Kapitola 3
Pár dní proběhlo v klidu a zdánlivě bez komplikací.
Přestože Taiga byla stejně problematická a citlivá jako jindy, absolutně ignorovala Ami, zatímco Ami, která se horečně snažila hrát si před novými přáteli na hodnou holku, nevypadala, že by se snažila vyprovokovat Taigu k boji nebo něčemu podobnému. Zašla jen tak daleko, že sem tam zalétla svým čivavím pohledem Rjúdžiho směrem, ale nic víc.
Nicméně obě dvě, naplněné vzájemným odporem, se konec konců nacházely ve stejné třídě. Když se náhodou minuly nebo zaslechly hlas té druhé, obešlo se to naštěstí bez nehody, i když jen těsně---nicméně to neznamenalo, že na sebe tiše nezíraly nebo se na několik vteřin nezapletly do souboje vůle. Ale i tak, z toho, co Rjúdži v posledních několika dnech vysledoval, nedošlo mezi Ami a Taigou ani jedenkrát k výměně názorů.
Kdyby takhle mírumilovně dokázaly překlenout celý rok... Ne, opravdu doufal, že takhle to dokážou dotáhnout až do maturity. Událost, která rozdrtila Rjúdžiho skromné naděje na kousíčky, se udála zhruba v době, kdy si měnili uniformy, v druhé polovině května.
"Takasu~! Máš teď volno?! Mám bombový novinky!"
Bylo pozdě odpoledne, vyučování konečně skončilo a mohli odejít ze školy.
Noto s lesklými černými obroučkami brýlí si hrál s konečky schválně rozcuchaných vlasů a štěstím bez sebe přišel k Rjúdžiho lavici.
"Haruta říkal, že nás dneska představí třem prvačkám z atletiky! A my přirozeně jdem, ne?!"
"...Promiň, nechám si to ujít. Už něco mám. A stejně, i kdybych šel, stejně by řekli něco jako 'Ten týpek je děsivej' a bylo by po všem. Neutekly by tak nakonec?"
"Blbost! Byl bys s Harutou a se mnou, takže by s náma určitě šly! No tak, no tak, musíš jít; budem v McDonaldu před nádražím!"
Nadmíru šťastný Noto popadl Rjúdžiho za ramena a s nepopsatelně rozjásaným úsměvem začal poskakovat jako idiot. Nicméně Rjúdži jeho sevření hned setřásl.
"Vážně mám něco na práci. Dívej, jen se tam podívej."
Ukazoval na místo u vchodu do učebny. Přímo tam,
"...Gwa, to je Kapesní tygr. Je děsně děsivá..."
V agresivním postoji a s překříženýma rukama neúmyslně děsila k smrti kluky, co se kolem ní pokoušeli projít. Taiga upřeně zírala na Rjúdžiho. Vráska v jejím obočí naznačovala tichý příkaz---Pojď sem a to hned.
"Jde o žádost od ní. Proto dneska nemůžu, promiň."
"É, co to má bejt... Taková nuda. No, asi se nedá nic dělat, co, asi prostě půjdeme 3na2. Pokud jde o Kapesního tygra, nemůžu jí nic říct."
Noto se vzdal a otočil, ale,
"...Jde o to, Takasu."
Znovu se z ničeho nic obrátil čelem k němu a nezvykle zamyšleným tónem začal mumlat: "Kapesní tygr je fajn a tak vůbec... No, je fakt dost kočka a dokonce se sem tam stane, že vás dva vidím pohromadě a napadne mě, 'No není to pěkný~'. Jenže myslím, že takhle nemůžeš bejt doopravdy šťastnej, víš? Je ten typ divocha, co si navrší stoly a židle, než je začne metat po třídě."
Poznámkou o lavicích a židlích pravděpodobně odkazoval na minulý měsíc, kdy Taiga začala vyvádět a všem říkala, že spolu nechodí.
"...A proč bych měl vůbec mít potřebu být s Taigou šťastnej? Už od začátku jsme řekli, že takhle to mezi náma není."
"No, fajn, když to říkáš. Ale nech mě poradit ti. Neměl bys zkusit pořádně si vyrazit s nějakou jinou a normálnější roztomilou holkou, alespoň jednou? Neříkám, že bys měl zkusit pozvat ven nějakou top krásku jako je Kawašima nebo tak něco, ale alespoň zkus holku, co neni tygr."
"Kdyby to bylo možný, neměl bych žádný problémy, víš."
"No jo, ale stejně, jen říkám 'zkus se porozhlídnout po někom jinym'. Jestli to takhle půjde dál, nebudeš moct mít s nikym romantickej vztah, protože se budeš celej život starat o Kapesního tygra? No, každopádně, čau zítra!" Noto jen řekl, co měl na srdci, než lehkým krokem sedícím k jeho náladě, odešel z místnosti. Rjúdži uvažující nad Notovým slovy o 'jiné, normálnější roztomilé dívce' si nemohl pomoct a myslel na Kušiedu Minori. Nebo si spíš myslel, že je to neomalené---Samozřejmě, že nehodlal Taigu hlídat celý svůj život. Ve správný čas si hodlal najít dívku, pokud možno Minori, a náležitě žít šťastně až do smrti.
"Hej, Rjúdži! Říkala sem ti, abys sem hned přišel; to ti snad slovo 'hned' nic neříká?' Nebo sis nastavil mírnější tempo?! Lohasianskej úskok! Háá...Lohas! Ha!"
"...Jasně, jasně, jasně..."
Zatímco Rjúdži pokrčil rameny nad jejím vzteklým řvaním, poslušně zrychlil, jak Taiga přikázala. Pak ho prostě vtáhla na chodbu.
"Jen se na to podívej! Tohle je prostě hrůza, co budu dělat?!"
"T, to je...!"
Jen se podíval, kam Taiga ukazovala, ztuhla mu krev v žilách. Bylo to hrozné...
Na chodbě byly seřazené jedna vedle druhé studentské skříňky, ale úplně vlevo byla ta Taidžina otevřená a celý její vnitřek politý sladkým jahodovým mlékem; dres, učebnice a dokonce i slovník pokrývala světle růžová, mléčná tekutina.
Pachatelem byla Ami... tím si byl jistý, jenže,
"Jak se to mohlo stát, nemůžu tomu uvěřit!"
"Nebylo to naschvál! Prostě se to stalo!"
...Mohla za to sama, tahle holka, nejnešikovnější člověk v dějinách.
Jak se Taiga snažila připravit k odchodu domů, čelem ke skříňce pila jahodové mléko. Otevřela ji a chystala se v ní nechat nějaké knihy, které si nemusela vzít domů---Jenže spadla. Mléko jí vyletělo z ruky a přistálo ve skříňce.
"Tohle... bude chtít trochu víc práce, než jsem si myslel...!" zamumlal tiše, ale zároveň mu oči zaplanuly nebezpečným pohledem. Po zádech mu přeběhlo vzrušující mrazení, téměř horečka podobná chtíči.
Nejdřív bude muset všechno vyndat... Vzít domů teplákovku a vyprat jí... Co se týče knížek, bylo třeba otřít je a vysušit nebo budou zapáchat... Pak se postará o celý vnitřek skříňky a to důkladně... velmi důkladně!
"Dokážeš to uklidit? Tohle."
"...Ach... to půjde... rozhodně to uklidím..."
Rjúdži si pohodlně natáhl gumové rukavice, které měl vždy v zásobě, a cítil, jak se mu do mladistvé tváře vášnivě nahnala krev. Do určité míry na tom bylo něco, co si naprosto užíval---samotné čištění, ten celek, nebo snad důkladnost. Nepořádek, který na pohled postrádal jakoukoli naději na obnovení; když něco takového vlastníma rukama dostal do původního stavu, cítil se živější než kdy jindy. Důkazem byla Taidžina kuchyně. Poprvé, kdy do ní vešel, byla naprosto pohlcená plísní a odtok ucpaného dřezu vydával mdle nasládlý zápach, ale teď byla tak dokonale čistá, že se z ní dalo bezpečně jíst. Vzdal se nějakého svého volného času, aby ji uklidil a dokonale zorganizoval všechno kolem jednoduchého moderního stylu, takže se nebránil vychloubání, že těžko najdete kuchyni tak dokonale bez poskvrnky.
'Teď je řada na tobě'... Rjúdži horečnatě skenoval Taidžinu skříňku s nebezpečným vzrušením v očích. Nicméně tentokrát ho nenaplňovalo jen nutkání uklízet.
"Taigo... To je slib, jo? Dostanu to výměnou za uklizení tohohle."
"Jasně, jasně, dobře."
Rjúdži nakonec spáchal vážně do nebe volající čin---Nebo tak by to možná řekl, jenže byla to Taiga, která ho požádala, aby to pro ni uklidil, s níž uzavřel ten výjimečně jasný slib. Velká neotevřená taška od Hermese, kterou měl Rjúdži už nějakou tu dobu v merku... Taiga slíbila, že mu dá tu tašku se dvěma tlustými značkovými osuškami jako kompenzaci za jeho služby.
"Óóó, moje vytoužené ručníky od Hermese... Můžeš si myslet, že je to jen výstřelek nebo tak něco, pokud dostanu ty oranžové osušky od Hermese do skříně, je mi fuk, co mi na to řekneš! Od chvíle, co jsem je uviděl v časopisu s interiérem, jsem po nich toužil... Vážně..."
"D, dělej, jak myslíš..."
”Říkám to jen tak v předstihu, ale taky mi padly do oka ty tvoje lněné ručníky z egyptské bavlny. Sem si docela jistej, že je všechny nevyužiješ. Nedávno jsem je viděl, jak jsem ti dělal pořádek ve skříni... Příště, až se něco takovýho stane, můžeš mi jich pár dát."
"Tak takhle je to... Vrátím se do třídy a počkám tam."
Jako by nemohla vystát pohled na Rjúdžiho chováním připomínajícího nadšenou hospodyňku, věnovala mu Taiga jeden děsivě chladný pohled, pohodila dlouhými vlasy a nakonec nakráčela do třídy.
Když teď odešla, byl Rjúdži ve svém živlu. Se zvířecím pohledem se chystal dát do práce, ale počkat, potřeboval zástěru, takže se nejdřív obrátil k vlastní skříňce. S broukáním vytáhl ze své nepřetržitě čisté skříňky náhradní a poněkud vzrušeně si ji začal uvazovat--- Pak ho napadlo.
Vynechal setkání s prvačkami, aby mohl dělat něco takového. To bylo. To bylo prostě...
"...No... klasika...nikdy nejdu, ne..."
Více méně ve snaze přesvědčit sám sebe mocně přikývl. Konec konců miloval uklízení. Protože miloval uspořádávání tolik, až ho to samotného udivovalo.
Není to tak, že by zahodil šanci na vztah, aby se postaral o Taigu, to rozhodně ne. Jen si uskromnil trochu času, aby uklidil něco, co Taiga zašpinila.Taize se vážně podařilo pár těžko uvěřitelných chyb, takže po ní jen uklízel. Neustále jí byl po boku, takže ji pochopitelně chtěl jen následovat. Takže tu byl rozdíl.
---'Jestli to takhle půjde dál, nebudeš moct mít s nikym romantickej vztah, protože se budeš celej život starat o Kapesního tygra?'
V tom, co Noto řekl, byla jemná, nicméně podstatná mýlka. Nebyla to pravda, ne s takovou konotací; chtěl do budoucna zůstat po Taidžině boku, aby bděle ohlídal šance na čištění. Myslel jenom na tohle. Protože dokud následoval Taigu, bylo stejně jisté jako že dýchá, že něco zkazí a nevyhnutelně zašpiní.
'Háá, háá', zatímco Rjúdži vyndával Taidžiny věci, zadýchal se, jako závislý v abstinenci, jak se dál snažil přesvědčit sám sebe. Rozhodně byl určitým způsobem závislý, ale je možné, že si toho ani sám nebyl vědom.
Od doby, kdy začal s uklízením, uplynula hodina---Ne, počkat, možná trochu víc. Možná vypadalo divně, že má hlavu vraženou v cizí skříňce, jak vážně začal, nicméně ti, co mu snad věnovali nějaké podivné pohledy, už před nějakou dobou odešli; chodba upadla do naprostého ticha a Taiga zůstala ve třídě asi jako jediná.
"Ještě trochu a bude to dokonalý..."
Proklouzla mu rty trocha samomluvy a rozlehla se stísněným prostorem.
V uklízení už došel k vrcholu, a když už byl plně ponořen do skříňky, nemohl si s vatovou tyčinkou v ruce odpustit malé detaily jako rohy. Nevypadalo to, že by se jahodové mléko dostalo tak daleko, nicméně špína je špína.
Pak zaslechl drobné kroky, jak se někdo blížil chodbou. Vypadalo to na dívku. Kdyby ho takhle viděla, když byla škola bez života, asi by ji skoro určitě zaskočil. Úplně pohlcený vlastním nepodloženým dojmem se schoval jejímu pohledu za téměř zavřenými dveřmi skříňky a zadržel dech. Nicméně když nakoukl mezerou ve dvířkách, málem bezmyšlenkovitě vykřikl při pohledu na osobu, co ho míjela jen o pár centimetrů.
Ta nezaměnitelná krása nemohla patřit nikomu jinému než Ami Kawašimě. A přesto, aniž by si uvědomila Rjúdžiho přítomnost, vešla do třídy, kde už zbyla jen Taiga.
Měl strašnou předtuchu. Opravdu strašnou.
Podivín, který se skrýval ve skříňce, se tiše proplížil chodbou a, po sporu nad tím, zda vejít do třídy nebo ne, se rozhodl zkusit nakouknout prozatím oknem.
"Ááá, to snad ne... Co tu ještě chceš. Seš fakt otravná~."
...Zdálo se, že se svou předtuchou strefil do černého. Ami ze sebe hned vysypala něco výsměšného. Zatímco se otočila k Taize, která utírala jednu ze svých učebnic, Ami si ji opovržlivě změřila. Rty se jí zkroutily do úšklebku. Už se to nějakou dobu nestalo, ale slečna Ami Kawašima (ta opravdová) se zase jednou objevila.
Taiga, stále na svém místě, přimhouřila oči: "Nepřibližuj se, ty zatracenej spratku."
S hlasem bez emocí Taiga ignorovala Amina slova.
Ami se na chvíli odhlédla, jak se překvapeně zarazila, ale byl to jen mžik. S 'Hmpf' se od Taigy odvrátila a Malá miss dvou tváří spustila: "Kjá~, děsně děsivý~! Celá Aisaka! Proto si o tobě určitě učitelé myslí, že jsi otravná! Když jsem zrovna byla ve sborovně a ptala se na třídu, všichni učitelé děsně vyváděli jako 'Amička je ach, tak rozkošná' nebo 'Jsem tak šťastná, že jsi přišla na naši školu' nebo 'Nešikanuje tě Aisaka, že ne', abys věděla! A všichni se jen smáli a smáli~! Jenže byla jsem trochu otrávená~! Pořád omílali 'Amička je tak roztomilá', jenže i kdyby to neudělali, já to přece vím!"
"...Ééé?" S pobaveným úsměvem na růžových rtech se Taiga Aminým slovům téměř vysmála.
"Je to prostě k ničemu. Když seš taková, jak dlouho budu muset snášet tvojí odpornou rozdvojenou osobnost; přinejmenším mi dopřej tu zábavu sledovat tě. Áách, i když mě přiřadí k jiné třídě, i když odmaturuju, skončí to někdy? Ce~lou tu dobu jsem tě pozorně sledovala."
"...Co?"
"Och, už se těším, až ukážeš svoje chyby. Říkám to předem, ale odhalení tvý pravý povahy by byla 'hračka'. Ale byla by to nuda, takže nic neudělám. Chvíli tě budu sledovat, tak mě nech užít si to co nejdýl. Jen... Asi by sis měla dávat pozor na pusu. Život je konec konců dlouhý... Teda jen jestli chceš ještě žít."
Na okamžik zbarvil Taidžin jemný hlas atmosféru ve třídě do černa jako nějaká zpěvavá kletba. Nicméně Rjúdži pochopil situaci. Taiga ještě nebyla doopravdy rozzlobená. Jako kočka, co si hraje s myší v pasti si jen pohrávala s tou, kterou nemohla vystát a jednoduše si to užívala... Protože pohled měla klidný a dokonce se vší silou držela zpátky. Kdyby byl tygr doopravdy naštvaný, nedokázala by to. Nezvládla by zastavit příval útoků, dokud by zuby a drápy svou kořist neroztrhala na titěrné kousíčky.
Jenže Ami neměla ani ponětí, že se Taiga drží zpátky.
"Ty...stalkerko!"
Asi ji nadmíru znechutilo, co Taiga řekla. Amin obličej se viditelně zkroutil odporem, jak vykřikla to jediné slovo. Atmosféru ve třídě, kde se vyvíjela nevyzpytatelná bitva, zaplnilo napětí.
"...Haha! Vážně, jsi tak na nervy lezoucí šprček, co?" Přeskupila se Ami, pohodila vlasy a s úsměvem vyrazila do útoku. "Není to snad protože nemáš žádné přátele? Opovrženíhodná a sama samotinká, jak, strašlivě, smutňoučké~. I když kdyby Amička věděla, že budeme spolužačky, asi by si s tebou povídala ve své super rozkošné verzi hodné holčičky, víš? Je politováníhodné, že se nemůžeš kamarádit s oblíbenou Amičkou~...Huhu, nevypadá to snad, že Rjúdži Takasu je Amičkou naprosto beznadějně posedlý? Pořád se na mě dívá s jiskrou v oku. Je to vážně otravné, takže nemohla bys mu říct, aby toho konečně nechal?"
---Po tomhle už pro Rjúdžiho nebylo možné, aby vešel do třídy nebo udělal cokoliv jiného. Spíš ho zajímalo, co myslela tou 'jiskrou v oku'...To byl prostě jeho normální děsný výraz. Konec konců ho měl v genech.
"Jsem tak ráda, žes tu chybu udělala... Hej, mohla by sis chvátnout, udělat mi tu laskavost a odpálit domů? Z pohledu na tvůj divnej obličej je mi na zvracení."
"Chystala jsem se odejít, ještě než jsi to řekla, protože na rozdíl od podělaného skrčka jako jsi ty má populární Amička něco na práci... A to... Možná by tě Amičce mělo být líto? Dokonce ani Júsaku, nejlaskavější člověk, jakého Amička zná, tě nemá rád."
"...Cos to řekla?" Taidžin tón se ještě snížil. Velké oči namířené na Ami vydávaly krvavě rudou záři. Aniž by si to Ami uvědomila, šlápla na minu.
"Přesně tak, napadlo mě to, potom co jsme se poprvé potkaly, ale znáš Júsakua, nikdy se o tobě ani slovíčkem nezmínil, jako že jste třeba spolužáci nebo tak... I když jsem se ho zeptala 'Kdo je ta dívka?', nic neřekl, takže se zdá, že tě zas tak moc nemusí... Nebo, abych to řekla přesněji, nepřítel Amičky je i Júsakuův nepřítel. Šla jsem napřed a pověděla mu všechno, cos mi v té rodinné restauraci provedla, takže myslím, že tě touhle dobou už dost nesnáší. Pokud tě nenávidí i šlechetný Júsaku, pak jsi skončila," vychrlila ze sebe.
Pak,
"No, čau zítra!"
Vzala si tašku a usmála se! V tom výrazu v jejím pěkném obličeji nebyla ani stopa po škodolibosti. A s tím ihned odešla, zatímco si pro sebe vesele broukala.
"U, uvava...~"
Rjúdži se dal do běhu. V pravý čas vklouzl do skříňky.
Asi by nevadilo, kdyby se neschoval, jenže---Nemohl si pomoct. Počkal, dokud Aminy kroky neodezněly v dáli a potom opatrně vkročil do haly.
"Ta...Tai,go?"
Podíval se na ni oknem.
Ještě pořád tam stála, zády k němu, a velmi pomalu naklonila hlavu. Vypadalo to, jako by uvažovala o významu slov, co na ni Ami vyplivla.
'Nesnáší tě'.
'Zdá se, že tě až tak moc nemusí'.
'Řekla bych, že teď už tě dost nesnáší'.
'Skončila si'.
"U, u, u, u..."
Podívala se na nebe.
Nuceně zařvala: "...Ten. Zatracenej. Spratek...!"
"Hej, Taigo! Zklidni se!"
Taiga po jeho zoufalém výkřiku vyskočila a otočila se. Jakmile si všimla Rjúdžiho za okenním parapetem, udělala náhlý krok kupředu a v prázdné oblasti ho popadla za rukáv uniformy.
"Rjúdži~!"
"Hej!"
Taidžiny oči nebyly zaostřené, dost kroužily kolem dokola.
"Rjúdži, Rjúdži, Rjúdži, Rjúdži~! Slyšel si to?! Hej, právě teď, slyšel si to?! Slyšel?! Slyšel?! Co si o tom myslíš o tom a o tamtom a o všem, co řekla... Hej, je to pravda?! Vážně?! Jsem opovrženíhodná?!"
"U, uklidni se trochu! Rozhodně to není pravda, jen se nad tím rozumně zamysli!"
"Jo, ale ten spratek, o, ona, o mně, Ki, Ki, Kiki, Kita, nenávidí...Kíííííí~!"
"...U, uach..."
---Chtěl se prostě zhroutit. Taiga nakonec vážně ztratila nervy. Prudce nakopla tři poblíž stojící židle v řadě, obnažila tesáky, vzhlédla k obloze a tiše zařvala.
"Grr, ty zatracenej spratkůůůů! Hned teď, hááá...Jí zabiju!!"
"Uklidni se! Neukvap se, no tak, jen se zhluboka nadechni."
"Sklapni!"
"Hej! vykřikla stroze a odtlačila Rjúdžiho s autoritou pána, než se ze všech si rozeběhla. Asi měla v úmyslu dohnat Ami, která odešla ven. Tohle bylo špatný, jestli to tak půjde dál, někdo umře.
V pokusu zastavit Taigu, která zamířila ke dveřím, vyběhl Rjúdži ze třídy stejnými dveřmi,
"Stůj, nechoď! Uklidni..."
"---!"
Prásk! Byl to strašlivý zvuk.
Rjúdži otevíral dveře, zrovna když se Taiga pokoušela je zavřit. Oba zatáhli za posuvné dveře v opačných směrech, každý na své straně. Takže Taiga, v plné rychlosti, narazila čelem do dveří, které Rjúdži posouval na její stranu. Bylo to takové překvapení, že jakmile si potvrdil, co se stalo, Rjúdži oněměl. Taiga se potácela jako opilá kočka... dva, tři kroky dozadu.
"...Au...to...bolí..."
"Taigo~!" Skoro zakřičel.
Jak balancovala na pokraji pádu, chytil ji vteřinu předtím, než upadla.
"P, p, promiň! Jsi v pohodě?!"
"Jo...Sem v pohodě...V pořádku...Je mi, d, obř..."
Vypadala vážně špatně. Zdálo se, že nemá ani sílu na to, aby ho ponížila.
* * *
"Rjúí, Taiga má zhasnutá světla a ještě pořád zatažené záclony."
Zatímco si žehličkou kroutila vlasy, vešla Jasuko naboso do kuchyně. Rjúdži pokrčil rameny, zatímco dokončoval jejich poslední tonkacu.
"Vážně? ...I když nejlíp chutná čerstvě usmažený."
"Óóó, to vypadá dobře~ ...Jasu vážně miluje tonkacu."
S podobným načasováním pozorovala matka se synem tři porce tonkacu vydávající lahodivý syčivý zvuk. Přestože se jejich výrazy tak úplně neshodovaly, myšlenky měli stejné---Jestli to rychle nesnědí, vystydne to.
Po tom incidentu ve škole vypadala Taiga opravdu divně. Pěkně tvrdě se udeřila do hlavy, ale nevykazovala žádné znepokojivé příznaky jako nevolnost nebo krvácení a celkem brzy vrátila ke svému obvyklému já. 'Ty, kam ses to sakra koukal?'. 'Pokoušel ses mě zabít, ty psisko?', začala zase říkat podobné věci.
Nicméně přestože byla nepříjemná jako obvykle, občas vypadala trochu 'depresivně'. Po té události Taiga, obvykle spontánní ohňostroj, připomínala spíš kus ovoce hnijící vlastním jedem. Jakmile si pár slovy postěžovala, naprosto ztichla a celou cestu k sobě domů ani jednou neotevřela pusu. Ani se nezmínila o Ami.
Nebylo to stejné, jako když ho ignorovala. Spíš než to se možná ponořila do myšlenek, nebo lépe řečeno, její odpovědi byly tak zoufale stručné, protože byla tak hluboce zahloubaná.
A pak, přestože se pro Taigu stalo zvykem chodit v půl sedmé na večeři, se neukázala u Takasuů.
Rjúdži si založil paže, v jedné ruce hůlky, podíval se na tonkacu a zamumlal: "Že by se jí přitížilo? Možná by teda měla jít do nemocnice... sama? Jestli je to tak, možná jsem jí měl vzít do nemocnice, hned jak jsme se vrátili, i kdybych jí musel donutit...třeba není zrovna nejlepší čas na smažení tonkacu."
"Ijá~, vsadím se, že tam je. Tak nějak cítím přes okno její přítomnost, víš."
Prohlásila Jasuko, jak se dívala z okna, před hrudí svírala šaty.
"Jasučka je konec konců na přítomnost jiných žen velmi citlivá. Inička taky souhlasí!"
'Ech...? Áách, jo', pták, zmatený a trochu přihlouple vypadající, byl náhle zatažen do konverzace a kupodivu jim věnoval podezřele lidskou odpověď, která by mohla být zaměněna se skutečnou reakcí.
Inko mohla mít v této situaci určitým způsobem pravdu, jelikož Jasučina intuice byla ve většině případů přesná. Jinými slovy, jako by byla 'mini esper'.
"Rjúí, jestli máš strach, tak běž a přiveď ji sem~." Zatímco Jasuko mluvila, vybrala si šaty a pověsila je na stranu, levou rukou si dělala vlasy a pravou zručně psala email. Jasuko nebyla zrovna ten typ, co zvládá víc věcí najednou, ale touhle dobou mívala obvykle naspěch a v procesu oblékání hlučně rozesílala pracovní emaily.
Rjúdži neměl na vybranou a tak jen kývl na tonkacu. Jelikož se nemohl dál takhle strachovat, nemohl ani nechat Jasuko čekat, jelikož brzy potřebovala odejít do práce.
"Tak já budu za chvilku zpátky. Klidně se najez, až se to dodělá, dobře?"
"Uvá~o."
Odvrátil zrak od své biologické matky, která jako součást své odpovědi nasadila sexy pózu a v tričku vyšel ze vstupní haly.
Jeho sandály při sestupu po železném schodišti zvonily; byl večer brzkého léta. Na nebi nádherně bojovaly o nadvládu indigová s karmínovou, zatímco pofukoval něžný, poklidný větřík.
Rjúdži se zhluboka nadechl, jako by si chtěl z hrudi vyhnat pach domácího odéru smaženého oleje. S dobrou zásobou kyslíku v hlavě byly i jeho přehnané starosti jasnější.
Zajímalo ho, jak hodlaly pro všechno na světě Taiga s Ami přežít den za dnem ve stejné třídě. Takové zrádné hádky v přeplněné třídě, jestli měly v plánu oslabit navzájem své zásahy, dokud jedna nepadne---mělo to nějaký smysl? Rjúdži absolutně nechápal svět agresivity.
Asi po minutě chůze dorazil do známého mramorového vchodu buržoazního domu, ale nijak se svými starostmi nepohnul.
Jen z pohledu na ty dvě věděl, že spolu nebudou vycházet, ale zároveň tušil, že zašly až příliš daleko. I tak přemýšlel. Nemohly by se alespoň trochu respektovat, takže by mohly žít mnohem poklidnější životy, spíš než litovat skutečnost, že se staly spolužačkami?
Vybavily se mu obrázky <naprosto zdrcené> Taigy zírající k obloze s jasně viditelnou touhou vraždit a <nevypočitatelnou> Ami ostře odvracející pohled, než nasadila slabý úsměv. Pokud byla Taiga Kapesním tygrem, pak byla Ami pravděpodobně čistokrevná Čivava, která se přátelsky chová jen ke svému pánovi. Mohla štěkat a chovat se agresivně, ale když došlo na nebezpečí, skočila do náruče svého pána (Kitamury) a uchýlila se jen k dělání obličejů. Dokonce byla oblečená ve značkovém oblečení.
"...Je to až moc dokonalý."
Jen si představil, jak se Tygřice s Čivavou nutí přinutit tu druhou, aby uhnula pohledem, což ho naprosto vyčerpalo a zazvonil na zvonek brány na automatické zamykání. Když ani po chvíli nikdo neodpověděl, zazvonil znovu, pak potřetí a sám pro sebe kývl. Možná trochu mama-con, byl přesvědčený, že Jasučina intuice byla správná, takže zazvonil ještě jednou. Pak,
"...Kdo je to?"
S napjatou úsečností, která působila jako by se ptala 'Co seš k sakru zač?!' zněl Taidžin hlas zachmuřeně.
"T...To jsem já. Udělal jsem večeři, tak koukej jít dolů a přijď. Máme tonkacu."
"...Nepotřebuju."
Rjúdžiho běžně ostrý výraz vypadal zbarvený trochou šílenství---Nebyl to náznak hněvu, ale překvapení. Taiga, která patřila mezi lidi s bezmeznou chutí k jídlu, říkala, že nechce jít na večeři. Tohle mohlo být vážnější, než si myslel.
"Hej, co je to s tebou? Není ti snad dobře? Bolí tě hlava?"
"...Sklapni. Nejsem nikde zraněná."
"Jestli vynecháš večeři, zase se zhroutíš."
Taidžino malé tělíčko mělo velkou energickou spotřebu, takže pokud vynechala jídlo, okamžitě se scvrkla a začala být anemická. Rjúdži věděl, že by se to stalo, a proto nasadil ostrý úsečný tón.
"I tak otevři, nehodlám přestat krmit někoho, kdo mi pořádně nevysvětlí, proč nechce jíst."
Zanedlouho se ozvalo téměř tiché mlasknutí. A potom se dveře na automatické zamykání otevřely.
"...Och."
Nacházel se v prvotřídním bytě ve druhém patře.
Rjúdži bezmyšlenkovitě vykřikl překvapením z obličeje, který se objevil za pomalu otevřenými dubovými dveřmi.
"C, co se stalo...?"
"..."
Tichá Taiga měla přes hlavu deku a bavlněné krajkové šaty měla celé zaneřáděné. Vlasy měla celé zacuchané a přilepené k obličeji, jako by se ho snažila zakrýt a jedno oko, které z nich čouhalo, měla celé zarudlé, naprosto zakrvácené---Její obličej vypadal ještě vlhký, takže bylo zřejmé, že o samotě plakala.
Taiga byla dívka se sklonem k pláči, ale i tak to bylo...
"H, hej. Tak moment."
Taiga nakonec prošla elegantně navrženou béžovou chodbou k obývacímu pokoji, deku při tom táhla za sebou. Nicméně Rjúdži, trochu na vážkách, si sundal boty a hnal se za ní.
Za masivními skleněnými dveřmi se nacházel nádherný obývací pokoj o rozloze větší než 20 tatami, úžasně nazdobený jako by ho vystřihli ze zahraničního časopisu, jenže,
"...Áách..." zamumlal Rjúdži a poškrábal se na hlavě.
Na koberci kousek od pohovky se vršily prostěradla a přikrývky, které vypadaly, že je donesla z ložnice, a ve středu toho všechno seděla obří deprese o velikosti Taigy. Dokonale zapadala, dřepěla v mezeře a dokončovala kruhovou hromadu. Jako by použila přikrývku, kterou měla na hlavě jako poklop, schovala celé své tělo a změnila se v naprostého Hikikomori tygra.
Křišťálový lustr nesvítil a pouze zapuštěná světla vrhala ze stropu jemné osvětlení. Asi takhle byla ještě před chvílí, seděla v ponuré místnosti, aniž by dokázala skrze zatažené záclony poznat barvu oblohy.
"...Hej."
"..."
Ležela takhle stočená, vážně v depresi.
Na moment zaváhal. Přesto se zaměřil na své rozhodnutí, odtáhl část jejího krytu a naklonil se, aby se posadil vedle Taigy připomínající ptáčátko skryté ve svém hnízdě.
"No tak, co se děje? ...Bolí tě snad to místo, kam ses předtím udeřila? Chceš, abych tě odvedl do nemocnice?"
Každopádně přestože šlo o nehodu, byl to Rjúdži, kdo ji zranil. I když si o něm mohla myslet, že je otravný, nemohl si pomoct a mluvil dál. Nicméně Taiga, aniž by odpověděla, se jen stočila do klubíčka jako tygří mládě a vtiskla tvář do povlečení.
"...Jsi v pořádku...jako doopravdy...?"
O chvíli později konečně hlasem bzučivým jako od komára, něco řekla: "...Hej..."
"Hm?"
"Kitamura, mohl by mě vážně... teď nenávidět?"
Když trochu pootočila svůj schovaný obličej jen trochu na stranu, její oči, mokré slzami a vykukující zpod vlasů, vypadaly prostě trochu zoufale. Taiga napjatě sledovala Rjúdžiho.
---Zdlouha, opravdu zdlouha si povzdechl.
"Hej, no tak... To tě to ještě pořád žere?"
"Jenže-"
"Už jsem ti to říkal, ne? Kitamura, on viděl všechno, co se v restauraci stalo. Chápal, že tě vyprovokovala a proto jsi to udělala, prvořadě už zná Kawašiminu pravou osobnost. A stejně, Kitamura není ten typ kluka, co by jen kvůli tomuhle začal někoho nenávidět; to bys měla vědět líp než kdokoliv jiný, ne? Vážně bys neměla být v depresi kvůli takový blbině."
"...Myslíš to, vážně...?"
"To si piš."
"...No tak... Proč jsem takovej prcek?"
"Ech?"
Ta otázka ho zasáhla doopravdy nepřipraveného, jelikož nikdy netrávil čas přemýšlením nad tím, proč jsou lidé takoví, jací jsou. O pár vteřin později se ze sebe pokusil něco vymáčknout.
"T, to je... Asi dědičné, ne..."
Podařilo se mu vytvořit ucházející, relativně bezpečný pokus. Nicméně Taiga tiše pokračovala ve stejném duchu: "...Jsem prcek s divným jménem...a sama nic nedokážu..." V tu chvíli ztichla.
Něco takového slyšel vůbec poprvé. Že by chtěla něco udělat se jménem 'Taiga', které bylo trochu přes čáru s hledem na to, že je dívka drobné postavy, což byl také důvod, proč jí říkali 'Kapesní'. Když to teď zmínila, byla vlastně pravda, že Taiga neustále hladově jedla mléčné výrobky.
"Nemám ponětí... Tak tebe trápí něco tak směšného."
"...Není to směšné. Na rozdíl od tebe jsem citlivější."
Taiga, zatímco si drobnýma pěstičkama mnula oči, se konečně zvedla a posadila se k Rjúdžimu. Předtím to neviděl, protože ji zakrývaly vlasy, ale kolem čela měla omotanou chladící podložku. Možná, že jí to nateklo. S bodavou bolestí v srdci začal Rjúdži skoro nevědomky špičkou prstu něžně hladit část chladící podložky. Taiga ho nechala.
"...Co to má bejt...Mám 165 centimetrů, takže..." Na rtech se jí zračila nelibost, když to mumlala a trochu svěsila hlavu. 'Jsem jen o něco málo vyšší,' pomyslel si, ale pak mu to došlo. Ona tu nemluvila o sobě---
"...A moje jméno zní tak trochu jako něco z Merkuru, takže...takže, takže..."
To byly řeči Ami Kawašimy.
S její stylově přiměřenou osmičkovou postavou a jménem rozkošným jako od anime postavy. Taidžina ideální žena, která měla vše, po čem toužila, byla Ami Kawašima.
'Tak takhle to je', vydechl Rjúdži. Taiga se dostala do takové deprese, protože nejenže se bála, co si o ní Kitamura myslí, ale navíc jí Ami způsobila komplex méněcennosti. Nevypočitatelná dívka, kterou pohrdala, měla všechno, co chtěla. Neměla šanci na vítězství...V tomhle stavu by se asi každý chtěl skrčit v temné místnosti a ponuře se zavřít.
Ne že by ji Rjúdži nechápal. Několikrát vážně přikývl,
"A navíc je Kitamurovou starou přítelkyní. Dokonce i jejich rodiny mají dobrý vztah."
"Auh..."
---Chtěl jí tím ukázat svou podporu, jako 'Vím, co tím chceš říct', a přesto. Určitým způsobem připomínajícím tání ledu se Taidžin obličej zkroutil lítostí.
...Sakra. Nakonec jsem zasáhl nejsilnější komplex...
Když šlo jen o Aminy proporce a roztomilé jméno, Taiga nebyla tak v depresi, jenže k tomu všemu měla s Kitamurou blízký vztah. Byl to ten nejdůležitější bod, protože Ami měla tu výhodu, o níž se Taiga nejvíc zajímala, že upadla do takové deprese. Marně se hnala za věcmi, co měla Ami a ona ne.
Rjúdži si konečně uvědomil svou chybu, jenže už bylo příliš pozdě. Taiga vypadající jako zmatený klaun v krabičce se schoulila zpátky do svého hikikomori rohu. Nakonec se naprosto uzavřela dekou.
"...Zajímalo by mě, proč seš takhle necitlivej...Tvoje tupost mě prostě udivuje..."
Její tiché mumlání zabarvovala hořkost. Jenže tohle nemohl Rjúdži nechat bez odpovědi: "No, nad tím, jak žiješ svůj život mi teda rozum stojí vždycky."
"Cože!?"
Jeho náhle hrubý komentář Taigu okamžitě rozzuřil.
"T, to je ale energie?"
"Pověz, která, moje, část, je, tak, překvapující!"
"No, tahle! Zrovna teď! Počk! Och! Auh!"
Přerušila ho tím, že ho začala bít zespoda nahoru polštářem, "Ty! Ty! Pse! Čokle!"
"Prach! Je všude! Dost! Pah!"
"Ticho! Sklapni! Hep...číííííí!"
"Ach! Och! ...Ua, teče ti z nosu!"
Spíše než o fyzický útok šlo o emocionální degradaci...Stačilo to, aby se nepokusil ani bránit, jenže potom...Taidžin žaludek zaburácel zvukem připomínajícím zemětřesení.
"Huh?"
Vytřeštila prázdně vypadající oči a zastavila svůj útok, Taiga s překvapeným výrazem shlédla na svůj žaludek vydávající tak ohromný zvuk.
"Zajímalo by mě, co to bylo za zvuk."
"Nedělej 'Huh'! To bylo tvoje břicho!...Bože, já to věděl, máš hlad, co? No tak, jdeme si dát tonkacu."
"...Řekla jsem ti, že nechci, ne snad?"
"Věřím víc tvýmu žaludku než tomu, co říkáš. Jasuko už za chvíli půjde, tak dělej, vstávej."
"...To maso, je to červené vepřové?"
"Červené vepřové."
"...A ty tlusté části, můžu je sníst?"
"Ach, jasně."
Taiga se, lehce zdráhavě, zvedla ze svého hnízdečka z přikrývek. Nejdřív jí nechal vysmrkat se, potom zkontroloval, zda jsou dveře zamčené a ona má klíč a na bosých nohou nazuté sandály; s tím Rjúdži Taigu úspěšně odvedl z jejího bytu.
Potom kráčeli pod oblohou, která se víc než předtím změnila do indigova a po vystoupání schodů k pronajatému domu vedle,
"Rjúí!"
Jasučin uplakaný obličej vykoukl ze vchodu do předsíně. Jako by na ně až do teď vážně čekala s jídlem.
"I když máme tonkacu, došla nám omáčka; to je děs~!"
V jedné ruce držela lahev s prázdnou omáčkou a sdělovala synovi ty šokující novinky.
Rjúdži s Taigou se okamžitě otočili na místě a vyrazili rychlým tempem do nejbližší samoobsluhy. Rjúdži vešel do uličky s omáčkami, zatímco Taiga vyrazila sama prolistovávat časopisy.
Jakmile zaplatil za omáčku,
"No tak, spěcháme, tak si pospěš."
Udeřil Taigu zadní částí tašky z obchodu. Taiga se na něj uraženě otočila,
"Jasně, jasně, zmlkni a nesahej mi na zadek, ty úchylnej pse. Jen mi dej... Ach."
Jak listovala časopisem, prsty otáčející stránky se najednou zastavily. Pak když byl Rjúdži téměř na odchodu, Taiga ho chytila za tričko a stáhla zpátky.
"Hej, dívej."
Ukazovala mu nějakou stránku. Otočil se s myšlenkou 'Co?', instinktivně se zarazil a pohledem zachytil ukazovaný obrázek.
"...Jestlipak to není Ami Kawašima."
Dole v otevřeném časopise byl malý sloupec ukazující Ami v ležérním oblečení s následujícími slovy.
---Počínaje číslem z tohoto měsíce si Ami vezme na chvíli volno, aby se postarala o školní záležitosti. Těšíme se, až ji znovu uvidíme!
"To znamená, že si bere volno. To tím myslí."
"Takže si v práci dá pauzu, protože se sem přestěhovala? ...Naše škola, to je vážně tak skvělá..."
Nějak mu přišlo, že to nedává moc smysl, ale
"Pf, teď není čas zdržovat se takovýma věcma. Jestli si nepospíšíme, Jasuko přijde pozdě do práce."
Odložili časopis a oba vyběhli z obchodu, proběhli přes parkoviště a akorát vběhli do ulice.
"...Hm?"
"...Co se děje?"
Prakticky ve stejnou chvíli uviděli něco divného a zastavili. Instinktivně se na sebe obrátili.
Kousek před nimi procházela bizarní a tajemně vypadající osoba. Měla na sobě tmavý celotělový trikot a sluneční brýle, přestože byla noc, takže šlo jednoznačně o přestrojení a navrch měla klobouk se širokou krempou. Přesto díky svým dlouhým štíhlým končetinám, odhaleným zářivým vlasům, drobnému obličeji a skvělému stylu mohlo jít jen o osobu, která byla zajisté jedinou modelkou ve městě--- A tu osobu právě viděli v časopise.
Taiga se pochopitelně zamračila znechucením,
"Co, ptáš se...To je ona..."
"...My o vlku...Ale co to má na sobě?"
V tak bizarním oděvu nakonec vyčnívala ještě víc. Kdyby to bylo Hiroo nebo Azabu, pak by se možná smíchala s ostatními ve městě v nádechu soukromého umělce skrývajícího svou identitu. Nicméně v této obytné čtvrti by si nikdo nestěžoval na přestupky, dokonce i kdyby si jí spletli se zlodějíčkem módních obchodů a nahlásili ji.
Ami vešla takto oblečená do samoobsluhy a přirozeně si vzala košík, ale potom to začalo být zajímavé. Prostě vzala všechny zákusky a zmrzlinové výrobky seřazené na policích a s velkou dávkou agresivity je naházela do košíku. Následovaly je benta, přílohy a dokonce i sladké pečivo. PET lahve s nedietními nápoji---a taky sycené sladké nápoje. Dokonce i prodavač se nakláněl od pokladny, aby pozorně dohlížel na její divné chování.
"...Taková podivínka...Pořádá domácí večírek nebo tak něco?"
"Ne...Tak to není, ne s těmahle věcma. Fu~n, aha... Povedlo se mi narazit na něco zajímavého."
S drobným úsměškem si Taiga stoupla před Rjúdžiho a rychle vyrazila. Zdálo se, že jí samotné něco došlo, ale nevypadalo to, že by se o tu informaci hodlala podělit.
"Rjúdži, poběžme."
"Ach, jasně."
Konec konců spěchali. Prozatím odložili stranou, co se stalo a vyrazili po asfaltové cestě směrem k domu Takasuových, kde na ně čekalo jejich tonkacu.
Ale tehdy, kupodivu, jako by si to užívala, se Taidžina ústa zkroutila do úšklebku.
Žádné komentáře:
Okomentovat