Kapitola 6
Zaspal.
Ačkoli připravil ingredience na snídani i benta, zapomněl zapnout sporák.
Zapomněl nakrmit Inko-chan a také mu vyměnit vodu.
Protože při odchodu spěchal, později zjistil, že má nespárované ponožky...
"...C, co budu kruci dělat, vážně..."
Zamumlal Ryūji sám pro sebe, zatímco se podíval na své nohy – pravá ponožka byla černá, zatímco levá tmavě modrá.
Teprve když došel ke skříňce na boty u vchodu do školy, aby se přezul, přišel na tu politováníhodnou chybu. Teď už nemohl nic dělat, přestože to bylo do očí. Ty barvy jsou tak rozdílné, jak se mi proboha povedlo je pomíchat?
Ale jelikož se připozdívalo, neměl čas nad tím přemýšlet. Děkan stál na schodech, uváděl studenty do jejich tříd. Ryūji laskavě kývl, pokoušel se ho neprovokovat. Naneštěstí nečekal, že na schodech klopýtne, mine poslední schod a praští se do holeně, což ho přimělo bolestně zamžourat jeho přísně vypadajícíma očima. Z nějakého důvodu se pod tím pohledem všichni procházející studenti nižšího ročníku otřásli.
Jak si povzdechl a třel si holeň, myslel na jedinou věc – to kvůli tomu, co se stalo včera, když se s Aisakou rozdělili, se cítil tak mizerně. Ryūji by měl cítit úlevu nad osvobozením od problémových rán a bolestí, jakou podstupoval při připravování benta navíc; měl by se vrátit k pohodlnému životu, jaký měl předtím ––– ale teď byl hrozně v háji ––– Hádám, že tenhle dočasně zpackaný život se nevrátí do normálu zrovna snadno!
Když zvážil, že si možná zvykl na život psa, nemohl si pomoct a cítil se pateticky. Ale z nějakého důvodu se bez toho ranního křiku necítil tak rázný jako předtím.
Jak se Aisace vede? Ryūji pomalu kulhal, zatímco přemítal nad zbytečnostmi. Vstala sama, aniž bych jí volal? Zpozdila se? Přinesla si vlastní bento? (I když, jak tak nad tím přemýšlel, sám si šel koupit jídlo do obchodu.)
Jaký má smysl, přemýšlet o tomhle?! V sebelítosti ty myšlenky odehnal a otevřel dveře od třídy. Zrovna se chystal vejít...
"...Uaá?!"
Zvolal a couvl, přičemž zavřel dveře.
Co se to teď proboha stalo?
Osamoceně se vrátil do chodby. Každopádně, zhluboka dýchej. Dávení... ho... Dobře, uklidnil jsem se. Zamysli se. Co jsem to před chvílí viděl? Co to mohlo způsobit?
Bez ohledu na to, jak moc se snažil, nedokázal přijít s žádnou odpovědí, takže musel jít dovnitř, aby si to osobně potvrdil. Ryūji polkl a znovu položil ruku na kliku, pečlivě zasunul dveře ke straně.
"...Vyjasnila jsem to dostatečně?"
Ryūji byl ohromen.
Cítil, jak mu do uší vnikl hluboký zlověstný hlas s úmyslem zabíjet. Odpůrci budou bez milosti odpraveni! Odhodlaná slova, co srazila každého v dohledu.
"Jestli ještě někdy uslyším říkat někoho něco zbytečného... Tak. Za. To. Rozhodně. Zaplatí!"
Uprostřed třídy, zády k Ryūjimu, stála Aisaka Taiga – také známá jako Kapesní tygr.
Kolem ní bojovala parta spolužáků, aby si od ní drželi odstup, zatímco objímali zdi, všichni energicky přikyvovali.
Co se to tu děje? Kromě téhle otázky nevymyslel Ryūji nic jiného, co by řekl, bez ohledu na to, kolikrát to zopakoval... Co se to tu děje??
"...Doufám, že jsem se vyjádřila jasně. Nerada se opakuji..." zopakoval drobný tygr.
"Ano pane...!" Všichni, kluci i dívky, slabě odpověděli, třesouce se strachy.
Při bližším pohledu byly lavice i židle kolem Aisaky převržené, tašky i s jejich různorodým obsahem rozházené všude kolem. Celá třída vypadala strašně, připomínala rozvaliny zničené právě procházejícím tajfunem. Ačkoli byl Aisačin hlas klidný, ramena se jí třásla vyčerpáním, jako by právě nahlas ječela. Mohla by to být... Ne, nemůžu se splést, tohle musí být Aisačina práce. Ale, proč?
"Och... Takasu..."
Někdo si mě všiml. Jo, opravdu sem Takasu, jenže...
"...C, co se stalo? ...Co je to?"
Proč se na mě všichni dívají s tak divným výrazem? I když je dobře, že v žádném z nich není pohrdání, vypadají nepříjemně, nebo je to rozpaky? Každopádně, všichni mě pozorují s opravdu zvláštním výrazem.
A pak otočí hlavu i Aisaka a tiše si s ním vymění pohled, neřekne ani dobré ráno. Místo toho zvedne nejednoznačně bradu a jednoduše řekne celé třídě "Rozpustit."
Jejich třesoucí se spolužáci, kteří se choulili k sobě, se po skupinkách po dvou a po třech začali vracet na svá místa. Jeden z nich vyrazil směrem k Ryūjimu.
"...T, Takasu... S, strašně se omlouvám. Všechno se to stalo kvůli našim divným drbům..."
"Co? Divným drbům?"
"Moc mě to mrzí, nikdy už si nebudu představovat takové divné věci!"
"...C? Představovat co? Co se mi to snažíš říct?"
Dokonce i Noto, který s ním obvykle vychází dobře, řekl,
"...Hej, Takasu,... Teď si vůbec nedělám srandu, jen si upřímně myslím, že seš bezva týpek... a hádám, že jsem taky trochu nervózní! Tak fakt promiň, už nikdy si nebudu myslet nic divnýho!" řekl s nervózním výrazem ve tváři, a když se chystal odejít, popadl ho Ryūji za rameno a zoufale se ho vyptával, jak to myslí,
"Z, Zadrž na chvíli! O čem to kruci mluvíš? Co se to tu proboha stalo? Tohle je Aisačina práce, viď? Co udělala tentokrát?"
"No, tohle..."
"Tak už to vyklop!" Notův výraz byl trochu rozpačitý, očima těkal kolem. Noto byl jeden z pár kamarádů, které nezastrašily Ryūjiho oči, dokonce ani když se ho ptal. Nicméně Ryūji ho nepustil, nenechá ho odejít, dokud mu neodpoví... Tomu Noto také rozuměl, takže neurčitě odpověděl, "No, jak bych to jen řekl?"
"Je to... trochu jsme slídili... šířili jsme klepy o tobě a Kapesním tygrovi..."
"Klepy?"
"No... jo, klepy o tom, že... spolu randíte... Nakonec kvůli tomu začal Kapesní tygr vyvádět. Řekla 'Nemám s Takasem-kun žádnej vztah!' A pak se rozpoutalo peklo... Bylo to prostě děsně děsivý, fakt... Tohle bylo vlastně poprvý, co jsem viděl Kapesního tygra páchat zkázu. Už nikdy proti ní nepůjdu. Pak dodala 'Už žádný nesmysly! Žádný předčasný závěry! Jestli se někdo znovu pokusí šířit klepy, zabiju ho! Každého!' Ani Kushieda jí nedokázala zastavit... Že jo, Kushiedo?" zavolal Noto na Kushiedu Minori, která kolem nich náhodou procházela... Obyčejně byla jedinou osobou, co znala dobře Kapesního tygra, ale teď její obličej postrádal svůj obvyklý rozzářený úsměv.
"U...umm, Takasu-kun, já..."
Její vážné oči jako by při pohledu do těch Ryūjiho něco zvažovaly... Vypadá, jako by mi chtěla něco říct. A pak...
"...Minorin, nechrli už žádné další nesmysly, nebo se naštvu, dokonce i na tebe–––"
Slíbila Aisaka stojící za ní důrazně.
"Minorin, musíš se omluvit i Takasemu-kun... Řekni mu, že víš, že včerejšek byl jen nedorozumění... Musíš se omluvit upřímně! Tohle všechno se stalo díky těm spolužákům a jejich drbům... Protože chci, aby Minorin ze všech lidí věděla, že je to celé nedorozumění."
"...Taigo."
"Řekni to, Minorin!"
Aisačina ústa se stočila do obráceného V, jak byla čím dál rozrušenější jako dítě. Zírala přímo na Minori, aniž by mrkla nebo se podívala na Ryūjiho, obočí pevně sevřené.
Minorin zůstala nějakou dobu zticha, jednoduše snášela Aisačin pohled. Nakonec byla naprosto poražená a řekla "Dobře", zatímco se opět otočila k Ryūjimu,
"Takasu-kun, omlouvám se, že jsem se v tobě včera spletla."
"...N, no... v, vážně... se nemusíš omlouvat..."
"Taigo!"
Ryūjiho zamilovanost byla nyní odhalena párem utrápených očí. Ačkoli se mu omluvila, pořád se tvářila nespokojeně,
"...To Taiga mě přinutila to říct. Chtěla, aby ti řekla, že vím, že je to všechno jen nedorozumění. Ale... nemůžu uvěřit, že by Taiga skutečně něco takového udělala..."
"Nebo možná..." Jak se chystala pokračovat, jemně vyvážená nálada se rozbila...
"Uaáá?! Co je to tu za bordel?! Nemůžu uvěřit, že byl pořádek ve třídě takhle rozvrácenej, přestože se váš zástupce zpozdil jen o chviličku!"
Přišel Kitamura i se svou okázalostí. Minori polkla, co se chystala říct, nechala za sebou Ryūjiho a dala Aisace záhlavec, "Nekoukej tak sklíčeně!" řekla a než odešla zpátky k lavici, vrátila se ke svému obvyklému veselému chování.
Poté, na základě pokynů od naprosto nevnímajícího Kitamury, začali všichni uklízet rozházené lavice a stoly.
"No tak! Pospěšte si, lidičky! Jestli tohle uvidí Koigakubo, bude určitě tak v šoku, že odloží svojí svatbu!"
Ryūji viděl Aisaku kráčet ke Kitamurovi. Stojíc kousek od něj řekla něco, co mohl slyšet jen on.
Kitamura se okamžitě zatvářil zmateně, než se vrátil zpátky ke svému bezstarostnému úsměvu a kývl na ni.
Ryūji viděl Aisačiny rty vyslovit – Musím ti něco říct. Uvidíme se po škole. – Nebo něco takového.
Tentokrát to řekla hladce. Nekoktala nervozitou, nezakopla, ani se nestalo nic jiného. Aisaka konečně uspěla v oslovení Kitamury a to bez pomoci jakéhokoli psa.
* * *
Tak skončil další den pro zdánlivě podivné třídě 2-C. Ve skutečnosti Ryūji nikdy nespustil oči z Kitamury s Aisakou.
Když beznadějně svobodná dáma v módních červených šatech opustila třídu, poté co ji po vyučování poslali pryč, třída opět oživla. Někdo chvátal do klubů, někteří mířili na schůzku, jiní na sebe čekali, aby mohli jít společně domů, pokračovali v rozhovorech načatých před koncem vyučování – stejně jako tací, kteří si vyměnili pohledy a vyšli společně ze třídy.
Aniž by si to uvědomil, Ryūji se zvedl ze židle a rychle vyšel za Aisakou s Kitamurou, kteří odešli před chviličkou.
Cítím, že to není v pořádku, ale... Po pár vteřinách váhání, Ale... Ačkoli jeho pochybnosti přetrvávaly, nohy ho dál tiše nesly kupředu.
Ale tohle je Aisačin okamžik pravdy! A ne že bych nevěděl, jak neohrabaná je. Možná zakopne, spadne ze schodů, nebo se v klíčovém okamžiku zakoktá, nebo se třeba rozbrečí... Protože Aisačina nemotornost je jednoduše ohromná a vím o ní jen já.
Proto, proto mám takové starosti... Musím na ni dohlídnout... takže...
Takže...?
"...!"
Nohy, které původně sledovaly ty dva, se zarazily v jejich stopách na schodišti.
Ryūji se znovu zeptal sám sebe,
Takže, takže co? I když se o toho nemotornýho idiota bojím, co víc můžu dělat? Pomoct jí? Ale proč? 'Budeme předstírat, že se nic z toho nikdy nestalo, vrátíme se tam, kde jsme byli před tím milostným dopisem!' To sama řekla.
V tom případě musím z hloubi srdce vymazat všechno, co jen o Aisace vím. Ne, místo toho, abych přemýšlel nad tak smutnýma chvílema, bych měl radši zvážit vlastní situaci! Jestli tahle neohrabaná holka selže ve vyznání svých citů tomu klukovi, jak jí pomůžu? Mám k ní přijít a říct 'Jsi v pořádku? Ochráním tě!' Chci říct, jak chabé by to bylo? Není to ani vtipný.
Ryūji svraštil obočí a přimhouřil své divoké oči, jako by vypálil nebezpečný paprsek... i když nebyl šílený. Myslím, že zamířím k východu, ale ne protože bych chtěl bránit nějakým otravným lidem v průchodu, ale... Protože nikdo doopravdy nepochopí, že to nebyl pravý důvod.
Fjuu–– Nadechl se zhluboka.
"...Asi půjdu domů!"
Energicky změnil směr svých kroků a kráčel od těch dvou, co zrovna odešli, zpátky ke třídě. Aniž by si toho kdokoli všiml, ten člověk jako by v posledních pár dnech trochu povyrostl.
Noto s Harutou, s nimiž se Ryūji nedávno seznámil, pozvali Ryūjiho, aby s nimi někam šel, ale odmítl je a vrátil se zpět do lavice. Proč se cítím tak neklidný? Proč se nemůžu jít poflakovat se s kamarády nebo domů? Vážně se teď necítím na to jít domů. Takže místo toho se Ryūji rozhodl, že by mohl jít zabít čas do knihkupectví.
Jak se připravoval na odchod domů, Hádám, že bych měl nejdřív zamířit na toaletu! A tak osamoceně vyrazil chodbou...
Poté co minul někoho, kdo si zrovna utíral ruce, Ryūji zjistil, že je na toaletě sám. Byla podivně tichá a byla tu cítit abnormálně silná vůně čistících prostředků.
Zatímco si myl ruce, zíral Ryūji na obličej v zrcadle – byl to ten samý nudný obličej. Ačkoli to pro něj nebylo nic nového, ve skutečnosti ho to začínalo trochu unavovat, takže... Přesně jak jsem si myslel...
Ryūjiho myšlenky nesměřovaly k jeho tváři, místo toho myslel na...
"...Její výraz byl určitě děsivej..."
Snaží se teď Kapesní tygr ze všech sil?
Poté co minul někoho, kdo si zrovna utíral ruce, Ryūji zjistil, že je na toaletě sám. Byla podivně tichá a byla tu cítit abnormálně silná vůně čistících prostředků.
Zatímco si myl ruce, zíral Ryūji na obličej v zrcadle – byl to ten samý nudný obličej. Ačkoli to pro něj nebylo nic nového, ve skutečnosti ho to začínalo trochu unavovat, takže... Přesně jak jsem si myslel...
Ryūjiho myšlenky nesměřovaly k jeho tváři, místo toho myslel na...
"...Její výraz byl určitě děsivej..."
Snaží se teď Kapesní tygr ze všech sil?
Celý den, ať už během hodin nebo přestávek, Ryūji neustále pozoroval Aisačin obličej. Jak se blížil konec vyučování, s každou vteřinou se Aisačina tvář výrazně měnila. Na konci poslední hodiny, před chvílí, už neměla žádný výraz – Nebyl červený ani zelený, jen bledý.
Ryūji si myslel, Chystá se mu vyznat, takže by se měla zatvářit roztomile. Je tak hloupá.
Když už mluvíme o hlouposti, teď si vzpomněl na ranní rozruch, kdy zpustošila třídu a dokonce se mračila na svoji nejlepší kamarádku Minori. To protože to byla Minori, kdo se tvářil tak vážně.
Což znamená, že to udělala pro mě... Všechno to udělala pro Ryūjiho.
Udělala to, takže jeho jednostranná láska Minori přestala s tím nedorozuměním. Takový cirkus rozpoutala jen za tímhle jediným účelem.
Když se nad tím zamyslíte, Aisaka pro sebe nikdy nic takového neudělala, tj. neukončila Kitamurovu mýlku – a to protože Kitamura tam nebyl, když začala vyvádět.
Jinými slovy, všechno to udělala jen pro Ryūjiho, to proto...
"...Takový... takový..."
S jeho povzdechem zmizela i slova, která chtěl říct. Natvrdlý, hloupý a neohrabaný způsob, jak to udělat... Nakonec to Ryūji nedokázal vyslovit.
Musí se při všem vážně uchýlit k týhle metodě? Existují další, jemnější způsoby jak to vyřešit. Použít takovou metodu, kdy vůbec nic nezíská, ona je opravdu... laskavá až skoro patetická. Ryūji skutečně věřil, že Aisaka je ve skutečnosti opravdu laskavá dívka. Aniž by si to uvědomil, použil k popsání Kapesního tygra tak směšné přídavné jméno. Ale nemohl si pomoct, protože to byla pravda.
"Laskavá..." řekl Ryūji tiše. Ten kdo brečel a naříkal nad tím, jak je k lidem nelaskavá, byl vlastně nejlaskavější člověk ze všech. Ti, kdo s ní nikdy nestrávili čas, se to nikdy nedozví, ale přinejmenším pro Ryūjiho to byla naprostá pravda.
"UÁÁÁ!"
Náhlý výkřik přinutil Ryūjiho instinktivně otočit hlavu.
Spolužák, který právě vešel na toaletu, jednoduše stál a řval hrůzou. "Co je?" Zeptala se osoba za ním, než i ona zavolala, "Uáá! O, omlouvám se, že tě vyrušuju!!!" Oba byli vystrašení intenzivním pohledem, který na ně najednou vrhl Ryūji. Ostatní lidé klasifikovali Ryūjiho s Kapesním tygrem jako nebezpečné – jako obvykle.
Pravděpodobně rozhlásí 'Takasu obsadil toalety, držte se odtamtud dál, je to nebezpečný' nebo tak něco. Což by znamenalo, že nikdo nevstoupí. To mi jen vyhovuje! Jelikož neměl náladu se s někým vidět, vyhovovalo mu to.
Každopádně, protože sem nějakou chvíli nikdo nepřijde, možná bych tu měl vyvětrat! Ryūji si pomyslel, Protože to vlhkost způsobuje tenhle zápach. Vyrazil směrem k oknu, aby ho otevřel, aby se jeho posedlost čistotou zlepšila.
Odemkl kliku, otevřel okno... a ztuhl.
"Kitamuro-kun! Já, Kitamuro-kun... Kitamuro-kun...n...no... umm..."
...ÉÉÉ!? zakřičel Ryūji z hloubi svého srdce, jak tam tak stál jako opařený. Popadl se za hlavu, Je to jen moje představivost? Ne, není. Což znamená...
Slyšel Aisačin hlas, hodně nahlas a jasně.
Mužské záchodky byly ve druhém patře, pod nimi se nacházely toalety pro návštěvy a přímo venku školní zahrada – Prostor sevřený mezi oknem koupelny a řadou stromů vepředu. Nevěřícně pomalu vystrčil hlavu, aby nakoukl, doufal, že se přeslechl. Bohužel, i ten nejmenší záblesk naděje byl zmařen.
Aisaka s Kitamurou stáli přímo tam, na tom pochybném místě. Každý člověk s alespoň náznakem rozumu by věděl, že kdokoli, kdo toaletu používá, uslyší, co si tam říkají!
"Vážně... proč... si musela vybrat místo přímo před toaletami..."
...Ty idiotko!
Ryūji se popadl za hlavu a zaúpěl, potom si dřepl pod okno. Ačkoli tudy nikdo neprochází–to protože to tady někdy smrdí.
Aniž by se dotkl země zadkem, Ryūji byl blízko udušení, jak tak dřepěl s hlavou mezi koleny pod otevřeným oknem.
Aisako, ty si vážně idiot! Spíš, co by se stalo, kdyby sem někdo vešel stejně jako já a otevřel okno? Nebylo by na ně jasně vidět?!
Tomu nevěřím... Takže se tam Ryūji rozhodl na chvíli zůstat. Jestli někdo vejde, prostě se na něj podívám těmahle děsivýma očima. Přesně tohle plánoval.
Bez ohledu na to bych měl radši to okno zavřít. Nechci je špehovat. Zrovna když se Ryūji chystal vstát...
"Zadrž na chvíli!"
Při Kitamurově hlasu se ani nehnul.
"Myslím, že vím, co mi chceš říct, ale vypadal bych jako idiot, kdybych se spletl, takže než tě vyslechnu, rád bych se o něčem ujistil... Dobře, tady to je, chodíš s Takasem?"
Jeho srdce vynechalo. Nemůžu stát a odposlouchávat... nebo spíš dřepět a odposlouchávat. Ačkoli si to říkal, jakmile zaslechl své jméno, nemohl si pomoct a poslouchal. Tohle je špatný, musím zavřít to okno nebo se odsud najednou vypařit...
"T, Takasu-kun..."
Přestože na tohle myslel...
Nemohl se pohnout. Ryūjiho jako by svázal Aisačin pronikavý nervózní hlas.
"Takasu-kun je, on je... on je, on je... on je..."
Kromě mnohonásobného opakování "on je" z ní nevyšla žádná slova.
Idiotko! Co to děláš?! Na co čekáš?! Dělej a vyznej se! Nebo, proč kruci stojíš před koupelnou?! křičel Ryūji v duchu, zatímco tam tiše dřepěl. Ale Aisaka prostě nedokázala pokračovat.
V tak intenzivním tichu nedokázala vyslovit už ani "on je". V tomhle stavu by obvykle normální chlap z takového napětí vyšiloval a řekl něco jako "Jestli je to všechno, tak asi půjdu!" A Kitamura... no, je zaměstnanější než váš obyčejný kluk. Takže pokud teď odejde, nikdy se o Aisačiných citech nedozví.
Dělej a řekni to! Musíš! Ryūji pevně sevřel ruce v pěst a zaťal zuby, dokonce zapomněl i dýchat, a přesto zůstala Aisaka potichu. Vypadlo to, že to ticho bude pokračovat do nekonečna.
Byla to snad už od začátku Mission Impossible? Obyčejně na něj nedokázala zavolat ve třídě a teď se chce vyznat?! To je prostě moc lehkomyslný! Je tohle konec? Ryūji rezignovaně zavřel oči.
V té chvíli...
"Můj vztah s Takasem-kun byl celý Minorininým nedorozuměním. T, ten, koho mám opravdu ráda
je..."
Závan větru.
"...Kitamura-kun!"
Áááá!!!
Ryūji ztratil sílu v nohou a málem si kecl na zadek. Rychle se přidržel zdi.
Zadržel dech a pokoušel se nevydat ani hlásku, držel jazyk za zuby. Nakonec si dokonce zakryl ústa rukama, zatímco v srdci opakovaně prohlašoval, Do toho, holka!
Ačkoli s ním nedokázala ani načít rozhovor, ačkoli byla hodně nervózní, stejně se Aisace podařilo vyznat své city Kitamurovi. Já něco takového asi nedokážu; kdybych se teď měl vyznat Minori jako ona, nemyslím, že bych mohl. Přestože jsem neustále tlačil na Aisaku, aby ze sebe vydala to nejlepší, kdybych já měl opravdu jít a vyznat se jako ona... nedokázal bych to. Není možné, abych byl stejně přímý jako ona.
Jelikož bylo proneseno slovo "ráda", outsider Ryūji se cítil, jako by ho střelil zářící šíp naplněný odhodláním a čistotou. Šíp nesoucí Aisačiny pocity bez pochyby rozohnil i Kitamurovo srdce a tělo.
Ano, to je dobré. S tímhle se pocity proniknou tam, kam patří a dostanou se tam, kam mají.
Takže ta sklíčenost musí být jen moje představivost.
"Máš mě ráda...? Ta věc s Takasem byla jen nedorozuměním? Kushieda to pochopila špatně? Spletla se v tobě a Takasem?
"...A, ano. Řekla jsem jí to, ale Minorin mi prostě nevěřila..."
Kitamura chvíli přemýšlel a zůstával zticha, nakonec to konečně pochopil a řekl,
"Aha. Pak se moc omlouvám, že jsem to popletl. To protože Kushieda dokáže být se svými myšlenkami celkem přesvědčivá... Jo, myslím, že teď už to chápu."
"Umm..."
Kitamurův hlas byl klidný jako vždycky.
Aisaka byla nejednoznačná jako vždycky.
Ryūji si povzdechl s rukama na ústech, aby nevydal žádný zvuk.
Ticho klidně naplnilo mužské záchodky, jak dřepěl na bobku a snažil se nevydávat zvuky, Ryūji cítil, jak kolem něj vibruje.
Ryūji se chtěl zbavit svého neustálého dýchání a vstát, takže by mohl zavřít okno a jít domů.
"A, a, ale! Ale!"
V tom okamžiku.
Aisačin hlas se znovu hlasitě ozval z okna.
"Ale, rozhodně to není tak, že bych Takaseho-kun nenáviděla! Rozhodně ne! Když jsem byla s ním, necítila jsem se, jako bych měla přestat dýchat! Vždycky jsem si myslela, že se snad udusím... ale Takasu-kun... Ryūji pro mě dokonce připravil smaženou rýži! Kdykoli jsem vedle sebe někoho potřebovala, byl tam jen Ryūji! Povzbuzoval mě i za cenu toho, že musel lhát! Vždycky to bylo takhle, to... si myslím! I teď! Je to bolestivé, jako by mě to rvalo na kusy, já a Ryūji... je jedno kdy... dokonce i teď! Protože Ryūji byl po mém boku! Jen protože byl se mnou tu teď dokážu stát...!"
Ryūji okamžitě ztuhl.
Co to děláš?! CO TO KSAKRU VYVÁDÍŠ?!
V tom momentě Aisaka hlasitě, až skoro k slzám, prohlásila,
"Rozhodně to není tak, že ho nenávidím. Pro mě, Ryūji... on..."
To znělo úplně jako... jako...
"Je to tak?"
Kitamurův hlas zněl vesele.
"To je v pořádku, myslím, že chápu Aisačiny pocity. Každopádně... opravdu spolu s Takasem celkem dobře vycházíte. Vidět tě říct to, cítím úlevu."
"U, úlevu...?"
"Jo a vzpomínáš si? Bylo to přesně loni touhle dobou, když jsem se ti vyznal. Vzpomínám si, jak jsem řekl, že jsem byl zasažen tvojí krásou a přímočarostí ve vyjadřování vzteku, myslím."
Ryūji byl tím odhalením, které právě slyšel poprvé, tak šokovaný, že se skoro rozbrečel. Aisaka zůstala zticha. Jediný, komu se z toho šoku třásly nohy, byl Ryūji, jediný, kdo nic nevěděl, byl Ryūji.
"Ačkoli jsem byl v příští vteřině odmítnut."
"...Ano, vzpomínám si! Jak bych mohla... zapomenout? Bylo to divné vyznání, jenom Kitamura-kun by dokázal něco takového. Od té doby, pokaždé když jsem přišla do naší třídy, abych našla Minorin a prodiskutovala klubové záležitosti, myslela jsem si, 'Ach... to seš ty...' Pamatovala jsem si všechno!"
"Takže si vzpomínáš! Vzhledem k tomu, že sis nikdy nevšimla mojí existence, myslel jsem si, že si už zapomněla! Vyznal jsem se ti tehdy, protože jsem si myslel, že jsi opravdu krásná, ale když jsi začala trávit čas s Takasem, vypadala jsi mnohem úchvatněji... protože vždycky děláš tak děsně zajímavé obličeje."
"Z, zajímavé obličeje? Já?"
"Jup, kdykoli jsi s Takasem, vždycky uděláš nějaký zajímavý výraz, takže se mi ulevilo. Takasu je vážně hodný. A jelikož chápe dívku, jako jsi ty, opravdu si myslím, že je úžasný."
Zdá se, že se Kitamura vesele směje. A pak...
"C, c... COS TO PRÁVĚ ŘEK'?!"
Uvědomivše si svou chybu, Aisaka zakřičela.
"P, počkej chviličku... Co jsem to říkala? ...A Kitamuro-kun, co to říkáš?! Už jsem přece řekla, že mezi mnou a Ryūjim nic není, to... ech!? Můj obličej vypadá zajímavě?! Ne... Ééé?! Ne, počkat! Počkat! Já se právě vyznala?! To jsem se vážně právě vyznala?! Ale... nikdy! Éééé?!"
"Ale ne, jak se to takhle zvrtlo?" Kapesní tygr dál opakoval, jako by ztratila povědomí o situaci. Kdyby to byl někdo jiný než Kitamura, pravděpodobně by nevěděl, jak se s tím vypořádat,
"Aisako, to je v pořádku."
"V, v, v, v, v pořádku?! Co tím myslíš v pořádku?! Ani nevím, co jsem to sakra právě řekla! Jak by to mohlo být v pořádku?!"
"Jsem ti velmi vděčný za tvé city a jsem opravdu šťastný. Jsem si jistý, že od teď budeme dobří přátelé."
"...P, přátelé...?"
Aisaka byla tak otřesená, že neměla slov.
"Ano, dobří přátelé."
Dobří přátelé.
To nebyl zrovna vztah, který Aisaka hledala. Takže mohla odpovědět 'Tak to není!' Musí... pomyslel si Ryūji.
Měla to udělat, jenže,
"...Přátelé... Já a... Kitamura-kun...?"
Měla to říct, jenže,
Aisaka to nikdy neřekla, nikdy neřekla mám tě ráda, ale nechci být tvou dobrou kamarádkou, chci být tvou přítelkyní. Nakonec bylo těžké zaslechnout Aisačin šepot...
Odmítla jsem tě, když ses mi předtím vyznal, ale jak jsem tě později pozorovala, začala jsem tě mít sama ráda. Teď tě mám opravdu ráda a chtěla bych, abychom spolu chodili jako pár.
...Nikdy pořádně nezopakovala tu nejdůležitější část z toho celého.
Údajně extrémně sebestředný Kapesní tygr byl chycen ve vlastních drápech. "Umm," pronesla, ustoupila a byla v koncích.
"Tak tedy, uvidíme se zítra!" řekl Kitamura svým obvyklým bezstarostným stylem. Dobré zprávy: jeho chování bylo stejné jako vždycky; špatné zprávy: naprosto nemá ponětí, co se právě stalo.
Aisaka se také sebrala, zklidnila svou zběsilou mysl a vrátila se ke svému kamennému výrazu,
"Uvidíme se zítra."
Ryūji sklíčeně sklopil hlavu. Podrbal se na ní a zavřel oči. Ze zvuku kroků odhadl, že se ti dva rozešli opačnými směry. Mohl jen zasténat,
"...Taková hloupá holka..."
...Kitamura tvoji zprávu nikdy doopravdy nedostal, ksakru!
Tvoje bezprostřednost, o níž mluvil Kitamura, kolik toho doopravdy ví? Tvoje slzy, smích, bázlivost, osamělost, tvoje láska k němu... kolik z těch křehkých pocitů skrýváš?
Je jedno, jak bolestivé nebo něžné ty pocity jsou, nikdy si ho nenechala je doopravdy pochopit! Nikdy si ho nenechala doopravdy ti porozumět!
Poté co se zvedl na své ztuhlé prochladlé nohy, Ryūji pomalu vyšel ven.
"Měj se." Aisaka vypadala opravdu klidně, když to říkala, ačkoli musela skrývat pocity, jež nikdo nechápal, když tam zůstala osamocená.
Musí křičet hlasem, který nikdo neslyší, zatímco kráčí zády ke Kitamurovi, při rozechvělé chůzi jí musí téct slzy, aniž by ji někdo viděl... Tak to musí být!
Jestli je to tak – protože o tom vím jen já...
Otázka... Takasu Ryūji, co uděláš teď?
Odpověď... "Opravdu jednoduchá."
Přestože to řekl s jistotou, moc jí neměl. Neodpověděl hlavou, nýbrž srdcem, kůží, kostmi a masem, tím tělem, které strávilo s Aisakou tolik času.
Nechme to tedy osudu! Když to nepůjde špatně, pak mě tohle tělo vezme za ní.
Rozhodně!
* * *
Cestou domů, pod paprsky obvyklého západu slunce...
"...Co chceš?"
Ryūji konečně dohnal Aisaku a chytil ji za rameno... Byli v klidné uličce s nikým v dohledu.
Aisaka se otočila a zatvářila se zmateně, potom se podívala na Ryūjiho, který se stále ještě pokoušel popadnout dech, a řekla,
"Už toho nech... Už nejseš můj pes, už mě nemusíš dál následovat!" konstatovala chladně, shodila Ryūjiho ruku, zatímco dál kráčela dopředu. Ryūji promluvil k jejím zádům,
"Říct něco takového, přestože je ti do breku. Jsi v depresi, protože tvoje vyznání selhalo, viď? Ačkoli jeho odpověď nebyla přímo odmítnutím."
"...!"
Poté co uskočila notný kus dozadu, Aisaka vykřikla,
"T, tys... to viděl?!"
"...Řeknu to narovinu, neměl jsem v úmyslu špehovat. Je to tvoje chyba, vážně, jak můžeš bejt tak hloupá a vyznat se ze všech míst hned pod oknem mužských záchodků? Náhodou jsem celou věc vyslechl, zatímco jsem šel na toaletu."
Pod paprsky západu slunce mohl Ryūji pořád rozeznat, jak Aisačina tvář zčervenala, když zamumlala, "V, vážně?!" Vypadá to, že na to vážně ani nepomyslela.
"No, co teď? Půjdeme koupit něco na večeři? Nebo chceš do té včerejší rodinné restaurace, aby sis připomněla svoje neúspěšný vyznání? Můžu poslouchat tvoje sténání celou noc a platím, ale samozřejmě jen pro dnešek!"
"...O... o čem to mluvíš?!"
Aisaka stála bez hnutí, zatímco čelila Ryūjimu, vykulila oči, jako by právě viděla něco neuvěřitelného.
"Když se nad tím zamyslím, dneska je sleva na vepřové!"
"Jaké vepřové?!"
"Nebo chceš dneska večer hovězí?"
"Ani hovězí! To s tím nemá co dělat, nic z toho! ...Co je s tebou?! Proč?! Už nejsi..."
"Nebo si chceš uvařit sama?"
"Dost! ...Řekla jsem... dost! Už toho nech! Všechno je to..."
"Zůstanu po tvém boku."
Aisaka po tom jasném prohlášení umlkla a bolestivě nakrčila čelo. Ryūji se podíval Aisace přímo do očí a rozvinul to,
"Zůstanu po tvém boku, budu ti vařit, můžeš se ke mně přijít najíst jako obvykle a budu ti dělat bento a taky tě každé ráno vyzvedávat, takže..."
"Takže co?! ...Co to sakra děláš?!" zaječela Aisaka, její hlas se rozlehl uličkou. "O čem to proboha mluvíš?! Znovu se v nás spletou! Minorin nám ještě pořád nevěří, kvůli tobě se zase splete, to ti to nevadí?"
"Ne."
Ta odpověď byla snazší, než čekal,
"Když se to stane, bude na mě udělat virvál! Ujistím se, že bude Kitamura ve třídě a změním ji ve válečnou zónu, takže už se znova nesplete."
"P... proč..."
Po tvářích jí začnou stékat slzy. Vidíš? řekl si Ryūji, Aisaka je tenhle druh člověka, odejde na místo, kde ji nikdo nevidí – kromě mě – a o samotě se vybrečí.
"Proč, proč... Proč bys něco takového dělal?! Copak už jsem ti neřekla, že nejsi víc mým psem?! Už to nemusíš dál dělat!"
"...Ani nevím, prostě to tak cítím... Protože brečíš, nemůžu tě takhle nechat samotnou. Protože bych se bál, bál bych se, jestli nemáš hlad... Přinejmenším to si myslí moje laskavá stránka."
"C... co to ksakru?!"
Navzdory vodnatým očím Aisaka dál divoce zírala na Ryūjiho,
"Nikdo se tě o to neprosí! Nejsem děcko, tak mě nech bejt! Nepotřebuju, aby ses o mě bál!"
Potom Ryūji řekl,
"...Ááá, tak proto!"
Konečně to pochopil.
Proč chtěl tak moc být po jejím boku.
Proč se o ni tak bál a proč ji nemohl nechat samotnou. To všechno protože...
"To protože já nejsem pes... proto zůstanu po tvém boku."
"...Cože?!"
"Vlastně, psi nemůžou doopravdy zůstat po tvém boku!"
To bylo vše.
Nejsem pes, pes by tohle nikdy neudělal.
Pes přijde na zavolání, ale tygr nikdy nikoho nevolá. Protože nikdy nepotřebují ničí pomoc, proto jsou tygři... takový druh zvířete tygr je.
A právě tady, právě teď, nejsem pes.
Dokonce i mně se chce smát se tomu, co se chystám říct, tak jen do toho a zasměj se! Navzdory tomu se Ryūji rozhodl pokračovat, protože v tu chvíli to chtěl říct bez ohledu na všechno ostatní, chtěl, aby to Aisaka věděla...
"Jsem drak a ty tygr... Už od pradávna byli draci jediná zvířata, která se rovnala tygrovi. Proto se
musím stát drakem, abych mohl zůstat po tvém boku."
Aby se vyrovnal Kapesnímu tygrovi, musí se Takasu Ryūji stát drakem. Rozhodl se to udělat, i kdyby to znamenalo, že se mu vysměje, i kdyby to znamenalo, že bude za hlupáka... ale,
"...Ai... sako...?"
Nenazvala ho idiotem, ani se mu nevysmála.
Před ním stála dívka, která ze sebe nedokázala vypravit ani hlásku. Stála široce rozkročená, tváře mokré od slz, když zvedla hlavu a podívala se na Ryūjiho.
Vypadala hodně naštvaně a zároveň hodně smutně; vypadala trochu ustrašeně, přesto také ztrápeně, stejně jako lehce překvapeně.
Její drobné tělíčko bylo naplněno pocity, připravené kdykoli explodovat. Když zaťala ruce v pěst...
"...Taigo..."
Jak zmínil její jméno, tělo se jí roztřáslo, jako by ji udeřil... víčka Aisaky Taigy sebou škubla.
"Tohle je součást rovnosti, ne? ...Protože mi říkáš Ryūji, budu ti říkat Taigo."
Nevadí to? Zrovna skončil...
"...Co se to snažíš vytáhnout?!"
Stín šířící se od jejích nohou jako by se náhle zvětšil. Možná jsem viděl špatně, ale...
"Co má tenhle nafoukanej nesmysl znamenat? Proč bych tě měla nechat říkat mi křestním?! ...Co je to do háje za blbost s tou rovností?! Taková hanebnost! Uvědom si svý místo, idiote Ryūji!"
"Ech..."
Bomba vybuchla. Ach, pravda...
"Pravděpodobně nemáš páru, o čem to mluvíš! Kdybys měl, jak bys mohl říct něco tak drzýho? Kromě toho, co to má ksakru bejt?! Ááá, už vím, mohl by ses..."
Poté, co vypustila proud nadávek, Aisaka najednou přestala. Takhle byla s tím svým postojem tou nejděsivější představitelnou věcí. Oči se jedovatě zamračily na protivníka, zatímco po něm klouzaly a zespoda k němu přistoupila, vyzařujíce auru, která by zastrašila každého až k paralýze.
Tohle byly pravé barvy Kapesního tygra.
"...Neříkej mi, že ses do mě zamiloval!"
"...Nebuď směš..."
"Hmpf, nemyslim si! Jak můžeš mít zrovna ty nervy na to udělat něco tak sebevražednýho?"
"...Ugh... ach..."
Aisaka se usmála, zatímco zírala na Ryūjiho – ačkoli se jí nedovažoval pohlédnout do očí, snažil se ze všech sil, aby jí odpověděl,
"No, samozřejmě že ne!"
Jo, to je pravda. Naprostá pravda. Jestli tím myslela moje city vůči Minori, pak se mé pocity k Aisace liší, ano jsou jiné.
Ale jednou věcí si byl jistý, Ryūji se opravdu chtěl postarat o Kapesního tygra známého jako Taiga. I když to nemá co dělat s láskou, chtěl jsem být po jejím boku... Musím vedle ní stát, takovým člověkem chci být. Toť vše. Toť vše, jasný!? Na tom není nic špatnýho, ne?!
"...Och, to snad ne, musíme si pohnout! Do supermarketu, koupit nějaký vepřový!"
Ryūji se bez váhání rozveselil a dlouhými kroky vyrazil.
Každodenní život musí jít jako obvykle! Ještě pořád je spousta času, takže se na chvilku zastavíme! Teď, když věci takhle pokročily, nemá smysl přemýšlet nad složitostmi. Naší nynější prioritou je večeře!
"Jestli dneska dostaneme dobrý vepřový, můžeme udělat dušený se zeleninou! Ach, možná by šlo i jednoduchý grilovaný maso... A proč nejdeš za mnou?!"
Ryūji si všiml, že ho Aisaka nenásleduje a byl přinucen k prudkému obratu a stále ještě dlouhými kroky došel k ní. "Tak už dělej!" pobídl ji, ačkoli ji nevzal za ruku, místo toho ji rohem tašky jednoduše drbl do loktu.
"Ryūji... já chci jogurtový pohár."
"Co? Co to kruci, nakonec chceš stejně jít do rodinné restaurace? A já se tak těšil, že budu dneska večer vařit..."
"Vepřové si můžeme dát potom... můžeme si dát vepřové se zázvorem... ne, dušené vepřové, měkké a šťavnaté!"
"Co? No, dušené vepřové mi nevadí, ale dokážeš to všechno spořádat? Už je pět hodin a večeře u mě začíná už od nepaměti v šest... Hej, přestaň mě ignorovat! A proč jdeš přede mnou?!"
"...Ryūji!"
Taiga, která šla sama napřed, náhle zastavila a otočila se, zírala na Ryūjiho jasnýma očima. "Ugh!" Ryūji zjistil, že nemá slov,
"...Co? T...Taigo?!"
Odpověděl zběsile, zatímco rychle přesunul pohled k noční obloze. Ale...
"...Mohl bys na chvíli sklapnout?"
Jak Ryūjimu vnikla ta zlá slova do uší, napadlo ho, jestli se nepřeslechl.
"Áááách~!" Taiga si před Ryūjim naschvál povzdechla a řekla,
"Mělo by ti dojít, v jaké depresi teď jsem! Jak se můžeš nebát? Spolíhám na tebe s naší příští strategií, ještě jsem se Kitamury-kun nevzdala, víš? A ty, cos to říkal? Drak? Ach, no, mezi drakem a psem neni žádnej rozdíl, ale protože si řekl, že budeš po mym boku, měl bys hodně tvrdě zapracovat na mym štěstí!"
Kam zmizely ty nedávné slzy? Kapesní tygr byl pořád Kapesním tygrem a jen pár krutými slovy spolu s pohrdavým pohledem zasadila Ryūjiho srdci těžkou ránu.
Jak ostré má drápy a tesáky? Jak dlouho zůstane tenhle děsivej lidožroutskej Kapesní tygr bez protivníka?
A co s ním teď bude, když prohlásil, že zůstane po jejím boku?
"Možná......jsem se trochu unáhlil..." zasténal Ryūji reflexivně a zarazil se ve svých stopách. Tohle byla možná chyba. S touhle myšlenkou pevně zavřel obě oči.
To proto to neviděl.
Neviděl Taigu, kousek od něj, jak se směje se sklopenou tváří pozorujíc Ryūjiho.
"...Řekl 'Taigo'..."
Neviděl výraz na její tváři, když potlačila choulostivý smích změněný v chichotání holubice.
Ani dnes to ještě nikdo na světě neviděl.
Žádné komentáře:
Okomentovat