neděle 1. listopadu 2015

Toradora!: Volume 2 – Kapitola 2

Kapitola 2

S koncem prázdnin přišel časně ráno další šok.
Byla jen chvíle po osmé.
Jejich třídní přijela dřív než jindy a tak začala dřív i třídnická hodina,
"Óóó..."
---Propuklo peklo.
Tohle je asi ten druh situace, na kterou ta fráze sedí. Ryūji, neschopen ubránit se výkřiku, se nevěřícně posadil. Dalo se tomu jen těžko věřit, nebo tomu spíš ani věřit nechtěl. Jenže nevypadalo to jako sen.
S ústy dokořán se otočil na Kitamuru a rychle prohlásil: "O tomhle jsem nic neslyšel." ale Kitamura s nonšalantním výrazem prostě ležérně zvedl ruku s "Hej".
Každopádně nemohl prostě ignorovat skutečnost.
Částečně ztuhlý byl Ryūjiho pohled třikrát horší než obvykle a nemohl udělat nic jiného, než tu pekelnou situaci přijmout takovou, jaká byla.
Zdroj jeho úzkosti vešel do třídy se štíhlýma nohama a nádhernými vlasy kývajícími se na každém kroku.
S trochu rozpačitým úsměvem mířícím přímo před ni, se její úsměv téměř dokonale rozplýval v něžném ranním slunci. Opravu, zatímco pomalu zvedala oči---
"Dneškem počínaje zde budu studovat; jmenuji se Ami Kawashima. Těší mě."
---Rozhodně čistý a ryzí vzhled.
Tohle je směšný.
"...Jak, se věci, vyvinuly takhle..."
Nikdo nevěnoval sténání pozornost. A naprosto lhostejný k šokovanému Ryūjimu, zbytek třídy pokračoval,
"E, ech, nebyla v časopise?!"
"Co?! Fakt?! Ale je vážně roztomilá!"
"To nemůže být pravda", "To musí být lež", "Neuvěřitelný, to je neuvěřitelný"... Dívky, které rády sledovaly trendy, byly zdrojem toho celého zmatku. Téměř všichni kluci, na druhou stranu, se chovali podezřele utlumeně, zůstávali podivně zticha a prostě zírali, okouzleni vášnivýma očima čistého anděla na pódiu. Noto Hisamitsu, Ryūjiho kamarád s brýlemi s černými obroučkami, který seděl trochu vpředu a stranou, se velmi pomalu otočil,
"Jackpot...!"
Zamumlal vřele, jako by ho to z hloubi srdce těšilo, podíval se na Ryūjiho a pevně zaťal ruku v pěst.
"...J, jo..." odpověděl Ryūji neurčitě, ale místo toho, aby mu taky stiskl pěst, prostě polkl.
Ami tam na pódiu vypadala krásně. Pokožku jako by měla ještě hladší a světlejší než včera; a velké oči podobné klenotům jako kdyby zářily ještě jasněji. Aniž by se zapomněla usmát, naklonila při prohlížení třídy hlavu na stranu. Její poněkud nedospělý vzhled nejpravděpodobněji způsobovala její drobná brada, ale měla dokonale osmičkovou postavu. Ami byla absolutním ztělesněním krásy, skoro až zakrývajícím jeho smysl pro realitu. Ryūjiho naprosto rozbolela hlava.
Kradmo se ohlédl, aby se podíval na místo kdesi uprostřed třídy. Právě teď tam seděla osoba, od které očekával největší šok. Byla jí Taiga.
Všiml si jí.
Potom,
"...Och..."
Okamžitě se odvrátil. Dělala obličej, který neměl nikdo vidět.
Obočí měla zdvihnuté tak, že bylo skoro svislé a oči vlhké, jako kdyby zkapalnily v hustě bublající tok lávy. Rty podobné růži se viditelně třásly a byly zlověstně pokroucené; obličej měla nafouklý, jako by držela v ústech bombu, možná ukázka jejího stěží ovládnutého hněvu vůči světu, který nemohla vystát. Jako by ta osůbka se slabým tělem mohla zemřít z prostého střetu s jejím pohledem.
Ze svého místa si Ami mohla pravděpodobně všimnout Taigy valící na ni zprostředka třídy svůj vražedný úmysl. Jen na okamžik nadzdvihla Ami nepatrně obočí. Nicméně chovala se, jak se dalo čekat od profesionála zvyklého na pozornost veřejnosti.
"Říkejte mi prosím Ami!"
S bezchybně předstíranou nevšímavostí se půvabně a upřímně usmála. Ale ten čin samotný víc než stačil, aby v Ryūjim vzbudil bázeň. Ženy, to sou všechny takový? Otřásl se náhlým zamrazením, mimoděk zapnul knoflík na své rozhalené gakuran uniformě.
"Třído! Vycházejte se svojí novou kamarádkou! Tak, teď ji uvítejte!"
Podivně pokročující od jejich uvítacího potlesku jejich třídní učitelka, dobře zavedená žena na vdávání, Juri Koigakubo (29) zvýšila hlas. S přehnanou familiérností objala Ami kolem ramen, "Všechno jsou to dobré děti, takže s nimi budeš hned vycházet!" prohlásila, zatímco zaujala vítěznou pózu... Zajímalo by ho, jestli se přes prázdniny něco stalo, jelikož její osobnost se viditelně naprosto změnila. Nosívala módní růžové komplety, ale právě teď na sobě měla hrubý svetřík s kapucí,
"Tak tedy, tohle je nový začátek třídy 2-C~!"
Zvedla energicky palce nahoru.
"...Tch."
Zdálo se, že ani mlasknutí od Taigy vyzařující dusivou auru nelibosti, zatímco zdola vzhlížela vzhůru, nestačilo, aby jí zničilo náladu.
"...Hej, nech toho zvuku. Zkus se alespoň pro jednou šťastně usmát!"
"...Tch."
"...Jen pro dnešek, pokud můžeš, uvítej naši novou kamarádku."
"...Tch."
Nugunuguu--Snížila se na vydávání zvuků bez artikulace a náhle se chytila za hlavu. Skoro jako by udělala kotrmelec, otočila se a skončila na katedře viditelně v depresi, obličej si skrývala rukama.
"S, Slečno Yuri...?"
"Um, jste v pořádku...?"
Není divu, že třídu ta scéna poměrně umlčela, zatímco Ami stojící opodál už se při té podívané neusmívala. Žena na vdávání po plných patnácti vteřinách vzhlédla. Zatímco se s lehce svěšenou hlavou trochu třásla, zněla lítostivě, jak s jistými obtížemi začala mluvit o svých soukromých záležitostech.
"...Během prázdnin, jsem, svojí poslední šanci...úplně poslední šanci...selhala jsem...~! Takže jsem si říkala, že se musím snažit ze všech sil, musím tvrdě zabrat v práci, jenže, jenže... Zapomeňte na to! Stejně by to nikdo z vás nepochopil! Vy, až budete starší, určitě to pochopíte, takže...! Kitamuro-kun, postarej se prosím o zbytek!"
"Dobrá."
Když byl vyzván, Kitamura vstal, otočil se k třídě a promluvil:
"Všichni mě prosím poslouchejte. Ami je vlastně moje dlouholetá kamarádka. Nevěděl jsem, že sem přestoupí, ale snažte se s ní prosím vycházet. No, to je k dnešní třídnické hodině vše. Vztyk! Úklon!"
'Dost už~'---Uprostřed hlučné třídy vybuchl jako bomba žalostný sten ženy na vdávání, než se vytratil do nicoty.

* * *

"Ka, Kawashimo-san, můžu ti jí přisunout?!"
"Ne, já to udělám!"
"To já ti jí rozhodně přendám!"
"Ne, ne, vyber si mě! Nebo si prostě sedni a nech to na mně."
Kolem Ami se v mžiku vyrojil dav kluků, kteří se jí chystali přisunout lavici a židli. Ti rezervovanější závistivě sledovali dav zpovzdálí. Jako by ji všichni chtěli tak či onak poznat a to, zda byli blízko nebo daleko, bylo pouze otázkou asertivity.
"To je dobrý, dobrý! To přece zvládnu sama! Nejsem vůbec slabá, víte!"
Takže aniž by kohokoli požádala o pomoc, zvolala 'Joišo!' a štíhlýma rukama zvedla lavici.
"Ach, pozor!"
"Kawashimo-san, nech nás ti pomoct!"
"Řekla jsem, že je to v pořádku, tak žádný strach!"
Zatímco se proplétala davem kluků, co se jí snažili pomoct, rychle se na vlastní pěst přestěhovala.
"...Vidíte! Neříkala jsem vám to? Tohle není problém."
Položila lavici i s židlí na určené místo a usmála se šťastným, andělským úsměvem. S tímhle vývojem událostí kluci rychle ztratili záminku mluvit s ní. Neochotně odešli s klidným, "Kdyby něco, pomůžeme ti!", a nahradily je dívky.
"Ééé, Kawashimo-san, to jsi přenesla sama? Mohla jsi o to požádat kluky."
"Přesně, přesně, nebo mám spíš pocit, že si s tebou všichni chtěli zoufale promluvit. Sem si jistá, že by byli nadšení, kdybys je využila."
Tváří v tvář dívkám nasadila Ami ještě zářivější úsměv, než ukázala chlapcům a rukama hravě mávala před obličejem.
"To nevadí~, tohle je hračka! ...Teda to jsem řekla, ale, jen mezi námi, vlastně jsem ten typ, co je při rozhovoru s klukama hned děsně nervózní."
"Ech, vážně?"
"Jo. A moc děkuju, že jste si se mnou přišly popovídat! Tohle je poprvé, co se mi to stalo, jsem tak šťastná! Víte co, klidně mi říkejte jen Ami!"
Potom co zdvořile řekla tohle všechno, se chystala posadit, když,
"A-au!"
Praštila se do holeně o nohu stolu. Se skoro až komicky zkřiveným obličejem vypadala, že ji to opravdu bolí.
"Ááá, jéžiš! To je trapný! I když jsem chtěla vypadat elegantně po všech těch potížích s přestupem. Asi jsem nakonec směšný typ~!"
V odpovědi na Amiinu podceňující se řeč dívky se smíchem promluvily.
"Kawashimo... Chci říct, Ami-chan, copak jsi doopravdy nemotora?"
"Nějak to vypadá hrozně přirozeně! Chjo, přestože máš takové štěstí, že jsi tak roztomilá, proč se tváříš takhle legračně?"
"Neříkej, že je to vtipné nebo tak něco~! Vážně jsem chtěla být elegantně cool~!"
Hahahahaha~---Takhle nějak to probíhalo.
Mezi tím, s bradou položenou na rukou, jak tak seděl u okna, Ryūji tiše pozoroval vzrušený kroužek soustředěný kolem Ami. Bez svého obvyklého lesku vypadaly jeho oči neobvykle prázdné, jak se zajímal, Takže dokáže zahrát i tohle?. Z nějakého důvodu přestal dívkám tak trochu věřit.
Jak nad tím uvažoval, náhodou se setkal s Aminým pohledem. Zatímco pootevřenými ústy utrousila 'Ach', zamrkala svýma obrovskýma očima, jako kdyby ji to překvapilo. Ryūjiho napadlo, jestli si vážně teprve teď uvědomila, že je ve stejné třídě, aniž by si všimla Taigy. Ami na něj ukázala svým štíhlým prstíkem,
"Ééé, no ne! Není to Takasu-kun?"
"..."
Byla to věc reflexu.
Instinktivně se odvrátil, jako by nic neslyšel. Vypadalo to přesně jako by se odtáhl od něčeho nepříjemného. Přestože šlo jen o okamžik, napadlo ho, jestli nezanechal příliš špatný dojem ...ale neměl sebedůvěru na to, aby se na Ami podíval znovu. Takže zatímco si udržoval nucenou nepozornost, mohl akorát tak poslouchat, jak dívky pokračují ve svém živém rozhovoru.
"Ami-chan, ty znáš Takaseho?! Jak?!"
"No, když jsem šla s Yūsakuem do rodinné restaurace, náhodou jsme na sebe narazili, tak nás představil, ale... z nějakého důvodu to vypadá, že mě asi nemá rád? Jen se podívejte, zrovna mě odbyl..."
Asi měla v úmyslu být diskrétní, nicméně její hlas snadno dolehl až k Ryūjiho uším. Ne, možná to tak udělala naschvál, aby jí slyšel... Ani by ho to nepřekvapilo.
"Ééé, co se týče Takaseho, je to prostě asociál, takže to není tak, že by tě nesnášel. Určitě se jen stydí."
"Přesně tak, než jsme se stali spolužáky, všichni jsme si mysleli, že je největší delikvent a hrozně se báli se k němu přiblížit kvůli tomu jeho věčně věků děsivýmu obličeji, víš."
---'Vypadal zle, protože se choval nespolečensky.' Ryūji prostě zíral z okna, ale osobně ho to opravdu zranilo.
"Takže Takasu-kun není špatný či tak něco?"
"Je jen trochu jiný. Prváci a lidi z ostatních tříd se ho asi pořád bojí, ale Ami-chan se nemusí ani trochu strachovat!"
"Přesně!"
"Éé... Tak takhle to je..."
Zá~bava... Cítil na zátylku hodnotící pohled. Jejich hlasy se mu otíraly o krk jako nesnesitelné svědění. Už nedokázal předstírat, že neposlouchá, i když to bylo jen na chvíli. Nastavil tomu svědění záda, zatímco pohledem bezděčně zakotvil na Ami.
Potom---se Ami usmála. Vyvedený z míry, Ryūjiho výraz nabral lesk podobný ostrému noži.
Přestože se střeli jen na okamžik, byly Aminy oči zjevně vlhké.
Ihned se s úsměvem obrátila k dívkám, vrátila se zpátky do jejich skupinky, ale... nějak vypadala ponořená do nevyslovitelného smutku. Nedokázal ten obrázek vymazat z paměti, jako by se mu vryl do sítnice. Spíš než vztek nebo hořkost byla v jejím pohledu úzkost a nějakou dobu tam živě setrvala. Stále uprostřed skupinky veselých lidí, byly Aminy oči obestřeny tupým světlem podobným odrazu na klidné hladině. Se vzhledem, jako by jí to tajně rvalo na kusy, Ryūji cítil, že slyší její hlas bezhlesně říkat. 'Hej, proč jsi ke mně tak chladný...?'
"...N, ne, to jsem nechtěl...vážně ne."
Ryūji rázně zavrtěl hlavou a vymazal tu vzpomínku z hlavy. Tak to nebylo, nebylo, asi ne.
Přestože by měl vědět, jak strašlivá její krása byla, jelikož byl včera svědkem její pravé povahy, balancoval na hranici nechat se podvést její zdrženlivě pěknou fasádou.
Dal se dohromady, vstal a přešel ke Kitamurově lavici. S tím, jak se věci měly, si nemohl být jistý, zda nejsou jeho vzpomínky na včerejšek jen snem... Snadno by tomu uvěřil. Potřeboval si promluvit s někým dalším, kdo byl svědkem onoho dění.
"Hej, Kitamuro... Není to zvláštní?"
Když Ryūji pohybem hlavy odkázal na Ami s ostatními, Kitamura věnoval hlučné skupince pohled, než si s hořkým úsměvem povzdechl.
"Ach. Přesně jak jsem čekal, vážně ví, jak si naklonit lidi, co."
"...Proč jsi mi včera neřekl, že přestoupí?"
"Hmm? Fakt jsem to nezmínil?"
"Nedělej blbýho. Vážně mě to dost překvapilo."
Ryūji se opřel o Kitamurovu lavici a tiše svého kamaráda pokáral. V očích měl při pohledu na něj nesmírnou intenzitu ale Kitamura samozřejmě věděl, že to nedělá naschvál, takže se zlehka poškrábal na hlavě a zasmál se,
"Moje chyba, promiň. Jak bych to jen... Doufám, že tu Ami bude s ostatními pořádně vycházet i se svou přirozenou povahou. Takže když jsme se včera setkali, rozhodl jsem se nezmínit, že chodíte na stejnou střední. Věděl jsem, že kdybych to udělal, začala by se úplně přetvařovat a okamžitě klamat."
"...Neudělala to snad včera i tak?"
"Alespoň ukázala své pravé já Aisace. A tys to viděl taky. Ne?"
"Chceš snad ukázat její pravou osobnost? Tím akorát opovrhne."
"Neplánuju to tu samozřejmě rozhlašovat. Na to nemám konec konců právo. Ale doufám, že to nakonec vyjde najevo. Rozhodně to bude lepší možnost, než podvod, a to i pro Ami. ---Jestli tím ve výsledku opovrhne, možná ji to přesvědčí."
"...Přesvědčí, jo... Moc nechápu, co tím myslíš."
"Vážně? Hm, a to jsem si myslel, že jsem to řekl srozumitelně..." Kitamura si se smíchem sundal brýle a vyčistil je hadříkem, věnoval Ryūjimu pohled svých nečekaně velkých očí.
"Vůbec to není tak, že bych nenáviděl Amino pravé já. Chci ukončit celou tu přetvářku. Myslím, že je nejlepší, když jsou lidi sami sebou. Abych pravdu řekl, jsem trochu smutnej, když mě přivítá tou svojí maskou... Zhruba od doby, kdy začala s modelingem, si začala hrát na hodnou holku i přede mnou... Každopádně myslím, že by bylo pěkné, kdyby jí mělo víc lidí rádo pro to, jaká doopravdy je. Takhle jsem to myslel."
Při pohledu do očí vášnivě idealistického a spravedlivého muže se Ryūji z nějakého důvodu nezmohl na odpověď. Ačkoli byla jedna věc, kterou chtěl říct.
To se asi nestane. Nic víc.

Automat na pití se měl používat během odpolední přestávky, ale nevadilo to, pokud si toho nevšiml nikdo z přísných učitelů. Hlavně druháci, jejichž třída byla hodně blízko k oddělené dvoupatrové budově s prodejními automaty, neustále pravidlo porušovali.
Jakmile skončila poslední třetina matematiky, odešel Ryūji ze třídy s nějakými drobnými, aby pravidlo porušil a koupil si pití. Z domova si přinesl trochu vlažného čaje, ale dnešek byl nečekaně stresující. Potřeboval udělat alespoň tohle, aby se uklidnil.
V oddělené budově rychle prošel prázdnou chodbou, než zastavil před třemi prodejními automaty seřazenými vedle sebe u podesty. Měl by si dát kávu nebo sodu; zatímco škudlivě přepočítával své jmění, bylo načase vybrat si.
"Promiňte!"
Najednou se ze strany objevila bílá ručka a zablokovala Ryūjiho vkládajícího mince do automatu. Překvapený tím náhlým přerušením se otočil,
"...Och..."
A jeho překvapení ještě vzrostlo.
"Ehe, takže automaty jsou tady, jo?"
Přímo před ním rozkvetl andělsky nevinný úsměv.
Ten kdo se s pohledem na něj sladce usmíval, byl zdrojem jeho stresu---Ami.
Se zářícíma očima naklonila hlavu,
"Zajímalo by mě, co si chtěl Takasu-kun vybrat. Nech mě hádat, hmm... Co třeba tohle?"
Ze všech možností vybrala nejodporněji vypadající energy drink a ukázala na něj růžově nalakovaným nehtem.
"Ech?! ...Ne... To...V, vlastně jsem chtěl kávu."
Poté co ostudně nervózně odpověděl vzrušeným hlasem, Ami řekla 'Aha', jednou kývla a stiskla tlačítko s kávou. Pak se k Ryūjimu otočila a obdarovala ho plechovkou, která se hlasitě vykutálela ven.
"Tady máš. To je na mě. Vlastně jsem viděla, jak odcházíš ze třídy a sledovala tě sem."
"Co? P, proč?"
Jelikož ztuhl a nechápal, co se právě stalo, nechal si do rukou obratně vložit plechovku. Ami dala do automatu další mince, aniž by mu odpověděla,
"Co bych si asi tak měla dát...Že by tohle?"
Po chvíli přemítání stiskla obyčejný čaj. Zvuk padající plechovky ho vrátil na zem, ale už bylo moc pozdě,
"Ach, počkej chvíli! Tady, kup si ho za tohle!"
Rychle se jí pokusil vtisknout své drobné, jenže Ami naházela své peníze do automatu už před notnou chvilkou. Potom vzhlédla.
"No, už jsem si ho koupila."
Trochu vyplázla jazyk a se zlomyslným výrazem pokrčila rameny.
"Ne, to není správné. Prostě není. Tak si místo toho vezmi mojí kávu."
"Ne, to je dobrý, dobrý! Ber to jako omluvu za včerejšek."
"Omluvu, jo..."
"Hej, nevypijeme si to rovnou tady?"
S těmito slovy Ami rychle plechovku otevřela a aniž by počkala na Ryūjiho odpověď, usrkla si svého ilegálně získaného pití.
S tímhle stavem věcí ji tu samozřejmě nemohl nechat, byl to přece její první den tady.
"...Koupit si pití mimo odpolední pauzu je porušením školních pravidel."
"Vážně? Ale zrovna ty máš co říkat, Takasu-kun, vždyť jsi sem přišel právě proto."
"...Asi máš pravdu. Díky... Na zdraví."
Ryūji nemohl dělat nic jiného, než se s ní dát kávu. Zatímco pili, všechno ztichlo, až na lehce melancholické tiché hučení prodejních automatů. V pokusu skrýt svůj neklid věnoval Ami postranní pohled, ale nemohl se přinutit promluvit jako první. Prostě nevěděl, o čem by si měli povídat. Takže se samozřejmě zrovna teď neobjevil ani žádný další student, ani přísný učitel.
"Páni... Je zima. Je super, když mrzne."
Ten kdo promluvil jako první, byla Ami, konečkem prstu si otřela vlhké rty. Vedle Ryūjiho se opřela o jeden z automatů,
"Tohle stranou, celkem mě překvapilo, když jsem zjistila, že jsem s tebou ve stejné třídě. Dokonce i s Aisakou... Yūsaku o tom včera neřekl ani slovo."
Usmála se přívětivě, jako by říkala 'Viď?'. Ale Ryūjimu se s neurčitým přikývnutím leda tak vrátil ztuhlý výraz. Tím pádem zákonitě zdivočely i jeho oči. Dokonce i když opomenul Aminu skutečnou osobnost, byl najednou sám s neskutečně krásnou dívkou, kterou moc neznal, díky čemuž se cítil stísněně.
Nicméně Ryūji si nebyl jistý, jestli Ami vnímala jeho odpověď.
"...Hej, Takasu-kun."
Odtáhla se od něj a stoupla si přímo před něj. S jemně zářícíma, zdrženlivě pozvednutýma očima a slabě se chvějícími řasami hrubě zašeptala: "...Zajímalo by mě, jestli ti Aisaka-san náhodou něco neříkala... Přestože opravdu neexistuje nic, co bych mohla udělat, kdyby ano... Jenže, víš. Doufám, že na včerejšek prostě zapomeneš. Je to... i pro Aisačino bezpečí."
"V,...Včera? Co tím myslíš?"
Nervózní z toho být s ní tváří v tvář, Ryūji ustoupil, zoufale toužil uniknout, ale zády narazil na automaty. Ami však jediným půlkrokem veškeré takové snahy zničila. Jeho hrozný výraz ji ani trochu nemátl. Takže tím včerejškem myslela 'rodinnou restauraci', 'facku' a 'zhroucení a pláč'; asi zrovna tyhle tři body---
"Zajímalo by mě... slyšel Takasu-kun od Aisaky-san, co se stalo?"
Aminy pátravé zářivé oči nějak připomínaly čivavu z reklam, byly zamlžené a dokonce i teď vypadala, jako by se měla každou chvíli rozplakat. Zoufale se se svojí naprosto prázdnou hlavou snažil přijít na nejlepší možnou odpověď, zatímco se dál odvracel od Aminy smutné krásné tváře.
"N, ne... nic neříkala," zamumlal upřímně, protože technicky vzato to byla pravda. Nevypočitatelný andílek, který k němu vztahoval ruce, byl lhář. Ačkoli si to tak odůvodňoval, jeho odpověď stejně nebyla doopravdy lží. Viděl to celé na vlastní oči, takže nepotřeboval, aby mu Taiga cokoliv říkala.
"...Vážně? Jestli je pravda, že jsi... ale možná jsem se spletla. Jestli je to tak, pořád mám něco na srdci. Co se týče včerejšku, byla to moje vina. Aisaka-san neudělala vůbec nic špatného."
Její čivaví oči jiskřily, jak něžně zamrkala.
"Hej, možná že... já, já myslím, že Aisaku možná naštvalo, že jsem trochu hloupoučká... Když jsme si povídaly, Aisaku-san najednou zahltily emoce a říkala věci, kterým jsem opravdu nerozuměla, jako 'domýšlivá' a 'do sebe zahleděná'... zpanikařila jsem. Jako 'E? Ech? Proč?', takhle nějak... takže..."
Ta má nervy, tvářit se takhle, zatímco lže ve svůj prospěch---S mírným zachvěním si znovu, téměř užasle, povzdechl.
Přerušila ho,
"...Tak! Aisaka-san neudělala nic špatného."
Ami zavrtěla hlavou. Její čivaví oči zářily čím dál víc, "Kdybych... kdybych byla víc... Kdybych jen byla rozumnější… Takže chci, abys na to zapomněl. To... Pravda je... Vážně, víš, dívky pořád říkají z ničeho nic divné věci, je to... normální...Takže! Nebudu se tím zabývat! Nevadí to! Budu se snažit!"
To já jsem oběť!---Obhajovala se Ami tělem i duší, když zazvonilo. Bezhlesně sledujíc Aminu divadelní předstvení to Ryūji vnímal jako spasení.
"Z, zvoní. Musíme zpátky do třídy... No tak, dopij už. Chápu, cos tím chtěla říct."
Háá, určitě to pochopil. Jinými slovy, Ami sem přišla celou tu cestu, aby se vymlouvala a aby si o tom nemohl promluvit.
Jako by polykal svou nejistotu, dopil Ryūji zbytek kávy na jeden zátah. Na okamžik upřeně zamžoural na poněkud spokojeně se usmívající Ami.
"Musíme si pospíšit, nebo přijdeme pozdě na hodinu!"
Několika polknutími také naráz vypila to, co zbylo z jejího ledového čaje. Poté co vyhodili prázdné plechovky do popelnice, se bok po boku pustili chodbou.
"...Hej, Takasu-kun. Slíbíš mi teď něco? Neřekneš o tom nikomu, viď? To jen---Vážně se omlouvám, že jsem se včera rozbrečela."
Aminy uslzené čivaví oči pátraly po útěše. Ryūji několikrát klamně přikývl,
"Jasně... Já vím. T, tak pojď, pospíšíme si."
Ryūji ze sebe setřásl náhlý nával vyčerpání, rozhýbal se a dál běžel před Ami. Díky tomu jí neviděl. Ami, běžící za ním, se zasmála, jako by říkala, 'To je ale trouba'.
Nicméně i kdyby si toho všiml, vůbec by ho to nepřekvapilo.

[Proč ses vrátil do třídy na poslední chvíli a ještě s Ami Kawashimou?]
Přišlo, když se k nim učitelka otočila zády, aby něco napsala na tabuli.
Kousek papíru, který někdo bezohledně hodil Ryūjimu na lavici, měl na sobě růžovým inkoustem přesně tato slova. Nebylo to podepsané, ale ten neurotický rukopis poznal.
Jakmile se ohlédl směrem k lavicím ve středu, poznal, že měl pravdu. Viditelně nespokojená, s ústy ve tvaru obráceného V, se Taiga dívala přímo na něj. S chladnýma očima arogantně zašeptala 'Odpověz'.
Vážně je povinen jí odpovědět---Nebyl si jistý, jak by měl napsat, co se právě stalo a co víc, rozhodně nechtěl, aby ho zatáhly do své malé hádky. Dal si ten kus papíru do kapsy tak, aby ho Aisaka viděla a vytáhl učebnici, kterou měl nejblíž. Takhle jí plánoval ukázat, že nehodlá odpovídat.
Nicméně periferním viděním viděl Taigu udělat skrytý vrhací pohyb....
"...Ach!"
...Když si toho všiml, bylo už pozdě. No, bylo pozdě, ale stejně byl zachráněn. Shodou okolností se škrábal na hlavě s koženým penálem v ruce. Bylo to náhlé---penálem snadno prošla mrštěná mikrotužka. Vážně, snadno se mu mohla trefit doprostřed čela. Čtyři studenti, kteří měli tu smůlu a seděli mezi Ryūjim a Taigou, byli všichni stejně překvapení, ve tvářích ztuhlé výrazy, jak se dívali po střele, co je právě minula.
"C...Co to ksakru bylo..."
Má v úmyslu zabíjet. Ta holka, ona mě vážně chce zabít. Nicméně Taiga si s 'Če, takový zklamání', zachovala klidnou tvář...s chladně apatickým výrazem luskla prsty.
Ryūji zíral na Taigu králičíma očima a přísahal si, že za žádnou cenu neodpoví. Kdo je tu ten se špatně rozpolcenou osobností; kdybyste se zeptali Ryūjiho, asi by nedokázal najisto odpovědět. S oběma byly prostě stejné problémy.
Koutkem oka spatřil stěžující si Taigu, ale neměl chuť nechat se do toho zatáhnout. Navíc, kdyby šel a vyzvonil, co mu Ami před chvílí řekla o Taize, jen by zjevně přiléval olej do ohně.
S rozhodnutím, že by se měl pokusit celou situaci naprosto ignorovat, začal kolem své lavice z učebnic a sešitů ležérně stavět hradby. Chtěl je použít jako ochranu před problematickými útoky násilnice.
Nicméně uplynulo několik minut. A znovu, jakmile se učitel otočil zády, před něj někdo na lavici hodil složený kus papíru. S myšlenkou na to, že je to zase od Taigy, se ho chystal zahodit, jenže,
"...Och..."

PRO: Takaseho
OD: Minori

---Nakonec zahlédl tato slova a z hrdla mu uniklo něco jako povzdech. Když se podíval na protější stranu třídy, dokonce viděl Minori křiknout 'He~j', zatímco se dívala jeho směrem a drobnou ručkou mávala ze svého místa poblíž chodby.
Horečně jí tiše zamával zpátky a třesoucími se prsty pomalu rozložil papírek. Nechtěl ho potrhat...ani zašpinit... Konec konců je tohle poprvé v jeho životě, co dostal dopis od dívky, která se mu líbí. Možná je to jen malý útržek papíru, ale i tak je to pro něj životní poklad. Dokonce až zestárne, rozhodně nezapomene na tenhle den ani tenhle okamžik.
Nicméně.
[Tak dívej, Takasu-kun! Minori je vážně naštvaná, víš!]
Co je to za začátek...? Ryūji s hořkostí v ústech polkl.
[Slyšela jsem něco od Taigy; nechová se Takasu-kun s tou přestupující studentkou trochu podezřele?! Už jsem ti to řekla předtím na střeše, ne, že jestli Taigu odhodíš... potrestám tě~!]
...Taková byla první půlka.
Na úplně prvním dopisu, který se mu poštěstilo dostat od dívky, co se mu líbí, byla vážně lebka. Dal se do čtení druhé půlky, zatímco se snažil potlačit nevěřícnost.
[Říkám to jen tak, kdyby náhodou, chápeš; ta přestoupivší studentka je rozhodně moc roztomilá. Ale víš, dokonalé věci nejsou moc zajímavé, ne? Důkazem ti budiž, že můj nenasytný Minorin radar (můj detektor roztomilých dívek), se tentokrát ani trochu nepohnul.]
No, to asi není zrovna problém...Ami Kawashima je zajímavá...svým způsobem...Ale co je důležitější...ta otrava Taiga to vyžvanila Kushiedě. Takže je nejenom násilník ale ještě k tomu zbabělec. Mrskl pohledem po Taize, ale ta ho naprosto zazdila, dívala se jinam a úplně ho ignorovala. Ze zad jí vyzařovala hustá násilnická aura říkající 'Je to tvoje vina, víš'.
Ryūjimu, který si s nevýslovným hněvem kousal suché rty, se povedlo klidnou rukou vytrhnout dokonalý čtvereček papíru z jednoho z jeho sešitů. Taigu konfrontuje později, nicméně teď musí odpovědět Minori.

Pro Kushiedu
Od Takaseho

[Mezi mnou a novou studentskou není nic podezřelého, ale co je nejdůležitější, mezi mnou a Taigou také nic není.]

Napsal pečlivým rukopisem, pak se na chvíli zamyslel,

[Každopádně mi odpusť náhlou změnu tématu. Jaký je tvůj názor na lidi, kteří sami sebe označí jako přirozeného hlupáka?]
...Pokusil se to tak trochu zlehčit. Z nějakého důvodu se jí na to chtěl zeptat. Taky to vypadalo, že by se mohla trochu naštvat, kdyby napoprvé napsal jen jednu větu a nebylo to zrovna dobře podané. V e-mailové konverzaci pomůže vždycky tázání udržet hladký průběh. Ale tohle nebyl e-mail.
Bojovně skrýval tepání, které z něj téměř prýštilo, a podal svou odpověď spolužákovi před ním. Pokaždé, když učitel psal něco na tabuli nebo se podíval do učebnice, razil si jeho vzkaz kousek po kousku cestu k Minori---Brzy bezpečně dorazil do jejích rukou.
Pozoroval ji, jak ho rozbalila, zbytečně naplněný obavami a umírající zvědavostí nad tím, co jí asi tak
běželo hlavou, když k němu Minori pomalu otočila tvář a vstala. Učitelka k nim byla otočená zády a zrovna něco psala na tabuli, ale Ryūji, Taiga, Ami a skoro všichni ostatní studenti se tvářili překvapeně a téměř nedobrovolně zírali na stojící Minori.
Minori zavřela oči a v napodobení ukřižovaného Krista zvedla s poklidným výrazem ve tváři velmi pomalu obě ruce. Její mimika připomínající mrtvého, se velmi, velmi pomalu změnila v úsměv. Rukama udělala nad hlavou velký kruh...přinejmenším to tak vypadalo.
Kuva~!
Nakrčila obličej a otevřela ústa, jako kdyby křičela, obě ruce zkřížené v prudkém sekajícím pohybu. Skončily ve tvaru X.
"Umm, a tak..."
Zároveň se otočila učitelka. Minori, která se už posadila, se chovala, jako by se nic nestalo. Asi to vypadalo, že nad hlavami všech studentů visí obří otazník.
To X bylo pravděpodobně odpovědí na druhou polovinu jeho dopisu...i Ryūjiho zmátlo to, co se právě stalo. Jen vážně doufal, že to X nepatřilo první půlce.
Pak se zamyslel. Její osobnost by se asi dala nazvat přirozeně hloupou.

* * *

Přestože byla Ami kráska, nebyla vůbec pyšná, dalo se s ní klidně mluvit a byla prostě celkově dobrý člověk!
...Celkové mínění třídy se takhle sjednotilo ještě před koncem vyučování. Hodně kluků se Ami pokoušelo první den pomoct a tak bez ohledu na to, o koho se jednalo, jen šťastně říkala 'Naučíš mě tohle? Díky!', 'Ach, tak takhle to je~! To jsem ráda, vážně jsi mě zachránil~!', 'Ech~, jsem tak šťastná, že si můžu se všemi povídat~!'...Lstivě nasazovala přesvědčivý úsměv, bez rozdílu sršela náklonností se zářivou aurou přehnaně čistého anděla.
Jediní tři, kteří znali pravdu o Amině pravé povaze, byli Kitamura, Ryūji a Taiga, ale nevypadalo to, že Kitamura udělá víc, než je nutné, takže se Ryūjimu nechtělo plýtvat časem tím, že bude všude rozhlašovat pravdu o Amině rozdvojené osobnosti. Konec konců se do toho nechtěl zaplést víc, než už byl.
Pak Taiga prohlásila: "...Dojdi mi pro něco k pití."
Naštvaný a nespokojený pachatel okupoval sedadlo naproti Ryūjimu. V půlce polední pauzy mu přišla vrátit prázdné bento, ale vypadalo to, že hodlá využít příležitosti a donutí ho dát jí něco k pití.
"...Um, víš, neříkám ti pořád, ať si po sobě tu krabičku umyješ, než mi jí vrátíš?"
"Neříkám ti pořád, že školní houby jsou starý a nechutný?"
"A neříkal jsem ti, že mám ve skříňce nové, co?"
"A neříkala jsem ti, že je to moc otravný, co? ...Počkat, počkat, to vypadá, že tě něco trápí."
Najednou se na Taigu ostře podíval.
"Což mi připomíná... Proč jsi Kushiedě nakukala ty divný věci?"
Ale stejně jí podal láhev s čajem, kterou si přinesl. Taiga odšroubovala víčko a trochu si do něj nalila, použila ho jako provizorní hrníček.
"To ty děláš divný věci. Každopádně já jí nic neřekla. Napsala jsem to... Hej, odkud jsi pil?"
"...Umm, asi u týhle značky."
"I kdyby to bylo jen náhodou, nechci pít ze stejnýho místa."
Podezřívavě na Ryūjiho zamžourala a potom,
"...Namusan!"
Se strašným přeháněním zavřela oči a přenesla provizorní hrníček ke rtům. Jestli to opravdu bylo tak odporné, mohla to prostě otřít, ale vypadalo to, že místo toho si bude radši stěžovat nebo se naštve. Stejně si už byli tak blízko, že jedli ze stejného talíře. Asi už si vyměnili sliny někdy předtím---Ale kdyby jí to teď řekl, pravděpodobně by ho do tří vteřin zabila.
"Tak jo... O čem jsme to mluvili. Ach, jo, nešel jsi někam s Ami Kawashimou?"
"Zase tohle? Seš děsně vytrvalá."
"No, ještě jsi mi neodpověděl!"
Taiga s neobvykle znepokojeným výrazem vykřikla: "Awawawa..."
Nakonec vylila trochu čaje na lavici.
"Ryūji, kapesníček!"
"Bože, vážně, co to vyvádíš..."
Ryūji s nevěřícným povzdechem utřel lavici. Nejdřív se postaral o politou oblast a nakonec celou lavici setřel. Čaj se dá koneckonců použít jako čisticí prostředek.
Už byl na Taigu, obvykle takhle nešikovnou, zvyklý. Nicméně---pořád se nechtěl nechat zatáhnout do sporu mezi ní a Ami. Neměl rád, když byla takhle naštvaná, ale nedávno se spolčil s Ami.
"...Taigo, cos to včera říkala, když jsme dělali večeři?"
"Ech?...Tuňák maguro, nakrájej ho hó~dně natenko, to jsem říkala..."
"To jsem nemyslel. O Kawashimě. Říkala jsi, že s ní nebudeš ztrácet čas, ale až jednou dostatečně dospěješ, dokážeš jí odpustit."
"Ach...To jsem neřekla...Ne, počkej, lhala jsem, řekla jsem to."
"Vážně si myslím, žes měla pravdu. Nemusíš s ní kamarádit. Jen zapomeň na ten včerejší incident a už se k ní nikdy nepřibližuj. Můžeš prostě normálně žít dál. Jen protože jsi na ní znovu narazila, nemusíš se znovu naštvat, ne? Nic ti přece neudělala...alespoň ne dneska."
"...Jo...To je fakt, jenže...Jo, je to tak..." zamumlala tiše, než utichla. Taidžin ostrý pohled se změkčil, ačkoli jen o trochu. Možná je to takhle v pořádku. To že je poroučivý Kapesní tygr ještě neznamená, že by si prostě měla dělat, co se jí zachce a nenávidět ostatní. Jestli dokáže žít s něžnějším srdcem, už se nic takového nestane.
"Tak jo, umyjeme si krabičky od oběda."
"...Co? Ani náhodou."
"Nebuď směšná; to ti nedochází, co se při téhle teplotě stane? Dokážeš jí znovu použít i s hnijící rýží uvnitř? Není to nechutný? Podle mě jo. Takže si svojí hned umyju. I když co bude s tou tvojí, nevím."
"To jako proč? Nemohl bys mi teda rovnou umýt i mojí?
"Tady nejde o práci, ale o uvážlivost a zdravý rozum. Jelikož jsem ti uvařil oběd, měla bys na oplátku umýt krabičku, než jí vrátíš. Při vysokých jarních a letních teplotách by sis měla umýt krabičku od benta. Varování ohledně napadení plísní, nepřipravit se na mikroby způsobující rozklad je ta nejhorší možná chyba!...Jediný mikroby, který na tomhle světě miluju, jsou ‘lactic-acid bacilli’, ‘bacillus subtilis natto’ a 'nezbytné bakterie žijící v ústech a střevech'."
Vnutil Taize, která se mračila s výrazem vážného znechucení, do rukou krabičku od oběda a začal ji pobízet, aby vstala. A pak, když se mu konečně povedlo dostat vždycky tak pomalou Taigu pět centimetrů od židle,
"Takasu-kun! Předtím to bylo bezva~!"
...Chtělo se mu jen zakřičet 'Proč?!'
"J, jo."
"Doufám, že někdy zase takhle uvolněně popovídáme."
Ami, zanechávaje za sebou skupinku dívek, došla chodbou až k nim. Postavila se proti Ryūjimu a mávla štíhlou paží, na obličeji se jí rozprostíral nespoutaně krásný úsměv. Jednoduchá uniforma slušela jejím dobře stavěným končetinám téměř protizákonně, ale pro Ryūjiho už nespadala do kategorií 'roztomilá', 'krásná' a tak podobně. Skutečnost, že má dvě tváře, ji vyřadila.
...Nebo to tak přinejmenším mělo být.
"...Hej, víš...ohledně našeho tajného rozhovoru předtím."
"A, ano?!"
Ami byla náhle až moc blízko. Zatímco se divil, co se jí pro všechno na světě honí hlavou, lechtal ho na lalůčcích její horký dech a způsobil, že se mu otevřely póry. Sladkým hlasem,
"...Um, ohledně toho, o čem jsme předtím mluvili. Vážně na to zkus zapomenout, dobře...Prosím, ano?"
Její šepot opatrně plul, přestože měla přímo před očima poblíž stojící Taigu. Aniž by Ami nebo Ryūjimu cokoli řekla, Taiga prostě...zírala pohledem chladnějším než led.
A když se Ami odtáhla od Ryūjiho ucha s krátkým 'Ehe'---Zatímco oči vykazovaly jenom drobný náznak smutku, chvályhodně se usmála. Potom se tiše otočila k Taize a nasadila lítostivý nebo soucitně laskavý pohled. Řasy jí na obličeji vykreslovaly slabý stín a Ryūji na něj nevědomky zíral, jako by byl očarovaný---
"...Mám nějakou třídní práci."
Taidžin hlas ho probral z transu. To není dobré, zase se chytil...Nebo by měl spíš říct, že ho znovu podvedla.
Taiga, která právě stáhla Ryūjiho zpět na zem, ho s žuchnutím prudce praštila krabičkou od oběda do hrudi, než se zvedla. V tom okamžiku si Ryūji povzdechl s myšlenkou, 'Alespoň jsme se pro teď vyhnuli další hádce'. Měla to nechat být, jenže Ami stejně Taigu sledovala. A jak jí otravovala s výkřiky 'Hej' a tak podobně, Taidžiny vlasy se na vteřinu doslova nadmuly, jako by explodovaly.
"Takové překvapení...Nemůžu uvěřit, že jsme skončily ve stejné třídě...Víš, tohle je jen můj dosavadní dojem, ale...Aisako-san, máš i jiné přátele než Takaseho?"
"...Sklapni, ty zatracenej spratku, chceš, abych tě znova rozbrečela?"
---Střetly se jen na okamžik.
Nikdo---V okamžiku střetu nepovšimnuty nikým jiným než Ryūjim, si Ami s Taigou vyměnily pohledy.
Rychle se od sebe odvrátily a vyrazily opačnými směry. Bylo by dobré, kdyby tohle bylo to nejhorší, co se stane, jenže... pokoušel se ignorovat zlověstné mrazení, které mu běhalo po zádech.
Nicméně přestože se ty dvě právě jasně označily za rivalky, rozbuška byla odpálená už dávno.

Žádné komentáře:

Okomentovat