MKnR: Volume 1 – Kapitola 2

Po delší době zase jedna kapitola MKnR. Jako další můžete očekávat Toradoru! :)

Jeho probuzení do druhého dne středoškolského života proběhlo celkem běžně.

Nástup na střední pro něj neznamenal, že se země začne točit naopak.

Lehce si opláchl obličej - pořádně se umyje až později - a oblékl se do svých obvyklých věcí.

Pak sešel dolů do jídelny, kde už Miyuki připravovala snídani.

"Brý ráno, Miyuki. Dneska jsi vzhůru nějak brzo."

Ještě svítalo a po jarním slunci nebylo na obloze ani stopy.

Na odchod do školy bylo pořád brzy. První hodina začínala přesně v 8 a dojíždění zabralo zhruba půl hodiny, takže ideální by bylo odejít v půl osmé. Připravit snídani, najíst se, poklidit...když zvážíme čas potřebný na tohle všechno, stále zbude hodina času.

"Dobré ráno, Onii-sama... prosím, posluž si."

"Díky."

Podala mu sklenici s čerstvým džusem.

Po upřímném poděkování vyprázdnil sklenici jedním dechem a vrátil ji do Miyučiny napřažené dlaně. -Miyuki měla dokonalý přehled o Tatsuyově dýchacím vzorci.

Zrovna když se jí chystal říct "Odcházím", zastavila se a otočila se k němu.

"Onii-sama, vlastně jsem chtěla jít dneska s tebou..."

S těmito slovy zvedla košík plný sendvičů. Přesnější by tedy bylo říct, že "dodělala snídani" než "začala dělat snídani".

"Nevadí, ale... půjdeš v uniformě?"

Zeptal se s pohledem upřeným na školní uniformu pod zástěrou, která silně kontrastovala s jeho mikinou.

"Ještě jsem neodpověděla senseiovi ohledně školní docházky... a také už tě nemůžu doprovázet na tréninky, Onii-sama."

Zněla Miyučina odpověď.

Důvodem, proč se takhle brzo ráno převlékla do uniformy bylo, aby mu ukázala svůj středoškolský vzhled.

"Chápu. Miyuki, nemusíš chodit na stejný ranní trénink jako já, ale Mistr tě určitě rád uvidí.

...Ačkoli doufám, že ho z té přehnané radosti nechytne amok."

"Kdyby ano, tak mě Onii-sama prosím ochraň."

Mrkla na něj sladce, což přirozeně vykouzlilo Tatsuovi na tváři úsměv.

***

V poněkud chladném, svěžím ranním vzduchu klouzala na kolečkových bruslích vzhůru do kopce mladá žena, dlouhé vlasy jí i se sukní vlály ve větru.

Aniž by se odrazila, aby popojela, prudce stoupala navzdory gravitaci do mírného ale dlouhého kopce.

Jela rychlostí přibližně 60 km/h.

Tatsuya s ní držel krok.

Ačkoli běžel, urazil každým krokem téměř deset metrů.

Nicméně nevypadal stejně uvolněně jako Miyuki.

"Neměla bych možná trochu zpomalit?"

"Ne, pak by se to nepočítalo jako trénink."

Zeptala se Miyuki v otočce, klouzala dozadu po jedné noze, načež Tatsuya odpověděl, navzdory zjevné únavě, bez ztráty jediného dechu.

Ani jeden z nich neměl v botách nainstalované nějaké hnací zařízení.

Netřeba dodávat, že ta rychlost byla magickým efektem.

Miyuki používala magii snižující gravitační zrychlení a magii, která umožňovala jejímu tělu sledovat sklon silnice při pohybu k cíli.

Tatsuya používal magii zesilující jak zrychlení tak zpomalení sil vznikajících při odrazu od země a magii potlačující pohyb vzhůru, aby neskákal moc vysoko.

Oba využívali jednoduchou kombinaci pohybových a rychlostních kouzel. Výsledkem té jednoduchosti bylo, že nejen Miyuki ale i Tatsuya, který se zapsal pouze jako student Druhého kurzu, byl schopný udržet trvalé vyvolání.

V takovém případě se nedá říct, čí magie - zda ta provozovaná Miyuki na kolečkových bruslích nebo ta Tatsuyova, který běžel po svých - je na vyšší úrovni obtížnosti.

Na první se zdálo, že do toho Miyuki s bruslemi na snížení pohybové zátěže vkládá víc námahy, jenže bez používání vlastních nohou musela magií naprosto ovládat svůj pohybový vektor.

Na druhou stranu Tatsuya mohl určit směr pohybu nohama.

Tatsuya musel v každém kroku neustále aktivovat své kouzlo a Miyuki nemohla nad tím svým ani na okamžik ztratit kontrolu.

Trénink každého z nich byl naprosto odlišné povahy.

***

Jejich cíl byl - při momentální rychlosti - asi deset minut od jejich domu na vrcholu mírného kopce.

Kdyby ho měli popsat jedním slovem, bylo by to "chrám".

Nicméně lidé v něm ani v nejmenším nepřipomínali "kněze", "mnichy", dokonce ani "mnichy novice".

Kdyby byli natolik odvážní, aby je nějak zaškatulkovali, možná by sedělo "Odříkači" nebo "Bojoví kněží".

Zahaleni atmosférou přísnosti vůči dívkám, obzvláště pak vůči těm mladým, jichž by se tak báli, že by se ani nedokázali přiblížit, Miyuki bez zaváhání klouzala na svých kolečkových bruslích. Ačkoli šlo o chování vymykající se její obvyklé zdvořilosti, velitel jí až k zbláznění neustále opakoval "Je to v pořádku", takže se prostě zřekla formalit.

Pokud jde o to, co právě dělal Tatsuya, už neudržoval tempo. Ne, tak to nebylo, vlastně se při průchodu bránou chrámu setkal s bouřlivým přivítáním.

Při prvním vstupu do tohoto chrámu jste zápasili s jedinou osobou, ale právě teď šlo po Tatsuyovi asi dvacet středně silných nebo nižších učedníků najednou - ne každý s každým - což bylo dost neobvyklé.

"Miyuki-kun! Dlouho jsme se neviděli."

Zavolal veselý hlas z Miyučina slepého místa. Miyuki, stojící na předním dvoře hlavní chrámové budovy, se otočila, aby se ustaraně podívala na svého staršího bratra pohřbeného pod masou lidí.

"Sensei... prosím, přestaňte skrývat svou přítomnost a plížit se za námi. Všude jsme vás hledali..."

Navzdory velké ostražitosti se to samé dělo znovu a znovu až do té míry, že to Miyuki spíš než šokující připadalo jako nesmysl.

"Říkat mi, abych se neplížil, Miyuki-kun přede mě staví těžký úkol. Jsem 'shinobi'. Plížení je moje práce."

V černém mnišském rouchu s čistě oholenou hlavou nevypadal vůbec nepatřičně, avšak nevydával dojem žádného věku.

Dal se popsat jedině jako 'rezervovaný', a ačkoli byl oblečený jako mnich, nevypadal tak.

"V dnešní době už neexistuje nic jako ninja. Přála bych si, aby se to změnilo, jak jen to bude možné."

Dokonce i Miyuki častokrát protestovala,

"Tut tut tut, nepleť si nás s ninjy. My jsme plně legitimní 'shinobi'. Je to tradice, ne povolání."

Odpověděl, zatímco vrtěl prstem tam a zpět. -Bylo to vesměs dost hrubé.

"Respektujeme vaši legitimitu. Tak prosím přestaňte se vším tím tajemnem. Proč je sensei tak..."

Frivolní, chystala se říct, ale vzdala to. Už se naučila, že je to zcela zbytečné.

Tento rádoby mnich - no, vlastně měl kvalifikaci mnicha - Kokonoe Yakumi, popisuje sám sebe jako "shinobiho".

Nebo osvíceněji, jako "uživatele ninjutsu".

Stejně jako on trval na tom, že je pracovníkem jasně rozlišujícím mezi pouhým překonáním fyzické schopnosti a učením způsobům starověké magie.

V časech, kdy se stala magie cílem vědy, ačkoli i přesto zůstávala skrytá veřejnosti a smýšlelo se o ní jako o fikci, se zjistilo, že mistrovství jako například ninjutsu, se nějak stalo nejen pouhou formou starověkého umění, ale také magickou kategorií.

Spíše než fikce by bylo lepší smýšlet o něm jako o tajemném "umění".

Přirozeně, stejně jako ostatní magické systémy neříkala legenda celou pravdu. "Přeměny" v ninjutsu popisované vypravěči jsou jednoduše velmi rychlé pohyby a iluze.

Nejenom ninjutsu nýbrž všechny tradiční formy magie spoléhají na podobné triky a věci jako například přeměny, změna tvaru nebo alchymie jsou považovány v mnoha oblastech moderní magie za nemožné.

Kokonoe Yakumo, jehož Miyuki s Tatsuyou nazývají sensei, prošel takovým tradičním magickým know how shinobi.

Nicméně, dejme stranou jeho kněžský oděv (který stejně křičel "lež"), jeho vzhled a bydliště nevyjímaje, bez ohledu na to, jak se na to díváte, postrádal smysl pro vhodné-

"Není to uniforma První střední školy?"

"Ano, včera jsme měli imatrikulaci."

"Aha aha. Mmm, to je pěkné."

"...Dnes jsem přišla, abych vás informovala o naší imatrikulaci, Ale věřím, že už to víte..."

"Ta zbrusu nová zelená uniforma, elegantní a čistá, má v sobě jakési skryté kouzlo."

"..."

"Skoro jako poupě, co se chystá otevřít, výhonek chystající se vyklíčit. Ach ano... rozkošné, opravdu rozkošné! Mrmf?"

V tom masivně rostoucím napětí se Miyuki chystala pomalu vycouvat, když se Yakumo náhle otočil, levou ruku zvednutou nad hlavu.

Thwak, zvuk narážející paže.

"Mistře, děsíte Miyuki. Mohl byste se prosím trochu uklidit?"

"...To nebylo špatné, Tatsuyo-kun. Napadnou mě zezadu, hah."

Zatímco blokoval Tatsuyovu pravou ruku levačkou, Yakumo vyrazil zprava. Mávl rukou v postavení 8, ruka sevřená v pěst se chystala zasáhnout bok.

S namáhavým saltem dopředu, namířil Yakumo kop na zadní část Tatsuyovy hlavy, Tatsuya se hbitě otočil a uhnul.

Mezera mezi nimi se uzavřela.

Z diváků vyšel povzdech.

V určitém okamžiku je oba obklopoval velký kruh lidí.

Yakumo s Tatsuyou si znovu vyměnili údery.

A nejen Miyučiny ruce byly zaťaté v úzkosti.

***

Už když byl Tatsuya prvákem, nebo přesněji řečeno už od října, nastával každé ráno tento chaos a končil, než mohlo být uzavřeno relativní příměří. Učedníci se vrátili ke svým cvičením a před hlavní budovou zůstali pouze osamocení sourozenci Tatsuya s Miyuki a Yakuma.

"Sensei, tady. Chtěl by nějaké i Onii-sama?"

"Aach, díky, Miyuki-kun."

"...Počkejte prosím chvíli."

Yakumo, stále ještě zpocený, si s úsměvem vzal od Miyuki jednou rukou šálek s ručníkem, zatímco těžce oddechující Tatsuya rozpláclý na zemi zvedl ruku na potvrzení svých slov, než se opatrně zvedl. "Onii-sama, jsi v pořádku...?"

Když se Tatsuya snažil vstát, Miyuki si vedle něj s ustaraným výrazem klekla, aniž by se starala o své oblečení, a s ručníkem v ruce ho začala oprašovat.

"Jo, sem v pohodě."

Ani jeden z nich si nevšiml Yakumova vřelého výrazu, když si Tatsuya bral od Miyuki ručník a, po krátké pauze, sebral síly a vyskočil.

"Omlouvám se, nakonec jsem ti ušpinil sukni."

Tatsuyova bunda byla, samozřejmě, také špinavá, jenže na to Miyuki upozorňovat nemusela.

"To nic není."

Usmála se Miyuki v odpověď a místo oprášení sukně vyndala tenký přenosný terminál. Téměř celý předek zařízení zabíral silný panel zpětné vazby, na nějž začala zadávat číslice.

Miyuki držela základní přenosný CAD. Nejpopulárnější formou byl náramek, protože riziko upuštění mobilu bylo značně vysoké. Výhoda Miyučina CAD je, že se dá používat jednou rukou. Jelikož pokročilí kouzelníci neradi zaměstnávají obě ruce, jedná se o preferovanou formu. Levá ruka držící CAD vykreslila komplexní světelný vzor, čímž zahájila magii.

Nástroj moderního kouzelníka, místo hůlek a bichlí, stroj vyrobený magickou technikou: CAD.

Toto zařízení obsahující syntetické materiály přeměňující signály psionů na elektrické, využívalo psiony z magického rituálu na produkci série elektronických kouzel - aktivační rituál.

Aktivační rituál je návrh magie. Jsou v něm informace stejných nebo větších kombinovaných údajů dlouhých zaklínadel, komplexní symboly a prudce se měnící mudry. |pzn překladatele: Mudra je symbolické či rituální gesto v hinduismu nebo buddhismu|

Kouzelníci vlili částečky psionů ze svých orgánů do aktivační sekvence předložené CAD a převedli ho podvědomým magickým zpracujícím systémem přítomným ve všech kouzelnících do oblasti magické operace. Tady se aktivační sekvence rozšířila a vložily se veškeré potřebné parametry, aby sestavily rituál.

Takto umožňovalo CAD zpracování všech komponentů potřebných pro magii a to v jediném okamžiku.

Odnikud se objevily prchavé obláčky a obalily Miyuki od sukně přes černé legíny až k sandálům.

Částečky vyletěly i do vzduchu, proudily od Tatsuyových zad kolem celého jeho těla. Jakmile se řídká mlha rozpustila, byly uniforma i bunda obou bez poskvrnky jako vždycky.

"Onii-sama, dal by sis snídani? Sensei, pokud chcete, můžete se také přidat."

Zeptala se Miyuki lehkým tónem, jako by to celé bylo prostě přirozené, a zvedla košík.

Tatsuya ve skutečnosti dobře věděl, že takové množství magie pro jeho sestru opravdu "nic nebylo".

***

Tatsuya s Yakumem seděli na verandě, cpali se sendviči.

Miyuki držela v jedné ruce sendvič a druhou galantně obsluhovala Tatsuyu podáváním čaje a talířů.

Zatímco Yakumo s úsměvem sledoval celý výjev, vycítil odněkud zlou vůli. Poté, co si otřel ruce s ústy ručníkem od jednoho z oholených žáků, spojil dlaně a uklonil se Miyuki, tichým hlasem cosi zašeptal,

"Je možné, že už nedokážu Tatsuyu-kun porazit v čistém taijutsu..."

Byl v tom nezaměnitelný obdiv. Kdyby byl okolo nějaký jiný student, nevyhnutelně by záviděl. Ve skutečnosti nasměřovali učedníci čekající na Yakumu po jeho slovech na Tatsuyu směsici žárlivosti a nenávisti.

Miyuki zářila, jako by byla pochvala mířená na ni.

Nicméně Tatsuyovo srdce se tou jednoduchou chválou nepohnulo.

"Nemůžu říct, že bych byl vašimi slovy nějak strašlivě potěšen, s ohledem na to že jste mě zrovna před chvílí zničil..."

Na Tatsuyovo reptavé vyvracení se Yakumo překvapeně usmál.

"To je jen přirozené, Tatsuyo-kun. Konec konců jsem tvůj mistr a čelil jsem ti v aréně, které dominuji. Stále ještě je ti patnáct. Kdybych narazil na někoho jen poloviny mého věku, všichni učedníci by ode mě utekli."

"Věřím, že by měl být Onii-sama upřímnější. Chvála od senseie je vzácná, takže podle mě by se měl chopit příležitosti a hrdě se zasmát."

Kázala Miyuki svým ctnostným tónem, avšak její ústa vykouzlila úsměv.

"...Spíš bych vypadal trochu jako blb..."

Yakumo s Miyuki se šťastně zasmáli a ani Tatsuya nebyl tak tvrdohlavý, aby se napomenul a přidal se.

Tatsuyův hořký úsměv se změnil v pokřivený, veškerá závažnost z něj vyprchala.

***

Obecně se nyní dojíždělo do školy i práce mini železnicovými autíčky v depech, které odjížděly podle systematického plánu. Pojem 'plný vlak' je věcí minulosti.

Nejen vlaky, ale všechny hlavní způsoby hromadné dopravy prošly v minulém století drastickými změnami.

Velká vozidla převážející desítky cestujících v určených sedadlech se už nepoužívala s výjimkou některých vysokorychlostních dálkových případů.

Malé vozítko zvané Skříňka složené z malých lineárních dvou nebo čtyřsedadlových aut napojených na centrální řídicí systém je nyní hlavním způsobem přepravy.

Kapacita i energie se získává z kolejí, takže je asi o polovinu menší než samohybný automobil stejné kapacity.

Lidé se postupně řadí na nástupišti, aby mohli nastoupit do Skříněk odvozujících cílovou zastávku z lístku nebo průkazky, které se potom rozjedou po trati.

Ty jsou rozděleny do tří rychlostí a zároveň tu funguje systém řízení dopravy usměrňující tok provozu, který zároveň funguje jako dohled nad přechody aut z pomalých tratí do rychlejších, a zpomalení z vysokorychlostní trati zpět do pomalé, když se auto blíží k cíli a jeho zajetí k příslušné nástupní plošině.

Podobá se to změně jízdního pruhu na dálnici a vytvoření tak velké provozní hustoty bylo možné až díky pokročilé řídicí technice, jelikož je nezbytně nutné bezpečně sjednotit provoz desítek aut přepravujících stejné množství lidí jako velká vozidla v minulosti.

V případě středních až dlouhých úseků mezi městy se Skříňky nevyužívají, místo nich pokračují v přepravě přívěsy jedoucí čtvrtinou vysokorychlostní trati. Větší přívěsy sice umožňují pasažérům cestovat ve větším pohodlí a s mnoha vymoženostmi, nicméně v běžné dopravě se používají jen zřídka.

Romantické klišé minulosti jako například setkání ve vlaku, už nejsou při každodenním dojíždění do školy možné.

Na oplátku za nemožnost setkání s přáteli, byla zcela vymýcena hrozba 'chikan'. |pzn překladatele: Chikan je japonský výraz pro veřejné obtěžování nebo osobu provozující podobnou činnost. Obvykle odkazuje na osahávání, často v přeplněných japonských vlacích|

Ve Skříňce nejsou bezpečnostní kamery ani mikrofony.

Při pohybu auta také nemůžete opustit sedadlo. Ta jsou navíc oddělená nouzovými přepážkami. Kromě toho je ustanovena veřejná dohoda upřednostňování soukromí.

Dnešní vlaky mají stejnou úroveň soukromí jako auta. Jsou tu Skříňky s bezpečnostním opatřením pouze pro jednoho cestujícího nebo můžete sami řídit dvousedadlové auto (za čtyřsedadlové s pouze dvěma a méně přepravovanými se platí příplatek), ale Tatsuya s Miyuki samozřejmě necestovali odděleně a i dnes jeli do školy společně.

"Onii-sama, jde o to..."

Tatsuya, prohlížející si zprávy přes obrazovku terminálu, po jejích váhavých slovech spěšně vzhlédl.

Bylo vzácné, aby jeho sestra promluvila takhle neochotně. Muselo jít o něco špatného.

"Včera večer mi volali tamti lidé..."

"Tamti lidé? Áách... tamto, udělal snad otec zase něco, co tě naštvalo?"

"Ne, je to... Tamti lidé s vervou slavili přijetí své dcery na školu. A... Onii-sama, vážně...?"

"Áách, o tomhle mluvíš... je to stejné jako vždycky."

Po bratrových slovech sklopila tvář, rysy se jí zachmuřily a v příštím okamžiku bylo zpoza vlasů zakrývajících její výraz slyšet vzteklé zaskřípání zuby.

"Aha... je jedno, jak se na to podíváš, byla to spíš prchavá naděje, jenže ve výsledku se ani neobtěžovali poslat Onii-samovi e-mail... ti lidé jsou, ti..."

"Uklidni se."

Jak Miyuki bojovala se vztekem, který nedokázala vyjádřit slovy, Tatsuya vedle ní ji pevně sevřel ruce a stiskl je.

Teplota v autě náhle prudce poklesla, aktivovala mimosezónní ohřívače a nyní tichou kabinou zavanul teplý vítr.

"...Moc se omlouvám. Rozčílila jsem se."

Jakmile se Tatsuya ujistil, že se nekontrolovatelný tok magie zastavil, pustil Miyuki.

Zlehka zatleskal, zatímco se jí podíval do očí a jemně se usmál, aby ukázal, že o nic nejde.

"Ignoroval jsem otcovo přání dál pomáhat s prací ve firmě a nastoupil na střední školu. Vlastně jsem ani žádné gratulace nečekal. Alespoň tolik z otcovy povahy bys měla znát, nemyslíš?"

"Je k vzteku, aby se mí vlastní rodiče chovali tak dojemně dětinsky. V první řadě, když mě chtěl oddělit od Onii-sama, měl nejdřív informovat mě a pak tetu, jenže on neměl odvahu ani na tohle. Každopádně kdy si přestanou myslet, že můžou Onii-sama použít kdykoli se jim zachce? Není snad očekávané, že patnáctiletý nastoupí na střední?"

Myšlenka na upozornění její tety a tak dále ho těžce zneklidnila - Tatsuya nikdy nenechá Miyuki samotnou jen proto, že mu to někdo nařídí - ale aniž by to vytahoval, změnil se Tatsuyův obličej neúmyslně v prázdnou masku a cynicky se zasmál.

"Neexistuje žádná povinná školní docházka, takže to samo o sobě není zrovna očekávané. Otec i Sayuri-san uznali mou zletilost, takže jsem si jistý, že se jednoduše snažili najít mi něco, v čem bych byl užitečný. Když to vezmeš tak, že se na mě spoléhají, není nad čím se rozčilovat."

"...Když to říkáš, Onii-sama..."

V jejích slovech byl znatelný odpor, přesto Miyuki přikývla a Tatsuya si s úlevou oddechl.

Miyuki nezná celou pravdu o Tatsuyově spojení s výrobcem vybavení Kouzelný technik, 'Čtyři listy technologie', kde jejich otec sloužil jako vedoucí vývojové sekce.

Ve svém volném čase dělal hodně věcí, takže dezinformovat ji, aby věřila, že měl rozumnou práci, bylo jednoduché.

Kdyby totiž znala pravdu, že byl ve skutečnosti využit jen jako kus zařízení na obnovu vzorků ve výzkumu, paralyzovala by s největší pravděpodobností celý dopravní systém.

I přes jeho obavy se však vlak pohyboval stabilně, zatímco začal s přechodem do pomalého pruhu.

***

Ve třídě 1-E vládl značný chaos. Podobná scéna se s největší pravděpodobností odehrávala i ve všech ostatních třídách.

Hodně studentů se navzájem potkalo teprve včera a sem tam se už tvořily malé upovídané skupinky.

Bez nových známých které by přivítal, se Tatsuya pokoušel najít svůj vlastní terminál pozorováním čísel vtisklých do každého stolu. Když někdo náhle nečekaně zavolal jeho jméno, vzhlédl.

"Brý ránko~!"

Eričin hlas byl dynamický jako vždycky.

"Dobré ráno."

Mizučin úsměv byl vedle toho poměrně skromný.

Jako by už byly zadobře, seděla Erika vedle Mizuki, mávala její rukou.

Vypadá to, že si povídaly, dokud ho nenašly.

Tatsuya zvedl ruku jako poděkování, potom k nim přešel.

Spíše než náhodné to vypadalo na abecední řazení. Proto podle Shiba a Shibata seděl Tatsuya vedle Mizuki.

"Zdá se, že sedíme vedle sebe, rád tě poznávám."

"Ano, budu v tvé péči."

Odpověděla Mizuki s úsměvem na Tatsuyova slova. Vedle nich (nebo spíše nad nimi), se Erika zatvářila nespokojeně, pravděpodobně naschvál.

"Proč se z nějakého důvodu cítím vynechaná?"

Rozléhal se její hlas poněkud nevěřícně.

Nicméně tahle úroveň roztomilosti na Tatsuyu neplatila.

"Vylnechat Chibu-san by bylo neskutečně obtížné."

S kamenným výrazem i tónem se podíval na Eriku se zavřenýma očima. Ani v nejmenším nevypadal, že by to hrál.

"...Co to má sakra znamenat?"

"Zjednodušeně: tvoje družnost nezná mezí."

Navzdory Eričinu upřenému pohledu se Tatsuyův pokerový obličej nepohnul ani o píď. Spíš to byla Erika, kdo se zlomil jako první.

"...Shiba-kun je ve skutečnosti zloun?"

Jak Mizuki smíchy spadla, Tatsuya přiložil svou ID kartu k terminálu a začal kontrolu informací.

Předpisy kurzu, disciplinárního řádu a pravidla používání zařízení pro přijetí doprovodných akcí, automatičtí průvodci aktivitami a osnovami semestru, při manipulaci terminálem pouhou klávesnicí listoval v hlavě nespočtem záblesků informací a když vzhlédl, díval se do obličeje studenta, který na něj s vykulenýma očima zíral z lavice před ním.

"...Ne že bych měl problém s tím, jak mě pozoruješ, ale..."

"Ech? Áách, moje chyba. Je to pěkně vzácný, takže přestanu zírat."

"Vzácný?"

"Jsem si celkem jistej, že je to vzácný, ne? Tohle je poprvý, co vidím někoho používat jen klávesnicovej výstup."

"Pokud to zvládáš, je to rychlejší. I když mezi tímhle, virtuálními ukazateli a nervovou asistencí má zároveň nejmenší přenost."

"Jo. Ta rychlost je úžasná. Měla by stačit, abys s ní byl nějakou chvíli spokojenej, co?"

"Ne... při nejlepším možná práce na poloviční úvazek."

"Vážně...? Páni, ještě sem se ani nepředstavil. Jsem Saijou Leonhart. Můj otec je poloviční a matka jen ze čtvrtiny, takže zatímco vypadám jako Japonec, mám jméno ze západu a specializuju se na konvergentní systematickou magickou podporu. Můj vytoužený sen je zdokonalit své tělo a stát se buď pořádkovým policajtem, nebo členem specializovaných horských jednotek. Můžeš mi říkat Leo."

Pro dnešní mládež je obecně neobvyklé usilovat o kariéru už v době střední školy, avšak magické střední jsou výjimkou. Předmět, který kouzelníci (v této fázi ještě pořád vejce nebo kuřata) absolvují je úzce svázán s jejich talentem nebo spíše vrozenou schopností. Proto Tatsuya neshledává Leovo svěření jeho nadějí do budoucna hned v představení nijak podivné.

"Jsem Shiba Tatsuya, ale můžeš mi říkat jen Tatsuya."

"Dobře, Tatsuyo. Takže na jakou magii se specializuješ ty?"

"Moje praktické dovednosti jsou vážně nedostačující, takže se plánuju stát Kouzelným technikem."

"Aha... není divu, vypadáš dost chytře."

Kouzelní technici, nebo řemeslníci, jsou zkratkou pro specialisty na magické inženýrství a vztahují se k těm, kdo koordinují, vyvíjejí a vyrábí stroje, co zvyšují, zesilují nebo pomáhají s magií.

Z hlediska společenského postavení jsou pod řádnými kouzelníky, ale poptávka po nich je v průmyslu mnohem větší. Příjem špičkového Kouzelného řemeslníka snadno překoná špičkového kouzelníka.

Kvůli tomu není neobvyklé, když ti kdo postrádají schopnosti na poli čisté magie usilují o post Kouzelného řemeslníka......

"Ech, co je to? Shibo-kun, ty se chceš stát Kouzelným řemeslníkem?"

"Tatsuyo, co je to za podivnou osobu?"

Při pohledu na Eriku spoutanou se vším tím napětím někoho, kdo slídí po sólokapru, na ni Leo ukázal a s jistým odporem se zeptal.

"Co, komu říkáš 'podivná osoba'? Nemluvě o tom, že ukazuješ? Taková drzost, drzost! Naprostá drzost! To proto určitě nejsi populární!"

"Co to k čertu? To ty seš tu drzá! Nebuď tak namyšlená, jen páč vypadáš trochu dobře!"

"Vzhled je hodně důležitej, kapišto? Ačkoli předpokládám, že to někdo tak zanedbanej a neupravenej nemůže pochopit. A co je s tím slangem, je jak ze špatnýho století. Proč nemůžeš jít s dobou~?"

"C,c,co..."

Erika měla na tváři pohrdavý úšklebek, zatímco Leo mlčel a zajíkal se.

"...Eriko-chan, přestaň prosím. Už jsi zašla až moc daleko."

"Leo, nech to být. Oba jste nevychovaní a další hádání by bylo zbytečné."

Mizuki i Tatsuya zasáhli ve snaze rozptýlit výbušnou atmosféru.

"...Když to říká Mizuki."

"...Chápu."

Oba odvrátili zrak a otočili se.

Tatsuya si pomyslel, že s jejich podobnou silou mysli a nepoddajnou náturou jsou vlastně dost kompatibilní.

***

Při prvním zazvonění se studenti začali rozptylovat a razili si cestu ke svým místům.

Tento systém se od předchozí éry nezměnil, ačkoli se tu a tam lišil.

Vypnuté terminály se všechny automaticky rozeběhly a ty, které už byly zapnuté, obnovily své obrazovky. Ve stejnou chvíli se na obrazovce v přední části třídy objevila zpráva.

"-Orientace začne za pět minut, vyčkejte prosím ve svých lavicích. Studenti, kteří doposud nevložili své ID karty, nechť tak učiní, jak jen to bude možné-"

Ta zpráva byla pro Tatsuyu naprosto bezvýznamná. Byly to jen drobnosti jako registrace do hodin, což už udělal, spolu s online poradenstvím s přehnanými vizuálními efekty. Zrovna když zvažoval přeskočení celého procesu a možnost brouzdání po školní referenční místnosti, staly se dvě nečekané věci.

Za prvé, v doprovodu školního zvonku se otevřely dveře do třídy.

Nebyl to opožděný student. Místo uniformy na sobě žena měla oblek.

Jak všichni sledovali, nepřeháním, krásná a navíc mimořádně okouzlující žena přešla k učitelskému stolu, nastavila velký přenosný terminál, který nesla v podpaží, a pak se rozhlédla po třídě.

Nejen Tatsuya byl překvapený, celou třídu zaplavil zmatek.

Ve školách, které přijaly online předměty, není žádný učitel stojící před třídou. Jelikož hodiny samy jsou řízeny pomocí terminálů, neexistuje sebemenší důvod posílat do třídy kvůli předání informací zaměstnance. Ti byli ve třídách použiti pouze ve výjimečných případech jako například při teorii.

Nicméně nic nenaznačovalo tomu, že je tahle žena členem fakulty.

"Dobrá, nevypadá to, že by někdo chyběl. V tom případě vám nejdříve všem gratuluji k nástupu do školy."

Poměrně málo studentů jí vrátilo úklonu. Ve skutečnosti kluk sedící před Tatsuyou, s nímž se právě setkal, vlastně odpověděl "Ach, díky", nicméně Tatsuya jednoduše naklonil nad jejím podivným chováním hlavu.

Za prvé, aby si ověřila docházku, nebylo třeba dívat se kolem pouhým okem. ID karty v terminálech aktualizovaly status usazení v reálném čase.

Dále nebylo třeba, aby si sebou školní zaměstnanci nosili terminály takové velikosti. Areál byl prošpikovaný konzolemi. Ve skutečnosti by měl být monitor konzole zabudován do učitelské katedry, kde právě teď stála.

A konečně, co je zač? Podle nashromážděných informací tahle škola nepoužívá tak zastaralý systém jako je třídní učitel, nebo to alespoň nebylo v brožuře-

"Ráda vás všechny poznávám. Jsem integrační poradce této školy, Ono Haruka. Jsem zde, abych navázala mentorský styk s každým z vás v případě, že bude kdokoliv z vás cítit potřebu poradit se ohledně odborných aspektů vašeho kurzu."

(...Když se nad tím zamyslím, něco podobného tam bylo...)

Mluvení o obavách byla představa, kterou Tatsuya naprosto přeskočil jako zbytečnou, jenže faktem zůstávalo, že poradenský systém byl jednou z předností této školy.

"Na této škole je 16 takových poradců. Jsme rozděleni do párů, muž a žena, a budeme zodpovědní za jednu třídu v každém ročníku. Yanagisawa-sensei a já jsme byli přiděleni k této třídě."

Když přestala mluvit, chvíli manipulovala s konzolí na katedře; před třídou se zobrazila horní polovina těla muže, třicátníka.

"Rád vás poznávám, jsem váš poradce Yanagisawa. Spolu s Ono-sensei vás budu mít na starosti. Doufám, že spolu budeme vycházet."

Zatímco obrazovka promítala obraz poradce Yanagisawy, "Ono-sensei" pokračovala ve vysvětlování ze stupínku.

"Poradenství je k dispozici prostřednictvím terminálů, takže nemusíte chodit přímo za námi. Komunikace probíhá pomocí kvantového šifrování a zprávy budou uloženy v samostatných databankách, takže bude zajištěna ochrana soukromí vás všech."

Jak to dořekla, zvedla Haruka velkou knihu s databankou, kterou si Tatsuya spletl s přehnaně velkým přenosným terminálem.

"Škola vás všechny plně podpoří, takže budete moci naplno žít svůj život studenta.

...A tak spolu všichni tvrdě pracujme."

Doposud mluvila spíš vážným hlasem, teď se ztišila.

Jako by z místnosti vyprchala veškerá energie.

Napětí i uvolněnost, dokonce dokázala vypočítat svou řeč těla; její emocionální kontrola byla vynikající.

Ačkoli navenek vypadala dost mladě na čerstvého absolventa univerzity, její zkušenosti byly zřejmé.

Kdybyste s ní mluvili jeden na jednoho, snadno byste vyzradili víc, než jste měli původně v úmyslu.

Taková schopnost je pro poradce důležitá, nicméně zdálo se, že jí má dostatek na to, aby byla špionkou.

Před ní se musím mít na pozoru, pomyslel si Tatsuya.

-Ten pocit se jen umocnil, když se obrátila k obrazovce na pozadí, uklonila se svému pobaveně se tvářícímu staršímu kolegovi a ukončila spojení.

S drobným zakašláním se jí vrátil profesionální úsměv a pokračovala, jako by se ani nic nestalo.

"Touhle dobou by měly být na vaše terminály zaslány učební osnovy a průvodce po zařízeních. Potom se zaregistrujete na volitelné předměty, tím bude orientace ukončena. Pokud něčemu nerozumíte, použijte prosím přivolávací tlačítko. Ti, kteří už se seznámili s osnovami i zařízeními, mohou bez obav přeskočit navádění a přejít rovnou k registraci."

V tomto bodě se Haruka rychle podívala na monitor na katedře a udělala výraz 'ach?'.

"Ti, kteří už dokončili i registraci mohou klidně odejít. Nicméně neměli byste tak činit po zahájení navádění, takže pokud chcete, odejděte prosím ihned. A rozhodnete-li se tak, nezapomeňte prosím svou ID kartu."

Jako by čekal na tato slova, rozlehl se třídou zvuk židle skřípající po podlaze.

Nebyl to Tatsuya.

Ten, kdo vstal, seděl v přední řadě u okna, jen kousek od něj - štíhlý, nervózně vypadající kluk.

Uklonil se směrem k učitelskému stolu, potom odešel na chodbu umístěnou poblíž zadní části třídy.

Celou cestu se díval dopředu, nerozhlížel se napravo ani nalevo a bylo celkem zajímavé sledovat ho, jak nasazuje statečný výraz a hrdě opouští třídu, i když jen na chvíli. Nejen Tatsuya, ale téměř polovina třídy sledující záda mladíka mizejícího v chodbě, se brzy vrátila zpátky ke svým lavicím.

Nevypadalo to, že by se chystal odejít ještě někdo další. Sám Tatsuya netoužil po odchodu natolik, aby byl také ochoten riskovat všechny ty pohledy.

Místo toho se vrátil k úkolu, položil ruce na klávesnici a zrovna zvažoval, co dělat aby zabil čas, když na sobě vycítil něčí pohled a vzhlédl.

Zpoza katedry ho pozorovala Haruka.

Dokonce i když se jejich pohledy střetly, neuhnula, věnovala mu záblesk úsměvu.

(Co to bylo...)

Jako by si toho všimla, Haručin úsměv se rozšířil. Netrval dlouho, spíš byl tak krátký a diskrétní, že si toho nikdo jiný nevšiml, ale přesto sebou nesl přehnaně tajnůstkářskou atmosféru.

Byl si jistý, že tohle je jejich vůbec první setkání.

Přesto to bylo pod tím falešným úsměvem znatelné, takže Tatsuya rázně prošel své vzpomínky.

Díky tomu zabil spoustu času, jenže...

(Měl by ses uklidnit... skrývá se snad za tím něco? Nebo se mě snažila vyvést z míry... Nebudu ani zvažovat možnost, že přišla do třídy na škole bez učitelů, aby se snažila udeřit na studenty...)

Jak přemýšlel, nenásledoval ostatní studenty, co dokončili registraci, z třídy, ale zůstával na svém místě a se zájmem uvažoval. Pak k němu někdo přátelsky promluvil.

"Tatsuyo, co budeš dělat do oběda?"

Když zvedl hlavu, ozval se z místa před ním hlas.

Jako by šlo o charakteristickou pózu, Leon měl bradu položenou na pažích překřížených přes židli ve stejné pozici jako předtím.

Na základní i střední škole už nebylo zvykem jíst ve třídě. Navzdory pokrokům v impregnaci a protiprachové technologii zůstávaly informační terminály jemnými nástroji. Kdybyste na jeden náhodou převrhli polévku, dal by se očekávat spíš mizerný výsledek.

Bylo lepší najít nějaké vhodnější místo, třeba bufet, nádvoří, střechu nebo klubovnu.

Ačkoli do otevření bufetu zbývala ještě hodina.

"Chtěl jsem se podívat do katalogu v referenční místnosti, ale... Dobře, doprovodím tě."

Po Tatsuyově odpovědi zamumlal Leo sklesle, ale jeho oči zářily nadšením. Tatsuya se usmál nad Leovými snadno čitelnými výrazy.

"Takže na co se chceš podívat?"

Magie se na veřejných školách až do nižší střední neučila. Pro děti se způsobilostí kouzelníka je biflování po škole základem magických znalostí. Tento krok není o hledání technických dovedností, nýbrž o rozhodnutí pro sebe i rodiče, zda mají dostatek syrového talentu, aby se stali kouzelníkem.

Zatímco některé soukromé školy začleňují formy kouzelnické výchovy jako speciální mimoškolní aktivity, je třeba zdůraznit, že v žádném případě neodráží magický výkon.

Magie ve formě plnohodnotného vzdělávání začíná až v rámci osnov střední školy. I když mezi kouzelnickými středními školami je První střední škola považována za nejtěžší pro přijetí, je na ní mnoho studentů z běžných nižších středních škol. Jsou tam hodiny specializované na kouzelné předměty, které někteří ze studentů nikdy předtím neviděli.

Za účelem zmírnění zmatku plynoucího z neznalosti některých specializovaných předmětů mají možnost jít a v průběhu dneška a zítřka hodiny sledovat.

"Chceš jít do dílny?"

To byla Leova odpověď na Tatsuyovu otázku.

"Ne do arény?"

Zaskočen další Tatsuyovou otázkou se Leo zašklebil.

"Hádám, že vypadám na tenhle typ. No, nepleteš se."

Ačkoli se nedíval spatra na jeho intelektuální schopnosti, jelikož prošel přijímacími zkouškami, faktem zůstává, že tenhle kluk má spíš 'živě venkovní' pohled na věc na rozdíl od něj, nebo spíš uličnického ducha. Nejspíš to nebyl jen Tatsuya, kdo cítil, že se hodí víc pro akci v aréně než k hraní s přesnými stroji v dílně.

Nicméně při Leových dalších slovech Tatsuya uznal svou chybu.

"Posílení magie zvyšuje svůj efekt při kombinaci s dovedností se zbraní. Chci být schopen zachovat si vlastní zbraně, jak jen to bude možné."

Leovy ambice byly horské speciální jednotky nebo pořádková policie. Pokud by je uskutečnil, bude mít hodně možností používat jednoduché zbraně jako jsou obušky, štíty, mačety atd. Všechny jsou kompatibilní s posílením magie a v závislosti na složení použitých materiálů se mění i jejich efekt.

Tenhle spolužák vypadá, že má větší ponětí o tom, čeho je schopný než na co vypadá.

"Jestli jdeš do dílny, proč se nepřipojíš k nám?"

Zatímco spolu mluvili, dostalo se jim nečekané nabídky z vedlejší lavice.

"Shibata-san jde také do dílny?"

"Ano... Taky chci být Kouzelný řemeslník."

"Ach, aha!"

Erika tam vpadla přes Mizuki. Dost se to podobalo situaci předtím, nicméně Leův obličej zůstal neutrální.

"Jakkoli se na to podíváš, víc ti sedí fyzické předměty. Běž se podívat do arény."

"Nechci, aby mi něco takového říkalo takové divoké zvíře jako ty."

Půjčka za oplátku.

"Co to bylo? Ani v nejmenším si nezaváhala!"

Hádka mezi nimi nabyla krkolomné kvality psaní na klávesnici.

"Přestaňte oba dva... Právě jste se potkali, ne?"

Jejich kompatibilita je fakt něco, že? pomyslel si Tatsuya, zatímco se je s povzdechem snažil usmířit, jenže ti dva se nedali tak lehce zastavit.

"Heh, v minulém životě si musela bejt hořkej nepřítel."

"Tys byl nějakej medvěd pustošící pole a já lovec najatej na to, aby se tě zbavil."

"Dobře, jdeme. Ztrácíme tu čas."

Mizuki se prozatím trpělivě zdržovala přerušování, jenže teď se do toho konečně vložila a pokusila se násilím změnit téma.

"Jo! Jestli si nepospíšíme, zbudeme ve třídě poslední."

Přidal se k ní okamžitě Tatsuya. Přerušeni jejich rychle vypálenými argumenty se na sebe Leo s Erikou podívali, v očích dýky, potom se okamžitě otočili a obrátili se k sobě zády.

***

Už druhý den začali někteří studenti jednat. 

Tatsuya neměl ponětí, zda je to podle něj moc rychlé, nebo se to dalo prostě čekat. 

Věděl jen, že kdyby přišlo na porovnání nebo ustupování, půjde s největší pravděpodobností o první možnost. 

Erika s Leem byli veselí a optimističtí a Mizuki se zdála být plachá, přestože bezstarostná. 

Jelikož si byl plně vědom svého sklonu k cynismu a náladovosti, považoval Tatsuya za štěstí, že jsou jeho první přátelé na střední právě oni. 

Nicméně nebylo to 100%. 

Zůstávalo zhruba 10-20%. 

Bylo fajn, že nesklouzli k podlézavosti, ale jak se tohle vyvine? Tatsuya nad tím silně zamýšlel. 

"Onii-sama..." 

Miyuki uchopila špičkami prstů lem Tatsuyovy uniformy a její obličej, vzhlížející k němu, byl směsicí úzkosti a rozpaků. 

"Neomlouvej se, Miyuki. Ani v nejmenším to není tvoje chyba." 

Odpověděl Tatsuya pevně, aby ji podpořil. 

"Ano, ale... zastavíš je?" 

"...To by bylo kontraproduktivní." 

"...Máš pravdu. Stejně, když dáme stranou Eriku, Mizučina osobnost je... nečekaná." 

"...Souhlasím." 

Sledujíc je ze vzdálenosti několika kroků – nebo jinými slovy, přímo před sourozenci byla skupinka novopečených studentů, co na sebe zírali s mírně výbušnou těkavou atmosférou. Jedna skupina se skládala z několika Miyučiných spolužáků a zbytek byl, netřeba dodávat, Mizuki, Erika a Leo. 

První dějství se odehrálo v jídelně během oběda. 

Jídelna První střední školy byla podstatně větší než bufet na ostatních středních, nicméně vzhledem k nevědomosti a nejistotě nových studentů byla v tuhle dobu zpravidla přeplněná. 

Ale jelikož ti čtyři odešli z návštěvy specializovaných hodin poměrně brzy rovnou do jídelny, zabrali si bez problémů stůl se čtyřmi místy. 

Byl sice určený pro čtyři, ale protože šlo o lavice ležící naproti sobě, pravděpodobně na jednu stranu namáčknou všechny tři štíhlé dívky. 

Zrovna když byli uprostřed jídla (Leo už dojedl), přišla Miyuki obklopená skupinou studentů a studentek, všimla si Tatsuyi a okamžitě si to namířila rovnou k němu. Tady začala hádka. 

Miyuki se pokusila najíst společně s Tatsuyou. Ne že by byla ten typ, co odmítá komunikovat se svými spolužáky, jednoduše pro ni bude nejpreferovanějším společníkem vždycky Tatsuya. 

Jeden navíc by se ke stolu ještě vešel. Při výběru mezi spolužáky a Tatsuyou Miyuki ani na okamžik nezaváhala. 

Nicméně její spolužáci, a zvláště pak chlapci, se samozřejmě snažili sedět s ní. 

Začali předstírat slušnost se slovy jako "je tu celkem narváno" a "neradi obtěžujeme", jenže při pohledu na Miyučino neochvějné odhodlání přešli k průpovídkám, jako že je nevhodné, aby studentka prvního kurzu seděla u stolu se studenty toho druhého vzhledem k mezeře mezi nimi a nakonec skončili tím, že řekli Leovi, který už dojedl, aby jim uvolnil místo. 

Na tu sobeckou ukázku maximální arogance Erika s Leem málem vybuchli. Tatsuya rychle dojedl, promluvil s Leem a stále ještě obědvajícími Mizuki s Erikou, potom vstal. 

Miyuki se nezvučně omluvila Tatsuyovi s ostatními, než prošla kolem volného sedadla, aby stála při svém bratrovi. 

Druhé jednání se odehrálo odpoledne při návštěvě odborných hodin. 

V laboratoři dálkové přesné magie jinak také známé jako 'střelnice', měli praktickou hodinu třeťáci z třídy A. 

Byla to třída předsedkyně studentů, Saegusy Mayumi. 

Studentská rada nebyla nutně vybírána na základě známek, nicméně předsedkyně tohoto semestru byla zázrakem v dálkové přesné magii, jaký se objevuje jednou za deset let, a škole přinesla nespočet trofejí. 

To se proslýchalo i mezi prváky. 

Také si potvrdili zvěsti o její koketní povaze na imatrikulaci. 

Kolem střelnice byla nabalena spousta studentů, co se pokoušeli zahlédnout její schopnosti, jenže počet návštěvníků byl omezený. Kvůli tomu se mezi mnoha možnými záložníky z prvního i druhého kurzu Tatsuya a spol. velkolepě utábořili v přední řadě. 

Samozřejmě nechtěl vyčnívat. 

Pak během třetího jednání, které právě probíhalo, Mizuki jízlivě vyplivla. 

"Nechtěli byste přestat být takoví ubožáci? Miyuki-san řekla, že chce jít se svým bratrem. Ani jeden z vás nemá právo něco namítat, ne?" 

Jejím protivníkem byl student ze třídy A. Byl to ten kluk, co ho během pauzy viděli v jídelně. 

Co se týče okolností, Tatsuya čekal po škole na Miyuki, jejíž průvod spolužáků ho začal osočovat. Mimochodem, šlo o dívky. Samozřejmě v okolí (Miyuki) se také shluklo hejno mladíků, kteří nejprve tiše přihlíželi, ale tahle zdrženlivost dávno vyprchala těsně následovaná slušností. 

"Nezacházela snad s vámi Miyuki dostatečně dobře? Kdyby s vámi chtěla jít, řekla by to. Jakým právem se snažíte tyhle dva rozdělit?" 

Ten, kdo se nad tím nepřiměřeným chováním studentů prvního kurzu rozohnil jako první, byla, překvapivě, Mizuki. 

Zatímco si zachovávala zdvořilé vystupování, nemilosrdně na ně udeřila. 

Dokonce i teď, když se hádala se studentem prvního kurzu, byla výmluvná co by se za nehet vešlo. 

Ano, všechno začalo naprosto logicky, jenže... 

"Ačkoli musím přiznat, že se nás pokouší rozdělit..." 

Zamumlat si Tatsuya pod vousy. Zřetelně cítil, že se cosi rázně pohybuje. 

"Mi-Mizuki, nespletla ses snad?" 

Po bratrově mumlání se Miyuki z nějakého důvodu spěšně zeptala. 

"Miyuki... nevypadáš trochu zbrkle?" 

"Ech? Ne, nic takového?" 

"A také trochu rázná?" 

Jejich přátelé, zpočátku zmatení až příliš dobrým vztahem mezi sourozenci, se plni soucitu začali čím dál víc vytáčet. 

"Ptali jsme se jí!" 

To byl jeden z Miyučiných spolužáků. 

"Přesně tak! Je nám líto Shiby-san, ale chceme prostě trochu víc času!" 

To byla jedna z Miyučiných spolužaček. 

Leo se jejich sobectví srdečně zasmál. 

"Ha! Takové sebeospravedlňování. Najděte si lepší chvíli." 

Erika s úsměvem sarkasticky odsekla. 

"Kdybyste se fakt ptali, asi byste už od začátku měli její souhlas? Ignorovali jste Miyučiny záměry a nic s ní neprobrali. Na to existují pravidla. Už jste středoškoláci, to nic nevíte?" 

Eričina slova a chování, úmyslně urážející druhou stranu, očekávaně zasáhly jednoho studenta. 

"Sklapni! Jiná třída, navíc plná Plevele, nemá právo zasahovat do záležitostí týkajících se Květů!" 

Kvůli diskriminačnímu charakteru bylo školním řádem použití slova 'Plevel' zakázáno. Studenti se tomu pravidlu ještě pořád postupně učili, ale i tak by se nemělo používat v tomhle kontextu a s tolika lidmi kolem. 

Na tohle chvástání přímo zareagovala, těžko říct zda nečekaně či očekávaně (ve skutečnosti spíš 'očekávaně'), opět Mizuki. 

"Všichni jsme stejní prváci. Jste sice Květy, ale čím jste právě teď lepší než my?" 

Nemluvila nijak zvlášť nahlas, nicméně její hlas zazněl celým školním dvorem. 

"...No." 

Věci se vyvíjí dost špatně, pomyslel si Tatsuya, zatímco si sám pro sebe povzdechl. 

Jeho mumlání bylo přehlušeno vzteklými výkřiky studentů prvního kurzu, takže ho slyšela jen Miyuki stojící vedle něj. 

"...Jestli chceš vidět, o kolik sme lepší, ukážu ti to." 

Ačkoli bylo Mizičuno tvrzení v souladu se školním řádem, bylo zároveň vyvráceno školním systémem. 

"Hah, zajímavý! Každopádně, ukaž!" 

Leo agresivně zareagoval na výhružku studenta prvního kurzu. Když to došlo až sem, nedal se čekat jiný výsledek než 'oko za oko'. 

Právo bylo na Mizučině straně. 

Protože tomu dost dobře rozuměli, ti spokojení se současný systémem, zaměstnanci i studenti, stáli stranou. 

Ačkoli se tu odehrávalo jasné porušení pravidel, drtivá většina jejich situaci ignorovala a dělala, že nic nevidí. 

I když nešlo jen o porušení školního řádu, nýbrž zákona samotného. 

"Tak sleduj!" 

CAD mohli na škole nosit pouze starší členové školní rady a někteří členové výboru. 

Použití magie mimo akademickou půdu bylo pevně stanoveno zákonem. 

Nicméně pouhé držení CAD mimo školu nebylo zakázáno. 

Nemělo by to smysl. 

CAD jsou v současné době nepostradatelnými nástroji kouzelníků, nicméně pro použití magie nejsou nutné. Magie se dá používat i bez nich. Proto zákon nezakazoval pouhé držení CAD. 

Postup pro držitele CAD byl zanechat je před hodinou v kanceláři a vyzvednout si je cestou domů. 

Takže nebylo nijak překvapivé, že studenti měli na cestě ze školy své CAD. 

"Specializovaný CAD?" 

Avšak pokud byly namířeny přímo proti spolužákům, nastala by situace... ne, pohotovost. 

Obzvláště pokud bylo zacílené CAD speciálním typem zaměřeným na útok. 

Jsou dva typy CAD: základní a specializované. Základní typ klade na uživatele větší zátěž, ale obsáhne široký rozsah až 99 sekvencí, zatímco specializovaný typ jich zahrnuje pouze 9, nicméně ovládá subsystémy schopné snížit zatížení uživatele, takže umožňuje rychlejší vyvolání kouzla. 

S povahou specializovaného CAD jsou v něm uloženy sekvence magie agresivního bojového typu. 

BGM křičících přihlížejících, 'hlaveň' specializovaného CAD, vytvarovaného do podoby malé pistole, namířená na Lea. 

Ten student nevyhrožoval naprázdno. 

Obratnost, s níž vytáhl CAD, spolu s rychlostí s jakou zacílil, byly pohyby někoho zvyklého na souboje mezi kouzelníky. 

Velká část magie souvisí s talentem. 

Důležitou roli hrál zároveň rodokmen. 

Hodně studentů prvního kurzu nastoupilo na školu s vynikajícími výsledky ne díky studiu magie na škole, nýbrž díky rodičům, rodinnému podnikání, možná právě odsud získávají bojové zkušenosti. 

"Onii-sama!" 

Ještě než dozněl Miyučin výkřik, Tatsuya natáhl pravou ruku. 

Nebylo možné, aby na něj dosáhl, přesto to udělal. Byl to smysluplný, nebo jen nesmyslný reflex. 

Ať už to bylo jakkoli, v tomhle případě to nemělo smysl. 

To protože— 

"Íík!" 

To byl výkřik studenta prvního kurzu mířícího svým CAD. 

Někdo mu vyrazil z ruky CAD pistoli. 

Před jejich očima mávala ležérně obuškem, který se náhle objevil odnikud, uvolněně se usmívající Erika. V jejím úsměvu nebyl třas ani spěch. Jen od pohledu na její sebevědomou ostražitost se dalo říct, že to od začátku bylo marné. I kdyby se stejná situace odehrála stokrát, CAD studenta prvního kurzu by stokrát odletělo. To bylo jisté. 

"Na tuhle vzdálenost je pohyb těla rychlejší." 

"Souhlasím, ale plánovalas' trefit i mojí ruku, co?" 

Na Eričino triumfální vysvětlení v její uvolněné stráži odpovídal Leo, jehož ruce ztuhly uprostřed chňapnutí po CAD. 

"A~ra, něco takového bych přece neudělala." 

"Nesměj se tomu tak nepřirozeně!"

Jak si Erika přiložila hřbet ruky svírající obušek k ústům a vydala 'ohohohoho', její smích skrýval její pravé úmysly, Leo se blížil ke konci své trpělivosti. 

"Myslím to vážně. Z tvého postoje jsem nedokázala odhadnout, jestli ses chystala k útoku nebo ne. Vypadáš jako idiot, ale tvoje ruce mluví jinak." 

"...Vysmíváš se mi? Vysmíváš se mi přímo do obličeje?" 

"Proto jsem řekla, že vypadáš jako idiot, ne?" 

Zapomněli na 'nepřítele' před sebou a pustili se do další komické hádky, což zarazilo nejen Miyuki s Tatsuyou, ale i všechny ostatní. Jako první se vzpamatoval Miyučin spolužák, který jim čelil. Nebyl to ten student, jehož CAD bylo odhozeno, ale studentka za ním, jejíž prsty se rozeběhly po základním CAD ve tvaru náramku. 

Vestavěný systém se rozeběhl a začal s aktivační sekvencí. 

Aktivační sekvence je návrh magie, program řídící složení magického rituálu. 

Po rozvoji je rozpětí aktivační sekvence přečteno oblastí podvědomého magického zpracování a jsou zapsány proměnné jako například souřadnice, výkon a délka trvání, výsledek je vložen spolu s aktivační sekvencí a vede k dokončení magického rituálu. 

Dokončený magický rituál je převzat z podvědomé operační oblasti a převeden do nejnižší úrovně vědomí, 'kořene', z oblasti mezi vědomím a podvědomím, 'brány', načež může být promítnuta do vnějšího světa jako návrh magického projektu a cíl 'informačních akcí' – ve studiu moderní magie jsou pojmenovány 'Eidos' podle řecké filozofie a odkazují na akci, kdy je dočasně přepsána informace o cíli. 

Informace je spojena s akcemi. 

Pokud je informace přepsána, přepíše se i akce. 

Vzhledem k povaze jevů je psána v psionech, jejichž modifikace vyústí i v dočasnou úpravu akcí v reálném světě. 

Tento magický systém se skrývá pod použitím CAD. 

Rychlost s jakou jsou psiony psány, se nazývá výkon zpracování magie, měřítko, podle něhož mohou být vystavěny, kapacita magie, a síla s jakou magické rituály přepisují Eidos, síla rušení. V současnosti se tyto tři souhrnně nazývají magická síla. 

Dokonce i návrh magického rituálu, aktivační sekvence, je typem psionů. 

Nicméně aktivační sekvence samotná realitu nijak neovlivní. 

Psiony zpracovávané uživatelem se mohou jednoduše zakódovat a pak se vrátí. 

Obecně, tohle je funkce CAD, přijímat psiony používané kouzelníky na přepsání jevu: magického rituálu. 

Specializovaná CAD mají obvykle podobu pistole kvůli použití pomocného mířícího systému zabudovaného do oblasti odpovídající hlavně, koordinační data jsou vložena v okamžiku, kdy je zahájena aktivační sekvence a aby snížili zatížení uživatele výpočtem, nejsou psiony vysílány z hlavně. 

Od kouzelníka k CAD a pak ze CAD zpět ke kouzelníkovi. 

Pokud je tento tok psionů narušen, přestane magie závislá na CAD fungovat. 

Například, pokud je během výpočtu nebo rozšíření náboj psionů vystřelen zvnějšku, bude vzor psionů z aktivačního rituálu zakódován, nepovolí vystavění efektivního magického rituálu a kouzlo smaže. 

Jako teď. 

"Ihned přestaňte! Použití útočné magie na ostatní k jinému účelu než na sebeobranu není jen porušením školního řádu, ale trestným činem!" 

Rozšiřující se aktivační sekvence studentky byla roztříštěna kulkou z psionů. 

Vystřelení psionové kulky, ačkoli jde o nejjednodušší formu magie, vyžaduje velmi přesnou kontrolu, aby zničila pouze aktivační sekvenci a zabránila jakémukoli dalšímu poškození a poukazuje na vynikající schopnost uživatele. 

Po rozeznání majitele hlasu, studentka, co plánovala zaútočit na Eriku, úplně zbledla a nebylo to důsledkem magie. Spadla na jinou studentku a zhroutily se. 

Varování a vystřelená psionská kulka přišly od prezidentky studentské rady, Saegusy Mayumi. 

Její–alespoň co Tatsuya viděl–věčně věků se usmívající obličej, dokonce i teď, v sobě neměl moc vážnosti. 

Nicméně v očích někoho zběhlého v magii byla její malá postava obalená aurou světla z psionů daleko přesahující obyčejné mágy, dodávala jí neporušitelnou atmosféru důstojnosti. 

"Vy jste studenti z 1A a 1E, že?" 

Vyslechnu vás. Pojďte prosím se mnou." 

Tvrdý, dokonce chladný, hlas přišel od dívky vedle Mayumi. Podle představení studentské rady během imatrikulace to šlo o šéfku obecné morálky, třeťačku Watanabe Mari. 

Marino CAD už rozvinulo a rozložilo aktivační sekvenci. 

Nebylo zrovna těžké představit si, kam by vedla jakákoli forma odporu. 

Leo, Mizuki i Miyučini spolužáci beze slova ztuhli. 

Pohnul se, nikoli kvůli vzbouření, postavil se vedle svých spolužáků ztuhlých atmosférou, beze stopy po povýšenosti nebo pýše, ani skleslosti nebo bázně, Tatsuya kráčel odměřeným krokem následován Miyuki, aby se zastavil před Mari. 

Mari vrhla na prváky, kteří k ní náhle došli, tázavý pohled. 

Nezdáli se jí jako zúčastnění. 

Tatsuya bez mrknutí snášel její pohled a v úctyhodné vzdálenosti od ní se zastavil. 

"Omlouváme se, ten žert zašel až příliš daleko." 

"Žert?" 

Marino obočí při těch nečekaných slovech vylétlo vzhůru. 

"Ano. 

Morisaki je proslavený rychlým tasením, takže jsem ho požádal o demonstraci pro budoucí využití, jenže bylo to tak realistické, že se nám to vymklo z rukou." 

Student, co konfrontoval Lea svým CAD, překvapením vykulil oči. 

Zatímco ostatním prvákům se nedostávalo slov, Mari se podívala na obušek v Eričině ruce, zařízení v podobě pistole na zemi a pak vrhla hrůzostrašný pohled na dva studenty, co se pokusili nelegálně použít CAD, s chladným úsměvem se pak obrátila zpátky k Tatsuyovi. 

"Tak proč se ta dívka z 1A chystala použít útočnou magii?" 

"Byla zaskočená. Začít díky podmíněnému reflexu aktivační procesy je opravdu hodno studenta prvního ročníku." 

Jeho výraz při odpovědi byl kamenný, ačkoli hlas měl poněkud troufalý. 

"Tví přátelé byli málem napadeni magií, ale ty přesto trváš na tom, že šlo o žert?" 

"I když to nazvete útokem, vše co se chystala vystřelit, byl jen záblesk oslepující magie. Nebyl na úrovni, kdy by způsobil oslepnutí nebo poškození." 

Opět se ozval hromadný nádech. 

Úšklebek se změnil v obdiv. 

"Úúúú... vpadá to, že se ti nějak podařilo přečíst aktivační sekvenci, ještě než byla rozvinuta." 

Aktivační rituál je obrovský blok dat pro vystavění magického rituálu. 

Kouzelníci mohou intuitivně odhadnout, jaký efekt bude rituál mít. 

Při pohledu na to, jak se magický rituál mísí s Eidosem a jaké části by neměly být ovlivněny, je možné přečíst a pokusit se o dohad, jaký dopad bude magický rituál mít. 

Nicméně aktivační sekvence samotná je prostě kus dat představujících obrovské množství informací, a dokonce i kouzelník, co ji rozmisťuje, s ní může dynamicky pracovat pouze v podvědomí. 

Proto akt přečtení aktivační sekvence vyžaduje výčet nekonečných řetězců obrazových dat a následné reprodukování jejich obrazu v mysli. 

Obyčejně takové věci nelze vědomě provést. 

"Nejsem dobrý v praxi, ale svými analýzami jsem si jistý." 

Jako by o nic nešlo, Tatsuya vyloučil tu šílenou dovednost jediným slovem, 'analýza'. 

"...Tvé dezinformační schopnosti jsou také celkem něco." 

Její pohled byl něco mezi hodnocením a zíráním. 

Osoba, která vystoupila, aby ochránila svého bratra od snášení tíhy vyšetřování, Miyuki, přistoupila dopředu. 

"Jak řekl můj bratr, tohle všechno bylo opravdu jen nedorozumění. 

Velmi se omlouváme, že jsme vás obtěžovali, senpai." 

Bez sebemenší zákeřnosti se hluboce uklonila a jako by se tím rozptýlil nepříjemný pocit, Mari odvrátila zrak. 

"Mari, už je to v pořádku. 

Tatsuyo-kun, vážně šlo jen o demonstraci, že?" 

Kdy mi začala říkat křestním jménem? pomyslel si Tatsuya, avšak nemohl odmítnout Mayuminu včasnou pomoc. 

Když se stejným kamenným výrazem, který měl až do teď, přikývl, Mayumi nasadila jaksi triumfální – jako by říkala 'dlužíš mi~' – úsměv. 

"Není zakázáno, aby se studenti vzájemně učili, ale z hlediska procvičování magie máte zakázáno ji provádět. 

Tohle se vyučuje ve třídě v prvním semestru. 

Co se týče samostudia v procvičování magie, je nejlepší se ho zdržet." 

Vrátíce se ke svému pohřebnímu vzhledu jakmile Mayumi dokončila svou řeč, Mari také přispěla svou trochou do mlýna. 

"...Protože to řekla prezidentka, nechám to pro tentokrát plavat. Nicméně podruhé už nic takového nechci vidět." 

Aniž by vypadali na nesmiřitelné nepřátele, společně se narovnali a poklonili se. Mari se otočila. 

Ale po jednom kroku se zastavila a zády k nim se zeptala. 

"Tvé jméno?" 

Jak otočila hlavu, v dlouhých zúžených očích se jí odrážel Tatsuyův vzhled. 

"Student 1E, Shiba Tatsuya." 

"Budu si to pamatovat." 

Povedlo se mu držet jazyk za zuby těsně předtím, než mu málem instinktivně uklouzlo 'žádný problém', Tatsuya spolkl povzdech. 

*** 

"...Nemysli si, že ti něco dlužim." 

Jakmile byly vedoucí z dohledu, jednal těmito slovy jako první student prvního kurzu, kterého Tatsuya zachránil, díval se na něj a toliko řekl pichlavým hlasem. 

Tatsuyův výraz byl spíš jako 'ach bože'. 

Všichni jeho přátelé se tvářili podobně. 

Ulevilo se mu, že tahle obyčejně zbytečně nadšená osoba tu nebude přinejmenším přehánět, Tatsuya vrátil pohled studentovi kurzu A, kterému se najednou vrátila kuráž. 

"Na to jsem ani nepomyslel, takže neměj péči. 

Co tě z toho dostalo nebyl ani tak můj nenucený jazyk jako spíš Miyučina upřímnost" 

"Udělala jsem to, protože ačkoli je Onii-sama dobrý v usmlouvání lidí, má problémy s jejich přesvědčováním." 

"Přesně tak." 

Jeho umělý vzhled plný výčitek zmizel, nahradil ho vřelý úsměv. 

"...Mé jméno je Morisaki Shun. Jak sis myslel, jsem z rodu Morisaki." 

Při pohledu na vřelé škádlení mezi sourozenci jeho nepřátelství jaksi vybledlo a představil se. 

"Jen říkám, že zas až tak o moc nejde. 

Ve vizuálních materiálech jsem viděl spoustu praktických příkladů." 

"Ach, když to teď zmiňuješ, myslím, že jsem je předtím také viděl." 

"Právě sis vzpomněl, co. Jak jsem předpokládal, Tatsuya je na úplně jiné úrovni než ty." 

"Taková blahosklonnost. Idiot, co se pokusil popadnout Houki uprostřed aktivace nemá právo mluvit o úrovních." 

"Ach? Komu to říkáš idiot, idiote?" 

"Uhm... to je vážně nebezpečný. Psiony produkované aktivačním rituálem jiného kouzelníka můžou být zamítnuty tvým vlastním podvědomím..." 

"To říkala. Chápeš?" 

"I ty, Eriko-chan, jasné? Nepoužívej své ruce tak přímo, mohla jsi schytat zásah 1000 krát." 

"To je v pořádku. Má to záštitu." 

Jak se rozhovor mezi jeho přáteli, svým vlastním způsobem smysluplný, konečně posunul jejich směrem, Tatsuya s Morisakim si bez pohnutí vyměňovali pohled. 

"Pořád tě neuznávám, Shibo Tatsuyo. Místo Shiby-san by mělo být mezi námi." 

Po té poznámce, aniž by čekal na Tatsuyovu odpověď, Morisaki odešel. Pravděpodobně to řekl právě protože šlo o větu, co nesnesla odpověď, čehož si byl jeho soupeř plně vědom. 

"Najednou mi říká plným jménem, hm." 

Zamumlal si Tatsuya pro sebe sotva slyšitelným hlasem, Morisaki se mimoděk otřásl. Bylo nepravděpodobné, že by tu jeho tvrdohlavost končila. Nicméně vypadalo to, jako by byla pýcha součástí jeho povahy. 

Miyuki vedle něj, při zaslechnutí jeho šepotu, se zdála být znepokojená. Vždycky měla strach, že bratrův talent na vytváření nepřátel je pro něj nevýhodou. 

Ale spíš než to měla dost Morisakiho předsudků. 

"Onii-sama, můžeme se vrátit?" 

"Ano, máš pravdu. Leo, Chibo-san, Shibato-san, pojďme." 

Sdílíc pocit duševní únavy oba kývli na ostatní a měli se k odchodu. 

Jako by se je chystaly odříznout a ještě věci zhoršit, pár dívek ze třídy A jim zastoupilo cestu, avšak jejich řeč těla jasně naznačovala, že nemají v úmyslu dnes ještě něco udělat. 

Vyměnili si pohled s Miyuki, ta chvíle se vlekla. 

Miyuki pochopila záměr svého bratra, chystala se s nimi rozloučit, ale pak otevřely ústa. 

"Jsem Mitsui Honoka. Omlouvám se za všechno, co jsem předtím řekla." 

Uklonila se náhle, naprosto upřímná, zanechala Tatsuyu poněkud na rozpacích. 

Tahle dívka, která předtím neskrývala své elitářství, jako by přinejmenším prodělala naprostý obrat. 

"Děkuji, že jsi mě chránil. Morisaki-kun to odmávl, ale díky tobě, Onii-san, se z toho nestal obrovský problém." 

"...To nic nebylo. Ačkoli, prosím přestaň s tím 'Onii-san'. Jsme přeci studenti stejného ročníku." 

"Rozumím. Tak jak ti mám tedy říkat..." 

V očích jí vzplálo divoké přesvědčení. 

Bylo by hezké, kdyby se z tohohle nestala nepříjemnost, pomyslel si, zatímco pečlivě volil odpověď způsobem, který by neskončil nespokojeností. 

"Tatsuya je v pořádku." 

"...Dobrá. 

A také, um..." 

"...Co je?" 

Po rychlém očním kontaktu si Miyuki stoupla před Honoku. 

"...Můžeme s vámi jít na zastávku?" 

Nervózně, avšak s odhodláním skrytým ve tváři, se Honoka zeptala, jestli by je mohla doprovodit. 

S jistým překvapením, ani ne nad Honočinými slovy jako nad nečekaností celé věci, si Erika s Mizuki vyměnily pohledy. 

Jelikož ony dvě, plus Leo a samozřejmě ani sourozenci Miyuki s Tatsuyou, neměli důvod odmítnout tak to ani neudělali. 

*** 

Cestou zpátky na zastávku vládla choulostivá atmosféra. 

Členové byli Tatsuya, Erika a Leo z třídy E, společně s Miyuki, Honokou a Kitayamou Shizuku z třídy A, dívkou, která chytila Honoku během Mayumina objevení předtím. 

Vedle Tatsuyi šla Miyuki, z druhé strany, z nějakého podivného důvodu, Honoka. 

"...Takže, ten kdo pomáhá Miyuki s uspořádáním je Tatsuya-san?" 

"Ano. Nejvíc v pohodě se cítím, když svěřím věci svému bratrovi." 

Odpověděla Miyuki hrdě na Honočinu otázku. 

"Jen jsem to trochu upravil. Miyuki má úžasnou schopnost zpracování, takže na straně CAD není požadovaná moc velká péče." 

"I tak, s pouhou jednoduchou znalostí zařízení OS toho moc neuděláš." 

Do rozhovoru se zapojila Mizuki vykukující vedle Miyuki. Soudě podle Tatsuyova lehkého úsměvu při odpovědi to nebylo moc efektivní. 

"Nemám schopnosti, abych se dostal k jádru systému CAD. To je na mě moc." 

"Tatsuyo-kun, mohl by ses podívat i na moje CAD?" 

Ohlédl se, Leo s Erikou. 

Důvod proč Erika změnila odkazování na Tatsuyu z 'Shiba-kun' na 'Tatsuya-kun' byl, protože mu tak říkala i Mitsui-san, takže je to v pořádku, usoudila jednostranně. Výměnou mi můžeš taky říkat jen Erika, podstrčila mu podmínečně. 

Přirozeně, Mizuki také trvala na obchodu, a všechno se pěkně rychle stalo oficiální. 

"Nemožné. Nedůvěřuji ve svou schopnost vypořádat se s tak specializovaným CAD." 

"Ach ha, vážně seš celkem něco, Tatsuyo-kun." 

Dalo se těžko odhadnout, zda to myslel Tatsuya vážně nebo byl jen skromný, nicméně Eričina reakce byla jednoduše chvála. 

"Proč?" 

"Došlo ti, že je to moje CAD." 

Zasmála se vesele Erika po Tatsuyově otázce, zatímco točila zataženým obuškem pomocí popruhu připojenému k rukojeti. 

Nicméně v očích měla záblesk, který ten prostý úsměv přesahoval. 

"Ech? Ten obušek je zařízení?" 

A opravdu, jako by na zavolanou vykulila Mizuki překvapením oči a Erika jen dvakrát rychle spokojeně přikývla. 

"Díky za tvou normální reakci, Mizuki. 

Kdyby si toho všichni všimli, schytala bych to." 

Naslouchajíc této výměně se Leo ptal dál. 

"...Kam to má zabudovaný systém? Podle toho pocitu předtím to není úplně dutý, ne?" 

"Bez štěstí. Na rozdíl od rukojeti je naprosto dutej. Zvyšuje sílu použitím techniky vyrytých pečetí. Posílení magie je tvoje pole působnosti, ne?" 

"...Technika přejímá geometrický vzorec a vyryje ho do citlivé slitiny, co se aktivuje vlitím psionů, správně? 

Když to uděláš, nemělo by z toho prosakovat značné množství psionů? Celkem často ti pak dojde pára, ne? 

Vyryté pečetě jsou na prvním místě celkem neefektivní, takže sem si myslel, že jde v dnešní době o ne moc využívanou techniku." 

Na Leovo poukázání se Eričiny oči rozšířily trochu překvapením i obdivem zároveň. 

"Óóó, vážně tvoje pole působnosti. 

Ale je tu ještě jedna věc. 

Posílení je třeba jen v průběhu rozšíření a v okamžiku dopadu. Pokud v těchto chvílích omezím emisi psionů, moc jich nevyplýtvám. 

Funguje to na stejném principu jako přilbodrtič... ech, co se stalo, lidi?" 

Jak směs obdivu a šoku naplnila vzduch, položila jim Erika tuhle otázku, 

"Eriko... jsem si celkem jistá, že něco jako přilbodrtič bylo klasifikováno jako tajemství nebo tajemná technika. 

Což je mnohem úžasnější než pouhé vyzařování velkého množství psionů." 

Odpověděla Miyuki za všechny. 

Upozornila na to spíš náhodně. 

Soudě dle Eričina výrazu se dost lekla. 

"Tatsuya-kun i Miyuki-san jsou úžasní, ale Erika-chan taky... 

Jsou snad na naší střední normální lidé vzácní?" 

"Nemyslím si, že by na naší magické střední byli vůbec nějací normální lidé." 

Při Mizučině přirozené poznámce Kitayama Shizuku, až do teď tichá, s krajní přesností odsekla a jádro věci se rozptýlilo všemi možnými směry.