čtvrtek 4. srpna 2016

No. 6: Volume 2 – Kapitola 4

Anděl světa mrtvých

Miluju ho, miluju… 
Je to kámen na mém krku, táhne mě ke dnu,
ale já ten kámen miluju a nemůžu bez něho žít.
| Čechov, Pavlovič Anton. Višňový sad, jednání třetí. Překlad Leoš Suchařípa|


Dívka dorazila, zrovna když se Karan chystala zatáhnout žaluzie prodejny.
"Madam, zbyly nějaké muffiny?" Bylo to rozkošné dítě s kulatým obličejem, ještě ani desetileté.
"Došly nám všechny sýrové, ale jestli máš ráda rozinkové, jeden ještě zbyl."
"Dám si ho, prosím."
"Dobrá, Lili. Počkej vteřinku." Karan vyndala zbylý muffin z tácku a spolu se dvěma donuty ho vložila do sáčku. 
"Ty donuty jsou takový maličký bonus."
"Děkuji, madam." Lili upustila pár měďáků do Karaniny dlaně. Asi je celou dobu pevně svírala v dlani, jelikož přestože jimi neproudila žádná krev, měly teplotu lidského těla.
Lili nakoukla do sáčku a obličej se jí rozzářil, jak hlasitě poznamenala, že jsou uvnitř dva celé donuty.
"Jsi přece jedna z mých pravidelných zákaznic, Lili. Příště ti upeču nějaké sýrové muffiny navíc."
"Madam, nezrušíte tenhle obchod, že ne?" Lili zvedla hlavu od sáčku a s pochmurným výrazem položila Karan otázku.
"Nikdy. Jakpak tě to napadlo?"
"Maminka říkala, že to tu možná zavřete. Ale jsem ráda, že to není pravda." Na kulaté tvářičce se jí rozprostřel úlevný úsměv. Karan si dřepla a objala dívčinu drobnou postavu.
"Děkuji, že se o mě bojíš, Lili."
Její měkké tělíčko, vřelá přítomnost – byla tak maličká, přesto zahrnovala Karan určitou podporou.
"Maminka s tatínkem se báli," řekla Lili. "Říkali, 'co kdybychom si už nemohli znovu dát chleba ani koláče z vašeho obchodu?'. Protože, víte, koláčovna před stanicí je hrozná, drahá a jsou tam zlí," prohlásila podrážděně.
"Opravdu?"
"Jo. Nedávno tam totiž vystavovali velký bílý dort, co vypadal jako hrad. A já s Ei– och, znáte Eie?"
"Ne, to neznám."
"Je to můj kamarád. A je vážně dobrý v dělání bublin. Takže s Eiem jsme se na něj společně dívali, protože byl tak krásnej."
"Takže jste se dívali na výlohu?"
"Přesně tak. A ten stařík v obchodě na nás začal ječet. Prý, nesahejte těma špinavýma prackama na to sklo. Jen jsme se dívali. Ani jsme se ho nedotkli," řekla rozhořčeně Lili.
"To je příšerné."
"Takže na něj Ei zakřičel taky 'ty hloupej lakomej starče!' a tak jsem na něj taky křičela 'ty hloupej starej plešatče!'. A utekli jsme."
Karan se přistihla, jak propuká v smích. Už dlouho se nesmála nahlas. Dala Lili pusu na tvář.
"Nedokážu udělat něco tak velkého jako hrad, ale k narozeninám ti, Lili, upeču pěkný bílý koláč jen pro tebe."
"Opravdu?"
"Opravdu. A koukej se o něj podělit taky s Eiem."
"Děkuji, madam," prohlásila Lili vesele. "Mám ráda třešňový koláč."
Třešňový koláč― Šion ho taky miloval.
Lili zamávala a vyšla z obchodu. Karan sledovala její mizející záda, dokud se nerozplynuly do soumraku, potom spustila žaluzie. Sesunula se na židli.
Potom co ji Šion opustil, zjistila, že je těžké snášet večery. Vždycky ji uvěznily v hlubokém zklamání, že uplynul další den, kdy se Šion nevrátil domů. Ten pocit se změnil v těžké vyčerpání, díky kterému nedokázala skoro zvednout ani malíček.
„Šione…“
Někdy šepot, někdy bezhlesný vzdech, někdy jako by v rozhovoru, někdy skoro výkřik – zajímalo by ji, kolikrát denně zavolala synovo jméno.
Když se doslechla, že Bezpečnostní úřad vzal Šiona do vazby za občanské nepokoje a vraždu, myslela, že zešílí.
„Buďte si prosím vědoma, že už se s podezřelým pravděpodobně nikdy nesetkáte.“
Té noci kdy jí úředník Bezpečnostního úřadu tu zprávu sdělil, měla Karan zlou předtuchu, že její syn zemře. Věděla líp než kdokoliv jiný, že Šion by se na vraždě nikdy nepodílel. Nicméně matčiny zoufalé pocity se u Bezpečnostního nikdy neosvědčily – toho si byla také velmi dobře vědoma. V No. 6, kde se míra zločinu blížila téměř nule, nebyl soudní systém. Pouhé zatčení a vzetí do vazby Bezpečnostním úřadem potvrzovalo status vinného podezřelého. Proces viny nebo neviny nebyl povolen, stejně tak vznesení formální námitky.
Už byl odvlečen do Nápravného zařízení. Brzy bude jako VC první třídy odsouzen na doživotí; nebo na základě zvláštního práva k trestu smrti. Slova úředníka Bezpečnostního úřadu nebyla přehnaná ani nijak překroucená – pouhá holá pravda. Vždycky to tak bylo. Příště až se tato uniforma objeví před jejími dveřmi, bude už nad jejím synem vynesen rozsudek. V této chvíli Karan na vlastní kůži zažila, co je to fyzické zoufalství. Všechny zvuky kolem ní zmizely, všechny barvy vybledly. Necítila vůni ani pocity. Temnota byla to jediné, co před sebou viděla. Bylo tohle nejnižší dno tím, čemu se říkalo beznaděj―?
Přišla jsem o všechno.
Najednou jí myslí bleskl obličej jistého muže. Kdybych ho požádala o pomoc, udělal by něco? Ale záblesk světla, který pronikl do jejího srdce, brzy zablikal a zmizel. Ne― na to není čas. Nevěděla, kde ten muž právě teď je. Neměla čas hledat ho a žadonit o synův život.
Náhle překonaná nevolností, Karan vyzvracela veškerý obsah svého žaludku. Začala se potit. Napůl se doplazila do skladu a zhroutila se na Šionovu postel. Většinu jeho majetku zkonfiskoval Bezpečností úřad jako důkazy. Taky bych mohla prostě umřít, tady, v koutě tohohle skladu. Zavřu oči a budu ho následovat.
Lepší než žít tento krutý život, si můžu zvolit mírumilovnou smrt předcházenou krátkým utrpením. Nejsem dostatečně silná, abych v téhle temnotě žila sama.
„Písk písk.“
Jak tam ležela, jako by u ucha zaslechla nějaké pištění. Asi šlo jen o její představivost. Možná to není jen v mojí hlavě. Ale na to nezáleží, už jsem…
Cosi ji kouslo do ušního lalůčku. Prohnala se jím tupá bolest. Zvedla horní polovinu těla. Malá myška pelášila do kouta skladu.
―Co tu dělá myš?
Polkla. Dotkla se ušního lalůčku. Na prstu jí zůstalo trochu krve. Ztracené město možná bylo v starších částech města, ale přesto bylo vzácné, aby kolem pobíhala zvířata, kromě mazlíčků. A tím spíš myši ―
"Nezumi." Srdce jí hlasitě tlouklo.
Nezumi. Nezamumlal Šion to slovo víc než jednou?
Když pil kakao; když se díval na stromy tančící ve větru; když pozoroval večerní oblohu, mumlal to slovo. Od toho dne, kdy je vystěhovali z Chronosu a přestěhovali do Ztraceného města kvůli tomu incidentu― bylo to toho dne, kdy Šion podstoupil vyšetřování a dostalo se mu tvrdého varování za krytí VC považovaného v No. 6 za násilného trestance. Skrývání a napomáhání uprchlému VC bylo normálně souzeno jako vážný zločin, nicméně vzhledem k jeho věku dvanácti let a emočnímu stavu ho propustili pouze s odebráním zvláštních privilegií.
Karan se z nějakého důvodu necítila s Chronem nijak zvlášť svázaná, ani jí její život ve Ztraceném světě nepřišel nijak zvlášť krutý. Přestože ostatní Šionovi jeho činy vytýkali pro jejich nesmyslnost, dokázala věřit, že na Šionových pocitech a přesvědčeních bylo něco, co ho vedlo k tomu, co udělal. Přestože mu byla jako nadanému dítěti díky jeho intelektuální úrovni věnována přednostní péče, možná si kdesi uvnitř začala uvědomovat, že její syn by měl upřednostňovat pocity před znalostmi a vybrat si spíš budoucnost, kterou může vzít do vlastních rukou před tou, která mu již byla přislíbena. To proto se rozhodla se ho na ten incident moc nevyptávat. Ale jednou se ho zeptala na Nezumiho.
"Co je to Nezumi? Kdo je to?"
"Cože?"
"Je to něčí jméno, ne?" Myslela si to díky něžnému způsobu, jakým ho její syn vyslovoval. Nostalgicky, láskyplně, někdy napjatě – dokonce neslo i nádech touhy. Rozhodně by takový tón nepoužíval pro nějakou obyčejnou myš nebo krysu.
"Zlomil ti snad ten člověk srdce?"
"Ani nápad. Co to povídáš, mami?"
"No, znělo to tak."
"Ne, tak to není. Celé jsi to špatně pochopila."
Ale tehdy byl Šion neobvykle rozrušený, zrudl do purpurova a upustil lžíci. Ano, teď už si vzpomínala. Nezumi...
Vstala. Srdeční tep se jí vrátil do normálu a tělo měla o něco lehčí. Rozhořela se v ní ― přestože nevěděla proč ― naděje. Mohla dýchat a znovu v ní ožila vůle hýbat se.
Vedle krabice s moukou se choulila malá myška. Navázala s Karan oční kontakt a v širokém kruhu otočila obličej. Z tlamičky jí vypadla kapsle. Pak zmizela v zadní části skladu. Uvnitř kapsle byl lísteček.
Světýlko v ní se změnilo v řvoucí plamen. Pevně si přitiskla dlaň na ústa. Cítila, že kdyby to neudělala, vykřikla by radostí.
Je naživu. Moje dítě žije. Znovu ho uvidím.
Karan se nadechla a nenápadně se rozhlédla kolem.
Pokud měl ten lístek pravdu a Šion unikl živý do Západního bloku, pak byl tento dům pravděpodobně pod bedlivým dohledem Bezpečnostního úřadu. Malinké kamery. Odposlech. Bezdrátové sledování signálu. Nemohla si dovolit nedbalost.
Zašla dál do nitra skladu. Vedle bedny s marmeládou načmárala vzkaz na kousek balicího papíru. Slovo 'Západní blok' jí přineslo na mysl mlhavou postavu. Jak že se to jmenoval? Pracoval pro Zapadlý bulvár... byl to dobrý člověk. Tolik si o něm pamatovala. Možná by mohl― ale―
Bylo tolik věcí, co chtěla Šionovi říct.
Šione, zůstaň naživu. Bez ohledu na to, co děláš, zůstaň naživu. Tvoje mamka je v pořádku. Dokud budeš naživu, budu v pořádku. Tak prosím neumírej.
Ale nemělo smysl, aby si teď vylévala srdce.
"Písk písk!"
U nohou se jí objevila malá myška. Mrskala vousky, jako by na ni naléhala. Nemohla takhle dlouho zůstávat na jednom místě― hlavně protože neznala umístění bezpečnostních kamer. Spěšně něco naškrábala, srolovala papírek a hodila ho na podlahu. Myšička ho v mžiku sebrala do tlamičky a zmizela.
Kdybych ji sledovala, zavedla by mě k Šionovi?
Byla to prchavá myšlenka. Odmávla ji a udělala krok kupředu.
Počkám tu, dokud se ke mně moje dítě nevrátí. Zůstanu tu a počkám. Je to jednoduché. Je naživu a je v Západním bloku. Dokud je naživu, dokážu čekat. Naděje umírá poslední. Ještě jsem neprohrála.
Neprohrála? A s kým to vlastně vůbec bojuju?
Karan se sama pro sebe pousmála, zvedla obličej a vyšla ze skladu.

Od té chvíle už uplynul skoro měsíc. Myška se objevila jen jednou. Byla hnědá, což znamenalo, že Šion byl pořád naživu. Ulevilo se jí, ale zároveň jí to sklíčilo. Příště se možná objeví černá. Šionovo bezpečí nic nezaručovalo.
Chtěla ho vidět znovu. V poslední době se jí často zdávaly sny. V nich byl Šion ještě pořád malý a pokud si nestikli ruce, přepadal ji strach. Nepustím ho. Ale bez ohledu na to, jak moc na to myslela, chlapcova dlaň jí vždycky vyklouzla, když se před ní rozeběhl.
"Šione, počkej."
Nechoď tam. Je to tam nebezpečné, strašlivě nebezpečné―
"Šione!"
Probudil ji vlastní výkřik. Taková rána už se nějaký čas opakovala. Často sténala v závratích, s dušností a bolestmi hlavy. Ale přesto dál pekla a dál otevírala svůj obchod pro lidi, jako Lili.
Ani po zprávě, že se vysílalo Šionovo zatčení a uvěznění se chování lidí kolem ní nezměnilo. Dělník, který se u ní stavil vždycky na cestě do práce, si koupil rozinkový chléb a sendvič na oběd ― vysokoškolák, který si jednou týdně chodil kupovat ořechový koláč ―žena v domácnosti, která si každé ráno chodila pro čerstvý bochník chleba ― všichni se radovali, že Karan dál vede svůj podnik.
"Kdykoliv jím vaše koláče, madam, naplní mě pocit štěstí. Nevím proč, ale prostě mám radost."
"Kdybych si nemohl dát váš rozinkový chléb, vysálo by to z mého dne veškerou zábavu. Je to jedna z věcí, na které se těším, takže mi ho neberte, paní Karan."
"Jste pekařka, ne? Je vaší prací péct bez ohledu na to, co se stane. Všichni čekáme, víte. Každé ráno všichni čekáme, až do ulic zavane vůně pečeného chleba."
Tato a mnoho dalších slov ji podporovala.
Přestože do síly měly daleko, slova ostatních pomáhala její duši držet se nohama na zemi, jelikož jí hrozilo zhroucení ze zoufalství, že si nemůže ověřit, zda se jejímu synovi daří dobře.
Opřela se o jejich ramena, aby vstala, zatnula zuby a dál pekla chléb a koláče.
Nicméně večery byly nesnesitelné. Pokud byli lidé míjející výlohu jejího obchodu mladíci, bylo to ještě horší. Chtělo se jí z toho vyplakat si srdce.
Zabořila se do židle, obličej si zakryla dlaněmi.
"Písk písk!"
Zvedla hlavu. Pod vitrínou se malé myšce škubala špička čumáčku. Byla hnědá.
"Přišla jsi."
Myška se rozhlédla, potom vyplivla kapsli.
Instinktivně věděla, co bude uvnitř průhledného pouzdra.
Karan si pospíšila k vitríně. Vyděšená jejími rychlými pohyby odpelášila myška na druhý konec místnosti. Karan si vynadala za třesoucí se prsty a kapsli otevřela. Uvnitř ležel složený tenký kousek papírku.

Písmo bylo trochu nakloněné a osobité. Nebylo pochyb, že je psané Šionovou rukou.
Mami. Ta slova jí v uších zněla jeho hlasem. Teď, právě v tuhle chvíli, byl její syn naživu. Když psal matce ten vzkaz, žil. Na ten tenký kousek papíru napsal jen několik málo slov. Ale stačila na to, aby Karan rozplakala. Nedokázala zastavit slzy, které jí stékaly po obličeji. Znovu a znovu po těch slovech přejížděla prsty.
Šion byl asi v zoufalé situaci. Možná dost dobře trpěl nejistotou. Ale nebyl naprosto sklíčený. Vyjadřovalo to jeho stísněné, ale energické písmo.
Mami, jsem v pořádku. Ne nešťastný. Vážně nejsem zoufalý.
Karan si otřela slzy do zástěry. Přísahala, že budou její poslední. Příště bude brečet, až bude v rukách svírat svého syna. Do toho dne nebude plakat. Nebude si zoufat. Budu každý den péct chleba, prodávat ho, starat se o finance, uklízet obchod, zasadit nějaké květiny a dál žít. Budu pokračovat v práci.
„Zítřkem počínaje začnu dělat další druhy muffinů. Už vím, udělám z toho Dětský den."
Karan přitakala vlastním slovům a natáhla se po skleněné vitríně, aby z ní vyndala kulatý pikantní válec. Chléb posypaný sýrem v prášku ještě pořád voněl a byl chutný i po vychladnutí. Se svou příznivou zaváděcí cenou byl v jejím pekařství oblíbenou volbou. Tenhle byl z poslední várky, kterou dnes upekla.
"Děkuji. Velmi vám děkuji, pane Myško." Kousek odlomila a hodila ho před myšku. Tmavě hnědá myš chvíli na kousek chleba ostražitě hleděla, přičichla k němu a začala ho opatrně oždibovat.
"Je tvým pánem Nezumi? Řekneš mu, že jsem mu velmi, velmi vděčná? A ještě mu prosím vyřiď, aby sem jednoho dne přišel na něco k jídlu. Dám mu tolik chleba, kolik dokáže sníst. A tobě také, samozřejmě."
Kdosi zaklepal na dveře. Neznělo to tvrdě; naopak, bylo to tiché a téměř váhavé. Nicméně Karanino srdce se scvrklo strachy.
Ale ne. Existovala možnost, že byl tento dům součástí sledovací sítě Bezpečnostního. Šionův vzkaz ji natolik zaujal, že na to úplně zapomněla.
Je to Bezpečnostní úřad? Přišli, aby mi ten dopis sebrali―?
V Chronu nebyl kompletní bezpečnostní systém. Žádný bezpečnostní alarm nebo kamera, ani automatický zámek v zabudovaném rozpoznávacím senzoru. Jen dveře vyplněné tenkým sklem, žaluzie, které je zakrývaly a zastaralý manuální zámek. Jeden silný muž by si snadno dokázal prorazit cestu.
Karan zmačkala lístek v ruce do kuličky. Kdyby došlo na nejhorší, byla připravena ho spolknout. Klepání pokračovalo. Pomalu vstala. Pevně zaťala dlaň v pěst.
"Promiňte." Hlas mladé ženy. "Promiňte... je někdo doma―?"
Hlas se chabě vytratil. Na okamžik jí v mysli vyvstala tvář univerzitní studentky, která milovala ořechové koláče. Ale to nebyla ona. Karan stiskla tlačítko na otevření žaluzií.
Za skleněnou tabulí dveří stála štíhlá dívka. Měla na sobě po stehna dlouhý šedý kabát, který jako by se rozplýval do soumraku. Karan si vybavila tvář, která k ní s úsměvem vzhlížela.
"Jestlipak to není Safu." Karan rychle otevřela dveře. Dívka vstoupila do obchodu spolu s večerním vánkem a komentovala lahodné aroma. Potom sklopila hlavu.
"Madam, dlouho jsme se neviděly."
"To ano. Kolik let vlastně? Opravdu jsi vyrostla do krásy. Překvapilo mě to."
"Dřív si mě často pletli s klukem," zasmála se Safu, v obou tvářích dolíčky. Úsměv měla stejný jako předtím. Stejně jako Šion se v městských Dětských testech umístila pro svou inteligenci na horních příčkách. Byla jeho spolužačkou ve třídě pro Nadané až do dvanácti. Karan si vzpomněla, že Safu jako malá přišla o rodiče a žila se svou babičkou.
Potom co byli Karan s Šionem vykázáni z Chronu byla Safu jediným spolužákem, který se k Šionovi choval jako předtím. Také jednou přišla sem do obchodu. Tehdy měla ve tváři stále ještě něco ze své dívčí nevinnosti.
Ale nynější Safu, omotaná svou světle růžovou šálou, měla hedvábnou pokožku a jemná ústa. Vykazovala známky krásné ženy, v níž nakonec vyroste.
"Ale nejela jsi na výměnu do jiného města? Pamatuju si, že mi o tom Šion něco povídal," řekla Karan.
"Vrátila jsem se. Babička zemřela. Zanedlouho poté, co jsem tam dorazila, mi přišla ta zpráva, takže jsem se sbalila a hned jela zpátky."
"Tvoje babička? Ach zlato..."
Přišla o posledního ze svých příbuzných.
"Safu... Nevím, co na to říct. Cítím s tebou."
Ta dívka si také prožila své. Zažila samotu člověka v nekonečné temnotě. A byla tak mladá.
"Můžu pro tebe něco udělat? Safu, můžu ti nějak pomoct, jakkoliv?"
"Ano." Safu si stoupla před Karan a podívala se jí zpříma do očí. Nebyla zdrcená žalem. Nesoužila se, ani nebyla vyčerpaná. Měla nezlomný a vzdorný pohled. Ten druh pohledu, jaký mívala v dětství.
"Přišla jsem, protože bych od vás potřebovala laskavost, madam."
"Copak?"
"Řekněte mi prosím, kde je Šion."
Karan se nadechla a pohlédla Safu do očí.
"Prosím, řekněte mi to," trvala na svém Safu. "Je naživu, ne snad? Nevězní ho v Nápravném zařízení. Je naživu― kde je?" Hlas jí podbarvovala touha po odpovědi. Karan pevněji sevřela ruku v pěst kolem malého zmačkaného papírku.
"Safu, takže ty víš o Šionovi?"
"Vím jen, co vysílá Úřad. Což znamená, že nevím nic. Všechno jsou to lži, ne snad?"
"Safu."
"To co říkali o tom, jak Šion plánoval náhodnou vraždu kvůli pokroucené nenávisti― to je obrovská lež. Šion není pokroucený a nechová vůči nikomu zášť."
Karan zatahala dívku za ruku a odvedla ji do skladu.
"Vypadá to, že tady nejsou žádné bezpečnostní kamery ani odposlech. Ačkoli si nejsem jistá, jak bezpečné to tu je―"
Safu zajiskřily oči.
"Pokud vás sledují, znamená to, že Šiona nechytili, ne? Někam utekl, že ano? Povedlo se mu bezpečně utéct a ještě pořád je někde tam venku naživu― Madam, jste si tím jistá, že ano?"
"Jak jsi na to přišla?"
"Protože jste tak klidná… Stačí pohled a dokážu to odhadnout. Vypadáte vyhuble a ztrhaně, ale ještě jste se úplně nevzdala. To není tvář matky, která přišla o syna."
"Jsem unešená, Safu. Byl by z tebe skvělý detektiv."
"Madam, Šion žije, že? A vede se mu dobře, je to tak?"
Karan dál snášela Safuin pohled, rty pevně semknuté. Existovala možnost, že Bezpečnostní požádal Safu, aby sem přišla zjistit, kde se Šion zrovna nachází? Karan se nad tím na moment zamyslela. Odpověď zněla ne. Pokud by to měl Úřad vážně v úmyslu, nepotřebovali by využívat Safu. Bylo by dostatečně snadné dostat informace z Karan samotné pomocí séra doznání.
Opravdu pronásledoval Úřad jejího syna ve vší vážnosti?
Blesklo jí najednou hlavou. Celou tu dobu jí tolik zmítalo emocionální vyčerpání a zmatek, že se nad tím ani nezamyslela, ale kdyby se ho vážně Bezpečnostní úřad snažil všemi silami chytit, nebylo by tak těžké zavřít pouhého mladíka, jako je on. I kdyby odhodil svou ID kartu, sledovací satelity by dokázaly potvrdit jeho lokaci. Pokud by nezůstával v podzemí, bylo by téměř nemožné uniknout vysoce propracovaným sledovacím satelitům.
"Madam."
Safuina ruka popadla tu Karaninu.
"Šion je mimo No. 6, že ano?"
"Ano."
"Věděla jsem to… Ale je to jen logické, že? Ve městě je všude dozor. Bylo by nemožné se tu schovat…“
"Safu, jaké je dnes rozlišení obrazu sledovacích satelitů?"
"Ty nejnovější by měly být pod 50 centimetrů. Slyšela jsem, že je nyní možné zaostřit vysláním příkazu ze země. Což znamená, že se dá získat jasný obrázek člověka na úrovni země." Chytrá dívka uhádla Karaninu myšlenku. Safu polkla, pak pokračovala: "Kdyby do systému vložili Šionova data, satelity by ho začaly automaticky stopovat. Pokud je nad zemí, bylo by pro něj nemožné skrýt se."
"Potom by mě zajímalo, jestli zmizel do podzemí. Nebo―"
Nebo se jeho data od nahraných dat drasticky změnila ― bylo něco takového vůbec možné?
"Madam... Myslím, že dokud bude Šion mimo město, bude v bezpečí."
"Bezpečí?" zopakovala Karan její slova tázavě. Nechápala, co tím Safu myslela.
"Nedokážu to dost dobře vysvětlit. Jen mám takové tušení… nikdy jsme se nenaučili, jak vložit do slov věci jako jsou pocity nebo tušení. Ale potom, co jsem strávila nějaký čas mimo město, jsem na něco přišla…“ Safuina slova byla neobratná a nepříjemná. Zoufale pátrala po slovech, kterými by vyjádřila ne teorii, ale něco, co spočívalo v ní samotné. "Ach… Mám pocit, že je tohle město skutečně uzavřené― jako by se uzavřelo samo v sobě. Jako že se naprosto stáhlo do sebe, všechno řešilo samo… a nezajímá se ani neřeší nic zvnějšku."
"A mluvíš o tomhle městě, tady."
"Ano. Tak to cítím. Takže dokud je Šion mimo město, myslím si, že ho Úřad nechá na pokoji bez ohledu na to, zda je podezřelý z vážného zločinu. Kdyby se však vrátil, asi by ho okamžitě zavřeli."
"Což znamená, že by se neměl vrátit už nikdy, tak to myslíš?"
"Dokud město samotné nepodstoupí nějaké změny― Přijde mi, že tak by to mohlo jít."
"To je kruté, Safu."
Safu zavrtěla hlavou a znovu popadla Karan za paži.
"Madam, kde je Šion?"
"V Západním bloku. Víc nevím."
"Západní blok― opravdu?"
Ze Safuiných rtů unikl výdech. Na okamžik pohledem bloudila ve vzduchu. Potom se Karan hluboce uklonila.
"Děkuji vám. Ráda jsem vás viděla, Madam."
Tentokrát to byla Karan, kdo chytil Safu za ruku.
"Počkej," řekla. "Co se chystáš udělat, když teď víš, kde Šion je?"
"Půjdu za ním."
Karan ztratila řeč. Nedokázala pusit ruku, kterou svírala. Štíhlá šestnáctiletá dívka před ní tiše stála.
"Safu... co to proboha říkáš? Víš vůbec, co je Západní blok zač?"
"Ne. Jen jsem slyšela, že je to děsivé místo. Ale i tak jdu."
"Ale― ale― sama jsi to teď řekla. Možná se dokážeš dostat z města, jenže zpátky…“
"Na tom mi nezáleží," prohlásila Safu odhodlaně. "I kdybych se sem neměla nikdy vrátit, nebudu toho litovat. Jestli je Šion v Západním bloku, půjdu tam i já."
"Safu."
"Chci ho vidět. Chci vidět Šiona." V Safuiných očích se nahromadily slzy. Kousla se do rtu.
Je to silná dívka, pomyslela si Karan. Takhle mladá a stejně už se naučila zastavit slzy.
Karan se natáhla a přitiskla si ji k hrudi.
"Děkuji, Safu."
"Madam..."
"Víš, vždycky jsem si myslela, že jsem sama. Myslela jsem si, že to břemeno musím nést sama... ale bylas tu se mnou. Taky jsi měla v srdci místo pro Šiona― děkuji."
"M... miluju ho," řekla Safu třesoucím se hlasem. "Z hloubi svého srdce, vždycky, vždycky jsem milovala jen jeho."
"Mmhmm," zamumlala Karan souhlasně.
"Nechci ho ztratit. Chci být s ním."
"Já vím." Pohladila Safu po zádech.
Kdysi dávno jsem jednou řekla to samé. Potkala jsem muže, o nějž jsem se starala víc než o kohokoli jiného a nikdy jsem ho nechtěla ztratit. Přála jsem si, abych s ním mohla zůstat navždy.
Ale rozdělili se. Jediné, co jí zbylo, bylo novorozeně. 'Šion', tak ten muž pojmenoval svého syna. Byl to jeho poslední a jediný dárek pro ni.
"Ženy dokáží žít bez mužů, abys věděla," zašeptala. Možná ji Safu neslyšela, jelikož zvedla tvář a zamrkala jako by v otázce. Když zamrkala, přelila se jí slza a skutálela se po hladké tváři.
"Safu, mohla bych tě požádat, abys v něj věřila?"
"Co?"
"Věř v něj. Jednoho dne se vrátí domů. Nevím jak, ale vím, že to dokáže. Není tak slabý, jak vypadá."
"To vím až moc dobře."
"Tak na něj prosím počkej," prosila Karan. "Dej si nějaký čas, abys viděla, jak se situace vyvine. Nemyslím, že by bylo dobré jednat ukvapeně."
Safuina ramena se zdvihla a poklesla spolu s hlubokým nádechem.
"Madam, můžu se vás ještě na něco zeptat?"
"Samozřejmě."
"Kdo je teď s ním?"
Byla to nečekaná otázka. Někdo, kdo byl s Šionem― neviděný, nicméně s ním. Kdo to byl?
"Že by Nezumi, řekla bych?"
"Nezumi?"
"Ano, Nezumi. Je jediný, koho si dokážu představit."
"Zajímalo by mě, jestli je pro Šiona hodně důležitý?" zeptala se Safu.
"Myslím, že ano. Možná dokonce tak důležitý jako jsme pro něj ty a já."
Safu se usmála a oznámila, že půjde domů.
"Počkej, Safu," vyhrkla Karan naléhavě. "Slib mi, že neuděláš nic ukvapeného. Počkat na něj, než se vrátí, že ano? Slibuješ?"
Dívčin úsměv nezmizel. Ale v očích jí svítil vzdor a skrýval jasný záměr.
"Nemám ráda čekání."
"Safu..."
"Vždycky jsem byla taková. Nemůžu při čekání jen klidně sedět a nic nedělat. Dnes ráno jsem si šla vyřídit veškeré papírování potřebné k zrušení výměny. Teď jsem volná. Takže půjdu. Dostanu se tam, kde je Šion bez ohledu na to, co je k tomu třeba."
Karan zavrtěla hlavou. Cítila, že je jedno, co řekne, všechno bude zbytečné. Ale musela Safu zastavit. Nemohla ji nechat udělat tu dětinskou volbu nakráčet přímo do pavoučí sítě.
"Safu, možná jsem Šionova matka, ale nevím o něm každou podrobnost. Existuje asi hodně věcí, co o něm nevím. Ale― ale víš, vím jistě, že by nechtěl, aby ses dostala do nebezpečí jen proto, abys ho viděla. Kdyby se ti kvůli tomu něco stalo, celý život by tím trpěl. To vím jistě. Takže prosím..."
Safu zdvihla bradu. Pevně našpulila rty.
"To nemá s Šionovými pocity nic společného."
"Co?"
"Dělám to, protože chci. Jsem sobecká, vím. Ale v tomhle stavu nemůžu jen sedět a čekat na něj. Tolik ho chci vidět. Proto jdu. Víc v tom není... Nejsem matka, madam ― nemohu být tak silná jako vy. Nemohu čekat bez víry. Nechci ničeho litovat. Kdyby―kdyby se náhodou nikdy nevrátil… To já bych pak celý život trpěla. A to nechci. Nechci ho ztratit."
"Ale Safu..." Karan ta samá slova zopakovala něžně v duchu.
Ale Safu, víš, ženy dokážou žít bez mužů. Může to být bolestivé a můžeš si připadat, jako by ti rvali končetiny, ale pořád s tou ránou dokážeš žít. I s tím břemenem se jednou dokážeš zase smát. A proto― prosím, neriskuj svůj život pro žádného muže. Prosím, žij sama pro sebe.
Jak mohla odpovědět na pocity této tvrdohlavé a divoce oddané dívky? Jak ji mohla přesvědčit? Karan se nešikovně, ale zoufale pokoušela najít správná slova. Jenže Safu už se od ní odvrátila.
"Madam, ráda jsem vás viděla. Sbohem."
Ne, Safu―nikdy se takhle neluč.
"Příště přijď před polednem," zavolala Karan. Přála si, aby její slova dosáhla k zádům oděným do šedé.
"Před polednem?"
"Ano. Od brzkého rána peču chleba až do poledne. Předtím peču hlavně rohlíky a bochníky, ale k poledni dělám sladké chleby a koláče. Hodlám upéct tři druhy muffinů. Přijď a dej si. Mám k nim vynikající černý čaj."
Mezi oběma se na okamžik rozhostilo ticho.
"Já vím," pokračovala Karan. "Safu, jestli chceš, mohla bys mi pomáhat v obchodě? Naučila bych tě, jak péct chleba. Celou dobu jsem hrozně osamělá. Kdybys přišla a pracovala tu, byla bych moc šťastná."
Věděla, že se chová hloupě. Ale co jiného jsem měla říct? Jak jinak můžu její srdce rozptýlit od Šiona? Jak ji mám ochránit před nebezpečím?
"Děkuji, madam. Miluji muffiny. Těším se na den, kdy je budu moct ochutnat."
Dívka se ještě jednou rozloučila a vyšla do nočních ulic. Karan tiše sledovala její záda zmizet. Ruce a nohy měla ztěžklé. Ze rtů jí unikal jeden povzdech za druhým. Proč jsou dětské lásky tak rozechvělé, úzkostné a slepě oddané? Dívky v tomto věku nedokáží ani ve víře trpělivě čekat. Jejich pocity jsou tak rozbouřené, tak rozvášněné toužením a tak bolestivé.
Naprosto jsem zapomněla, jaký je to pocit.
Karan si znovu povzdechla.
Stalo se to potom, co zamkla a chystala se zhasnout, když si všimla dětsky růžové šály. Zapomenutý šál. Skoro cítila Safuino rozrušení.
Ano, Safu pořád kolísala ve svém rozhodnutí. Kdyby byla jen trošičku nejistá, mohlo by se jí podařit zastavit ji. Konec konců ještě nemusí být pozdě.
Karan v obou rukách sevřela šálu a otevřela dveře svého obchodu.

Chystala se vyjít z uličky na hlavní ulici, když si uvědomila, že si zapomněla šálu. Ručně jí ji upletla babička.
Ručně pletené šály a svetry se právě vracely do módy kvůli tomu, že mnoho lidí shledávalo vlnu příjemnou. Ale tehdy, když byla Safu malá, nikdo v No. 6 šály nenosil. Většina lidí nosila pod oblečením spodní prádlo ze speciální látky a všechny části, které se dotýkaly těla, si udržovaly stálou teplotu. Lidé nemuseli nosit šály, dokonce ani svetr nebo rukavice.
Safuina babička měla pletení jako koníčka a vždycky pro svou vnučku dělala svetry a šály. Safu se kvůli nim spolužáci vždycky smáli. Přestože byli ve stejném elitním programu, děti si našly jakoukoli odlišnost a vysmívali se ostatním, nebo je kvůli tomu ponižovali. Ručně pletené šály a svetry, které nosila, se staly terčem posměchu.
"Páni, to je vykopávka z minulýho století?"
"Takovou jsem nedávno viděl v muzeu."
Nikdo nechápal, co je to ohled k okolí, nebo něco o lidských duších či lidské důstojnosti. To protože se o tom nikdy neučili. Všichni si mysleli, že jsou vyvolení. A vyvoleným bylo dovoleno udělat cokoliv. Lidé se dělili do tříd: ti vyvolení a ti co jimi nebyli. Kromě velkého množství teoretických znalostí se ve třídách, vybavených nejmodernějším zařízením, nic jiného neučili. Ale Šion byl jiný. On věděl, jak zacházet s ostatními s takovou dávkou respektu, s jakou se choval k sobě. Nad nikoho se nepovyšoval ani nesnižoval. Byl odchylkou. Tak o něm Safu smýšlela.
Je jiný než ostatní.
Nepamatovala si kdy, ale jednou jí pochválil černý svetr, který měla na sobě. Svetr s červeno-růžovými proužky přes hrudník a kolem konců rukávů.
"Opravdu ti sluší."
Safu sledovala rozvrh pro daný den na EL displeji na stole. Na chvíli zaváhala, když na ni tak náhle promluvil.
"Ten svetr je vážně hezký. Jen od pohledu vypadá opravdu teple."
"D―děkuju."
"Za málo. Ale teď jsem se naučil něco nového."
"Co?"
"Černá s růžovou spolu docela pěkně ladí. O tom jsem neměl ani tušení."
Nešlo o pořádný rozhovor. Bylo to náhlé a jednostranné. Ale v tu chvíli vyvstal v její duši chlapec s jemnou tváří a zanechal v ní otisk.
Takový podivín…
Byl podivín. Lišil se od ostatních. Takže jednoho dne asi také půjde jinou cestou než ostatní. Asi odejde, bez jediné vteřiny zamyšlení odhodí všechno, na čem my tak visíme, všechno, čeho nás učili, abychom si vážili nejvíce.
Takový pocit předtím měla.
Takže když Šion prošel výběrovými zkouškami do Studia pro nadané od Vyššího institutu, jen aby krátce poté přišel o svá privilegia a přestěhoval se do Ztraceného města, Safu to nepřekvapilo. Pouze se naplnila její předtucha. Nebylo na tom nic překvapujícího. Ale chtěla vědět proč. Chtěla znát, co je za očima, které Šion vždycky tak často dělal.
Na co se díváš? Koho hledáš?
Nenech své oči bloudit tak daleko. Dívej se na mě. Stojím přímo před tebou.
Byla to tak jednoduchá slova, ale nedokázala se přimět vyslovit je. Panovaly tam tak silné pocity, ale nezdálo se, že by se měly střetnout. Komunikační zařízení den za dnem zvyšovaly kvalitu a mobily na kartu, přenosné počítače a elektronické papíry, to všechno se reálně používalo ― ale všechny pro ni byly nepoužitelné. Neměly funkci, aby spojily její duši s tím, kdo stál vedle. Naplňovalo ji to úzkostí. Byla na sebe naštvaná, že se jí nedostává slov vyznání a na Šiona, že se její pocity ani nesnaží vycítit. Ale i tak obnažila svou duši těsně před odjezdem na výměnu. Z vlastní přímosti jí bylo trapně, ale byl to jediný způsob, jakým to dokázala říct.
Chci tě. Vždycky jsem tě chtěla.
Jednoduchá a přímá slova. Nejlepší vyznání, jaké dokázala dát dohromady. Ale tak jednoduše ho smetl.
Vždycky jsem na tebe myslel jen jako na kamarádku.
Jaká oscarová odpověď. Bylo to tak směšné, až se jí chtělo vybuchnout smíchy. Tak směšné, až to bolelo.
Ty dutohlavče, idiote, nemohl bys trochu dospět?
Nadávala mu v hlavě. Ale stejně mu dokázala říct, co chtěla. A to stačilo. Jako by z ní sejmuli mlýnský kámen. Za dva roky, až se vrátím z výměny, začnu znova. Znovu se mu podívám tváří v tvář, až budu o dva roky vyspělejší. Její duše zůstane nezměněná. Stále po něm bude bolestivě toužit.
Ale Šion se většinou na Safu ani nepodíval. Jeho duši zachytil někdo jiný a on na ni zapomněl. Poprvé viděla na vlastní oči tohoto klidného a upřímného, nemluvného chlapce neupraveného.
Šionovy pocity ztratily svou rovnováhu a byl rozčilený.
Pokoušela se sledovat Šionův pohled skrze stanici, dav lidí, jenže nic neviděla. Kdokoli byl ten, koho neviděla, pravděpodobně byl tím, koho Šion hledal. A právě teď byl ten někdo s ním. Přestože neměla žádný důkaz, byla si jistá, že je to tak. Nemělo cenu přemítat nad tím, kdo by to mohl být. Byl neznámým.
Že by Nezumi, řekla bych. Tak to Karan řekla.
Myš?
Byla tam. Byla tam myš. Než se rozdělili na stanici, vylezla Šionovi na rameno malá myška.
"Nezumi." Snažila se to vyslovit nahlas. Vybavil se jí pouze obrázek laboratorní krysy. Zafoukal vítr. Na krku ji záblo. Měla bych se pro tu šálu vrátit? Zrovna když se chystala změnit směr, objevil se před ní temný stín.
"Jste slečna Safu?" Zavolal na ni jménem. Po páteři jí přeběhlo slabé zamrazení. Ty uniformy ― byli to policisté z vnucování pořádku z Bezpečnostního úřadu.
Proč by policisté z Úřadu―?
"Slečna Safu, pokud se nepletu?" Jeden z mužů zopakoval otázku. Otázku, na kterou už znal odpověď.
"Ano."
"Mohl bych vidět vaši ID kartu?" Po potvrzení průkazu, který jim Safu ukázala, se na sebe policisté podívali a přikývli. Měli v hlase zdvořilý tón, ale rozhodně ne přátelský. Spíš mechanický a bez lidské vřelosti. Mrazení se zhoršilo.
"Pokud by vám to nevadilo, ocenili bychom, kdybyste s námi šla na Bezpečnostní úřad."
"Cože?"
Ve chvíli, kdy slabě vykřikla, ji z obou stran obklopili policisté a vzali ji za ramena.
"Nasedněte si prosím do auta."
"Ne, nechte mě jít!" Bránila se. Sevření nepovolilo.
"Přestaňte! Za co mě zatýkáte? Řekněte proč," požadovala Safu.
"Tak si sakra nasedněte a brzy to zjistíte." Jejich slova zhrubla. Zdálo se, že mají v úmyslu převézt ji násilím. Safu uvolnila tělo.
"Dobrá. Jen mi prosím neubližujte." Vykročila dopředu.
"Ach―!"
Předstírala zakopnutí a nechala tělo padnout dopředu. Ruce mužů povolily stisk. Vrazila do muže vpravo. Zavrávoral o několik kroků dozadu. Safu máchla taškou a srazila dalšího. Prohnala se prostorem mezi nimi.
Musela se dostat pryč. Kdyby jí chytili, už nikdy by Šiona neviděla.
Co znamenal násilný převoz Bezpečnostním úřadem―to jí došlo instinktivně, ne logicky. Už bych ho nikdy neviděla.
Na konci uličky spatřila stín. Byl příliš daleko, než aby ho viděla jasně, ale všimla si, že v rukách drží něco světle zbarveného.
Její dětsky růžová šála.
"Madam."
Její nohy se zastavily.
Madam, ne. Tudy nechoďte.
Zkusila se otočit, ale popadli ji za rameno. Trhli jí se zápěstím a zkroutili ho za zády. Vystřelující bolest. Když otevřela ústa k výkřiku, zakryli jí je.
Dost.
Muž už neřekl ani slovo. Tiše pokračovali v jejím chycení. Celým tělem jí projela hrůza.
Bojím se. Ne. Pomozte mi. Snažila se vykroutit. Slyšela zvuk trhajícího se kabátu. Utrhl se jí knoflík a odkutálel na ulici.
Pomozte mi. Ne―pomoc―
Na krku ucítila náraz. Tělo jí otupělo a nedokázala se hýbat, jak chtěla.
"Ne... pomozte mi..." Ztrácela vědomí. Noc se před jí rozmazávala před očima.
Šione.
Než dokázala zamumlat jeho jméno, byla vtažena do temnoty.

Karan viděla stíny zamotané v boji. Slyšela slabý výkřik. Okamžitě poznala Safuin hlas. Na moment zaváhala, pak se rozeběhla. Ale nohy se nehýbaly, jak chtěla, zakopla a upadla, tvrdě se udeřila do kolene o chodník.
Když vstávala, muži táhli Safuino bezvládné tělo do auta. Jako by se na prázdné ulici odehrávala tichá stínohra. Ale co se před ní odehrávalo pod pouličními lampami ve stejných rozestupech, nebylo nic jiného než realita. Muži nejednali ve lži― bez jediného slova plnili své poslání.
Bezpečnostní úřad.
Dech se jí zasekl v krku. Schoulená na chodníku se nedokázala ani hnout. Nebyla to bolest, ale strach, co bránilo jejím nohám v pohybu.
Jeden z mužů pohlédl jejím směrem. Nebo si to přinejmenším myslela. Tělo se jí scvrklo hrůzou. Karan se choulila vedle osvětleného místa, takže bylo těžké ji v temnotě spatřit. Ale s brýlemi s nočním viděním nezáleželo na denní době. Viděli ve tmě, jako by bylo poledne. Pravděpodobně Karan viděli křišťálově jasně.
Byla vyděšená.
Ale muži rychle nasedli do auta. Černý kombi tiše klouzal dopředu a v několika vteřinách zmizel Karan z dohledu. Karan se zvedla a v rukách sevřela šálu.
"Safu," vyslovila její jméno nahlas, usadila se jí v něm pravá hrůza.
Ruce se jí třásly. Dopotácela se domů a zamkla dveře. Slabá vůně chleba ji trošku uklidnila.
Bezpečnostní úřad odvlekl Safu. Byl to skoro únos.
Proč? Proč ji museli chytit? Kvůli Šionovi? Pokud ano, proč potom Safu a ne mě? Proč proboha―
Nevěděla. Nic nevěděla.
Písk.
Malá myška vykoukla zpod vitríny. V packách držela drobek sýrového chleba.
"Nezumi."
Dokázal by jí Nezumi pomoct? Zachránil by ji? Vzal by ji za ruku, kdyby ji k němu natáhla?
Karan natáhla dlaň k malému zvířátku s vínovýma očima.

Žádné komentáře:

Okomentovat