neděle 1. února 2015

Toradora: Volume 1 – Kapitola 5

Ták, tady je další kapitolka Toradory!, pomalu se blížíme k závěru :)

Kapitola 5


"Hej, hejbni s hlavou! Blokuješ televizi!"
Hlava, která z Ryūjiho pohledu zabírala půlku obrazovky, bez otočení odpověděla,
"Ach, sklapni už! Nemůžeš se kousek šoupnout?"
Vrátila mu nonšalantně Aisaka protivnou odpověď.
"Cože!? Je to moje televize!! Zopakuj to ještě jednou a můžeš vypadnout! Stejně žiješ hned za tímhle oknem!"
"..."
"PŘESTAŇ. MĚ. IGNOROVAT!!!"
Ryūjiho řev konečně přiměl Aisaku, aby se otočila. Oči jí pod dlouhými řasami zářily, odrážely chladný pohled,
"Teď sleduju televizi, nemůžeš se ovládat? Chjo~ Hloupej pes se nikdy nepoučí, co?"
"Proč!! Proč, ty..."
Otravná sousedko, bylo to první, co Ryūjiho napadlo. Když vstal od stolku, aby rýpl do osoby okupující televizní obrazovku a prohlašující se za Ryūjiho pána...
"Ryū~-chan... nesmíš se hádat~"
Objevila se Yasuko za otevřenou fusumou a řekla,
"Včera dostala Ya-chan vynadáno od paní domácí. Povídala, že už na začátku jsme byli hluční, ale postupně se to zhoršuje~"
"No, to hlavně kvůli týhle holce... Hej! Jak to, že na sobě nic nemáš?!"
Ryūjiho hlas přinutil Aisaku, aby se překvapeně otočila, dokonce i Inko-chan se po ní překvapeně ohlédla. Ačkoli na její sněhobílou pokožku zíraly tři páry očí, nezdálo se, že by jí to vadilo...
"Samozřejmě~ ne, hlupáčku. Mají se takhle nosit~ a na to si dám tohle~"
Yasuko se v téměř průsvitných jednodílných šatech zavrtěla v pase, v ruce svírala elegantní bundu s leopardím potiskem.
"...Ty šaty vypadaj skvěle!"
"Hee hee, jsou roztomilé, že? Co si ještě myslíš, Taigo-chan?"
Zahihňala se Yasuko a zamávala sukní, Aisaka na ni jen beze změny výrazu zírala. Ryūji zadržel dech...
"...Tam!"
Ukázala Aisaka prstem na Yasučin zadek.
"Jsou ti vidět kalhotky."
"Wah...! Vážně!"
Inko-chan bez váhání odpověděla,
"Ale takhle je to lepší!"
Idiot. Kdo pro všechno na světě poslechne ptáka?! nakrčil Ryūji čelo, jeho matka se však náhle rozveselila. Ach bože, vážně to vzala?!
Yasuko si vytáhla sukni a s vystavenými kalhotkami se zatočila.
"V tom případě si je vezmu! Jdu do práce!"
Usmála se šťastně, zatímco vrtěla svým smyslným hrudníkem. Potom rychle popadla pytlík s buchtami, které si koupila za uspořené kapesné a nevinně jim zamávala,
"No, Ryū-chan, Taigo-chan, Ya-chan odchází~"
"Dobře, dávej na sebe pozor. Moc nepij, a když narazíš na nějakého podivína, použil mobil a zavolej!"
"Do~bře~! Taigo-chan, nechoď domů moc pozdě!"
"Jasně, opatruj se."
Jakmile za ní zavrzaly staré dveře, byla rezidence Takasů opět odříznuta od vnějšího světa.
Důležité teď je, abych na to šel jednoduše...
"Hááá, dám si čaj."
"Udělej mi taky a ještě zákusek."
"Zákusek? Máme nějakej? Copak ti jde jen o jídlo? Přinejmenším přines čas od času něco užitečnýho!"
"..."
"Mohla bys mě přestat ignorovat?!"
Pokud jste si nevšimli, Takasu Ryūji už si s Aisakou Taigou zcela zvykli na přítomnost toho druhého... stejně jako Ryūjiho rodina. Stejně se nedalo nic dělat, ti dva spolu skoro žili.
Aby se ujistil, že Aisaka nezaspí, každé ráno pro ni chodil. Bral sebou předem připravená benta a než se připravila, udělal i snídani.
Po cestě do školy si mezi sebou těsně před srazem s Minori vytvořili odstup a po zbytek cesty udržovali vhodnou vzdálenost.
Ve škole pak často projednávali různé strategie s cílem vyhrát Kitamurovo srdce a následně je realizovali... Ačkoliv doposud skončily všechny selháním.
Po škole zamířili do supermarketu... Nejdřív vařili u Aisaky, jenže rychle narazili na problém: nevadilo by to, kdyby spolu večeřeli sami, ale to by vynechali Yasuko. Kdyby Ryūji udělal jen Aisačin podíl, musel by doma vařit znovu, což by znamenalo vařit nadvakrát a to by bylo dost problematické. Taky mohl uvařit všechno u Aisaky a svůj podíl si odnést domů, jenže i to by bylo otravné.
Takže se nakonec rozhodli vařit u Takaseho s tím, že se společně i nají, což právě teď dělali. Když se nad tím zamyslíte, je vážně vyčerpávající dělat věci na dvou místech zároveň. Ačkoli Aisačina kuchyně zářila čistotou, používala se nečekaně těžce. Nože byly sotva dost ostré a neměla dostatek talířů, což byla jen další věc, která Ryūjiho štvala.
Yasuko nečekaně přijala Aisaku celkem otevřeně a Aisaka zase nebyla přehnaně všetečná ohledně Yasučiny výstřednosti, jednoduše k nim chodila na večeři. A když měla Yasuko odejít do práce, s Ryūjim jí zamávali a vyprovodili ji.
Zpočátku odcházela Aisaka hned, jakmile se Yasuko vydala do práce, avšak později začala sledovat televizi, číst mangu, zdřímla si, zajímala se o Kitamuru s Kushiedou... A čas strávený v domě Takasů se postupně zvyšoval...
"...Ach!"
V tu chvíli, Ryūjimu došlo, jak to je.
Otřel si z úst sliny, zatímco zoufale zavolal na osůbku na druhé straně stolku.
"Hej, Aisako! Vstávej!"
"...Hmm...?"
Při sledování televize nevědomky usnuli. Ryūji měl na sobě svou teplákovku, zatímco Aisaka jednodílné načechrané šaty, společně v nich usnuli na tatami... Už byly 3 ráno.
"Bez ohledu na situaci není správné spát u mě doma, ne? Tak si chvátni a jdi spát k sobě!"
"... Umm..."
Nebyl si zrovna jistý, jestli ho slyšela, jelikož si položila tvář na sedací podložku, použila ji jako polštář. Aisaka si vjela rukou pod šaty a poškrábala se na břiše... Proč... Ryūji jí rychle vytrhl podložku zpod hlavy.
"Ugh! ... Umm..."
Jak Aisačina hlava narazila do tatami, otevřela na okamžik oči. Pak se trochu pohnula, jako by si zvykala na nový polštář, přesunula se do pohodlné pozice a znovu začala tiše chrápat.
Ryūji si vedle ní dřepl a naklonil se nad její spící obličej... Co je to mezi náma za intimní vztah! Možná jsem přišel do věku, kdy se dokážu přirozeně poflakovat s holkama... Ne! Tak to není! Není běžná holka, je Kapesní tygr. Ale byla ta dívka před ním až tak divoce řvoucím Kapesním tygrem?
Vzorek na podložce se jí vtiskl do růžové tváře, zatímco na rtech jí ještě zbylo nějaké teplé mléko. Dlouhé vlasy měla jen tak rozprostřené na tatami, v poklidně spícím obličeji ani náznak napětí.
"... Hej... Aisako... Aisako... vzbuď se!"
Nic. V tichu dva plus jedna se ozýval pouze motor ledničky. Do svítání, kdy se vrátí Yasuko, ještě pár hodin zbývalo a Inko-chan se svým ošklivým obličejem dál neslyšně pochrupoval pod látkou.
"Aisako. Taigo!"
Jak na její tvář dopadl dlouhý stín, viděl jí na krku pulzovat žílu. Ryūji plánoval přiblížit se jí k uchu a zařvat na ni, proto se taky naklonil dopředu, jenže v tu chvíli ztuhl. Ucítil z Aisaky zvláštní vůni.
"Jestli se nevzbudíš... n, napadnu tě!" |pzn překladatele: slovíčko assault znamená i pokus o znásilnění, ale to mi k Ryūjimu prostě nesedí, proč to píšu, pochopíte níže :)|
...Samozřejmě blafuju. Něco takového není možné. Chci říct, proč bych chtěl Aisace něco udělat? Kromě toho, už mám osobu, kterou mám rád (Minori...) Takže bych nikdy ani nepomyslel na to, že bych jí něco udělal... Vážně! ...Čestně!
Jenže má hroší kůži. Jelikož se nechytá probudit, musím ji vyděsit... Jen musím říct něco, co ji vyděsí, toť vše.
Ale nepohnul se. Teď si všiml malého tatami vtisknutého do její sněhobílé tváře... To způsobilo v Ryūjiho myšlenkách prasklinku. Žádné zlé úmysly... Jsem jen znepokojený... Jen to z ní sundám... Ryūji polkl, potom pomalu natáhl ruku...
"UMFF!"
Byl odmrštěn na druhý konec místnosti.
"...Hmm? Co... to děláš?"
"...N, nic..."
Pokud šlo o náhodu, pak přišla příliš nečekaně. Jak se Aisaka překulila, pohnula i paží. Její mocná pěst nechtěně zasadila Ryūjiho bradě pravý hák.
Aisaka se probrala a poškrábala se na hlavě, potom se zamračila, zatímco překvapeně pozorovala Ryūjiho, který přistál vzhůru nohama,
"...Divný... proč seš tak hlučnej? Takhle uprostřed noci. Poslední, co chceme, je, aby nám zase majitelka vynadala!"
"N, nech mě bejt!"
Kdyby byla při tamtom Aisaka vzhůru, byl by teď Ryūji mrtvý. Je děsivá i ve spánku...
Aisaka vážně je Kapesní tygr. Divoké geny sytí její krev, je typ agresivní středoškolačky, co pokouše jakéhokoli protivníka.


I když už ji znal celkem dobře, Takasu Ryūji pořád potřeboval podobné situace, aby mu to potvrdily.


***


Svědectví 1
"Haruta Koji z 2-C prohlašuje: Vážně jsem to viděl, stalo se to, když jsem si dal po klubu cestou domů něco na zub v supermarketu poblíž stanice... Rozhodně to byl Takasu s Kapesním tygrem! Takasu nesl nákupní košík a rozhodoval se, jakou rybu koupit, když Taiga nacpala do košíku kus masa. Takasu na ní rychle křikl, 'Myslel jsem, že dneska budeme mít dušenou rybu!' A dal maso zpátky do police. Potom koupili nějaké cibule a ředkvičky. Když přišli k pultu, Takasu řekl 'vyndej ze společné peněženky 1000 jenů', načež Kapesní tygr poslušně vytáhl peněženku. Takasu zopakoval 'společné peněženky!' Jak bych to řekl? Bylo to, jako by byli svoji."


Svědectví 2
"Kihara Maya, také z 2-C, prohlašuje: Viděla jsem to ráno během cesty do školy... Obvykle jezdívám na kole... Znáte ten zbrusu nový nóbl bytový dům? Pokaždé, když jedu kolem, vždycky si říkám, jak úžasné by bylo v něm bydlet. Tehdy jsem viděla vycházet Takaseho-kun. Tak jsem si pomyslela, 'V žádném případě! On žije tady?!' Potom jsem uviděla, jak za ním vyběhla Aisaka a mumlala 'Ještě pořád sem ospalá! Měl si mě vzbudit dřív!' Nevěřila jsem vlastním očím! Nemohla jsem od nich odtrhnout pohled a viděla Takaseho-kun, jak se otočil a zakřičel 'Volal jsem ti už několikrát!' ...Mohlo by to být... mohli by být...?"


Svědectví 3
"Um, Noto Hisamitsu z 2-C. V prváku jsem byl Takasův spolužák a i teď se často scházíme. Jenže poslední dobou jako by zmizel vždycky, když s ním chci jít domů. Nemůžu si pomoct, ale prostě mě zajímá, o co jde. Zrovna včera, jelikož moje oblíbená kapela právě vydala nové album, jsem přemýšlel, že bych s ním zašel do obchodu s muzikou, takže jsem se ho během oběda zeptal... Nakonec... Je to fakt divný, mi řekl 'Počkej chvíli,' a potom se obrátil na Aisaku se slovy, 'Aisako, dneska s tebou nepůjdu domů, dobře? ...Vrátím se v 8.' ...To vzbudilo mou zvědavost. Zpátky? Kde? A co tam bude dělat? Potom, zatímco jsme byli v obchodu s muzikou, jsem se ho na to zeptal a on jednoduše odpověděl, 'To nic' ...Rozhodně se tu něco děje!"


Svědectví 4
"Kushieda Minori z 2-C. Hádám, že mě můžete považovat za Taižinu dobrou přítelkyni, jenže poslední dobou... jako by přede mnou cosi skrývala. Každé ráno se s ní setkávám na stejném místě a potom spolu jdeme do školy, jenže, jak bych to jen... Jde s ní i Takasu-kun... Vždycky se objeví jenom kousek za ní, kráčí si, jako by nic nevěděl. Znamená to, že jsou 'to'? Nebo si 'přísahali, že se nikdy nerozdělí'? Ale Taiga vždycky tvrdí 'Jen jsme na sebe cestou narazili,' nebo 'Vážně? Ani jsem si nevšimla'. Umm, ačkoli jsem ráda, že se Taiga zbavila svého špatného zvyku zaspávat a každé tři dny chodit pozdě do školy, tak... Opravdu mě trápí pocit, že přede mnou něco skrývá. Oba dva taky vypadají kapku tajnůstkářstky, dokonce i ve škole, bůh ví, co kují za pikle... Huh? Říká se snad tomuhle žárlivost? Co se potom stane se Soeur systémem? Co bude s Rosou Chinesis a Rosou Giganteou? ...A o čem to sakra mluvím?! Áááá, dokonce ani já už nevím, co říkám~!!!" |pzn překladatele: Mluví o Maria-sama ga Miteru, sérii light novel o skupině dívek chodících do katolické dívčí školy v Tokiu|


...Ryūji byl pořád Ryūji. Jeho děsivé oči často vedly k nedorozuměním a drbům. Ale už si na to zvykl, nebo přesněji, aby ho to neranilo, naučil se používat obranný mechanismus ignorace cizích řečí.
...Aisaka byla pořád Aisaka. Byla typem holky, co se nestará o drby. V podstatě se nezajímala o nic jiného kromě sebe (Minorin s Kitamurou jsou výjimky).
Protože byli oba "celebritami", neměli naprosté tušení o rostoucím šepotu kolem nich.
V neustále rušné třídě šeptali jejich spolužáci jeden druhému do ucha, vrhali na ty dva pohledy a přikyvovaly: "...Viděla jsem to na vlastní oči, oba vyšli ze stejné budovy...", "Fakt jsem je tehdy viděl v supermarketu...", "Už zase si šeptaj...", "Ach! Oba zmizeli!", "Kapesní tygr říká Takasemu křestním", "Takasu má fakt odvahu, když jí jen tak řekne idiote", "A stejně z toho vyjde bez úhony...", "Dokonce mají i stejná benta!"
Mohli by Takasu Ryūji s Aisakou Taigou být...?
"Ach, zatraceně!"
Malý Kapesní tygr zalapal po dechu, načež sebou všichni trhli. Co se stalo? Přišla o kořist? Ačkoli se Aisačin výraz nezměnil,
"Hej, Ryūji! Něco jsem ti zapomněla říct..."
Aisaka přešla přímo k Ryūjiho lavici u okna, ignorovala fakt, že se všichni spolužáci kolem naklonili a začali odposlouchávat.
"Co je?"
"Včera..."
Aisačin hlas byl čím dál tišší... Neslyším! Stěžovali si paparazzi nahýbající se stále blíž.
"...jsem ti zapomněla říct..."
Ryūji zabručel a zvedl obličej, zatímco naslouchal Aisačinu měkkému tónu. Dál šeptala sotva slyšitelným hlasem a uši kolem nich se snažily zachytit jakýkoliv signál vycházející od nich.
"...že dneska nepřijdu domů..."
COŽE!? Kluci sedící za Ryūjim ztuhli. Co to právě řekla? Začali si posílat psaníčka a předávali všem, co právě zaslechli. Zrovna řekla, že dnes večer nepřijde domů! Všichni ztichli. Ryūji, ignorující pohledy všech kolem, odpověděl,
"...přes noc?"
"...Jo."
"Tak... už připravená..."
"...Jo."
Nikdy! To teda zatraceně ne! To jako vážně!? Třídou se prohnal šepot. Hej, zadrž, mohli by být... řekl "přes noc"... a "připravená"...
"Takže to znamená, že Kapesní tygr zůstane dnes v noci u Takaseho?"
Dlouhovlasý Haruta spolkl sliny a tiše zašeptal.
"Řekl připravená... t, to jako... do postele? Ou jé... to je zlý..."
Hned vedle Haruta stál čtyřoký Noto a stejně tiše odpověděl.
Uááá~! Některé dívky tlumeně zalapaly po dechu. Tohle by mohla být první oficiální sexuální zkušenost téhle třídy! ...Kihara Maya zrudla a prohlásila, "Nemyslím si, že tohle je jejich poprvé!" Někteří kluci v agónii zamumlali, "Vlastně jsem si vždycky myslel, že je Kapesní tygr celkem roztomilej... A doufal jsem, že ji nikdo nezíská..." Ostatní se zapojili a dodali, "Já taky. Když jsem se jí loni vyznal, věcně řekla, že jestli je to tak, pak by měli jít všichni kluci k čertu..." Víc a víc se jich rozhodlo vyjádřit svůj názor.
Celá třída se jako jeden muž otočila k Ryūjimu s Aisakou, kteří si vyměňovali budoucnosti. Aisaka se dívala z okna, takže nikdo neviděl její výraz, zatímco Ryūji nakrčil obočí, jako by se chystal na souboj... nejspíš s Aisačiným otcem.
"Ku, Kushiedo, vypadá to, že se tvé dobré kamarádce dneska večer asi stane něco velkého!"
Kushieda mlčela.
"Kushiedo?"
Bez ohledu na to, kolikrát jí dívky poklepaly na rameno, nebo do ní strčily loktem, zůstala nehybná a jednoduše na ty dva zírala.


Ačkoli to není doopravdy nutné, možná bych měl taky zmínit, co si vlastně řekli:
"Neodešla včera tvoje máma, aniž by něco snědla? Chtěla, abych ti řekla 'Zapomněla jsem ti říct, že dneska nepřijdu domů.' Jelikož má majitelka baru narozeniny, bude narozeninová oslava trvat až do rána,"
"Yasuko zůstane v baru? Zůstane tam přes noc?"
"Jo, alespoň to říkala,"
"Tak to už musí být připravená vypořádat se s tím staříkem Inagem, co bude zase celou noc kňourat, protože se loni rozvedl."
"Něco takového taky říkala 'Jo, ten Inage-san je to a to...' ...ÁÁÁÁ! Sakra! Přestaňte mě používat jako osobního posla vaší rodiny!"
"Jestli se ti to nelíbí, přestaň ke mně chodit jíst!"
"..."
"Kolikrát ti mám ještě říkat, abys mě přestala ignorovat?!"


***


Stalo se to o jedné z velmi běžných přestávek ve 2-C. Takasu Ryūji si v sluncem zalité lavici četl mangu, zatímco Aisaka se znuděným výrazem usrkávala z krabičky mléko obklopená aurou jasně říkající, "Nechtě mě na pokoji".
Přesto se objevil velmi odvážný člověk, co Aisaku poplácal po zádech,
"Hej, Taigo... Máš čas?"
Nebyl to nikdo jiný než Kushieda Minori. Takže to konečně udělá, jo?...Celá třída nyní zírala na záda Kapesního tygra.
"Proč ten vážný obličej... Hej! Minorin?!"
S vážným výrazem naprosto odlišným od těch minulých popadla Minori Taigu za límec a stáhla ji ze židle. Drobná Aisaka vykřikla,
"D, dokážu jít sama, aniž bys mě táhla! Spadnu!"
"Prostě pojď za mnou!"
Minori byla zřejmě jediná osoba na světě schopná udělat Kapesnímu tygrovi něco takového. Kdyby šlo o kohokoli jiného, byl by pokousán za méně než tři vteřiny. Zatímco všichni zadrželi dech, Minori vlekla Aisaku po zemi, jako by byla zavazadlo a osobě před sebou řekla,
"...Ty. Jdeš s námi!"
"...Co? ...J, já!?"
Neukazovala na nikoho jiného než na Takasu Ryūjiho. Z toho, že ho zavolala, byl celkem nadšený... I když na mě jednoduše křikla "ty"... Trochu při té myšlence přimhouřil oči, ačkoli to nikdo jiný nepoznal.


Školní střecha byla naplněna tísnivou atmosférou... sice to nebylo vidět, ale každopádně to bylo cítit.
Byl docela hezký den. Mraky nad nimi pomalu pluly svým idylickým způsobem.
"M, Minorin...?"
"Kushiedo?"
Poté, co sem zatáhla Ryūjiho s Aisakou, se k nim Kushieda Minori otočila zády... Vhuš... V této neobvyklé situaci se její tepláková bunda, kterou z nějakého důvodu nosila přes uniformu, zatřepotala ve větru.
Ryūji náhle potlačil svůj hlas a zašeptal o 30 centimetrů nižší Aisace,
"Hej... o co tu jde?"
"Jak to mám asi tak vědět? ...Tohle je poprvé, co Minorin takhle vidím... možná je kvůli něčemu naštvaná?"
Aisaka vypadala kapku melancholicky a znepokojeně naklonila hlavu na stranu, přesto se rozhodla udělat krok vpřed...
"U, umm... M, Minorin...?"
Natáhla ruku a zmlkla. Celý svět jako by se zastavil. Minori se otočila, oči se jí na okamžik zatřpytily, než náhle skočila před Aisaku.
"Uah?!" vyjekla Aisaka, zakryla se rukama. O co jde? Minori tiše proklouzla kolem Aisaky a pak...
"TAKASU------KUUUUUNNN----!!!"
"UAÁ?!"
Minori se zastavila jen pár metrů před Ryūjim a elegantně poklekla.
Obklopena poletujícím prachem a vlající teplákovou bundou...
"Tímto ti svěřuji Taigu! PROOOOOSÍÍÍÍÍÍÍÍM----! Dobře se o ni postarej!!!"
Její hlas protnul oblohu.
"...Cože?! C...? ÉÉÉÉÉÉ?!"
Minori se uklonila s rukama položenýma na zemi, prsty se dotýkala čela. Ryūji byl naprosto ohromen, stejně jako Aisaka, která se snažila nechat zavřená ústa.
"Takasu-kun, tato dívka... Taiga, je mou velmi důležitou přítelkyní. Sem tam má vážně špatnou náladu, ale jinak je to velmi milá, jemná dívka! ...Prosím! U, udělej ji šťastnou!!!"
Smrk ...Všechno, co Aisaka viděla, byla vzlykající Minori. Uplynula vteřina... deset vteřin... třicet...
První se probral Ryūji,
"Kushiedo, z, zadrž na chvíli... O, o čem to mluvíš...?"
"Prosím, přestaň s tím!"
Minori zvedla hlavu a s vážným výrazem se na Ryūjiho zahleděla,
"Přestaň dělat, že o ničem nevíš, dobře? Takasu-kun, už je konec! Všechno vím! Všemožně tě podpořím!"
Zvolala Minori s jasným a odhodlaným výrazem, zatímco na zpříma pozorovala... Ryūji, naopak, byl tak uchvácen jejím vychovaným projevem, že ze sebe nedokázal vyrazit ani hlásku.
"...Myslíš si, že jsem si toho nevšimla? Nechodíte snad každý den do školy spolu? A já na vás pokaždé narazím. Čekala jsem taaaak dlouho, než mi řeknete, že se vídáte... Ale! Bez ohledu na to, jak dlouho jsem čekala, prostě jste mi nic neřekli! Proto!"
"N, Ne! T, tak to není! K, Kushiedo, pochopila jsi to špatně..."
"Jen vám chci říct, abyste to už přestali tutlat! Takasu-kun! Taigo! Já už vím, že se vídáte! Vždycky jsem vám tohle chtěla říct!"
Stále ještě klečící Minori ukázala na Ryūjiho, potom se vesele usmála a znovu se hluboce uklonila,
"Správně! Nemůže to být špatné! Takasu-kun, jsi Taižin jediný a vyvolený! Rozhodně nenechám nikoho jiného, aby se mezi vás dostal! Tím si buďte jisti a dál randěte, dobře?!"
I když mě prosíš, já... Udeřila na něj ta myšlenka silně a Ryūji si znaveně klekl, jako by se chystal vypustit duši.
Z šoku oněměl… ačkoli to chtěl popřít. Musím to popřít!
"Ne! T, tohle je špatně, Minorin! Nic takového mezi námi není!!! Můžeš nás přinejmenším nejdřív vyslechnout? Tak si prosím pospěš a vstaň!"
Aisaka skočila před Ryūjiho a pustila se do vysvětlování. Ryūji byl pohnutý skoro až k slzám... Pravda, ještě pořád je tu Aisaka. Pomůže mému beznadějnému já vysvětlit tohle nedorozumění. Pomyslel si tupě Ryūji a padl na beton.
Nicméně...
"Ho ho ho, není třeba studu. Gratuluju, vy dva!"
Minori si urovnala sukni jako gentleman a tiše se přes Aisačino rameno zahleděla na Ryūjiho...
"...Takasu-kun, jestli Aisaku rozbrečíš, nikdy ti neopustím!"
Nasadila velmi vážný výraz.
To je fuk! Zadrž na chvíli! Není to, jak si myslíš! Není!!! řval Ryūji z hloubi duše, snažil se ze sebe něco vypravit, natáhnout ruku, vysvětlit to Minori, která se otočila a chystala se odejít... Jenomže jeho hrdlo, ruce, všechno bylo paralyzované šokem, nebyl schopen nic vysvětlit.
Před nehybným Ryūjim stála poslední naděje na vysvětlení všeho - Aisaka - zničená jako po zásahu mečem. Drobné mrtvé tělo padlo přímo před jeho očima dozadu a zůstalo nehybné; prýštila z něj krev a zbarvilo se doruda.
"Tak takhle to je... Hmm, zajímalo mě, jestli se spolu scházíte! Takasu, chtěl jsem tě vidět, tak jsem přišel... Ale hádám, že už na tom nezáleží. Gratuluji, vám oběma! I když ještě pořád nemůžu uvěřit, že jste mi o tom neřekli dřív."
Dorazil i Kitamura...
Ze vstupu na schodiště všechno viděl. A po Minorině vyznání taky všechno popletl.
Přiblížil se k malé mrtvolce ležící na zemi a předvedl konečnou úklonu,
"Aisako, nechávám Takaseho v tvých rukou. Ujistěte se, že se budete milovat. Když se nad tím zamyslím, perfektně se k sobě hodíte!"
A tak na zemi zůstala dvě omráčená těla, která již nedokázala vstát...

***

"Um, mohl bych poprosit o vaši objednávku..."
"..."
"...P, promiňte, ale pokud si nic neobjednáte..."
"...Nějaký džus..."
"...Dvakrát. Stejný jako její..."
"...Nápoje, dobrá? No, skleničky jsou támhle, tak si prosím poslužte."
Jakmile si číšník odříkal své, otočil se a odešel. Přesto nikdo u stolu nevstal, aby si nalil pití.
Bylo kolem desáté večer v rodinné restauraci u hlavní třídy. U nekuřáckého stolu vedle okna seděly dvě mrtvoly...
Přestože byl ještě pořád duben, ta velká na sobě měla volné tričko, ve vlasech mu zůstala sponka, kterou používal při mytí obličeje; menší mrtvola byla oblečená do červené kostkované halenky a zeleně kostkované sukně, z vlasů měla chaotický mop.
Oba vypadali naprosto mizerně a zničeně. Neschopni vypravit ze sebe jediné slovo ani nemrkli, jednoduše kolem sebe nechali pomalu plynout čas.
"Jak... se to... mohlo zvrtnout... v tohle..."
První promluvila velká mrtvola, Ryūji. Lokty se opřel o stůl, hlavu složil do dlaní a tiše promluvil,
"C... co se pokazilo? Jak mohla Kushieda přijít na tu příšernou myšlenku..."
Ryūji konečně spatřil stránku Minori, kterou neznal: individualistku neschopnou naslouchat ostatním. Jinými slovy, byla super egocentrická. Nicméně, jelikož byla Aisačinou nejlepší kamarádkou, dávalo smysl, že s ní měla něco společného.
"Kushieda a všichni ostatní... jsou tak mimo..."
A aby před ním jeho láska náhle poklekla... Aisaka samozřejmě trpěla stejnou měrou jako on.
"..."
Aisaka, sedící na kraji sedačky, zdvihla prázdný pohled, sklíčeně vzhlédla. Jestli bude takhle sedět, spadne. Je tohle vážně Kapesní tygr? Opravdu jde o Tygra z 2-C, který odmrští chlápka na míle daleko jen pohledem? Tygra řvoucí s takovou prudkostí? Ryūji začal cítit opravdouvou lítost...
"A, Aisako... vzmuž se..."
Ryūji natáhl ruku přes stůl a zatřásl Aisačiným drobným ramenem, jenže...
"..."
Aisačina duše se do těla nevrátila.
"Aisako..."
S využitím zbývající energie padl Ryūji vyčerpaně na stůl. Vážně... proč se to stalo?!
Už by měl být zvyklý na bolest.
Ať už šlo o nepochopení nebo špatný dojem, měl by na to být už od školky zvyklý.
"...Áách, to je ono..."
Ryūjimu došlo, proč byl v takovém šoku. Nešlo o nedorozumění ale o to, že i přes něj se mu dostalo radostného úsměvu a vážně myšleného povzbuzení namísto... a ve výsledku nebyl schopný pořádně se vyjádřit a proto byl tak frustrovaný.
Sem takovej idiot! Proklínal se Ryūji. Dalo se to čekat... I když ve mně nikdy neměla opravdové zalíbení a já nikdy neudělal nic, abych vyhrál její srdce. Co jsem sakra čekal?! Možná ani nemám právo cítit se sklíčeně?
Poté co pár minut zůstal v tomhle stavu, zvedl hlavu a něčeho si všiml...
"Ach..."
Ozval se zvuk dvou sklenic pokládaných na stůl.
"...Tohle je tvoje. Nevím, co máš rád, takže, každopádně... je to Západoindická broskev, má v sobě hodně vitaminu C..."
Aisaka tiše vstala z pohovky a přinesla dvě velké sklenice červeného džusu. Když je položila na stůl, vklouzla zpátky na sedadlo.
"...Aisako..."
Kdy začala zase dýchat? Aisaka si před Ryūjim zhluboka povzdechla. Ve vzpřímeném sedu zvedla hlavu a řekla,
"Promiň, to protože jsme pořád spolu... To protože jsem to vždycky chtěla dělat po svém, se to takhle zvrtlo... Vždycky jsem do toho Ryūjiho zatáhla... Tak beznadějný pán jako já nemá právo nazývat tě hloupým psem..."
Jenom její oči si zachovaly svou obvyklou ostrost. I přes svá slova vypadala vyčerpaně, její oči postrádaly svůj obvyklý lesk.
Ryūjimu spadl kámen ze srdce.
Aisaka to cítí stejně. To, že jsme byli neustále spolu, způsobilo veškeré nedorozumění a bolest! Ať už to byla Aisaka nebo já, oba na tom máme svůj podíl. A kvůli tomu, že jsme si vždycky čelili, vždycky společně...
Nicméně...
"...No... Vážně mi nevadí... že jsme...spolu..."
Ryūji chtěl něco říct, ale nakonec to vzdal. I Aisaka je vnitřně zraněná! Proto... Nemůžu na ní v její současné náladě mluvit... Tentokrát promluvila Aisaka,
"Já... se rozhodla."
Zatímco si brčkem hrála s ledem v pití, zvedla hlavu a odhodlanýma očima se zpříma podívala na Ryūjiho.
"Zítra prostě půjdu a vyznám se Kitamurovi-kun. Pro hloupé chyby tu není místo. Použiju ten nejpřímější... a nejobyčejnější způsob vyznání."
Ačkoli její oči prozrazovaly nejistotu, dodala ještě, "Rozhodla jsem se."
Ryūji zalapal po dechu.
"...Aisako... proč... tak najednou... Ne, do teď jsi s ním dosáhla minimálního pokroku..."
"To je pravda. Není tu vůbec žádný pokrok, nemluvě o..."
Tom, že se v nás spletl a já do toho zatáhla i tebe... Řekla velmi tiše,
"...A proto s tím chci skoncovat."
"Skoncovat? Co tím myslíš..."
"Skoncovat s tím 'že jsme vždycky spolu'."
Uzavřela to.
Když domluvila, oči se jí projasnily, přestože výraz měla chladný jako by právě spadla do vody. Ryūji oněměl.
"Ode dneška jsi volný! Můžeš si dělat, co chceš... Nic nepodniknu. Jestli se chceš Minorin vyznat nebo tak podobně, jen do toho! ...Bez ohledu na to, jak zítra skončím, nemusíš mě už poslouchat."
"...!"
"Tvoje práce psa dneškem končí. Zítřkem počínaje se vrátíme k našim starým já... do doby před tím milostným dopisem!"
Osvobozující prohlášení.
Už ji nemusel víc poslouchat.
Měl by být šťastný!
Dokonce ani tehdy Ryūji nic neřekl.
Mohl by přinejmenším utrousit "Díky za společnost" či "Konečně, je čas slavit" nebo něco podobného. Jenže on nic neřekl. Ani "Od teď budu osamělý" ...absolutně nic. Ryūjiho mozek nedokázal nic vymyslet, dokázal jen svírat ledovou sklenici... I když už měl chladem ledu téměř ztuhlé prsty, i když bylo jeho srdce studené jako zima.
Aisaka se z nějakého důvodu usmála... byl to tichý úsměv. Podívala se na Ryūjiho, pak od něj ustrašeně odvrátila zrak a se skloněnou hlavou si rukama zakryla ústa.
"...Je to vážně divný, proč jsme skončili takhle spolu? Dokonce ani dneska jsme vůbec nic nenamítali! Dvě chodící zombie, které na sebe přirozeně narazily... Každý den spolu jedí... Neustále se společně flákají nebo hádají..."
Zpod rukou jí uniklo drobné pousmání, oči se zúžily do tvaru půlměsíce. Aisaka se doopravdy smála, tohle bylo poprvé, co ji Ryūji viděl smát se od srdce.
"Já... nechci jít domů, nechci jít zpátky na to místo, kde jsem sama, takže jsem se k tobě vždycky nakýblovala a dokonce tam i jedla, tohle je vážně... umm, hodně..."
Aisaka umlkla v polovině věty a tiše pokrčila rameny. Co má za lubem? Ležérně vzhlédla a potom zavřela oči, jako by pečlivě vytěsňovala vše, co kdy viděla, velice jemně, bez jediného zvuku.
"To je... haha, jak bych to jen řekla? Jenže... umm, pravda, je dobře, že jsem nevyhladověla k smrti. Um, jsem vážně neohrabaná, že jo? Všiml sis, že žiju sama, co?"
Aisaka pravděpodobně ani neviděla, jak Ryūji přikývl.
"Je to krutý příběh. Se svými rodiči jsem moc nevycházela a pořád jsme se hádali. Jednoho dne jsem řekla 'Odcházím', a oni jednoduše odpověděli 'Posluž si'. A pak mi dali tenhle byt... Než jsem si to uvědomila, už jsem přemýšlela o odstěhování... Jenže byla jsem příliš hrdá, než abych vzala svá slova zpět... A jakmile jsem se nastěhovala, došlo mi, že neumím žádné domácí práce... Je to tak bolestivé, vážně! Nebyl nikdo, vůbec nikdo, kdo by za mnou přišel... Nejhloupější je to, že i když jsem věděla, jací jsou mí rodiče, stejně jsem trvala na přestěhování. Pěkně hloupé, co? Tak si posluž a směj se! Už se víckrát nenaštvu."
Aisaka otevřela oči.
Jakmile to ze sebe na jeden zátah vysypala, Ryūji vděěl, že musí být úplně ztrhaná.
Co to sakra je? Ryūji z hloubi hrdla zavrčel.
Chci říct, co to sakra je?! Ten příběh, co Aisaka odvyprávěla... není jeden z těch tragických příběhů opuštění? Není to jako když v hradě nechají osamocenou panenku poté, co ji král s rodinou odmítnou?
Ale Aisaka se smála a vypadalo to, že si přeje, aby se Ryūji smál taky. Takže...
"Heh... ha ha!"
Proto...
"Heh heh heh! Hahaha! Jo, pěkně hloupý..."
"Já ti to říkala!"
Ryūji se smál, i když mu to rvalo srdce, stejně se snažil co nejvíc, aby se šťastně a zlehka zasmál... Protože nikdo si od něj nikdy předtím tak silně nepřál, aby se smál.
Dneska to skončí. Všechno se vrátí do stavu, v jakém to bylo předtím, zítřkem počínaje - Aniž by se obtěžovala pozdravit, vrátí se ke Kapesnímu tygrovi, k němuž se nikdo neodváží přiblížit, zpátky k děsivé spolužačce známé jako Kapesní tygr.
Pokud je to takhle, pak se bude bude smát ze všech sil a opatrně sledovat Aisačin poslední úsměv vůbec v této mdle vyzdobené rodinné restauraci.
Potom jí taky něco ukážu! Jsem si jistý, že se bude smát jak blázen, jakmile to uvidí.
"Hahah, ach jo, nech mě, abych ti ukázal něco zajmavýho. Víš, kdo to je?"
V peněžence měl starou fotografii.
"Co? Ach... mohl by to být... tvůj otec?!"
"Bingo! Trefila ses!"
"Pft! Wahahahahahaha!" hlasitý smích, který přitáhl pohledy všech kolem,
"C, co je to? Vypadáš přesně jako on! Ahahaha! Bože, to je taková sranda!"
"Podívej se mu na oči... ladíme k sobě, co? Já a tenhle rváč!"
"To už stačí! Dej to ode mě! Ahahahahahahaha!!!"
Škubající se a zadržující slzy si Aisaka se smíchem lehla na stůl, plácala do něj rukama a divoce kopala nohama. Smála se až do ochraptění. Dokonale zděděný obličej gangstera jako by spustil něco uvnitř Aisaky. Pokud ji udělaly zděděné rysy, kterými tolik pohrdal, takhle šťastnou, pak možná stálo za to je mít.
"...Nikdy jsem předtím tuhle fotku nikomu neukázal."
"Ha, haha, bože...! Nemyslím, že bych se někdy předtím takhle nasmála... Jak se ti povedlo dostat takovýhle geny?!"
"Je to sranda, co?"
"Si piš! Áách! To je pravda. Jako projev díků za tvé tajemství mě taky nech říct ti něco zajmavýho... Povím ti svoje tajemství."
"Víš..." řekla záludně, zakryla si ústa, aby nevyprskla smíchy; Aisačiny nafouklé tváře se zbarvily do ruda, zatímco v očích jí šibalsky svítilo. Naznačila Ryūjimu, aby se naklonil a zašeptala mu do ucha,
"...Ty rozdrobený sušenky byly slaný, co?"
"Cože?!"
Její tichý hlas přinutil Ryūjiho zařvat. Jak? Jak ví, že chutnaly...
"Heh heh Vlastně, když jsem je dostala zpátky, jednu jsem z frustrace zhltla! Víš co? Chutnaly příšerně! Ale ani jsi mě nenechal, abych tě zastavila a snědls' je všechny na jeden zátah... a dokonce jsi mi lhal..."
Najednou přišla s takovým odhalením.
Když Aisaka zadržela dech, posmutněl dokonce i její úsměv, jak se snažila najít slova, o něž jako by přišla. S povzdechem sklopila hlavu a skryla tak svůj výraz,
"Ty... Ryūji, jako pes si fakt hloupej. Ale jako člověk... seš skoro fajn! Proto... proto vím, takže to ukončíme... Nejseš nudnej, náš vztah, jak bych to jen řekla... není pán a sluha, ale jsme si rovni..."
"Stejně asi ani nevíš, co říkám!" dodala.
Náhle zmlkla a když znovu zvedla hlavu, měla zpátky svůj obvyklý chladný výraz...
"Zase mám hlad," řekla, zatímco otevřela menu. Ryūji ji následoval. Oba si k večeři objednali hamburger steak. "Steaky, který děláš ty, sou rozhodně lepší!" Vrátili se ke svému běžnému rozhovoru a pak se pohádali o to, kdo půjde k baru pro pití - samozřejmě šel Ryūji. A potom... jejich omezený společný čas začal ubíhat s každou minutou, každou vteřinou...
Čas plyne pro každého stejně, ani za nic se nezastaví.


Po zaplacení účtu se temnotou vydali ke svým bytům.
Na noční teplotě na jaře je cosi kouzelného, snový vítr jemně fouká na kůži, způsobuje svědění. Ryūji se nedokázal přimět, aby přestal mluvit a i Aisaka byla nezvykle hovorná.
Celých dvacet minut chůze Aisaka neustále odbíhala od tématu... o své matce žijící v nějakém vzdáleném městě, o tom jak příšerná byla její nevlastní matka, jak se stala částí důvodu Aisačina rozhodnutí přestěhovat se.
Ryūji mluvil o životě se svou matkou, jak chudí byli a jak byli neustále terčem posměchu, stejně jako patolízalů pronásledujících Yasuko. Taky zmínil, jak se v něm ostatní díky jeho zastrašujícímu vzhledu často pletli, dokonce mluvil o každodenních trapných zkušenostech zažitých během puberty.
Ryūji nikdy předtím nikomu neřekl o svých osobních trápeních, možná protože mu toho Aisaka řekla tolik o svých vlastních problémech... Mám pravdu? I když se na to nezeptal, jelikož to bylo až příliš intimní, myslel si to.
A pak tu byly šťastnější dny a oni naříkali nad až příliš rychle plynoucím časem.
Přesto nemohl ubíhající čas nikdo zastavit. Bude pomalu plynout a nakonec...
"...Áááá, sakra!"
Pod elektrickým sloupem na rohu ulice.
Nešťastný sloup se stal terčem Aisačiny ventilované frustrace. Prásk! Pong! Destruktivní útok pokračoval znovu a znovu. Vypadá, jako by byla opilá!
"To je tak nefér! ...Proč musí bejt tenhle svět pro nás malý tak krutej?! Kdo chápe, jak moc frustrovaný sme?!"
Trýzněný hlas se rozléhal potemnělou vilovou čtvrtí. Ryūji ji nezastavil, místo toho vedle Aisaky jednoduše stál a souhlasně přikyvoval,
"Přesně tak! Si piš! Nikdo neví, že lidi s děsivým vzhledem jako já a Aisaka můžou bejt taky v depresi!"
"Áách, tohle mě tak štve... tak děsně štve! Štve, štve, sem tak zatraceně naštvaná!!!"
Předvedla sérii kopů, kterých by normální člověk nebyl schopen, potom zalapala po dechu a náhle otočila hlavu,
"...Hej, Ryūji! Zneklidníš pokaždý, když myslíš na Minorin, ne? Při pomyšlení na nulovej pokrok mezi váma a co bys měl udělat, abyste byli spolu, ne? Frustruje tě to, ne?"
"Jo, možná!"
Začal nad tím přemýšlet, jakmile odpověděl. Když se nad tím zamyslím, vždycky jsem se tak bál, jak mírumilovnou cestou překonat další den s Aisakou, že jsem byl až moc vyčerpanej, než abych jen pomyslel na trápení v srdci...
"Takže, brečel vůbec... Ryūji?"
"...A ty?"
"Jo."
Rychle je pohltilo ticho.
Aisaka zvedla hlavu, zadívala se na noční oblohu, poodešla od sloupu. Pohodila rozcuchanými vlasy, odhalila sněhobílou tvář, čistou a jemnou.
"Dnes jsem nad tím vším přemýšlela... Jestli se vůbec dostanu do jeho blízkosti nebo jestli už má holku... A taky o dalších věcech... jako idiot jsem se babrala v tolika, tolika věcech... Nikdo asi nikdy nebude vědět... Nikdo mě nikdy nepochopí... Nikdo..."
Její hlas zeslábl jako komárův a přestože Ryūji neslyšel dobře, cítil, jako by zatažená noční obloha pohltila jeho osamělý zvuk.
"...Kdyby všichni věděli, jaký doopravdy jsi, rozhodně by je to překvapilo!"
I Ryūji vzhlédl k obloze, hledal měsíc, zatímco řekl,
"Kdo by to byl řekl, že zrovna ty budeš brečet nad něčím takovým? ...Jen já, jen já to vím."
"Taková nestydatost," vtipkovala Aisaka. Povzdechla si, pohledem bloudila v dáli,
"...Ryūji, seš na tom stejně jako já! Nikdo, kromě mě, tě nechápe a taky toho docela dost vím."
"O čem to mluvíš?! ...Jako třeba?"
"...Možná Ryūji vypadá takhle a neodváží se ani promluvit s dívkou, kterou má nejradši; ačkoli vypadá takhle, ani neví, jak se s někým pohádat; ačkoli vypadá takhle, rozhodně by neublížil ani mouše; ačkoli vypadá takhle, je vlastně hodně dobrej kuchař... A ačkoli vypadá tak děsivě, že se k němu nikdo neodváží přiblížit, vlastně je velmi ohleduplný člověk... Nemám pravdu?"
"Nikdy by mě ani nenapadlo, že sem až tak beznadějnej."
"...Říkáš beznaděnej? ...To si nemyslim..."
V mírném jarním vánku se Aisačiny vlasy lehce třepotaly jako kus látky. Přidržela si je prsty, zatímco tiše naznačila rty:
Jsi vlastně velmi milý člověk.
"Aisako..."
Sem jen nudnej hodnej kluk? Chtěl původně odpovědět, ale nemohl nic říct, protože Aisačin obličej jako by se zkroutil bolestí.
"...Já, já sem přesnej opak tebe. Sem tak zbytečná, nedokážu být milá a je tu tolik věcí, co nevim... Nebo bych spíš měla říct, není moc věcí, které bych schvalovala! Všechno, co se mi dostane do cesty by mělo prostě zmizet! Všichni! Úplně! Všichni!..."
Zvedla si okraj sukně, vystrčila čistě bílé nohy a začala vykopávat...
"...SEM...TAK...NAŠTVANÁ...!!!"
Dala ledově chladnému sloupu konečný úder. Ryūji byl tím náhlým výbuchem emocí hloupě vystrašen a začal couvat. Jejda! zamumlal a pomyslel si, kromě ochrany před tímhle rozlíceným tygrem nemohl dělat nic jiného.
"Sakra, sakra, sakra! Jakej Kapesní tygr?! To jako... myslej vážně... Ať jdou k čertu???!!! PROČ?! Proč to nikdo nechápe~???!!!"
Nad nimi se objevil žlutý měsíc, jako by ho přivolalo vytí tygra.
Stín Aisaky týrající elektrický sloup se na studené asfaltové silnici prodlužoval. Ryūji jednoduše stál a díval se a když se potom přesunul trochu blíž, aby zmenšil vzdálenost, prodloužil se i jeho stín.
Jejich stíny se překryly, ačkoli se ve skutečnosti nedostali do vzájemného kontaktu.
"Všichni... Všichni, do, jednoho... mě štvou! ...Ta idiotská Minorin! ...Proč mě nemohla poslouchat?! Stejně tak Kitamura-kun! Proč jí všichni museli věřit?! Proč mě nikdo nezkusí pochopit?! Minorin, Kitamura-kun, všichni! ...Všichni, dokonce i mí rodiče, všichni, já... jim nikdy neodpustím! Protože, mi, nikdo, nerozumí! ...Nikdo! Mi! Nerozumí!"
Aisaka sloup objala rukama a dál do něj kopala koleny, dokud už nemohla mluvit. Musela být tolikrát předtím mučena k slzám, tak moc, že musela dusit slzy hromadící se jí v krku a...
"Ugh, Uggghhh...!"
"Hej! Přestaň s tím, idiotko!"
Aisaka se zaklonila, připravila se použít veškerou sílu k hlavičce... Ryūjimu se v pravý čas podařilo zastavit jí čelo dlaní. Není možné, abys čelem rozbila elektrický sloup!!
"Jenže já sem tak naštvaná!" vykřikla, tentokrát i se slzami.
Aisaka se najednou stala nevinným dítětem, co za jarní noci nedokáže přestat plakat. Ach jo! Ryūji se rozhodl srovnat si to v hlavě... tak nějak. I když nebyl schopný udělat nic neuvěřitelného, mohl udělat přinejmenším něco užitečnějšího než jen pár jednoduchých slov typu "Vím, jak se cítíš". Proto...
"...Nech mě, ať ti pomůžu!"
Zhluboka se nadechl a s veškerou svou silou, zatímco vyfoukl vzduch,
"TOHLE. MĚ. ŠÍLENĚ. ŠTVEEEE~!!!!!"
Připojila se osoba nezvyklá na kopání do věcí, dokonce se mu povedlo několik kopů s otočkou. S použitím technik, které viděl na K-1 turnajích, Ryūjiho kopy otřásaly elektrickým sloupem i s jeho nespolehlivou rovnováhou.
Ryūji s Aisakou teď pravděpodobně vypadali opovrženíhodně, jak společně útočili na sloup. To protože Ryūji měl nepřítele a ten nepřítel byl jako kámen stojící v cestě jeho života a Ryūji jasně cítil hrozbu, kterou vyzařoval. I Aisaka měla nepřítele... svým způsobem. Stejný nepřítel, který stál mezi ní a jejím životem opravdu existoval. Když měla Aisaka někoho ráda, nebo si s někým přála být, objevil se a odhalil svou váhu. Možná by se dal nazvat "nízkým sebevědomím", nebo "osudem" či "genetikou", "prostředím" a tak dále, dokonce by se mu dalo říkat i "puberťácké sebeuvědomění" nebo "něco, co nemůže zvládnout sama". Dal se nazývat různě.
Je jedno co jste udělali, bylo nemožné pokoušet se ho porazit a neměli ponětí, kolikrát s tím beztvarým nepřítelem budou muset v budoucnosti bojovat. Kdyby teď divoce nekopali do elektrického sloupu, pravděpodobně by nedokázali ventilovat svůj vztek. Mohli by si vybrat mezi zdí nebo prostěradlem...jenže dneska to vypadalo na smolný den pro elektrický sloup.
Ryūji se rozhodl pomoct kvůli tomu jedinému důvodu. Bez ohledu na to, jak hloupí, pošetilí, nebo nudní byli, teď se proměnili do divokých zvířat lítě útočících a vyjících za jarní noci.
Aisačin nepřítel vypadal o dost větší a těžší než ten Ryūjiho... Alespoň si to Ryūji myslel. Už to chápu. Stala ses tygrem, aby ses ochránila před svým neviditelným nepřítelem. Sloup teď vypadal větší, těžší, tvrdší a rozhodně obtížnější na zničení. Aisaka vždycky doufala, že má sílu proti němu bojovat, proto se stala tygrem.
Úžasný. I když byli s Aisakou ještě pořád mladí, jedno měli společné. Proto Ryūji Aisace tak rozuměl. Kdykoli ji viděl vyčerpanou nebo hladovou k smrti, prostě ji nemohl nechat samotnou.
Je jedno, jak otravná je nebo jak moc ho naštve, pravdou zůstává, že ji prostě nedokáže opustit.
"Ryūji, uhni!"
"Proč si zvedl tu pálku z trávníku... Uáá!"
Ryūjiho překvapila Aisačina náhle zdvihnutá hlava a všechny myšlenky se mu při pohledu do jejího obličeje vykouřily z hlavy.
Smála se, hodně hořkým úsměvem. Kapesní tygr zíral jedovatým pohledem na svou kořist, měl náladu zabíjet...
"Sežer si to!"
Takový druh nálady.
Poodešla na konec cesty, pak si zvedla lem sukně...
"Jen počkej! Kitamuro-kun! Hodlám se ti vyznat hned tééééééééééééééďďďďďď!!!"
Publikum (Ryūji) zalapalo po dechu. Po výbušném běhu s perfektním načasováním předvedla kop v letu: Její drobné tělo elegantně letělo, a pak ozářená měsíčním světlem natáhla pravou nohu a namířila ji na sloup.
"...!"
Ryūji si nemohl pomoct, zavřel oči před pohledem na tak přehnanou scénu a neotevřel je, dokud neuslyšel hlasitý náraz, jak něco přistálo na zemi. Potom se rozeběhl směrem k Aisace, která spadla vedle sloupu na zadek.
"Idiote! Tvoje noha..."
"...Ryūji, dívej!"
"Hmm?"
Aisaka ukázala na sloup trčící k nebi. Co s tím? Ryūji znovu obrátil obličej k Aisace, spatřil její triumfální úsměv,
"Nezdá se ti nakloněný?"
"Cože?! To není možné! Jak by se mohl naklonit jen tím, že ho někdo nakopne..."
Ryūji se podíval na ostnatý drát vedle plotu a okamžitě ho zaplavila hrůza,
"...Kruci, fakt se naklonil!"
"Říkala jsem ti to!"
Ano! Vyhrála jsem! usmála se Aisaka sama pro sebe. Samozřejmě, pro začátek bylo možné, že se ten sloup naklonil; nebo byl možná celou dobu nakřivo ten ostnatý drát. Místo aby Aisaka vychýlila sloup, ty dvě možnosti zněly věrohodně.
Ale Ryūji jí věřil...
Věřil, že ten sloup ohnula Aisaka, Kapesní tygr. Protože se konec konců usmívala.
"...Kruci, je to polda?"
Možná protože byli moc hluční, spatřili siluetu řídící kolo mířící jejich směrem. Opravdu to byl policajt v uniformě. Ryūji se zoufale obrátil k Aisace.
"Tohle je špatný, musíme se odsud sakra dostat. Huh... co se děje? Seš v pohodě?!"
Ryūji se podíval na blázna, jednoduše nehybně sedícího.
"To bolí..."
"V žádnym případě!"
Aisaka ještě pořád vypadala hodně vyčerpaná z útoku na sloup. Teď seděla s rozloženou sukní, drobnou rukou si třela pravé koleno. S beznadějným výrazem se podívala na Ryūjiho,
"Myslím, možná jsem se během kopu zranila... Au!"
Ústa se jí zformovaly do V-čka. No nazdar! Ryūji se poškrábal na hlavě,
"Není to jasný?! Bože... vypadá to, že nateklo..."
Ryūji si klekl, aby ho pečlivěji prohlédl a nakrčil čelo. Pod spoře svítící pouliční lampou jasně viděl vršek hubené nohy, červenou bouli na bílé pokožce.
"...Sloup musí bejt vážně tvrdej... Au...!"
"Samozřejmě že je! Vážně..."
Ryūji si zhluboka povzdechl. Seš beznadějná. Pak si klekl zády k ní... Hádám, že tomuhle se říká rytířství. Vypadal, že si to taky užívá.
"Pojď, ponesu tě. Hej, počkej... HUFF!"
Těšil se, že ji ponese, jenže na jednu věc zapomněl: byla konec konců Kapesní tygr. Navzdory bolesti v noze se jí stejně podařilo s brutální silou vyskočit a přistát na Ryūjiho zádech. Pevně se chytila Ryūjiho krku, skoro ho udusila.
"N... nemůžu... dýchat..."
Ryūji horečnatě plácal Aisaku po ruce, která se mu tiskla na průdušnici a tepny, snažil se jí říct, že je jeho život ohrožen.
"Ale ne, Ryūji! Není to policajt? Radši bysme měli běžet!"
Nezdůraznil jsem to snad před chvílí?! ...Jelikož měl přiškrcený krk a nemohl mluvit, neměl Ryūji na vybranou nic jiného, než se dát do běhu.
Vzal to dlouhou cestou do tiché ulice, neslyšně běžel tmou. Dostali se do malé uličky bez osvětlení. V surrealistickém tichu neřekli ani slovo. S teplem toho druhého nablízku si dokonce ani nepřiznali, jak jsou vyděšení.
Ryūji vážně nesl Aisaku na zádech.
Aisačina brada něžně narážela na Ryūjiho rapidně zrychlený krční tep.
Aniž by promluvila, jednoduše ukázala hlavou směrem k semaforům, které byly na konci ulice sotva viditelné...
"AU!"
Cink! Rozezněl se zvuk nárazu; Aisaka vykřikla.
"Co? Co se stalo?!"
Ryūji rychle zastavil a stočil pohled k Aisace na svých zádech. S pocitem jejího blízkého dechu si v temnotě vyměnili pohledy,
"T, to vypadá na dopravní značku... narazila jsem do ní čelem."
"Co?! Proč si neuhnula?!"
"Bylo to moc náhlé! A v téhle tmě nic nevidím! Copak ty něco vidíš?! ...Au, kruci..."
"Kam ses praštila? Sem?"
Ryūji natáhl ruku a dotkl se Aisačina hořícího čela - protože bylo zbytečné dívat se na něj v takové tmě.
"...Nezdá se, že by to krvácelo a nemáš tam ani bouli... Myslím, že budeš v pořádku."
"Takové neštěstí."
"Tohle nemá se štěstím co dělat, prostě jsi moc hloupá."
"Cos to řek'!" Ryūji rychle nesl protestující Aisaku lapající po dechu a dal se znovu do běhu. Jakmile se dostanou na hlavní cestu, nebude to domů daleko.
"...Je fajn, že ses nezranila."
Z dálky byl slyšet zvuk policejní houkačka a Aisaka na Ryūjiho zádech proto pravděpodobně jeho mumlání neslyšela.
"Musíš se zítra vyznat. Bylo by špatné, kdybys měla poškrábaný obličej... takže je to v pořádku!"
Aisaka nic neřekla.
To je dobře...
Cítil, jak ho Aisačina měkká brada tlačí do krku... nesl ji bez jediného zranění. To je dobře... Dokud zůstane takhle, bude v pořádku.
Poté co se ujistil, že je policejní kolo nesleduje, se konečně vynořili z malé uličky a vrátili se do oslnivého světla pouličních lamp na hlavní ulici. Jak šli, potkali dojíždějící vracející se z celodenní práce, stejně jako staré dámy na procházce se psy. Všichni byli zaměstnaní svým vlastním způsobem a nikdo se o Ryūjiho ani Aisaku nestaral. Dojíždějící, modré límečky, staré dámy nebo staří podivíni, všichni měli vlastní nepřátele, proti nimž bojovali a všichni pravděpodobně toužili po noci, kdy by se z toho mohli dostat zkopáním elektrického sloupu. Avšak důvod, proč to neudělali, byl, protože už všichni vyrostli.
Náhle vyskočil Ryūjimu v hlavě obrázek všech těch lidí vybíjejících si svou frustraci na elektrickém sloupu a nemohli si pomoct, ale rozesmál se, čehož si všimla Aisaka a zeptala se,
"Čemu se to směješ?"
Vystrčila Aisaka hlavu, její dech dopadal Ryūjimu přímo na tvář.
"Nic... jen něco neužitečnýho."
"Ech?! Co? No tak! Řekni mi to!"
"UGH!"
Škrtila ho.
"P, proč ty..."
"Protože sem zvědavá! Čemu se to směješ?"
"...Jak sem řekl, ničemu důležitýmu, tak se o to nestarej... já... já nemůžu dýchat!"
"Jestli mi to neřekneš, buď si jistej, že si po zbytek života neodpočineš."
Vážně... jak může existovat někdo takovej? zajímal se Ryūji, zatímco si udržoval čistou průdušnici, aby se s ní mohl hádat. Takovej tyranskej tygr, je prudká, násilnická, sobecká a nepříjemná. Kolikrát už jsem jen trpěl díky trávení času s ní? Jako tu tehdy a tehdy a tehdy...
Když už jsem u toho... ty bolesti jako by se zklidnily, jakmile jsem se nad nimi víc zamyslel. V tom jejím teplém tělě teď pravděpodobně nejsou žádné emoce. Ačkoli se blížíme k buržoáznímu bytovému domu, asi nenastane žádná změna v jejích emocích jako vždycky...
Nicméně...
Ruce svírající jeho krk náhle povolily.
"Tady mě můžeš pustit," řekla Aisaka klepajíc na Ryūjiho rameno.
Před vchodem do bytového domu Aisaka elegantně seskočila z Ryūjiho zad. Jak se jeho záda oprostila od zátěže, Ryūji cítil mizející tíhu, ale zároveň i vyprchávající teplo. Když to všechno zmizelo, Ryūji stočil pohled k Aisace stojící před skleněnými dveřmi.
Pak ho rozbolelo srdce jako by ho něco zablokovalo... Takže to vážně bolí.
"To je ono, Ryūji. Jsme tu akorát včas, dívej!"
Zvedla drobnou ruku a ukázala mu hodinky. Obě ručičky ukazovaly přesně 11:59.
"Áách, jsem tak unavená... Přinejhorším jsme došli pokojně domů. Dneškem všechno končí, právě teď. Po dnešku už nebudeš mým psem. Zbývá třicet vteřin... Hej, máš ještě předtím něco na srdci?"
"...Něco na srdci... co tím myslíš?"
"Máš nějaká poslední slova jako můj hloupej pes, ne snad, Ryūji?"
"...No... najednou po mně chtít něco takovýho..."
Aisaka stojící dva metry před ním se usmála, nebo tak přinejmenším vypadala. Naklonila hlavu, jako by čekala, že Ryūji promluví. Jenže co mám říct... co mám říct...
"...Deset vteřin... pět..."
Nemohl nic říct.
Zafoukal mezi nimi vánek. Aisaka svěsila ruku a řekla,
"Sbohem."
"Jo... U, uvidíme se zítra! A hodně štěstí!"
Víc neřekl.

"Sbohem, Takasu-kun."

Žádné komentáře:

Okomentovat