No. 6: Volume 2 – Kapitola 2

Místo bohů

Potom se bohyně Hannahanna rozhodla pro poslední možnost. Shromáždila nikoli několik, nýbrž stovky, tisíce včel, a řekla, „Jste malé a hbité a létáte rychle jako světlo, takže zajisté dokážete nalézt boha Telepinu. Nyní běžte.“
- Zmizení Telipina, chetitský mýtus


Na úpatí vytáhlého stromu, jehož kůra byla bělejší než ostatní, ležel zhroucený člověk. Byl to malý chlapec, co do velikosti ještě menší než dívka. Svíjel se v bolestech. Shion ho vzal za ramena a posadil ho. I v nastávajícím soumraku dokázal říct, že je smrtelně bledý. Škrábal se na krku a ústa měl otevřená, přesto zůstávaly jeho rty bezkrevné.
Dušení. Dusil se něčím, co mu uvízlo v krku. Neměli času nazbyt. Shion jednou rukou podepřel chlapcovo břicho a udeřil chlapce do zad dlaní druhé ruky.
„Vyplivni to. No tak,“ naléhal. Dvakrát, potom potřetí, dál bil do chlapcových kostnatých zad. Čtyřikrát, pětkrát...
Chlapec se zkroutil a z úst se mu vylily zvratky. V nich ležel tmavý, kulatý předmět. Chlapec sebou mírně škubl.
„Vodu! Přines vodu!“ přikázal Shion opakovaně Nezumimu. Položil chlapce na zem a přiblížil tvář k jeho ústům. Rozhodně cítil, jak dýchá. Je v pořádku, dýchá. Nepotřebuje mu pročistit dýchací cesty nebo ho uměle resuscitovat. Ale jeho vědomí―
„Zavolej na něj jménem.“
Dívka na Shionova slova rychle zareagovala. Naklonila se nad chlapce, přiblížila svou tvář k jeho a zavolala ho jménem.
„Rico, slyšíš mě? Rico.“
„Rico, můžeš dýchat?“ zeptal se Shion za ní.
Chlapcův hrudník se značně zvětšil. Víčka se mu zatřepotala a otevřela. Vylila se z nich slza a skutálela se mu po tváři.
„―Ségro―“
„Rico!“ Shion jemně zadržel dívku, když se ho pokusila obejmout. Pomalu zvedl přední polovinu Ricova těla a k ústům mu přiložil hrneček s vodou.
„Zvládneš to vypít?“
„Jo.“
„Hodný kluk. Pomalu to vypij. Takže se jmenuješ Rico, jo?“
„Jo.“
„Rico, slyšíš mě s tvou sestrou jasně? Vidíš nás dobře?“
„Jo ― a ta voda je dobrá.“
„Jsi hodný kluk,“ rozplýval se Shion. „Odvedl jsi opravdu skvělou práci. Je tvůj žaludek v pořádku? Nebolí tě hrudník?“
„Krk...“
„Hm?“
„Bolí mě krk.“
Rico si pravděpodobně v bolesti rozedral krk, který byl pokrytý krvácejícími škrábanci. Shion vzal nějakou gázu a vymáchal ji v alkoholu z nouzové lékárničky. Byly sedm let staré, ale momentálně to bylo vše, co měli.
„Tohle bude pálit. Neplač.“
„Nebudu.“
Otřel mu rány, přitiskl na ně nový kus gázy a obalil Ricovi krk obvazem. Shion mu mohl poskytnout pouze nejzákladnější nouzové procedury. Tohle bylo to nejlepší, co bylo v jeho silách. Kdyby zmínil něco na téma 'nemocnice', Nezumi by se mu vysmál do tváře. Shion moc dobře věděl, že v téhle oblasti, Západním bloku No.6, není nic takového jako slušné zdravotnické zařízení. Shion sebral z Ricových zvratků to, co vypadalo, že zablokovalo chlapcovy dýchací cesty.
„Ořech?“ Bylo to malé a kulaté. „Proč by to bylo―“
Rico svěsil hlavu. Nezumi si ve stoje založil ruce a krátce si povzdechl.
„Měl hlad.“
„Cože?“
„Asi byl tak hladový, že už to nemohl vydržet. Ten ořech ― když ho rozemeleš na mouku je ― no, je poživatelný. Asi byl v polovině jejich sbírání, když dostal hlad. Byl tak hladovej, že se rozhodl dát si jeden do pusy, což nijak nevadilo, dokud ho náhodou nespolkl ― hádám, že to stalo zhruba takhle.“
„Rico má pořád hlad,“ řekl dívka. „Dokonce i když mu dá maminka část svého chleba, je pořád hladový.“
„Je to tak malý kousek chleba,“ protestoval Rico. „Jedno kousnutí a je fuč.“ Jeho slova se vytratila v záchvatu kašle. Hlas měl chraplavý, obličej stále bledý. Shion mu zabalil tělo do deky.
„Udržuj se v teple. Když tě bude bolet krk, ošetřím tě. Přijď kdykoli.“
„Vezmi je domů.“
Shion zvedl po Nazumiho slovech obličej.
„Já?“
„Jo, ty. Pomohl si jim, tak dokonči svojí práci a vyprovoď je. Žijí v domě tady pod svahem, není to daleko. Jejich matka už si o ně touhle dobou asi dělá starosti.“
To znamenalo, že by se musel ukázat dospělému. Shion vstal. Nevěděl proč, ale roztřásl se.
„Ale já―“
„Stejně budeš muset jednoho dne vyjít. Jestli se bojíš teď, nedokážeš nikdy chodit po ulicích. ―No, ne že by to byla moje starost. Ale jestli zůstaneme ještě chvíli tady na dešti, chytí někdo zápal plic.“
Úplně zapomněl, že prší. Shion si konečně všiml chladu. Zalézal mu do kostí a připomínal mu blížící se zimu.
„No, jdu pryč. Princ si může dělat, co se mu zlíbí.“ Nezumi se k nim otočil zády a sestoupil po schodech dolů. Rico kýchl. Dívka natáhla malou ručku a popadla Shiona za prsty.
„Děkuju.“
„Cože?“
„Děkuju, že si zachránil mého malého bratříčka.“
„Och― ne, to― to není―“ koktal Shion. „Nemusíš mi děkovat. Jak se jmenuješ?“
„Karan.“
„Karan? Stejně jako moje matka.“
„Vážně?“
„Jo.“
Dívka se usmála. Shion cítil teplo dívčiny dlaně, jak svírala jeho prsty. Sebral Rica, pokrývky a všechno ostatní.
„Vezmu vás dva domů. Karan, veď nás.“

Z hrnce na petrolejových kamnech stoupala pára. Uvnitř byla polévka. Zatímco Nezumi míchal zeleninovomasový vývar, povzdechl si. Trhl sebou, když si uvědomil, že si bez přemýšlení povzdechl. Pár kapek polévky se vylilo z hrnce a při dopadu na RDF kamna zasyčelo.
Nesnášel vzdychání. Povzdech naschvál byl něco jiného ― ale tenhle druh povzdechu, ten druh, který opustil jeho rty, aniž by o tom věděl, ho štval.
„Nikdy nevzdychej v předtuše. Nikdy nebreč. Využili by toho démoni.“ To mu řekla stařenka natolik v letech, že věk jako by pro ni nehrál roli.
„Vzdychání vytváří vchody, zranitelnost. Pokud chceš zůstat naživu, drž pusu zavřenou. Nikdy nenech nikoho spatřit tvou slabinu. Nenech své srdce rozehřát a to pro nikoho. Nikdy nevěř nikomu jinému než sobě.“
To byla její poslední slova. Střelili ji do hrudi, u úst měla krvavou pěnu, ale její slova mu v uších zněla jasně. Nezumi ani nepomyslel na jejich zapomenutí. A i kdyby ano, její hlas by ho nenechal. Houževnatě se držel jeho mysli a odmítal odejít.
Ale musel se k tomu obrátit zády. Bez povšimnutí nechal proklouznout přes rty povzdech, aniž by si to uvědomil. To všechno díky němu. 'Tsk' vydal frustrovaně jazykem.
Možná byla chyba přivést sem Shiona. Vážně si to myslel. Shion bez váhání otevřel dveře. Rozevřel je dokořán, aniž by zkontroloval, kdo je na druhé straně nebo se skryl ve stínu. Kdyby neměli štěstí, přišel by o život. I kdyby návštěvníkem nebyl ozbrojený voják, mohl by to dost dobře být ozbrojený zloděj používající dítě jako návnadu. Tady v Západním bloku by nešlo o nic výjimečného. Ale to Shion nevěděl. Nevěděl, jak být podezřívavý nebo opatrný nebo jak se bát. Byli to nevědomost a nedbalost někoho, kdo vyrůstal v jistotě a bezpečí.
Upřímně cítil, že si vzal pod křídla nebezpečnou a nepříjemnou zátěž. Nikdo ho k tomu nenutil. Stvořil tu zátěž z vlastní vůle, protože chtěl splatit, co dlužil. Nebylo možné nechat ho zemřít ― Shiona, který ho zachránil, aniž by očekával cokoli na oplátku.
Nebylo možné vrátit laskavost mrtvému a Nezumi si sebou nechtěl nosit dluh, který by nemohl nikdy splatit. Proto ho zachránil a přivedl sem. Ale teď si myslel, že to od něj možná bylo neopatrné. Možná že přivést ho sem bylo větší riziko, než si představoval. Nevšímavý a nedbalý, nebezpečný a problematický―
Vrhl pohled ke dveřím.
Ale kdyby Shion předtím neotevřel dveře, nezachránil by Rica. Netrvalo by dlouho, než by dusící se malé dítě přišlo o život. Rychlá akce a vhodná léčba ― díky tomu nemusel Nezumi vidět malé tělíčko s obličejem natrvalo zkřiveným bolestí. Život byl zachráněn. Bylo to stejné jako té bouřlivé noci před čtyřmi lety. Tehdy to byl on ― tentokrát Rico. Shion, v obou případech, je do toho bezohledně zatáhl a ve výsledku je zachránil.
Shion znal svět pouze skrze teorémy a logická odůvodnění. Byl naivní a ani se nenaučil, jak zpochybňovat důvěryhodnost druhých. Byl přirozeně nedbalý, bezradný, idiotský a ani neví, kdo je to Hamlet. Ale v určitých ohledech byl Shion rozhodně nad ním. Nikoli ve znalostech nebo schopnostech, ale ― ale co?
„Přitahuješ mě.“
Byla to síla pokusu o toto trapné vyznání a víra, že jeho upřímné city se skutečně osvědčí? Bylo to síla podat pomocnou ruku naprostému cizinci bez pomyšlení na riziko, které to na něj vrhalo?
Nevěděl. Jediné, co věděl, bylo, že Shion byl, zajisté, nebezpečný a otravný. Byl opravdu― kroky. Klepání. Brzy poté se dveře otevřely. Shion se vrátil domů.
„Jestli hodláš klepat, tak počkej na odpověď, než otevřeš,“ řekl Nezumi stroze.
„Ne že by ses mi chystal odpovědět, co?“ odpověděl Shion zlehka. „Ale všiml jsem si, žes pro mě nechal odemčeno.“
„Co?“
„Zámek. Myslel jsem, že si zamkl, ale nechal jsi odemčeno.“
Měl pravdu. Nezamkl dveře. Taková nedbalost.
„Podívej se na mě, dostal sem se pod tvůj strašnej vliv,“ řekl Nezumi žalostně.
„Co s tím? ―Hej, dívej, dostal jsem nějaké hrozny jako děkovný dar.“
Hroznové víno bylo malé a celý svazek spíš k politování.
„Taky mi nabídla sušenou rybu, ale řekl jsem jí ne, díky.“
„Och?“ řekl Nezumi ironicky. „Takže i ty se cítíš špatně při přijímání almužny od chudých.“
„Ne. To protože nemáš rád ryby.“
„Já? Sním je. Nejsem tak bohatej, abych mohl bejt vybíravej.“
„Ale jednou jsi mi řekl, že je moc nemusíš.“
„Řekl jsem, že nemůžu jíst syrové ryby. V tom významu, že je tohle místo moc nehygienický, abych dokonce jen pomyslel na jezení syrových ryb.“
Shion zamrkal a vjel si rukama do vlasů.
„Och. Ach dobře. ―Ale i tak jsem rád.“
„Proč?“
„Karanina rodina― och, Karan je mimochodem jméno té dívky―“
„Já vím.“
„Och, ty to víš? Jmenuje se stejně jako moje matka.“
„Jméno tvojí matky se mě nijak netýká, ale... Tak? Přineslo ti to vzpomínky na tvojí maminku a rozbrečelo tě to? Chudinko.“
Myslel to sarkasticky, ale Shion zavrtěl vážně hlavou.
„Ne, tak to není. Bylo tam další dítě, dívka mladší než Rico. Myslím, že ta ryba měla být jejich večeře. Jedna sušená ryba pro všechny tři. Bylo v pořádku nepřijmout to, ne? Ale jejich matka na tom trvala, takže jsem přijal hrozny. Byla opravdu vděčná. Jsem z toho šťastný.“
„Vážně si to myslíš?“
„Co?“
„Kdyby to děcko zemřelo, bylo by víc jídla pro Karan a tu druhou dívku. I pro Rica ― nenapadlo tě, že by pro něj bylo lepší, kdyby zemřel, než aby vyrůstal v neustálém hladu? Možná jsi jim nakonec vůbec neprokázal laskavost.“
Shion se posadil před kamínka. Jeho bílé vlasy, téměř průsvitné, byly doruda zbarvené odstíny plamene. Jeho mladistvé vlasy ztratily svou barvu, ale přesto jim zůstal jejich lesk. Jsou krásné, pomyslel si Nezumi.
Shionovy vlasy se třpytily, jak odrážely světlo věcí kolem a Nezumi natáhl prsty, aby se jich dotkl. Byly trochu hrubé, ale jeho prsty jimi lehce proběhly. Připomínaly obyčejné vlasy, nic víc, nic míň.
„Řekl jsi mi, abych žil,“ pronesl Shion tiše, obličej stále obrácený k plamenům. „Nezumi― říkal jsi, že je důvod být naživu a proto bych měl žít. To jsi říkal.“
„Jen jsem řekl, že kdo přežije, vítězí.“
„To je to samé, ne?“
„Jak to mám vědět?“
Mrtví nemluví. Jenom tam leží jako mrtvoly a vrací se do země, ze které vzešli. Nemají jak mluvit o nenávisti, krutosti, úzkosti, bolesti, odporu nebo smutku, kterými prošli. Proto musí žít. Bude žít, uchová si všechno v paměti a předá to dál.
No.6
Bylo jako umělý květ, který za sebou nezanechává semena. Kvete z krve a mrtvol nesčetných. Jednoho dne tě vyrvu přímo ze země. Potom nebudeš mít na vybranou a uslyšíš hlasy mrtvých, jejich nenávist, strádání, úzkost, odpor, jak vyvěrá ze samotné země a smáčí půdu. Ujistím se, že je uslyšíš, i kdybych ti měl ucpat uši. Do té doby žij a pamatuj si. Zapomnění není volba. Jeho vlastní já mu to nedovolí.
„Pochválili mě.“ Shion vzhlédl k Nezumimu a usmál se.
„Pochválili? Za co?“
„Za moje vlasy. Karanina matka řekla, že jsou hezký. Říkala, že jsou jedinečný a opravdu pěkný.“
Nezumi pokrčil rameny.
„No, jsou jedinečný, to určitě. Jsou tu tuny dětí, které mají z podvýživy vybělené vlasy, ale nikdo s celou sněhobílou hlavou jako ty.“
„Neřekla jen, že jsou jedinečný. Řekla, že jsou pěkný.“
„Seš nadšenej, protože ti někdo pochválil vlasy? Co seš, holka?“
„Ale― no, víš, dodává mi to trochu sebedůvěry,“ řekl Shion šťastně. „Až mi zítra ukážeš okolí města.“
„Kdo řekl, že ti ukážu okolí?“
„Ty.“
Řekl to. Řekl, že ukáže Shionovi okolí. Nezumi se cítil jako mrzuté děcko. Odvrátil od Shiona pohled.
„Já si půjdu po svém. A ty taky.“
„Dobře. Budu se starat o své a připojím se k tobě. Och a ještě jedna věc―“
„Co zas?“
„Slíbil jsem Karan s Rikem, že jim budu číst, když budu mít čas. Našel jsem v tvojí skrýši spoustu obrázkových knih, takže―“
„Budeš jim číst tady?“
„Když bude slunečno, vezmu je ven.“
Nezumi se znovu přiblížil vzdychání, ale včas se zachytil, aby semkl rty a zadržel to v sobě.
„Snažíš se tu z toho udělat školku?“
„To je tu kolem tolik dětí?“
„Ach, jo, tuny. Ale tohle je moje místo. Nebudeš tu dělat věci bez mého povolení a nemysli si, že máš na všechno nárok.“
Jeho slova zhrubla. V hrudi cítil osten podráždění. Být s Shionem ho štvalo. Jako by měla jeho sebekontrola každou chvíli vybouchnout. Ne protože se Shion choval nezodpovědně nebo působivě, připouštěl, že to Shion nebyl―bylo to, protože do něj neviděl. V žádném případě nedokázal předvídat, co si myslí nebo co udělá. Jeho činy a slova jako by vždycky Nezumiho strefily zčistajasna. Bylo to únavné.
Shion pokládal na stůl talíře. Polévka byla hotová a její jemná vůně naplnila místnost.
„Nemyslel jsem si, že bych měl na všechno nárok―to jen že když jsme teď s Karan a Rikem přátelé―“
„Cože?“
„Přátelé,“ zopakoval Shion. „Jsou první přátelé, které jsem si od příchodu sem udělal. No, ne že bych měl v No.6 nějak moc přátel,“ dodal jako dodatečnou myšlenku. „Myslím, že Safu byla jediná.“
„Říkala, že se s tebou chce vyspat. Tomu se neříká 'přátelství'.“
Vybavil si konečky jejích krátkých vlasů, které jí roztomile halily zátylek.
Shione, chci s tebou mít sex.
Do toho vyznání dala všechno a Shion se s ním nedokázal vypořádat. Do jakého kluka ses to zamilovala, hm, poznamenal v duchu k dívce, kterou sotva znal. Z nějakého důvodu ho najednou přemohlo nutkání smát se.
„Co?“
Shion naklonil hlavu na stranu. Dvě myšky seděly na vršku hromady knih, i ony nakláněly hlavičky, jako by ho imitovaly. Nezumi vyprskl smíchy. Dřepl si na zem a plně se poddal vlně veselí, která se v něm vzedmula.
Déšť polevil před polednem, ale mraky nezmizely a země zůstala s blížícím se soumrakem chladná. Nezumi rychle procházel davem. Shion se s ním snažil ze všech sil udržet tempo. Byl u konce s dechem. Strkali do něj, naráželi a ječeli; cítil, jak mu na hlavu prší bezpočet zvědavých pohledů; do nosu mu vnikl pach tuctu věcí, tak smíchané a sloučené do sebe, že nedokázal určit, z čeho pochází; bahnitá zem mu klouzala pod nohama; rozlehlé barabizny a stany lemující cestu a hustý kouř, který se z nich sprostě valil na kolemjdoucí; ve vzduchu se hlučně střetávaly zlostný křik, svůdné cukrování a výkřiky obchodníků. Cítil závrať.
Starší okres Ztraceného města, kde se usadil po vyhnání z Chronosu, byl také rušný a živý. Ale ve porovnání s tím, co viděl teď, vypadal jako poklidný průjezd.
V No. 6 vedly všemi směry značené silnice a cesty jak pro lidi, tak pro vozidla a jako základní pravidlo se bral zákaz náhlého zastavení nebo obrácení do protisměru. Všichni šli stejným směrem, stejným spořádaným způsobem. Jen vzácně do vás někdo vrazil, nebo vás zastavil známý. Nedělo se nic náhlého ani nečekaného. Všechno bylo uspořádané tak, aby se takovým věcem zabránilo. Takovým místem bylo No.6.
Poblíž najednou propuklo několik hlasů v křik. Kdosi Shiona prudce odstrčil. Ztratil rovnováhu a padl na kolena do bláta. Několik mužů se kolem něj s rachotem prohnalo. Něco jim vypadlo z rukou, kutálelo se a zastavilo před Shionem. Byl to pomeranč.
"Zloděj!"
Z obchodu umístěného v barabizně vyrazil muž, v ruce zbraň. Byl ohromný a hodně tlustý.
"Ti zloději!" zaječel. "Chyťte je někdo!"
Nikdo se nepohnul. Někteří z přihlížejících se ušklíbli, další nevykazovali absolutně žádný zájem, jiní nesrozumitelně křičeli; a celou tu dobu ti takzvaní zloději ustupovali dál do davu.
Shionovi se zasekl dech v hrdle. Obří muž mířil svou pistolí. Kolemjdoucí, kteří ho viděli, se rychle vrhli na bobek na zem, aby se kryli.
Zbláznil se snad? Shion si nedokázal představit, že je tenhle muž při smyslech, když je schopen otevřeně střílet do davu. Jenže v jeho tváři bylo odhodlání. Dlouhá hlaveň jeho zastaralé zbraně mířila přímo před něj. Prchající muži vrazili do stařenky a v běhu ji odstrčili stranou. Nesrozumitelně remcala na jejich účet, potom se znovu vrátila ke kulhání středem silnice. Ze zbraně, která mířila jejím směrem, si nic nedělala. Tlustý prst obra se omotal kolem spouště.
Shion se na něj vrhl těsně předtím, než sebou jeho chlupatý kloub trhl, aby vypálil. S veškerou svou silou srazil hlaveň pistole vzhůru.
Cítil, jak ho do ruky udeřil těžký náraz a v uších se mu rozlehl výstřel. Hlaveň pistole vystřelila k tmavnoucímu nebi. Shion se zapotácel. Nohy se mu smekly a praštil sebou o zem. Vyrazil si dech.
„Co si kurva myslíš, že děláš?“
Muž se nad ním tyčil se zvednutou zbraní, vyplňoval každou píď jeho zorného pole. Shion se rychle překulil ke straně. Obr se na svůj vzhled pohyboval hbitě a Shiona potkal pevný kopanec do žeber.
Shion zaskučel bolestí. Nemohl mluvit. Žaludek se mu houpal.
„Jeden z jejich kamarádíčků, ech?“ zavrčel obr. „Hajzlíku, čořit mý zboží.“
Mužova bota vydávala mastný, zvířecí zápach. A znovu mířila přímo k jeho břichu.
„Já k nim nepatřím!“ zaječel Shion, stěží se vyhnul ráně. Musím křičet, jinak mě vážně ukope k smrti. Ve výpadech, které se na něj sypaly, nebyl ani náznak váhání.
„Ne― nepatřím k nim,“ trval si na svém.
„Drž hubu!“ zařval obr. „Ty zlodějský bastardi zdrhli. Protože ses mi dostal do cesty.“
„Kdybych nezasáhl, někoho byste zabil,“ protestoval Shion. „Otevřená střelba na takovém místě – co kdybyste někoho trefil?“
K jeho úžasu se muž rozesmál. Smích rostl i v davu lemující ulice.
„A co kdyby?“ zařval muž, vyzařujíce svůj příšerný zápach. „Co to má se mnou společnýho, ech?“ Jeho výraz náhle potemněl a hrubě popadl Shiona za vlasy. „Ty a to tvý divný háro. Nelíbíš se mi.“
Silou jím mrskl k zemi. Kůže na hlavě mu hořela bolestí a cítil se, jako by mu rval vlasy. Ale ještě silnější než bolesti jeho těla byly pocity vzteku a ponížení, které v něm vřely.
„Přestaňte!“ zařval Shion.
Přestaňte. Nechte mě. Jak se opovažujete chovat se ke mně jako k psovi.
Shion se znovu vrhl na muže a vrazil do něj tělem, jak nejtvrději dokázal. Cítil, jak se mu loket pevně zabořil do mužova oteklého břicha. Muž tlumeně zasténal a padl na kolena. Dav kolem nich utvořil kruh.
Pravidelně se v něm ozývaly výbuchy tleskání, pískání a drsného smíchu.
„To je duch, kluku. Dej mu, co si zaslouží!“
„Zab ho, staříku! Nemá cenu ztrácet čas!“

Nikdo se je nepokusil zastavit. Všichni si podívanou na ně z bezpečné záležitosti užívali. Shion hledal v posmívajícím se davu pár šedých očí. Nemohl je najít.

„Ty malej―“

Zaslechl dunivý řev, který se podobal spíš zvířecímu než lidskému. Potom ucítil na tváři ránu obuškem. Před očima mu běhaly hvězdičky a na krátkou chvíli se mu zatmělo. Ústa mu naplnilo cosi teplého. Neschopen to snést to vyplivl. Sliny smíchané s krví pocákaly a vsákly se do špíny.

„Dělat si srandu!“ Mužova tvář zrudla a třásl se vzteky. Oči měl podlité krví, vystoupily mu žíly a pulzovaly mu pod kůží jako karmínová pavučina. Vražedný úmysl, který z něj vyzařoval, byl nezaměnitelný.

„Za to zaplatíš,“ zavrčel. Zbraní mířil přímo mezi Shionovy oči. Shion nedokázal zavřít ústa otevřená dokořán. Jako by mu mělo srdce vyskočit z hrudi. A přesto ho nikdo nezastavil. V davu lidí, který je obklopoval, nikdo z nich nevystoupil, aby toho muže zastavil. Zvedal se mu žaludek. Nedokázal říct, zda je hlaveň před jeho očima skutečnost nebo jen iluze.

„Hej.“ Rámus přerušil hluboký hlas. Patřil muži, který před svým obchodem opékal maso. Kousky zčernalého masa pokrývaly gril, z něhož se valil hustý, čadivý kouř. „Žádnej bordel před mym vobchodem,“ řekl.

„Nedělám bordel,“ zavrčel chlap.

„Chystal ses, jo. Jestli tu rozprskneš mozek a krev, přijdou vostatní vo chuť, to teda jo. Vem si to jinam.“

Obr se ušklíbl. „Na tvý napůl shnilý maso stejně nikdo chuť nemá.“

„Cos to řek'?“ odsekl muž. „Shnilý maso? To ty prodáváš shnilý ovoce a zeleninu, tak nemáš co hemzat.“

„Naše zboží je čerstvý.“

„Si ze mě děláš srandu, ne! I v tomhle ročnim vobdobí se na nich rojej mouchy. Jestli nejsou shnilý, tak musej bejt fakt zvadlý.“

„Cože? Ty malej–“

Muži se na sebe vrhli. Shion se zvedl ze země a dal se do běhu.

„Hej! Sakra, vrať se sem!“ zařval chlap vztekle. Shion neměl čas ohlédnout se, aby se podíval. Chlupy měl zježené strachem, že ho každou vteřinou střelí do zad. Zakopl.

„Tudy.“

Někdo ho popadl za paži.

„Tudy, rychle.“

Vtáhli ho do úzké uličky mezi dvěma budovami. Shion se ztěžka opřel zády o zeď a párkrát se zhluboka nadechl.

„V pořádku?“

Zvedl obličej. Smála se na něj žena. Její rudě namalované rty se v matném šeru jasně vznášely. Znovu se zeširoka oddělily.

„Ach, zlato. Rozsekl sis ret, krvácíš. Vypadá to, že si tam zažil pár těžkých chvil. Chudáčku.“

Shionovy nosní dírky naplnila silná vůně parfému.

„Díky, že jste mi pomohla,“ řekl jí Shion, jakmile se mu dýchání vrátilo alespoň trochu do normálu. Několik vteřin bylo ticho, po němž žena náhle vyprskla smíchy.

„Zajímalo by mě, jak je to dlouho, co mi někdo naposledy poděkoval,“ zasmála se. „Jako by to byly celé roky. Mimochodem, máš zajímavé vlasy, drahoušku.“

„Co–? Och... Hodně jsem si toho, er, prožil...“

„Všichni jsme si toho hodně prožili. I já, tady―“

Navzdory kousavé zimě byla žena oděná pouze do tenkých šatů odhalujících ramena. Kvůli ukázce stáhla jejich výstřih dolů a objevil se pár vnadných ňader. Jejich bělost vystupovala ještě víc než její rudé rty. Shiona pálily oči.

„Dívej, vidíš tu popáleninu? Udělal mi jí chlap rozpálenou kovovou tyčí, už je to dávno. Bylo to peklo, to ti povídám. Ale dívej, vidíš, nevypadá trochu jako had? Jako had plazící se po mé hrudi.“

Taky mám hada a obtáčí celé mé tělo.

Pomyslel si, ale nevyslovil to. Žena se dál tiše chichotala.

„Zlatíčko, máš nějakou zkušenost se ženami?“

„Co?“

„Měla bych tě něčemu přiučit? Bydlím jen kousek odsud. Proč se nestavíš, užijeme si to. Co říkáš?“

„Cože?“ zopakoval Shion tupě.

„Ptám se tě, jestli chceš přijít a pobavit se.“ Do ženina hlasu se vkradlo podráždění. „Stejně nemám do večera co dělat. Neboj, nebude tě to stát moc. Tak proč si neužít, hmm?“

Žena obtočila Shionovi ruce kolem krku. Natlačila ho na zeď. Její rty se pevně přitiskly na jeho. Přelila se přes něj silná vůně jejího make-upu. Cítil se slabý. Její teplý jazyk mu klouzal mezi zuby a mísil se s jeho vlastním. Shion zjistil, že ženu reflexivně odstrkává.

„To bylo za co?“ řekla rozhořčeně.

„Ne, já― No― Tohle není...“

„Co si to mumláš? Pomohla jsem ti, ne? Být mým zákazníkem je to nejmenší, čím se můžeš odvděčit.“

„Zákazník? Ale... Já―“

„Nebudu tě nutit, jestli nechceš. Ale stejně mi dlužíš za polibek.“

„Cože?“ zeptal se Shion nevěřícně.

Žena zkroutila rty, hlas měla přeslazený.

„No tak, nebuď nepříjemný,“ předla. „Jsi muž, ne? No tak, klídek. Se mnou se určitě budeš mít dobře, tak pojď ke mně, zlato.“

„N―Ne, díky, to vážně...“

Její bílé paže se na něj zase pověsily. Shion ztuhnul ještě víc, než když na něj mířila zbraň. Nemohl se pohnout.

„Nevadí?“ ozval se hlas. „Ten patří mně.“

Ve vchodu do uličky stál Nezumi. Žena se zamračila.

„Cože?“

„Je můj. Vrátíš mi ho?“ Nezumi natáhl ruku, jako by k sobě Shiona lákal. Žena vystrčila bradu a uvědoměle se pousmála.

„Aha. Není divu, že na mě reagoval tak zpomaleně. Tady zlatíčko nemá zájem o ženy.“

„Cože? To vlastně není pravda, jsem―“

Nezumi přitiskl Shionovi ruku na ústa a usmál se na ženu.

„Přesně tak. Je do mě blázen, dokonce ani nejkrásnější žena teď neupoutá jeho pozornost.“

Žena pokrčila rameny jako by říkala 'no jo'. Podívala se na Shiona.

„Peníze,“ řekla.

„Je mi fuk, za kterej tým tady zlatíčko kope, pořád potřebuju dostat zaplaceno za ten polibek. Jeden stříbrný.“

Nezumi se tiše zasmál.

„Celej stříbrňák za polibek? To je celkem drahý.“

„Za tolik stál. Jestli na něj zlato nemá, měl bys radši zaplatit za něj. Seš jeho milenec, ne? Jednou za něj zatáhnout útratu tě nezruinuje.“

„Asi máš pravdu. Jo, jasně. Můžu tedy dostat výměnu?“

„Výměnu?“

Nezumi se naklonil k ženě. Popadl ji za paži, když se snažila vycouvat, a přitáhl si ji blíž.

„C–“

Ženiny rty, zrovna uprostřed věty, se setkaly s Nezumiho. Stalo se to přímo před Shionovýma očima. Žena se chvíli bránila, potom zůstala klidná. Pouze její nahý, vystavený krk se lehce stáhl, jak polykala. Kdesi v dálce zaštěkal pes. Kanalizační krysa si prorazila cestu kolem Shionových nohou a zmizela. Nezumi se odtáhl.

„Jaké to bylo?“ zeptal se.

„Nebylo to špatný,“ odpověděla žena. „Ale na výměnu to nestačilo.“

„To je smůla,“ řekl Nezumi smutně. „Tak tady, pro dámu.“ Nezumi položil ženě do ruky pomeranč a otočil se k ní zády. Shion táhl za ruku. „Tak, jdeme.“

Žena za nimi s překříženýma rukama volala:

„Cukrouši, moc se s tím mužem nezapleť. Je to plýtvání, víš. Ujisti se, že okusíš, jaké to je, pobavit se s dívkou.“

Vmísili se zpátky do davu. Spěch a směsice pachů, která ještě před chvílí Shiona rozrušovala, mu teď přinášela úlevu.

„Proč?“ zamumlal sám pro sebe. Nezumi se zařadil vedle něj.

„Co proč?“

„Proč jsem 'cukrouš', když ty si 'ten muž'?“

„To určitě protože mám větší životní zkušenost.“

„A řekla, že jsem byl pomalej,“ zabručel Shion.

„Seš zpomalenej. A tupej. Hlavně pokud jde o ženy. Doufám, že jsem ti svým vpádem nezničil tvou první zkušenost,“ uchechtl se Nezumi.

„Nezumi.“

„Hm?“

„Co všechno jsi viděl?“

„Přišel jsem, zhruba když si zaútočil na toho tlusťocha.“

Shion se zastavil. Zezadu do něj někdo vrazil a vztekle zaječel.

„Proč jsi mi nepomohl?“

„Pomohl. Byl jsi takhle blízko k tomu, aby tě zaživa sežrala čarodějnice. Mlask-mlask, hlavou napřed.“

„Ale předtím mě měl na mušce―“

„To je tvůj zatracenej problém,“ řekl Nezumi kousavě. Jeho šedé oči se krutě třpytily jako ostří nože. Jeho úsměv jako by vždycky v mžiku zeslábl.

„Nech mě něco ti říct, Shione. Jestli hodláš pokračovat v tvé své naivitě a myslíš si, že vždycky někdo zasáhne a zachrání tě, nikdy tu nepřežiješ. Spoléhání se na ostatní lidi tě naživu neudrží. Ujisti se, že tomu rozumíš.“

Nezumi odvrátil tvář a vyrazil rychlejším tempem. Shion cítil, jak se mu do tváří hrne horkost. Nezumi měl pravdu, byl naivní. Myslel si, že je jen přirozené, že Nezumi přijde a zachrání ho. Shion se o něj celou dobu opíral, nestoudná zátěž, která ho táhla ke dnu. A tady byl, doufal, že se s ním bude jednat stejně, přesto zároveň očekával, že ho bude bránit, jako by to bylo něco, na co má nárok. Shiona přemáhal stud.

Vlekl se hned za Nezumim, který měl svou látku se supervlákna obalenou kolem ramen jako kápi.

„Ale podařilo se ti tam ubránit,“ řekl Nezumi, lehce zpomalujíc chůzi.

„Tam?“

„S tím tlusťochem. Čekal jsi na správnou šanci, aby ses dostal pryč.“

„Och, tamto,“ řekl Shion. „Ne, tehdy jsem byl prostě zoufalej. Vypadal, že se mě vážně chystá zastřelit.“

„Asi se chystal. Kdybys měl smůlu, asi bys měl ustřelenou půlky hlavy a ležel tam na ulici.“

„To asi ani nechci představovat. Mrazí mě z toho.“

Opravdu se třásl. Celá kolena i lem od svetru měl od bláta. Zkusil ho oklepat a o něco zakopl.

„Uá–!“

Přepadl dopředu, ale povedlo se mu včas získat rovnováhu, aby se otočil. Byl to pár chodidel. Bosých. Horní polovina těla ležela obličejem dolů, pohlcena temnotou uličky. Spí? Tady?

„Um– haló? Slyšíte?“ zavolal na něj Shion. Někdo jím zezadu trhl.

„Mohl bys s tím přestat?“ řekl Nezumi podrážděně. „Jestli si nechvátnem, co nevidět se setmí. Bože, máš snad zálibu v zajížďkách?“ Nezumi mlaskl jazykem.

„Ale ten muž– nachladí se, když bude spát na takovém místě.“

„Ten už chladnější nebude. Je mrtvej.“

„Cože?“

Nedaleko na ně zavolala žena ze svého obchodu s oblečením.

„Hej, ste známí? Jestli jo, nevadilo by vám tu mrtvolu odklidit? Zavází a dost tu votravuje.“

Nezumi lehce zavrtěl hlavou.

„Jasně že ne. Nikdy předtím sem toho starocha neviděl.“

„Je to ženská, stará žebračka. Ze všech míst musela zatraceně skapat zrovna před mym vobchodem, mrcha.“

„Máte mou nejhlubší soustrast,“ řekl Nezumi vážně. „Ujistěte se, že jí odklidíte.“

„Dost bylo těch drzostí, ty malej zmetku!“ zamečela žena, mávla kolem kusem rudé látky. Ruku měla silnou jako Shion stehno. Odletěl bych, kdyby mě praštila, pomyslel si Shion.

Nezumí jím škubl. Pohled na ty nohy, jak povadlé větývky, překryté jiným párem nohou, zabalené v hezkém páru kalhot a s koženými botami. Byly to ty nohy, co vyčnívaly zpoza lavičky v Lesoparku v No.6. Byla to první mrtvola, které byl Shion kdy svědkem a první oběť, kterou si to vyžádalo.

„Tamto jí nezabilo,“ usmál se Nezumi mdle, jako by četl Shionovy myšlenky. „Ten staroch– nebo stařena, ne? Nesežrala jí žádná parazitická vosa. Spíš hlad nebo zima – možná kombinace obojího – jí poslaly do věčných lovišť. Je k tomu vyčleněná celá etapa a už se blíží.“

„Etapa na co?“

„Kdy lidi umrzají. Staří lidé, děti, nemocní... ti slabí umírají jako první. Je to etapa Přirozeného výběru.“

„Přirozeného výběru...“ zamumlal Shion ta slova. Byli chladní jako mražené sladkosti. Ale nebyli ani tak sladcí ani vynikající. Jenom studení. Měl otupělou špičku jazyka.

„Shione, říkal jsi, že ve Svatém městu bude na jaře při opětovné aktivaci parazitických vos mnoho obětí, že jo?“

„Jo.“

„No, tady umírají lidé každý den, hlavně v zimě. Čím myslíš, že je snazší si projít, nechat se pohltit vosou, nebo vyhladovět a umrznout?“

Shion si bez přemýšlení přiložil ruku ke krku. V jeho dolní části byla jizva, tam, kde došlo k řezu. Pod tím byla ta věc. Nepodařilo se jí vylíhnout, a když ji našli, byla napůl roztavená, ale snažila se z toho místa prokousat ven. Ta příšerná bolest, utrpení a zoufalství z té doby byly ještě pořád čerstvé. Nikdy už by si tím nechtěl znovu projít. Ale neměl jak to porovnat se smrtí této postarší ženy. Neměl ponětí, jaké to je hladovět, nebo mrznout.

„Nezumi, co s ní bude?“

„S ní?“

„S tím– tělem. Nenechají ho tu jen tak, že ne?“

„Samozřejmě že ne. Možná by tu zůstalo v chladu, ale když se těla nechají takhle, stejně hnijou. Pak přijdou divocí psi a vrány, aby se na nich přiživili, dokud je nemožné cokoli udělat, takže je normálně odklidí před tím, než se to stane.“

„Takže tu musí být hromadný hřbitov nebo tak něco?“

„Hřbitov? Nemáme zemi, kterou bysme mohli věnovat mrtvým. Přijde Drtič odpadků. Vidíš, támhle. Ti chlapíci, co tam sedí a jedí maso. Vidíš je?“

Ve směru, kterým Nezumi ukazoval, byl potrhaný stan, pod ním sedělo několik statných mužů, kteří si hlasitě povídali a hltali maso lesknoucí se tukem. Neudržovaný, žalostně vyzáblý pes zoufale lapal po šťávě, která z něj stékala na zem.

Vedle stanu stálo zaparkované zvláštní vozidlo. Bylo to kolo připoutané k ploché nákladní plošině na kolečkách. Na vršku toho všeho byl velký koš.

„Oni jsou Drtiči. Za peníze se zbavují mrtvol. Lidé jako ta stará čarodějnice támhle nakonec vysolí peníze, aby to udělali. Nechtějí, aby jim u obchodu leželo tělo, ale jsou moc zhnusení na to, aby ho sebrali a vyhodili na cizím pozemku, nebo za to cítí vinu. Tak to zamítnou jako svůj nešťastný den a zavolají Drtiče, aby se o to postarali. Slyšel sem, že je to poměrně výnosnej byznys. Asi to tak bude, protože jsou lidi, co neustále umírají na cestách a nemaj žádný přátele ani příbuzný.“

„To ta těla pořádně nepohřbí?“

„Pohřbí je. Nahromadí je všechny na jedno místo a zapálí. Ty bys to mohl nazvat jakousi kremací, jestli chceš. I když nedostanou nic tak načančanýho jako je requiem nebo modlitbu za klid, to je jasný.“

Shionův pohled se střetl s mužem, který zrovna rval zuby maso od kosti. Zeširoka se usmál a z řídkých vousů mu při tom kapal tuk. Potom vstal a začal si k nim razit cestu. Nedbale odhodil na zem kost a zanedbaný pes se na ni vrhl.

„Hej, vy, co se k nám přidat?“

Natáhl ruku, a než jí stačil Shion uhnout, neurvale ho popadl za vlasy.

„Takže sou pravý, hm. Myslel sem, že je to paruka. Máš dost zajímavý vlasy.“

„Přestaň,“ ječel Shion. „Nech mě.“

„Hmm, to nejni špatný. Nikdy sem takový vlasy na vlastní voči neviděl. Vlastně docela hezký. Skoro vypadáš jako nějaká panenka, drobečku.“

Skupina společníků sedící za ním propukla ve vulgární řehot. Shion se otočil, aby se podíval vedle sebe. Po Nezumim, který tam ještě před chvílí stál, nebylo ani stopy.

„Nech mě,“ zopakoval nahlas.

„Nemusíš tropit takovej povyk. Proč se s náma nenapiješ? Máme taky maso.“

„Řekl sem, abys mě pustil,“ procedil Shion skrze zaťaté zuby.

Mohutný muž nejevil žádné známky uvolnění sevření. Shion cítil jeho dech na tváři, zahnívající pachem alkoholu a masa. Odvrátil se.

Nezumi. Tvrdě se kousl do rtu a odolal nutkání zavolat jeho jméno. Musí se nejdřív pokusit ubránit sám, nebo mu nikdo nepřijde na pomoc. Shion se uvolnil.

„Dobře.“

„Hm?“

„Vzdávám se. Půjdu, ale jen na jeden drink.“

„Fakt? To je hodnej kluk. Tudy.“

Muž nepatrně uvolnil ruku. Shion zvedl nohu, namířil ji na mužovy slabiny a kopl, jak nejtvrději dokázal.

Ngh. Muž vydal tlumený sten a přehnul se, jak se zhroutil na zem. Shion přeskočil jeho stočená záda a dal se do běhu.

Celý den jenom utíkám. Blesklo mu hlavou, ale ta myšlenka brzy zmizela. Prohnal se ulicí tak rychle, jak ho jen nohy nesly. Hemžilo se tu míň lidí, díky čemuž si mohl snadněji razit cestu. Už žádné postranní uličky, pomyslel si, a soustředil se na pokračování kupředu po cestě. Cítil, že kdyby zastavil, někdo by ho zezadu popadl za límec.

„―Agh!―“

Podklouzla mu noha a jeho tělo se na okamžik vzneslo. Potom sebou praštil o zem. Tělem mu od hlavy až do palců projela bolest.

„Ua―“ Teď klouzal dolů. Byl na svahu z šedého betonu, i když teď to připomínalo spíš strmou skluzavku. Řítil se dolů. Shion zavřel oči a rukama si zakryl hlavu, aby ji ochránil. Díky tomu ztratil rovnováhu a svalil se dopředu do salta.

Zatmělo se mu před očima. Zrovna když se chystal vykřiknout, vnikl mu do chřípí pach vlhké špíny. Hodilo to s ním o zem. Do úst mu vletěly hroudy hlíny. Shion ležel, párkrát zakašlal a pak se natáhl na záda. Srdce mu zběsile bilo na poplach a nemohl dýchat. V těle mu střídavě pulzovala ostrá a tupá bolest.

V ústech stále cítil špínu i s její pachutí. Nikdy by ho ani nenapadlo, že by mohla chutnat tak sladce a voňavě.

Viděl hvězdy: pomrkávaly v nastávajícím soumraku. Obloha nebyla černá ani modrá, spíš indigová s nádechem fialové – byla oslnivě krásná. Cítil, jak ta nádhera uchvacuje jeho duši. Nikdy takhle neupadl, aby se díval nahoru, na oblohu. To nad ním vždycky bylo něco tak krásného?

Uslyšel za sebou tiché ťapkání. Melancholické kňučení. Teplý jazyk mu pomalu olízl čelo i s vlasy.

„Ty–“

Byl to ten pes, ten na kost vyzáblý pes, co se potuloval se skupinou těch mužů. Vytrvale mu olizoval hlavu.

„Máš o mě strach?“ Jakmile to vyslovil, všiml si Shion ještě něčeho jiného. Když ho ten muž popadl, ušpinil mu vlasy tukem a šťávami z masa. Pes to místo s obrovským soustředěním olizoval.

„Dobře, stačí, stačí,“ řekl Shion. „Nechci, abys mi poslintal všechny vlasy.“ Shion se zapřel o zemi a opatrně vstal. Necítil žádné bolestivé bodání. Vypadalo to, že se mu povedlo nic si nezvrtnout ani nezlomit. Nechal svůj pohled putovat po všem kolem. Ostře se nadechl.

„Tohle–“

Byl uprostřed zříceniny.