No. 6: Volume 2 – Kapitola 3

Poznámka překladatele: Přestože v anime je Inukaši uveden jako dívka, držím se anglického překladu a budu na něj odkazovat jako na muže.

Hřích a svátost

Lidé jsou měniči; nicota světem nevídaná.
–Ihara Saikaku, 'Saikakuovy příběhy z provincií'

Ze svahu, z něhož Šion sklouzl, se nakonec vyklubal obrovský sloup převrácený na bok. Při bližším pohledu zjistil, že má na konci vytesány postavy několika žen v tenounkých, průsvitných závojích. Rezavý kovový podklad byl vše, co zbylo z kdysi klenutého stropu a viselo na něm několik stonků suché vinné révy. Zeď se zcela zhroutila a sem tam se kolem povalovaly kusy kamene různých velikostí.

Kdyby se o jeden z nich náhodou udeřil do hlavy― Šion se otřásl.

To co měl před očima, viděl poprvé.

V No.6, přirozeně, takové polorozbořené budovy neexistovaly. Veškeré stavby byly samoúčelné, prioritou byla účinnost a funkčnost. Takovéto pozůstatky poznamenané časem, vystavené větru a dešti byly synonymem pro iluzi a reálně se nevyskytovaly.

Nadechl se a opět se kolem sebe rozhlédl. Vítr ho bičoval v divokém tanci. Jako by pokračovala v cestě k žalostnějšímu stavu, vydala část zdi suchý praskavý zvuk a přímo před Šionovýma očima se zhroutila.

"Nezumi," zavolal. Nebylo to volání o pomoc. Jen chtěl zavolat jeho jméno. "Seš tu, ne? Tak už vylez."

"Čím dál ostřejší," ozval se odkudsi shora hlas. Šion vzhlédl a spatřil Nezumiho sedícího několik metrů nad ním na okenním parapetu. Z okna samotného až na rám nic nezbylo. Obdélníková prázdnota, lemovaná černotou, vypadala jako zející ústa v drolící se zdi, doširoka otevřená k výkřiku.

Nezumi seskočil ze svého místečka několik metrů nad zemí. Přistál kolmo na měkké hlíně.

"Hbitej jak kočka," poznamenal Šion.

"Vaše Výsosti, Váš milostivý kompliment mě uvádí do rozpaků."

"Celkem úchvatný," zavtipkoval Šion. "Nemluvě o tvé působivé schopnosti bleskurychle zmizet, jakmile se dostaneš do úzkých."

Nezumi lehce pokrčil rameny a měkce se zasmál.

"Dokonce ses naučil používat sarkasmus. To už je na tebe něco. Trochu si povyrost, ne?"

"Jen cesta přes tržiště musela stát za deset let zkušeností."

Nezumi mu lenivě zamával rukou před obličejem.

"Tak tě skoro zastřelili, svedla tě ženská, zakopls' o mrtvolu a balil tě nějakej stařík. No, pro chlapečka jako seš ty, by se to mohlo brát jako deset let. Ale―"

"Hm?"

"Rozhodně ses zlepšil v utíkání," souhlasil Nezumi. "O dost lepší než tvůj poslední pokus s tím tlusťochem."

"Myslíš s Drtiči?"

"Jop. Vypadalo to, že je do tebe ten chlápek fakt udělanej. Upřímně, myslel sem, že seš mrtvej, jestli tě zatáhnout dovnitř."

"Proto si zmizel jak pára nad hrncem."

"Nerad se zapojuju do větších problémů než je nutno," zasmál se Nezumi tiše. "Ale při útěku si odvedl dobrou práci. Ačkoli nech mě upozornit tě, že ti chlápci se nevzdaj tak lehko. A vzhledem k tomu, jak vyčníváš, bych si na tvym místě dal pozor."

"S největší vděčností přijímám Vaši radu, Vaše Veličenstvo."

"Páni, dokonce ses zlepšil i v sarkastických odpovědích," rozesmál se Nezumi tentokrát nahlas, ale měkce. Vyhublý pes se natáhl na zem, vrtěl ocasem ze strany na stranu. Špína tržiště byla najednou pouhým snem. Místo prostoupilo klidné ticho, jako by hory sutin absorbovaly veškerý okolní hluk.

"Nezumi, kde to jsme?"

"Hádej."

"Nemám ponětí― vypadá to na pěkně velkou budovu..."

"Je to hotel. A naproti bývala nemocnice. Vedle bylo, myslím, divadlo― i když toho o tomhle místě moc nevim."

Hotel, nemocnice, divadlo...

"Takže to vážně bývalo slušné město."

"Asi jo. Tím chci říct, že nemám páru, jak má vypadat slušný město, ale přinejmenším bych tipnul, že se tu všude neválely mrtvoly. Alespoň tenkrát."

„Tenkrát?“

„Před No.6.“

Šiona to nepřekvapilo. Čekal to. Lehce zaťal ruku v pěst.

"Bral jsem dějiny No.6 a jaké bývalo. Byla to jedna z prvních hodin, co jsme měli."

"Mm-hmm," odpověděl Nezumi ledabyle.

"S blížícím se koncem minulého století propukla po celém světě řada rozsáhlých válek. Stalo se to ještě předtím, než jsme se narodili. V důsledku nadměrného použití bomb a biologických zbraní došlo k naprostému zničení země a vážně se zhoršilo i klima. Většina zemské pevniny, až na pár výjimek, ztratila schopnost udržení lidského života. Padlo velké množství obětí. Přeživší lidé přísahali, že už nikdy nebudou válčit a regiony ušetřené zničení vytvořily šest utopických měst. No.6 je jedním z nich."

"To tě naučili."

"Jo."

"A tos vždycky věřil, že je to pravda?"

"To je pravda, v kterou nás naučili věřit."

"Pamatuješ, cos řekl tehdy, když jsme se poprvý potkali?" zeptal se Nezumi. "Řekls', že si nemyslíš, že je No.6 dokonalý."

"To jo."

"Lhal si?"

"Ne," odpověděl Šion, "vážně sem si to myslel. Ale než jsem tě potkal, neuvědomil jsem si, že to tak cítím. Když jsem tě potkal– konečně mi to došlo."

Setkal se s Nezumim a uvědomil si to. Konečně slyšel skřípění vlastního svědomí vzpírajícího se poutům. Vždycky jako by se dusil. V No.6 měl všechno. Hromady jídla, teplou postel, plný přístup k zdravotnické péči na dosah ruky. A tím to nekončilo― když ho ve dvou letech uznali ve Zkoušce jako nejlépe hodnoceného, získal privilegium žít v luxusním sousedství Chronosu. Všem obyvatelům se dostávalo prvotřídního prostředí a to v mnoha aspektech.

Než oné bouřlivé noci svých dvanáctých narozenin potkal Nezumiho, byl zahrnut vším, co si jen mohl přát a to v prvotřídní kvalitě. Nicméně toho dne při pohledu na vítr a déšť rachotící za jeho oknem, cítil ničivý impuls, který dosáhl až k samému jeho jádru.

Připadal si nesnesitelně utlačovaný. Jako zvíře v ohradě, které instinktivně vráží do plotu, se chtěl z té neviditelné klece, v níž ho věznili, osvobodit. Z nejhlubší části jeho vědomí se ozýval hlas.

Tohle je jen maska.

Máš tu všechno.

Ale nic tu není.

Už tu nemůžeš dál žít.

Tak uteč.

Rozbij to.

Znič to.

Znič co?

Všechno.

Všechno?

Když se dal hlas uvnitř něj dohromady s Nezumiho slovy, Šion konečně pochopil. Neznám pravdu. Nevím nic.

Nezumiho pohled z něj sklouzl, jak se k němu obrátil zády. Šion ho popadl za paži.

"Nezumi, řekni mi to."

Řekni mi pravdu. Ne lži nebo chaotické výmluvy. Řekni mi pravou povahu―Svatého města, No.6.

Prsty se mu mocně třásly.

"Nejsem tvoje chůva. Jestli to chceš vědět, zjisti si to sám."

Znovu ho setřásl. Bez ohledu na to, kolikrát se ho pokusil chytit, vždycky ho odstrčil. Nemilosrdně odmítl. Ale přesto Šion dál natahoval ruku.

Přitiskl se k němu pes. Byl tak vychrtlý, že mu vykukovala žebra, ale i tak hřál. Hodně. Bylo to teplo něčeho živého.

"Není ti mě náhodou líto?"

Pes škubl svěšeným, světle hnědým uchem. Na okamžik to vypadalo, jako by se na něj šklebil. Pak se ztěžka dovlekl před něj k Nezumimu. Ten psa pomalu a něžně polaskal.

"Takže na psy seš hodnej, jo."

"Psi se nechovaj jako mimina."

"Ale neumí šít."

"Co?"

"Psi ti nezašijou ránu. Všiml jsem si, že máš lékárničku i s šitím pro jistotu pořád po ruce. Kdyby ses někdy zranil, hned ti tu ránu sešiju."

"No díky," řekl Nezumi sarkasticky. "Tvoje nabídka je tak velkolepá, až mě z ní mrazí. Abys věděl, po tom dni se mi o tvym obličeji ještě hezky dlouho zdálo."

"To mi to tak slušelo?"

"Tlemil ses. Tvářil ses, jako bys prožíval nejlepší chvíli v životě. Pokaždý, když se mi o tom zdálo, byla to noční můra."

"No, bylo to poprvé v mém životě, co jsem dělal stehy. Vzpomínám si, jak moc vzrušující to bylo. Řekni," nadhodil Šion nadšeně, "vyndaval sis je sám?"

"Samozřejmě. Bylo to snadnější než uvařit polívku."

"Zůstala ti jizva?"

"Jo. Ale neukážu ti jí."

Šion našpulil rty.

"Nebuď lakomej."

„Dávej pozor, kam šlapeš,“ přerušil ho Nezumi hlasitě. "Tady začínají schody. Jdeme nahoru."

Slunce zapadalo a temnota houstla. Velká část schodů byla stejně rozbořená jako zeď a jejich zbytek se vinul nahoru v pravotočivé široké křivce. Tady byl ještě znatelný strop. Zdálo se, že byl původně natřený na bílo a ačkoli se většina nátěru oloupala, zůstaly tu a tam skvrnky bílé barvy. Přes schodišťovou šachtu visel lustr a k Šionově překvapení byl prakticky neponičený.

"Takže tohle vážně býval hotel."

"Pořád ještě je."

"Co?"

"Pořád to tu slouží jako hotel."

"Kecáš."

Vynořili se na vrcholu schodiště, kde je uvítal velký, prázdný salón. Pravděpodobně vstupní hala. Zdi byly od podlahy ke stropu ze skla. Tabule v horní polovině byly roztříštěné a rozházené po podlaze, nicméně ty spodní zůstaly neporušené. Bez života přes ně visely potrhané a vybledlé závěsy. Vinná réva, která pravděpodobně pronikla rozbitými okny, hustě porůstala stěny, křížila se jako síť kapilár. Padaly z ní listy, dávaly už tak hustému koberci na podlaze další vrstvu.

Díky tlumenému světlu v pokoji dokázal Šion navzdory šířící se tmě tohle všechno rozeznat. Vycházelo ze svíčky hořící na kamenném stole.

"Nezumi, necítíš něco?"

"Hořící svíčku, řekl bych?"

"Ne, tohle není vosk. Smrdí to― skoro jako nějaký zvíře..."

Nezumi se zasmál. "Fakt už si ušel kus cesty. Zlepšil se ti čich. Teď zapracujeme na zraku. Dívej."

"Ach―"

V temnotě, kam nedosáhlo světlo, se pohnul stín. Nepatřil člověku. Měl čtyři nohy, dvě špičaté uši a hrozivě vrčel.

"Pes," zašeptal.

Bylo to obrovské psisko pokryté krátkou tmavě hnědou srstí s divokým zábleskem v očích. Hrdlo mu chrčelo tichým vrčením. Šion ustoupil.

"Není tu sám," dodal Nezumi.

V hlase měl náznak pobavení― užíval si Šionovu reakci.

Šion odolal nutkání otočit se a podívat se na něj. Na to neměl čas.

S prvním psem v čele se vynořilo z temnoty několik dalších různých tvarů, velikostí a barev. Ani zdaleka se nedali nazvat mazlíčky. Byli špinaví, oči se jim zlomyslně leskly a tesáky měli obnažené.

"Tohle je pelech divokých psů?"

"Asi jo. Co uděláš? Zdrhneš? Jestli se brzy nerozhodneš, rozervou ti hrdlo."

Tmavě hnědý pes se k němu ostražitě přibližoval. Už nevrčel. Tiše, ale stabilně, k němu kráčel, aniž by sklopil pohled.

Šion opětoval pohled do karamelových očí stejně zbarvených jako srst. Za krutým svitem v nich spočívalo cosi překvapivě něžného. Šion to cítil.

Intelekt?

Šion si klekl. Pod kolenem v džínách mu zaskřípalo rozbité sklo. Nezumi sebou trhl. Šion se nepohnul. Krčil se na zemi a zíral na psa.

Ten se zastavil. Klidně před ním stál. Otevřel tlamu, vyplázl růžový jazyk a olízl Šionovi špičku nosu. Pak si na místě lehl a zívl. Všichni ostatní psi se začali sami od sebe pohybovat. Někteří se začali olizovat navzájem, jiní se natáhli na podlahu; další očichávali okolí a žádný z nich jako by se nestaral o Šionovu přítomnost.

"Prošel jsem přijímacím řízením," vzhlédl k Nezumimu s úšklebkem. Nezumi mlaskl a odvrátil se.

"To tě divocí psi vůbec neděsí?" řekl kysele.

"Ale jo. Jenže divocí psi nezapalují svíčky."

Nezumi si posměšně odfrkl. "Vždyť si svíčku nikdy předtím neviděl."

"Tohle bylo poprvý. Je jasnější, než jsem si myslel. Hej, Nezumi, žije tu někdo?"

Odněkud zazvonil smích. Rozléhal se ruinami a mizel v temnotách.

"Jaký to potěšení mít tu hosta." Hlas patřil člověku, jenže nikoho neviděl. Rozléhal se tolika směry, že nedokázal odhadnout, kde je jeho zdroj. Odrážel se a překrýval v několika vrstvách. Jen z jeho poslouchání mu bylo nevolno.

"Přestaň blbnout." Nezumi se sehnul. Sebral kousek trosek a mrštil jím přímo do temnoty, odkud přišli psi. Šero ho nasálo, ale rozhodně slyšel, jak v dálce dopadl na podlahu.

"Bacha." Hlas se usadil v jednom bodu ve tmě. Byl mladý. V inkoustové tmě se zamihotalo světlo. "To je pěkně násilný uvítání, Nezumi. Nemáš žádný vychování."

"Sám by ses po nějakym měl podívat, jestli se takhle podle tebe správně vítaj hosti."

Mezi psy se proplétala postava se svícnem. I v jeho svitu to vypadalo, jako by ji obklopovaly stíny.

Vlasy po pás, oči, tepláky rozervané u kolen, pytlovitý svetr, všechno v černé. Opálená pleť.

Chlapec? Dívka?

Šion se nemohl rozhodnout. Špičatá brada a kulaté oči mu připomínaly malého hlodavce. Cizinec byl hodně malý a vyhublý, Šionovi sahal jen po ramena.

"Žije tady," řekl Nezumi. "Nevím, jak se jmenuje. Prostě mu říkáme Inukaši."

"Jako―pronajímatel psů?"

"Přesně," odpověděl cizinec. "Pronajímám psy. Těší mě, Šione," zazubil se Inukaši. Šion byl zaskočený.

"Znáš mý jméno."

"Jakmile se tu něco šustne, hned se to dozvim. Dokud budu mít svý psy, bude hračka získat jakoukoli zdejší informaci. Vim, jak se jmenuješ a taky to, že než si sem zdrhl, nakop si toho drtiče do koulí. Oni mi to všechno řekli."

Vychrtlý pes z místa u Inukašiho nohou zavrtěl ocasem.

"Mluvíš se psy?"

"Budu mluvit s kýmkoli krom lidí. Kdykoli budeš potřebovat informace, klidně se stav." Natáhl Inukaši s úsměvem ruku. Na prstě měl tlustý stříbrný prsten. Na opálené kůži hezky vynikal.

"Taky tě rád poznávám." Natáhl Šion taky ruku.

Už to bylo dlouho, co si s někým naposledy potřásl rukou. Do teď se jeho zkušenosti skládaly z útěků, křiku nebo kutálení. Inukašiho tvář byla otevřená a laskavá a připomínala mu štěně.

Dlaní mu projela ostrá bolest.

"Au!"

Šion rychle stáhl ruku. U konečku ukazováčku měl malou ranku o velikosti špendlíkové hlavičky. Už se v ní začala hromadit krev. Stékala mu po dlani v jediné červené stružce. Přišlo mu, jako by mu otupěly konečky prstů.

Inukaši zaklonil hlavu a zachechtal se.

"Za co to bylo?" řekl nevěřícně Šion.

"On ptá, za co to bylo!" zakokrhal Inukaši. "Haha, to je dobrý! Skočils' po tom potřesení a ptáš se mě, 'za co to bylo'? Klasika."

Inukaši ukázal Šionovi ruku a lehce ohnul prsty. Ze středu prstenu vyrazila malá jehla. Když prsty zase natáhl, zatáhla se.

"Celé věky se to používalo jako zbraň vrahů. No, správně by se ta jehla měla pokrýt jedem. Ale s touhle sem nic neudělal, tak klídek."

Šion si tvrdě stiskl kořen prstu. Olízl si vyschlé rty a v otázce otevřel ústa: "Proč si to udělal?"

"Ach Bože," přeháněl Inukaši, "teď se mě pro změnu ptá, proč sem to udělal?"

Inukašiho pohled se přesunul k tiše stojícímu Nezumimu.

"Tos ho o zdejším životě vůbec nic nenaučil?"

"Proč bych měl."

"Vzal sis ho a přived domů, ne? Když sebereš zaběhlý zvíře, měl by ses o něj postarat. Jednoho dne bude užitečnej."

"Tím bych si nebyl zase tak jistej."

Inukaši se znovu zasmál.

"Jestli ne, prostě ho sníš. Nebo je snad―" Inukašiho pohled doputoval k Šionovým vlasům. "Má zajímavý vlasy. Dostal se do problémů nebo co?"

Nezumi stočil vzhůru koutek úst a krátce odpověděl: "Tolik, co ty psů. Ani bys je nespočítal."

"Aha. Takže je pravda, co se říká. Vážně si chováš mladíčka jako domácího mazlíčka." Inukašiho tvář zvážněla, jak si tak Šiona prohlížel od hlavy až po paty. Byl to odvážný a drzý pohled. Vyhublý pes se najednou zvedl z podlahy a štěknul. Ze tmy se najednou vykutálely dvě hnědé chlupaté kuličky. Byla to štěňata, zhruba měsíc nebo dva stará. Špičky čenichů a ocasů měla bílé. Vyhublý pes si znovu lehl, nastavil břicho. Žalostně mu z něj visely struky. Štěňata se na ně hladově zavěsila. Kulaté zadečky se jim vrtěly ze strany na stranu.

"Páni, štěňátka!" vykřikl Šion. Něžně je pohladil po zádech, takže se jim nepletl do jídla. "Páni, Nezumi, koukej. Jsou tak měkoučcí. Proč si je taky nezkusíš ochočit?"

"Ne, díky."

"Ale dívej, jsou to štěňátka. Takže jsi máma, jo. Musí to pro tebe být těžké, vychovávat všechny tyhle děti."

Inukaši se zamračil a o půl kroku od něj ustoupil.

"Co to s ním je? To se fakt vážně baví se psem? Kape mu na maják nebo co?"

Nezumi si ukázal na hlavu. "Má tady trochu vzduchoprázdno. Je to pro něj přirozený."

"Přirozený, jo? Proč se staráš o takovýho podivína?"

"Jak jsem řekl, má problémy. A možná na to nevypadá, ale má celkem šikovný ruce. Zvládne i jednoduchou operaci."

"Je mi fuk, co umí, nic bych z toho neměl. Nikdy nebude víc přítěž."

"Sám bych to líp neřekl," odpověděl Nezumi. "Takže, našlels‘, o co sem tě požádal?"

"Samozřejmě. Práce je práce. Pojďte nahoru." Inukaši si přendal svícen do druhé ruky a zmizel zpátky ve tmě. Byly tam další schody. Jako ty předtím se v ladné křivce vinuly vzhůru. Nebyly tak rozpadlé. Sutiny byly odklizené natolik, aby se tudy dalo projít.

"Och–" zamumlal překvapeně Šion, když se dostali na vrchol schodiště.

Před ním se otevírala úzká chodba. Na jejím konci se kdosi choulil do klubíčka, vedle sebe pár psů s dlouhou bílou srstí natisklých tak natěsno, jako by ho chránili. Šion přimhouřil oči a rozeznal víc takových skupinek.

"Co jsou zač?"

Inukaši přes rameno houkl: "To jsou mí zákazníci."

"Zákazníci?"

"Tohle bejval hotel a je to tak dodnes. Prej to tu bejvalo celkem velký, ale teď sem choděj přenocovat lidi s pár drobnejma, co nemaj kde přespat. Taky máme postele. Když vysolíš něco navíc, připravim jí."

"A co ti psi?"

"Pronajímám je jako zdroj tepla. V noci je dost kosa, ale když se můžeš přitulit s psovi nebo dvěma, neni to tak hrozný. Přinejmenším neumrzneš."

"Tak proto 'pronajímatel psů'."

"Psi se hoděj na hodně věcí. Sbíraj informace, chrání tvůj majetek nebo nosej věci. Udělají všechno. Pravděpodobně jsou užitečnější než přirozenej blb jako si ty."

Nezumi mlaskl: "To je moje hláška."

Na samém konci chodby byly dřevěné dveře. Za nimi se nacházela malá místnost bez oken a s nízkými okny. Ve středu stál kulatý stůl. Inukaši na něj položil svícen a rozložil starou mapu.

"Tahle mapa, co dostal Nezumi do rukou, je asi dvacet let stará. Tohle tady je můj hotel a LK-3000 by měla bejt někde tady."

"Zapadlá budova tam není označená," dodal Nezumi. "Požádal jsem Inkukašiho, aby se na to mrkl."

Zlehka přejel prsty po mapě. Bylo to ležérní gesto, nicméně nepostrádalo eleganci. Byl to pohyb vypočítaný a dopilovaný k dokonalosti, plně si vědomý faktu, že je pozorován.

"Co?" Naklonil Nezumi hlavu na stranu pod Šionovým pohledem.

"Nic– Jen mě tak napadlo, že se občas pohybuješ vážně elegantně."

"Co?"

"Někdy jsou tvoje gesta vážně podmanivá. Nemůžu si pak pomoct a prostě zírám."

Inukaši k nim vzhlédl, střídavě se díval z Nezumiho na Šiona.

"Jak před nim můžeš říct něco takovýho?" zeptal se nevěřícně. "Nezumi, tenhle týpek je fakt přirozeně nedbalej. Jak to s ním zvládáš?"

"Nějak se mi to daří."

"Šione, copak nevíš, co dělá Nezumi za práci?"

"Ne."

Inukaši napřáhl k Šionovi ruku.

"Když zaplatíš, řeknu ti to. Prodávání informací je další z mých živností."

"Nemám peníze."

"Co? Nemáš? Nezumi, ty se staráš o někoho s nahym zadkem?" Inukaši přimhouřil oči. "Takže má divný vlasy, je to blb, bez přemýšlení třese rukama a nemá peníze― Kdes ho vyhrabal?"

"Kde myslíš?"

"To já se tady ptám."

"Když mi zaplatíš, řeknu ti to."

"Nedělej si ze mě srandu," odsekl Inukaši. "To ty bys měl platit."

Nezumi vyndal z kapsy malý kožený váček.

"Na."

Její obsah dopadl na mapu. Byla to malá šedá myška.

"Je to mikrorobot. Má v sobě audio a video rozlišení a nahrávací senzory a běží na solární mikrobaterii. Jedno nabytí vydrží třicet šest hodin. Může se při sběru informací volně pohybovat kolem. Najdeš pro ní spoustu využití na místech, kam se tví psi nedostanou. Říkals mi, že jednu chceš, ne?"

Inukaši mlčky přikývl. Přehnaně, skoro jako malé dítě.

"Fakt mi jí dáš?" zeptal se.

"Jo. Jestli za to bude tvoje informace stát."

Nezumi znovu vložil myšku zpátky do váčku a zlehka ji sevřel. Inukašiho mluva zrychlila.

"Fajn. Přejdu rovnou k závěru. Západní budova neexistuje.

"To je všechno, co máš?"

"Samozřejmě že ne. Neexistuje, ale je tu něco, co pod tímhle jménem běží."

"Západní budova?"

"Zapadlej bulvár, jde o název novin. Kdysi dávno tu bývala novinářská firma s tímhle názvem, hned vedle hotelu. Bylo to ještě před vytvořením týhle mapy, proto neexistuje."

"Takže Zapad. bu. 3P znamená―"

"Pokud to znamená třetí patro novinářský firmy, tak–"

"Tak?"

"Nemám ponětí," řekl Inukaši náhle. "Není možný, abych věděl, co je ve třetím patře novinářský budovy, co zkrachovala před dvacetiněco lety. Měli byste se potkat rovnou s chlápkem, co je na to místo napojenej.

"Někdo takovej existuje?"

"Jo. Mám pozici týpka, co má vazby na Zapadlej buvlár. A náhodou má taky zajímavý spojení s No.6, poslouchejte pozorně―"

Nezumi se naklonil. Šion polkl.

* * *

No.6 se choulilo v načervenalé záři západu slunce. Není nic krásnějšího než západ slunce v pozdním podzimu. Muž si spokojeně povzdechl.

Jaká krása, jak křehký výjev. Lesopark jen před pár dny ukazoval živý kontrast mezi padajícími listy a těmi stále zelenými, ale teď už stromy ztratily skoro všechny. Byla to mírumilovná krása přírody tiše se připravující na přicházející zimu.

Shromáždil zde výdobytky moderní vědy; měl pod palcem přírodu a zcela utopické město se blížilo ke svému dokončení. Lidé byli šťastní, že se tu mohli narodit, žít a dožít se vysokého věku. Byli vyvolení.

Neexistovalo tu neštěstí. I občasný hurikán, který sem zavítal, byl bohatým zdrojem přírodního zavlažování, který poskytoval vodu zemědělství a pastvinám táhnoucím se od Východního k Jižnímu bloku.

Chtělo to už jen trochu víc. Trochu víc a země bohů bude konečně dokončená. Utopie, kde žijí jen ti vyvolení. Už schází jen kousek.

"Vážně musíš milovat zdejší výhled," ozval se za ním hlas s náznakem smíchu.

"Podle tebe snad není úchvatný?"

Muž, který se smál, tiše zavrtěl hlavou, aby vyjádřil nesouhlas. Měl na sobě bílý laboratorní plášť.

"Dávám přednost mikrovesmíru. Světu bakterií, mikrobů, neuronů, makrofágů, virů. Když se dostaneš k něčemu, jako jsou viry, jsi v měřítku nanometrů. Vidět se dají jen elektronovým mikroskopem. Jsou nádherní, abys věděl. Opravdu krásné věci jsou ty, co nelze spatřit samotným okem. Je jen tak málo věcí, které ti oči ukážou v jejich opravdové formě."

"To bylo vždycky tvojí mantrou, že. Alespoň to říkáš, co si pamatuju."

"Má neměnná mantra.

"A ještě pořád piješ před a po večeři silnou kávu."

"To je můj další nezměněný zvyk."

Muži se na sebe podívali a tiše se zasmáli. Znali se už odnepaměti. Dobře věděli, co se na tom druhém změnilo a co zůstalo stejné.

"Tak co teď? Myslím, že už je načase." Muž zvedl svůj zvykový šálek s kávou, kouřící a voňavou, jako by si ji právě nalil díky mechanismu zabudovanému do šálku. Muž oděný v plášti si olízl spodní ret. Dělal to vždycky, když se ponořil do myšlenek.

"Mluvíš o shromáždění většího množství vzorků," řekl.

"Těch živých."

"Ano, už jsme sebrali pár ukázkových mrtvých těl. Ačkoli nemůžeme říct, že by to zrovna stačilo. Chceme pár dalších."

"Jestli je to tak, najdu cestu, jak to zařídit. Kolik?"

"Dám ti vědět později, kolik chceme od každé podmínky na základě pohlaví, věku a průběhu nemoci."

"To by bylo skvělé. Tak co ti živí? Chceš, abych se dal do přípravy sběru?"

"Ne, potřebuju víc času."

"Na co?"

"Data nashromážděná ze sesbíraných vzorků jsou stále nekompletní. Ještě pořád je analyzujeme a nahráváme do databáze. Chci to nejdřív dát dohromady."

"Trvá ti to nějak moc dlouho. To je u tebe neobvyklé."

"Kdybychom to mohli dělat veřejně, věci by probíhaly hladce. Jenže takhle, pod pokličkou, to zabere dvojnásobek času. Chci, abys na to pamatoval. Kromě toho na živé vzorky budeme moct přejít až potom, co bude databáze těch mrtvých dokončena. Což byl velmi nečekaný vývoj― musíme prošetřit, proč k tomu došlo v této fázi. Nějaký čas to zabere..."

"Já vím," připustil muž. "Netlačím na tebe. Ujisti se, že všechno provedete pečlivě, důkladně a bez chybičky. Celé je to propojeno s kořeny budoucího No.6. Ano― poslední dílek skládanky."

"Poslední dílek skládanky k dotvoření Svatého města v pravém slova smyslu, hmm." Laboratorní krysa se zasmála. "Ať žije Velký vůdce." Pozvedl zlehka hrnek s kávou.

"Ať žije Velký mozek stojící za tím vším." Nelenil ani muž a taky pozvedl hrnek. Nastalo chvilkové ticho. Muž v laboratorním plášti o něco tišeji promluvil: "Ale je to vážně dobrý nápad?"

"Cože?"

"Sběr živého vzorku. Slyšel jsem, že je s ním jistá Krysa."

Muž položil hrnek a prsty si otřel ústa.

"Je to jen osamocená myšička. Nebude žádnou překážkou."

"Kdybys dostal do rukou živého i jeho― Měl bych zájem."

"Chceš ho rozříznout?"

"Pitva, hmm. To by bylo pěkné. Rád bych prozkoumal každý koutek jeho těla. Ale předtím― potřebujeme víc vzorků."

Muž v laboratorním plášti najednou vstal a začal nehlučně přecházet po tlustém koberci. Neklidně, dlouhými kroky, pendloval sem a tam, ruce složené za zády. Byl to špatný zvyk, co si osvojil ještě v mládí. Zatímco pohledem sledoval dlouhánovy pohyby, zabořil se druhý muž hluboko do židle.

"Ano, to je hlavní problém," pokračoval vědec. "Celkový počet vzorků je nedostačující. Potřebujeme jich víc, Fenku." Fenek byla jeho přezdívka z mládí. Pouštní liška. Má nejmenší tělo a největší uši svého druhu. Ty uši, dosahující až patnácti centimetrů délky, byly nejen dobře stavěné pro efektivní uvolňování tělesného tepla, ale navíc byly vybavené tak dobrým sluchem, že zachytily i kobylku poskakující v písku. Také slyšel, že navzdory svému roztomilému vzhledu, má fenek zlou osobnost.

Neměl tu přezdívku zrovna v lásce. Nezvykl si na ni a navíc už mu tak nikdo nějakou dobu neřekl. Skoro na ni zapomněl. Ale necítil k ní stejný odpor, jako když byl mladší. Dokonce se mu jaksi zamlouvala.

Fenek. Pouštní liška. Proč ne.

"Nemáme ani dostatek živých vzorků. Chtěl bych, aby se mi do ruky dostaly alespoň dva, ne, tři další. Ale to by bylo složité..." mumlal si pro sebe muž v laboratorním plášti. Naprosto zapomněl na svět kolem sebe. Asi si ani neuvědomil, že druhého muže nazval Fenkem. Už zamlada byl takový. Jeho výzkum a experimenty, jeho hypotézy, jeho uspokojení. Nic jiného ho nezajímalo. Nikdy nevykázal ani špetku zájmu o věci mimo něj. Žádnou touhu po moci, penězích nebo ženách. Nepotřeboval v životě víru, filozofii nebo morálku. Mozek s vzácnou inteligencí a prázdnou duší...

―Díky čemuž je ještě užitečnější.

Muž pohledem zkoumal rázující postavu v laboratorním plášti a usmál se.

―Neměl bys pro duši využití. Kdyby ano, tak jen pro prokázání věrnosti vůči mně.

Muž v plášti zastavil.

"Fenku, stvořme další živý vzorek. Tentokrát chci ženský. Možná to bude složité. Ano, v tomto stádiu to určitě bude složité... ale proto bychom si měli pro strýčka příhodu jeden připravit."

"Jen do toho."

"Nicméně vystavujeme se velkému riziku selhání―"

"Selhání a oběti jsou v zájmu pokroku nutné. Bez obav, my je překonáme, pro dobro konečného míru, který bude v našich rukách."

"Asi máš pravdu," souhlasil muž v plášti.

"Tak se snad navečeříme, ne? Asi to jde úplně mimo tebe, ale už jsem ji připravil, hlavním chodem bude jehněčí. Mám k němu také mimořádné víno."

"A káva po jídle?"

"Samozřejmě. Ale na kolenou tě prosím, alespoň při jídle si sundej ten plášť."

Muž lehce poklepal na vědcovo rameno. Pak věnoval postranní pohled výjevu za oknem. Za tlustým, průzračným sklem, začaly vycházet hvězdy.

* * *

"Jsme tu."

Nezumi zastavil. Stáli před třípodlažní budovou. Přinejmenším to byla víc budova než ruiny, z nichž se sestával hotel, ale ve smyslu rozkladu se tak moc nelišily.

Klenutý vchod a zdi z červených cihel možná kdysi nesly nádech okázalosti, nicméně teď je v škrtícím sevření svírala vinná réva, místy se rozpadaly a vyzařovaly auru chátrání. Nezumi ukázal bradou nahoru.

"Někdo je doma."

Ve třetím patře se svítilo v prostředním okně. Soudě podle jasu šlo o elektrické osvětlení. Což znamenalo, že v budově je funkční elektřina.

Rozrazili dřevěné dveře dokořán a vešli. V prvním ani druhém patře nebyla ani stopa po lidech. Schody, také ze dřeva, při každém jejich kroku hlasitě skřípaly.

Jestli byl Inukašiho tip správný, bývalý reportér Zapadlého bulváru by měl žít tady.

Vyšplhali se do třetího patra. Světlo se vylévalo mezerou otevřených dveří do dřevěné chodby, jejíž koberec pokrývala hustá vrstva prachu. V jezírku světla se koupalo několik prázdných skleněných lahví. Bylo snadné uhádnout, co v nich bylo. Šion se nemusel ani dívat, tak silný pach alkoholu se kolem nich vznášel. V ztemnělém koutu chodby se tyčily hromady balíků novin, kolem nich rozeseté prázdné plechovky. Jen dveře, z nichž se vylévalo světlo, nebyly špinavé ani rozbité, přestože velmi staré. Šion zvedl ruku, aby zaklepal, ale Nezumi ho zadržel.

"Co je?"

"Nic, jen– atmosféra je dost divná."

"Atmosféra? Co to–"

Než mohl Šion dokončit větu, zaslechl z pokoje výkřik. Patřil muži. Ozval se zvuk převraceného nábytku. Vysoký pronikavý hlas rozzlobeně zařval. Slyšel zvuk rozbíjeného skla.

"To zní vážně. Co teď, Šione?"

"Co myslíš tím 'co teď'?"

"Zdá se, že má zrovna nějakou prácičku. Neměli bysme přijít jindy?"

"To těžko."

"To sem si myslel."

Znovu se ozval ten hluk. Hluboký mužský hlas křičel o pomoc. Šion se pokusil vrazit do místnosti, ale Nezumi ho zadržel a otevřel dveře.

Pokoj plně osvětlovala velká lampa. Bylo to nejjasnější světlo, jaké Šion od svého příchodu do Západního bloku viděl. Ozařovalo každičký koutek místnosti.

Vedle okna stál velký stůl a naproti zdi nevýrazná pohovka. Podlahu, opět, pokrývaly hromady papírů a knih, které se buďto vršily nebo byly nahodile roztroušené. Nicméně všech těchto věcí si všiml až později, kdy si místnost pořádně prohlédl. Co Šion hned zahlédl přes Nezumiho rameno, byli dva propletení lidé. Muž a žena. Muž měl oblečené kalhoty, ale jinak byl do půl těla nahý. Žena byla celá v černém. Vlasy, na ramenou rovně střižené, měla také černé. Seděla obkročmo na muži. Lem sukně s rozparkem se jí vyhrnul nad stehna. Tělesně byla velmi obdařená, s pěknými křivkami. Měla kulatý obličej, kulatý nos a kulaté oči. V obličeji se jí zračilo napětí.

Zdvihla ruce vzhůru.

"Pomoc!" zařval muž. Šionovi došlo, že žena má v ruce nůž. Nezumi krátce mlaskl jazykem.

"Ty budižkničemu!" vykřikla žena. Zároveň Nezumi vyrazil. Beze zvuku a jako blesk sevřel ženino zápěstí v půli pohybu. Beze slova ho zkroutil.

Nůž zazvonil o podlahu. Šion ho rychle sebral. Koutkem oka si všiml červené pochvy a reflexivně ji sebral, aby do ní nůž uložil. Ulevilo se mu.

"Co to sakra děláte?" zavřeštěla žena pronikavě. Jak ji Nezumi táhl, padla na zadek.

"Nemyslím, že byste se měla ohánět takovou hračkou, slečno. Je to nebezpečné," řekl Nezumi měkce.

"Nech mě na pokoji. Co se do toho motáte? Tenhle budižkničemu, kreténskej kurevník si zaslouží chcípnout."

Žena na podlaze propukla v pláč. Šion, nůž pořád v ruce, sledoval její nahrbená záda. Nevěděl, co má dělat. V manuálu neměl nic, co by mu pomohlo vypořádat se s touhle situací. Nezumi si klekl a něžně ji pohladil po zádech třesoucích se jejími vzlyky. Snížil hlas do tichého mumlání.

Neplač. Ne–měla bys brečet. Co hrdlo ráčí. Uleví se ti. No tak, jen si poplač–"

Znělo to jako ukolébavka. Jeho šepot byl tichý a uklidňující a vsakoval se do Šionovy duše jako zvuk deště prosakujícího do sklepa. Viděl, jak ženino rozrušení ustupuje, jak ji zaplavila jeho vlídnost a klid. Nicméně v Nezumiho pohledu po nich nebylo ani stopy. Rychle se rozhlédl po místnosti, pohledem se zastavil na muži ve středním věku, polonahém a lapajícím po dechu na podlaze. Pak jeho oči zalétly ke zkamenělému Šionovi přirostlému na místě. Šion udělal krok dopředu.

"Um– pan Rikiga? Ten, co pracoval pro Zapadlej bulvár?"

Muž se roztřeseně zvedl a začal prostrkovat ruce košilí, která byla přehozená přes pohovku. Přestože nebyl úplně obézní, kolem ramen a pasu byl poněkud tělnatý. Pod pravou lopatkou se mu diagonálně táhla bílá jizva.

„Uch – takže máme špatného člověka?“ zeptal se Šion nejistě. „Přišli jsme sem, protože jsme slyšeli, že tu můžeme narazit na pana Rikigu―"

„Máte správného člověka.“

To odpověděla ta žena. Obličej měla ubrečený, zpocený a unudlaný, ale už neplakala.

„Tenhle budižkničemu si tak nechává říkat. Kdysi byl novinářem, ale teď se tahle zatracená náhražka chlapa snížila k vyrábění zatracených porno časopisů, aby zaplatil svůj alkoholismus.“

„A kdo měl hysterák, když jí ta náhražka chlapa oblbla, hm?“ odsekl muž, kterému říkali Rikiga.

„Co to meleš?“ vrátila mu to žena. „To tys říkal, že se chceš oženit!“

„A já ti říkám, že nastaly jisté okolnosti a už si tě prostě nemůžu vzít.“

„Jaké okolnosti?“

„No–ach, um–víš…“

„Jestli mi hodláš něco nakecat, alespoň si dej čas na vymyšlení pořádný lži. Se mnou si nikdo zahrávat nebude.“

K zlosti rozpálená vlastními slovy, ženin vztek hrozil, že znovu překypí. Najednou se vrhla k Šionovi, dech zrychlený.

„Vrať mi ten nůž!“

„Ne–to nemůžu–“ odporoval Šion. „Přestaňte prosím. Je to nebezpečné.“

„Říkám ti, abys mi tu zatracenou věc vrátil. Jaké ‚okolnosti‘, hm? Poslechneme si tvojí výmluvu. Nemůžu uvěřit, žes se mnou takhle vyjebal. Zabiju tě!“

„Přestaň, dívej―"

Nezumi vstal. Jedním krokem přešel k Rikigovi a položil mu ruku na rameno.

„Otče, bude ode dneška naší novou maminkou?“

Žena ztuhla. Otevřela ústa dokořán, víčka jí škubala.

„Otče?“

Nezumi s láskyplným úsměvem přikývl.

„Jo. Jsme jeho synové.“

„Ty–ty máš děti? Nikdy ses o tom nezmínil.“ Ženin hlas se změnil v chrapot. Rikiga zamrkal.

„Otec s matkou se rozešli už dávno,“ vysvětlil Nezumi. „Ale maminka minulý měsíc zemřela, takže jsme přišli žít s otcem. Už předtím jsme slyšeli, že je do někoho zamilovaný. Ale řekl, že se neožení, abysme znovu mohli žít jako rodina, všichni tři. Že jo, brácho?“

„Co?“

„Přišli jsme až sem, protože jsme hledali otce, viď?“

„Cože? Och–jo, přesně tak. Jsme jeho synové. Rádi tě poznáváme.“

Rikiga si několikrát odkašlal.

"―Tak, takhle to je. To jsou mí synové. Musím si je vzít do péče… sám je vychovat. Živobytí bude tvrdší. To ti nemůžu udělat, zlatíčko. Miluju tě, tolik tě miluju. Ale tyhle děti potřebují otce… Nemůžu tě zatěžovat tím, že tě budu žádat, aby ses stala jejich matkou. Nemám na vybranou a musím tě požádat, aby ses se mnou rozešla.“

„Takže tohle se stalo…“

„Jo–tak nějak.“

Žena si rukou projela vlasy a povzdechla si. „Tak takhle to je.“

„Přesně tak.“

Žena si opět projela vlasy rukou, pak sebrala kabát a peněženku ležící na podlaze. Prohlédla si Šiona a trochu sklonila bradu.

„Máš divný vlasy. Paruka?“

„Och, um–Tak nějak se to seběhlo…“

„Další okolnosti? Jaký otec, takový syn, vy prostě musíte milovat okolnosti. No dobrá, nevadí. Jestli je to takhle, rozejdu se s tebou. Stejně nestojím o chlapa ve středních letech s děckama na krku.“ Žena jim energicky zamávala. „Tak se tu mějte. Byla to zábava.“

Dveře se zavřely. Šion upustil nůž na podlahu. Dlaně měl z nervozity zpocené.

Rikiga zvedl židli, postavil ji a začal sbírat rozbitou sklenici. Asi v ní bylo nějaké pití, protože její obsah vytvořil na koberci skvrny tak omamně páchnoucí alkoholem, až se z toho Šionovi udělalo špatně.

„Dobrý Bože, fakt se nechala unést,“ zahřměl Rikiga. „Byla to zábava, jo? V poslední minutě nasadí chladnou tvář. Bože.“

Rikiga se podíval ze Šiona na Nezumiho a ušklíbl se.

„Zachránili jste mě z rukou kata. Takže mě nechte vám nejdřív poděkovat.“

Měl silná, široká ramena a byl poměrně vysoký. Kořen nosu měl vysoko, což sedlo jeho kníru. Obličej neměl ani pohledný ani ošklivý. Byla to energická a optimistická tvář stejně jako strhaná tvář někoho, kdo si prošel těžkostmi; obličej vychytralé, železné a nezlomné vůle.

„I když, mohls‘ to zahrát líp. Hlavně na hvězdu tvýho formátu, Eve.“

Nezumi sebral se země nůž a pousmál se.

„Ty mě znáš?“

„Jsem tvůj fanda. Minulý týden jsem byl na tvym vystoupení.“

„To rád slyším, ale minulej tejden sem žádný neměl.“

„Vážně? No, každopádně, chtěli jsme o tobě v časopise napsat speciální článek. Požádali jsme tvýho manažera o interview, ale poslal nás do háje.“

„To se s tímhle časopisem ani nedivím.“ Nezumi prsty zběžně prolétl stránky. Na obálce byla fotografie nahé ženy. Celkově byla trochu rozmazaná. Všechny ostatní stránky byly více méně podobné. Nahé ženy, polonazí muži. Chatrně svázané stránky přímo přetékaly obscénností a provokací.

„Je to návod pro mladistvé,“ řekl Rikiga. „Učí je všechno od antikoncepce po balení žen.“

„Příště bys měl napsat článek o tom, jak dát někomu kopačky, staříku.“

Nezumi odhodil časopis. Rikiga v přehnaném gestu zvedl ruce. „Au, Eve, to bylo pěkně zlý. Myslel sem, že budeš zženštilejší.“

„Je hezký tohle slyšet od někoho, koho ještě před chvílí držela v šachu ženská.“

„Byl sem nalitej, jasný? A prostě na mě najednou skočila – ale nikdy by mě nenapadlo, že bude mít nůž. Děsivý bytosti, tyhle ženský.“

Šion udělal půl kroku dopředu.

„Eve… takhle se doopravdy jmenuješ, Nezumi?“

„Ani náhodou. Je to pseudonym.“

„Pseudonym… takže jsi herec.“

„Nic ani z poloviny tak nóbl. Možná pár příček nad tímhle časopisem.“

„Ale–ou,“ zamumlal Šion v uvědomění. „Tak proto se pohybuješ a mluvíš tak elegantně.“

Reflektor svítí na temné jeviště, ozařuje osamoceného herce, jak vyplouvá z temnoty. Přitahuje oči, uši i duše, co ho sledují, jeho hlas zazní – jednou se vzletným, půvabným nádechem; jindy zabarvený strachem jako vítr šepotající nízko u země.

Nezumi si odfrkl.

„Na co myslíš, Šione? Mluvíme o divadle v Západním bloku. Lidi tu nemají peněz nazbyt, aby na okamžik zapomněli na starosti. Nemáme žádnou vyšívanou oponu, co by se mohla spouštět, kloudný kostýmy ani techniky. Většinou jde o improvizovaný zpěv nebo tance. Toť vše.“

„Ale lidé u toho stejně zapomínají na starosti, ne?“

„Cože?“

Šion bez mrknutí oka zíral na Nezumiho. V těch několika uplynulých hodinách toho prožil skoro –ne – asi mnohem víc než v celém svém životě. Samozřejmě to byl stále jen střípek. Jenže pořád to byl střípek toho, jak kruté a brutální to je žít den, hodinu, dokonce jen okamžik, v tomto světě. Pokud si tito lidé ve své krátké chvilce volna z vlastní vůle vybrali jít tam, kde byl Nezumi, pak to podle něj bylo úžasné. Nenaplnilo jim to žaludky ani neuhasilo žízeň, ale stejně toužili po hrubém jevišti a příbězích, které se na něm vyprávěly, do nichž se ponořili a při nichž zapomínali na svůj smutek. Tleskali, plakali, smáli se a hlasitě pískali. V žádném případě nemohli předpovědět, kdy si pro ně přijde smrt. Ale v tom okamžiku můžou pořád žít a užívat si život. Díky tomu můžou žít a užívat si tak život ještě mnohem víc.

„Podle mě je to skvělý, Nezumi.“

Nezumi si povzdechl, rychle se sebral a zašklebil se.

„Přestaň s tím. Není to tak růžový, jak si to představuješ. Asi si divadlo nikdy neviděl.“

„To máš pravdu – V No. 6 neměli studenti dovoleno sledovat hry.“

„To sem si myslel. Hlavně géniové jako ty, pane Elito. Všechno, cos viděl nebo četl, bylo přísně okleštěno – i když ti asi nikdy nedošlo, že ti to odpírali.“

„No. 6?“

Rikiga se zastavil v půli pohybu, zrovna si do úst vkládal cigaretu. „Hej, zadržte chviličku. Chceš tím říct, že tady parukáč je z No. 6? To si děláš srandu.“

„Žádná sranda, staříku. A nemá paruku.“

„Tak nějakou novou čepici? Je to teď snad v módě?“

„Ne, to jsou mý opravdový vlasy,“ odpověděl Šion. „Jen – se stalo hodně věcí díky – uch – jistým okolnostem.“

„Ó?“ divil se Rikiga. „Nic nemiluju víc než okolnosti. Jestli tě vážně vyhodili z No. 6, musely to být okolnosti jako žádné jiné. Chci si poslechnout tvůj příběh. A taky co stojí za těmi tvými vlasy.“

Nezumi se vytáhl na stůl, kýval nohama.

„Smrdí to, staříku?“

„Cože?“

„Škubl si nosem. Čmucháš zajímavej sólokapr nebo co?“

Rikiga si připlácl ruce na nos. Nezumi se dál tiše smál.

„Stejně škubnou nosem divocí psi, když ucejtěj žrádlo. Nejdřív si jím škubl a pak se ti rozšířily nosní dírky.“

Rikiga se zamračil a rysy se mu zkroutily v jasné nelibosti.

„Už jsem to zmínil předtím, Eve. Myslím, že jsem tě špatně odhadl. Myslel jsem si, že budeš jemnější a kultivovanější. Nikdy by mě nenapadlo, že budeš tak drzý a neomalený děcko. Opravdu jsi mě zklamal.“

„Myslel sem, že si můj fanda?“

„Od teď už mě nemusíš počítat. Dobrý Bože, nechápu, proč tě tak baví vysmívat se takhle dospělým.“

„Karan,“ promluvil Nezumi tiše. Rikiga ztuhl. „Znáš tu ženu?“

Rikigovo tělo, počínající vykazovat známky tloustnutí, co přichází se středním věkem, se nebezpečně zapotácel. Hrdlo se mu při polknutí stáhlo.

„Znáš Karan…? Jste známí?“

„Je moje matka.“

Rikiga jako by nedokázal Šionova slova hned pochopit. Zhluboka se nadechl.

„Matka?“

„Já―och, jmenuju se Šion. Jsem Karanin syn.“

„Syn… Karanin syn, jo… kdo je otec?“

„To nedokážu říct.“

„Nedokážeš―takže to nevíš? Zemřel snad?“

„Ne―matka říkala, že se rozešli krátce po mém narození. Celý můj život jsme to byli jen my dva. S otcem jsem se nikdy nesetkal.“

Nezumi se dál smál.

„Snažíš se mi namluvit, že je šance, že je tvůj?“

„Ne―to není možný―počkej chvíli, er, jak že si to říkal, že se jmenuješ?“

„Šion.“

„Šion―astra, jo. Karan měla tu kytku dost ráda. Uch―Šione, vydržíš chvíli? Přinesu ti něco k pití―ach, chci říct, něco nealkoholickýho samozřejmě… co bys rád? Mám všechno. Och, jo, tady―přesuneme se někam, kde se nám bude líp mluvit.“

Rikiga poklepal na zeď za pohovkou a přitlačil na ni pravou ruku. Stěna se nehlučně zasunula ke straně.

„Páni,“ hvízdnul Nezumi. „Biometrickej zámek? Máte tu slušný vychytávky. Řek‘ bych, že to tu není tak sešlý, jak to vypadá.“

Za zdí se objevila poměrně výstřední místnost. Podlahu pokrýval luxusní koberec, byla tu kožená křesla, kožená pohovka a stůl. V krbu instalovaném do zdi praskal oheň.

„Tudy, jen dovnitř. Naliju vám trochu kávy. Máte hlad? Mám vynikající koláč.“

Šion úplně zapomněl, že má hlad. Prázdný žaludek ho bolel.

„Jakej koláč?“ zeptal se Nezumi. „Mám radši maso.“

„Ty můžeš sklapnout.“ Mávl Rikiga naštvaně rukou na Nezumiho.

„Seš děsnej, chovat se k nám tak rozdílně.“

Rikiga ho ignoroval a zmizel v malé přilehlé místnosti. Brzy k nim zavanulo aroma kávy.

„Káva a koláč, hm. Nemůžu tomu uvěřit.“ Šion od útěku z No. 6 sotva kdy ochutnal něco tak lahodného. Nezumi zapátral očima po místnosti.

„Máš pravdu. Určitě je to luxus. A při pohledu na to, jak je to tu vybavený… Zdá se, že Inukašiho informace byly dokonale přesné.“

„Pokud je to tak…“ řekl Šion zamyšleně. „Ne, to nemůže být pravda…“

„Co nemůže být pravda?“

„Matka mi kdysi řekla, že můj otec byl nevázaný a neudržel korunu ani ženu a byl krůček od alkoholismu, beznadějný―“

„Budižkničemu?“

„Jo. Beznadějný budižkničemu… ale říkala, že byl vážně laskavý, upřímný a přímočarý.“

„Co to má znamenat? To je do něj tvoje matka ještě pořád zamilovaná?“

„Netuším… ale sedí to na něj, ne?“

Nezumi vrhl pohled na vchod do malé místnosti a protáhl obličej.

„Co se týče té laskavosti, upřímnosti a přímočarosti, tak nevím nevím, ale co se týče žen, je rozhodně nevázaný a nedbalý a napůl cesty k alkoholismu. Když to teď zmiňuješ, kolem očí ste si dost podobný. No, nemáme tu DNA testy, takže najisto to vědět rozhodně nebudeme. ―Šione, nevypadáš moc dobře.“

„Ach, ne… Asi mám jen hlad…“

„Neboj. Jen z pomyšlení na to, že by to bylo mým otcem, by mi taky bylo zle. Asi bych z toho dostal horečku.“

„Máš horečku? Jdi v pořádku?“ Rikiga položil na stůl podnos. Byla na něm káva, koláč a sklenka whisky. Šionova ústa zaplnily sliny.

„Karan měla taky ráda koláče,“ řekl Rikiga hloubavě. „A taky chleba a dorty.“

„Pořád je miluje,“ odpověděl Šion. „Teď si pečením vydělává na živobytí.“

„Pečení, hm… mm-hmm. Aha.“

Šion dostal nápad.

„Pamatujete se na třešňový koláč?“

„Třešňový koláč? Nejsem si moc jistej… copak, dal by sis ho?“

„Ne, jen… moje matka mi kdysi řekla, že když jsem se narodil, přišel otec domů se třemi krabicemi, v každé třešňový koláč. A společně je snědli.“

Rikiga zvedl sklenici jantarové tekutiny a přimhouřil oči.

„Opravdu… Jedna z Karaniných milovaných vzpomínek, co? Ale naneštěstí žádnou takovou nemám. Nikdy jsem Karan nekoupil, ani s ní nejedl třešňový koláč. Nikdy jsem nebyl občanem No. 6, Šione, nejsem tvůj otec.“

Nezumi spolkl plnou pusu koláče a žďuchl do Šiona ramenem.

„Tak.“ řekl. „Ulevilo se, ti, co, Šione?“

„Co to má znamenat, Eve?“

„Přesně to, co jsem řekl.“

Šion vylovil Karanin vzkaz.

„Spolehli jsme se na to, že nás sem dostane tohle.“

Rikiga intenzivně zíral na Karanino nečitelné písmo. Šion promluvil: „Krátce poté, co jsem… unikl z No.6, mi to matka poslala. Musela si myslet, že tu ještě pořád jste. Jen by mě zajímalo, jak―“

‚Znáte moji matku‘ chystal se Šion říct, ale slova mu uvízla v hrdle. Z Rikigova oka stekla slza.

„Karan…na mě nezapomněla…pamatuje si mě…její písmo…stejné, jaké si ho pamatuju…“

Sklopená hlava i široká ramena se mu třásly. Nezumi do Šiona znovu šťouchl ramenem.

„Egh, dívej na to. Tenhle stařík je ufňukanej ožrala. Navíc v tomhle věku ― mluvit o trapnosti, hah.“

„Sklapni. Co je na tom trochu si pobrečet? Ty na jevišti pořád naříkáš a skučíš.“

„To je všechno hraní. Copak, chceš říct, že to taky hraješ, staříku?“

Rikiga zíral na Nezumiho vodnatýma očima a ztěžka se zvedl. Vytáhl ze zadní části robustní knihovničky desky. Vyndal z nich fotku a položil ji před Šiona.

„Tohle je Karan a já.“

Smál se na něj obrázek jeho matky, mladé, krásné a v jednodílných šatech bez rukávů. Stála vedle Rikigy, mnohem štíhlejšího a vypracovanějšího než teď, dokonce i s náznakem chlapectví v rysech.

„Je to focený před desítkama let, nedlouho potom, co jsme se potkali. Karan byla ještě studentka a zajímaly jí moje články, takže mě přišla navštívit. Třetí patro budovy společnosti bylo mým pracovištěm a zrovna když jsem se vrátil z interview, seděla tam. Ten den byl deštivej, venku se blýskalo, ale stejně přišla až sem, aby mě viděla…“ Rikiga posmrkl. Šion s Nezumim si vyměnili pohledy. Nezumi si dlouze, přehnaně povzdechl.

„Býval si reportér, ne, staříku? Nemůžeš to shrnout nějak pořádně? Tak v podstatě říkáš, že jste se s Šionovou mamkou poprvé potkali ve třetím patře Zapadlýho bulváru, je to tak?“

„Přesně. Rozuměli jsme si… Užíval jsem si čas strávený s Karan. Myslím, že to určitě byla láska. Tehdy nebylo No. 6 tak uzavřený jako teď. Lidé mohli více méně volně vycházet a vcházet. Zrovna jsem začal svou novinářskou kariéru a jedna z věcí, ve kterých jsem čmuchal, se točila kolem No. 6.“

„Čmuchal? Takže si měl vůči městu určitý podezření, co, staříku? Tehdy si musel mít slušnej nos. Škoda, že je teď k ničemu.“

Rikiga upřeně zíral na Nezumiho a zkřivil obličej ve zvláštní polovičaté grimase.

„Eve, nežertoval jsem, když jsem říkal, že jsem byl tvůj fanoušek. Když jsem se na tebe poprvé přišel podívat, stál jsi uprostřed jeviště a recitoval báseň. Arthura Rimbauda, myslím… Tvůj vzhled i hlas mě uchvátily.“

Nezumi si olízl zbytky koláče z prstů a překřížil nohy.

„Však příliš plakal jsem. Úsvity vždycky drtí.

Vždy slunce kruté je a z luny vždy jde strach.

Zpil jsem se láskou, vzdul a zmalátněl až k smrti.

Ó kéž mi praskne kýl! Kéž zmizím v hlubinách!

|Arthur Rimbaud, Opilý Koráb v překladu Františka Hrubína|

―Šione, znáš to?“

„Strofa z ‚Opilého korábu‘, pokud se nepletu.“

Nezumi se uchechtl. „Ženeš tu učící křivku pěkně nahoru, co? Jestli chceš, staříku, můžu tě v rámci služby fanouškům počastovat ještě další. Co ty na to?“

„Ne, díky. Ale jedno mě nech říct, na jevišti jsi skvostný. Skoro nemůžu uvěřit, že to byla stejná osoba jako tenhle drzý spratek, co stojí přede mnou. Takže mi prokaž laskavost a zmlkni.“

„Nebuď naštvanej,“ protáhl pomalu Nezumi. Spustil nohy a jeho tvář zvážněla. Z hlasu mu zmizel výraz. Najednou byl plochý a těžkopádný. Byl překvapivě odlišný od toho předchozího.

„Na počátku bylo založeno šest měst, včetně No. 6, jako prototyp měst budoucnosti. Šlo o modely stvořené na základě hledání způsobu, jak by mohlo lidstvo pohodlně žít v zemi osekané na štěrk, stíhané abnormálním počasím hlavně díky oxidu uhličitému z masivní spotřeby fosilních paliv během válek. Takové bylo, alespoň zprvu. Plán byl, že se bude každé z měst podílet na výzkumu a vývoji věcí jako je úspora energie, která by mohla být masově rozšířená a nahradila by fosilní paliva a nukleární energii, a vědecké technologie od nanometrie po vesmírné měřítko a to způsobem odpovídajícím každému z měst. Doufali, že jednoho dne bude každý na této zemi osvobozen od jakéhokoli ohrožení života―ať už války, katastrofy nebo epidemie―a prvním krokem za životem bez ohrožení, základnímu kamenu naděje, bylo No. 6. Ve všech ohledech to byl prvotní cíl. Pletu se snad, staříku?“

Rikiga do sebe kopl zbytek sklenky whisky na jeden zátah. Zlehka zakašlal.

„Takže hádám, že klasici nejsou to jediné, co dokážeš procítěně zarecitovat, Eve. Tvůj manažer mi řekl, že nezná tvoje pravý jméno, věk ani místo narození. Říkal, žes byl tulák, co se prostě z ničeho nic objevil odnikud. To neberu―nejsi žádnej potulnej komediant. Kdo doopravdy jsi?“

„V mých záležitostech můžeš čmuchat pozdějc‘ Takže v době, kdy je tohle focený, bylo No. 6 ještě pořád symbolem naděje pro celé lidstvo, ne? Ale tys měl pochyby. Ten dobrej nos, cos ho musel mít, v tom čmuchal něco zkaženýho.“

„Když jsem se stal novinářem, bylo už No. 6 v procesu změny,“ řekl Rikiga. „Výzkumné organizace shromažďovaly různé druhy schopných vědců a jejich oddělení vzkvétala. Na druhou stranu zveřejňování informací a svoboda projevu se stávaly čím dál omezenějšími. Myslel jsem si, vážně se z tohohle stane utopické město? Pochyboval jsem. Ty a tvoje vychytralá klapačka máte pravdu. Tehdy jsem měl nos, co vyčmuchal, co jsem neviděl. Zatímco jsem se honil kolem, bariéry se rozšířily a jejich zabezpečení zvětšilo a jít dovnitř a ven do vnějších částí bylo těžší. Brzy jsi nemohl vejít ani odejít bez povolení města. Stalo se to z ničeho nic. Jelikož jsem byl novinář, ujistili se, že už na to místo nikdy znovu nevkročím. Potlačili svobodu tisku, jen tak. Což samozřejmě znamenalo, že už jsem víckrát neviděl ani Karan. Abych pravdu řekl, myslím, že to na mě mělo větší dopad než to, že už jsem nemohl dělat svoji práci.

O nějakých deset let a nějaké drobné později… chápete, co vidíte. Z okolí No. 6 se stala místa, jejichž jediný účel je sloužit jednomu, hlavnímu městu. Agrikulturní krajiny, pastviny pro dobytek, rekreační lesy―a tohle je jejich skládka. Bída, hádky, nemoci, násilí―odpad odhozený z No. 6 nakonec všechen skončí tady. Vy dva to asi nevíte, ale tohle bývalo malé, nicméně slušnější místo než je teď. Přinejmenším nešlo o místo, co by bylo zařazeno a odhozeno pod neosobní jmenovkou ‚Západní blok‘. Ale oni tu z toho udělali skládku. Co je zač ta naděje, co o ní mluví? Prý Svaté město―dělají tomu jménu ostudu. Spíš jako by kolem sebe démon na každém kroku rozséval toxiny.“

„V tom případě hádám, že lidi a města toho mají dost společného,“ poznamenal Nezumi. „Jakmile zapomenou na cíl, který si stanovili, zkazí se k nepoznání.“

Nezumi dopil zbytek kávy a vrhl pohled na muže, co zrovna domluvil.

„Co to mělo znamenat? Tím chceš říct, že sem zkaženej?“

„Můžeš snad prohlásit, že ne?“

Šion pohledem přelétl Nezumiho profil. Cítil, že Rikigu provokuje. A Rikiga na tu provokaci odpověděl. Ne―možná ho jen navedl do zkušené pasti.

„Kritizuješ mě, že sem se stal opilcem, co? Jak jsem se snížil k vyrábění časopisu plnýho nahotinek, pití tolika chlastu, že bych se v něm mohl koupat a navrch se skoro nechal zabít ženskou.“

„Zníš zahořkle, staříku. Ale pěkná slovíčka ti tu s přežitím nepomůžou.“

„To ví každý.“

„To, co mě zajímá, je, jak vyšňořená tahle místnost je. Je tu teplo a dobré jídlo. Tohle jen tak jednoduše nezískáš. Těžko sis na to vydělal porno časopisy. Což znamená―máš přístup k něčí peněžence. Nemám pravdu?“ usmál se Nezumi povýšeně, ale elegantně, jako někdo udělující boží soud. „Slyšel jsem, že úředníci z No. 6 sem tajně dost často chodí.“

Rikiga pohnul ústy, jako by žvýkal.

„Staříku, slyšel jsem, že od nich bereš objednávky a jako prostředník jim dovážíš ženy podle jejich chuti. Hádám, že se tvoje konexe z doby, kdys byl novinářem, celkem vyplatily. A obří částky, co od těch chlapů dostáváš, ti platí tenhle luxusní životní styl. Vysáváš chlapy, co jsou dost dobře srdcem města, které si právě nazval Ďáblem a hoduješ na tom dobrém, zatímco se přiživuješ na ženách, co jim nezbývá než prodávat se, aby se vyhnuly zimě a hladovění. A to podle tebe není korupce?“

Z Rikigovy tváře vyprchal veškerý výraz. Nebylo na něm světlo ani stín a vypadal podivně ploše. Plameny z krbu mu ozařovaly pravou stranu tváře.

„…Kdes to slyšel?“

„Od psa.“

„Psa?“

„Pes mi vyštěkal, že slyšel, jak si s nějakým chlapem šeptáte pod schody. Konec konců ten muž nasedl do auta a jel speciálními bránami Úřadu pro kontrolu přístupu a rovnou do No. 6 a to bez potíží. Není moc lidí, co by mohli volně projíždět mezi No. 6 a Západním blokem. Jen vysocí úředníci se speciální identifikační kartou. Všechny ostatní by u bran zničili.“

Šion polkl. Přišlo mu, jako by sledoval hru. Nedokázal z jeho od plamenů karmínem zbarvené tváře nic vyčíst. Náhle se jeho ústa zkroutila.“

„Jak by ses potom chtěl připojit?“

„Připojit?“

„No. 6 je nudné místo. Nemůžete žít neukázněně. Žebráci a prostitutky tam nesmí existovat. Všichni jsou apatičtí. Takže přichází sem, aby roztáhli křídla. Přijdou, zasmějí se se ženami, co se prodávají za jakkoli hubený výdělek. Muži si dokáží, že jsou speciální privilegovaná třída a znovu si to užijí. Po chvilce zábavy se vrátí do svých nudných domovů. Takoví se neustále vrací.“

„Takže byznys vzkvétá, co? To je fajn.“

„Díky Bohu ano. Ale jejich požadavky jako by neměly konce. Pokaždé dostanu jinou objednávku. Nejdřív chtějí černošku, pak mladou holku s tetováním přes celý záda. Někdy je to dost stresující.“

Šion měl skloněnou hlavu. Bolelo ho, slyšet Rikigu takhle mluvit. No. 6 bylo na povrchu krásné. Teď váhal, zda to zvát pravou krásou, nicméně bylo systematické. Příroda i budovy udržovaly choulostivou rovnováhu, ani jedno se neprosazovalo přes druhé a zdejší lidé byli milí a slušní. Za tím vším se skrývala pravda, kterou právě slyšel. Jeho oči se setkaly s těmi Karaninými na fotografii.

Mami, místo, kde jsem žil, místo, kde pořád žiješ, byla jen obluda s krásnou maskou. Mami…

„A ty mě zveš, abych se přidal do čela lovu na ženy?“ ozval se Nezumiho chladný, pronikavý hlas. Rikiga se zasmál. Znělo to vulgárně a urážlivě.

„Nikdy. Bylo by to plýtvání dobrým materiálem, pro které by se našlo lepší využití. Vlastně jsem nad tím přemýšlel od chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděl na jevišti. Shrábl bys tolik peněz, kolik bys chtěl. Víst sladký řečičky k těm znuděným prkenáčům, aby tě sprchovali penězma, by pro tebe měla bejt hračka. Co ty na to? Zaplatím ti o dost víc než ta mizerná díra, co si říká divadlo.“

„Chceš po mně, abych bral zákazníky? Poškodil ti snad alkohol mozek, staříku?“

Rikiga se ušklíbl. „Na mě nemusíš hrát tvrďáka. Bůh ví, odkud seš a kdes byl―potulnej herec jako ty s tím asi stejně má zkušenosti. Nemá cenu předstírat, že seš nevinnej―“

„Drž hubu!“

To zařval Šion. Prudce převrhl hrnek s kávou i jeho obsahem na Rikigu. Naklonil se přes stůl a popadl ho za košili, promočenou skrz na skrz, a opřel se do něj celou svou vahou. Rikiga slabě vykřikl, jak padl na podlahu.

„To stačilo!“ řval Šion naštvaně. „Jak se opovažuješ říct něco tak ponižujícího! Omluv se―omluv se mu!“

Šion si na Rikigu obkročmo sedl a hrubě jím třásl. Zadní část Rikigovy hlavy narážela o podlahu. Zatímco ho pořád držel za límec, sevřely se Šionovy ruce kolem Rikigova krku.

„Nemůžu―dýchat―“ zalapal Rikiga po dechu. „Šione, prosím―vážně nemůžu―omluvím se…tak přestaň―“

„Drž hubu! Ty špinavej―styď se―“

Pár rukou mu vjel do podpaždí a odtáhl ho dozadu.

„Šione, to stačilo. Ještě trochu a stařík nám tu vypustí duši.“

Rikiga se stulil do klubíčka a zakašlal.

„To bylo překvapení,“ zamumlal Nezumi, ještě pořád držel zezadu Šiona. Opravdu zněl ohromeně. „Nikdy by mě ani nenapadlo, že by ses uchýlil k násilí. Hádám, že i tobě se někdy zatmí před očima, co. Dostatečně na to, abys takhle zaútočil na lidi.“

„…Poprvé v životě…“ řekl Šion, trochu mu docházel dech.

„To sem poznal. Srdce ti jede jak splašený.“

Šion se otočil a netrpělivě setřásl Nezumiho ruku.

„Proč nejsi naštvanej?“

„Naštvanej? Kdybych se pokaždý nechal vytočit takovym vtipem, byl by ze mě permanentní vztekloun. Jsem na to zvyklej. O nic nejde.“

„Blbečku!“

„Blbečku? Šione, co ti tak strašně vadí?“

„Seš blbeček. On to nemyslel jako vtip. Neříkej, že si na to zvyklej. Ne―“

Oči mu planuly. Než je mohl zavřít, stekla mu slza.

„Šione―no tak, nebreč. Proč bys…―Nemůžu uvěřit, že brečíš,“ řekl Nezumi rozhořčeně.

„On…tě urazil.“

„Cože?“

„Urazil tě. Říkal strašný věci―házel tě do jednoho pytle s špinavýma úředníkama z No. 6. A ty říkáš, že o nic nejde. Ani tě to nenaštvalo… a z toho jsem se cítil ještě bezmocnější a naštvanější―tak naštvanej… Ani nevím, co mám dělat…“

Nezumi otevřel ústa, aby něco řekl a zase je zavřel. Strhl ubrus a jeho konec vrazil Šionovi do ruky.

„Víc nemám, ale můžeš si tím utřít obličej.“

„Dobře.“

„Šione, to mě urazil, ne tebe. Neplač pro jiné lidi. Nebojuj za ně. Bojuj a plač za sebe.“

„Nechápu, co říkáš.“

„To jsem si myslel―někdy jako bysme každej mluvil jinou řečí. Dívej, teče ti z nosu nudle. Utři si to, šup.“

„Mm-hmm.“

„Nikdy ti nerozumím. I kdybysme spolu strávili celej život, asi bych ti stejně nerozuměl. Stojíš přede mnou, ale zároveň jako bys byl na míle daleko. Asi proto―“

Rikiga se za Šionem zvedl na nohy.

„Je mi líto, že ruším vaši chvíli, ale rád bych, abyste věděli, že ten ubrus je z hedvábí. A bylo dost těžký se k němu dostat, takže bych ocenil, kdyby sis do něj neutíral nos.

Zíral Šionovi do obličeje.

„Když se naštveš, vypadáš úplně jako Karan. Jako by mi vynadala ona sama. I když ona do toho nikdy nezapojila násilí.“ Pak se otočil k Nezumimu a sklonil hlavu v omluvě. „Omlouvám se, zašel jsem moc daleko. Zasloužil jsem si to. Zdá se, že moje morálka je prohnilá skrz naskrz.“

„Neshnila. Jen plave v alkoholu, to je všechno.“

Nezumi zlehka strčil Šiona do zad.

„Asi bysme s tím už dneska měli seknout. Jde se domů.“

„Jasně. Ale nejdřív to musím uklidit.“

Nezumi se zasmál. „Vážně jsi dobře vychovaný, klouček, co?“

„Dělej si ze mě srandu, jak chceš, ale stejně to tu uklidím.“

Šion se ohnul, aby zvedl hrnek od kávy. Nezumi se taky natáhl pro složky a talíře roztroušené po podlaze. Tělo mu ztuhlo. Dech mu uvázl v hrdle a ztuhl.

„Nezumi, co se děje?“

„Tohle―“

Nezumiho konečky prstů se slabě třásly, jak v nich svíral fotografii. Asi vypadla z nějakých desek. Rikiga přimhouřil oči.

„Co je? Och, tohle.“

Bylo na ní několik mužů a žen s Karan uprostřed.

„To je z mé poslední návštěvy v No. 6. Je tam Karan se svými přáteli.“

„Tenhle chlap…“

Nezumi ukázal na muže stojícího po Karanině boku.

„Tenhle, jo,“ řekl Rikiga roztržitě. „Kdo to jen byl? Myslím, že byl v institutu biologického výzkumu―vypadá jako chytrej chlap, že jo? I když si na něj moc nevzpomínám. Vážně moc nevyčníval. Ty ho znáš, Eve?“

„Snad.“

„Jak ho znáš?“

Nezumi se nadechl a tiše odpověděl: „Je to můj kmotr.“ |Původně ‚godfather‘[名付け親], v japonštině „ochránce“ nebo „ten, co pojmenuje dítě“. Nezumi zde naráží na oba významy. České ‚kmotr‘ mi k tomu poměrně sedělo|