Nezměrná hrůza
Proud kanalizace byl rychlejší a hlubší, než Shion předpokládal. Kolem obličeje mu proplouvaly nerozpoznatelné objekty. Jednou za čas mu něco narazilo do brýlí a zastínilo výhled. Cítil takový zápach jako nikdy předtím. Na Shionův nos zaútočil neskutečný puch hniloby smíšené s mdlou sladkou vůní a pronikavým pachem. V nahnědlé tmě dokázal sotva plavat za Nezumim, který byl přímo před ním. A spíš než tohle všechno dohromady bylo nejtěžší dýchání. Srdce mu divoce tlouklo, plíce se mu bolestivě napínaly.
Nezumi vplul do bočního proudu a ukázal na držadlo trčící ze zdi. Shion se natáhl a chytil ho. Společně jím otočili a co nejsilněji zatáhli. Objevil se kulatý vchod.
Nemohl dýchat. Tohle byla jeho hranice. Pomalu ztrácel vědomí. V příští vteřině ho díra nasála, proplul jí, pak ho tlak vody vytlačil vzhůru a vyplivl na suchou zem. Po vyplavení jeho těla na břeh cítil, jak ho z šoku brní prsty. Ale už si nepřipadal, jako by měl přes obličej mokrý hadr. Nadechl se. Zaplavila ho okamžitá úleva a vzápětí ho přemohl záchvat kašle. Cítil se odporně a ústa měl lepkavá. Shion si strhl brýle a zavřel oči. Několik vteřin se nepohnul.
"Na šlofíka je trochu brzy," zavtipkoval Nezumi, ale i on dýchal přerývaně. Shion otevřel oči a spatřil holý betonový povrch.
"Kde to jsme?"
"V kanalizaci. Artefakt z 20. století. No, možná ne artefakty, jelikož se stále ještě používají." Nezumi prudce zavrtěl hlavou ze strany na stranu, z vlasů mu odlétaly kapky vody. "Když množství odpadní vody překoná kapacitu, otevřou tamty dveře a spláchnou jí těmahle trubkama."
"Oni sem vylévají odpadní vodu? Bez filtrace?"
"Jup. Tvoje milované Město to čas od času udělá." |Nezumi používá výraz 'City', míní tím buď hyperbolizaci a je to tím pádem součástí ironie, popř. město personifikuje nebo je to jen pozůstatek z jím často používaného výrazu 'Svaté město' ('Holy City')|
"Kam pak jde?"
"Do Západního bloku."
"Takže tam vyplavují špinavou vodu― jak jen můžou..." Shion neměl slov. Nezumi vstal.
"Západní blok pro ně není součástí města. Je to hranice. Pravděpodobně to tu mají za skládku."
"He?"
Nezumi pořád stál, upřeně zíral před sebe. Jeho pohled mířil na odtok odpadní vody, který je před chvílí vyplavil. Přes beton stále ještě stékaly čůrky vody.
"Jdeme." Sehnul se Nezumi, aby sebral myšku, která mu pobíhala kolem nohy a otočil se zpět na Shiona. I on se rychle zvedl. Pořád mu bylo špatně, ale v nohou měl dostatek síly, aby dokázal stát. Ještě pořád můžu. Vydržím to. Budu v pořádku. Povzbudil se Shion v mysli. Jejich navigátor, myška na Nezumiho rameni, přívětivě zapískala.
"Ach!" Shion si přiložil ruku ke krku. Cítil se lehce zvláštně. Na krku měl malou otupělou část. Shion si ji nahmatal prsty. Rostl tam puchýř velikosti hrášku, svědil. Lehce si ho poškrábal. Středem těla mu projel chladný záblesk. Shion cítil, jak se mu stáhlo srdce.
To gesto ― škrábání na krku ― už někde předtím u někoho viděl.
"Yamase-san." Jeho obrázek Shionovi jasně vytanul na mysli, naléval kávu, povídal si, celou dobu se škrábal na krku. "Neříkej mi, že―"
Nezumi se otočil.
"Co se děje?"
"Ne, nic."
"Radši ani nezkoušej fňukat, že už nemůžeš."
"Naopak," řekl Shion, "zvládl bych k tomu ještě nějaký cvičení navíc. Chceš, abych tě vzal na záda, když už jsem u toho?"
"Dík za nabídku, ale ne, díky."
Myška na jeho rameni štěbetala. Shion zrychlil, aby dohnal Nezumiho.
Moc přemýšlel. Byl to jen puchýř. Podrbal se na rameni, jeho zhmožděné tělo na tom bylo mnohem hůř než nějakej pupínek. Byl to puchýř, proboha. Jenom puchýř…
"Co ten vážnej obličej? Chybí ti máma?"
"Má matka…" zamumlal Shion. "Nezumi, myslíš, že bych se s ní mohl později spojit?"
"Na to zapomeň."
"Jak si můžeš být tak jistý?"
"To víš až moc dobře. Právě teď tvůj dům pravděpodobně prohledává Bezpečnostní úřad od půdy až po sklep, dokonce i obsah tvojí popelnice. Pokud nemáš nějaký telepatický schopnosti, není možné se s ní spojit."
"Asi máš pravdu."
―Promiň, mami. Mohl se jen omluvit. ―Jsem v bezpečí. A naživu. Takže prosím― Nechtěl, aby propadla zoufalství. Nechtěl, aby truchlila.
"Blbost," odplivl si Nezumi.
"Co je?"
"Ty. Seš toho plnej."
Tohle bylo poprvé, co někdo Shiona otevřeně urazil.
"Co tím myslíš."
"Říkám, že seš plnej blbostí, protože sebou táhneš tu zátěž, to svinstvo, jako by to byla ta nejcennější věc na světě." Nezumi přimhouřil oči a tvrdě se zahleděl na Shiona. Oči měl jako nože, naplněné emocemi blížícími se téměř nepřátelství.
Shion otevřel ústa, aby se ho dál ptal, jenže Nezumi začal zdolávat zeď. Při bližším pohledu tam Shion spatřil upevněný zrezivělý kovový žebřík. Když se dostal na vrchol, přivítala ho večerní obloha. Byl opět nad zemí. Obloha byla vykreslená v živých barvách západu slunce a pohltil ho chladný vzduch.
To místo vypadalo jako vchod do Západního bloku. V dálce se leskly vnější zdi No. 6, jak odrážely světlo zapadajícího slunce. Výška No. 6 ještě víc vynikla kvůli nízké poloze Západnímu bloku. Město se nad nimi přímo tyčilo. Rozlehlé město obklopené zářící stěnou bylo dech beroucí. Shion o něm smýšlel téměř zbožně.
Nezumi vyrazil opačným směrem. Vyšli z řídkého lesa a brzy dorazili k ruinám domu. Stoupal z něj kouř a slyšel hlasy.
"Uvnitř žijí lidé?"
"Spousta," odpověděl Nezumi.
Za zničeným domem stála řada barabizen.
"Tudy." Táhl Shiona za paži k dalším rozvalinám. Tyhle vypadaly na bývalý sklad. Budova byla celkem prostorná, ale polovina z ní se rozpadla v trosky.
"Jdeme znovu do podzemí." Nezumi stiskl část zdi, ta se nehlučně odsunula stranou a vpustila je dovnitř. Za ní se nacházelo schodiště z holého betonu podobné těm v tunelech kanalizace. Myška seskákala po schodech dolů. U jejich paty se nacházely dveře. Uvnitř byla tma jako v pytli. Ozvalo se klik a místnost zalilo tlumené světlo.
Shion zalapal po dechu a jako by mu nohy přirostly k zemi.
Byly tam hromady a hromady knih navršené nebezpečně vysoko. Pohřbívaly většinu místnosti.
"To všechno jsou… knihy?"
"Připadaj ti snad jako jídlo?"
"Nikdy jsem jich tolik neviděl."
"Nech mě hádat, předtím si četl leda tak elektronické publikace."
"Jo, no, ne úplně, ale… ale páni, tohle je ohromný."
"Nech mě hádat znovu, pravděpodobně jsi nikdy nečetl Molièra, Racine nebo Shakespeara. A asi ani nevíš nic o čínské klasice nebo aztéckých mýtech."
"Nevím," nehádal se Shion. Byl příliš ohromený.
"Tak co vlastně víš?" zeptal se Nezumi, rukou si projel mokré vlasy.
"Co?"
"Co jsi do teď studoval? Systematické znalosti, přední technologie, jak dekódovat specializované odborné články, a dál?"
"Spoustu věcí," odpověděl Shion rozhořčeně.
"Jako?"
"Jak upéct chleba, udělat kafe, udržovat park a taky o čištění… nevyjímaje to, že teď vím, jak se potápět v odpadních vodách."
"Zapomněl jsi 'jak někoho odmítnout, když ti řekne, že s tebou chce mít sex, ale ty o ní smýšlíš jen jako o kamarádce'. I když to ti nešlo zrovna dobře."
Shion vyzývavě zvedl bradu a podíval se do páru šedých očí.
"Jestli máš čas dělat si ze mě srandu, co takhle nechat mě umýt se?"
"Já první." Nezumi vytáhl z nějakých knih ručník a hodil ho Shionovi. "Nenaštvi se," řekl. "Co jsem tím myslel, je, že ses za ty čtyři roky dostal dost daleko. Naučil ses hodně užitečných věcí, jiných než jak udělat kakao."
"Já z těch tvých milých komplimentů snad pudu do kolen."
"Hej, vážně, nebuď naštvanej."
Nezumi zmizel mezi hromadami knih. Za chvíli Shion uslyšel tlumené zvuky sprchy. Pozorně se rozhlédl po místnosti. Na každé stěně byly police s knihami naplněné k prasknutí. Nevypadaly, že by byly nějak seřazené, knihy různých velikostí byly nahodile zastrčeny do prázdných míst na policích. Shion z toho cítil stejný druh hluku a shonu, jaký panoval na přeplněném vlakovém nástupišti. Vybledlý koberec, kdysi snad zelený, pokrývaly také stohy knih. Mezi nimi hnízdila postel. Nebyla tu žádná okna. Ani kuchyně nebo jiný nábytek.
Písk písk.
Zapískala myška na vrcholu jedné z knih. Shion vzal výtisk do rukou, rozevřel ho. Ucítil slabou vůni papíru. Vzpomínal si, že kdysi cítil totéž. Seděl na něčem měkkém a teplém– jeho pamět se zachvěla. Moc dobře si to nepamatoval. Myška mu pobíhala po rameni. Škubala vousky, vytrvale pískala.
"Chceš, abych ti četl?"
Písk písk.
Uprostřed knihy byla záložka. Shion ji v tom místě rozevřel a začal nahlas předčítat.
Tady, pořád ještě je cítit krví. Všechny vůně
Arábie nestačí navonět tuhle malou ručku. Ó, ó, ó!
―Jaký to vzdech! To srdce je krutě obtíženo.
―Nechtěla bych mít takové srdce v těle za
důstojenství celé její osoby.
|pzn překladatele: Shakespeare, William R. Macbeth. Jednání páté, scéna první, str. 90. Stažené pdf; Sazba Ing. Luboš Mencák 2014|
U Shionových nohou se objevila další malá myška. Měla okouzlující hroznově zbarvené oči. Hnědá myš, která seděla na knize, důrazně kývla hlavou, jako by na něj naléhala.
Do postele, do postele! Někdo buší na bránu.
Pojď, pojď, pojď, pojď, podej mi ruku! Co se stalo, nemůže
se odestát. Do postele, do postele, do postele!
|pzn překladatele: stejný zdroj, strana 91|
Shion za sebou cítil něčí přítomnost a otočil se. Stál tam Nezumi, ručník kolem krku. Hluboce se uklonil.
"Můžete do sprchy, pokud to Jeho Veličenstvo potěší. Čeká Vás převlečení."
"Nezumi, tahle kniha―"
"Je to Shakespeare. Macbeth. Slyšel jsi o něm někdy?"
"Jen název."
"Myslel jsem si to."
"Jsou všechny tyhle knihy klasika?"
"Ne, Vaše Veličenstvo. Máme také úvody do ekologie a vědecké časopisy pro Vaše obveselení."
"To jsou všechno tvoje knihy?"
"Opět výslech?" řekl Nezumi rozhořčeně. "Běž a osprchuj se, potom ti dám něco k jídlu." Skončil náhle a tvrdohlavě se odvrátil.
Sprcha byla stará a teplota v ní se nastavovala jen ztěžka. Tok byl přerušovaný výbuchy ledové vody, ale Shionovi přišla vhod. Už to bylo dlouho, co si naposled takhle užil sprchu. Dokonce i bolest na krku zázračně zmizela.
―Žiju. Byl jsem zachráněn.
Pomyslel si Shion, když po sobě nechával stékat horkou vodu. Nevěděl, co bude zítra. Ale právě teď byl naživu a stačilo mu osprchovat se.
―Ještě jsem mu nepoděkoval.
Byl zachráněn a Nezumi kvůli němu riskoval svůj život. Ale z jeho rtů dosud neuniklo jediné slůvko vděčnosti. Uvědomil si to. Brzy po odchodu z koupelny k němu opět pelášila jedna z myší.
"Vážně se mu líbí, jak čteš." Nezumi cosi míchal v hrnci postaveném na petrolejovém ohřívači. Stoupala z něj pára, dodávala místnosti pocit domáckého tepla.
"Ach!" vykřikl náhle Shion. Konečně si vzpomněl, co stojí za nostalgií a teplem, které cítil po otevření knihy.
"Co je? Kvůli čemu tak řveš?"
"Nic, jen jsem si na něco vzpomněl. Kdysi dávno mi matka čítávala."
"Četla ti Macbetha?"
"Samozřejmě že ne. Byl jsem tehdy hodně malý. Vzpomínám si, že jsem jí seděl na klíně a ona mi četla." Co to bylo zase za příběh? Stránka se pomalu otočila. V uších mu zněl Karanin hlas, prvně vysoký, pak nízký; tlumený, pak plný síly. Cítil teplo jejího těla. Vdechoval vůni papíru.
"Zničíš sám sebe," řekl Nezumi tiše. V hlase měl chlad.
"Cože?"
"Už jsem ti to řekl předtím. Táhneš sebou všechnu tu zbytečnou zátěž a jednoho dne to bude tvůj konec. Bude tě to stahovat dolů, dokud tě to nerozdrtí."
"Zbytečný? Jako co?"
"Vzpomínky. Spojení s městem No. 6. Tvůj pohodlný život, tvoje přehnané mínění o vlastních schopnostech, tvoje mylné představy o tom, že jsi nějaký druh vyvoleného, pýcha. Mohl bych pokračovat donekonečna. Ale nehorší je tvá matka. Máš snad Oidipovskej komplex? Jestli tě představa tvojí matky tak pronásleduje, bůh ví, co příště uděláš. Možná začneš kňourat, že chceš zpátky do města, abys viděl svou nejdražší mamá."
Zasáhl citlivé místo.
"Je zbytečné myslet na své rodiče?" odpověděl Shion napjatě. "Vím, v jaké jsem situaci a vím, že není způsob, jak se s mou matkou spojit. Ale můžu o ní přinejmenším volně přemýšlet. Proti tomu nemůžeš nic namítat."
"Zahoď to." Nezumiho hlas by ještě mrazivější a měl téměř kovový podtón. "Odhoď podobné zbytečné pocity."
"Proč― Proč to říkáš…“ řekl Shion nevěřícně.
"Protože jsou nebezpečné."
"Moje pocity? Nebezpečné?"
"Předtím jsi odhodil svou občanskou kartu, protože pro nás byla nebezpečná. Stejně tak i city k ostatním lidem. Smýkají s tebou, táhnou tě sem a tam a než ti to dojde, jsi na nebezpečném území. Tvoje matka, otec, babička, kdokoliv– všichni jsou teď pro tebe cizí. Budeš mít plné ruce práce udržet se naživu."
"A proto bych měl všechno ostatní zahodit?"
"Jo. Odřízni se od vší té zátěže, kterou jsi sebou do teď vlekl."
Shion zaťal ruce v pěst. Udělal krok blíž k Nezumimu.
"A co potom ty?"
"Já?"
"Proč jsi mi teda pomáhal? Jsem jen cizinec, ale abys mě zachránil, vkročil jsi na nepřátelské území. Nečiníš, co sám kážeš."
"To kvůli něčemu v tvojí osobnosti," odsekl Nezumi. "Jestli máš opravdu pocit, že jsem tě zachránil, proč nezkusíš mluvit trochu skromějc'?"
Nezumi natáhl ruku a popadl Shiona za límec. Natlačil ho na polici.
"Dlužil jsem ti to," zasyčel mu tiše do ucha. "Před čtyřmi lety jsi mi zachránil život. Splácím svůj dluh. Toť vše."
"Potom jsi už zaplatil dost. Vlastně mnohem víc." Shion popadl Nezumiho zápěstí, odstrkával mu ruku ze svého límce. Avšak Nezumiho napjaté svaly nejevily žádné známky uvolnění.
"Pusť."
"Přinuť mě, chlapečku."
"Ukousnu ti nos." Scvakl Shion zuby. Na zlomek vteřiny zaváhal. Shion to nevzdal. Sklouzl rukou kolem zadní části Nezumiho krku.
"Ukousnutí nosu je moje specialita."
"Co? Počkej chvíli, to je hnusný―"
"Zapomněl jsem zmínit, že jsem se během posledních čtyř let taky naučil bojovat."
"Hej, nech toho," řekl Nezumi nervózně, "kousání je nejhorší―uáá―!"
Nezumi ztratil rovnováhu a oba spadli do moře knih. Kupa po kupě se hroutily a shora na ně pršely knihy.
"Au," zašklebil se Nezumi. "Tohle je děsný. Myslím, že mě do hlavy praštila encyklopedie… Shione, jsi v pořádku?"
"Jo… co je tohle? Chumayel Chilam Balam?"
"Je to mayský duchovní text – příběh o bozích a lidech. Asi by tě to nezajímalo," usmál se Nezumi mdle a začal sbírat spadané knihy.
"A to má jako znamenat co?"
"Je to pravda, ne? Copak ses někdy předtím zajímal o jiné lidi nebo bohy nebo příběhy?"
Lidi? Bohy? Příběhy? Nikdy nad ničím z toho nijak hluboce nepřemýšlel. Ani jedinkrát. Jenže to bylo předtím.
Shion si ho prohlédl a nadechl se teplé vůně naplňující vzduch. Byl tu svět, který neznal. Ve dnech, které přijdou, co uvidí, uslyší, naučí se a nad čím bude přemítat? Srdce mu splašeně bušilo, aniž by věděl proč. Na jediný okamžik jeho duše tančila očekáváním, stejně jako když poprvé uviděl oceán. Potom se zamyslel nad výrazem, jaký musí mít ve tváři. Cítil se rozpačitě, že ho tak otevřeně ukázal a nechtěl, aby ho Nezumi viděl, sklonil se a nonšalantně zvedl knihu, která mu ležela u nohou.
"Co je to?"
"Sbírka Hessových básní," odpověděl Nezumi.
"―Slyšel jsi ji předtím?"
"Ne."
"Myslel jsem si to."
"Neptej se, když znáš předem odpověď," řekl Shion kysele.
"Je tvojí prací naučit se to, když to nevíš."
"A tohle snad není zbytečný?"
"Jednoho dne to přijde vhod," odpověděl Nezumi ležérně. "Každopádně to stačilo, polévka už je skoro―" Nezumi spolkl poslední slova. Vytřeštil oči.
"Co se děje, Nezumi?"
"Shione, tvoje ruka."
"Co?"
"Tvoje ruka… kdy se objevily ty skvrny..."
Shion měl rukáv košile vyhrnutý do poloviny paže. Po obnažené pokožce se mu začaly šířit tmavé skvrny. Když se sprchoval, nebyly tam. Rozhodně ne.
"Co? Co je to?"
Křičel. Zároveň ucítil v hlavě brutální bolest.
"Shione!"
Bolest přicházela ve vlnách. Na chvíli ustoupila, pak zaútočila, přičemž ho nemilosrdně srazila. Prsty mu ztuhly. Nohy se začaly zmítat.
"Shione, vydrž, dojdu pro doktora―"
Shion ovládl své nespolupracující tělo, aby se natáhl, jak nejdále mohl. Popadl Nezumiho za oblečení. Nebyl čas. Bylo zbytečné volat doktora.
"Co mám dělat? Shione, řekni mi, co―"
"Můj krk…“ řekl Shion slabě.
"Tvůj krk?"
"Puchýř… rozřízni ho…“
"Ale nemám žádné anestetikum."
"Žádný nepotřebuju…“ ušklíbl se. "Dělej…“
Ztrácel vědomí. Cítil, jak se jeho tělo zvedá. Neomdlévej. Jestli omdlíš, už se nikdy znovu neprobereš. Nevěděl, proč to tak silně cítí, ale byl si tím téměř jistý. Bolest na krátkou dobu odezněla a v mysli se mu vynořil obrázek Yamaseho, jak se zhroutil na podlahu a nehybně ležel.
―Ale Yamase-san netrpěl.
Nezmítal se v bolestech. Okamžitě zestárl a zemřel jako chřadnoucí strom. Yamaseho symptomy se od těch jeho lišily. Možná to znamená, že mám stále ještě šanci―
Mozek mu probodávaly rudé doutnající jehly. Bylo jich hrozně moc a přicházely ze všech směrů. Tělo se mu svíjelo v bolestech, jakou nikdy nezažil. Jeho vlastní křik se měnil v spalující úlomky, které ho bodaly. Začal se potit. Cítil silnou vlnu nevolnosti. Do úst mu vnikla krev s žaludečními šťávami a přelila se mu přes rty.
To bolí, to bolí, to bolí.
Shion už nechtěl, aby ho zachránil nebo ušetřil smrti. Chtěl se jen zbavit té bolesti, toho utrpení. Nepotřeboval otevírat oči. Nepotřeboval žít. Nežádal zase tolik. Jen chtěl, aby ho osvobodil―
Cítil se, jako by ho někdo zezadu tahal za vlasy a táhl ho do tmy. Cítil úlevu. Musel se jí jen podvolit, vezme ho na lepší místo. Konečně bude moci spát.
Do úst se mu vlila hustá, hořká tekutina. Byla horká. Klouzala mu do krku a Shion cítil, jak stoupá ze tmy. Ale to taky znamenalo, že byl vržen zpět do mučivého utrpení.
"Měj oči otevřené." Do tváře mu zíral pár šedých duhovek.
"Nezumi… Já to nevydržím…“ prosil Shion chabě. "Nech mě jít…“
Nezumi ho prudce udeřil do tváře.
"Neštvi mě. Nikam nejdeš. Napij se." Znovu mu do úst násilím vnikla silná a hořká tekutina. Tma mizela. V hlavě mu pulzovala slabá bolest.
Hryz hryz hryz… hryz hryz…
Shionovi se zdálo, že něco slyší― nebo to byla halucinace? Byl to zvuk jeho mozku požíraného zaživa. Měl v něm hromadu malých černých brouků. Lezli mu po mozku, vydávali hryzavé zvuky,
Jíst. Jíst. Jíst.
Byla to halucinace? Nebo… hrozně to bolí. Nemohl to snést. A byl vyděšený. Hrdlo mu rozerval výkřik.
"To je ono. Křič. Nevzdávej se. Je ti teprve šestnáct. Je ještě brzo na to, abys ručník do ringu, ještě ne."
Shion cítil, jak jeho tělo opouštějí síly. Byl těžký jako by byl z olova. Dusil se. Ale bolest ustoupila jen trochu.
"Řvi dál. Zůstaň při vědomí. Teď to rozříznu."
Nezumi měl v ruce stříbrný skalpel.
"Nemám nic tak přepychového jako elektronickej skalpel, jen abys věděl. Nehýbej se."
Zda to bylo ztuhlostí svalů od té příšerné bolesti nebo kvůli naprosto zesláblému tělu, nevěděl, ale Shion nehnul ani brvou. Vlastně ani nemohl.
Tři myšky seděly bok po boku na vrcholku hromady knih. Nad nimi visely na zdi kulaté hodiny. Byly analogové. Tik tak tik tak tik tak. Slyšel jejich zvuk. Bylo to poprvé, co slyšel ubíhat čas. Uběhla vteřina, potom minuta. Čas se sám vrýval. Plynul jemně, nejasně se klikatil. Svět před ním se rozmazal. Tváře měl horké. Stekla mu slza, dotkla se jeho rtů, než ji prostěradlo stále ještě horkou vsáklo.
"Je po všem," vydechl dlouze Nezumi. Byl to kovový zvuk skalpelu dopadajícího na podlahu?
"Krvácení není tak zlé. Bolí to?"
"Ne…“ zachraptěl Shion. "Jen se mi chce spát…“
"Ještě ne. Ještě chvíli vydrž."
Nezumiho hlas se vytrácel. Shion slyšel jen zvuk tikajících hodin.
"Shione."
Zatřásl jím.
"Drž oči otevřené. Ještě chvíli―prosím―otevři oči."
Sklapni, chtěl říct. Sklapni, sklapni. Ještě chvíli? Jak dlouhá je chvíle?
"Neser mě. Protáhl si mě všema těma problémama― nemůžeš si prostě jen tak umřít. Shione, víš, co to znamená? Tvoje máma bude brečet. A co uděláš s tou holkou, hm? Safu, nebo jak se jen jmenuje. Spal si předtím vůbec s nějakou holkou? Taková škoda, odmítnout to pozvání."
Sklapni. Už nemluv. Prostě mlč…
"Ještě nic nevíš. O sexu, knihách nebo jak správně bojovat. A stejně si myslíš, že už nemusíš žít? Shione! Otevři oči!"
Otevřel je. Uviděl, jak ho pozorují čtyři páry očí. Jeden z nich byl šedý a patřil člověku. Ty další tři měly barvu hroznového vína a patřily myším.
"To je hodný kluk. Pochválím tě za to."
"Nezumi…“
"Hm?"
"Já… neznám tvoje jméno…“
"Moje jméno?"
"Tvoje pravé… jméno…“
"No, ještě je tu něco, co nevíš. Řeknu ti to, až se úplně uzdravíš, bude to tvůj dárek za uzdravení. Těš se na něj."
Ještě několikrát ho nakrmil hořkou tekutinou. Usnul, jen aby ho vzápětí znovu probudil. Shion si připadal, jako by se to opakovalo snad milionkrát. Dostal horečku. Hodně se potil a znovu a znovu zvracel. Jako by z něj byly vyždímány veškeré tekutiny.
"Vodu…“
Prosil opakovaně a pokaždé mu hrdlo svlažila chladná kapalina.
"Je dobrá…“
"Že jo? Tenhle svět není konec konců až tak špatné místo." Nezumiho ruka pomalu pohladila Shiona po vlasech.
"Už je to dobrý. Běž spát."
"Můžu…?“
"Jo. Z nejhoršího seš venku. Vyhrál jsi. To už je celkem něco." Prsty hladící jeho vlasy byly něžné, stejně jako tón Nezumiho hlasu. Tělo mu zaplavila úleva. Shion zavřel oči a propadlo se do spánku.
S rukou stále položenou na jeho hlavě zkontroloval Nezumi spícímu Shionovi dech. Byl trochu slabý, ale uvolněný. Nebyl nestálý.
―Dostal ses z toho.
A to bylo něco. Nepřeháněl ze zdvořilosti nebo kvůli povzbuzení. Shion skrýval mnohem víc vitality, než na kolik vypadal. Byl houževnatý a silný. Nezumi pozoroval Shionův spící obličej― vyčerpaný a zesláblý, avšak stále pravidelně dýchající, nicméně― uvědomil si, jak moc se sám cítil unavený. Byl psychicky, nikoliv fyzicky, vyčerpaný. Nedokázal ani pochopit, jak se vypořádal s tím, co právě zažil. Mysl mu požíral pocit neklidu, který mu rozechvíval krev.
―Co se to tu děje?
No. 6. Něco vřelo pod povrchem toho, co nazývali Svatým městem. Rodí se něco, co přesahuje hlubiny lidské fantazie a pomalu ale jistě se to rozvíjí. Nezumi se zanořil do nejzadnější police a vytáhl odtamtud Petriho misku. Obsahovala něco, co vytáhl zpod Shionovy kůže, když rozřízl jeho puchýř.
―Nemůžu tomu uvěřit.
Ano, někdy se děje nepředstavitelné. Realita zrazuje lidi až příliš snadno a z rozmaru vrhá lidské životy neočekávanými směry. Někdy je odfoukne do hlubin zoufalství. Je to kruté a násilné. Dokonce absurdní. Nedá se jí věřit. Kdykoliv se může stát cokoliv.
To věděl Nezumi až příliš dobře. Ale nemohl si pomoct, ta realita ho zneklidňovala. Je možné, aby se stalo něco takového? ―Pravdou však je, že už se to stalo. Něco, co se nedá smést ze stolu, něco před čím už nemůže zavírat oči.
Nezumi se vrátil k Shionovu lůžku. Znovu ho lehce pohladil po vlasech.
―Až se probudíš, dokážeš uvěřit této realitě?
Dokáže se s ní vypořádat? Ležel tam chlapec narozený a chráněný až do dvanácti let v jádru Svatého města. Do šestnácti žil v Ztraceném městě ― na okraji města a přesto v jeho části ― a bylo s ním zacházeno jako s občanem. Dokáže se někdo, kdo žil v takové ochranné skořápce, vypořádat s realitou? Bude dostatečně silný?
―Ačkoli možná není tak slabý, aby ho zdrtila.
To však nevěděl. Nevěděl, kolik síly nebo slabosti sídlí v tiše spícím chlapci ležícím před ním. Zda to vydrží nebo zkolabuje ― Nezumi nevěděl. Ale Shion přežil a to byla jiná realita. Abys přežil, musel jsi popadnout Život a zuby nehty se ho držet. Bez ohledu na to, zda to bylo ošklivé nebo tvrdé ― ti, kteří nejvíce toužili po Životě, přežili. Nezumi si toho byl z vlastní zkušenosti bolestivě vědom. Chlapec před ním v sobě tu touhu měl. Bylo mnohem těžší přežít nepěkným způsobem než zemřít krásnou a hrdinskou smrtí. Taky si to žádalo větší cenu. I tohoto si byl Nezumi bolestivě vědom.
―Budeš v pořádku.
Nezumi navlhčil Shionovy vyprahlé rty vodou. Potom tiše otevřel dveře a vyklouzl ven. Svítalo. Obloha světlala z černé do fialové a mrkala z ní hrstka hvězd.
"No. 6." Směřoval Nezumi temně se rýsujícímu mamutímu městu v dálce. "Jen počkej. Jednoho dne z tebe vyříznu tu infekci a oddělám ji."
Oblohou se nesl záblesk světla. Odkudsi vyletělo hejno ptáků. Slunce vycházelo. Přicházelo ráno. Západní blok byl stále uvržen v hlubinách temnoty, avšak Svaté město se koupalo v paprscích vycházejícího slunce, zářilo, jako by se jim opovržlivě vysmívalo. Nezumi klidně stál, tiše se díval na město.
Ulice níže přetékaly světlem. Ten ranní výjev z jeho pokoje ho nikdy neunavil; tak nádherný byl
―Dokonalost.
Uspořádané ulice a svěží barvy košatých stromů, které je lemovaly, byly krásné. Bylo to místo plné funkčnosti a vitality. Nikde ani náznak plýtvání nebo ošklivosti. Tohle byl produkt lidské práce, nejvyšší možná―
Zvuk zvonkohry. Monitor zabudovaný do zdi zablikal a ukázal podlouhlý, úzký mužský obličej.
"Omlouvám se za vyrušení takhle brzy ráno."
"Není třeba. Očekával jsem vás."
"Vyšetřování je ukončeno. Rád bych vám přímo sdělil výsledky a pokud možno osobně."
"Osobně? To je od vás dost opatrné. Něco není v pořádku?"
"Podezřelý uprchl."
"Vypadá to tak― Slyšel jsem. Ale zajisté nejde o nic důležitého."
"Byl do toho zatažený. Napomáhal podezřelému v útěku."
Muž na obrazovce si po nose poposunul brýle. Byly černě orámované, jasně staromódní. Možná měl dojem, že mu sedí nejlépe, protože za posledních deset let je nezměnil.
"Jste si tím jistý?"
"Potvrdili jsme to. Máme hlasový záznam."
"Pomáhal v útěku, co… a metoda?"
"V krátkosti vám sdělím všechny detaily."
"Chápu. Budu čekat."
"Pokud mě tedy omluvíte."
Obraz zmizel a monitor na zdi zčernal. Muž kolem sebe chvíli bloudil pohledem, pak vyhlédl skleněnou tabulkou okna na nebe za ním. Bylo tak tmavě modré, až ho bodalo do očí. Roční období se opět měnilo.
―Takže ses vrátil.
Proč? Proč se znovu ukázal? Z kytice růží na stole se uvolnil osamělý plátek a tiše se snesl na podlahu.
―Měl jsi tiše zůstat tam, kdes byl… idiote.
Nohou rozdrtil karmínový lístek. Rozmazal se po luxusním koberci, zanechávaje po sobě skvrnu připomínající krev.
Yamase dřepěl na podlaze, rukama si objímal kolena, hlavu skloněnou. Vypadal jako trucující dítě, které dostalo vynadáno.
"Yamase-san," zavolal na něj Shion. Žádná odezva.
"Yamase-san, děje se něco?"
Yamase propukl v pláč.
"Yamase-san, neplač."
Shion mu položil ruku na rameno. Yamaseho úzkostlivé vzlyky mu rvaly srdce. Jenom jejich poslouchání ho bolelo.
"Co tě takhle rozplakalo? Můžu pro tebe něco udělat?"
"Jo." Yamase popadl Shiona za kotník.
"Shione, nechci být sám. Proč tě musel zachránit?"
"Cože?"
"Pojď se mnou," prosil. "Můžeš, ne snad?"
"Yamase-san, co―?"
Ruka svírající jeho kotník změnila barvu. Začínala hnít. Kusy masa na Yamaseho paži se rozkládaly a odpadávaly. Shion viděl, jak pod nimi prosvítá kost.
"Půjdeme spolu… ano?"
Škubal za Shionův kotník čím dál prudčeji. Shion byl zatahován do naprosté temnoty. Yamaseho paže dál hnila, jak se prodlužovala a omotávala kolem Shionova těla, dokud se konečně nedostala k jeho krku a nezačala ho dusit.
"Ne―přestaň―"
"Shione…“
Shion se natáhl, jak to jen šlo. Cítil cosi pevného a určitého, sevřel to v ruce a pevně stiskl. A křičel.
"Ne!"
Shion se s výkřikem probudil. Hrdlo měl bolestivě vyschlé.
"Ne co?" Díval se mu Nezumi s vážným výrazem do obličeje.
"Nezumi…“ zamumlal omámeně Shion. "Ach… jsem naživu…“
"Jsi. Gratuluju k bezpečnému návratu. A omlouvám se za ničení tvé chvíle, ale mohl bys mě pustit? Držíš mě celkem natěsno a bolí to."
Svíral Nezumiho dlaň tak silně, že mu nehty zarýval do masa. Musel se jí chytit, aby unikl temnotě.
"Chceš napít?"
"Jo," řekl Shion vděčně.
Voda byla studená a pronikala do všech zákoutí Shionova těla.
"Vzpomínám si, jak jsi mi takhle dával vodu… znovu a znovu." Shionovy rty pomalu formovaly slova a vypouštěly je v podivných úlomcích.
"Nedaleko je pramen, takže to není tak špatný. Je to zadarmo, nemusíš si dělat starosti."
"Znovu… jsi mě zachránil."
"To jsem nebyl já. Stejně tady nejsou žádní adekvátní lékaři nebo zdravotnická zařízení a i kdyby byly, nic by nezmohly. Nikdo by tě nezachránil. Sám ses přivedl zpátky. Svedl jsi celkem boj. Vlastně sem trochu ohromenej. Slibuju, že už ti víckrát neřeknu chlapečku."
"To všechno… díky tobě…“
Shion si přenesl ruku k obličeji, aby se na ni podíval. Byla tak nějak suchá a hrubá, avšak nebyly na ní ani stopy po vráskách. Pořád to byla ta samá mladá ruka. S úlevou si oddechl.
"Měl jsem zlý sen…“ začal Shion tiše. "Chtěl jsem, aby mi někdo pomohl a natáhl se, jak nejvíc jsem mohl… a popadl tvojí ruku."
"Děsivej, jo?"
"Byl tam Yamase-san― řekl mi, že nemůžu být jediný zachráněný… jeho paže se kolem mě obtáčela, od trupu ke krku…“ Shionův hlas se vytratil kvůli pocitu na krku. Byl zavázaný obvazy.
"Od trupu ke krku?" Nezumi se krátce nadechl. Sklopil pohled a odstoupil od postele.
"Yamase-san by nikdy nic takového neřekl…“ pokračoval Shion zamyšleně. "Byl by šťastný za mě… proč mi přišel do snu a…"
"Protože cítíš vinu," řekl Nezumi krátce, kolem ramen si obaloval látku ze supervlákna. Na rameno mu z hromady knih skočila myška. "Ten tvůj Yamase umřel a tys přežil. Cítíš kvůli tomu vinu, a proto se ti zdají tak stupidní sny."
"Pro tebe je všechno stupidní nebo k ničemu, to není…"
"Ten, kdo žije, vítězí. Nemusíš cítit vinu, protože jsi přežil. Jestli máš čas na to, cítit vinu, pak se postarej o to, abys přežil další den, další minutu. A jednou za čas si vzpomeň na ty, co umřeli před tebou. To stačí."
"A to říkáš mně?" zeptal se Shion.
"A komu jinýmu?"
"Znělo to jako―" zaváhal Shion. "Skoro jako by sis to říkal sám pro sebe…“
Nezumi zamrkal. Na chvíli se zadíval na Shiona a pod vousy zamumlal "směšné".
Shion se pokusil zvednout z postele. Nemohl hýbat tělem tak dobře, jak by chtěl. Všiml si, že má celé tělo těsně zabalené v obvazech.
"Proč je jich tolik…“
"V bolestech sis ubližoval, proto. Lehni si, ještě pořád je moc brzo na to, aby ses hýbal. A vezmi si lék. Až přijdu domů, udělám nějakou polévku."
"Jdeš pryč?"
"Mám práci."
Nezumi se otočil k Shionovi zády a spěšně odešel z místnosti.
Shion spolkl bílou pilulku, přesně jak mu řekl. Vedle sklenice vody na něj pískala hnědá myška.
"Díky."
Myška přikývla, jako by porozuměla jeho díkům a jakmile si lehl, usadila se mu na hrudi.
"Co dělá tvůj pán za práci?"
Písk písk.
"Jak se jmenuje? Jak do teď žil? Kde se narodil a co…" odmlčel se. Začínal být ospalý. Jako by jeho tělo chtělo víc tichého odpočinku. Shion usnul. Tentokrát se mu nic nezdálo. Když se vzbudil, tíha a letargie v jeho těle zmizely. Necítil jiné nepohodlí než tupou bolest z rány na krku. Jeho tělo se rychle regenerovalo.
V místnosti nikdo jiný nebyl. Vypadá to, že se Nezumi ještě nevrátil. Ponurá temnota se ustálila a utichla. Shion otočil hlavu, aby viděl na tři myšky, které mu stočené spaly u krku. Tiše se zvedl a nasadil si boty. Zoufale se chtěl nadechnout venkovního vzduchu, naplnit si plíce jeho čerstvostí. Udělal několik kroků. Pod obvazy na hrudi a krku se potil. Rozmotal ty, co měl kolem krku a hned se mu lépe dýchalo. Nohy měl lehké, necítil závrať ani nevolnost. Shion otevřel dveře a vystoupal po schodech. Narazil do něj závan chladného vzduchu. Země se koupala v načervenalém světle. Bylo šero. Ze stromů padaly barevné listy. Tančily ve větru a se suchým šustěním poletovaly po zemi. Vzhlédl a spatřil tmavé větve stromů, z větší části holé, v ostrém úhlu se natahovaly k obloze. V dálce viděl No. 6.
Shion cítil v zadní části očí horké bodání. Nebyla to nostalgie nad městem, kde se narodil a vyrostl. Byl to pohled na pozdní podzim, tato všední scéna, co pohnulo jeho srdcem. Slabý šelest spadaného listí, vůně země, barva oblohy, to všechno hluboce rezonovalo v jeho srdci jako by ho to chtělo přinutit k slzám.
―Kdyby mě takhle viděl, pobavilo by ho to.
Shion se kousl do rtu, aby zadržel slzy. Zhluboka se nadechl.
Za sebou uslyšel hlasy zmítané smíchem. Shion se otočil a pod stromy spatřil tři děti mířící do kopce směrem k němu. Dvě dívky a chlapec. Žijí v tom rozpadlém domě, co viděl předtím? Měli podobné kulaté obličeje. Nevěděl, čemu se tak radostně smějí, ale jemu samotnému se při pouhém pohledu na ně zvedla nálada. Karan milovala děti a vždycky dělala slevy jako "Pro děti pod deset let za polovic", takže pekárna byla neustále plná dětských hlasů. To bylo uvnitř No. 6. Tohle bylo venku. Ale navzdory tomu, jak bizarní svět na této straně zdi byl, zvuk dětského smíchu zůstával stejný.
Dívka, která vypadala jako nejstarší z trojice, si všimla Shiona jako prvního. Zastavila se a vytřeštila oči. Tvář jí ztuhla. Shion ji nechtěl vystrašit. Zvedl ruku na pozdrav a promluvil jako první.
"Ahoj."
Malý chlapec stojící za ní propukl v pláč.
"Co? Ach, neplakej―" Shion udělal krok dopředu. Dívčina tvář se zkřivila.
"Had!" vykřikla.
Spěšně popadla chlapce do náručí, druhou dívku vzala za ruku a seběhla zpátky dolů ze svahu. Její výkřik se vysoko odrážel do západu slunce. Shion stál v ohromeném tichu.
―Had? Proč křičela? Jaký had?
Nerozuměl dívčiným slovům.
―Co viděla?
Otočil se. Nebylo tam nic kromě scenérie pozdního podzimu. Nebyli tam žádní hadi ani ptáci. Ano stopa po jakékoli živé bytosti.
―Spletla si stíny větví s hadem? …Ne, ta dívka se dívala přímo na mě. Dívala se jenom na mě.
Shion se zachvěl. Kůže na hlavě ho brněla. Rukou si hrubě přejel po ofině a prudce zatáhl. Byl to zvyk, který dělal, když byl rozrušený.
"Co―"
Shionovi se zadrhl dech v hrdle. Na prsty mu přilnulo několik vlasů. Měly téměř průsvitný odstín bílé. Zachytávaly na sobě paprsky zapadajícího slunce, třpytily se.
"Jak―co―"
Prohrábl si hlavu, vytáhl další vlasy. Všechny byly stejné. Nahmatal svůj obličej. Kůže pod dlaní byla pevná. Žádné vrásky nebo propadliny. Ale na krku cítil něco divného. Pod kůží měl lehkou zduřeninu, vinula se mu kolem krku. Shion ve spěchu napůl spadl ze schodů.
―Zrcadlo, potřebuju zrcadlo…
Zakopl před hromadu knih. Překvapené myšky se vrhly pod postel. Vedle koupelny našel dřevěné dveře. Otevřel je a spatřil za nimi prostor dostatečně velký pro jednu osobu, aby si tam lehla nebo stoupla. Zadní stěna vypadala jako zrcadlo. Na ostatních zdech visely různé věci, ale Shion neměl náladu je prozkoumávat. Rozsvítil světlo a přiblížil se k zrcadlu. Nohy se mu chvěly. Ruce se třásly. Ale přinutil se k pohledu do zrcadla.
Slabě vykřikl hrůzou.
Co vidí v tom zrcadle? Co je tahle… tahle…
Had!
V uších mu vytryskl dívčin výkřik a v ozvěně se mu rozléhal hlavou. Potřeboval vzduch, jinak se zadusí. Nemohl dýchat. Shion zavrávoral a ztěžka se opřel o zeď. Zíral sám na sebe do zrcadla. Měl k němu přilepené oči a nedokázal se pohnout. Nedokázal odvrátit pohled.
Jeho vlasy byly bílé a zářily. A taky tam byl had. Červený, asi dva centimetry široký had se mu obtáčel kolem krku. Alespoň to tak vypadalo. Nepochyboval o tom.
"To nemůže být…“ Shodil ze sebe oblečení, Pokusil se servat ze sebe obvazy obalující celé jeho tělo. Byly zavázané těsně a s péčí, zamotané a provázané jako by chtěly zesměšnit Shionovy tápající ruce. Když mu nakonec spadly z těla, Shion přidušeně vykřikl. Karmínová stuha se mu táhla po pokožce od levého kotníku, vinula se mu kolem nohy a šířila se mu přes rozkrok a trup, táhla se kolem podpaždí a dosahovala mu až ke krku. Byla, doslova, jako had, který ho škrtil. Plazil se mu po nahém těle. Červená zakroucená jizva. Síla mu opustila nohy. Pomalu klesl na odmotané obvazy.
Bílé vlasy a červený had. To byla cena, kterou zaplatil za přežití.
"Užíváš si pohled na svou nahotu?" ozval se hlas tak tichý, že téměř přecházel do šepotu. Nezumi se opíral o dveře za ním.
"Nezumi―tohle―"
"Vypadalo to, že ti horečka klesla. Je to jen povrchové, není kvůli přeplněným žílám. Což znamená, že nemáš poškozený oběhový systém. Není to pěkné?"
"Pěkné? Co je na tomhle pěkného? Tohle je…“
"Když se ti to nelíbí, můžeš se toho zbavit," řekl Nezumi tiše. "Transplantace kůže není v téhle době žádnej velkej výkon, ne? Stejně jako si můžeš přebarvit vlasy. Nevidím v tom žádnej problém. Ale jen abys věděl―" pokrčil mírně rameny, "můžeme ti sice něco udělat s vlasama, ale tady ti kůži netransplantujou. Nemáme tu na to ani technologii ani zařízení." Jeho hlas byl klidný a bez emocí a nebyl v něm sebemenší náznak soucitu. Shion zůstal sedět tam, kde byl, nepřítomně hleděl na obvaz omotaný kolem nohy.
"Shione."
„…Jo…“
"Lituješ, že jsi naživu?"
Shinovi chvíli trvalo, než odpověděl.
"―Cože?" zeptal se vágně. "Ach―říkal jsi něco?"
Nezumi si povzdechl a klekl si před Shiona, zahákl mu prst pod bradu. Přinutil Shiona zvednout obličej.
"Přestaň zírat dolů a podívej se na mě. Dostaň se z toho omámení a poslouchej, co ti říkám. Vadí ti to?"
"Vadí…? Co?"
"Že jsi naživu."
"Vadí… myslíš tím… jako jestli si přeju, aby se to nestalo, viď…“
"Samozřejmě. Ne," řekl Nezumi sarkasticky, "mluvil jsem francouzsky jako la menthe jako máta. Vážně? Vzpamatuj se. Stalo se ti něco s tím tvým nadaným mozkem?" |Pzn překladatele: Původně slovní hříčka. V originále kōkai, což může znamenat lítost [後悔] nebo cesta [航海]. V překladu jsem to vzala za jiný konec – jestli mu vadí, že žije nebo jak teď vypadá :)|
Litovat? Že žije? Vadí mu, že je naživu, sedí tam a vypadá teď takhle? Shion pomalu zavrtěl hlavou.
"Ne, nevadí."
Nechtěl zemřít. I kdyby ho srazili, plazil by se po zemi, aby zůstal naživu. Neměl žádné jasné cíle ani naděje. Neměl vyhlídky do budoucna. Jeho tělo se překvapivě změnilo a duše byla zmatená. Ale stejně nechtěl zemřít.
Život byl v lahodném doušku vody, který svlažoval hrdlo. Byl v barvě oblohy rozprostírající se před jeho očima, v klidném večerním vzduchu, čerstvě upečeném chlebu, v určitém pocitu něčích prstů, v měkkém, tajnůstkářském smíchu; 'Shione, v co doufáš?'; nečekaná otázka, nejistota a váhání. Všechny tyhle věci byly spojené s životem. Bez ohledu na to, jak teď vypadá, nechtěl být odříznut od ničeho z toho.
"Nezumi…“ zašeptal. "Já― Já chci být naživu."
Slzy, které do teď zadržoval, se vyhrnuly ven. Po tváři se mu skutálela osamocená kapička. Spěšně ji setřel.
"Nemá cenu to skrývat, hňupe," povzdechl si Nezumi tiše. "Jak můžeš takhle otevřeně brečet? Copak ti není trapně?"
"Prostě jsem přestal být ostražitý, jasný?" odsekl Shion podrážděně. "Mám problém se kontrolovat, protože ještě nejsem emočně stabilní. Zotavuju se, takže si ze mě přestaň dělat srandu."
Nezumi tiše pozoroval Shionův obličej a potom se natáhl, aby ho jemně uchopil za vlasy.
"Pokud ti to tolik vadí, tak ti je potom obarvím. Ale svým způsobem to vypadá celkem hezky. A kromě toho―" Nezumiho prsty se přesunuly po červené jizvě na Shionově hrudi. "Uvažuj nad tím, máš kolem těla stočeného červeného hada. Celkem vyzývavé, řekl bych."
"To mi vůbec nepolichotilo."
"No, ani já si tvojí nahotu neužívám," odsekl Nezumi. "Hoď na sebe něco. Udělám ti nějakou speciální horkou polévku a maso."
Když se nad tím zamyslel, už to bylo pěkně dlouho, co něco jedl. Shion cítil pálení v žaludku, jak se do něj náhle zakousl hlad.
"Jakou polévku? Potřebuješ pomoct?"
Nezumi zamrkal.
"Zotavil ses celkem rychle, co?"
"Cože?"
Nezumiho hlas náhle klesl do nízkého chrapotu.
"Co je to?"
"Macbeth. Scéna, kde tři čarodějnice vaří v kotli mločí oči, žabí stehýnka a netopýří křídla, vaří tak svou speciální polévku. Okouzlující, ne?"
"Jestli je tohle tvoje představa speciální polévky, pak musím říct ne, díky."
"Místo netopýřích křídel použijeme kuře a místo mloků tam vhodíme spoustu čerstvé zeleniny. Žáby nahradíme stroužkem česneku. Jen chvíli vyčkejte, Vaše Veličenstvo."
Nezumiho speciální polévka byla vařící a chutnala lépe než cokoli, co Shion kdy ochutnal.
Sprcha byla stará a teplota v ní se nastavovala jen ztěžka. Tok byl přerušovaný výbuchy ledové vody, ale Shionovi přišla vhod. Už to bylo dlouho, co si naposled takhle užil sprchu. Dokonce i bolest na krku zázračně zmizela.
―Žiju. Byl jsem zachráněn.
Pomyslel si Shion, když po sobě nechával stékat horkou vodu. Nevěděl, co bude zítra. Ale právě teď byl naživu a stačilo mu osprchovat se.
―Ještě jsem mu nepoděkoval.
Byl zachráněn a Nezumi kvůli němu riskoval svůj život. Ale z jeho rtů dosud neuniklo jediné slůvko vděčnosti. Uvědomil si to. Brzy po odchodu z koupelny k němu opět pelášila jedna z myší.
"Vážně se mu líbí, jak čteš." Nezumi cosi míchal v hrnci postaveném na petrolejovém ohřívači. Stoupala z něj pára, dodávala místnosti pocit domáckého tepla.
"Ach!" vykřikl náhle Shion. Konečně si vzpomněl, co stojí za nostalgií a teplem, které cítil po otevření knihy.
"Co je? Kvůli čemu tak řveš?"
"Nic, jen jsem si na něco vzpomněl. Kdysi dávno mi matka čítávala."
"Četla ti Macbetha?"
"Samozřejmě že ne. Byl jsem tehdy hodně malý. Vzpomínám si, že jsem jí seděl na klíně a ona mi četla." Co to bylo zase za příběh? Stránka se pomalu otočila. V uších mu zněl Karanin hlas, prvně vysoký, pak nízký; tlumený, pak plný síly. Cítil teplo jejího těla. Vdechoval vůni papíru.
"Zničíš sám sebe," řekl Nezumi tiše. V hlase měl chlad.
"Cože?"
"Už jsem ti to řekl předtím. Táhneš sebou všechnu tu zbytečnou zátěž a jednoho dne to bude tvůj konec. Bude tě to stahovat dolů, dokud tě to nerozdrtí."
"Zbytečný? Jako co?"
"Vzpomínky. Spojení s městem No. 6. Tvůj pohodlný život, tvoje přehnané mínění o vlastních schopnostech, tvoje mylné představy o tom, že jsi nějaký druh vyvoleného, pýcha. Mohl bych pokračovat donekonečna. Ale nehorší je tvá matka. Máš snad Oidipovskej komplex? Jestli tě představa tvojí matky tak pronásleduje, bůh ví, co příště uděláš. Možná začneš kňourat, že chceš zpátky do města, abys viděl svou nejdražší mamá."
Zasáhl citlivé místo.
"Je zbytečné myslet na své rodiče?" odpověděl Shion napjatě. "Vím, v jaké jsem situaci a vím, že není způsob, jak se s mou matkou spojit. Ale můžu o ní přinejmenším volně přemýšlet. Proti tomu nemůžeš nic namítat."
"Zahoď to." Nezumiho hlas by ještě mrazivější a měl téměř kovový podtón. "Odhoď podobné zbytečné pocity."
"Proč― Proč to říkáš…“ řekl Shion nevěřícně.
"Protože jsou nebezpečné."
"Moje pocity? Nebezpečné?"
"Předtím jsi odhodil svou občanskou kartu, protože pro nás byla nebezpečná. Stejně tak i city k ostatním lidem. Smýkají s tebou, táhnou tě sem a tam a než ti to dojde, jsi na nebezpečném území. Tvoje matka, otec, babička, kdokoliv– všichni jsou teď pro tebe cizí. Budeš mít plné ruce práce udržet se naživu."
"A proto bych měl všechno ostatní zahodit?"
"Jo. Odřízni se od vší té zátěže, kterou jsi sebou do teď vlekl."
Shion zaťal ruce v pěst. Udělal krok blíž k Nezumimu.
"A co potom ty?"
"Já?"
"Proč jsi mi teda pomáhal? Jsem jen cizinec, ale abys mě zachránil, vkročil jsi na nepřátelské území. Nečiníš, co sám kážeš."
"To kvůli něčemu v tvojí osobnosti," odsekl Nezumi. "Jestli máš opravdu pocit, že jsem tě zachránil, proč nezkusíš mluvit trochu skromějc'?"
Nezumi natáhl ruku a popadl Shiona za límec. Natlačil ho na polici.
"Dlužil jsem ti to," zasyčel mu tiše do ucha. "Před čtyřmi lety jsi mi zachránil život. Splácím svůj dluh. Toť vše."
"Potom jsi už zaplatil dost. Vlastně mnohem víc." Shion popadl Nezumiho zápěstí, odstrkával mu ruku ze svého límce. Avšak Nezumiho napjaté svaly nejevily žádné známky uvolnění.
"Pusť."
"Přinuť mě, chlapečku."
"Ukousnu ti nos." Scvakl Shion zuby. Na zlomek vteřiny zaváhal. Shion to nevzdal. Sklouzl rukou kolem zadní části Nezumiho krku.
"Ukousnutí nosu je moje specialita."
"Co? Počkej chvíli, to je hnusný―"
"Zapomněl jsem zmínit, že jsem se během posledních čtyř let taky naučil bojovat."
"Hej, nech toho," řekl Nezumi nervózně, "kousání je nejhorší―uáá―!"
Nezumi ztratil rovnováhu a oba spadli do moře knih. Kupa po kupě se hroutily a shora na ně pršely knihy.
"Au," zašklebil se Nezumi. "Tohle je děsný. Myslím, že mě do hlavy praštila encyklopedie… Shione, jsi v pořádku?"
"Jo… co je tohle? Chumayel Chilam Balam?"
"Je to mayský duchovní text – příběh o bozích a lidech. Asi by tě to nezajímalo," usmál se Nezumi mdle a začal sbírat spadané knihy.
"A to má jako znamenat co?"
"Je to pravda, ne? Copak ses někdy předtím zajímal o jiné lidi nebo bohy nebo příběhy?"
Lidi? Bohy? Příběhy? Nikdy nad ničím z toho nijak hluboce nepřemýšlel. Ani jedinkrát. Jenže to bylo předtím.
Shion si ho prohlédl a nadechl se teplé vůně naplňující vzduch. Byl tu svět, který neznal. Ve dnech, které přijdou, co uvidí, uslyší, naučí se a nad čím bude přemítat? Srdce mu splašeně bušilo, aniž by věděl proč. Na jediný okamžik jeho duše tančila očekáváním, stejně jako když poprvé uviděl oceán. Potom se zamyslel nad výrazem, jaký musí mít ve tváři. Cítil se rozpačitě, že ho tak otevřeně ukázal a nechtěl, aby ho Nezumi viděl, sklonil se a nonšalantně zvedl knihu, která mu ležela u nohou.
"Co je to?"
"Sbírka Hessových básní," odpověděl Nezumi.
Má duše, ty vystrašený ptáčku,
znovu a znovu se musíš ptát:
Kdy po tolika bouřlivých dnech
přijde mír, kdy přijde klid?
|pzn překladatele: Nemohla jsem najít oficiální překlad, takže tohle jsem zvládla se svojí omezenou němčinou, pro jistotu přkládám originál a přijímám jakékoli námitky –Hermann Hesse, Keine Ruh. V originální němčině: Seele, banger Vogel du,
Immer wieder musst du fragen:
Wann nach so viel wilden Tagen
Kommt der Friede, kommt die Ruh?|
"―Slyšel jsi ji předtím?"
"Ne."
"Myslel jsem si to."
"Neptej se, když znáš předem odpověď," řekl Shion kysele.
"Je tvojí prací naučit se to, když to nevíš."
"A tohle snad není zbytečný?"
"Jednoho dne to přijde vhod," odpověděl Nezumi ležérně. "Každopádně to stačilo, polévka už je skoro―" Nezumi spolkl poslední slova. Vytřeštil oči.
"Co se děje, Nezumi?"
"Shione, tvoje ruka."
"Co?"
"Tvoje ruka… kdy se objevily ty skvrny..."
Shion měl rukáv košile vyhrnutý do poloviny paže. Po obnažené pokožce se mu začaly šířit tmavé skvrny. Když se sprchoval, nebyly tam. Rozhodně ne.
"Co? Co je to?"
Křičel. Zároveň ucítil v hlavě brutální bolest.
"Shione!"
Bolest přicházela ve vlnách. Na chvíli ustoupila, pak zaútočila, přičemž ho nemilosrdně srazila. Prsty mu ztuhly. Nohy se začaly zmítat.
"Shione, vydrž, dojdu pro doktora―"
Shion ovládl své nespolupracující tělo, aby se natáhl, jak nejdále mohl. Popadl Nezumiho za oblečení. Nebyl čas. Bylo zbytečné volat doktora.
"Co mám dělat? Shione, řekni mi, co―"
"Můj krk…“ řekl Shion slabě.
"Tvůj krk?"
"Puchýř… rozřízni ho…“
"Ale nemám žádné anestetikum."
"Žádný nepotřebuju…“ ušklíbl se. "Dělej…“
Ztrácel vědomí. Cítil, jak se jeho tělo zvedá. Neomdlévej. Jestli omdlíš, už se nikdy znovu neprobereš. Nevěděl, proč to tak silně cítí, ale byl si tím téměř jistý. Bolest na krátkou dobu odezněla a v mysli se mu vynořil obrázek Yamaseho, jak se zhroutil na podlahu a nehybně ležel.
―Ale Yamase-san netrpěl.
Nezmítal se v bolestech. Okamžitě zestárl a zemřel jako chřadnoucí strom. Yamaseho symptomy se od těch jeho lišily. Možná to znamená, že mám stále ještě šanci―
Mozek mu probodávaly rudé doutnající jehly. Bylo jich hrozně moc a přicházely ze všech směrů. Tělo se mu svíjelo v bolestech, jakou nikdy nezažil. Jeho vlastní křik se měnil v spalující úlomky, které ho bodaly. Začal se potit. Cítil silnou vlnu nevolnosti. Do úst mu vnikla krev s žaludečními šťávami a přelila se mu přes rty.
To bolí, to bolí, to bolí.
Shion už nechtěl, aby ho zachránil nebo ušetřil smrti. Chtěl se jen zbavit té bolesti, toho utrpení. Nepotřeboval otevírat oči. Nepotřeboval žít. Nežádal zase tolik. Jen chtěl, aby ho osvobodil―
Cítil se, jako by ho někdo zezadu tahal za vlasy a táhl ho do tmy. Cítil úlevu. Musel se jí jen podvolit, vezme ho na lepší místo. Konečně bude moci spát.
Do úst se mu vlila hustá, hořká tekutina. Byla horká. Klouzala mu do krku a Shion cítil, jak stoupá ze tmy. Ale to taky znamenalo, že byl vržen zpět do mučivého utrpení.
"Měj oči otevřené." Do tváře mu zíral pár šedých duhovek.
"Nezumi… Já to nevydržím…“ prosil Shion chabě. "Nech mě jít…“
Nezumi ho prudce udeřil do tváře.
"Neštvi mě. Nikam nejdeš. Napij se." Znovu mu do úst násilím vnikla silná a hořká tekutina. Tma mizela. V hlavě mu pulzovala slabá bolest.
Hryz hryz hryz… hryz hryz…
Shionovi se zdálo, že něco slyší― nebo to byla halucinace? Byl to zvuk jeho mozku požíraného zaživa. Měl v něm hromadu malých černých brouků. Lezli mu po mozku, vydávali hryzavé zvuky,
Jíst. Jíst. Jíst.
Byla to halucinace? Nebo… hrozně to bolí. Nemohl to snést. A byl vyděšený. Hrdlo mu rozerval výkřik.
"To je ono. Křič. Nevzdávej se. Je ti teprve šestnáct. Je ještě brzo na to, abys ručník do ringu, ještě ne."
Shion cítil, jak jeho tělo opouštějí síly. Byl těžký jako by byl z olova. Dusil se. Ale bolest ustoupila jen trochu.
"Řvi dál. Zůstaň při vědomí. Teď to rozříznu."
Nezumi měl v ruce stříbrný skalpel.
"Nemám nic tak přepychového jako elektronickej skalpel, jen abys věděl. Nehýbej se."
Zda to bylo ztuhlostí svalů od té příšerné bolesti nebo kvůli naprosto zesláblému tělu, nevěděl, ale Shion nehnul ani brvou. Vlastně ani nemohl.
Tři myšky seděly bok po boku na vrcholku hromady knih. Nad nimi visely na zdi kulaté hodiny. Byly analogové. Tik tak tik tak tik tak. Slyšel jejich zvuk. Bylo to poprvé, co slyšel ubíhat čas. Uběhla vteřina, potom minuta. Čas se sám vrýval. Plynul jemně, nejasně se klikatil. Svět před ním se rozmazal. Tváře měl horké. Stekla mu slza, dotkla se jeho rtů, než ji prostěradlo stále ještě horkou vsáklo.
"Je po všem," vydechl dlouze Nezumi. Byl to kovový zvuk skalpelu dopadajícího na podlahu?
"Krvácení není tak zlé. Bolí to?"
"Ne…“ zachraptěl Shion. "Jen se mi chce spát…“
"Ještě ne. Ještě chvíli vydrž."
Nezumiho hlas se vytrácel. Shion slyšel jen zvuk tikajících hodin.
"Shione."
Zatřásl jím.
"Drž oči otevřené. Ještě chvíli―prosím―otevři oči."
Sklapni, chtěl říct. Sklapni, sklapni. Ještě chvíli? Jak dlouhá je chvíle?
"Neser mě. Protáhl si mě všema těma problémama― nemůžeš si prostě jen tak umřít. Shione, víš, co to znamená? Tvoje máma bude brečet. A co uděláš s tou holkou, hm? Safu, nebo jak se jen jmenuje. Spal si předtím vůbec s nějakou holkou? Taková škoda, odmítnout to pozvání."
Sklapni. Už nemluv. Prostě mlč…
"Ještě nic nevíš. O sexu, knihách nebo jak správně bojovat. A stejně si myslíš, že už nemusíš žít? Shione! Otevři oči!"
Otevřel je. Uviděl, jak ho pozorují čtyři páry očí. Jeden z nich byl šedý a patřil člověku. Ty další tři měly barvu hroznového vína a patřily myším.
"To je hodný kluk. Pochválím tě za to."
"Nezumi…“
"Hm?"
"Já… neznám tvoje jméno…“
"Moje jméno?"
"Tvoje pravé… jméno…“
"No, ještě je tu něco, co nevíš. Řeknu ti to, až se úplně uzdravíš, bude to tvůj dárek za uzdravení. Těš se na něj."
Ještě několikrát ho nakrmil hořkou tekutinou. Usnul, jen aby ho vzápětí znovu probudil. Shion si připadal, jako by se to opakovalo snad milionkrát. Dostal horečku. Hodně se potil a znovu a znovu zvracel. Jako by z něj byly vyždímány veškeré tekutiny.
"Vodu…“
Prosil opakovaně a pokaždé mu hrdlo svlažila chladná kapalina.
"Je dobrá…“
"Že jo? Tenhle svět není konec konců až tak špatné místo." Nezumiho ruka pomalu pohladila Shiona po vlasech.
"Už je to dobrý. Běž spát."
"Můžu…?“
"Jo. Z nejhoršího seš venku. Vyhrál jsi. To už je celkem něco." Prsty hladící jeho vlasy byly něžné, stejně jako tón Nezumiho hlasu. Tělo mu zaplavila úleva. Shion zavřel oči a propadlo se do spánku.
S rukou stále položenou na jeho hlavě zkontroloval Nezumi spícímu Shionovi dech. Byl trochu slabý, ale uvolněný. Nebyl nestálý.
―Dostal ses z toho.
A to bylo něco. Nepřeháněl ze zdvořilosti nebo kvůli povzbuzení. Shion skrýval mnohem víc vitality, než na kolik vypadal. Byl houževnatý a silný. Nezumi pozoroval Shionův spící obličej― vyčerpaný a zesláblý, avšak stále pravidelně dýchající, nicméně― uvědomil si, jak moc se sám cítil unavený. Byl psychicky, nikoliv fyzicky, vyčerpaný. Nedokázal ani pochopit, jak se vypořádal s tím, co právě zažil. Mysl mu požíral pocit neklidu, který mu rozechvíval krev.
―Co se to tu děje?
No. 6. Něco vřelo pod povrchem toho, co nazývali Svatým městem. Rodí se něco, co přesahuje hlubiny lidské fantazie a pomalu ale jistě se to rozvíjí. Nezumi se zanořil do nejzadnější police a vytáhl odtamtud Petriho misku. Obsahovala něco, co vytáhl zpod Shionovy kůže, když rozřízl jeho puchýř.
―Nemůžu tomu uvěřit.
Ano, někdy se děje nepředstavitelné. Realita zrazuje lidi až příliš snadno a z rozmaru vrhá lidské životy neočekávanými směry. Někdy je odfoukne do hlubin zoufalství. Je to kruté a násilné. Dokonce absurdní. Nedá se jí věřit. Kdykoliv se může stát cokoliv.
To věděl Nezumi až příliš dobře. Ale nemohl si pomoct, ta realita ho zneklidňovala. Je možné, aby se stalo něco takového? ―Pravdou však je, že už se to stalo. Něco, co se nedá smést ze stolu, něco před čím už nemůže zavírat oči.
Nezumi se vrátil k Shionovu lůžku. Znovu ho lehce pohladil po vlasech.
―Až se probudíš, dokážeš uvěřit této realitě?
Dokáže se s ní vypořádat? Ležel tam chlapec narozený a chráněný až do dvanácti let v jádru Svatého města. Do šestnácti žil v Ztraceném městě ― na okraji města a přesto v jeho části ― a bylo s ním zacházeno jako s občanem. Dokáže se někdo, kdo žil v takové ochranné skořápce, vypořádat s realitou? Bude dostatečně silný?
―Ačkoli možná není tak slabý, aby ho zdrtila.
To však nevěděl. Nevěděl, kolik síly nebo slabosti sídlí v tiše spícím chlapci ležícím před ním. Zda to vydrží nebo zkolabuje ― Nezumi nevěděl. Ale Shion přežil a to byla jiná realita. Abys přežil, musel jsi popadnout Život a zuby nehty se ho držet. Bez ohledu na to, zda to bylo ošklivé nebo tvrdé ― ti, kteří nejvíce toužili po Životě, přežili. Nezumi si toho byl z vlastní zkušenosti bolestivě vědom. Chlapec před ním v sobě tu touhu měl. Bylo mnohem těžší přežít nepěkným způsobem než zemřít krásnou a hrdinskou smrtí. Taky si to žádalo větší cenu. I tohoto si byl Nezumi bolestivě vědom.
―Budeš v pořádku.
Nezumi navlhčil Shionovy vyprahlé rty vodou. Potom tiše otevřel dveře a vyklouzl ven. Svítalo. Obloha světlala z černé do fialové a mrkala z ní hrstka hvězd.
"No. 6." Směřoval Nezumi temně se rýsujícímu mamutímu městu v dálce. "Jen počkej. Jednoho dne z tebe vyříznu tu infekci a oddělám ji."
Oblohou se nesl záblesk světla. Odkudsi vyletělo hejno ptáků. Slunce vycházelo. Přicházelo ráno. Západní blok byl stále uvržen v hlubinách temnoty, avšak Svaté město se koupalo v paprscích vycházejícího slunce, zářilo, jako by se jim opovržlivě vysmívalo. Nezumi klidně stál, tiše se díval na město.
* * *
―Dokonalost.
Uspořádané ulice a svěží barvy košatých stromů, které je lemovaly, byly krásné. Bylo to místo plné funkčnosti a vitality. Nikde ani náznak plýtvání nebo ošklivosti. Tohle byl produkt lidské práce, nejvyšší možná―
Zvuk zvonkohry. Monitor zabudovaný do zdi zablikal a ukázal podlouhlý, úzký mužský obličej.
"Omlouvám se za vyrušení takhle brzy ráno."
"Není třeba. Očekával jsem vás."
"Vyšetřování je ukončeno. Rád bych vám přímo sdělil výsledky a pokud možno osobně."
"Osobně? To je od vás dost opatrné. Něco není v pořádku?"
"Podezřelý uprchl."
"Vypadá to tak― Slyšel jsem. Ale zajisté nejde o nic důležitého."
"Byl do toho zatažený. Napomáhal podezřelému v útěku."
Muž na obrazovce si po nose poposunul brýle. Byly černě orámované, jasně staromódní. Možná měl dojem, že mu sedí nejlépe, protože za posledních deset let je nezměnil.
"Jste si tím jistý?"
"Potvrdili jsme to. Máme hlasový záznam."
"Pomáhal v útěku, co… a metoda?"
"V krátkosti vám sdělím všechny detaily."
"Chápu. Budu čekat."
"Pokud mě tedy omluvíte."
Obraz zmizel a monitor na zdi zčernal. Muž kolem sebe chvíli bloudil pohledem, pak vyhlédl skleněnou tabulkou okna na nebe za ním. Bylo tak tmavě modré, až ho bodalo do očí. Roční období se opět měnilo.
―Takže ses vrátil.
Proč? Proč se znovu ukázal? Z kytice růží na stole se uvolnil osamělý plátek a tiše se snesl na podlahu.
―Měl jsi tiše zůstat tam, kdes byl… idiote.
Nohou rozdrtil karmínový lístek. Rozmazal se po luxusním koberci, zanechávaje po sobě skvrnu připomínající krev.
* * *
Yamase dřepěl na podlaze, rukama si objímal kolena, hlavu skloněnou. Vypadal jako trucující dítě, které dostalo vynadáno.
"Yamase-san," zavolal na něj Shion. Žádná odezva.
"Yamase-san, děje se něco?"
Yamase propukl v pláč.
"Yamase-san, neplač."
Shion mu položil ruku na rameno. Yamaseho úzkostlivé vzlyky mu rvaly srdce. Jenom jejich poslouchání ho bolelo.
"Co tě takhle rozplakalo? Můžu pro tebe něco udělat?"
"Jo." Yamase popadl Shiona za kotník.
"Shione, nechci být sám. Proč tě musel zachránit?"
"Cože?"
"Pojď se mnou," prosil. "Můžeš, ne snad?"
"Yamase-san, co―?"
Ruka svírající jeho kotník změnila barvu. Začínala hnít. Kusy masa na Yamaseho paži se rozkládaly a odpadávaly. Shion viděl, jak pod nimi prosvítá kost.
"Půjdeme spolu… ano?"
Škubal za Shionův kotník čím dál prudčeji. Shion byl zatahován do naprosté temnoty. Yamaseho paže dál hnila, jak se prodlužovala a omotávala kolem Shionova těla, dokud se konečně nedostala k jeho krku a nezačala ho dusit.
"Ne―přestaň―"
"Shione…“
Shion se natáhl, jak to jen šlo. Cítil cosi pevného a určitého, sevřel to v ruce a pevně stiskl. A křičel.
"Ne!"
Shion se s výkřikem probudil. Hrdlo měl bolestivě vyschlé.
"Ne co?" Díval se mu Nezumi s vážným výrazem do obličeje.
"Nezumi…“ zamumlal omámeně Shion. "Ach… jsem naživu…“
"Jsi. Gratuluju k bezpečnému návratu. A omlouvám se za ničení tvé chvíle, ale mohl bys mě pustit? Držíš mě celkem natěsno a bolí to."
Svíral Nezumiho dlaň tak silně, že mu nehty zarýval do masa. Musel se jí chytit, aby unikl temnotě.
"Chceš napít?"
"Jo," řekl Shion vděčně.
Voda byla studená a pronikala do všech zákoutí Shionova těla.
"Vzpomínám si, jak jsi mi takhle dával vodu… znovu a znovu." Shionovy rty pomalu formovaly slova a vypouštěly je v podivných úlomcích.
"Nedaleko je pramen, takže to není tak špatný. Je to zadarmo, nemusíš si dělat starosti."
"Znovu… jsi mě zachránil."
"To jsem nebyl já. Stejně tady nejsou žádní adekvátní lékaři nebo zdravotnická zařízení a i kdyby byly, nic by nezmohly. Nikdo by tě nezachránil. Sám ses přivedl zpátky. Svedl jsi celkem boj. Vlastně sem trochu ohromenej. Slibuju, že už ti víckrát neřeknu chlapečku."
"To všechno… díky tobě…“
Shion si přenesl ruku k obličeji, aby se na ni podíval. Byla tak nějak suchá a hrubá, avšak nebyly na ní ani stopy po vráskách. Pořád to byla ta samá mladá ruka. S úlevou si oddechl.
"Měl jsem zlý sen…“ začal Shion tiše. "Chtěl jsem, aby mi někdo pomohl a natáhl se, jak nejvíc jsem mohl… a popadl tvojí ruku."
"Děsivej, jo?"
"Byl tam Yamase-san― řekl mi, že nemůžu být jediný zachráněný… jeho paže se kolem mě obtáčela, od trupu ke krku…“ Shionův hlas se vytratil kvůli pocitu na krku. Byl zavázaný obvazy.
"Od trupu ke krku?" Nezumi se krátce nadechl. Sklopil pohled a odstoupil od postele.
"Yamase-san by nikdy nic takového neřekl…“ pokračoval Shion zamyšleně. "Byl by šťastný za mě… proč mi přišel do snu a…"
"Protože cítíš vinu," řekl Nezumi krátce, kolem ramen si obaloval látku ze supervlákna. Na rameno mu z hromady knih skočila myška. "Ten tvůj Yamase umřel a tys přežil. Cítíš kvůli tomu vinu, a proto se ti zdají tak stupidní sny."
"Pro tebe je všechno stupidní nebo k ničemu, to není…"
"Ten, kdo žije, vítězí. Nemusíš cítit vinu, protože jsi přežil. Jestli máš čas na to, cítit vinu, pak se postarej o to, abys přežil další den, další minutu. A jednou za čas si vzpomeň na ty, co umřeli před tebou. To stačí."
"A to říkáš mně?" zeptal se Shion.
"A komu jinýmu?"
"Znělo to jako―" zaváhal Shion. "Skoro jako by sis to říkal sám pro sebe…“
Nezumi zamrkal. Na chvíli se zadíval na Shiona a pod vousy zamumlal "směšné".
Shion se pokusil zvednout z postele. Nemohl hýbat tělem tak dobře, jak by chtěl. Všiml si, že má celé tělo těsně zabalené v obvazech.
"Proč je jich tolik…“
"V bolestech sis ubližoval, proto. Lehni si, ještě pořád je moc brzo na to, aby ses hýbal. A vezmi si lék. Až přijdu domů, udělám nějakou polévku."
"Jdeš pryč?"
"Mám práci."
Nezumi se otočil k Shionovi zády a spěšně odešel z místnosti.
Shion spolkl bílou pilulku, přesně jak mu řekl. Vedle sklenice vody na něj pískala hnědá myška.
"Díky."
Myška přikývla, jako by porozuměla jeho díkům a jakmile si lehl, usadila se mu na hrudi.
"Co dělá tvůj pán za práci?"
Písk písk.
"Jak se jmenuje? Jak do teď žil? Kde se narodil a co…" odmlčel se. Začínal být ospalý. Jako by jeho tělo chtělo víc tichého odpočinku. Shion usnul. Tentokrát se mu nic nezdálo. Když se vzbudil, tíha a letargie v jeho těle zmizely. Necítil jiné nepohodlí než tupou bolest z rány na krku. Jeho tělo se rychle regenerovalo.
V místnosti nikdo jiný nebyl. Vypadá to, že se Nezumi ještě nevrátil. Ponurá temnota se ustálila a utichla. Shion otočil hlavu, aby viděl na tři myšky, které mu stočené spaly u krku. Tiše se zvedl a nasadil si boty. Zoufale se chtěl nadechnout venkovního vzduchu, naplnit si plíce jeho čerstvostí. Udělal několik kroků. Pod obvazy na hrudi a krku se potil. Rozmotal ty, co měl kolem krku a hned se mu lépe dýchalo. Nohy měl lehké, necítil závrať ani nevolnost. Shion otevřel dveře a vystoupal po schodech. Narazil do něj závan chladného vzduchu. Země se koupala v načervenalém světle. Bylo šero. Ze stromů padaly barevné listy. Tančily ve větru a se suchým šustěním poletovaly po zemi. Vzhlédl a spatřil tmavé větve stromů, z větší části holé, v ostrém úhlu se natahovaly k obloze. V dálce viděl No. 6.
Shion cítil v zadní části očí horké bodání. Nebyla to nostalgie nad městem, kde se narodil a vyrostl. Byl to pohled na pozdní podzim, tato všední scéna, co pohnulo jeho srdcem. Slabý šelest spadaného listí, vůně země, barva oblohy, to všechno hluboce rezonovalo v jeho srdci jako by ho to chtělo přinutit k slzám.
―Kdyby mě takhle viděl, pobavilo by ho to.
Shion se kousl do rtu, aby zadržel slzy. Zhluboka se nadechl.
Za sebou uslyšel hlasy zmítané smíchem. Shion se otočil a pod stromy spatřil tři děti mířící do kopce směrem k němu. Dvě dívky a chlapec. Žijí v tom rozpadlém domě, co viděl předtím? Měli podobné kulaté obličeje. Nevěděl, čemu se tak radostně smějí, ale jemu samotnému se při pouhém pohledu na ně zvedla nálada. Karan milovala děti a vždycky dělala slevy jako "Pro děti pod deset let za polovic", takže pekárna byla neustále plná dětských hlasů. To bylo uvnitř No. 6. Tohle bylo venku. Ale navzdory tomu, jak bizarní svět na této straně zdi byl, zvuk dětského smíchu zůstával stejný.
Dívka, která vypadala jako nejstarší z trojice, si všimla Shiona jako prvního. Zastavila se a vytřeštila oči. Tvář jí ztuhla. Shion ji nechtěl vystrašit. Zvedl ruku na pozdrav a promluvil jako první.
"Ahoj."
Malý chlapec stojící za ní propukl v pláč.
"Co? Ach, neplakej―" Shion udělal krok dopředu. Dívčina tvář se zkřivila.
"Had!" vykřikla.
Spěšně popadla chlapce do náručí, druhou dívku vzala za ruku a seběhla zpátky dolů ze svahu. Její výkřik se vysoko odrážel do západu slunce. Shion stál v ohromeném tichu.
―Had? Proč křičela? Jaký had?
Nerozuměl dívčiným slovům.
―Co viděla?
Otočil se. Nebylo tam nic kromě scenérie pozdního podzimu. Nebyli tam žádní hadi ani ptáci. Ano stopa po jakékoli živé bytosti.
―Spletla si stíny větví s hadem? …Ne, ta dívka se dívala přímo na mě. Dívala se jenom na mě.
Shion se zachvěl. Kůže na hlavě ho brněla. Rukou si hrubě přejel po ofině a prudce zatáhl. Byl to zvyk, který dělal, když byl rozrušený.
"Co―"
Shionovi se zadrhl dech v hrdle. Na prsty mu přilnulo několik vlasů. Měly téměř průsvitný odstín bílé. Zachytávaly na sobě paprsky zapadajícího slunce, třpytily se.
"Jak―co―"
Prohrábl si hlavu, vytáhl další vlasy. Všechny byly stejné. Nahmatal svůj obličej. Kůže pod dlaní byla pevná. Žádné vrásky nebo propadliny. Ale na krku cítil něco divného. Pod kůží měl lehkou zduřeninu, vinula se mu kolem krku. Shion ve spěchu napůl spadl ze schodů.
―Zrcadlo, potřebuju zrcadlo…
Zakopl před hromadu knih. Překvapené myšky se vrhly pod postel. Vedle koupelny našel dřevěné dveře. Otevřel je a spatřil za nimi prostor dostatečně velký pro jednu osobu, aby si tam lehla nebo stoupla. Zadní stěna vypadala jako zrcadlo. Na ostatních zdech visely různé věci, ale Shion neměl náladu je prozkoumávat. Rozsvítil světlo a přiblížil se k zrcadlu. Nohy se mu chvěly. Ruce se třásly. Ale přinutil se k pohledu do zrcadla.
Slabě vykřikl hrůzou.
Co vidí v tom zrcadle? Co je tahle… tahle…
Had!
V uších mu vytryskl dívčin výkřik a v ozvěně se mu rozléhal hlavou. Potřeboval vzduch, jinak se zadusí. Nemohl dýchat. Shion zavrávoral a ztěžka se opřel o zeď. Zíral sám na sebe do zrcadla. Měl k němu přilepené oči a nedokázal se pohnout. Nedokázal odvrátit pohled.
Jeho vlasy byly bílé a zářily. A taky tam byl had. Červený, asi dva centimetry široký had se mu obtáčel kolem krku. Alespoň to tak vypadalo. Nepochyboval o tom.
"To nemůže být…“ Shodil ze sebe oblečení, Pokusil se servat ze sebe obvazy obalující celé jeho tělo. Byly zavázané těsně a s péčí, zamotané a provázané jako by chtěly zesměšnit Shionovy tápající ruce. Když mu nakonec spadly z těla, Shion přidušeně vykřikl. Karmínová stuha se mu táhla po pokožce od levého kotníku, vinula se mu kolem nohy a šířila se mu přes rozkrok a trup, táhla se kolem podpaždí a dosahovala mu až ke krku. Byla, doslova, jako had, který ho škrtil. Plazil se mu po nahém těle. Červená zakroucená jizva. Síla mu opustila nohy. Pomalu klesl na odmotané obvazy.
Bílé vlasy a červený had. To byla cena, kterou zaplatil za přežití.
"Užíváš si pohled na svou nahotu?" ozval se hlas tak tichý, že téměř přecházel do šepotu. Nezumi se opíral o dveře za ním.
"Nezumi―tohle―"
"Vypadalo to, že ti horečka klesla. Je to jen povrchové, není kvůli přeplněným žílám. Což znamená, že nemáš poškozený oběhový systém. Není to pěkné?"
"Pěkné? Co je na tomhle pěkného? Tohle je…“
"Když se ti to nelíbí, můžeš se toho zbavit," řekl Nezumi tiše. "Transplantace kůže není v téhle době žádnej velkej výkon, ne? Stejně jako si můžeš přebarvit vlasy. Nevidím v tom žádnej problém. Ale jen abys věděl―" pokrčil mírně rameny, "můžeme ti sice něco udělat s vlasama, ale tady ti kůži netransplantujou. Nemáme tu na to ani technologii ani zařízení." Jeho hlas byl klidný a bez emocí a nebyl v něm sebemenší náznak soucitu. Shion zůstal sedět tam, kde byl, nepřítomně hleděl na obvaz omotaný kolem nohy.
"Shione."
„…Jo…“
"Lituješ, že jsi naživu?"
Shinovi chvíli trvalo, než odpověděl.
"―Cože?" zeptal se vágně. "Ach―říkal jsi něco?"
Nezumi si povzdechl a klekl si před Shiona, zahákl mu prst pod bradu. Přinutil Shiona zvednout obličej.
"Přestaň zírat dolů a podívej se na mě. Dostaň se z toho omámení a poslouchej, co ti říkám. Vadí ti to?"
"Vadí…? Co?"
"Že jsi naživu."
"Vadí… myslíš tím… jako jestli si přeju, aby se to nestalo, viď…“
"Samozřejmě. Ne," řekl Nezumi sarkasticky, "mluvil jsem francouzsky jako la menthe jako máta. Vážně? Vzpamatuj se. Stalo se ti něco s tím tvým nadaným mozkem?" |Pzn překladatele: Původně slovní hříčka. V originále kōkai, což může znamenat lítost [後悔] nebo cesta [航海]. V překladu jsem to vzala za jiný konec – jestli mu vadí, že žije nebo jak teď vypadá :)|
Litovat? Že žije? Vadí mu, že je naživu, sedí tam a vypadá teď takhle? Shion pomalu zavrtěl hlavou.
"Ne, nevadí."
Nechtěl zemřít. I kdyby ho srazili, plazil by se po zemi, aby zůstal naživu. Neměl žádné jasné cíle ani naděje. Neměl vyhlídky do budoucna. Jeho tělo se překvapivě změnilo a duše byla zmatená. Ale stejně nechtěl zemřít.
Život byl v lahodném doušku vody, který svlažoval hrdlo. Byl v barvě oblohy rozprostírající se před jeho očima, v klidném večerním vzduchu, čerstvě upečeném chlebu, v určitém pocitu něčích prstů, v měkkém, tajnůstkářském smíchu; 'Shione, v co doufáš?'; nečekaná otázka, nejistota a váhání. Všechny tyhle věci byly spojené s životem. Bez ohledu na to, jak teď vypadá, nechtěl být odříznut od ničeho z toho.
"Nezumi…“ zašeptal. "Já― Já chci být naživu."
Slzy, které do teď zadržoval, se vyhrnuly ven. Po tváři se mu skutálela osamocená kapička. Spěšně ji setřel.
"Nemá cenu to skrývat, hňupe," povzdechl si Nezumi tiše. "Jak můžeš takhle otevřeně brečet? Copak ti není trapně?"
"Prostě jsem přestal být ostražitý, jasný?" odsekl Shion podrážděně. "Mám problém se kontrolovat, protože ještě nejsem emočně stabilní. Zotavuju se, takže si ze mě přestaň dělat srandu."
Nezumi tiše pozoroval Shionův obličej a potom se natáhl, aby ho jemně uchopil za vlasy.
"Pokud ti to tolik vadí, tak ti je potom obarvím. Ale svým způsobem to vypadá celkem hezky. A kromě toho―" Nezumiho prsty se přesunuly po červené jizvě na Shionově hrudi. "Uvažuj nad tím, máš kolem těla stočeného červeného hada. Celkem vyzývavé, řekl bych."
"To mi vůbec nepolichotilo."
"No, ani já si tvojí nahotu neužívám," odsekl Nezumi. "Hoď na sebe něco. Udělám ti nějakou speciální horkou polévku a maso."
Když se nad tím zamyslel, už to bylo pěkně dlouho, co něco jedl. Shion cítil pálení v žaludku, jak se do něj náhle zakousl hlad.
"Jakou polévku? Potřebuješ pomoct?"
Nezumi zamrkal.
"Zotavil ses celkem rychle, co?"
"Cože?"
Nezumiho hlas náhle klesl do nízkého chrapotu.
'Kolem kotle kolo voďme,
jedové tam droby hoďme!
Ropucha, jež třicet dní
pod kamenem ve spaní
ropušinou puchla v těle,
ať se první v kotli mele!'
| pzn překladatele: Shakespeare, William R. Macbeth. Jednání čtvrté, scéna první, str. 66. Stažené pdf; Sazba Ing. Luboš Mencák 2014|
"Co je to?"
"Macbeth. Scéna, kde tři čarodějnice vaří v kotli mločí oči, žabí stehýnka a netopýří křídla, vaří tak svou speciální polévku. Okouzlující, ne?"
"Jestli je tohle tvoje představa speciální polévky, pak musím říct ne, díky."
"Místo netopýřích křídel použijeme kuře a místo mloků tam vhodíme spoustu čerstvé zeleniny. Žáby nahradíme stroužkem česneku. Jen chvíli vyčkejte, Vaše Veličenstvo."
Nezumiho speciální polévka byla vařící a chutnala lépe než cokoli, co Shion kdy ochutnal.
Žádné komentáře:
Okomentovat