Tichý začátek
Číslo případu (První objevený případ)
Muž, 31 let. Zaměstnanec biologické firmy. Inženýr. Po nalezení mrtvý. Potvrzená adresa...
Muž klesl na lavičku v Lesoparku a povzdechl si. Zajímalo ho, kolikrát už si to ráno vlastně povzdechl. Zavzdychal a podíval se na salát ve své ruce. Přinutilo ho to znovu si povzdechnout. Chroupavé zelené listy těsně obalené kolem srdce salátu - pokud šlo o kvalitu, byla prvotřídní. Odtrhl list a vložil si ho do úst. Měl jemnou chuť a textura byla vynikající. Opravdu prvotřídní. Tak proč se neprodával?
V tom salátu byl kus jeho práce. Dlouho pracoval ve vývoji biotechnologií pro výrobu čerstvých produktů, konkrétně listové zeleniny. Věřil, že tahle bezpečná, cenově dostupná a vynikající bio zelenina bude řešením pro zvyšující se potravinovou krizi, a brzy se stane hlavním pilířem distribuce potravin. Věřil v to. Ale prodej si nevedl tak dobře, jak předpokládal, a muž ztrácel naději. Kupující, zdá se, spíše než bio zeleninu preferují produkty dopravované z polí v Jihovýchodním bloku. Tento trend byl obzvláště silný u listové zeleniny, jako bylo zelí a salát. Šéf mu řekl, že jestli to takhle půjde dál, měl by začít přemýšlet o ukončení výroby.
Svědil ho zátylek. Vlastně už nějakou chvíli. Muž měl náchylnost k vyrážkám, když byl unavený. Dnes v noci mu pravděpodobně po celém těle vyraší červené pupínky. Dnes se stalo tolik nepříjemností. Znovu si povzdechl. Salát v jeho ruce ztěžkl.
Z náprsní kapsy se ozvalo zapípání. Na jeho ID kartě zasvítila obrazovka mobilu a objevil se obličej mladé ženy.
"Zdravíme s Městského informačního systému. Chceme vás informovat o výsledcích Dětské zkoušky, kam jste se zapsal. Potvrzujeme váš účet, prosím, zadejte číslo svého občanství…" Ještě než žena stačila domluvit, začal muž zadávat své číslo. Dnes je den, kdy má jeho dvouletá dcerka Zkoušky. Byla to chytrá a rozkošná holčička. Nikdy by se neodvážil říct to nahlas, ale tajně v sobě skrýval očekávání, že by mohla být uznána jako nejvyšší třída.
"Děkujeme. Potvrdili jsme váš otisk prstu a registrační číslo. Vaše informace jsou následující…" Zobrazilo se jméno jeho dcery následované řadou podrobných čísel. Váha, výška, obvod hrudi, zdravotní stav, vyživovací stav, vývojová fáze, rozsah různorodých schopností… všechny stupně byly ohodnocené v průměru od A po C. Nebyla ani příliš pozadu, ani výjimečně napřed. Tak to bylo. Muž na okamžik zíral na obrazovku, a pak si strčil kartu zpět do kapsy. Pomyslel na dceřin úsměv.
Dobře.
Promluvil muž sám k sobě, a usmál se hlávce salátu ve své ruce. Nadaná nebo ne, jeho dcera je stále jeho dcerou. Staral se o ni a zbožňoval ji. A to stačilo.
Náhle ho něco napadlo. Nebyl, možná, až příliš chycen v myšlence toho nejlepšího, nejdokonalejšího? Pravda - na tom salátu nebylo nic špatného. Ale možná je právě jeho dokonalost jeho prokletím. Pokud tyto identické, dokonalé hlávky salátu postaví řadu vedle řady, zákazník si je nebude chtít koupit. Co když je dokonalost skutečně to, co zákazníka odrazuje?
Blížil se čistící robot. Na jeho kovovém těle seděla kulatá hlava, a dvě ruce se natahovaly, aby posbíraly odpadky a házely je dovnitř uklízecího boxu umístěného do středu jeho těla. Ano. Tenhle salát byl jako ten robot. Byl čistý a spořádaný, ale příliš umělý. Zelenina, kterou chtějí zákazníci je mnohem jedinečnější, mnohem přirozenější… Salát mu vypadl z ruky. Muž se rychle sklonil, aby ho zvedl, a svraštil obočí.
Co to?
Prsty mu ztuhly. Vidění se rozostřilo. Ztěžka se mu dýchalo. Robot sebral salát a zastavil. Ozval se z něj mladý hlas.
"Mohu to odstranit jako odpad?"
Muž otevřel ústa, aby promluvil, ale přemohl ho záchvat kašle. Spolu s ním se mu z úst vysypalo cosi bílého. Zuby. Vypadávaly mu zuby.
"Jste si jistý? Hned se toho zbavím." Salát byl odhozen do boxu na odpadky, a robot odešel.
――Počkej, pomoz mi…
Natáhl se muž, a vykřikl hrůzou. Celou jeho paži pokrývaly skvrny. Jeho tělo ztěžklo. Muž se zapotácel a zhroutil se na zem mezi lavičku a živý plot.
"Shione, podívej se na tohle."
Bylo půl sedmé, když Shiona zavolal jeho spolupracovník, Yamase. Ti dva byli jedinými lidmi v kanceláři Správy parku. Společně pracovali a udržovali tři čisticí roboty, kteří hlídali park. Pracovní roboti jako tito byli stále ještě ve fázi prototypů, a dokonce i jednoduchý čisticí roboti byli náchylní k poškození. Práce s nimi byla také komplikovaná, protože nebyli dobří v rozpoznávání odpadu. Po prvním nahrání objektu jako odpadku v počítačové paměti, ho měl robot poté pokaždé automaticky rozpoznat. Ale roboti posílali neustále zpátky chybné "nerozlišitelné objekty". Jeden takový se ve skutečnosti objevil před hodinou. Obrázek, který jim byl poslán, vypadal jako hlávka salátu, a Shion na okamžik váhal nad tím, co dělat. Setkal se předtím i s jinými věcmi, u nichž váhal nad tím, zda je nazvat odpadem, jako zda se jednalo o ptáčátko vypadlé z hnízda nebo spíše o klobouk zdobený extravagantním opeřením. Salát, nicméně, viděl poprvé.
"Něco se stalo?" Stál za Yamasem, která seděl před operačním panelem.
"Hmm… Sampo se chová divně."
Yamase rád říkal robotům přezdívkami. Sampo byl Robot č.3. Dne pracoval v rohu nejhlubšího zákoutí parku. Sampo byl také ten, který sebral hlávku salátu. Obrazovka před nimi ukazovala blikající červenou chybu oznamující jim nerozpoznatelný objekt.
"Jaký je obrázek?"
"Jo, k tomu. Není to moc jasné, ale… je to zvláštní."
"Zvláštní?"
Yamasemu bylo dvacet - o čtyři roky více než Shionovi - a byl od přírody tichý, zřídkakdy se nechal něčím rozhodit. Klidná povaha jeho spolupracovníka byla jedním ze dvou důvodů, proč měl Shion rád tohle pracoviště. Tím dalším bylo, že jeho práce se zabývala především stroji a on nerad mluvil s lidmi.
"Tady, podívej se," řekl Yamase, přepnul obrazovku na kameru.
"Můžeš na to trochu zaostřit?"
"Jasně," přišla odpověď, a Yamaseho ruce se rychle pohybovaly po ovládacím panelu. Obrázek se vyjasnil.
"Co……" Shion se naklonil blíž, a dech mu uvízl v hrdle. Chodidlo? Pár nohou v kalhotách vyčnívající zpoza lavičky. Viděl, že jsou obuté do páru nahnědlých bot.
"Myslíš, že spí…?" Yamasemu se chvěl hlas.
"Nějaké známky života?"
"Co?"
"Mlžeš zvýšit Sampovy senzory na maximum?" Sampo byl vybaven několika receptory, které vycítily teplo, zvuk a složení. Yamaseho hlas se třásl ještě prudčeji.
"Kyslík, vyzařování tepla… nulové. Žádné známky života."
"Půjdu to zkontrolovat," řekl Shion náhle.
"Jdu taky."
Naskočili na svá kola, a šlapali, jak nejrychleji mohli. Kola se v posledních letech stala extrémně populárními, a statistiky ukazovaly, že průměrný občan vlastnil 1.3 kol. Boty na běh se také prodávaly velmi dobře. Spíše než pohodlné a slavné způsoby dopravy se zdálo, že lidé raději volí chůzi, kolo nebo jiný způsob využití vlastního těla. Populární nebo ne, pro studenta jako Shion byla tahle možnost cenově dostupná, lehce se s ní manipulovalo a nepotřebovala žádné palivo, takže byla spíše nutností.
V parku byly dokonce i pro kola rychlostní limity. Shion šlapal na plný plyn cestou, kterou by většinou jenom sjel dolů. Většina dnešních vozidel byla vybavena zádržným mechanismem, který se automaticky spustil, když vozidlo překročilo určitou rychlost. Kola nebyla výjimkou, a mechanismus byl obyčejně zabudován do brzdy. Ale Shionovo kolo bylo starším modelem, a nemělo tedy rychlostní omezení. Bude muset zaplatit pokutu, pokud to Přepravní úřad zjistí, ale právě teď byl rád, že může jet tak rychle, jak může.
Dostal se k tiché oblasti obklopené stromy. Pod baldachýnem šustících listů pořád stál Sampo. Jeho hlava spojená kloubem se lehce nakláněla ke straně, vypadal díky tomu buď zamyšleně, nebo zmateně.
"Sampo." V odpověď na Shionův hlas se jeho LED oči zeleně rozzářily. Shion se podíval za lavičku a ztuhl.
"Shione, o co jde?" Yamase přijel o chvíli později, a vydal tlumený hrdelní zvuk.
Muž ležel za lavičkou, jako by se za ní schovával. Ústa měl otevřená a oči vytřeštěné a zírající. Jeho výraz připomínal spíše než strach nebo bolest překvapení. Vypadal, jako by před svou smrtí viděl něco šokujícího. Vlasy měl sněhově bílé a na tváři skvrny, které vypadaly jako stařecké. Jeho vrásky byly jasně zřetelné. Byl celkem starý.
――Ačkoli na svůj věk má celkem křiklavou košili.
Poznamenal Shion v duchu nad světle růžovou košilí, kterou měl muž na sobě.
"Yamase-san, zkontaktuješ Bezpečnostní úřad?"
"Co? Ach… Ach, jo, samozřejmě. Jasně. Dej mi chvíli… Haló? Um, tady kancelář Správy parku…" Napůl poslouchajíc Yamaseho roztřesený hlas vysvětlující situaci, Shion se natáhl, aby se muže dotkl. Posmrtné ztuhnutí se mu rozšířilo po celém těle.
"To není možné," zamumlal Shion téměř automaticky v nevíře.
――Příliš brzo.
Posmrtné ztuhnutí obvykle začínalo minimálně hodinu po smrti - dvě nebo tři hodiny, ve většině případů. Začínalo čelistí a postupně se šířilo dolů, až nakonec dosáhlo nohou. Soudě podle toho byl tenhle muž mrtvý přinejmenším několik hodin. Ale před třiceti minutami tu to tělo nebylo. Kdyby ano, Sampo by si ho všiml. Věděl, že na lavičce byl živý člověk. Po potvrzení salátu Sampovy senzory zaregistrovaly žijící lidskou přítomnost. Samozřejmě neměl žádný důkaz, že jde o jednu a tu samou osobu. Ne, tak to nemůže být. Není možné, aby osoba, která byla před třiceti minutami naživu prošla naprostým posmrtným ztuhnutím v tak krátkém čase. Takže-na lavičce seděl někdo jiný, lhostejný k mrtvému?
―Nemožné.
Shion upustil mužovu paži, která byla tužší a chladnější než tam Sampova. To bylo nemožné. Dokonce, i kdyby tam ten muž bez povšimnutí ležel, Sampo by ho sebral. Opravdu, Sampo reagoval na jeho přítomnost, a zaslal jen před pár minutami chybu "nerozlišitelného objektu". To znamenalo, že před třiceti minutami tu nebyla žádná mrtvola.
Shion si myslel, že viděl, jak se tělo pohnulo. Samozřejmě šlo pouze o jeho představu. Jenže - Shion potlačil výkřik hrůzy. Mužova čelist, tuhá ještě před pár minutami, se začala otevírat.
Pomyslel si, že dokonce cítí slabý zápach hniloby. Muž byl obličejem dolů, a Shion uviděl, jak se mu za ušima začíná šířit černozelená skvrna. Ta tam předtím určitě nebyla. Určitě nebyla vidět pouhým okem. Shion se naklonil blíž.
"Už jedou," povzdechl si Yamase s úlevou. Auto Bezpečnostního úřadu se neslyšně blížilo.
Takže v rozmezí přibližně deseti minut jste viděli kompletní rigor mortis - a hned poté začal hnít? To je nemožné," uzavřela Safu jednoduše poté, co spolkla plnou pusu čokoládové koblihy. Fast food, v němž seděli, se nacházel poblíž starých částí města a hemžil se lidmi všech odstínů a barvy.
"A pokud tvrdíš, že jsi cítil hnilobu, pak to znamená, že rozklad pomocí bakterií již začal, ne? To je nemožné. Dokonce i uprostřed léta by to zabralo přinejmenším 30 hodin - pravda? - než by se rigor mortis zcela rozptýlila."
"S pevně stanovenými podmínkami by to v létě zabralo 36 hodin, 3-7 dní v zimě, a 60 hodin při počasí, jaké máme teď. Tak to říkají učebnice," odvětil Shion, spustil pohled ze Safina obličeje a usrkl ze svého šálku čaje. Cítil se melancholicky. A unaveně.
"Dělal ti Bezpečnostní úřad problémy?" Dívala se mu Safu do tváře. Její nakrátko ostříhané vlasy rámovaly její jemný obličej a velké oči, které jí dodávaly jakési tajemné, androgynní kouzlo. Safu byla také mezi nejlepšími v inteligenčních testech během svých Zkoušek pro Dvouleté. Byla jedním z pár spolužáků, s nimiž do deseti studoval na stejné škole. A v současnosti, v šestnácti, byla jedním z těch, s kterými Shion sdílel blízký vztah. Specializovala se na psychologii a brzy půjde na výměnný pobyt do jiného města.
"Konec konců, byla to nepřirozená smrt, museli být podezřívaví. Pravděpodobně z tebe vyslechli i duši, ne?"
Safu jak ji Shion znal ve třídě, byla malá, tichá dívka. Nejspíš byla stejná i v laboratoři. Ale když byla sama s Shionem, často se smála, hodně jedla, a uvolnila se od svého formálního tónu. Shion dopil čaj a pomalu zavrtěl hlavou.
"Ne, nebylo to tak zlé, jak jsem si myslel." Po pravdě řečeno, výslech Bezpečnostního úřadu byl překvapivě krátký. Vše, co udělali, bylo, že si vzali data o těle nahraná Sampem, a od obou požadovali vysvětlení situace. Úředník mluvil ostře, když zjistil, že Shionova trvalá adresa se nachází ve staroměstské čtvrti poblíž Západního bloku, ale Shion si na takové zacházení zvykl a nic si z něj nedělal.
"Tak proč jsi z toho tak skleslý? Právě teď jsi obrazem ztrápeného mladíka."
"Jen… se to nezdá být v pořádku."
"Rigor mortis a čas rozkladu?"
"Přesně. Sama jsi to přece řekla, Safu. Není to možné. Máš pravdu. Nebyly přítomné podmínky, které by uspíšili rigor mortis a rozklad tohoto rozsahu."
"Myslíš žádné podmínky z hlediska teploty nebo vlhkosti, nebo nějakého jiného vnějšího vlivu, že? To ale nevíš, dokud neprovedeš pitvu, mohlo jít o nějakou vnitřní příčinu, která vše uspíšila."
"Vnitřní příčina, hm… jako třeba?"
"Například, pokud byla ta osoba hodně oslabená, nemusel tolik ztuhnout a to by nemuselo trvat tak dlouho. U lidí s otravou fosforem nebo u kojenců prý téměř neexistuje…"
"Rozhodně nebyl kojenec, to ti můžu potvrdit."
Safu si rozhořčeně odfrkla a zírala na Shiona.
"Byl to jen příklad. Jsi sarkastický jako vždy, že jo? To se moc nezměnilo. Ale hádám, že s tím nemůžeme moc udělat, jelikož nemáme žádná data."
"Jo…" přikývl Shion vágně, a nevědomky si skousl spodní ret. Data, učebnice, manuály… byly časy, kdy byly naprosto k ničemu. To, čemu kdysi věřil, že je jasné a absolutní, se zničilo tak snadno a rozpadlo přímo před ním. Zažil to před čtyřmi lety.
"Shione." Safu si položila lokty na stůl a složila ruce přes sebe. Opřela se o ně bradou a podívala se na Shiona.
"Chci se tě na něco zeptat."
"Na co?"
"Před čtyřmi lety - proč jsi nenastoupil na Studium pro nadané?" Její otázka jako by do něj viděla. Shion ulomil rukama kousek mdle sladkého jablečného koláče. Náplň vytekla na talíř.
"Proč se ptáš zrovna teď?"
"Protože to chci vědět. I když to vezmu objektivně, byl jsi hvězdným studentem. Dobře jsi vstřebával informace a věděl, jak je použít v praxi. Všichni učitelé měli v tvém případě vysoká očekávání."
"Trochu moc mě přeceňuješ."
"Je to pravda. Čísla to dokazují. Chceš, abych ti znovu ukázala tvé výsledky Testů schopností z doby před čtyřmi lety?"
"Safu." Měl v ústech hořkou pachuť. Jako by vyvěrala ze samotného jádra jeho těla.
"Jaký je skutečný důvod toho, proč se mě teď ptáš? Před čtyřmi lety jsem se rozhodl, že na Studium pro nadané nemám kvalifikaci, tak jsem se vzdal všech speciálních privilegií. Nevybral jsem si nástup, nemohl jsem. Teď pracuju pro Správu parku, abych zaplatil svou výuku, a chodím na Úřad práce na obchodní kurzy. Ale moje docházka není moc dobrá, takže si nejsem ani jistý, že ho dokončím. Taková je realita. To je pravda, o které jsi mluvila, Safu."
"A proč jsi přišel o svá privilegia?"
"Nechci o tom mluvit."
"Ale já bych byla ráda, kdybys mi to řekl."
Shion olízl z prstů poslední zbytky koláče, a pevně sevřel rty. Nechtěl o tom mluvit. Nebo, spíš, ho nenapadalo žádné vysvětlení, kterému by mohla Safu porozumět.
Důvod byl jednoduchý. Té noci vzal pod svá křídla VC, a nechal ho uniknout. Bezpečnostní úřad na to přišel. Mysleli si, že je podezřelé, že jeho matka Karan nechala vypnutý bezpečnostní systém, a Shion zanechal ve svém vlastním pokoji vypnutý systém detekce cizích objektů. Bezpečnostní systém byl napojený na Centrální správní počítačový systém úřadu, a dal se snadno vystopovat.
Ani ne hodinu po Nezumiho zmizení zaklepali na dveře úředníci z Bezpečnostního úřadu.
To byl začátek dlouhého a úporného výslechu.
Věděl jsi tedy, že byl VC?
Ano.
Proč jsi okamžitě nezavolal policii?
No…
Odpověz na mou otázku. Nemusíš pospíchat. Jen nám dej jasnou a přesnou odpověď.
To protože vypadal, že je stejně starý jako já a byl vážně zraněný. Takže mi ho bylo líto…
Takže jsi sympatizoval s tímto VC, nekontaktoval policii a namísto toho ošetřil jeho rány a pomohl mu utéct.
Prostě to tak dopadlo, ano.
Úředník Vyšetřovacího a Výslechového oddělení Bezpečnostního úřadu se jmenoval Rashi. Během celého našeho setkání mluvil jemně, ani jednou nezvedl hlas nebo snad pěst k ráně. Když jejich vyčerpávající dvoudenní výslech skončil a Shion byl propuštěn, dokonce ho přátelsky poplácal po rameni se slovy, "Bylo to těžké, vím. Díky." Ale Rashiho oči se ani jednou neusmály, čehož si Shion všiml. Dokonce i teď, o čtyři roky později, mu do snů vcházely ty nepřátelské oči, jejich pohled se do něj zavrtával. Ráno se pak budil roztřesený a nasáklý potem.
Ukrýval zločince a napomáhal mu při útěku. Shion nebyl za tento trestný čin odsouzen, ale bylo určeno, že má velmi špatnou rozhodovací schopnost a nedokáže jednat. Výsledkem bylo smazání veškerých jeho speciálních práv.
Když hurikán pominul, byli Shion s Karan vyhnáni do ulic pod oslnivě modrou oblohou. Neměli kde žít, ani prostředky, aby se uživili. Shionovo Studium pro nadané v ekologii se stalo něčím stejně tak vzdáleným a nedosažitelným jako mraky plovoucí po obloze nad nimi.
A samozřejmě, určitost, jakou měl v rukou pouze včera, jen před pár minutami, zmizela. Rozptýlila se ve větru, křehčí než listy, které sledoval, jak jsou bičovány bouří. Byla to ztráta, jakou pocítil poprvé v životě.
No. 6 nemělo systém sociálního zabezpečení. Pouze hierarchický systém pojištění založený na úrovni příspěvků, které muselo pár vybraných občanů nabídnout městu. S Shionem a Karan, daleko od příspěvků města, bylo zacházeno jako s lidmi, jež selhali ve své občanské povinnosti. Byli na nejnižší možné pozici. Což znamenalo, že ačkoli jim bylo povoleno zůstat ve městě, byli vyloučeni z jakékoli podpory nebo pojištění.
Elita Petriho misky. Nezumi ten název použil té noci, a byla to pravda. Uvědomil si váhu toho prohlášení, až když byl vyvržen ze své uzavřené a chráněné nádoby. No. 6 nebylo nic jiného, než kastovní společnost. Vertikální dynamika populace byla úhledně složena do pyramidy. Jakmile jste spadli z horních vrstev, nebylo jednoduché vyšplhat se k nim zpět.
"Podívej se na sebe, tak vážný," zasmála se Safu. "Chápu. Jestli je tolik těžké to vysvětlit, pak se nebudu ptát."
"Promiň." Zvedl Shion ruku a sklonil hlavu v omluvě. Oddechl si, že už se ho nebude dál vyptávat. Ty událost se nedaly snadno vysvětlit. Chtěl to Safu říct, ab věděla o tom dramatu, co otočil jeho život naruby. Ale co nemohl Shion pochopit, nedokázal najít slova, jimiž by to vysvětlil, byly jeho vlastní pocity. Dokonce překvapil sám sebe i malou lítostí, kterou cítil. Byl šokován křehkostí svého postavení a víc než jednou našel sám sebe stočeného do klubíčka, neschopného zápasit s vlastním pocitem ztráty. Ale nyní, po čtyřech letech protloukání, uvažoval. Co by udělal, kdyby se vrátil do toho dne, do svých dvanáctých narozenin? Zavolal by policii? Vypnul by svůj bezpečnostní alarm? Odpovědí bylo vždy "ne".
I kdyby měl šanci vrátit se do té noci, udělal by to samé. Nechal by se unést větrem a deštěm a s tím by přišel i vetřelec. Cítil to s naprostou jistou, a ta jistota ho uváděla v neklid. Ne že by shledával svůj nynější život více uspokojujícím než předtím. Stále ještě měl hluboký vztah k ekologii, k nejmodernějším vzdělávacím poznatkům ohledně prostředí, k svému pohodlnému životu - a co ho velmi zahanbovalo, dokonce i k oceněním, slovům chvály a povzbuzování, a pohledům obdivu, jichž byl centrem. Ale i tak by udělal to samé. Pokud znamenalo přijetí Nezumiho jeho vlastní zničení, pak by to podstoupil znovu a znovu. Nelitoval toho, co udělal. Avšak nedokázal vysvětlit proč. Od té noci přišly a odešly další hurikány. Naslouchajíc vzrušenému šepotu listů ve větru, Shion necítil lítost, nýbrž touhu. Byla to touha znovu ho vidět.
Shion neměl jistotu, že by to dokázal Safu dostatečně dobře vysvětlit. Neměl tedy jinou možnost, než zůstat zticha.
"Můžeme tedy jít, Shione?" vstala Safu. Do restaurace se nahrnulo ještě víc lidí, a tak teď sotva slyšeli jeden druhého.
"Doprovodím tě na nádraží," nabídl Shion.
"Samozřejmě. Bylo by velmi netaktní, kdybys nechal dívku jít domů samotnou, ne snad?"
"Ach, ale no tak," odsekl Shion, "oba víme, jak silná jsi, i když možná vypadáš malá a hubená. A jsi rychlá. Vždycky jsem si vlastně myslel, že by ti mnohem víc seděla bojová umění než psychologie."
"Víš co, máš pravdu. Kdysi mi řekli, že se náhle, z vteřiny na vteřinu, stávám hrozně emocionální, i když jsem obvykle tak potichu. Možná mi nakonec práce v laboratoři není souzena."
Cestou na nádraží kráčeli bok po boku. S výjimkou několika restaurací byla ve městě práce pozdě do noci zakázána. Zástupy lidí zaplňující ulice během několika hodin zmizely. Shion Safu lehce popostrčil. Její poslední slova mu zněla poněkud sklesle.
"Je tohle snad hlas někoho, kdo složil zkoušky a chystá se nastoupit na výměnný pobyt?"
Safu zvedla hlavu a zazubila se.
"Žárlíš, co?"
"Jo."
"To je tak strašně pravdomluvné."
"Buď věrný sám sobě a laskavý k ostatním. To je poslední dobou moje motto."
"Lháři."
"Co?"
"Vůbec nežárlíš."
Shion zastavil. Safu se na něj vyzývavě podívala. Zrovna když se na ni chystal zavolat, ho někdo zezadu náhle popadl za rameno.
"Promiňte." Shion se otočil. Stál tam muž, smál se. Byl asi o hlavu menší než Shion a na sobě měl uniformu Bezpečnostního úřadu. Od hlavy k patě byla námořnicky modrá a ušita byla ze speciálního materiálu nazvaného supervlákno, který se vyznačoval působivými vlastnostmi i přes nenápadný vzhled. S trvanlivostí desetinásobně větší než u oceli sloužila dost dobře jako neprůstřelná vesta; zároveň skrze ni lehce pronikal vzduch, takže oděv byl vzdušný. Počet těchto uniformovaných vymahačů zákonů z Bezpečnostního úřadu se zvyšoval, jak se blížili k Západnímu bloku. Shion klidně smetl mužovu ruku ze svého ramene a promluvil.
"Mohu vám nějak pomoci?"
"Ach, no… Jen vám položím pár otázek… kolik vám je?"
"Šestnáct."
"Oběma?"
"Ano."
"Víte, že mladším osmnácti let je zakázáno pobývat venku po deváté?"
"Ano, ale ještě pořád není ani osm."
"Shione," zašeptala Safu ostře. Nabádala ho, aby se nehádal. Ale člověk z Bezpečnostního úřadu, který před ním stál, v něm vyvolal vzpomínky na oči toho vyslýchajícího důstojníka, co si říkal Rashi. Místo toho, aby cítil strach, byl Shion nucen se pomstít.
"Vaše ID karty, prosím." Možná si všiml Shionova odbojného postoje. Muž si z tváře setřel úsměv a bezvýrazně požádal o jejich identifikační karty. Safu mu podala svou stříbrnou kartu. Shion tiše udělal to samé.
"Vaše Občanská čísla, v daném pořadí."
"SSC-000124GJ."
"Qw-55142."
Muž vytáhl karty ze své přenosné čtečky a obrátil se, aby se Safu lehce uklonil.
"Student z Nadaných, jako jste vy, by se neměl v takhle pozdní hodinu potulovat takovými místy. Radím vám, abyste šla domů."
"Byla jsem na cestě… Šla jsem na nádraží."
"Nechte mne vás tam doprovodit."
"Ne, děkuji. On jde se mnou." Zavěsila se do Shiona.
"Vezmu jí tam," řekl Shion úsečně. "Tam jsme taky prve mířili. Pojďme, Safu."
Popadl karty z důstojníkovy ruky, vzal Safu za ruku a rychle vykročil pryč. Když se o chvíli později otočili, muž už dávno zmizel v rušném davu.
"To mě vyděsilo." Objala si Safu hruď. "Bezpečnostní úřad mě ještě nikdy neterorizoval."
"Děje se to pořád," odpověděl Shion. "Kdybys neměla své ID Nadaného, smažil by nás ještě víc."
"Vážně?"
"Vážně," potvrdil Shion ponuře. "Stejně jako vlak, na který se chystáš dostat. S tou ID kartou můžeš obejít veřejný vagon a jet speciální třídou. Tohle je město, v němž žijeme. Všichni jsou roztříděni do kategorií na základě svých schopností, bohatství a všech dalších faktorů."
"Nemluv o tom takhle," protestovala Safu. "Nemůžeš ´třídit´ lidi jako ´třídíš´ odpadky nebo zboží. Lidé jsou lidé. Jsou to lidské bytosti."
"Safu, v tomhle městě nezáleží, jestli jsi člověk nebo ne. Jde o to, jak prospěšný jsi městu. Tak je to."
"Shione…"
"Předtím jsi mě nazvala lhářem. Tak to není. Samozřejmě, že žárlím. Máš všechna ta privilegia, možnost studovat a experimentovat co hrdlo ráčí. Závidím ti, Safu. Dokonce ti to zazlívám. Máš vše, co mi schází."
Shion zmlkl a dlouze si povzdechl. Zašel příliš daleko. Bylo to ostudné. Podlé. Trapné. Ubohé. Zklamaně nad sebou mlaskl.
Safu si také povzdechla.
"Stejně jsi lhář."
"Cože?"
"Neslyšel jsi mě? Stejně. Jsi. Lhář. Navrch můžu přidat ´velký´, jestli chceš. Jen předstíráš, že mi závidíš. Nebo si ani neuvědomuješ, že lžeš? Jakého nechápavého chlapce mám v rukách."
Safu, co―" začal Shion podrážděně.
"Kdybys mi opravdu záviděl a byl rozzlobený, nedokázal bys se mnou chodit ven na jídlo. Ale ty, ty se směješ, jíš, bavíš se se mnou, žertuješ jako by nic."
"Hej, taky mám nějakou hrdost. Samozřejmě, že nejsem otevřeně závistivý."
"Shione," řekla Safu pevně. "Specializuju se na kognitivní funkce, mozkovou aktivitu a jejich vztahy s hormony."
"Já vím."
"Dobře, protože kdyby ne, byla bych naštvaná. Neomílám to pořád dokola jen tak pro nic za nic. Každopádně," pokračovala rychle, "když říkáš, že skrýváš svou zlobu a předstíráš, že si čas strávený se mnou užíváš, nebylo by to snad stresující?"
"Asi jo, myslím…" odpověděl Shion pochybovačně.
"Bylo by to stresující. A když jsi ve stresu, tvé nadledvinky uvolňují steroidy nazvané kortikosteroidy, které ovlivňují tvůj mozek. A to udělá s mozkovou aktivitou―"
"Jasně, Safu, chápu," přerušil ji Shion. "Stačilo. Nech si svou přednášku na jindy a já si ji pozorně vyslechnu―"
"Poslouchej mě. Nejsi vůbec ve stresu. A nejsi na mě ani trochu naštvaný. Shione, co chceš dělat?"
"Prosím?"
"Kdybys chtěl pokračovat ve studiu, mohl bys mi to zazlívat. Ale to ty neděláš. Řekl jsi, že mám vše, co ti chybí. Takže co vlastně máš? Nemůžeš mi tvrdit, že nic," dodala urychleně. "Lidé, co nic nemají - ne - lidé, kteří si myslí, že jim nic nezbývá, se nesmějí jako ty. Nebo nemluví jako ty. Na to, aby tvé pocity neovlivňovaly tvé chování, bys musel podstoupit speciální trénink pro perfektní sebeovládání. Nepodstoupil jsi žádný zvláštní trénink. Nemyslím si, že jsi nějak zvlášť emocionální člověk, ale také si nemyslím, že se dokážeš 100% kontrolovat. Jediným důvodem, proč se se mnou dokážeš pravidelně bavit a smát se se mnou je, že máš určitou úroveň emocionálního bezpečí."
"Safu, to, co jsi právě řekla, je jen pohodlná teorie. Lidé mají složité emoce. Nejsou jako laboratorní krysy. Nemyslím si, že můžeš takhle jednoduše vysvětlit, jak emoce ovlivňují lidské chování. Je arogantní věřit, že věda zvládne vysvětlit veškeré aspekty lidské povahy."
Safu pokrčila rameny. Blížili se ke stanici.
"Nevěděla jsem, že se chceš stát spisovatelem."
"Safu," řekl Shion unaveně.
"Pak to řeknu v literárním kontextu. Emocionální bezpečí… takže mluvím o naději nebo snech. Ty je máš. Proto necítíš potřebu mi něco zazlívat. Shione, v co doufáš?"
Naděje. Zopakoval tiše to slovo. Nepoužil ho už roky. Nebylo ani sladké, ani hořké, ale pomalu ho zahřívalo z hloubi těla.
Naděje. V co doufám?
Jeho slib budoucnosti se rozpadl. Nyní mu zbývala pouze jeho matka, hubené mzdy z práce a vlastní, šestnáctileté tělo. Jaká naděje v nich sídlila? Nebyl si jistý. Ale jisté bylo, že ještě úplně neztratil naději.
Vešli do stanice. Staroměstská čtvrť, kde Shion žil, byla umístěna v těsné blízkosti Západního bloku a městských hranic, a sloužila jako druh jakési nárazníkové zóny mezi centrem města a Západním blokem. Říkalo se jí Ztracené město. Daleko od klidu centra města, bylo to špinavé místo přecpané lidmi. Stanice, k níž došli, byla také přeplněná lidmi. Vzduchem se nesl slabý zápach smaženého jídla a alkoholu.
"Odsud už to zvládnu sama." Zastavila se Safu. Na rameni měla černý okřídlený hmyz. Shion ho smetl a nonšalantně se zeptal:
"Buď opatrná. Ach, kdy zase odjíždíš kvůli té výměně?"
"Za dva dny."
"Dva dny!" vykřikl Shion. "Proč jsi mi to neřekla dřív?"
"Protože jsem nechtěla. Odmítl bys párty na rozloučenou, kdybych to udělala?"
Vystrčila Safu vyzývavě bradu.
"Shione, chci tě o něco požádat."
"Samozřejmě, když se mi to podaří zvládnout ve zbývajícím čase…"
"Tvé sperma."
Podívala se mu při těch slovech do očí. Ani nezamrkala. Shion na ni zíral s otevřenou pusou.
"Slyšel jsi mě? Chci tvé sperma."
"Uch― cože? Safu… um―"
"Ze všech lidí, co znám, jsi pravděpodobně nejlepším dárcem. Tvoje spermie a moje vajíčko. Nemyslíš, že by z toho vzešlo to nejdokonalejší dítě? Chci to, Shione. Chci tvé sperma."
"K umělému oplodnění potřebuješ svolení od města," odpověděl Shion opatrně.
"Získat povolení bude hračka. Město podporuje umělou inseminaci mezi lidmi s excelentní DNA a vynikajícími schopnostmi."
Shion polkl a odvrátil se. Okřídlený hmyz mu za neustálého bzučení proletěl před očima. Vytrysklo z něj podráždění.
"Safu, nevím, jestli jsem ti o tom řekl, ale nikdy jsem nepoznal svého otce. Neznám jeho osobnost, jeho kvality, nebo jestli byl nějak nemocný."
"Já vím. Ale na rodičích nezáleží. Devadesát devět procent lidských genomů už bylo dekódováno. Zjistím o tvé genetické informaci cokoli jen budu potřebovat."
"A pak… až ty informace získáš a bude tam něco, co nechceš, co uděláš?"
"No…"
"Safu, co se snažíš získat? Myslíš si, že člověk je tvořen pouze obsahem své genetické sekvence? Jasně, můžeš si vyhledat mou DNA, analyzovat mé geny, ale co ti řekne o mně? Mluvíš o dětech tak snadno, jenže―"
"Vím o tobě víc, než si myslíš!"
Přerušil ho Safin pronikavý hlas. Procházející lidé se na ně otáčeli.
"Byli jsme spolu od dvou let. Vím, co jsi zač, co rád děláš… Vím to. Vím to a stále ti říkám tohle― to ty jsi ten, co nic neví."
"Cože?"
Safu něco zamumlala, ale nerozuměl jí. Lehce se k ní naklonil, aby ji lépe slyšel.
"Chci se s tebou vyspat."
Její slova zazněla Shionovi v uších.
"Safu…"
"Safu…"
"Nechci tvé sperma. Nechci umělou inseminaci. Nestarám se o to, zda mít děti nebo ne. Chci s tebou mít sex. Tak je to."
"Počkej, uch― počkej chvíli… Safu, já―"
"Hned."
Shion se nadechl. Mastný pach smaženého jídla mu vnikl do nozder. Hodiny odzvonily osm.
"Ne, teď ne."
"Proč ne? Protože o mě nemáš zájem? Nebo nemáš zájem o sex?"
"Zajímám se o obojí. Ale… Nechci to udělat, ne teď, ne s tebou."
"Takže problémem jsem já?"
"Ne― moje tělo by nemělo s reakcí pravděpodobně problém, Dokonce i teď jsem… jenže - jenže právě proto to nechci. Nechci se s tebou vyspat jen tak, bez přemýšlení."
"Víš, je to jako bys řekl, žes mě v tomhle světle ještě nikdy předtím neviděl."
"Jo. Vždycky jsem o tobě přemýšlel jako o kamarádce."
"Nemůžu tomu uvěřit." Povzdechla si Safu podrážděně. "Proč seš takové děcko? Jak chceš. Jdu domů."
"Safu, za dva roky―"
"Hm?"
"Tvoje výměna bude trvat dva roky, viď? Až se vrátíš, zeptám se zase já."
"Jestli chci mít sex?"
"Jo."
"Ty jsi nejbezelstnější idiot, jakého jsem kdy viděla. Nechápu, jak jsi s takovou bezstarostností dokázal dojít až sem."
"Opatruj se. A nepracuj moc tvrdě."
"Ach, spolehni se, že budu tvrdě pracovat. Budu pracovat vážně tvrdě, udrží to ode mě kluky dál."
S ležérním mávnutím ruky na rozloučenou se Safu otočila a slabě vykřikla. Malé šedé zvíře jí vyrazilo mezi nohama a vyšplhalo na Shiona.
"Myš!"
Malá myška zhruba o velikosti Shionova malíčku se mu usadila na rameni a nakrčila nosík.
"Jsem překvapená, že v tomhle městě vidím myši. Ale je celkem roztomilá," přemítala Safu.
"Taky docela přátelská."
Myš přesunula obličejík blíž k Shionově uchu.
"Stále idiot," zašeptala. |pzn překladatele: Ze slova tennen, což popisuje člověka, který špatně nebo pomalu chápe náznaky apod. Dalo by se říct duševně zaostalý, ale to je moc dlouhý :D|
Cítil, jak jím projel elektrický šok. Popadl myš, ale proklouzla mu mezi prsty, seskočila mu z ramene a vystřelila směrem k východu ze stanice. Pravda, byl to starý okres-ale Ztracené město bylo stále ještě v městských limitech, a myši byl vzácné. Úřad pro zdraví a hygienu dohlížel na naprosté odstranění všech škůdců, zvířat nebo hmyzu. Lidé nebyli zvyklí na myši uhánějící mezi nohama. Dav hučel výkřiky překvapení i výbuchy úzkosti.
A na samém konci toho všeho spatřil Shion pár šedých očí. Byl to jen letmý okamžik. Znovu jím proběhl třes.
"Nezumi!"
"Shione, co se děje?"
"Safu, domů už to zvládneš sama, viď?"
"Cože? Samozřejmě. Zrovna jsem se na to chystala, ne snad? Co se stalo? Proč jsi tak rozrušený?"
"Promiň―"
Jakmile se tu rozejdou, neuvidí Safu po další dva roky. Věděl, že by ji měl vyprovodit správně. Přinejmenším sledoval její vzdalující se záda, dokud nezmizela v tlačenici davu. Ať už budou mít sex nebo ne, nemění to nic na faktu, že je pro něj Safu důležitá. Dobře věděl, že tohle se ani neblíží rozloučení, jaké by si zasloužila. Věděl to. Ale vše, co si myslel, že ví, bylo v okamžiku smeteno. Jeho tělo se samovolně pohnulo, vzepřelo se jeho racionálnímu myšlení. Ano, tohle zažil už před čtyřmi roky―i když znal důvod, vždycky měl před sebou správnou odpověď.
Zapnutí bezpečnostního systému. Informování Bezpečnostního úřadu. Odstranění cizí přítomnosti. Neposlechl nic z toho. Teď to bylo stejné. Nechal své emoce, aby převzaly vládu nad jeho jednáním.
Venku začalo pršet. Dešťové kapky mu padaly na tvář. V davu lidí rychle přecházel sem a tam, ale známou tvář nikde neviděl.
"Shione!" přivítala Karan svého syna ve dveřích a vytřeštila oči. "Jsi promočený skrz naskrz! Co jsi dělal?"
"Chodil."
"V tomhle dešti? Kde?"
"Šel jsem ze stanice."
"A proč jsi proboha takhle promokl a neschoval se?"
"Potřeboval jsem se zchladit."
"Zchladit, hmm? Bezstarostný jako vždycky, že?"
Safu jen před chvílí řekla to samé. Shion se zasmál sám sobě a začal si vysušovat vlasy. Díky dešti se náhle velmi ochladilo; starý petrolejový teplovzdušný ohřívač hučel, aby udržoval v místnosti teplo. Karan zívla. Už byl skoro čas, kdy chodila spát. Karan rozeběhla v zastrčeném koutě Ztraceného města skromné pekařství. Bylo malé, pouze s jednou vitrínou. Ale lidi jako by přitahovala vůně čerstvě upečeného těla linoucí se každý den brzy po ránu ze dveří, a obchod vzkvétal. Otevírala časně a taky chodila brzy spát. Bylo okolo deváté, což byla pro Karan půlnoc.
"Přemýšlím nad zítřejším zvýšením dávky máslových rolek. A možná by bylo trochu odvážné pokusit se prodat nějaké jednoduché koláče na vrch k muffinům, které prodáváme. Co myslíš?"
"Jako třešňový koláč?"
"Přesně. Něco malého, co si lidé budou moct koupit na svačinu ale zároveň něco většího, než je chleba nebo muffiny. Malý suvenýr pro speciální den nebo něco takového."
"To zní skvěle," rozplýval se Shion.
"Vážně si to myslíš? A taky mě napadlo, že když vystavíme koláče do vitríny, trochu to všechno oživí."
Shion přikývl a odešel z obýváku. Tento dům jim neposkytoval luxus soukromých pokojů. Karan spala v obýváku a Shion ve sklepě.
"Shione," zavolala na něj marka. Otočil se.
"Stalo se něco?"
"Cože?"
"Stalo se něco, kvůli čemu ses musel uklidnit?" pokračovala Karan, aniž by čekala na Shionovu odpověď. "Když jsi přišel domů, vypadal jsi trochu otřeseně. Ani ti nedošlo, že jsi mokrý. A… dokonce i teď―"
"Teď?"
"Vypadáš roztržitě, ale pak zase trochu nervózně… tváříš se divně. Chceš, abych ti přinesla zrcadlo?"
Shion krátce vydechl.
"Dnes v parku někdo zemřel."
"Cože? V lesoparku? Ve zprávách o tom nic nebylo."
Ve zprávách nic nebylo? Znamená to snad, že muž zemřel přirozenou smrtí? I když se to stalo náhle, možná se to dalo vysvětlit. Nic tak závažného, aby to dali do zpráv, prostě normální smrt ― Shion zavrtěl hlavou. Samozřejmě, že ne. To, jak tělo začalo rychle hnít, výraz v jeho tváři, zelená skvrna. Všechno to bylo příliš nenormální.
Bezpečnostnímu úřadu řekl jen to, co našel na místě činu. Předstíral, že si nevšiml posmrtné ztuhlosti nebo té skvrny-cítil, že je to tak správně. Nevěděl proč, ale hlásek uvnitř mu napovídal, aby si hrál na hlupáka, aby lhal. Stejně jako malé zvíře vycítí nebezpečí a skryje se, i jeho instinkty varovaly. Instinkt - bylo to tu znova. Nezakládal své chování na rozumu ale na rozmaru. Odvrátil se od logiky a až příliš snadno podlehl instinktivním pocitům. Shion si zhluboka povzdechl. Trochu těžce se mu dýchalo.
"A proto jsi tak nervózní?"
"No, jo. Nikdy předtím jsem mrtvolu neviděl."
Lžu, mami. Dnes jsem znovu viděl ty oči. Viděl jsem Nezumiho. Mám pocit, že se něco chystá. Proto―
Karan se usmála a popřála mu dobrou noc. Byl to něžný úsměv. Také jí popřál dobrou noc, a odešel z obýváku.
Karanina postava byla ještě pořád oplácaná, ale vypadala mnohem mladší než předtím. Nezdálo se, že by brala stěhování z Chronosu do Ztraceného města nějak zvlášť těžce. Často se smála, když mluvila o tom, jak si užívá pečení chleba, a jak povznášející je, když si ho lidé kupují. Nebylo to jen z laskavosti nebo touhy po uklidnění svého syna. Karan si nad jejich zdejším životem nezoufala. V Chronosu dostávali vše, ale jejich život ve Ztraceném městě byl něčím, co Karan vybudovala vlastníma rukama. To proto to Shion nechtěl zničit. Nechtěl vykořenit celý její život stejně jako před čtyřmi lety. Nechtěl jí znovu zatáhnout do potíží.
Shion padl do postele. Cítil slabé mrazení a tupou bolest v zadní části hlavy. Když zavřel oči, míhal se mu za víčky příval obrazů. Nazelenalá skvrna, opuštěný salát, růžová košile, Safina tvář. Chci s tebou mít sex. Myš, šplhající po jeho těle. Stále stejný idiot. Horkost uvnitř v jeho těle. Zrychlený srdeční tep. Nebyl to sen. Nebyla to iluze. Nezumi tu byl, v davu lidí na stanici. Byl to pouze záblesk jeho přítomnosti."Blb," zamumlal si pod vousy. Co od toho krátkého zjevení očekával? Co měl Nezumi v plánu?
Shion se posadil na posteli. Safu nechme stranou, mají snad tělo v parku a Nezumi něco společného? Tu noc, kdy objevili tělo, se objevil Nezumi. Byla to náhoda? Pokud zde bylo spojení, jak―
Zvonkohra mu přerušila tok myšlenek. Mobil na jeho ID kartě vyzváněl. Ne, tak to nemůže být pravda. Věděl, že to nemůže být Nezumi, ale srdce se mu rozbušilo. Prsty se mu třásly, když kartu vytahoval. Na displeji svítila bílá písmena―Safu. Poklepal na tlačítko Zvednout a obrazovka se přepnula na Safin obličej.
"Shione, spal jsi?"
"Ach―um, ne."
Zapomněl. To on jí měl zavolat, a konečně říct sbohem, které nechal viset ve vzduchu.
"Safu, omlouvám se za své chování předtím. Já―"
"Takže ta osoba pro tebe byla až tak důležitá, jo?"
"Co?"
Safu se na tvář vkradl ironický úsměv. Byl klidný a krásný zároveň.
"Ještě nikdy předtím jsem tě takhle neviděla. Víš vůbec, jak ses tvářil?"
Cože? Počkej―to sem vypadal až tak špatně?"
"Bylo to opravdu velmi zajímavé. Celou dobu jsem se tím bavila. Nejdříve to byl údiv a pak―no, podívejme se na to―jak bys to nazval? Radost? Možná zaujetí. Rozhodně to stačilo na to, abys zapomněl na všechno ostatní. A potom jsi vystřelil z nádraží a nechal mě tam celou samotinkou. Smutný příběh, viď. Já vím."
"Omlouvám se. Nedokážu dostatečně vyjádřit, jak moc mě to mrzí."
"To bych řekla. Nic se nestalo. Přinejmenším jsem viděla tvou novou stránku―ještě nikdy předtím jsem tě s takovým výrazem neviděla. Takže, Shione, kdopak je příčinou toho obličeje? Byla až tak důležitá, že jsi všeho nechal a hnal se za ní?"
"Jo."
Tím okamžitým potvrzením překvapil dokonce i sám sebe.
"Um, Safu, nechápej mě špatně. Není to moje přítelkyně nebo tak něco. Uch―vážně nevím, jak bych to vysvětlil, ale..."
"Tohle je také poprvé, co tě slyším koktat při snaze něco vysvětlit. Je v pořádku, že máš přítelkyni. Nevadí mi, že už na někoho myslíš. ―Ne, to byla lež. Podívej se na mě, snažím se udržet si silnou tvář v každé situaci. Je to mým špatným zvykem."
"To není pravda," odsekl Shion. "Vždycky jsi k sobě upřímná."
"Jenom před tebou. Copak ti to nedošlo?" pokračovala Safu, a její obličej zvážněl.
"Safu, vážně, um― opatruj se. Setkáme se za dva roky―"
"Miluji tě, Shione. Víc, než kohokoli jiného."
Spojení se přerušilo, aniž by čekalo na jeho odpověď. Slyšel pleskání dešťových kapek. Jako by v rohu místnosti spatřil pohyb.
"Nezumi?"
Uprostřed pytlů mouky a cukru nahromaděných ve skladu se ozýval pouze zvuk deště. Shion si rukama objal kolena a tiše se posadil v temnotě, naslouchal neustávajícímu mrholení. Déšť se nezhoršil, ani nepolevil, a padal po celý zbytek noci.
Žádné komentáře:
Okomentovat