panice, zatímco na Naotsuga namířil mečem. Avšak špička jeho meče od něj byla vzdálená víc jak metr.

Shiroeho a Naotsugova taktika a divná atmosféra už vyčerpala morálku PK-rů.

"Vypadá to, že jsme vyhráli."

"Máte pravdu, můj pane."

Zpoza silného olistěného stromu se objevila malá postava.

Akatsuki s sebou s obvyklým vážným výrazem vlekla dva Mágy a hodila je na silnici. Krásná mladá dívka, méně než 150 cm vysoká, co háže PK-ry jako kusy odpadu, sebrala vůdci ledový klid.

" Co, co, co to děláte? Proč ses nenahlásila? L-léčiteli! Neřek' sem, abys řídil naše HP! Tys, tys nás zradil..."

"A proto říkám, že seš otravnej."

To, co vůdce řekl Naotsuga dost naštvalo a srazil ho štítem k zemi. Ten ztratil z náhlého útoku rovnováhu a spadl na zadek.

"Svým spojencům je lepší věřit. Váš léčitel spí už od začátku bitvy."

Shiroeho kruté oznámení se rozlehlo po celé silnici.

To kouzlo se nazývalo Hvězdná hypnóza.

Vázací kouzlo, jedno ze dvou nedocenitelných zbraní Zaklínačů vedle Bystré hrany. Kouzlo, které přinutilo každý cíl usnout, zastavovací kouzlo.

Trvalo asi jen tucet vteřin, bez ohledu na prodloužení.

Cíl se mohl při útoku vzbudit, takže to bylo spíš žertovné kouzlo, používané pro získání trochy času.

Bitva byla způsobem, jak navzájem odstranit schopnost boje. Cílem bylo zabít druhou stranu. Jen uvedení soupeře do spánku vám bitvu nevyhrálo. Bylo to kouzlo bez přímého dopadu na boj.

Proto byli Zaklínači viděni jako druhořadá třída.

"Nepodceňujte magii mého pána."

"!"

Cesta se najednou vrátila do ticha.

Světelné koule přestaly zářit, jejich trvání vyprchalo. Oba bandité seděli na zemi, zatímco léčitel hlasitě spal. Shiroeho skupina se na ně podívala.

"Podcenili jste jiskry ze světelných koulí, ignorovali je kvůli jejich nízkému škodlivému účinku. Ale to, že jste měli zářivé koule tak blízko očím zastřelo vaši vidinu tmavých lesních oblastí. Nemohli jste vidět situaci v lese, nebo poznat, že váš léčitel spí. Mysleli jste jen na boj, vaše týmová práce je plná mezer. Vaše rezervy je snadné zabít."

Potom, co Akatsuki skončila, švihl Naotsugu mečem dolů, jako by se na to těšil. Dlouhovlasý bandita, který ztratil veškerého bojového ducha, zakřičel jako pronikavá píšťalka a zemřel.

"Po smrti zase oživneme, ještě sme neprohráli!"

Vůdce se stále choval jako tvrďák, ale s Akatsučiným ostřím na krku nemohl se pohnout.

Ta se Shiroeho zeptala očima.

Ptala se na povolení pokračovat.

Shiroe si dlouze povzdechl.

Mohli ho svázat, o všechno okrást a pak vyslechnout. Nicméně jeho přirozenost se k výslechu nehodila, takže to ve skutečnosti udělat nemohl.

(Můžeme ho taky nechat jít, ale...I když to uděláme...)

Pravděpodobně by za to moc vděčný nebyl.

A ani by se z toho nepoučil a ničeho nelitoval.

Určitě by to viděl jako porážku a zlobil by se. A smrt byla v tomhle světě stejně jen rituálem. Zpochybňovalo to zločin a trest známý ve skutečném světě.

Shiroe tomu rozuměl.

Ale stejně cítil, že nesmí jednat bez souvislosti se zákonem.

(Jiná cesta neni.)

Kývl na Akatsuki. Bez zaváhání zabořila čepel do krku vůdce banditů. Krev, která v noci vypadala rudě a špinavě, mu začala stříkat z hrdla.

Akatsuki se hbitě otočila, aby se vyhnula spršce zlata a předmětů padajících kolem vůdce.

To ukončilo útok PKrů.

Část 4

"Takže zvěsti o oslabení bezpečnosti byly pravdivé."

Okomentoval to Naotsugu, který sbíral kořist, Shiroe jen pokrčil rameny. Při střetu s divokými bandity vypadali uvolněně, ale nebylo to snadné vítězství.

Konec konců na ně zaútočilo 6 nepřátel. Jejich levely byly vysoké, přestože ještě nedosáhli 90. Naotsugu s obrannými schopnostmi ztratil polovinu HP.

Kdyby Akatsuki nevyřídila jejich rezervy ve tmě...Ne, kdyby okamžitě při útoku neskryla svou přítomnost, neporozuměla Shiroemu, když řekl 'Vidím čtyři z nich' a neodstranila záložní skupinu, kdo ví, jak by bitva dopadla.

Shiroe, Naotsugu a dokonce i Akatsuki měli ještě esa v rukávech. Avšak otočit průběh bitvy vyžadovalo chladnou hlavu. S jakkoli dobrými trumfy by při jejich použití ve stavu paniky prohráli. Tím že zachovali klid a odkrývali své karty ve správném okamžiku, maximalizovali účinnost svého vítězství.

Shiroeho parta vyhrála ze dvou důvodů. Prvním byla přílišná důvěra PKrů v jejich počet. Druhým pak lepší spolupráce Shiroeho skupiny.

"Schovávají se tu ještě nějací PKři?" zeptala se Akatsuki ponurým tónem, zatímco se dívala k hloučku opuštěných budov.

"To by měli být všichni," odpověděl Shiroe.

Nejdůležitější byl pro PKry moment překvapení, takže potřebovali vhodné místo pro přípravu. Existovala možnost, že kdyby šli dál, utekl by jim cíl do města, takže tam to pro ně nebylo výhodné.

(Stejně musíme zůstat ve střehu, začíná tu být nebezpečno.)

Shiroe si myslel, že pro jejich vítězství existuje další důvod.

Slyšeli totiž zprávy o zhoršující se bezpečnosti ve městě.

Shiroeho skupina také slyšela zvěsti o nekontrolovatelných PKrech, kteří bloudili kolem.

Skrývali se okolo polní oblasti obklopující Akibu a pod rouškou tmy neočekávaně přepadali ostatní. Skupina, kterou porazili, byla v PK natolik zkušená, až se stala příliš sebejistou.

Shiroeho tým byl při pohybu neustále ve střehu, protože tyto novinky slyšel a ostražitě sledoval jakékoliv stíny číhající v křoví.

"Jmenují se Hrůzný balíček? To je ale klišé."

To byl název cechu poražených PKrů, pravděpodobně znamenal, že šlo o skupinu terorizující ostatní.

"No nic, asi by bylo moc žádat PKry, aby přicházeli se stylovými jmény."

Dal Naotsugu bez výhrad najevo své hluboké znechucení a Akatsuki s ním souhlasila.

(No, já kvůli tomu taky zuřím.)

Shiroe si povzdechl.

Naotsugu PKry nesnášel a Shiroe je také neměl moc v lásce.

Existovalo pro to mnoho důvodů, ale ten hlavní byl, že je Shiroe prostě shledával ohyzdnými.

Chtít profitovat na tvrdé práci jiných lidí byl prostě ohyzdný nápad. Zlato a předměty, které jste mohli dostat PKařením vás nedostali k vrcholným úrovním, proto je Shiroe považoval za extrémně ohyzdné.

Braní pokladů ostatním znamenalo, že nemohli vstoupit do zóny vysokých levelů, která tyto odměny obsahovala. Nejen že jste přišli o poznávání neznámých míst a záhad, ale také jste nemohli narazit na poklady, které jste nikdy předtím neviděli. Když jste spoléhali na PKaření, nemohli jste stanout na vrcholu dobrodružství.

Proto byli PKeři vždycky odsunováni do postavení parazitů, kteří se krmili odměnami jiných lidí.

To byl Shiroeho závěr.

(Kritizovat osobnost hráčů, zatímco jste zajati v alternativním světě...možná je to něco, čemu se nedá poručit. Všichni byli psychicky dotlačeni až na hranici.)

Bohužel, tato situace se stala součástí jejich každodenního života, tenhle svět byl prostě takový.

"Také jsem ty zvěsti slyšela."

"Kromě toho, 'Klan přílivu', 'Modrý úder' i Canossa jsou všichni PKeři," odpověděl Shiroe na Akatsučinu poznámku.

"Chápu, že jsou lidé vyděšení, ale i tak...copak nemají nic lepšího na práci?"

"Jako co?"

"Jako mluvení o kalhotkách."

Akatsuki couvla.

Otočila hlavu a rozhlédla se okolo, než udělala další krok vzad.

"Dva kroky....ona couvla o dva kroky...?"

Naotsugu upadl do deprese, zatímco ho Shiroe poplácal po rameni, aby ho rozveselil.

Naotsugu se snažil vysvětlit zázraky kalhotek, ale Akatsuki ho se 'Sklapni, perverzáku,' umlčela.

Ve skupině se postupně začaly vytvářet mocenské vztahy.

(Jiné.Věci.Na.Práci...)

Jenže ono nebylo co dělat, to byl ten problém.

Pokud jste chtěli jen žít, vystačili jste si s levným jídlem.

I když to byly promočené krekry bez chuti, nebylo na co si stěžovat, protože vás to drželo naživu. V zemích jihovýchodní Asie, státech chycených ve válce a městech čelících hladomoru děti umíraly hlady s očima prosícíma o jídlo.

Ale je by v dohledné době podobná krize potkat neměla.

Ve Starých příbězích se dalo jídlo vytvořit pomocí surovin, a ty se získaly z polních zón. Poražení monster vyneslo nějaké maso a houby a bobule se daly prostě nasbírat v lese. Mohli jste rybařit v moři, dokonce i pěstovat rostliny.

O tomhle světě moc nevěděl, ale Staré příběhy měli 4 roční období. Teď to vypadalo léto a jídlo bylo všude na polích.

Takže i začátečník pod 10 úrovní mohl z relativně bezpečných polních oblastí získat jídlo.

Problém byl v nízkém počtu hráčů s podtřídou Šéfkuchaře, kteří vařili jídlo. Ale celá řada hráčů v uplynulých 10 dnech svojí třídu na Šéfkuchaře změnilo.

Mít výživná jídla bylo rozumnou strategií a základem k přežití.

Stejné to bylo s oblečením.

Stáhnutím zvířat se dala získat srst, nebo jste mohli z hedvábí či konopí udělat útržky oblečení. Pokud jste nebyli vybíraví ve statistice vybavení, mohli vám hráči z výrobní třídy udělat jedno oblečení za pár sekund. Denní potřeby, jako třeba boty, vyráběli Krejčí, Kováři nebo Tesaři. Vybavení běžné velikosti zvládali také oni, zatímco malé a jemné produkty dělali Řemeslníci.

Co se týče ubytování, pokud jste si nedělali moc starostí s bezpečím nebo pohodlím, mohli jste strávit noc v kterékoliv opuštěné budově.

Noc v levném hotýlku stála 5 kusů zlata, ale i hráči s úrovní 10 zvládli tuto sumu vydělat poražením pár skřetů. Také jste se mohli rozhodnout pro hezký hotel na měsíc, nebo jako skupina koupit nějaký prostor, třeba cechovní halu. Pokoj se dal koupit i samostatně, prostě existovala spousta způsobů, jak si zajistit místo na spaní.

Jinými slovy, přežití v tomto světě nutně neznamenalo riskovat život, nebo dlouhé hodiny pracovat.

Pokud jste chtěli jen přežít, nemuseli jste se nutně dostat do žádných hrozivých situací.

(Spíš než žití je to 'neumírání'.)

Shiroe si myslel, že tohle nesoutěživé prostředí způsobilo ztrátu životního cíle hráčů a ti tudíž neměli co na práci.

Tohle byl velmi uvolněný alternativní svět.

Možná až příliš štědrý.

Naotsugu by nejspíš řekl 'Životní cíl? Věci na práci? O tom bysme měli rozhodnout a pracovat na tom sami, ne? Stejně jako mluvení nebo ochrana dívek. I ženy by si měly kalhotky na sebe vybrat samy.'

S tímhle názorem nebylo nic v nepořádku a Shiroe nechtěl nic namítat.

A někteří by mohli souhlasit, zatímco jiní ne.

Pokud si lidé nestanovili cíl a nepracovali na něm, bylo pro ně lehké sklouznout na špatnou stranu. Takoví lidé byli všude, jako ti, kteří si posilovali ego strůjců šikany.

(S PKery je to stejné. Je tolik snadných a bezpečných cest, jak v tomhle světě žít. Když chcete jen přežívat, nepotřebujete ani moc peněz, ani uchylování PKaření.)

Z toho důvodu nebylo PKaření prostředkem, jak zůstat naživu. Například v chudých zemích mohli být lidé pro obživu nuceni krást. Ale PKaření se od toho naprosto lišilo.

Pro tyhle lidi to bylo jen něčím, co by měli dělat. Prostředky pro zabavení, a ne přežití. Tohle nutilo Shiroeho myslet si, že je PKaření ještě ohyzdnější.

"Počkej chvíli, uach!"

Zařval Naosugu.

"Co je?"

"Měli jen 62 kusů zlata, jak chudý ještě mohli bejt?"

"Ale jejich předměty nejsou zas tak špatné."

Naostugu s Akatsuki spočítali veškeré spadlé předměty a zlato. Kořist se zdála být dost velkým zklamáním.

"PKaření s sebou nese velké riziko. Pokud nebyli hloupí, přinesli si jen to nejnutnější. Zbytek věcí by měl být v bance. To co tu vidíme jsou věci, o které okradli ostatní."

Oba si nad Shiroeho komentářem hluboce povzdechli.

Část 5

Do Akiby se dostali skoro o půlnoci.

Ulice jako by naplňoval úmysl zabíjet.

Centrum města skládající se z metra, hlavní silniční křižovatky a mostu jako obvykle naplněnému stánky. I tady byl velký dav, ale temná zákoutí města a tmavé uličky zřícenin patřily podezřelým hráčům. Měli se před ostatními na pozoru a při průchodu ulicemi si od lidí drželi odstup.

(Bezpečnost se vážně zhoršuje...)

Shiroeho skupina chodila v posledních pár dnech na pole, aby zde lovila monstra.

Sdílení informací ve městě bylo od toho strašného incidentu velmi důležité.

Otázky týkající se jídla, spaní, základního mechanismu a struktury tohoto světa, bylo tu hodně věcí, které si museli potvrdit.

Po shromáždění základních dat se Shiroeho skupinka rozhodla zjistit v bitevních zónách, jak moc se změnil souboj.

Sice s touto politikou přišli, nicméně zabrala jim to víc času, než čekali.

Používání magie a schopností se dost lišilo od jejich ovládnutí. Shiroe s Naotsugem už to napadlo a i Akatsuki s postupem času došla k tomuto závěru.

Bylo časově náročnější napravit větší rozdíl mezi použitím a ovládnutím pomocí cvičení. Potvrdit si rysy každé schopnosti, vyzkoumat její použití, experimentovat s ní. Množství dat ve Starých příbězích stačilo, aby se z nich začátečníci rozbrečeli, ale v tomto světě toho bylo dvakrát... Ne, několikrát víc.

Vezměme si například Křížovou ránu.

Jde o základní kombinovaný útok strážců, dvojitý zásah ve tvaru kříže. Strážce se ho naučil dost brzy, jelikož šlo o základní schopnost a měl mnoho příležitostí použít ho. Podle Naotsuga bylo pět způsobů aktivace této schopnosti.

"Seknout z pravého horního rohu do dolního levého, pak navázat vertikálně, to je základ. Ale taky můžeš začít z horního levého rohu, do dolního pravého, což zase víc sedí levákům. Taky se dá seknout nejdřív horizontálně a pak vertikálně."

Tak to bylo.

Tuto dovednost, nebo spíše základní bitevní pohyb, už si v těle uchovali. Podle dvou bojových tříd, Naotsuga a Akatsuki, pokud jste měli vůli bojovat a viděli pohyby nepřítele, vaše tělo zareagovalo automaticky.

Ale k ustálení jemných pohybů jste museli hodně cvičit. Taky se nedalo odhadnout, zda přinese cvičení stejně jako u bojových sportů v reálném světě kýžené ovoce, ale duo třímající zbraně bylo s Shiroem zajedno. Museli projít procesem zkoumání, experimentování a přizpůsobování.

Při útočných kouzlech na dálku zvýšilo namíření hole vaši přesnost víc než pouhé použití klávesových zkratek. I tohle zjistil Shiroe díky experimentování.

Na rozdíl od zjišťování triviálních, nicméně zásadních, věcí používáním schopností, by bylo těžké aplikovat je na nepřítele bez cvičení týmové práce.

Všichni tři pokrývali role tanka, hittera a velicí podpory, avšak týmová práce byla víc než jen splnění zadaného úkolu.

Naotsugu potřeboval najít způsoby, jak na sebe nalákat nepřítele, aby nechal své spojence volně pracovat. Akatsuki také potřebovala shromáždit znalosti a zkušenosti, aby věděla, který z Naotsugových útoků odhalí slabinu protivníka.

Shiroeho zátěž byla ještě větší.

Potřeboval vědět, co jeho přátelé dokážou a co ne, aby mohl efektivně velet. Ke zvýšení souhrnné formace potřeboval znát jejich zvyky a dokonce i vzorec dýchání. Musel probádat nespočet věcí a zapamatovat si je. Nějaký čas zabere, než si to všechno zapamatuje. Tohle byl každodenní život Shiroeho party.

Maryele s Aliancí srpku měsíce byla Shiroeho skupině také velmi nápomocná.

Aliance srpku měsíce byla zřízena za cílem vzájemné podpory. Měli pár hráčů na vysoké úrovni, ale mnohem víc pracovní síly, jelikož byli cechem schopným vysílat lidi hospodařit v bitevní zóně a zároveň porovnávali zprávy z ulic.

Cech se dělil to tří směn, které se střídaly mezi sklizní zdrojů v polích, nákupu materiálů a získávání informací na ulicích; nebo výrobě řemeslných výrobků pomocí výrobních dovedností. Dělat věci ve směnách se zdálo být účinnější.

Dohodli se, že Shiroeho tým bude získávat data v zónách na úrovni 60+ výměnou za informace, které Maryelina skupina vysonduje v ulicích. Také budou obchodovat s položkami na vysoké úrovni výměnou za jídlo a vybavení.

V oblasti, v níž vynikali, opravdu tvrdě pracovali a dělili se o výsledky.

(Mary-nee zmínila, že někteří lidé jsou vážně ve stresu... asi to má něco společného s PKováním.)

Shiroe si nad tou dedukcí povzdechl, protože šlo o informaci z druhé ruky, kterou získal od Maryele. Ale jelikož si zažil PK na vlastní kůži, mohla by to být pravda.

Vnitřek metra poskytující úkryt před deštěm z něj dělal dokonalé místo pro obchůdky. Shiroeho skupina tudy prošla a zamířila na náměstí před metrem. V realitě by tam měla být otevřená promenáda, ale v tomto alternativním světě se tu rozprostíral jen obrovský prostor zarostlý mechem a trávou.

Přestože byly okolní budovy zpustošené, zabíral první patro každé z nich obchod. Nacházela se tu převážná většina akibských obchodů.

Stejně jako tržištní NPC, která radila hráčům s obchodem, pomáhali učitelé kovářství a krejčovství začátečníkům výrobní třídy. Mimo naučení základů také poskytovali bezplatný přístup k peci a šicím stolům.

Většina věcí v tomto světě pocházela z monster nebo pokladů v podzemích. Také je mohli vyrobit hráči výrobní třídy. Aby pomohli hráčům na nízké úrovni na jejich dobrodružstvích, prodávala také NPC základní zbraně a zbroj.

Obchůdky okolo náměstí obsahovaly i taková obchodní NPC.

Jejich populace byla v tomto světě mnohem větší než ve hře. Hráče to nejdřív šokovalo, avšak časem si na to zvykli.

Neudělali přesné sčítání, ale bylo jich tu zhruba 6-10krát víc než ve hře.

Základní služby v městské oblasti kopírovaly ty herní a byly k dispozici 24 hodin denně. Ale NPC přesto potřebovala jídlo a odpočinek, takže nárůst populace byl pravděpodobně způsoben potřebou práce ve směnách.

Žili podle vlastního rozvrhu a zůstávali v bytech nad svými obchody. Nicméně nekupovali si řemeslné výrobky stvořené hráči, ani magické položky, takže bylo těžké posoudit, zda se jich týkala ekonomika tohoto světa.

Na rozdíl od hry se chování těchto NPC podobalo lidskému. Pokud jste si nezkontrolovali na obrazovce status, mohli jste si je splést s hráči.

"Chceš si něco koupit? Nebo něco sníst?" zeptal se Naotsugu Akatsuki chabě.

"Ach, co budeme dělat, můj pane?"

Zeptala se Akatsuki Shiroeho lhostejným tónem. Vyhlídka na jídlo a ponurou atmosféru během něj je ani trochu nelákala.

"Jo... Vydrž chvilku, nejdřív se zaskočíme podívat, jestli je Mary-nee ještě vzhůru," rozhodl Shiroe. Přestože jídlo v Alianci srpku měsíce chutnalo stejně, bylo stravování u Maryele pořád lepší. Nikdo by neměl podceňovat dopad atmosféry na jídlo.

Měli kořist z lovu monster a boje s PKery, takže to tam mohli prodat, aby je v Alianci následně přetvořili na věci a poslali je zpět na trh, vrátili je společnosti.

Shiroe otevřel své menu a telepaticky zavolal Maryele.

Touhle dobou by měla být ještě vzhůru, nicméně nepřijala hovor zrovna nejrychleji.

"Jo, Shiro-bouyan, kde jsi?"

"Zpátky ve městě."

Maryelino přivítání bylo stejné jako vždycky, ale jako by mnohem úzkostlivější.

"Přijď ke mně do cechu."

"Je to vhodné? Ještě nespíš?"

"Zrovna jsem přemýšlela, že se ti ozvu. Každopádně prostě přijď."

"Nevadí, když se připojí i Naotsugu s Akatsuki?"

Shiroe představil Maryele Naotsuga s Akatsuki při spolupráci s Aliancí srpku měsíce. Trio navštěvovalo cech celkem často a dokonce se připojilo k pár členům při boji s monstry, takže tam byli všichni známí.

"Samozřejmě, to bude ještě lepší. Budu čekat."

Hovor skončil. Shiroe cítil při rozhovoru s Maryele v pozadí známky hektičnosti. Jako by byla Aliance srpku měsíce takhle pozdě v noci ještě pořád aktivní.

"Co je, Shiro?"

Zeptal se nenuceně Naotsugu, který vycítil změnu. V takových maličkostech ukazoval svou laskavost. Shiroeho to tajně ohromilo, když se k těm dvěma otočil a řekl: "Uděláme si výlet do Aliance srpku měsíce. Vypadá to, že se něco děje."

Část 6

V cechovní hale Aliance srpku měsíce panovalo ovzduší paniky. Cestu k nim si razil mladý léčitel, který působil dojmem štěněte. Po ohlášení tria v pokoji cechovního mistra Maryele se otočil a ve spěchu odešel.

Maryelin pokoj byl ještě zaneřáděnější než při jejich poslední návštěvě, ale podařilo se jí vytvořit nějaké místo pro hosty a připravit jim čaj.

Henrietta ještě pořád tvrdě pracovala na úklidu kanceláře. Byla skoro půlnoc, avšak tady nebyl prostor pro mír a klid.

Mladíci nosili předměty a členové evidovali zbraně. Atmosféra byla stísněná; jako by se balili na cestu.

"Omlouvám se za ten nepořádek, Shiroe-sama... Vydrž to. Uach, no není to Akatsuki-chan!"

Henrietta upustila při pohledu na Akatsuki koště a běžela ji obejmout.

Henrietta měla slabost pro malé roztomilé dívky a Akatsuki byla její typ. Od chvíle, kdy se potkaly, se chovala takhle.

Henrietta byla na ženu průměrně vysoká, takže Akatsuki byla o půl hlavy menší než ona. Když ji Henrietta objala, vypadala Akatsuki jako černá kočka otrávená zbožňováním svého pána.

"Vítejte všichni zpátky. Je tu trochu nepořádek, snad vám to nevadí."

Maryele se podívala na Naotsuga s Akatsuki, než mrkla na Shiroeho. Shiroe vydechl nad jejím zlomyslným chováním úlevou.

"Co se stalo, Mary-nee?"

"Ka... každopádně, nechvátejte na mě, nechte mě donést vám vodu, vodu, co vypadá jako čaj hehehehe..."

V odpovědi na Maryelino pozvání si všichni tři sedli.

Shiroe s Naotsugem na gauč, zatímco Akatsuki na pohovku bez opěradla, Henrietta ještě pořád zezadu objímala.

"...Ach... Erm."

Všichni byli usazeni, ale Maryele ještě pořád nenacházela slov. Shiroe nějakou chvíli tiše čekal, než promluvil.

"Jdete na výpravu?"

"Jo."

"Kam?"

"Hmmm, řekla bych Ezzo? Každopádně míříme do Susukina."

Susukino bylo jedno z pěti hlavních měst Starých příběhů.

Zóna pod správou japonského serveru.

V rámci projektu Poloviční Gaia byly pozice i tvar cesty mezi Akibou a Susukinem podobné, avšak vzdálenost byla poloviční a oblast čtvrtinová.

Virtuální Japonsko, známé jako Yamato, bylo ve Starých příbězích rozděleno do pěti zemí. Pravé Hokkaido bylo Císařství Ezzo, Shikoku bylo Vévodství Čtyřzemě, Kjúšú Devítiocasé dominium, východ hlavního japonského ostrova byla Liga svobodných měst Eastal a západní část Svatá říše Westelande.

V Yamatu, odpovídajícímu Japonsku z reálného světa, žily desítky tisíc hráčů. Také tu bylo nespočet NPC známých jako 'lid země', které žily v mnoha velkoměstech, městech i vesnicích.

Pět z těchto velkoměst utvářelo společenství.

Susukino, Shibuya, Akiba, Minami a Nakasu.

Jako místa, která jste si mohli zvolit za počáteční města, obsahovala výborně vybavené obchody a okolní oblasti s monstry na nízkých úrovních se hodily pro začátečníky. Byly tu hromady lehkých úkolů a spousta katedrál, v nichž se hráči mohli respawnout, kdyby padli v bitvě. Veškeré tyto výhody činily z těchto měst dobré základny pro operace.

Pětice měst byla také napojena na meziměstské přepravní brány, takže hráči se mohli lehce pohybovat kolem.

Tak tomu bylo před katastrofou.

Hráči začali tento incident postupně označovat jako Apokalypsa. Někdo tomu říkal přenos, přivolání nebo vklouznutí do alternativního světa. Ale jelikož zůstávala nynější situace nevyjasněná, byla Apokalypsa nejčastější.

Podle Shiroeho zněl termín Apokalypsa lépe než přenos do alternativního světa. Použití slov přenos nebo přivolání bylo jako vzdát se možnosti na návrat. Toho se Shiroe také obával; asi proto většina lidí místo toho zvolila termín Apokalypsa.

"Nějaké novinky o opravě meziměstské přenosné brány?"

"Nikdo ji neopravuje, nevíme, jestli je rozbitá nebo ne."

Maryele se po začátku rozhovoru rozveselila a vyložila Shiroeho skupince celou situaci.

"Jak jsem předtím zmínila, Aliance srpku měsíce je malý cech. Poslední dobou jsme získali nové členy, takže je nás 24, většina se nachází tady v budově. Ale máme i hráčku Seraru, současně v Susukinu. Je to roztomilá druidka na úrovni 19, začátečnice v Alianci srpku měsíce. Ech, tahle osobní data nejsou důležitá. Je trochu stydlivá a má slabou povahu, ale chce zkusit rozeběhnout podnikání a proto hraje Staré příběhy, jedinečný člověk."

Maryele se při mluvení dívala dolů.

"Serara byla v den Apokalypsy v Susukinu. Byla tam na nájezdu skupinka náborářů okolo dvacítky, takže se k nim Serara rozhodla přidat, aby trénovala, protože ostatní v cechu měli plno práce... Hrála s partou nájezdníků v Susukinu, když došlo k Apokalypse. S poruchou meziměstské přenosné brány se tam zasekla," dodala Henrierra poté, co si Maryele zhluboka povzdechla.

"Jdete tam, abyste ji přivedli zpátky?" zeptal se Shiroe a Maryele s Henriettou přikývly.

"Nejsem si jistá, ale byl někdo z hráčů od Apokalypsy v Susukinu?" optala se Akatsuki jménem skupiny.

I Shiroeho to napadlo.

Bez meziměstské brány byly jen dva způsoby cestování.

Použití Vílích kruhů roztroušených po celém regionu k teleportaci po okolí, nebo cestování pěšky zónu za zónou.

Vílí kruhy byly přenosná zařízení umístěná v polích, magické kruhy tvořené několika balvany. Mohli jste se teleportovat z jednoho Vílího kruhu do druhého, přenosná síť pokrývala celé Staré příběhy.

Spojení mezi nimi ovlivňoval pomocí složitého vzorce měsíční cyklus. Pokud jste ho znali, skončili jste cestu ve velmi krátkém čase. Ale použití ve špatnou dobu vás mohlo přenést na neznámá místa.

"Pokud vím, nikdo se o to nepokusil. Nikdo nemá při probíjení se každým dnem energii nazbyt a nemají to srdce, aby se starali o ostatní město, což je jen pochopitelné. Použití Vílích kruhů bez prodiskutování s online průvodci je sebevražda. Pokud chcete cestovat na koni nebo po svých do Susukina, musíte se připravit na dvoutýdenní cestu s několika překážkami na ní. Není to výlet ze zvědavosti."

Maryele velmi dobře analyzovala situaci.

Před Apokalypsou se mohli hráči volně pohybovat po japonském serveru, někteří silní dokonce pořádali výpravy i do Koreji a Číny.

To protože meziměstské přenosné brány mezi pěti hlavními městy a Vílí kruhy společně s online průvodci jim poskytovali pohodlný a okamžitý přenos.

Také neexistovalo nic jako táboření venku, protože šlo jen o hru. Bez ohledu na to, jak daleko jste došli, mohli jste se prostě odhlásit v bezpečné oblasti, nebo použít 'Volání domova' a vrátit se do města.

"Počkejte minutku, pokud použije 'Volání domova'... Ach, zapomněl jsem na klíčový bod."

"Přesně tak, pokud hráč vejde do města s katedrálou, aktualizuje se v souladu s tím i kontrolní bod pro 'Volání domova'. Pokud Serara použije 'Volání domova', přitáhne jí to do Susukina... Nevrátí se sem."

'Volání domova' bylo kouzlo okamžitého přenosu, který mohl použít každý hráč Starých příběhů, přitáhlo vás k poslednímu z pěti hlavních měst, které jste navštívili. Doba použití byla několik minut a dalo se aktivovat jednou za 24 hodin, nebylo vhodné pro použití během boje. Ve hře se běžně používalo, když se to hráč rozhodl zabalit a vrátit se před odhlášením do města.

Ale mladá dívka by se po použití kouzla prostě vrátila do Susukina, což byla její současná poloha. A meziměstská přenosná brána ještě pořád nefungovala.

Bez zkontrolování v online průvodci jste nevěděli, kde jsou Vílí kruhy a nemohli je tak použít.

"Proč pořádáte záchrannou akci zrovna teď?"

Načala konečně Akatsuki hlavní téma.

Shiroe předpokládal, že tohle bude jádro věci.

"Protože..."

"Ach, protože, erm... Plánovali jsme přivést ji zpět, je děsivé být o samotě u severní hranice, ne?"

Henrietta chtěla promluvit, ale něco ji drželo zpátky, sevřela Akatsuki ještě silněji. Maryele, která ji přerušila jako by při vysvětlování pečlivě volila slova.

"...Mary-nee."

"Nedívej se na lidi s těma tvýma ostrýma očima, Shiroe, když to budeš dělat, nebudeš se líbit dámám, ano?"

"Mary-nee."

Maryele vypadala, že chce změnit téma, takže se jí Shiroe zeptal znovu.

"Ech... jo, bezpečnost v Susukinu se zdá být horší než tady. Ach, zapomeňte na to, není to 'zdá být' nebo 'vypadá že'. Bezpečnost je v Susukinu rozhodně špatná... Seraru obtěžují nějací ohavové."

V tomto dívčím pokoji s pastelově růžovou výzdobou zněla její slova jako neblahá předtucha.

Město bylo nebojovou zónou.

Útočné zbraně i magie byly zakázány, omezení nebo chycení postavy jiného hráče bylo také zakázané.

Ale ne všechny zločiny byly protizákonné a dokonce i taková provinění bylo ještě možné provést. Ale byly tu věci mnohem odpornější než PK dívky na nízké úrovni.

Věci, které při programování hry neexistovaly, nebyly vývojáři omezeny a bylo možné je v tomto alternativním světě provést.

"..."

Akatsučino zastrašující mlčení správně uchopilo význam 'obtěžování'.

"Ach, to ještě není tak špatné. Ale Susukino má méně než 2000 hráčů, takže je těžké schovat se v městě s tak nízkým osídlením, ne? Je také členem cechu, takže ji musíme zachránit, správně? Je to trapné, ale chci s vámi něco projednat, máme v našem cechu hodně dětí, víte? Jsou hodné, nicméně ještě pořád nespolehlivé. Potřebujeme vyslat naše nejlepší hráče pryč nebo se do Ezza nedostaneme. Takže zatímco budeme pryč, mohli byste mi pomoct... s hlídáním dětí tady?"

"Nemusíte strávit všechen čas tady, máme čaroděje Aizela, že? Toho vysokého chlapce s modrými vlasy. Povede zbytek dětí. Marie, vůdkyně bojového týmu Shouryuu, a já uděláme pro tuhle expedici vše, co bude v našich silách. Je to záměrná žádost a také máme obavy... Ale Shiroe-sama, Naotsugu-sama... Akatsuki-chan, mohli byste se na chvilku postarat o cech?"

Maryele s Henriettou sklopily hlavy, zatímco je prosily o pomoc.

Shiroe se podíval na dvě uklánějící se dámy před ním.

Zadržel dech.

V hlavě se mu rozhostilo ticho.

Ale pořád mu v ní hlučelo.

Chtěl pokud možno zastavit svou proudící krev.

Jeho mysl se zuřivě proměnila.

Jeho soustředění přivolalo blesk z temnoty.

V realitě byly od sebe Tokio se Sapporem 850 kilometrů, což v projektu Poloviční Gaia znamenalo 425 km. Maryelina parta bude cestovat na koních a pěšky, některé cesty jsou ještě provozuschopné. Ale většina oblastí se skládá z nerovných plání a kopců.

S nejlepšími podmínkami se budou pohybovat 50 km za den, nicméně bude zázrak, když denně zvládnou polovinu. Ne, vzhledem ke skutečnosti, že budou čelit monstrům, bude výzva už 25 km.

Budou-li se pohybovat 20 km denně, dostanou se do Susukina za 21 dní. Cesta tam i zpátky zabere měsíc a půl. Maryele je v tomhle hodně optimistická.

Jeho tělesná teplota klesla zhruba na 3 stupně Celsia.

Instinkty, které podporovaly Shiroeho, přišly s názorem.

Názorem podobnému předtuše.

Maryelina výprava selže.

Připravili se, jak jen mohli. Trochu postrádali úrovně, ale přijali tu výzvu s elitou Aliance srpku měsíce. Utvoří šestičlennou partu s výtečným léčitelem.

Ale Shiroe cítil, že tohle je záležitost daleko za úrovněmi.

Shiroe byl introvert a lidé říkali, že nad věcmi moc přemýšlí.

To obvykle znamenalo klamné myšlenky, co se toulaly všude možně bez ohledu na hranice. Ale Shiroe v srdci vybalancoval váhy jako tajnou zbraň. Shiroe to zařízení použil, aby nemilosrdně změřil síly svých spojenců.

Shiroe zvážil návrhy, které by mohl dát Maryele.

Bylo jich 12.

Zanalyzoval každý z nich.

Polovina z nich byla užitečná.

Mohli by zkrátit potřebný čas nebo zvýšit své šance.

Použil vyloučené nápady, aby si promyslel nové návrhy, přišel se čtyřmi.

Prošel pravděpodobnosti jejich realizace.

Polovinu z nich vyloučil, zahrnul do zbývajících návrhů nové skutečnosti a překalibroval je. Cesta jeho myšlenek byla jako záblesk světla vedoucí do sféry podvědomí. Shiroe pouze cítil své myšlenky pomocí následování cesty světla.

(Ale...)

Rady? Návrhy?

Chtějí něco takového? Ne, na prvním místě, má takovou pravomoc, aby na ně naléhal svými myšlenkami? Nemohl převzít zodpovědnost, měl právo mít taková očekávání?

Kalkulace... Praktičnost... Pravomoc... Očekávání.

Přesně tak, očekávání.

V co doufal? Co chtěl dělat?

Jak se jeho myšlenky pomalu vyvinuly v slova tohoto rozměru, Shiroeho vědomí se vrátilo do těla. Zvedl pohled, jako by byl něčím nasměrovaný a uviděl přikyvovat Naotsuga s Akatsuki, vyjadřovali mu podporu.

"Řekni to, Shiro."

"Máte slovo, pane."

Kdyby o tom přemýšlel dalších pět vteřin, Shiroe by se nemohl pohnout. Ztratil by se v myšlenkách a odpovědnosti, spadl by do pasti přemýšlení 'Je arogantní zapojit se do záležitostí jiného cechu'.

Ale momentální Shiroe byl jako plachetnice tlačená dopředu větrem svých společníků, Naotsugem s Akatsuki. Přirozeně řekl:

"Půjdeme my."

"Hmmm?"

"Nejlepší bude, když půjdeme my."

"Nemůžeme vás takhle obtěžovat, Shiro-bou!"

Shiroe rozhodně ignoroval Maryelinu námitku, když obrátil tvář ke svým kamarádům.

"Samozřejmě!" "Nechte to na nás a mém pánovi."

Odpověděli oba přátelé s perfektním načasováním. Naotsugu s Akatsuki vstali, jako by rozhovor skončil.

"Půjdeme na tuhle výpravu, Marie-san s ostatními tu zůstanou. Žádat nás, abychom se starali o děti, je nemožné."

"Shinobi nezná slovo 'selhání'."

Maryele se ohromeně posadila na gauč, s otevřenou pusou se dívala na Shiroeho. Shiroe se jí nedokázal podívat do očí.

Tohle bylo trapné. Shiroe litoval, že řekl něco tak arogantního jako 'Nejlepší bude, když půjdeme my'. Dalo se to podat lepším způsobem, ne? Maryele byla rozhodně ohromená. Shiroe se hluboce rděl, když nad tím přemýšlel.

(Má pohled říkající 'Co to to děcko říká?' Co, co to dělám? Chovám se jako arogantní hlupák!)

Zůstal jen s rozpaky nad cool jednáním. Shiroe, který viděl hvězdičky, potlačil své emoce a s přesvědčením řekl:

"Vyrazíme za úsvitu. Maryele, Henrietto, nechte to na nás."